Škola noci 5, kapitola 27,28

27)

Myslela jsem, že dramatická výchova bude v pohodě. Za Erika, který tenhle předmět na chvilku převzal po vraždě profesorky Nolanové, asi zaskočí nějaký uloupený učitel. Sedla jsem si do lavice za Beccu a zmocnil se mě divný pocit déjà vu. Skoro jsem čekala, že se přede mnou objeví naštvaný Erik a zase mě před celou třídou ztrapní nebo se mě pokusí svést.

„Ach jo! U mě nebyl! Přitom bych dala nevím co, kdyby jo!“

Z mrzutých vzpomínek na Erika mě vytrhlo tohle pořvávání. Byla to Becca. Vyrážela ze sebe věty, jako by jí na konci vždycky došel dech, a směřovala je na holku sedící přes uličku. Znala jsem ji, chodila do kvinty a jmenovala se Cassie. Párkrát jsme se potkaly, protože se umístila na pětadvacátém místě v mezinárodní soutěži v recitaci Shakespearových monologů, kterou vyhrál Erik, a ti nejlepší z dramaťáku tvořili takovou uzavřenou partu. Dneska ale žádnou hrdinku ze Shakespeara nepřipomínala. Chovala se jako pitomá uhihňaná puberťačka.

„No, se mnou taky nebyl. Ale řeknu ti, že od té doby, co mě kousnul, se nemůžu dočkat, až mu ukážu, co se zuby a jazykem umím dělat já,“ odpověděla Cassie a zase se rozchichotala.

„O kom se to bavíte, holky?“ zeptala jsem se jich, i když jsem v tom měla poměrně jasno.

„O Starkovi, o kom jiném? Je to nejkrásnější kluk na celé škole. Když teda nepočítáš Kalonu,“ řekla Becca.

„Oba jsou stoprocentní PSF,“ dodala Cassie.

„PSF?“

„Parádní sexy frajeři,“ objasnila mi to Becca.

Zpětně si uvědomuju, že jsem měla držet klapačku. Neměla jsem se snažit diskutovat s někým, kdo má v podstatě vymytý mozek, ale nedokázala jsem to nechat být. Ano, dobře vím, že zčásti jsem byla tak vytočená, protože jsem na ně absolutně nevhodně žárlila.

„Hele, promiň, že ti do toho skáču, Becco,“ řekla jsem s těžkým sarkasmem, „ale pokud si vzpomínám, nedávno jsme tě s Dariem zachránili, když se tě ten tvůj nejkrásnější kluk na škole snažil znásilnit a vysát. To jsi moc nejásala, spíš brečela.“

Beccu to totálně zmátlo. Otevřela pusu, sklapla ji a zase otevřela. Hrozně mi připomínala rybu.

„Akorát žárlíš.“ Správně se Cassie měla zatvářit šokovaně, ale místo toho se ušklíbla jako zlomyslná mrcha. „Erik odešel, Loren Blake umřel a ty najednou nemáš na háku dva nejparádnější chlapy široko daleko.“

Cítila jsem, jak se červenám. Copak to o mně a Lorenovi Neferet roznesla po celé škole? Nevěděla jsem, jak na to mám zareagovat, ale Becca mě stejně nepustila ke slovu.

„Jo, to, že se všude předvádíš s těmi svými živly, neznamená, že můžeš mít každého kluka, na kterého narazíš.“ Dívala se na mě stejně nenávistně jako na Damiena a dvojčata, když se jí včera snažili promluvit do duše. „Občas máme šanci i my ostatní, víš?“

Odolala jsem nutkání začít na ni ječet a snažila se místo toho rozumně argumentovat. „Becco, zkus se nad tím pořádně zamyslet. Když jsme vás včera s Dariem vyrušili, Stark tě nutil, abys mu dala napít svojí krve, a evidentně se tě chystal i znásilnit.“ Nelíbilo se mi, že to musím říct nahlas. Zvlášť proto, že to byla pravda.

„Na nic takového se nepamatuju,“ ohradila se Becca. „Mně se líbilo, že ze mě pije, a určitě by se mi líbilo i to ostatní, co přitom Stark s holkama dělá. Pokazila jsi nám moc fajn moment. Pleteš se do věcí, do kterých ti vůbec nic není.“

„Pamatuješ si to takhle jen proto, že se ti Stark pohrabal v hlavě.“

Becca i Cassie se rozesmály tak hlasitě, že se k nám skoro všichni obrátili.

„Ještě začni tvrdit, že Kalona nám taky připadá tak šíleně sexy proto, že nám vymyl mozky nebo něco,“ řekla Cassie.

„Chcete mi vy dvě tvrdit, že se tady od chvíle, co se Kalona vynořil z podzemí, nic nezměnilo?“

„Změnilo. No a co? Je to partner pozemského vtělení naší bohyně. Jasně že se všechno musí změnit, když je mezi námi někdo takový,“ prohlásila Cassie.

„A na tom, že přišel z podzemí, není nic špatného. Země patří k Nyktiným živlům. Zrovna ty bys to měla vědět,“ dodala Becca, podívala se na Cassie a protočila oči.

Už jsem jim chtěla začít vysvětlovat, že Kalona se ze země nezrodil, ale utekl odtamtud, když vtom se otevřely dveře a předmět naší diskuze vkráčel dovnitř.

Všechny přítomné dívky kromě mě jednohlasně vzdychly. A pokud mám být naprosto upřímná, málem jsem vlastně vzdychla taky. Musela jsem zatnout zuby, abych tomu impulzu nepodlehla. Když on byl tak neskutečně nádherný! Tentokrát měl na sobě černé kalhoty a košili s krátkým rukávem, nezastrčenou, rozepnutou a trochu rozhalenou, takže jsem při každém jeho pohybu zahlédla bronzový záblesk dokonalé hrudi a výstavní břišáky. Někdo mu udělal vzadu průstřihy na křídla, a tak je mohl mít úhledně složená na širokých zádech. Dlouhé tmavé vlasy mu volně splývaly na ramena. I v moderním oblečení vypadal jako starodávné božstvo.

Chtěla jsem se zeptat Beccy nebo Cassie, kolik mu podle jejich názoru je let, protože já bych mu zase hádala osmnáct nebo devatenáct, prostě že je na vrcholu mládí a síly, tak akorát starý a tajemný, aby pro mě nebyl úplně nedosažitelný.

Ne! Uvědom si, na co myslíš! Za chvíli budeš stejně vypatlaná jako Becca, Cassie a všechny ostatní. Uvažuj! Je to tvůj nepřítel. Na to nezapomínej. Přinutila jsem se podívat za závoj fyzické krásy a hypnotické přitažlivosti, která z něj vyzařovala, a došlo mi, že během mé vnitřní diskuze něco říkal.

„Zkrátka jsem usoudil, že se tohoto předmětu ujmu, jelikož se zdá, že žádný vyučující zde dlouho nevydrží.“

Třída se jeho vtipu radostně a nadšeně zasmála.

Zvedla jsem ruku. Jeho jantarové oči se překvapeně rozšířily. Pak s úsměvem řekl: „Velice mě těší, že první otázka přichází od té nejmimořádnější z vás. Ano, Zoey, v čem ti mohu pomoci?“

„Když teď budete učit dramatickou výchovu vy, znamená to, že Erik Night bude pryč ještě dlouho?“ No, já se ho vlastně na nic ptát nechtěla, ruku mě přinutil zvednout instinkt a ten mi také napověděl, co mám říct. Provokativně mu připomínat, že Erik ze školy unikl, bylo samozřejmě riskantní, ale formulovala jsem to tak, abych ho vyloženě nenaštvala. Tak úplně jsem netušila, proč se mám do toho vzteklouna navážet.

S Kalonou ale moje otázka ani nehnula. „Domnívám se, že Erik Night se do Školy noci vrátí dřív, než si mnozí myslí. Bohužel jsem se doslechl, že pravděpodobně nějaký čas nebude ve stavu, aby se mohl bezprostředně zhostit svých učitelských povinností, a vlastně ani čehokoli jiného.“ Do jeho úsměvu pronikla vřelost a intimita. Cítila jsem, jak mě Becca, Cassie a všechny ostatní holky v místnosti provrtávají závistivými pohledy. Zmocnil se mě strach, protože jsem si nevěřícně uvědomila, že vůbec nevnímají, co říká. Úplně jim uniklo, že Erikovi v podstatě vyhrožuje a naznačuje, že zpátky do školy se zřejmě vrátí v igelitovém pytli na mrtvoly. Slyšely jen zvuk jeho nádherného hlasu a pochopily pouze to, že mi dal přednost před nimi.

„A nyní, má sladká Zoey, nebo jak tě v duchu vždy jmenuji, A-yo, přijmi tu čest a vyber, jaké dílo nastudujeme. Vol s rozmyslem! Tvému rozhodnutí se bude muset podřídit celá třída. A věz, že ať vybereš cokoli, hlavní role se ujmu já.“ Vykročil k mojí lavici ve druhé řadě, hned za Beccou. Všimla jsem si, jak se spolužačka zachvěla, když se k ní přiblížil. „A tobě v našem malém dramatu také možná přidělím úlohu.“

Nemohla jsem se od něj odtrhnout. Srdce mi bušilo tak silně, že to určitě musel slyšet. Jeho blízkost byla nesnesitelná. Vybavily se mi sny, ve kterých mě objímal. Cítila jsem stužky chladu stoupající z jeho kůže… ovíjely mě… toužila jsem po teple jeho ebenových křídel…

Chce ublížit Erikovi! Vší silou jsem se na tu myšlenku upnula a slastné mrazení zmizelo. Mezi mnou a Erikem to možná moc neklape, ale to neznamená, že je mi fuk, jestli se mu něco stane.

„Napadá mě přesně ta pravá hra.“ Byla jsem pyšná, jak klidně a jistě jsem to řekla.

Z jeho úsměvu čišela čirá smyslná radost. „Nemohu se dočkat! Co jsi zvolila?“

Médeiu,“ odpověděla jsem bez váhání. „To je starořecká tragédie odehrávající se v časech, kdy bohové ještě kráčeli po zemi. Vypráví o tom, jak dopadají muži, kteří se nechají ovládnout ješitností a považují se za rovné bohům.“

„Ach ano, ješitnost a přehnané mínění o vlastní důležitosti.“ Jeho hluboký hlas pořád působil svůdně, ale v očích mu prokmitla jiskřička vzteku. „To jsou u smrtelníků velice špatné vlastnosti. Skutečný bůh jim ovšem podlehnout nemůže.“

„Tuhle hru teda dělat nechcete?“ zeptala jsem se rádoby nevinně.

„Naopak! Jsem přesvědčen, že to bude nadmíru zábavné. Možná ti dokonce přidělím úlohu samotné Médey.“ Odpoutal pohled ode mě a zaměřil svoje charisma na zbytek třídy. „Dnes si tuto hru prostudujte. Zítra ji začneme nacvičovat. Ať se vám v noci zdají sladké sny, děti moje. Těším se, až se znovu sejdeme.“ Otočil se a odešel stejně nečekaně, jako přišel.

Dlouho vládlo absolutní ticho. Nakonec jsem spíš pro sebe prohlásila: „No, tak já se podívám, jestli tady někde máme text Médey.“ Vstala jsem, zamířila dozadu a začala prohrabávat hory rozkopírovaných textů a starých vydání divadelních her ve skříňkách. Ani vrzání, bouchání a šustění ale nepřehlušilo šepot, který ke mně doléhal ze všech stran.

„Proč si vybral zrovna ji?“

„To není fér!“

„Já vím, že Nyktiny cesty jsou nevyzpytatelné, ale tohle už je moc.“

„Přesně, všechno jsou to kecy. Nyx se stará akorát o svoji milovanou Zoey Redbirdovou a na nás ostatní kašle.“

„Bohyně jí dá každého kluka, kterého chce. Nám nenechá vůbec nikoho.“

Holky bez přestání mumlaly a znělo to pořád víc naštvaně. Přidali se dokonce i kluci. Evidentně jsem byla ideální hromosvod pro všechnu žárlivost a vztek, které cítili ke Kalonovi, ale nemohli si je vybít přímo na něm, protože je úplně zmanipuloval.

Jedno jsem ale pochopila jasně: Kalona metodicky podkopává důvěru mláďat k Nyktě a využívá k tomu i mě. Nikdo už nevnímá lásku, vznešenost a sílu naší bohyně, protože Kalonova fyzická přítomnost ji zastiňuje, jako když při zatmění zanikne luna ve stínu Země.

Našla jsem krabici s nakopírovanými texty Médey, odnesla ji k Becčině lavici a položila ji tam. Spolužačka se na mě naštvaně podívala. „Na,“ řekla jsem jí, „rozdej to.“ Pak jsem odešla ze třídy.

Venku před budovou jsem sestoupila z chodníku do stínu a opřela se o zledovatělou stěnu z kamene a cihel, ze kterých je postavená celá škola i zeď kolem ní. Třásla jsem se. Stačil jeden výstup s Kalonou a celá třída se obrátila proti mně. Bylo jim úplně jedno, že jsem nad ním jednoznačně neslintala jako ostatní. Ani jim nevadilo, že jsem ho rozzlobila. Neviděli nic než jeho omamnou krásu a to, že mi věnoval větší pozornost než komukoli jinému.

A to je hrozně naštvalo.

Ale to, že mě nemůžou ani cítit, by nebyl zas až tak velký problém. Mnohem děsivější a nepochopitelnější bylo, že začínají nenávidět Nyx.

„Musím ho odsud vyhnat.“ Vyslovila jsem to nahlas, aby to platilo jako slib. „Ať to stojí, co to stojí, Kalona na téhle Škole noci nezůstane.“

Vydala jsem se ke stájím. Ploužila jsem se hodně pomalu, a to nejen proto, že jsem odešla z hodiny dřív a do šesté hodiny, jezdectví, mi zbývala ještě spousta času. Rychlejší tempo nepřicházelo v úvahu, protože při sebemenší neopatrnosti by mi podjely nohy a rozbila bych si čumák. Při svém štěstí bych si ještě něco zlomila a ke všem mým trablům by přibyla nejmíň jedna sádra.

Někdo posypal chodník směsí soli a písku, ale ledová bouře neustávala, a tak to bylo celkem k ničemu. Z nebe se valily další a další hektolitry mrznoucího deště a celý svět připomínal obrovský dort posypaný krystalovým cukrem. Vypadalo to nádherně, ale taky strašidelně a neskutečně. Než jsem pracně doklouzala těch pár metrů, které dělily učebnu dramatické výchovy od stájí, uvědomila jsem si, že pěšky se odsud nás šest nedostane, natož abychom pak ušli skoro dva kilometry ke klášteru benediktinek na rohu Lewisovy a Jednadvacáté.

Nejradši bych si uprostřed toho studeného, mokrého, klouzavého marastu kecla na zem a rozbrečela se. Jak nás odsud mám dostat? Potřebuju teréňák, ale ten nejde zamaskovat. Tím pádem nám nezbývá než jít pěšky, ale to by ani za normálních okolností nebylo dost rychlé. V ledové bouři, která pokrývá ulice a chodníky v centru Tulsy námrazou a temnotou, by to bylo ještě pomalejší a v podstatě spíš úplně nemožné.

Už jsem byla skoro u vchodu do stájí, když se z koruny rozložitého starého dubu před nimi ozvalo výsměšné zaskřehotání. Pudově jsem přidala do kroku a chtěla co nejrychleji doklouzat ke dveřím a schovat se vevnitř. Pak jsem ale pocítila vztek. Zastavila jsem se, zhluboka se nadechla a soustředila se, aby mě nemohly rozhodit děsivé lidské oči té ptačí zrůdy, ze kterých se mi obvykle ježily chloupky na zátylku.

„Ohni, potřebuju tě,“ zašeptala jsem a vyslala svoje myšlenky k jihu, kde vládne plamenný živel. Vzápětí mě pohladil teplý závan a vzduch kolem mě se naplnil vyčkávavou pozorností. Otočila jsem se a vzhlédla k zledovatělým větvím pyšného starého stromu.

V rozsoše, kde se dub dělil na dvě silné větve, ale neseděl krakoun. Vznášel se tam přízračný obraz Neferet. Vyzařovala z ní temnota a zlo. Ačkoli bylo úplné bezvětří, dlouhé vlasy jí vlály, jako by jednotlivé kadeře byly obdařené vlastním životem. Oči jí hořely špinavě červenou barvou připomínající rez. Tělo měla poloprůsvitné, kůže se jí třpytila nepřirozeným světlem.

Zaměřila jsem se na jedinou z těch věcí, která zmenšovala moji hrůzu aspoň do té míry, že jsem dokázala promluvit – viděla jsem skrz ni větve a to znamenalo, že tam ve skutečnosti není.

„To nemáte na práci nic lepšího, než mě pořád špehovat?“ Potěšilo mě, že se mi nechvěje hlas. Dokonce jsem vzdorně zvedla bradu a nevraživě ji probodla pohledem.

„My dvě máme nevyřízené účty.“ Rty se jí vůbec nepohnuly, ale slova se rozezněla prostorem jako ozvěna.

Napodobila jsem Afroditin pohrdavý úšklebek. „No, zjevně lepší zábavu doopravdy nemáte. Zato mě čeká spousta důležitých úkolů, takže se s vámi nemůžu zdržovat.“

„Opět potřebuješ lekci, jak se správně chovat ke starším.“ Její překrásná ústa se roztáhla v úsměvu a pak se doširoka rozevřela. Vzápětí se z té odporné rozšklebené tlamy s hnusným dávivým zvukem vyřinuli pavouci a celý přízrak se proměnil ve stovky a tisíce hemžících se osminohých breberek.

Nadechla jsem se k šílenému jekotu a klopýtla dozadu, když poblíž zašustila křídla a v klínu mezi větvemi přistál krakoun. Zamžikala jsem a čekala, že ho pavouci zasypou, ale jenom se zamihotali, rozplynuli do tmy a nezůstalo po nich ani památky. Byl tam jen strom, krakoun a zbytky mého strachu.

„Zzzzoey,“ zasyčel netvor moje jméno. Tenhle krakoun očividně patřil k těm zaostalejším, kteří neuměli mluvit zdaleka tak dobře jako třeba Refaim. „Voníšššš po létě.“ Otevřel tmavý zobák a uvnitř hladově zakmital rozeklaný jazyk, jako kdyby ochutnával moji vůni.

Fajn. Měla jsem toho právě dost. Nejdřív mě k smrti vyděsí Neferet, a teď si přifrčí tenhle… tenhle ptačí cucák a myslí si, že mě taky může buzerovat? Tak to se zatraceně plete.

„Hele, já už vás mám plný kecky, vy zrůdy. Roztahujete se tady s tím svým tátou a tou káčou Neferet, jako by vám to tu patřilo!“

„Otec přikážžže najít Zzzzoey, najdu Zzzzoey. Otec přikážžže sssledovat Zzzzoey, sssleduju Zzzzoey.“

„Ne, ne, ne! Kdybych chtěla mít pořád za zadkem tátu, co by mě hlídal, zavolala bych tupčímovi. Takže tobě, tvému taťuldovi, ptakouším bráchům a Neferet vzkazuju tohle: Vlezte mi na záda!“ Zvedla jsem paže a vrhla po něm oheň. Zavřeštěl, vzlétl a pak s divokým pleskáním ožehnutých křídel odfrčel pryč, jak nejrychleji mohl. Zbyl po něm jen smrad spáleného peří a ticho.

„Víš, není zrovna chytré je takhle dráždit,“ ozval se za mnou hlas. „I normálně jsou pěkně protivní, ale když jim takhle pocucháš fazónu, fakt se na tebe naštvou.“

Otočila jsem se ke stájím a uviděla v otevřených dveřích stát Starka.

28)

„No, to je jedna z věcí, ve kterých se ty a já lišíme. Ty s nimi chceš vycházet. Já ne. Tudíž je mi fuk, jestli jsou naštvaní nebo ne,“ řekla jsem mu. Poslední zbytky mého strachu se proměnily ve vztek. „A víš co? Zrovna teď nemám chuť o tom dál diskutovat.“ Pak jsem ostře dodala: „Viděl jsi to?“

„Co? Toho krakouna?“

„Ne, ty hnusné pavouky.“

Zatvářil se překvapeně. „Na tom stromě byli pavouci? Opravdoví?“

Mrzutě jsem si odfoukla. „Poslední dobou si nikdy nejsem úplně jistá, co je tady opravdové a co jen iluze.“

„Já viděl jenom to, jak se vztekáš a mrskáš kolem sebe ohněm, jako když si hraješ s míčem.“

Všimla jsem si, jak sjel pohledem k mým rukám, a došlo mi, že se mi zaprvé třesou a zadruhé pořád žhnou ohnivým žárem. Zhluboka jsem se nadechla, uklidnila se a chvění přestalo. Pak jsem mnohem vyrovnanějším tónem řekla: „Děkuju ti, ohni. Můžeš odejít. Vlastně počkej. Mohl bys ještě předtím udělat něco s tím náledím?“ Vztáhla jsem plápolající ruce ke kousku chodníku, který jsem cestou ke dveřím musela přejít, a z konečků prstů mi jako z miniaturního plamenometu radostně vyšlehl oheň. Rozprostřel se po tlusté vrstvě ledu a proměnil ji ve studenou břečku. Taky nic moc, ale aspoň to neklouzalo. „Díky, ohni!“ křikla jsem ještě, než plameny pohasly a zmizely k jihu.

Přebrodila jsem čvachtanici a produsala kolem Starka, který na mě koukal jako spadlý z višně. „Co je?“ štěkla jsem. „Nechtěla jsem sebou seknout a narazit si kostrč.“

„Ty jsi vážně případ.“ Blýskl po mně tím svým sladce přidrzlým úsměvem, a než jsem stačila mrknout, přitáhl si mě do náruče a dal mi pusu. Žádné osahávání, žádný nátlak, ani náznak pánovitosti jako u Erika. Starkův polibek spíš připomínal něžný otazník a já na něj odpověděla jasným vykřičníkem.

Jasně, mělo mě to naštvat. Měla jsem ho odstrčit a vynadat mu, ne mu tu pusu začít oplácet (navíc s pořádnou vervou). Strašně ráda bych tuhle svoji dost zpustlou reakci svedla na to, že jsem v poslední době prožila spoustu stresu a strachu, od kterých jsem potřebovala uniknout, a jeho objetí k tomu nabízelo nejsnazší cestu. To by znamenalo, že se s ním sice ocucávám ve dveřích do stájí, ale nejsem za to tak docela zodpovědná.

Pravda je bohužel míň příjemná, ale s tím se nedá nic dělat. Nepolíbila jsem ho kvůli stresu, strachu, úniku ani ničemu jinému. Prostě jsem ho políbit chtěla. Líbí se mi. Hrozně moc. V tu chvíli jsem netušila, co s námi bude dál a jakou roli bude v mém životě hrát – jestli teda vůbec nějakou, protože zatím bych se styděla svoje city k němu přiznat před ostatními. Dokázala jsem si živě představit, jak by z toho kámoši vyšilovali. A co teprve ty mraky vytočených uloupených holek, kterým sál krev a dělal s nimi bůhvíco…

Teprve tahle poslední asociace zafungovala jako studená sprcha, takže jsem se konečně odtrhla a odstrčila ho, abych kolem něj mohla projít. Na chodbě mezi stájemi a sportovní halou jsem se provinile rozhlédla a oddechla si. Evidentně jsme byli jediní, kdo se ulil z hodiny a schovával se tady.

Vedle samotné haly byla malá místnost podobná sedlovně u stájí. Ukládaly se tam luky, šípy, terče a vůbec sportovní potřeby všeho druhu. Zapadla jsem do ní a Stark tam vklouzl hned za mnou. Zavřela jsem dveře a poodstoupila, aby mezi námi zůstala bezpečná vzdálenost. Když zase nasadil ten svůj sexy úsměv a vykročil ke mně, zvedla jsem ruku jako policajt u přechodu.

„Ne. Ty zůstaneš tam a já tady. Potřebujeme si promluvit a to nepůjde, když budeš moc blízko.“

„Protože by ses neudržela?“

„Houby. Já se dokážu ovládat naprosto bez problémů. Nejsem jedna z tvých uloupených holek.“

„Uloupených holek?“

„Jako v Invazi lupičů těl. Myslím tím ty chudinky, co vysáváš a vymýváš jim mozky, takže pak pořád vzdychají a melou to svoje ‚Páni, já Starka tak děsně žeru!‘ Jde mi to šíleně na nervy. Jo, a mimochodem, jestli to někdy zkusíš na mě, ujišťuju tě, že zavolám všech pět živlů a zmaluju tě k nepoznání. Bez legrace.“

„Nehodlám to zkoušet, ale to neznamená, že tě nechci ochutnat. Chci, a jak.“ Do hlasu se mu zase vkradl ten sexy podtón. Udělal krok vpřed.

„Ne! Zůstaň, kde jsi. Myslím to vážně.“

„Fajn, klídek! Ty hned vyvádíš, jak kdyby tě píchla vosa.“

Vztekle jsem přimhouřila oči. „Já nevyvádím. Pokud sis toho náhodou nevšiml, jsme až po uši v průšvihu. Školu noci ovládl chlap, který je nejspíš asi démon. Z Neferet se stalo něco možná ještě horšího. Já a moji kamarádi jsme v nebezpečí. Nemám ponětí, jak se z toho zmatku vyhrabat, abych s ním mohla začít něco dělat, a navrch ještě začínám být zamilovaná do kluka, který se tady vyspal s bůhvíkolika holkama a vymyl jim přitom mozky.“

„Ty do mě začínáš být zamilovaná?“

„Jo, není to paráda? Nestačí, že už chodím s jedním dospělým upírem a jsem otisknutá s lidským klukem. Jak by řekla babička, taneční pořádek mám pořádně plný.“

„Toho upíra se můžu jednoduše zbavit.“ Stark automaticky pohladil luk, který měl pověšený na zádech.

„Hele, ty se nikoho zbavovat nebudeš, rozumíš?“ zaječela jsem na něj. „Zkus to konečně pochopit: Ten luk není instantní řešení každého tvého problému. Měl bys po něm sahat leda v nejvyšší nouzi a nevytahovat ho na nikoho živého, na upíry ani na lidi. Dřív jsi měl v tomhle celkem jasno.“

Jeho tvář ztvrdla. „Víš přece, co se mi stalo. Nebudu se omlouvat za něco, co mám od přírody v povaze.“

„V povaze? A jsi od přírody rozmazlený spratek, nebo děvkař?“

„Já jsem já!“ Uhodil se pěstí do prsou. „Takový teď prostě jsem.“

„Fajn, tak mě dobře poslouchej, protože opakovat ti to nebudu. Začni myslet hlavou, sakra! Každý má nějakou temnou stránku, ale taky možnost si vybrat, jestli se jí chce poddat, nebo s ní bojovat.“

„To není to samé jako…“

„Sklapni a poslouchej!“ vybuchla jsem hněvivě. „Pro každého je to jiné. Někdo se musí rozhodovat tak leda o tom, jestli má zůstat v posteli a nepřijít na první hodinu, nebo se zvednout a padat do školy. Někdo to má těžší – musí si třeba vybrat mezi tím, jestli půjde do léčebny a přestane brát drogy, nebo se na to vykašle a bude fetovat dál. A ty se musíš rozhodnout, jestli si chceš uchovat svoji lidskou přirozenost, nebo se poddat temnotě a být zrůda. Tohle všechno je jenom záležitost volby. Tvojí volby.“

Stáli jsme proti sobě a dívali se jeden druhému do očí. Nevěděla jsem, co víc mám ještě říct. Rozhodnout jsem za něj nemohla a zničehonic jsem si byla jistá, že tajně se s ním scházet nebudu. Pokud nedokáže být takový, abych se za něj před ostatními nemusela stydět, pak to, jaký je, když jsme spolu sami, nic neznamená. A on to musí pochopit.

„To, co se stalo dneska v noci, se nebude opakovat. Za těchhle podmínek ne.“ Hněv už ze mě vyprchal a mluvila jsem mírnějším tónem. Můj hlas zněl v tiché malé místnosti slabě a smutně.

„Jak můžeš něco takového tvrdit, když jsi před chvílí řekla, že do mě začínáš být zamilovaná?“

„Starku, jen se ti snažím vysvětlit, že s tebou nebudu, když to budu muset držet v tajnosti.“

„Kvůli tomu upírovi, se kterým chodíš?“

„Kvůli tobě. Neříkám, že na Erikovi nezáleží. Mám ho ráda. Vážně mu nechci ublížit, ale byla by pitomost zůstat s ním a přitom litovat, že nejsem s tebou nebo někým jiným, čímž myslím toho lidského kluka, se kterým jsem otisknutá. Erik zkrátka není překážka, která by mi zabránila s tebou chodit.“

„Ty to se mnou myslíš vážně, co?“

„Jo, ale rozhodně s tebou nebudu, pokud se za to budu muset stydět před kamarády. Nemůžeš být na všechny hnusný a hodný jenom na mě. Člověk je takový, jak se většinu času chová. Vidím, že v sobě pořád máš špetku dobra, jenomže tu temnota nakonec přebije a já nehodlám přihlížet, jak to s tebou jde z kopce.“

Odvrátil se. „Věděl jsem, že si myslíš přesně tohle, akorát jsem netušil, že to bude znít takhle nepříjemně, když to řekneš nahlas. Nevím, jestli se dokážu správně rozhodnout. Když jsem s tebou, mám vždycky pocit, že jo. Máš v sobě ohromnou sílu a jsi hodná.“

Dlouze jsem si povzdychla. „Zas tak hodná nejsem. Udělala jsem spoustu hloupostí a ještě jich určitě pár udělám. Vlastně spíš víc než pár. A dneska v noci jsi byl silný ty, ne já.“

Zase se mi podíval do očí. „Jsi hodná. Cítím to. Máš dobré srdce a to je nejdůležitější.“

„Doufám. Snažím se.“

„Tak pro mě něco udělej, prosím.“ Než jsem ho stihla zarazit, překonal těch pár metrů, co nás dělily. Vůbec se mě nedotkl. Jen ze mě pořád nespouštěl pohled. „Ještě jsi ani nedokončila proměnu, a už i Erebovi synové tě oslovujou kněžko.“ Poklekl na jedno koleno, vzhlédl a přitiskl si pravou pěst k srdci.

„Co to vyvádíš?“

„Slibuju ti věrnost. Bojovníci to tak odjakživa dělávají – tělem, srdcem i duší se zaslíbí ochraně svojí velekněžky. Vím, že jsem jenom mládě, ale podle mě už si titul bojovníka zasloužím.“

„No, já jsem taky teprve mládě, takže jsme si kvit.“ Třásl se mi hlas a prudce jsem mžikala, protože se mi do očí hrnuly slzy.

„Přijímáš můj slib, má paní?“

„Starku, uvědomuješ si, co děláš?“ O takovém slibu jsem už slyšela, dá se prý zlomit ještě obtížněji než otisk a bojovník pak kněžce často slouží po celý svůj život.

„Uvědomuju. Je to moje volba. Správná volba. Rozhodl jsem se sloužit dobru místo zla, světlu místo temnoty. Volím si lidskost. Přijímáš můj slib, má paní?“ zopakoval.

„Ano, Starku, přijímám. A Nyktiným jménem tě zavazuji, abys sloužil nejen mně, ale taky bohyni, protože sloužit mně a jí je totéž.“

Vzduch kolem nás se zachvěl a pak prostorem prošlehlo oslepující světlo. Stark vykřikl, zkroutil se v křeči a se zaúpěním mi klesl k nohám.

Rychle jsem si k němu klekla, popadla ho za ramena a snažila se zjistit, co se mu stalo. „Starku! Co je ti? Není…“

Zvedl hlavu a nadšeně vykřikl. Po tvářích se mu řinuly slzy, ale zářivě se usmíval. Já zamrkala a uvědomila si, co vidím. Obrys jeho znamení se vybarvil a tetování se rozšířilo. K měsíčnímu srpku teď mířily dva šípy, ozdobené složitými symboly, které na jeho bělostné kůži doslova žhnuly rudou barvou.

„Páni, Starku!“ Natáhla jsem ruku a jemně se dotkla tetování, které ho jednou provždy označovalo za dospělého upíra – za druhého červeného dospělého na světě. „To je nádhera!“

„Proměnil jsem se, viď?“

Přikývla jsem, z očí mi vyhrkly slzy, které už jsem nedokázala zadržet, a pak jsem se najednou ocitla v jeho náruči, líbali jsme se a naše slzy se mísily. Smáli jsme se, brečeli a objímali se.

Vtom se ozval zvonek ohlašující konec páté hodiny. Oba jsme sebou trhli. Stark mi pomohl vstát a s úsměvem nám oběma osušil tváře. Oparem štěstí vzápětí pronikl záblesk reality a já si uvědomila, co musí po téhle nové, nečekané proměně následovat.

„Starku, když mládě dokončí proměnu, musí absolvovat nějaký rituál.“

„Umíš ho provést?“

„Ne, to umějí jen dospělí.“ Pak jsem dostala nápad.

„Musíš za Drakem Lankfordem.“

„Tím učitelem šermu?“

„Přesně. Je na naší straně. Pověz mu, že tě posílám já a žes mi složil slib věrnosti bojovníka. On už bude vědět, co je potřeba.“

„Fajn, provedu.“

„Ale nikdo jiný nesmí vědět, že ses proměnil.“ Netušila jsem, proč mi to připadá tak důležité, ale prostě jsem měla jistotu, že se k Drakovi musí dostat nepozorovaně. Rozhlédla jsem se po skladu, objevila kšiltovku s logem Tulské univerzity a nasadila mu ji na hlavu. Po dalším pátrání jsem našla ručník, smotala ho a přehodila Starkovi kolem krku.

„Drž si ho takhle…“ Vytáhla jsem ručník vepředu nahoru, „… a sklop si kšilt do čela. Vypadá to trochu divně, ale nikoho to nezarazí. Venku je přece ledová bouře. Prostě dojdi za Drakem a snaž se, aby tě cestou nikdo neviděl.“

Kývl. „Co budeš dělat ty?“

„Plánovat útěk. Drak a jeho žena nám pomáhají a já jsem přesvědčená, že instruktorka jezdectví Lenobia je taky s námi. Jakmile to půjde, vrať se sem.“

„Zoey, nečekej na mě. Dostaň se odsud a uteč tak daleko, jak jen můžeš.“

„A co ty?“

„Já si můžu chodit, kam chci a kdy chci. Neměj strach, najdu si tě. A i když s tebou zrovna nebudu, pořád budeš mít moje srdce. Jsem tvůj bojovník, jasné?“

S úsměvem jsem ho pohladila po tváři. „Na to nikdy nezapomenu. Slibuju. Jsem tvoje velekněžka a tys mi slíbil věrnost. To znamená, že ty máš zase moje srdce.“

„Tak to si na sebe oba musíme dávat bacha. Bez srdce se žije dost těžko. O tom já něco vím, zkusil jsem to.“

„Ale to už je minulost,“ řekla jsem.

„To už je minulost,“ přisvědčil.

Políbil mě s takovou něhou, že mi to vzalo dech. Pak poodstoupil, přitiskl si pěst k hrudi a formálně se mi uklonil. „Brzo se zas uvidíme, má paní.“

„Dávej na sebe pozor,“ řekla jsem ještě.

„Dám. A když selže opatrnost, použiju rychlost.“ Drze se ušklíbl a vyklouzl ze dveří.

Když odešel, zavřela jsem oči, přitiskla si taky pěst k srdci a sklopila hlavu. „Nyx,“ zašeptala jsem, „myslela jsem to vážně. Má moje srdce. Nevím, jak se to vyvine dál, ale prosím tě, abys držela nad mým bojovníkem ochrannou ruku, a zároveň ti děkuju, žes mu dala odvahu zvolit si dobro.“

Bohyně se tentokrát neobjevila, ale to jsem ani nečekala.

Pocítila jsem však kolem sebe kratičké pozorné ticho a to mi úplně stačilo. Bohyně Starka přijala mezi své. Ochraňuj ho… dej mu sílu… jé, a taky mi prosím napověz, co s ním mám vlastně dělat… modlila jsem se v duchu, dokud nezazvonilo na šestou hodinu.

„Fajn, Zoey,“ řekla jsem si nahlas, „je načase odsud vypadnout.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a nula