Škola noci 5, kapitola 29,30

29)

Když jsem se zpožděním přiletěla do stájí, Lenobia mi věnovala mrazivý pohled a řekla: „Zoey, čeká tady na tebe jeden neuklizený box.“ Vrazila mi do ruky vidle a ukázala na Persefonino stání.

Zamumlala jsem nějakou omluvu a navrch ještě „ano, paní učitelko, hned jdu na to“ a rychle zapadla do boxu klisničky, která mi patří, dokud studuju na Škole noci. Persefona tiše zafrkala na pozdrav a já jí hned pohladila tlamu, dala pusu na sametový nos a řekla něco v tom smyslu, že je nejhezčí, nejchytřejší a nejlepší kůň v celém vesmíru. Ona mi na oplátku přejela pysky po tváři a foukla do obličeje. Zjevně se mnou souhlasila.

„Má tě moc ráda. Sama mi to pověděla.“

Otočila jsem se. U dveří stála Lenobia a opírala se o zeď. Občas zapomenu, že je tak výjimečně krásná, a pak ji najednou uvidím a znovu musím žasnout nad tím, jak je jedinečná. Představuje sílu v křehkém obalu. Nejúchvatnější na ní jsou její stříbroplavé vlasy a břidlicově šedé oči, teda samozřejmě kromě fantastického dospělého tetování v podobě vzpínajících se koní. Měla na sobě to, co obvykle: čistou bílou košili a béžové jezdecké kalhoty zastrčené do anglických jezdeckých bot. Kdybyste si odmysleli upíří znamení a stříbrnou výšivku bohyně na prsou, vypadala, jako by právě vystoupila z reklamy na značku Calvin Klein.

„Vy s nimi můžete doopravdy komunikovat?“ Napadlo mě to už dřív, ale Lenobia o svých schopnostech nikdy nemluvila takhle otevřeně.

„Ano, ale ne slovy. Koně komunikují prostřednictvím pocitů. Jsou to vášnivá loajální stvoření a do jejich srdce se vejde celý svět.“

„Přesně to si myslím taky,“ odvětila jsem tiše a políbila Persefonu na čelo.

„Zoey, Kalona musí zemřít.“

To nečekané prohlášení se mnou parádně zamávalo. Rychle jsem se rozhlédla, jestli se někde v koutě neschovává nějaký krakoun jako na ostatních hodinách.

Lenobia zavrtěla hlavou a zahnala moje obavy mávnutím ruky. „Koním jsou krakouni stejně odporní jako kočkám, ale nepřátelství koně znamená větší hrozbu než nepřátelství kočky. Do mých stájí se žádný z těch zrůdných ptačích tvorů neopováží ani vkročit.“

„Co ostatní mláďata?“ namítla jsem tlumeně.

„Ta mají dost své práce. Projíždějí koně, kteří kvůli bouři už několik dní trpí nedostatkem pohybu, takže nás nemůžou špehovat. Proto opakuju, že Kalona musí zemřít.“

„To ale nejde. On je nesmrtelný.“ Z mého tónu se dalo zřetelně poznat, jak moc mě tahle nemilá skutečnost štve.

Lenobia pohodila dlouhou hustou hřívou a začala rázovat sem a tam po boxu. „My ho ale musíme porazit. Svádí náš lid z Nyktiny cesty.“

„Já vím. Ještě nejsem zpátky ve škole ani den, ale moc dobře vidím, kam až to tady zašlo. A je do toho zapletená i Neferet.“ Se zatajeným dechem jsem čekala, jestli Lenobia zůstala slepě oddaná svojí velekněžce, nebo chápe, jak se věci ve skutečnosti mají.

„Neferet je horší než všichni ostatní,“ pronesla hořce. „Ona, která by měla být Nyktinou nejvěrnější, ji zradila.“

„Už není, co bývala,“ řekla jsem. „Stalo se z ní něco, co čerpá sílu ze zla.“

Lenobia přikývla. „Ano, někteří z nás se něčeho podobného obávali. Stydím se to přiznat, ale když se Neferet začala chovat podivně, nechali jsme to bez povšimnutí, místo abychom zakročili. Už ji nepovažuji za Nyktinu služebnici. Chci svou věrnost slíbit nové velekněžce,“ prohlásila a pronikavě se na mě zadívala.

„Mně ne!“ vykvikla jsem. „Ještě jsem ani nedokončila proměnu.“

„Bohyně tě označila za svoji vyvolenou. Mně to stačí. A totéž platí i o Drakovi a Anastasii.“

„Co ostatní profesoři? Je na naší straně ještě někdo?“

Ve tváři se jí objevil výraz hlubokého zármutku. „Ne. Všichni ostatní jsou zaslepení Kalonou.“

„Proč vy ne?“

Chvíli si odpověď rozmýšlela. „Nevím jistě, proč mě neoslnil jako většinu z nás. Hovořila jsem o tom s Drakem a Anastasii, i když jen krátce. Cítíme jeho kouzlo, ale něco v našem nitru jeho vlivu nepodléhá, a tak ho pořád vidíme takového, jaký je – jaký skutečně je – a uvědomujeme si jeho destruktivní povahu. Naprosto jistě se shodujeme v tom, že nad ním musíš nějak zvítězit, Zoey.“

V tu chvíli jsem pocítila příšernou bezmoc. Nemohla jsem dýchat a připadala si hrozně, zoufale mladá. Měla jsem sto chutí rozhodit ruce a zaječet: Je mi sedmnáct! Nedokážu zachránit svět, vždyť neumím ani zaparkovat u chodníku!

Pak mě pohladil po tváři vánek vonící po lučním kvítí. Byl prohřátý letním sluncem, vlahý jako ranní rosa a moje duše pod jeho dotekem pookřála.

„Nejsi obyčejné mládě. Poslouchej ten klidný tichý hlas ve svém nitru, dítě, následuj jeho vedení a my půjdeme s tebou,“ pronesla Lenobia tónem, který mi připomněl bohyni.

Její slova a přítomnost živlů mě uklidnily a já najednou vykulila oči. Jak jsem mohla zapomenout?

„Ta básnička!“ vyhrkla jsem a vrhla se ke dveřím boxu, kam jsem si pověsila kabelku. „Jedna červená holka píše prorocké básně. Než jsem odjela sem, dala mi jednu, která je o Kalonovi.“

Lenobia zvědavě sledovala, jak se hrabu v kabelce.

„Tady je!“ Byla složená do čtverečku spolu s tou, ve které se asi mluvilo o Starkovi. Rychle jsem vzala tu druhou a začala ji pročítat.

„Fajn… fajn… To je ona. Tady se píše, jak mám Kalonu zahnat na útěk. Akorát že je to napsané… no, básnickou šifrou nebo tak něco.“

„Ukaž mi ji. Třeba ti ji pomůžu rozluštit.“

Podržela jsem jí papírek před očima a ona básničku přečetla nahlas.

Co ho poutalo

to ho zapudí

mocné místo – pět v jednotě

Noc

Duch

Krev

Lidskost

Země

Spojeny, ne k záhubě

jen k přemožení

Noc vede k Duchu

Krev spoutá Lidskost

a Zem vše uzavře.

„Když Kalona povstal z hlubin země, nebylo to znovuzrození, jak se nám snažila namluvit Neferet, viď?“ zeptala se Lenobia a dál zkoumala verše.

„Ne. Víc než tisíc let tam byl uvězněný,“ odpověděla jsem.

„Kým?“

„Dávnými předky mojí čerokézské babičky.“

„Ta báseň naznačuje, že to, co kmen tvojí babičky udělal, aby ho spoutal, tentokrát nepovede ke stejnému výsledku, ale zažene ho na útěk. To by mi ke spokojenosti úplně stačilo. Musíme se ho zbavit, než rozleptá veškerá pouta, která nás pojí k Nyktě.“ Vzhlédla od papíru a podívala se na mě. „Jakým způsobem ho Čerokézové uvěznili v podzemí?“

Dlouze jsem vydechla a z celého srdce si přála, aby tu s námi byla babička a pomohla mi. „No… Já o tom zkrátka nevím dost!“ vykřikla jsem zlostně.

„Ššš,“ tišila mě Lenobia a pohladila mě po ruce, jako bych byla vyplašená kobylka. „Počkej, mám nápad.“

Vyšla z boxu, za chvilku se vrátila s hustým měkkým hřeblem a podala mi ho. Pak ještě přinesla balík slámy, položila ho ke zdi a sedla si na něj. Pohodlně se opřela, z balíku vytáhla dlouhé zlaté stéblo a strčila si ho do pusy.

„Tak, teď hezky začni hřebelcovat svého koně a nahlas u toho přemýšlej. Však na to my tři společně přijdeme.“

„No,“ spustila jsem a přejela hřeblem po Persefonině grošovaném krku. „Babička mi vyprávěla, že se tenkrát sešly Ghigua, to jsou takové vědmy, z několika kmenů a z hlíny vyrobily pannu. Udělaly ji přesně takovou, aby dokázala vlákat Kalonu do jeskyně, kde ho zabarikádovaly.“

„Počkej, říkáš, že tu pannu stvořily ženy?“

„No jo, já vím, že to zní praštěně, ale fakticky se to tak stalo.“

„Ne, já vůbec nepochybuji o tom, že vyprávění tvojí babičky je pravdivé. Jen by mě zajímalo, kolik těch žen bylo.“

„To nevím. Babička jen říkala, že A-ya byla vlastně jejich nástroj a každá z těch vědem jí dala nějaké zvláštní nadání.“

„A-ya? Tak se ta panna jmenovala?“

Přikývla jsem a zadívala se na ni přes koňský hřbet. „Kalona mi říká A-yo.“

Učitelka šokovaně zalapala po dechu. „To znamená, že nástrojem k jeho porážce musíš být ty.“

„Ano, ale nemůžu ho porazit, jenom zahnat,“ opravila jsem ji automaticky a pak se najednou ozval můj instinkt a já věděla, že mluvím pravdu. „Jsem to já. Tentokrát ho nemůžeme uvěznit, protože na to je připravený. Ale já ho odsud můžu vyhnat.“ Povídala jsem to vlastně spíš Persefoně než Lenobii nebo sobě.

„Tentokrát ovšem nejsi jen nástroj. Bohyně ti dala svobodnou vůli. Rozhodla ses pro dobro a to Kalonu přiměje k útěku,“ prohlásila Lenobia s nakažlivou sebedůvěrou.

„Počkat, a co těch ‚pět‘?“

Učitelka zvedla papír s básničkou z podlahy, kam jsem ho odložila. „Píše se tu doslova ‚mocné místo – pět v jednotě‘. Potom následuje výčet té pětice: Noc, Duch, Krev, Lidskost, Země.“

„Fakticky to jsou osoby, přesně jak říkal Damien,“ vyhrkla jsem v návalu vzrušení. „Píšou se s velkými písmeny, a to znamená, že se jedná o lidi, kteří ztělesňují těch pět věcí. A… a vsadím se, že kdyby tady byla babička, pověděla by nám, že A-yu stvořilo pět vědem.“

„Cítíš v hloubi duše, že si to vykládáš správně? Mluví k tobě bohyně?“

Usmála jsem se a moje srdce se zatetelilo. „Ano! Je to tak.“

„Jediné mocné místo, které mě napadá, je tady ve Škole noci.“

„Ne!“ Vyletělo to ze mě s větším důrazem, než jsem chtěla, a Persefona poplašeně zafrkala. Konejšivě jsem ji pohladila a přiměřenějším tónem pokračovala: „Ne, to pošpinil Kalona. Spojil svoji sílu s Neferetinou, díky krvi Stevie Rae se osvobodil a…“ Zajíkla jsem se, protože mi došlo, co jsem právě vyslovila. „Stevie Rae! Já myslela, že ona musí zastupovat zemi, když má pro ni nadání a tak, ale ona představuje krev!“

Lenobia s úsměvem přikývla. „Výborně. Jednu máme. Teď ještě musíš přijít na to, kdo jsou ti ostatní čtyři.“

„A kde je to místo,“ zahučela jsem.

„Ano, to místo,“ zopakovala. „No, mocná místa bývají spojená s duchem. Například Avalon, bohynin starodávný ostrov, je duchovně svázaný s Glastonbury. I křesťané cítili přitažlivost té lokality a svého času tam postavili klášter.“

„Cože?“ Obešla jsem Persefonu a vzrušeně vykročila k učitelce. „Co jste to říkala o klášteru a bohyni?“

„Avalon je velmi mocné místo, ale doslova vzato se nenachází na tomto světě. Křesťané pocítili jeho sílu v Glastonbury a postavili tam klášter s kostelem zasvěceným Panně Marii.“

„Páni, to je ono!“ Prudce jsem zamrkala, abych dostala z očí slzy úlevy. Pak jsem se rozesmála. „Lepší už to ani nemůže být! Naše mocné místo je klášter benediktinských jeptišek na křižovatce Jednadvacáté a Lewisovy.“

Lenobia vykulila oči a potom se usmála. „Naše bohyně je moudrá. Teď už ti zbývá jen přijít na to, kdo jsou ti zbylí čtyři, a dovést je tam. V závěru básně se říká, jak se mají spojit…“ Nechala větu viset ve vzduchu, podívala se do papíru a přečetla:

Noc vede k Duchu

Krev spoutá Lidskost

a Zem vše uzavře.

„Krev už je na místě, aspoň teda doufám,“ odvětila jsem. „Když jsem zjistila, že Kalona jde po Stevie Rae, požádala jsem ji, aby se i s červenými mláďaty přesunula do kláštera.“

„Proč jsi ji poslala zrovna tam?“

Zakřenila jsem se tak široce, že mi málem popraskaly rty. „Protože tam je Duch! Je to nejhlavnější jeptiška, sestra Marie Anděla. Zachránila moji babičku před krakouny a teď se o ni v klášteře stará.“

„Jeptiška? Ta že má představovat Ducha a porazit prastarého padlého anděla? Jsi si tím úplně jistá, Zoey?“

„Nemáme ho přece porazit, jen zahnat a získat čas, abychom mohli sebrat síly a vymyslet nějaký způsob, jak se ho navždycky zbavit. A vážně jsem si naprosto jistá.“

Lenobia zaváhala už jen na okamžik a potom přikývla. „Takže jsi odhalila, kdo jsou Krev a Duch. Přemýšlej. Kdo v sobě může ukrývat Zemi, Noc a Lidskost?“

Začala jsem znovu hřebelcovat klisnu, ale hned jsem se rozesmála a nejradši bych se plácla do čela. „Afrodita. Ona musí být Lidskost, i když se většinu času hrozně snaží před tím uniknout.“

„V tom ti budu muset zkrátka věřit,“ řekla Lenobia kousavě.

„Fajn, takže zbývají už akorát Noc a Země,“ pokračovala jsem honem. „Jak už jsem říkala, na Zemi jsem od začátku tipovala Stevie Rae, kvůli jejímu nadání. Ale v hloubi duše jsem přesvědčená, že je Krev. Země… Země…“ Zase jsem vzdychla.

„Nemohla by to být Anastasia? Její nadání pro kouzla a rituály pramení z větší části z živlu země.“

Zamyslela jsem se nad tím, ale záchvěv, který mi potvrzuje, když mám pravdu, se bohužel nedostavil. „Ne, ona to není.“

„Třeba se soustředíme na špatný okruh osob. Ukázalo se, že Duch je žena, která nemá nic společného s naší školou, což pro mě bylo hodně nečekané. Třeba musíme i Zemi hledat jinde.“

„No, když se to tak vezme, není to špatný nápad.“

„Kdo by kromě mláďat a upírů mohl symbolizovat Zemi?“

„Z lidí, co znám, mají k zemi nejblíž asi Čerokézové. Babiččin kmen odjakživa chová zemi v úctě, nikdy nesouhlasí s tím, když si ji někdo přivlastňuje a zneužívá ji. Dívají se na svět jinak než většina lidí dneska.“ Najednou jsem se odmlčela, opřela si čelo o Persefonino hebké rameno a zašeptala tiché díky Nyktě.

„Přišla jsi na to, kdo to je, viď?“

Vesele jsem vzhlédla. „Je to moje babička. To ona představuje Zemi.“

„Úžasné!“ zaradovala se učitelka. „A máš všechny.“

„Ještě chybí Noc. Vůbec mě nenapadá, kdo…“ Zarazila jsem se, protože Lenobia se na mě významně zadívala.

„Zapátrej hloub ve svém nitru, Zoey Redbirdová, a určitě se tam dozvíš, koho si Nyx vyvolila, aby zastupoval noc.“

„Mě? To ne,“ zašeptala jsem.

„Jistěže tebe,“ opáčila. „V té básni to přece takhle stojí. ‚Noc vede k Duchu.‘ Nikdo z nás by si s těmi verši klášter benediktinek ani jeho abatyši nespojil, ale tebe to napadlo hned.“

„Jestli se ovšem nepletu,“ podotkla jsem trochu roztřeseně.

„Naslouchej svému srdci. Máš pravdu?“

Zhluboka jsem se nadechla a ponořila se do sebe. Ano, bylo to tam. Ten pocit, který mi sesílá moje bohyně a který mi říká, že něco dělám správně. Podívala jsem se do Lenobiiných moudrých šedých očí. „Mám,“ odpověděla jsem bez nejmenších pochyb.

„Pak musíme tebe i Afroditu nějak dostat do kláštera benediktinek.“

„Nás všechny,“ opravila jsem ji automaticky. „I Daria, dvojčata a Damiena. Potřebuju kompletní kruh, kdyby něco nevyšlo. Navíc mě tady nikdo nepřivítal zrovna dvakrát s nadšením, a kdyby se spolužáci a učitelé z toho divného stavu neprobrali, ani až bude Kalona pryč, asi bych se sem hned tak vrátit nemohla. A taky si budeme muset nějak poradit s Neferet. Budu potřebovat pomoc.“

Lenobia se trošku zachmuřila, ale kývla. „Chápu, a i když je mi to nepříjemné, souhlasím s tebou.“

„Měla byste jít s námi – vy, Drak i Anastasia. Škola noci teď pro vás není nejvhodnější místo.“

„Škola noci je náš domov,“ namítla.

Zahleděla jsem se jí přímo do očí. „Někdy vás vaši nejbližší zradí a najednou už doma nemůžete být šťastní. Je to smutné, ale nedá se s tím nic dělat.“

„Na svůj věk mluvíš velice moudře, kněžko.“

„No jo, taky jsem produkt rozvodu a mizerné náhradní rodičovské péče. Kde by mě napadlo, že se mi to jednou bude hodit.“

Obě jsme se rozesmály, když vtom zazvonilo. Vyučování bylo u konce. Lenobia rychle vyskočila. „Musíme hned poslat pro tvoje přátele, ať sem přijdou. Sem aspoň nedosáhnou krakouní uši a oči.“

„To už jsem zařídila,“ řekla jsem. „Za chvilku tu všichni budou.“

„Jestli Neferet zjistí, že tu máte schůzku, budeme mít veliké potíže.“

„Já vím,“ odvětila jsem nahlas. V duchu jsem řekla: A do pytle.


30)

I když se zase hustě rozpršelo, Damien, dvojčata a Afrodita s Dariem dorazili jen pár minut po zvonění.

„Dobrý trik,“ řekla Erin.

„Pěkně lstivý způsob, jak nás sem dostat bez toho, abychom na to celé odpoledne mysleli,“ dodala Shaunee.

„Senzace!“ ocenil to Damien.

„Ale teď na to myslíte, takže si musíme dát pozor, aby ty myšlenky neunikaly ven. A je načase dát se do pohybu, a rychle, ať už nás čeká cokoli,“ vložil se do toho Darius.

„Souhlas,“ přisvědčila jsem. „Přivolejte svoje živly a požádejte je, ať vám v mysli vytvoří ochrannou bariéru.“

„Levou zadní,“ řekla Erin.

„Jo, trénovali jsme to,“ pochlubila se Shaunee.

„Mám vám rychle vyvolat kruh?“ zeptala jsem se.

„Ne, Červenko, jen chvilku mlč,“ ozval se Damien. „Naše živly jsou v pohotovosti a čekají na rozkaz.“

„Tak přestaňte žvanit a do toho, pakoňové!“ štěkla Afrodita.

„Drž zobák!“ zaječely na ni holky.

Afrodita zafrkala a šla si stoupnout vedle Daria. Ten ji automaticky vzal kolem ramen. Všimla jsem si, že šrám na tváři se mu už skoro zahojil a tam, kde se předtím šklebila příšerná rána, zbyla jen tenká růžová linka. To mi připomnělo moji vlastní jizvu. Dvojčata s Damienem přivolávali živly, Afrodita se tulila ke svému bojovníkovi, a tak jsem se otočila zády a nenápadně si nakoukla do výstřihu. Když jsem uviděla, co se tam schovává, zkřivila jsem obličej. Po mém zranění totiž rozhodně žádná tenká růžová linka nezůstala. Celá rána byla pořád zvrásněná, zubatá, rudá a zanícená. Pohnula jsem rameny. Ne, nic mě doopravdy nebolelo, jizva jen trošku svrběla a byla citlivá na dotek. A ošklivá. Neskutečně.

Jakmile jsem pomyslela na to, že by tuhle hrůzu měl někdo vidět (tím někým myslím Starka, Erika nebo případně Heatha), bylo mi do breku. Možná už prostě s žádným dalším chlapem do postele nepůjdu. Aspoň by se mi o hodně zjednodušil život…

„Jizvy z boje dobra proti zlu v sobě tají určitou zvláštní krásu,“ ozval se Lenobiin hlas.

Trhla jsem sebou. Stála těsně vedle mě, i když jsem ji neslyšela přicházet. Dlouze jsem se na ni zadívala. Byla absolutně dokonalá, krásná a bez vady. „Teoreticky to zní pěkně, ale když takovou jizvu doopravdy máte, realita je trošku jiná.“

„Mluvím z vlastní zkušenosti, kněžko.“ Shrnula si stranou závoj stříbřitých vlasů, natočila se tak, abych viděla zadní stranu jejího krku, a odtáhla límeček bílé blůzy. Spatřila jsem příšernou jizvu, která se jí táhla zpod vlasů přes zátylek a sahala až někam dolů na záda. Byla široká a zvrásněná.

„Hotovo! Živly na místě!“ zvolala Erin.

„Jo, můžeme na to vlítnout,“ připojila Shaunee.

„Cos zatím vymyslela?“ zeptal se Damien.

Vyměnily jsme si s Lenobií pohled. „Budu ti o tom vyprávět někdy jindy,“ řekla tiše. Společně jsme se vrátily k mojí partě. Stejně mi ale vrtalo hlavou, s jakým zlem musela bojovat, že přitom utržila tak hrůzostrašnou ránu.

„Zoey už identifikovala všechny osoby, o kterých se píše v té básni,“ sdělila jim učitelka bez úvodu. „A taky mocné místo, kde se mají spojit.“

Všichni se na mě podívali. „Je to klášter benediktinek. Vzpomněla jsem si, že jeden z důvodů, proč sestra Marie Anděla nezačala vyšilovat, když jsem jí předvedla svoji moc nad živly, bylo, že jejich sílu poznala už dřív na vlastní kůži. Řekla mi, že jejich klášter stojí na místě, kde je zdroj duchovní energie. Tenkrát mi to nepřipadalo důležité.“ Odmlčela jsem se a přidušeně se zasmála. „Vlastně jsem ji tenkrát nebrala moc vážně, myslela jsem, že je prostě jen bláznivá jeptiška.“

„No, jestli tě to utěší, ona fakt není zrovna typická řádová sestra,“ poznamenala Afrodita.

Darius přikývl. „To tedy skutečně ne.“

„Zato je Duch, o kterém se píše v té básničce,“ řekla jsem.

„Páni, tys to rozluštila!“ Damien se na mě široce zazubil. „Kdo jsou ty ostatní personifikované pojmy?“

„Krev je Stevie Rae.“

„To sedí. Je to evidentně její oblíbené pití,“ zamumlala si pro sebe Afrodita.

„Ty jsi Lidskost,“ oznámila jsem jí věcně a vesele se přitom ušklíbla.

„Prima. Paráda. Než budeme pokračovat, chci něco uvést do záznamu: Víckrát v životě nechci, aby mě někdo kousnul.“ Střelila pohledem po Dariovi, nasadila úplně jiný výraz a dodala: „Kromě tebe, krasavče.“

Dvojčata začala vydávat dávivé zvuky.

„Země je moje babička,“ pokračovala jsem bez ohledu na jejich komentáře.

„V tom případě je dobře, že už je v klášteře,“ řekl Damien.

„A co Noc?“ zeptala se Shaunee.

„To je Zoey,“ řekla Afrodita.

Překvapeně jsem zvedla obočí.

Protočila oči. „A kdo jiný by to sakra asi byl? Každému, kdo netrpí mentálním postižením nebo se nedělí o mozek s víc lidmi,“ významně se podívala na dvojčata a Damiena, „to musí být okamžitě jasné.“

„Jo, Noc jsem já,“ potvrdila jsem.

„Musíme se tedy dostat do kláštera benediktinek,“ ujal se slova Darius. Jako obvykle přešel přímo k logistické části naší „operace“. Ty uvozovky používám proto, že moje akce obvykle spočívají v tom, že jdu úplně naslepo a modlím se, abych udělala aspoň něco dobře a nezpůsobila víc škody než užitku. To si název operace přece jen tak docela nezaslouží.

„Ano, a to co nejrychleji, než Kalona s Neferet napáchají na našem společenství další křivdy,“ pronesla Lenobia.

„Nebo začnou válčit s lidmi,“ podotkla Afrodita.

Všichni kromě Daria na ni vytřeštili oči. Já taky a díky tomu jsem pod její krásnou, vždycky dokonale sebevědomou fasádou rozeznala tmavé kruhy pod očima a načervenalá bělma.

„Tys měla další vizi,“ vyhrkla jsem.

Přikývla.

„Do háje. Zase mě tam zabili?“ Zaslechla jsem, jak Lenobia šokovaně zalapala po dechu. „Ehm, to je na dlouho.“

„Ne, ty pako, nezabili. Pro změnu,“ řekla Afrodita. „Ale viděla jsem válku – tu samou jako posledně, jen jsem teď už věděla, že ty příšery jsou krakouni.“ Otřásla se. „Vědělas, že znásilňují ženy? Nebyl to vůbec pěkný pohled. Ale hlavní je, že Neferet se spojila s Kalonou, aby mohla uskutečnit tu svoji šílenou válku proti lidem.“

„Ale když jsi měla takovouhle vizi minule, říkala jsi, že když Zoey neumře, k žádné válce nedojde,“ namítl Damien.

„Já vím. Jsem přece věštkyně, ne? Netuším, proč se tahle lišila. Možná je to tím, že se do toho přimotal Kalona. A hele, dělám to nerada, ale musím vás upozornit, že Neferet už totálně přešla na Temnou stranu a je to fakticky dost děsivé. Mění se v někoho jiného. Nikdy jsem o žádném takovém upírovi neslyšela.“

V hlavě mi něco secvaklo, dílky skládanky zapadly do sebe a já najednou věděla, co to znamená. „Mění se v královnu Tsi Sgili, první upírskou Tsi Sgili. Nic takového ještě nikdy neexistovalo.“ Můj hlas byl stejně studený jako celé moje tělo.

„Jo. Přesně to jsem viděla,“ přisvědčila Afrodita a zbledla. „A taky to, že válka začne přímo tady v Tulse.“

„Takže ta rada, kterou chtějí ovládnout, musí být naše školní,“ usoudila jsem.

„Rada?“ otázala se Lenobia.

„To teď nemám čas vysvětlovat. No, pozitivní je aspoň to, že operujou v místním měřítku, a ne v globálním,“ shrnula jsem to.

„Pokud se nám podaří Kalonu a s ním snad i Neferet odsud vyhnat, pak se dá předpokládat, že válka nezačne,“ řekl Darius.

„Nebo přinejmenším nezačne tady,“ dodala jsem. „A tak bychom získali trochu času a mohli přijít na způsob, jak se ho zbavit jednou provždy. Vypadá to, že za tou válkou stojí právě on.“

„Ne, to Neferet,“ prohlásila Lenobia bezvýrazně. V jejím hlase nebyla ani stopa života. „Kalona je jen nástrojem jejích tužeb. Ona prahne po válce proti lidem už dlouhá léta.“ Podívala se mi do očí. „Možná ji budeš muset zabít.“

Krve by se ve mně nedořezal. „Zabít Neferet? Ani za nic! To neudělám!“

„Zřejmě to jinak nepůjde,“ řekl Darius.

„Ne!“ vykřikla jsem. „Kdyby to jinak nešlo, nedělalo by se mi při tom pomyšlení takhle hrozně zle. Nyx by mi dala najevo, že si to tak přeje. Jenže bohyně nikdy nebude chtít, aby někdo zabil její velekněžku.“

„Bývalou velekněžku,“ podotkl Damien.

„Může vůbec někdo přestat být velekněžkou?“ nadhodila Shaunee.

„Jo, není to jedno z těch povolání na celý život?“ podpořila ji Erin.

„A je ještě doopravdy velekněžka, když se mění v někoho jiného, konkrétně v královnu Tsi Sgili?“ řekla Afrodita.

„Jo! Ne!“ plácla jsem naslepo. „Já nevím. Necháme tohle téma prozatím být. Nehodlám se o něčem takovém bavit.“

Darius, Lenobia a Afrodita se na sebe dlouze zadívali, ale já se rozhodla, že si toho nebudu všímat. Učitelka pak pokračovala: „Tak zpátky k tomu, jak se odsud dostanete. Musíme to vyřešit hned.“

„Hned?“ opáčila Shaunee.

„Jako že do minuty?“ rozvedla to Erin.

„Čím dřív, tím líp,“ řekla jsem. „Cítím vaše živly a vím, že k vašim myšlenkám nikoho nepustí, jenomže jestli se vám Neferet pokusí vlézt do hlavy a narazí na hradbu ze živlů, dojde jí, že něco plánujeme. Akorát nebude přesně vědět co.“ Rozhlédla jsem se. Tak nějak jsem čekala, že se bude vznášet někde v temném koutě jako nacucaný přízračný pavouk. „Už dvakrát se mi taky zjevila v podobě pěkně hnusného ducha, z čehož plyne, že odsud musíme rychle vypadnout. Okamžitě.“

„Fuj, to nezní moc pěkně,“ řekla Erin.

„Mně to vykládej,“ zamumlala jsem. „Ale zmizet odsud nebude vůbec jednoduché. Počasí nám rozhodně moc nenahrává. Jen cestou od hlavní budovy sem jsem si málem zlámala nohy. Musela jsem ten zatracený led rozehřát ohněm.“ Střelila jsem pohledem po Shaunee a zatvářila se trošku provinile.

„Počkej, cos to říkala? Tys využila ohnivý živel, aby ses zbavila náledí?“ skočila do toho náhle Lenobia.

Pokrčila jsem rameny. „Už mě nebavilo, jak mi pořád podjížděly nohy, tak jsem ožehla chodník plamenem a led hned roztál.“

„Jo, to je snadné jako facka,“ ozvala se Shaunee. „Já to taky udělala.“

Lenobie se zmocnilo vzrušení. „Myslíš, že bys dokázala zaměřit ten plamen s dostatečnou přesností, takže by za pohybu rozehříval led přímo pod nohama celé vaší skupiny?“

„Asi jo. Jenom by se to muselo udělat tak, aby nám ty nohy nespálil. Ale nevím, jak dlouho bych to dokázala udržet.“ Tázavě jsem koukla po Shaunee.

Kývla. „Jasně, s tím bych ti pomohla, a já si o nohy starosti dělat nemusím. Když my dvě spojíme síly, vydržíme mnohem déle než každá zvlášť.“

„A navíc, ségra,“ vmísila se do debaty Erin, „křižovatka Jednadvacáté a Lewisovy je odsud tak nejvýš kilometr. To byste měly zvládnout. Zoey dneska vypadá daleko líp.“

„Jenomže náledí není náš jediný problém,“ řekla jsem. „Když půjdeme pěšky, budeme moc pomalí, ale auto si vzít nemůžeme, protože není organické a nejde ho tím pádem zamaskovat.“

„Mě napadá jisté řešení,“ prohlásila Lenobia. „Pojďte se mnou.“ Následovali jsme ji do Persefonina boxu. Kobylka se spokojeně krmila, a když ji Lenobia pozdravila, jen zastříhala ušima. Učitelka k ní přistoupila zezadu, natáhla ruku a řekla: „Zvedni nohu, děvenko.“

Persefona povel poslušně splnila. Lenobia smetla slámu, která se přichytila na kopyto, a pak se podívala na Shaunee. „Dokázala bys zaměřit oheň tak přesně, aby jí rozpálil podkovu?“

Kamarádku ta neobvyklá žádost zjevně zaskočila, ale odpověděla jen: „Levou zadní.“ Potom se zhluboka nadechla, zašeptala něco, čemu jsem nerozuměla, a ukázala na kopyto žhnoucím prstem. „Hoř, světýlko, hoř!“ zarecitovala. Žár se přenesl z prstu na pevně přibitou stříbřitou podkovu a ta se vzápětí rozpálila do červena. Persefona přestala žvýkat, otočila k nám hlavu, zvědavě se zadívala na svoji nohu, zafrkala a obrátila se zpátky ke krmení.

Lenobia se podkovy lehce dotkla, jako když člověk zkouší, jestli už má dost teplou žehličku, ale rychle od žhnoucího kovu ucukla. „Funguje to výborně. Už to můžeš odvolat, Shaunee.“

„Díky, ohni! Pojď zpátky ke mně.“ Záře se zatočila kolem klisničky, která zase zafrkala, a vrátila se k Shaunee. Celé kámoščino tělo chvilku plápolalo, dokud se nezamračila a neřekla: „Zklidni se trochu.“

Lenobia položila kopyto zpátky na zem a láskyplně popleskala kobylku po zadku. „Takhle se dostanete ke klášteru dostatečně rychle. Pojedete na koních. Podle mě je to stejně nejlepší způsob cestování.“

„To je nápad, který stojí za úvahu,“ řekl Darius. „Ale kudy odsud unikneme? Krakouni nás stěží nechají procválat hlavní branou.“

Lenobia se usmála. „Možná nechají.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a čtyři