31)

„To je úplně uhozený plán,“ namítla Afrodita.

„Mohl by však vyjít,“ opáčil Darius.

„Mně se líbí. Je to takové romantické, koně a tak. A je to nejlepší plán, který máme,“ řekl Damien.

„Spíš jediný,“ ozvala jsem se. Lenobia se na mě zadívala s pozdviženým obočím, a tak jsem rychle dodala: „Ale taky se mi líbí.“

„Čím méně koní si vezmete, tím větší budete mít šanci, že vás nezpozorují. Myslím, že byste měli jet po dvou,“ prohlásila učitelka.

„Tři budou fakt nenápadnější než šest,“ souhlasila Erin.

„Ale jak o tom řekneme Drakovi a Anastasii?“ vyhrkla jsem. „Přece nemůžeme všichni vtrhnout do šermírny nebo do Anastasiiny třídy. A já nechci, abychom se teď rozdělovali.“

Lenobia zase zvedla obočí. „Nevím, jestli jsi už o něčem podobném slyšela, ale existuje takové zařízení, které většina z nás běžně používá, jmenuje se mobilní telefon. Možná tě to překvapí, ale Drak i Anastasia ho mají.“

„Aha,“ pípla jsem a připadala si jako blbec.

Afrodita obrátila oči v sloup.

„Zavolám jim a dám jim instrukce. Kdo máte na sobě sukni, musíte se převléknout. Zoey vás zavede do sedlovny a ukáže vám, kde je rezervní jezdecké oblečení. Vezměte si odtamtud všechno, co budete chtít.“ Lenobia zamířila do svojí kanceláře, ale ještě křikla: „Řeknu Drakovi, že krycí manévr začne za třicet minut.“

„Za třicet minut?“ Stáhl se mi žaludek.

„Máte dost času, abyste se převlékli a dali třem koním uzdu. Bohužel nemůžete použít sedla, to by bylo příliš nápadné.“

Lenobia zašla do kanceláře a Damien řekl: „Bez sedel? Myslím, že budu zvracet.“

„Vítej do klubu,“ odvětila jsem a obrátila se k Afroditě a dvojčatům. „Pojďte. Ty minisukně musí dolů. A kdo krucinál chodí v ledové bouři v botách s jehlami?“

„Máme kozačky,“ prohlásila Afrodita. „A kozačky jsou normální zimní obuv.“

„Kozačky s deseticentimetrovými podpatky teda ne,“ řekla jsem a odvedla je do sedlovny, kde vedle všelijakých částí postroje visela i ramínka s jezdeckým oblečením.

„Nemá žádný smysl pro módu,“ zamumlala Afrodita.

„Mluvíš mi z duše,“ řekla Shaunee.

„Pro jednou,“ dodala Erin.

Popadla jsem tři uzdy a zavrtěla nad kamarádkami hlavou. „Hlavně se převlečte. Tamhle ve skříni najdete jezdecké boty. Jsou vám plně k dispozici.“

„Plně k dispozici?“ zaslechla jsem ještě Shauneein hlas, když jsem rázným krokem vycházela ven.

„Ta holka tráví moc času s komtesou Damienovou,“ odvětila Erin.

Práskla jsem za sebou dveřmi.

Nevěděla jsem jistě, jaké další dva koně nám Lenobia vybere, ale bylo mi jasné, že já pojedu na Persefoně, a tak jsem se vydala k jejímu boxu. Cestou jsem minula Daria, který vršil pod vysoké okno balíky sena. Zjevně hodlal zkontrolovat aktuální stav počasí a krakouních hlídek.

„Ehm, Červenko, mohl bych s tebou chviličku mluvit?“ ozval se najednou Damien.

„Jasně, pojď se mnou.“ Zašla jsem do Persefonina boxu, vzala hřeblo a začala svoji klisničku rychle kartáčovat.

Damien zůstal stát ve dveřích. „No, jde o tohle – já neumím jezdit na koni.“

„To vůbec nevadí. Řídit budu já, ty budeš jen sedět za mnou a pořádně se držet.“

„Co když spadnu? Určitě je to moc hodný kůň.“ Zatřepotal na Persefonu prsty, ale ta jen spokojeně žvýkala seno a vůbec si ho nevšímala. „Ale je veliká. Hodně veliká. Lépe řečeno obrovská.“

„Damiene, chystáme se utéct ze školy a zapudit nesmrtelného anděla a zkaženou upíří velekněžku, a ty se bojíš nasednout na koně?“

„Bez sedla. Nasednout na koně bez sedla,“ opravil mě a přikývl. „Ano, správně, přesně toho se bojím.“

Začala jsem se hihňat, až jsem se musela opřít o Persefonu, protože mě braly křeče. Jedno poučení jsem si z toho všeho, co se poslední dobou dělo, doopravdy odnesla: Když máte dobré kamarády, dokážou vás rozesmát i v těch úplně nejhorších chvílích.

Damien se na mě zamračil. „Abys věděla, povím Jackovi, že ses mi smála, a on se na tebe naštve. Takže až ti příště koupím nějaký dárek, na protest ho pro tebe odmítne vkusně zabalit.“

„Ale božíčku, to je hrůza,“ vypravila jsem ze sebe a chichotala se dál.

„Jak se vy dva můžete chlámat? Musíme vyhrát válku a zachránit svět.“ Před Persefoniným boxem se objevila Afrodita a založila si ruce v bok. Měla na sobě vlastní černé značkové tílko (se zlatým nápisem JUICY na prsou) a vypůjčené béžové jezdecké kalhoty zastrčené do anglických jezdeckých bot. Bez podpatků. S naprosto a úplně plochou podrážkou.

Jakmile jsem ji uviděla, rozřehtala jsem se ještě víc. A potom jsem zahlédla dvojčata, která stála za ní. Obě holky byly vymóděné v hedvábných tunikách se zvířecím vzorem od Dolce & Gabbana (určitě je koupily v nejdražších krámech, jaké v Tulse vůbec jsou). Zadky měly parádně obtažené elastickými jezdeckými legínami a přes ně si natáhly béžovohnědé holínky.

Byl to pohled pro bohy. K mému hysterickému záchvatu se okamžitě přidal i Damien.

„Já je oba nenávidím,“ pronesla Afrodita.

„Kočko, vypadá to, že máme přece jenom hodně společného,“ obrátila se k ní Erin.

„Moje slova,“ zavrčela Shaunee a příšerně se na nás zašklebila.

Dlouho mi ta dobrá nálada ale nevydržela, protože se vrátila Lenobia a pěkně mě zchladila.

„Mluvila jsem s Anastasií. Všechno je zařízené, i když Drak momentálně nemá čas. Řeší totiž neobvyklý případ proměny v dospělého. Chtěl, abych vyřídila Zoey, že Stark v pořádku dorazil a je o něj postaráno.“

„Řekla Stark?“ užasl Damien.

„Cože?“ vyhrkla dvojčata.

„Do prdele,“ zahučela Afrodita.

V tu chvíli se k nám znovu připojil Darius. „Počasí je stále špatné a v korunách stromů se něco hýbe. Domnívám se, že mají v úmyslu nás zajmout, jakmile opustíme stáje. Měli bychom odejít co nejdřív,“ řekl, ale když si všiml, jak na mě všichni civí, zarazil se. „Zjevně mi něco uniklo.“

„Ano, ale to nevadí, protože Zoey se nám to zrovna chystá vysvětlit,“ prohlásil Damien.

Kousla jsem se do rtu a přejela kamarády pohledem. Ach jo. „Tak dobře, vezmu to stručně. Stark se proměnil. Je z něj druhý červený upír v dějinách.“

„Tradá! Sláva bohu na výsostech!“ zaprskala Erin. „To nic nemění na tom, že je slizoň.“

„A jak to, že o té jeho pitomé proměně víš?“ zeptala se Shaunee.

„Nesmíš v něm vidět nějakou druhou Stevie Rae. Oni dva jsou jako noc a den,“ řekl Damien mnohem ohleduplnějším tónem než ostatní.

„Je do něj zamilovaná,“ vyhrkla Afrodita.

„Afrodito!“ vyjekla jsem.

„Hele, někdo už v tom pakoňům musí udělat jasno. Nemají o té tvojí trapné zabouchnutosti ani ponětí.“

„No, tos mi teda pomohla.“

„Počkat. Zpět. Zoey je zamilovaná do Starka? To je největší blbost, jakou jsem v životě slyšela,“ skočila nám do řeči Erin.

„Kromě zákona o omezeních pro řízení motorových vozidel mladistvými osobami, co tady v Oklahomě zavedli. No uznej, ségra, to je největší blbost, jakou jsme v životě slyšely,“ namítla Shaunee.

„Pravda. Ale tohle je hned za tím. Takže teď pozor, Afrodito, povíme ti něco nepříjemného. Evidentně ti měkne mozek,“ prohlásila Erin.

„Ne že by to byla novina,“ dodala Shaunee.

Všichni se na mě zadívali.

„Ten zákon mi taky připadá neskutečně pitomý,“ pípla jsem chabě.

„Vidíte? Já vám to říkala!“ vyhrkla Afrodita. „Je do Starka úplně cvok.“

„Spíš je úplně cvok, tečka,“ zabručela Erin.

„To se mi snad jen zdá,“ zanaříkala Shaunee.

„Nechte ji, ať nám to vysvětlí!“ zahulákal Damien.

Nastalo hrobové ticho.

Já si odkašlala.

„Tak jo. Fajn. Pamatujete na tu básničku?“ Všichni kamarádi vztekle přimhouřili oči, což podle mě vůbec nebylo fér, ale pokračovala jsem. „Jak se v ní psalo, že bych měla zachránit jeho lidskou přirozenost? Tak jsem to udělala. Aspoň myslím. Doufám.“

„Kněžko, přistihli jsme ho, když se chystal zneužít mládě. Jak můžeš něco takového přehlédnout?“ řekl Darius.

„Já to nepřehlížím. Je to hnusné. Ale když o svoji lidskost bojovala Stevie Rae, taky dělala příšerné věci.“ Podívala jsem se na Afroditu. „Ty víš, o čem mluvím.“

„Jo, ale ani teď si nejsem stoprocentně jistá, jestli jí můžeš věřit. A to říkám jako člověk, který je s ní otisknutý.“

Čekala jsem, že se do ní dvojčata s Damienem pustí, ale mlčeli jako zařezaní. Otočila jsem se k Dariovi. „Stark mi složil slib věrnosti.“

„Slib věrnosti bojovníka? A tys ho přijala?“ zeptal se.

„Ano. Hned potom se proměnil.“

Darius si ztěžka povzdechl. „V tom případě je k tobě připoutaný, dokud ho z jeho závazku neuvolníš.“

„Myslím, že právě proto se proměnil,“ podotkla jsem. „Připadá mi, že u červených mláďat proměna nějak souvisí s volbou mezi dobrem a zlem.“

„Když ti Stark přislíbil věrnost, zvolil dobro,“ řekl bojovník.

Usmála jsem se. „To by se mi líbilo.“

„Takže on už není slizák?“ ozvala se Erin.

„Předtím jsi říkala slizoň,“ upozornila ji Shaunee.

„To je úplně to samé, ségra.“

„Podstatné je, že mu věřím,“ vmísila jsem se do toho. „A byla bych moc ráda, kdybyste mu vy všichni dali šanci.“

„Dát v této chvíli šanci nesprávné osobě by nás mohlo i zabít,“ připomněl Darius.

Zhluboka jsem se nadechla. „Já vím.“

„Nový dospělý musí strávit nějaký čas o samotě v Nyktině chrámu. Drak mě ujistil, že Stark tam je a nikam nepůjde.“ Lenobia pohlédla na hodinky. „Máme přesně deset minut. Nemohli bychom pokročit k důležitějším věcem a nechat otázku Starkovy důvěryhodnosti na jindy?“

„Rozhodně,“ přisvědčila jsem. „Co ještě musíme udělat?“ Mohla jsem jen upřímně doufat, že Drak opravdu zamkl Starka v Nyktině chrámu a že se nám podaří zahnat Kalonu a zbavit se tak i Neferet, protože jinak už se k otázce Starkovy důvěryhodnosti asi nikdy nevrátíme.

Rychle jsme nasadili uzdy dvěma dalším klisnám, docela příhodně se jmenovaly Naděje a Štěstěna. Tím odstartovala obtížnější část našeho plánu.

„Stále nejsem přesvědčený, že je to bezpečné,“ zabručel Darius a zakabonil se jako nebe před bouřkou.

„Musím to udělat já. Stevie Rae tu s námi není a moje nadání má k zemi nejblíž,“ trvala jsem na svém.

„Vždyť to zní celkem jednoduše,“ chlácholila mrzutého bojovníka Afrodita. „Zoey se musí jen nepozorovaně dostat ke zdi, říct tomu stromu, co už je stejně skoro vyvrácený, aby spadl a udělal do té zdi díru, a pak se vrátit sem.“

„Odnesu ji tam,“ prohlásil zarputile.

„To bude bezva, s tvojí megarychlostí tam budeme za vteřinu,“ řekla jsem. „Mimochodem, já jsem připravená.“

„Jak poznám, že se ti to povedlo, abych mohla začít s další fází plánu?“ zeptala se mě Lenobia.

„Vyšlu k vám ducha. Jakmile ucítíte takové příjemné chvění, bude to znamenat, že jsme v pořádku a že si má Shaunee začít chystat oheň.“

„Nesmí ale zapomenout, že rozpálit se mají jen podkovy.“ Lenobia na moji kámošku vrhla přísný pohled.

„Já vím! Vždyť je to úplně snadné. Soustřeďte se na svoji práci, já si tady zatím něco dopovím se Štěstěnou.“ Shaunee se otočila zpátky k velké hnědé klisně, na které měly s Erin jet, a dál něco švitořila. Erin ji mezitím hřebelcovala a vykládala něco o kostkovém cukru a jablečném džusu se zázvorem.

„Nedovol, aby se jí něco stalo, a vrať se ke mně,“ řekla Afrodita, políbila Daria na rty a odešla k Naději, aby pomohla Lenobii zapnout poslední přezky na uzdě.

„Můžeme vyrazit, kněžko?“ zeptal se mě Darius.

Kývla jsem a nechala se zvednout do náruče. Bojovník vykročil do mrazivé rozbouřené noci a vzápětí se všechno kolem mě proměnilo v rozmazané šmouhy. Vzal to napříč areálem k úseku školní zdi, o který se opíral vysoký mohutný dub. Napůl se vyvrátil loni v jedné z tulských zimních smrští a od té doby na zdi skoro ležel. Povídalo se (teda aspoň Afrodita to tvrdila), že za normálních okolností je to skvělé místo, kudy se dá tajně vyplížit ven, a já už z vlastní zkušenosti věděla, že je to pravda.

Ten den ale nebyly okolnosti zrovna normální.

Darius v až příliš krátké chvilce zastavil u padlého stromu, šoupl mě pod něj a zašeptal: „Zůstaň zde, dokud se nepřesvědčím, že nám nic nehrozí.“ Pak zmizel.

Skrčila jsem se pod dubem a v duchu si říkala, jak je hnusně mokro a zima a jak mi jdou všichni chlapi na nervy. Pak jsem uslyšela zlověstné pleskání křídel a bleskově se narovnala.

Vyrazila jsem zpod stromu přesně v okamžiku, kdy Darius popadl krakouna za křídlo, strhl ho k zemi a podřízl mu krk.

Honem jsem odvrátila pohled.

„Pospěš si, Zoey. Nemáme čas.“

Snažila jsem se nevšímat si krakouní mrtvoly, vykročila k nakloněnému dubu, položila ruku na kmen a zavřela oči. Soustředila jsem se, zaměřila se na svůj vnitřní sever – sídlo země – a pronesla: „Země, potřebuju tě. Přijď ke mně, prosím.“ V řádění ledové bouře, uprostřed zimy, mě najednou jako zázrakem obklopila vůně jarní louky… zralého obilí… rozkvetlé perské akácie… Děkovně jsem sklonila hlavu a pokračovala: „Potřebuju, abys pro mě udělala něco hodně těžkého. Nežádala bych tě o to, kdybychom nebyli v nouzi.“ Zhluboka jsem se nadechla a koncentrovala se na zledovatělou kůru, které jsem se dotýkala dlaní. „Skácej se,“ přikázala jsem. „Odpusť mi to, ale musím tě požádat, aby ses skácel.“ Pokožka stromu se pod mojí rukou zachvěla tak prudce, že jsem klopýtla dozadu a upadla. Starý dub hlasitě zapraskal a mně bylo jasné, že právě vydal svůj předsmrtný výkřik. Pak se vyvrátil z kořenů. Dopadl na zeď, která v tom místě už byla narušená, a probořil se mezi kameny a cihlami až k zemi, takže v školní ochranné hradbě vznikla široká průrva. Každého by logicky napadlo, že právě tudy se pokusíme utéct.

Přestože jsem ztěžka lapala po dechu a byla pořádně rozklepaná, automaticky jsem vyslala k Lenobii ducha, aby věděla, že jsem splnila úkol. Pak jsem vstala, dopotácela se k padlému dubu a položila obě ruce na kmen. „Děkuju ti, země.“ Z náhlého popudu jsem ještě dodala: „Běž za Stevie Rae. Pověz jí, že už jsme na cestě. Ať se připraví.“ Jako vždycky, když jsem něco přikázala některému z živlů, jsem měla pocit, že mi něco neviditelného naslouchá. „Můžeš jít, země. Ještě jednou děkuju za pomoc. Fakticky mě mrzí, že jsem musela tomu stromu ublížit.“

„Je načase vrátit se do stájí.“ Darius ke mně přistoupil a zvedl mě do náruče. „Vedla sis výborně, kněžko.“

Položila jsem si hlavu na jeho dobře známé rameno a zjistila, že brečím, protože se na jeho bundě objevily mokré stružky. „Padáme odsud.“

32)

Tři ustrojení koně už na nás čekali. Erin se Shaunee seděly na hřbetě Štěstěny. Shaunee „řídila“. Než ji totiž označili, učila se na soukromé přípravce jezdit v anglickém stylu, a proto prohlásila, že její jezdecké schopnosti „celkem ujdou“. Afrodita s Damienem stáli u Persefony a Naděje. Damien vypadal, že bude každou vteřinou zvracet.

„Ucítila jsem dotek ducha, a tak jsem si řekla, že se ti to asi povedlo,“ prohlásila Lenobia, rychle kolem nás prošla a ještě jednou překontrolovala uzdy.

„Probořili jsme zeď, ale musel jsem zabít jednoho krakouna. Určitě ho brzy objeví,“ oznámil Darius.

„No, to je vlastně dobře. Jen to posílí dojem, že se pokusíte utéct právě tamtudy,“ odvětila učitelka. Podívala se na hodinky. „Nejvyšší čas nasednout na koně. Shaunee, jsi připravená?“

„Už od narození,“ řekla kamarádka.

„Výborně, co ty, Erin?“

Erin přikývla. „Já taky.“

„Damiene?“

Damien zareagoval, ale obrátil se přitom ke mně. „Já se bojím.“

Rychle jsem k němu přistoupila a vzala ho za ruku. „Já taky. Ale vždycky když si vzpomenu, že tě budu mít vedle sebe, je to o trošku lepší.“

„I když budu ve skutečnosti za tebou a na koni?“

Usmála jsem se. „Jasně. A Persefona je navíc hrozně hodná.“ Přitiskla jsem Damienovu ruku na ladnou křivku kobylčina krku.

„Jééé, ta je heboučká. A hřeje!“ užasl.

„Pomůžu ti nahoru. Polož sem koleno,“ řekla Lenobia, sehnula se a nabídla Damienovi stupátko ze spojených dlaní.

Se zoufalým povzdechem poslechl a pokusil se (naprosto neúspěšně) potlačit ryze holčičí vyjeknutí, když ho Lenobia vyhoupla na Persefonin široký hřbet.

Než stejným způsobem pomohla i mně, položila mi ruce na ramena a zadívala se mi do očí. „Následuj svoje srdce a instinkt, ty se nikdy nemýlí. Odežeň ho odsud, kněžko.“

„Budu se snažit,“ odvětila jsem.

„Právě proto ti tolik věřím.“

Když jsme všichni seděli na koních, Lenobia nás dovedla k roletovým dveřím do výběhu. Už předtím tam nenápadně vklouzla a otevřela vrátka na jeho druhém konci, která vedla ven do školního areálu. Mezi námi a světem za zdí teď nestálo nic kromě spousty ledu, hlavní brány, pár krakounů, jejich táty a totálně pošahané bývalé velekněžky.

Určitě je vám jasné, že jsem se vcelku obávala prudkého záchvatu nervózního průjmu. Naštěstí jsem ale neměla čas věnovat svému tělu moc pozornosti.

Lenobia otevřela dveře. Předem v téhle části stájí zhasla světla, aby na ozářeném pozadí nevynikly naše siluety a nebyli jsme tak snadný terč. Vyhlédli jsme do mrazivé tmy a snažili si představit smršť, která přijde.

„Dám vám minutku nebo dvě, abyste přivolali svoje živly,“ řekla Lenobia. „Jakmile bouře zesílí, Anastasia vyvolá na opačné straně areálu matoucí kouzlo. Nezapomeňte, že u hlavní brány čeká Drak. Hned jak uslyší zvuk kopyt, odstraní krakouna, který tam hlídá. Shaunee, až budeš připravená, zapal ten box, který jsem připravila, a já vypustím ostatní koně. Vědí, že se mají rozeběhnout po celé škole a způsobit co největší zmatek.“

Shaunee přikývla. „Jasně.“

„Pak soustřeď plamen na kopyta vašich koní.“ Učitelka se zarazila a opravila se: „Tedy na podkovy. Dám Persefoně pokyn, až bude čas vyrazit. Vy se jen držte a nechte ji vést.“ Láskyplně moji grošovanou klisničku poplácala a pak se podívala na mě. „Rozcházíme se, ale zase se šťastně shledáme, velekněžko,“ řekla, přitiskla si sevřenou pěst k prsům a uklonila se mi.

„Žehnám vám z celého srdce, Lenobio,“ odvětila jsem. Než stačila zmizet, ještě jsem na ni zavolala: „Rozmyslete si pořádně, jestli odsud nechcete přece jen odejít, prosím. Jestli se Kalony nezbavíme, vy, Drak i Anastasia se musíte skrýt v podzemí – v tunelech pod nádražím, v klášteře, klidně i ve sklepě nějaké budovy v centru. Nikde jinde nebudete doopravdy v bezpečí.“

Lenobia se zastavila a ohlédla se na mě. Klidně a moudře se usmívala. „Ale ty uspěješ, kněžko.“ Pak rychle odkráčela.

„Ty jo, ta je tvrdohlavá,“ poznamenala Shaunee.

„Musíme se postarat, aby měla pravdu,“ řekla jsem. „Fajn, jste připravení?“ Kamarádi přikývli. Zhluboka jsem se nadechla a zkoncentrovala se. Byli jsme obrácení k severu, a tak jsem Persefonu otočila doprava, abychom se dívali k východu. Na řečnění ani povznášející hudbu nebyl čas, museli jsme jednat. Rychle jsem přivolala všechny živly. Jak postupně plnily prostor a utvářely kolem nás třpytivý kruh, moje nervozita opadávala. Když jsem ucítila energii ducha, bezděky jsem se rozesmála.

Pořád trochu moc vesele jsem zavelela: „Damiene, Erin, použijte svoje živly!“

Cítila jsem, jak Damien za mnou zvedá ruce, a viděla, že Erin dělá totéž. Damien šeptem začal vzývat vzduch, žádal ho, ať se zvedne ledový vichr, točí se, kvílí a smete všechno, co se nám postaví do cesty. Bylo mi jasné, že Erin prosí o něco podobného vodu – asi aby ledový déšť ještě zhoustl a zaclonil celý svět kolem nás.

Sebrala jsem všechny síly, abych jim pomohla živly usměrnit a ovládnout. Měli jsme se (v ideálním případě) pohybovat v malé kapse klidu uvnitř zuřící bouře.

Oba živly okamžitě uposlechly. Venku se přímo před našima očima rozpoutala vichřice, ze které i ten nejlepší meteorologický radar musel doslova šílet.

„Bezva!“ zahulákala jsem přes vytí větru. „Teď oheň!“

Shaunee zdvihla paže, zaklonila hlavu, a jako kdyby střílela v basketbale na koš, vrhla plamennou kouli, kterou držela v dlaních, do prázdného boxu plného slámy, který jí Lenobia určila. Ten rázem divoce vzplál.

„A teď podkovy!“ křikla jsem.

Přikývla. „Pomoz mi s tím.“

„Neboj.“

Ukázala na kopyta našich koní. „Rozpal jim podkovy!“ rozkázala.

Persefona zafrkala a sklonila hlavu. Když z pilin pod jejíma nohama začal stoupat kouř, zastříhala ušima.

„Propána… Musíme vyrazit, než od těch podkov chytí úplně všechno,“ vyhrkl Damien. Držel se mě tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat, ale nic jsem neřekla, protože by se mohl pustit a spadnout.

Začínala jsem se děsit, že ty piliny vážně zapálíme, když jsem za námi zaslechla šílený randál a pochopila, že Lenobia právě vypustila ostatní koně do školního areálu. Mělo to vypadat, jako že se splašili při požáru. Persefona pohodila hlavou a zase zafrkala. Ucítila jsem, jak napíná svaly, a pak už jen stačila pevně sevřít stehna a zaječet dozadu na Damiena: „Drž se, jedeme!“ To už ale moje klisna vyrazila ze stájí do rozbouřené noci.

Naši tři koně bok po boku procválali výběhem k vrátkům, která nechala Lenobia dokořán. Za nimi ostře zabočili doleva, oběhli zezadu hlavní budovu, a než jsem se vůbec vzpamatovala, pod rozpálenými podkovami jim začal tát led pokrývající asfaltové parkoviště. Syčelo to a kolem nás začala v kotoučích stoupat pára.

Za námi se ozývalo šílené ržání zdivočelých koní a hrůzostrašné skřehotání krakounů. Zatnula jsem zuby a modlila se, ať Lenobiiny klisny nadělají mezi těmi ptačími zrůdami pořádnou paseku.

Persefonina kopyta zasyčela na zledovatělé pěšině, která vedla k příjezdové cestě.

„Ach, bohyně! Podívej!“ vykřikl Damien. Ukázal mi přes rameno kousek doleva mezi stromy, které cestu lemovaly. Drak tam bojoval se třemi krakouny. Utočil na ně, odrážel je a vířil fleretem tak rychle, že se jeho zbraň proměnila ve stříbrnou šmouhu. Když jsme se ocitli v dohledu, ptačí muži se na nás chtěli vrhnout, ale instruktor šermu zdvojnásobil intenzitu svých výpadů a jednoho z nich probodl. Druzí dva zasyčeli a otočili se zase k němu.

„Jeďte!“ zavolal, když jsme se řítili okolo. „Ať vám Nyx požehná!“

Brána byla otevřená, určitě právě díky Drakovi. Vyřítili jsme se ze školy, zabočili doprava a pustili se cvalem po liduprázdné, zledovatělé Utica Street.

Na semaforu u Jednadvacáté, který nefungoval, jsme navedli koně vpravo a nechali je volně běžet prostředkem ulice.

Vilová čtvrť se proměnila v zmrzlý přízrak. Kdybych si nebyla naprosto jistá, že opravdu jedeme po Jednadvacáté, asi bych podlehla dojmu, že jsme dočista zabloudili v neznámém postapokalyptickém světě plném ledu. Vůbec nic kolem nás jsem nepoznávala. Nikde žádná světla, auta, žádní lidé. Nad vším vládly mráz, tma a náledí. Překrásné staré stromy byly obalené takovou spoustou ledu, že se hodně z nich doslova rozštíplo vejpůl. Dráty elektrického vedení se válely po zemi, svinuté jako odpočívající hadi. Koně si jich nevšímali. Skákali přes spadlé větve a kabely a jejich rozpálené podkovy krájely led, až od překvapeného asfaltu odletovaly jiskry.

Pak jsem přes dusot kopyt a sykot ledu pod horkým železem uslyšela hrůzostrašné pleskání křídel a vzápětí i skřehotání krakouna, ke kterému se připojovala další a další.

„Darie!“ vykřikla jsem. „Krakouni!“

Ohlédl se, podíval se nahoru a chmurně přikývl. Potom mě fakticky překvapil. Z kapsy bundy totiž vytáhl černou pistoli. Nikdy jsem neviděla, že by některý Erebův syn měl u sebe moderní zbraň, a tak mi v jeho ruce připadala hrozně nepatřičná. Řekl něco Afroditě, která se mu tiskla k zádům. Posunula se trochu stranou, aby se mohl pootočit. Natáhl paži, zamířil a vypálil půl tuctu výstřelů. V tichu mrazivé noci to byly ohlušující rány, ale mnohem víc mnou otřáslo to, co následovalo – vřískot raněných krakounů a těžké údery těl padajících z výšky.

„Podívejte!“ zahulákala Shaunee a ukázala dopředu a doprava. „Tamhle jsou světla!“

Já jsem nejdřív neviděla nic, ale po chvilce jsem mezi ledem obtěžkanými stromy zahlédla nejprve jeden třepotavý plamínek a pak druhý, třetí… Měla jsem pocit, že mě k sobě zvou. Co to může být? Je to klášter? Viditelnost byla mizerná a ve tmě se všechno slévalo dohromady, takže jsem nedokázala rozpoznat, jestli jde o sídlo benediktinek nebo o některou z té spousty vil, kde teď měli soukromé kliniky plastičtí chirurgové.

Soustřeď se! Jestli je to zdroj síly, musíš to přece cítit.

Pořádně jsem se nadechla, nechala promluvit svůj instinkt a rázem měla jasno – ucítila jsem nezaměnitelné vábení moci ducha spojené s mocí země.

„To je ono!“ vykřikla jsem. „To je klášter!“

Strhli jsme koně doprava, sjeli přes příkop ze silnice a pustili se přes násep porostlý stromy. Klisny musely zpomalit, protože se tu válela spousta spadaných větví a elektrických drátů. Najednou jsme se vynořili na nějaké mýtině. Přímo před námi stál rozložitý starý dub. Na jeho spodních větvích byla rozvěšená spousta malých skleněných kalíšků, v nichž vesele plápolaly svíčky. O kus dál se rýsoval přístřešek pro auta a ještě za ním jsem rozeznala siluetu vysoké a rozlehlé cihlové budovy, což musel být klášter. Vlastně jsem viděla hlavně okna, protože ve všech hořely svíčky.

„Paráda, už můžete odvolat živly, ať se to trochu zklidní.“ Dvojčata i Damien něco zamumlali a šílená smršť začala utichat, až kolem nás zase zavládla jen studená, podmračená noc.

„Prrr!“ zvolala jsem a naše poslušné věrné kobylky zastavily, právě když se před námi vynořila důstojná postava v tmavém hábitu a závoji.

„Vítám tě, dítě moje. Slyšela jsem, že už se blížíš,“ řekla a usmála se na mě.

Sklouzla jsem z Persefonina hřbetu a vrhla se jí do náruče. „Sestro Marie Andělo! Jsem tak strašně ráda, že vás zase vidím!“

„Stejně jako já,“ odvětila. „Ale zřejmě bychom měly své přivítání odložit, dokud si neporadíme s těmi stvořeními temnoty, která obsadila stromy za tebou.“

Otočila jsem se právě včas, abych viděla, jak do korun dosedají desítky krakounů. Kromě šumění křídel nevydali sebemenší zvuk a rudé oči jim svítily jako oči strážných démonů.

„Zatraceně!“ vyhrkla jsem.