„Početně se jim rovnat nemůžeme, ale stále máme kruh,“ prohlásil a pozorně studoval stromy obsypané krakouny. „Dokud zůstanete uvnitř něj, budete v bezpečí.“

Měl samozřejmě pravdu. Kruh pořád držel. Sice byl hrozně šišatý, ale stříbrné vlákno nás pořád spojovalo a zářilo do tmy.

„Doběhnu zpátky do školy pro posily,“ navrhl Darius.

V jeho hlase zaznívala jasná bezradnost. Jaké posily by asi tak mohl přivést? Od chvíle, kdy jsme se vrátili, jsem v celém areálu nezahlédla ani jednoho z jeho bratří bojovníků. Drak to možná uměl s mečem líp než kdo jiný, ale ani to by proti tolika krakounům nestačilo. Stromy, které lemovaly Jednadvacátou ulici, se doslova hemžily tmavými siluetami, a protože už předtím se prohýbaly pod tíhou námrazy, váhu ptačích lidí některé z nich neunesly. Praskot a lámání silných větví zněly skoro hrůzostrašněji než výsměšné skřehotání.

„Ahojky, lidi, prý tady potřebujete s něčím píchnout.“

Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná, že slyším něčí hlas, jako v tu chvíli, kdy se za mnou ozvala Stevie Rae. Pevně jsem ji objala a bylo mi úplně fuk, že přede mnou skrývá nějaká tajemství, hlavně že byla živá a zdravá. A oddechla jsem si také, když se ze tmy za ní vyloupla červená mláďata.

„Ty jsou hnusný!“ řekla Kramisha při pohledu na krakouny a znechuceně se zašklebila.

„Rozbijeme jim držky,“ prohlásil Johnny B. Evidentně z něj mluvil testosteron a svaly.

„Hnusní jsou, ale nic nedělají, jen na nás koukají,“ poznamenal další známý hlas.

„Eriku!“ vykřikla jsem. Stevie Rae mě s úsměvem pustila a Erik mě sevřel ve svém silném náručí.

Vpravo se něco mihlo a Damiena vzápětí málem porazil Jack.

Zvedla jsem oči k Erikovi a i v té příšerné situaci, ve které jsme zrovna byli, jsem ucítila lítost nad tím, že to mezi námi nemůže být jednoduché a snadné. Vteřinu jsem si přála, aby šlo jen o nás dva, a ne o něj, o Starka, Kalonu a Heatha…

„Co Heath?“ zeptala jsem se a ustoupila od něj.

Vzdychl a trhl hlavou směrem ke klášteru. „Je vevnitř. Nic mu není.“

Rozpačitě jsem se usmála a nevěděla, co mám ještě říct.

„Zoey, za chvíli tu bude Kalona. Krakouni na nás neútočí, protože už neutíkáme. Jen nás hlídají, než dorazí. Nezapomeň, co je tvým úkolem.“ Darius mě z toho trapného ticha rázem vytrhl.

Přikývla jsem a obrátila se k sestře Marii Anděle. „Kalona nás bude pronásledovat až sem. Pamatujete, jak jsem vám říkala, že je nesmrtelný?“

„Padlý anděl,“ dodala a přikývla.

„A vzpomínáte, co jsem vám povídala o naší velekněžce? No, teď už je jisté, že je zlá, a určitě přijde s ním. Oba jsou stejně nebezpeční.“

„Rozumím.“

„Dobře. Zabít ho teda nemůžeme, ale asi vím, jak ho odsud vyhnat, a doufám, že Neferet zmizí s ním. Musíte mi s tím ovšem pomoct.“

„Jak můžu, pomůžu,“ odvětila.

„Bezva. Potřebuju právě vás,“ řekla jsem a otočila se ke Stevie Rae. „A tebe.“

Vedle mě se objevila Afrodita. „A mě.“

„A taky babičku. Vím, že to pro ni bude hodně těžké, ale potřebuju ji tady venku, konkrétně tam, odkud proudí ta síla, kterou tady všude cítím.“

„Kramisho, děvenko, dojdeš pro Zoeyinu babičku?“

„Ano, madam,“ vyhrkla Kramisha a rychle odešla.

„Zdrojem naší síly je Mariánská jeskyně.“ Sestra Marie Anděla ukázala za mě, kousek stranou od místa, kde jsme právě stály – někam mezi nás, severozápadní cíp krásně posekaného trávníku a hájek plný příšer.

Obrátila jsem se naznačeným směrem a překvapeně zalapala po dechu. Nechápala jsem, jak mi to předtím mohlo uniknout. Stála tam největší svatyně, jakou jsem kdy viděla. Byla postavená z velkých bloků oklahomského pískovce, pečlivě vybraných tak, aby do sebe přesně zapadaly. Svým miskovitým tvarem mi připomněla slavné divadelní amfiteátry, které jsem viděla na obrázcích. Uvnitř byla lavička se stříškou a po obvodu vystupovalo pár přirozených kamenných říms. Každá jen trochu vhodná plošinka byla plná svíček, takže se celá svatyně mihotala plamínky a jejich odlesky v ledu. Vykročila jsem k ní a přitom se zadívala na ladně klenutý oblouk umělé jeskyně, který byl nejméně o metr vyšší než já. Pak jsem se prudce nadechla. U samého vrcholku stavby stála nejkrásnější socha Panny Marie, jakou jsem kdy spatřila. Vypadala, jako když je pohroužená do klidné modlitby, a vzhlížela vzhůru skoro s úsměvem. Kolem nohou se jí proplétaly spousty nádherných růží, takže to vyvolávalo dojem, jako by se z nich právě zrodila. Pořádně jsem si prohlédla její obličej a srdce mi vynechalo jeden úder. Já ho totiž poznala. Jak bych se mohla splést? Vždyť se mi teprve před pár dny v téhle podobě zjevila moje bohyně.

„Cítím tu sílu,“ poznamenala Afrodita.

„Jé, ta socha Panenky Marie je strašně hezká,“ řekl Jack. Drželi se s Damienem za ruku a dívali se nahoru.

„A mrkněte na ten chodník – je absolutně dokonalý,“ upozornila nás Stevie Rae.

Odvrátila jsem se od jeskyně. Chodník, který sem vedl od místa, kde jsme nechali koně, se před svatyní rozšiřoval a v kruhu ji obtáčel. Zazubila jsem se na kamarádku. „Máš pravdu, je dokonalý.“

„Co máme dělat, Zoey?“ zeptala se mě sestra Marie Anděla, ale než jsem stačila odpovědět, ozval se řev motoru. Všichni jsme se otočili zpátky k hájku plnému krakounů a k silnici za ním.

Vzedmula se ve mně vlna strachu. Ze silnice právě sjel velký černý teréňák, ten, ve kterém mě odvezli zpátky do školy. Auto s rachotem zajelo do příkopu, hned se na druhé straně vyšplhalo zase ven a pak to vzalo mezi stromy. Krakouni začali mávat křídly a nadšeně skřehotat.

„Sestro, držte se u mě,“ řekla jsem. „Afrodito, Stevie Rae, vy taky zůstaňte se mnou.“

„Jsme tady,“ ujistila mě Afrodita, jakmile Erik s Dariem ustoupili a obě kámošky zaujaly svá místa po mém boku.

„Potřebuju babičku,“ vyhrkla jsem.

„Za chvíli tu bude. Neměj strach,“ uklidňovala mě sestra Marie Anděla.

Teréňák konečně zastavil, těsně vedle našich koní. Ti s frkáním ustoupili až pod přístřešek na parkování. Pak se otevřely dveře a z auta vystoupili Kalona s Neferet. Ona byla celá v černém, měla na sobě hedvábné šaty až na zem s hlubokým výstřihem, ve kterém se houpal její onyxový přívěšek ve tvaru křídel. Pulzovala kolem ní temná aura, kolem ramenou jí povlávaly husté vlasy.

„Do prdele,“ zašeptala Afrodita.

„Přesně,“ přisvědčila jsem chmurně.

Kalona přešel k ní. Neměl na sobě nic jiného než černé kalhoty. Když s velekněžkou vykročil vpřed, jeho křídla zašustila a pootevřela se. I když se neroztáhla úplně, bylo jasně poznat, jak jsou velkolepá.

„Ach, matko Boží!“ vyjekla abatyše vedle mě.

„Nedívejte se mu do očí!“ sykla jsem na ni. „Dokáže lidi zhypnotizovat. Nesmíte se mu poddat.“

Chviličku si okřídleného muže prohlížela a potom řekla: „Mě ve své moci nemá, ale je mi ho upřímně líto. Padl skutečně hluboko.“

„Jak starý vám připadá?“ Musela jsem se zeptat, byla jsem hrozně zvědavá.

„Prastarý. Starší než země.“

Už jsem se jí nestačila svěřit, že já ho vidím asi tak na osmnáct, protože z teréňáku právě vystoupil řidič a připojil se ke Kalonovi a Neferet. Byl to Stark. Okamžitě se mi zadíval do očí a skoro neznatelně na mě kývl.

Stevie Rae se prudce nadechla a červená mláďata za námi se neklidně pohnula.

„To je ten kluk, co po mně vystřelil, že jo?“ zeptala se kámoška.

„Jo,“ potvrdila jsem.

„Proměnil se,“ řekla. „Je z něj červený upír.“

„A taky je to zasraná krysa,“ zamumlala Afrodita, ale hned dodala: „Promiňte, sestro.“

„Nevěř mu, Zoey,“ ozval se přímo za mnou Dariův hlas. „Sama vidíš, komu se rozhodl sloužit.“

„Darie,“ pronesla jsem přísně a ani se k němu neotočila, „hlavně musíš věřit ty mně a to znamená věřit mému úsudku.“

„Jenže tvůj úsudek je občas dost mimo,“ podotkla Erin.

„Ne když naslouchám Nyktě,“ odvětila jsem.

„A teď jí nasloucháš?“ zeptala se Shaunee.

Pozorně jsem si Starka prohlížela a pátrala po sebemenší známce temnoty. Žádnou jsem ale nenašla. Byl to zkrátka on a díval se mi zpříma do očí. „Jo, teď jí právě stoprocentně naslouchám. Utvořte kolem nás kruh.“ Dvojčata s Damienem okamžitě vystoupili z hloučku za mnou. Damien přešel k východní straně betonového chodníku. Spíš jsem cítila, než viděla, jak se Shaunee staví někam za mě a Erin vlevo od nás. Na chvilku jsem se lekla, že budu muset opustit Afroditu, Stevie Rae a sestru Marii Andělu, abych zaujala pozici země, ale pak mi došlo, že sever kruhu tvoří Mariánská jeskyně. Překrásná stříbrná nit, která nás spojovala, teď procházela svatyní.

„Ten kruh neudržíš věčně,“ řekl Kalona a dál zvolna kráčel k naší skupince. „Zato já tě mohu pronásledovat až do konce věků.“

„Studenti,“ přidala se Neferet. Šla vedle Kalony, a když nepočítám temnotu pulzující kolem ní, vypadala nádherně, vyrovnaně a ohromně velekněžsky. „Kvůli Zoeyinu bláhovému úsilí o moc jste se ocitli v ožehavém postavení, ale ještě není vše ztraceno. Stačí, když se jí zřeknete a uzavřete kruh, a budete se smět vrátit zpátky do bezpečné náruče své velekněžky.“

„Kdyby tady nebyla jeptiška, řekla bych vám, kam si tu svoji bezpečnou náruč můžete strčit,“ řekla Afrodita.

„Zoey se od bohyně neodvrátila,“ prohlásila Erin.

„Jo, všichni víme, že to vy. Zoey na to jenom přišla dřív než my,“ doplnila Shaunee.

„Vidíte, jak vám její zlé našeptávání zakalilo rozum?“ Neferet nasadila smutný, velice racionální tón.

„A co zakalilo rozum mně?“ ozvala se sestra Marie Anděla. „Sotva to děvče znám. Její slova mě nemohla zmást a temnota, kterou z vás vidím vyzařovat, není jen výplod představivosti, který mi nasadila do hlavy.“

Neferetina klidná maska praskla. Pohrdavě se na jeptišku ušklíbla. „Ty hloupá lidská ženská! Ovšemže ze mě cítíš temnotu. Má bohyně je vtělením noci!“

Sestra na rozdíl od ní klid jen nepředstírala, takže se tvářila pořád stejně a jednoduše odvětila: „Ne, já Nyx znám, a i když ztělesňuje noc, se silami temnoty nemá nic společného. Buďte upřímná, kněžko, a přiznejte, že jste svoji bohyni opustila kvůli tomuhle stvoření.“ Jeptiška vztáhla ruku ke Kalonovi a záhyby jejího hábitu se ladně zavlnily. „Nefile, vím, kdo jsi, a jménem naší paní ti říkám toto: Odejdi odsud a vrať se do říše, ze které pocházíš. Projev lítost a možná přece jen ještě poznáš věčnou blaženost v ráji.“

„Nemluv na něj, ženo!“ zaječela Neferet. Poslední zbytky předstíraného klidu ji opustily. „Je to bůh, jenž sestoupil na zem. Měla bys mu klečet u nohou a vzývat ho!“

Kalona se hrůzostrašně zasmál. Krakouni se neklidně zavrtěli a začali syčet. „Dámy, nepřete se o mě. Jsem bůh! Mám dost pro všechny, žádná nepřijde zkrátka.“ Řekl to sice jako reakci na Neferetin střet s jeptiškou, ale jeho jantarové oči se upíraly jen a jen na mě.

„Mě nikdy nedostaneš,“ prohlásila jsem bez ohledu na to, kdo mě slyší. „Vždycky se budu rozhodovat v souladu s vůlí svojí bohyně a ty jsi pravý opak všeho, co ztělesňuje.“

„Nemysli si…“ spustila Neferet, ale Kalona zvedl ruku a přerušil ji.

„A-yo, mýlíš se ve mně. Nahlédni hluboko do svého nitra, kde se skrývá panna stvořená k tomu, aby mě milovala.“

Shluk lidí za mnou se pohnul a já ucítila cosi jako škubnutí. Poznala jsem, že někdo vkročil do našeho kruhu, a to se mohlo stát jen v případě, že ho dovnitř vpustila sama bohyně. Chtěla jsem se ohlédnout a podívat se, kdo se k nám přidal, ale nedokázala jsem se odpoutat od Kalonova hypnotizujícího pohledu.

Potom mě někdo vzal za ruku a Kalonovo kouzlo zrušila láska. Shlédla jsem dolů a radostně vykřikla, protože jsem spatřila babičku. Seděla na vozíčku, který ke mně dotlačil Heath. Vypadala, jako když prošla válečnou vřavou. Jednu ruku měla v sádře a hlavu omotanou obvazy. Obličej jí pořád hyzdily opuchliny a tmavé modřiny, ale usmívala se jako dřív a její hlas byl pořád stejně milý.

„Prý mě potřebuješ, je to pravda, u-we-tsi-a-ge-ya?“

Stiskla jsem jí ruku. „Babi, tebe budu potřebovat vždycky!“

Podívala jsem se na Heatha a ten se na mě usmál. „Vykopni ho odsud, Zo,“ řekl a poodešel k Erikovi a Dariovi.

Babička se mezitím nějakým zázrakem postavila. Udělala dva pomalé krůčky vpřed a zahleděla se na skupinku stromů, v jejichž korunách posedávali krakouni.

„Ach, synové mých pramátí!“ zvolala a její hlas se nesl nocí jako zvučné dunění obřadního bubnu. „Jak jste mohli dopustit, aby z vás udělal tohle? Cožpak necítíte krev svých matek? Nedokážete si představit, jak jim pro vás pukají srdce?“

Ohromeně jsem zírala, jak pár z nich odvrátilo hlavy, jako by se nemohli babičce podívat do tváře. Jiným z očí vyprchal rudý svit a já v jejich hlubinách zahlédla zármutek a zmatek.

„Buď zticha, Ani Yunwiya!“ zahřměl Kalona.

Věděla jsem, že babička tenhle starodávný výraz pro čerokézský kmen zná. Zvolna se otočila k okřídlenému tvorovi. „Vrátil ses, prastarý. Copak nikdy nezmoudříš? Musejí se proti tobě ženy zase spojit a porazit tě?“

„Tentokrát tomu tak nebude, Ghiguo. Nyní se nenechám nalákat do pasti tak snadno.“

„Možná tentokrát jednoduše počkáme, až do ní padneš sám. Náš lid je trpělivý a ví, že už se to stalo dřív,“ odvětila babička.

„Tato A-ya je však jiná,“ řekl Kalona. „Když sní, její duše mě volá. Nepotrvá dlouho a začne mě volat i její bdělé tělo. Pak se jí zmocním a bude má.“

„Ne,“ odmítla jsem to pevně. „Jestli si myslíš, že mě můžeš vlastnit jako nějakou věc, tak se pleteš. Ano, moji duši přitahuješ,“ přiznala jsem konečně nahlas a překvapilo mě, jakou sílu mi taková upřímnost dodala. „Ale jak jsi řekl, jsem jiná A-ya. Mám svobodnou vůli a dobrovolně se temnotě nikdy nepoddám. Takže ti udělám nabídku: Odejdi odsud. Hned. Vezmi s sebou Neferet i krakouny a ztrať se někam hodně daleko, kde budete moct v klidu žít, aniž byste někomu ubližovali.“

„Nebo?“ zeptal se s pobaveným výrazem.

„Nebo, jak to hezky vyjádřil můj lidský partner, tě odsud vykopnu,“ prohlásila jsem důrazně.

Pobavený výraz vystřídal okouzlující úsměv. „A-yo, já nemám v úmyslu odsud odejít. V Tulse se mi velice zalíbilo.“

„Tak si pamatuj, že si za to můžeš sám,“ řekla jsem a pak se obrátila k ženám vedle sebe. „V té básničce se říká: Spojeny, ne k záhubě, jen k přemožení. Já jsem Noc. Zavedla jsem vás k sestře Marii Anděle – ona je Duch.“ Natáhla jsem levou ruku a jeptiška ji pevně sevřela. „Stevie Rae, ty jsi Krev. Afrodito, ty Lidskost.“

Stevie Rae přistoupila k abatyši, vzala ji za volnou ruku a podívala se na Afroditu. Ta přikývla a chopila se zase její ruky.

„Co to dělají?“ Neferetin hlas se ozval z větší blízkosti než předtím. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že rázně kráčí k nám.

„A-yo! Co je to za nesmysl?“ Kalona už nezněl pobaveně a taky k nám zamířil.

„A Zem vše uzavře.“ Natáhla jsem ruku k babičce.

„Ta Ghigua se k nim nesmí připojit!“ vykřikl Kalona.

„Starku! Zabij ji,“ zavelela Neferet.

„A-yu ne!“ zařval na něj Kalona. „Tu starou!“

Se zatajeným dechem jsem se střetla se Starkovýma očima, právě když Neferet řekla: „Zabij Zoey. A tentokrát nic nepokaz. Miř přímo na srdce!“ Než domluvila, ze stínů kolem ní začala vzlínat temnota, natáhla se ke Starkovi, ovinula mu kotníky a plazila se výš a výš. Jasně jsem viděla, jak bojuje sám se sebou. Neferetina temná moc na něj pořád působila. Stáhl se mi žaludek. Bude jeho slib věrnosti dost silný, aby její vliv překonal? Chtěla jsem v něj věřit. Rozhodla jsem se pro to. Nebyla to pitomost?

„Ne!“ zaburácel Kalona. „Nezabíjej ji!“

„Já se o tebe nebudu s nikým dělit!“ zavřískla Neferet. Vlasy jí vlály a mně se zdálo, že mi roste před očima. Měla jsem pravdu, když jsem si myslela, že už není jako dřív, jak tělesně, tak duševně. Prudce se obrátila od padlého anděla ke Starkovi. „Při moci, jíž jsem tě přivedla k životu, ti nařizuji, abys zasáhl cíl. Střel Zoey přímo do srdce!“

Upřeně jsem na něj hleděla a snažila se mu nějak telepaticky vsugerovat, ať zvolí dobro – ať už vždycky volí dobro a zbaví se Neferetiny lepkavé temnoty – a tak jsem přesně poznala okamžik, kdy ho napadlo, jak rozkaz obejít. Jako bychom se najednou ocitli zase v té malé místnosti vedle sportovní haly a já slyšela svůj hlas, jak říká: Máš moje srdce… A on odpověděl: Tak to si na sebe oba musíme dávat bacha. Bez srdce se žije dost těžko…

„Tak to rozhodně minout nemůžu,“ zavolal na mě přes zledovatělý trávník, jako kdybychom spolu byli sami. „Zamířím na tu část srdce mé paní, kterou nosím v sobě.“ Jakmile se rozhodl, stíny z jeho těla rázem sklouzly a zmizely.

A já si v návalu paniky uvědomila, co se chystá udělat.

Zamířil na mě, natáhl tětivu a vypustil šíp.

V tu samou chvíli jsem vykřikla: „Vzduchu, ohni, vodo, země, duchu! Nedovolte, aby ho ten šíp zasáhl!“ Vrhla jsem veškerou spojenou sílu pěti živlů ke Starkovi. Šíp se zvláštně zamihotal a najednou nemířil ke mně, ale opačným směrem, ke Starkovu srdci. Už byl jen pár centimetrů od jeho hrudi, když ho zasáhly živly a rozmetaly na prach s takovou razancí, že to Starka odhodilo dozadu. Dopadl na zem a zůstal bezvládně, celý zkroucený ležet, ale šíp se ho ani nedotkl.

„Ty mrňavá čubko!“ zaječela Neferet. „Nade mnou nevyhraješ!“

Vůbec jsem si jí nevšímala. Znovu jsem natáhla ruku k babičce. „A Zem vše uzavře,“ zopakovala jsem.

Babička sevřela moji dlaň a společně jsme se postavily čelem ke Kalonovi a Neferet.

„Nepokoušej se je proklít,“ řekla sestra Marie Anděla tak klidně, že to působilo skoro nepřirozeně. „On zná temnotu, hněv a kletby až příliš dobře.“

„Požehnáme mu,“ navrhla Stevie Rae.

„Jasně, lidi, kteří jsou plní nenávisti, si s láskou nedovedou poradit,“ ozvala se Afrodita, střelila po mně pohledem a usmála se.

„Požehnej mu, babi. Budeme opakovat, co řekneš.“

Babiččin zvučný hlas se rozezněl silou ducha, krve, noci a země, spojených dohromady lidskostí lásky.

„Kalono, můj u-do,“ oslovila ho čerokézským výrazem pro bratra. „Takto ti žehnám.“ Pak začala recitovat prastaré čerokézské požehnání, které jsem důvěrně znala. Připomnělo mi domov. „Ať teplý vánek nebes zavane k tvému příbytku…“

Zbytek naší pětice zopakoval: „Ať teplý vánek nebes zavane k tvému příbytku…“

Babička pokračovala: „A Velký duch ať žehná všem, kdo do něj vkročí…“

Tentokrát se k naší sborové recitaci připojili i Damien a dvojčata.

Babiččin hlas byl pořád silný a klidný. „Ať tvé mokasíny šťastně kráčejí mnoha sněhy…“

Když jsme začali opakovat její slova, připojili se k nám všichni uvnitř kruhu. Verš dokonce zazněl i úplně zezadu a mně došlo, že benediktinky opustily svoje útočiště, aby nás podpořily svojí modlitbou.

Pak babička pronesla závěrečnou část požehnání a v jejím hlase zaznělo tolik lásky, vřelosti a bezmezné radosti, že mi do očí vhrkly slzy. „A ať se tvých ramenou vždy dotýká duha…“

Naše hlasy přehlušil Kalonův zmučený výkřik. Anděl se zastavil jen pár kroků ode mě. Neferet se tyčila vedle něj, krásnou tvář zkřivenou nenávistí. Kalona ke mně vztáhl ruku.

„Proč, A-yo?“ vydechl.

Zadívala jsem se do jeho úchvatných jantarových očí a odmrštila ho čistou pravdou. „Protože volím lásku.“

V oslepujícím záblesku světla se třpytivá stříbrná nit, která spojovala náš kruh, odpoutala od země a jako laso se omotala kolem Kalony a Neferet. Smyčka se napnula a zatáhla. Uvědomila jsem si, že to vlákno tentokrát netvoří jen živly, ale zpevňují ho taky noc, duch, krev a lidskost, které váže dohromady země.

Kalona se s příšerným výkřikem zapotácel. Neferet se k němu vystrašeně tiskla, křičela bolestí a temnota, která z ní pořád vzlínala, se svíjela a škubala sebou. Kalona se pořád díval na mě, ale pak vztáhl k Neferet paže, objal ji, rozprostřel mocná křídla černá jako noc a vznesl se k obloze. Chvíli se ještě zastavil a nechal perutě, aby ho držely na místě. Potom se ale stříbrná nit napjala jako pružina, a když získala dostatečnou energii, vystřelila vpřed a vynesla okřídleného muže i odpadlickou velekněžku výš a ještě výš, až zmizeli mezi mraky. Krakouni se s křikem rozletěli za nimi.

V okamžiku, kdy se Kalona ztratil z dohledu, jsem ucítila na prsou známé pálení a pochopila, že až se na sebe příště podívám do zrcadla, spatřím tam další znamení bohyniny přízně. Bude ale spojené s jizvou a hlubokou bolestí v srdci.

Poté

Nikdo z nás dlouho nepromluvil. Nakonec jsem se mechanicky pohnula, poděkovala živlům a uzavřela kruh. Otupěle jsem pomohla babičce zpátky na vozíček. Sestra Marie Anděla nás pak začala opečovávat, starostlivě mumlala, že nám musí být zima a že jsme celí promoklí a unavení, a strkala nás směrem ke klášteru, kde prý dostaneme horkou čokoládu a suché oblečení.

„Koně,“ řekla jsem.

„O ty je postaráno.“ Abatyše pokývla k dvěma jeptiškám, které jsem si pamatovala ze svojí dobrovolnické směny v Tulačkách jako sestru Bianku a sestru Fátimu. Odváděly právě naše tři klisny do malé boční budovy, která sice evidentně sloužila jako skleník, ale měla bytelnou kamennou podezdívku. Dřív to zřejmě bývala stáj.

S pocitem naprostého vyčerpání jsem přikývla a zavolala na Daria. Pak jsem s ním, Erikem a Heathem zamířila ke Starkovu nehybnému tělu.

Ležel zhroucený na zemi před terénním autem, jehož velké reflektory ho zalévaly jasným světlem. Celý předek trička měl spálený a na odhalené hrudi, přesně na srdci, do hloubky vypálený symbol zlomeného šípu. Vypadalo to děsivě. Z rozervaného masa se řinula krev a okolí rány bylo pohmožděné, jako by ho někdo vší silou praštil žhavým železem. Vzchopila jsem se. Už jsem ho viděla umřít jednou, tak to vydržím i podruhé. Zhluboka jsem se nadechla, klekla si vedle něj a vzala ho za ruku. Měla jsem pravdu. Nedýchal. Ale jakmile jsem se ho dotkla, zalapal po dechu, rozkašlal se a otevřel oči. Obličej se mu zkřivil bolestí.

„Nazdar,“ řekla jsem tiše, usmála se skrz slzy a v duchu za ten zázrak poděkovala Nyktě. „Žiješ?“

Podíval se na svoji hruď. „Jsem dost divně popálený a mám pocit, jako by mě převálcovalo všech pět živlů, ale jinak jsem v pohodě.“

„Vyděsil jsi mě.“

„Sebe taky,“ odvětil.

„Bojovníku, když vstoupíš do služeb velekněžky, tvým úkolem není vystrašit svou paní k smrti, nýbrž ji před smrtí chránit,“ prohlásil Darius a natáhl k němu ruku.

Stark ji uchopil a pomalu, s námahou se postavil. „No,“ nadhodil a předvedl ten svůj drzý úsměv, který tak zbožňuju, „my, co sloužíme téhle paní, možná budeme muset sepsat úplně nová pravidla.“

„Nám to vykládej,“ zabručel Erik.

„Jo, to pro nás fakticky není žádná novinka,“ řekl Heath.

„Jděte se bodnout.“ Zavrtěla jsem nad svými třemi kluky hlavou.

„Ptáčátko! Podívej se nahoru!“ zavolala na mě najednou babička. Vzhlédla jsem k obloze a užasle se nadechla.

Mraky se rozplynuly a na dokonale čistém nebi zazářil jasný měsíční srpek. Jeho světlo mi vyhnalo ze srdce poslední zbytky nejistoty a smutku, které v něm zanechal Kalona.

Sestra Marie Anděla se ke mně přidala a také zvedla oči nahoru, ale na rozdíl ode mě se dívala na sochu Panny Marie, kterou zalévalo světlo měsíčního paprsku.

„Tvoje bitva s ním ani s ní ještě neskončila, uvědomuješ si to?“ řekla tak tiše, abych to slyšela jen já.

„Ano,“ odpověděla jsem. „Ale ať se stane cokoli, moje bohyně bude pořád stát při mně.“

„A tvoji přátelé také, děvenko. Tvoji přátelé také.“

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad