7)

„Víte co? Běžte oba za ostatními, já jdu spát,“ řekla Stevie Rae a opatrně se otočila na bok.

Vtom se ozvalo mrzuté „mňááuf“, do pokoje vpochodovala tlustá zrzavá koule chlupů a vyskočila k ní na postel.

„Nalo!“ Stevie Rae podrbala moji kočku mezi ušima. „Moc se mi po tobě stýskalo.“

Nala jí kýchla do obličeje, třikrát se zatočila na polštáři, lehla si vedle její hlavy a nastartovala automat na předení. Široce jsme se na sebe s kámoškou usmály.

Počkat – DŮLEŽITÁ POZNÁMKA: Jackova labradorka Hraběnka je naprostá výjimka. Původně patřila Starkovi a přišla na naši školu spolu s ním, když k nám přestoupil z Chicaga. On pak ale umřel. Jack ji adoptoval. Stark vstal z mrtvých, ale už to nebyl on, což se poznalo zejména podle toho, že vzápětí vystřelil na Stevie Rae. Proto je Běnka pořád s Jackem. Mám pocit, že ji má čím dál tím radši.

Ale zpátky k tématu. Když naše parta utíkala ze Školy noci, kromě Běnky se k nám přidaly taky naše kočky. Nalin uspávací rituál pro mě a moji kámošku znamenal, že jsme se tady v jejím pokoji rázem cítily mnohem víc jako doma.

„Běžte si s Erikem dát sprchu nebo tak,“ pronesla ospale a stočila se do klubíčka podobně jako Nala. „My dvě si zatím zdřímneme. Jo, ostatní najdete, když venku zabočíte doleva a pak se budete pořád držet vpravo. Průlez do nádraží je vedle té místnosti s ledničkami.“

„Ale Darius říkal, že ti mám zkontrolovat obvazy,“ připomněla jsem jí.

„Až potom.“ Zívla, div si nenatrhla pusu. „Zatím jsou v pohodě.“

„Když myslíš.“ Snažila jsem se nedat najevo, jak moc se mi ulevilo. Dráha zdravotní sestry fakticky není nic pro mě, v tom mám jasno. „Zdřímni si trochu. Za chvíli jsem zpátky.“ Věřte, nebo ne, než jsme s Erikem došli ke kostkovanému závěsu ve dveřích, spala jako dřevo.

Dali jsme se doleva a chvíli šli úplně mlčky. Tunely působily míň strašidelně, než když jsem v nich byla naposled, ale tím nechci říct, že byly prostorné, světlé a veselé. Každých pár metrů visela ve výši očí na betonové zdi lucerna na něčem, co připomínalo železniční nýty, ale jinak bylo všechno skrz naskrz prolezlé vlhkostí. Šli jsme teprve chvíli, když jsem koutkem oka cosi zahlédla, zpomalila a zamžourala do neprostupných stínů mezi světly.

„Co je?“ zeptal se Erik tiše.

Žaludek se mi sevřel strachem. „Já nevím, zdálo se mi…“ Nedořekla jsem to, protože v tu chvíli se na mě ze tmy něco vyřítilo. Málem jsem začala ječet, myslela jsem, že na nás útočí nějaké šílené červené mládě, nebo ještě hůř, příšerní krakouni. Ale Erik mě popadl a odtáhl stranou… načež se kolem nás přehnalo asi pět netopýrů.

„Bojí se tě víc než ty jich,“ prohlásil, a jakmile byly ty potvory pryč, pustil mě.

Otřásla jsem se a snažila se přinutit srdce, aby se vrátilo k pravidelnému rytmu. „To se teda pleteš, víc než já jich se mě bát nemůžou. Brrr, netopýři jsou krysy s křídlama!“

Znovu jsme vykročili. Erik se zakuckal smíchy. „Já myslel, že takhle se říká holubům.“

„Netopýři, holubi, krkavci, to je mi teď úplně fuk. Nic, co lítá a pleská křídlama, nechci ani vidět.“

„To chápu,“ připustil a usmál se na mě. To k pravidelnosti mojí srdeční činnosti zrovna dvakrát nepřispělo. Přísahala bych, že ještě o pěkný kus dál jsem cítila teplo v místech, kde mě předtím chytil kolem ramen. Po pár krocích jsme se zničehonic ocitli v sekci tunelů, která nám doopravdy vzala dech. Zůstali jsme ohromeně stát a zírali na zdi.

„Ty jo, to je něco,“ hlesla jsem.

„Přesně. Nádhera,“ přisvědčil. „To asi malovala ta holka, Gerarty. Když nám ji Stevie Rae představovala, povídala přece, že je malířka a zdobí chodby, ne?“

„Jo, ale něco takového jsem nečekala.“ Netopýři se mi úplně vykouřili z hlavy. Přejela jsem rukou po překrásném složitém vzoru, v němž se proplétaly kytky, srdce, ptáci a všelijaké vlnovky a spirály. Všechno dohromady tvořilo fantasticky barevnou mozaiku, která kousku ponurých, klaustrofobických tunelů vdechla život a kouzlo.

„Lidi i upíři by za takovouhle dekoraci zaplatili balík,“ poznamenal Erik. Ve vzduchu zůstalo viset nevyslovené kdyby se ovšem mohli o červených dozvědět.

„Snad někdy dostanou příležitost,“ odvětila jsem. „Bylo by fajn, kdyby se červení nemuseli schovávat.“ Napadlo mě, že bych potom možná snáz získala odpovědi na svoje otázky ohledně jejich schopností a sklonů. „A vůbec, upíři a lidi obecně by se k sobě měli chovat líp,“ dodala jsem.

„Jako třeba ty a tvůj člověčí kluk?“ Vyslovil to tiše, bez stopy sarkasmu.

Pohlédla jsem mu přímo do očí. „Já už s Heathem nic nemám.“

„Vážně?“

„Stoprocentně.“

„Fajn. To je dobře.“ Víc už k tomu neřekl, a tak jsme se vydali zase na cestu, mlčky, oba ponoření ve vlastních úvahách.

Tunel se za chvíli stočil trochu doprava, což byl podle Stevie Rae správný směr, ale vlevo jsme spatřili klenutý průchod zakrytý závěsem. Tenhle byl z černého falešného sametu a měl na sobě kýčovitý obrázek Elvise v bílé kombinéze.

„To bude Dallasův pokoj,“ usoudila jsem.

Erik chvilku zaváhal, ale pak odhrnul závěs a oba jsme nakoukli dovnitř. Pokoj nebyl moc velký a místo postele v něm bylo jen pár matrací naskládaných na sebe, ale zato na nich ležela zářivě červená deka a barevně sladěné polštáře (hrbol pod dekou byl podle všeho spící Dallas). Měl tam taky stůl, na kterém se válely nějaké věci, které jsem ve slabém světle nerozeznala, a pár černých sedacích pytlů. Na klenuté stěně nad postelí visel plakát s… Zamžourala jsem, ale pořád postavu na něm nerozeznávala.

„Jessica Alba ze Sin City. Tomu já říkám sexy upírská kočka. Ten kluk má vkus,“ pronesl Erik tiše, aby Dallase nevzbudil.

Zamračila jsem se na něj a prudce závěs zatáhla.

„Co je? Moje ložnice to není,“ prohlásil.

„Pojď, ať nám ostatní neutečou.“ Vykročila jsem zase chodbou.

„Hele,“ řekl po minutě tísnivého mlčení. „Musím ti strašně moc poděkovat.“

„Mně? Za co?“ Ohlédla jsem se na něj.

Díval se mi přímo do očí. „Za to, žes mě zachránila a já nezůstal nahoře v tom šíleném zmatku.“

„To přece není moje zásluha. Sám ses rozhodl, že půjdeš s námi.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, jsem si docela jistý, žes mě zachránila ty. Nebýt tebe, asi bych se nedokázal vzepřít a udělat, co jsem chtěl.“

Zastavil se, jemně mě vzal za ruku a otočil tváří k sobě.

Zadívala jsem se do jeho zářivě modrých očí orámovaných dospělým znamením, složitým vzorem připomínajícím masku. Dřív býval absolutně nádherný jako Clark Kent/Superman, ale teď spíš připomínal Zorra, a tím pádem byl děsně sexy. Jenže Erik není jenom fantasticky pěkný kluk, je taky talentovaný a opravdický slušňák. Hrozně mě mrzelo, že jsme se rozešli. Zvlášť proto, že jsem to zavinila já. A přese všechno, co jsme si udělali, jsem s ním chtěla znovu chodit. Přála jsem si, aby mi zas věřil. Strašně se mi po něm stýskalo…

„Fakt se mi po tobě stýská!“ Teprve když se mu údivem rozšířily oči a zvlnil sexy rty v úsměvu, jsem si uvědomila, že jsem to řekla nahlas.

„Vždyť jsem tady.“

Cítila jsem, jak mě od krku nahoru polévá horko, a bylo mi jasné, že jsem právě velice odpudivě zrudla. „No, to nestačí. Tak jsem to nemyslela,“ plácla jsem naslepo.

Jeho úsměv se rozšířil. „Chceš vědět, čím jsi mě zachránila?“

„Jasně.“ Měla jsem sto chutí začít se ovívat, abych přestala vypadat jako ředkvička.

„Kalona mě nedokázal zhypnotizovat, protože jsem myslel na tebe.“

„Fakticky?“

„Víš, že jsi byla totálně fantastická, když jsi vyvolávala ten kruh?“

Zavrtěla jsem hlavou, ale od jeho rozzářených očí jsem se odtrhnout nemohla. Bála jsem se třeba i jen nadechnout. Nechtěla jsem udělat nic, co by ten okamžik pokazilo.

„Byla jsi úžasná – krásná, mocná a sebejistá. Nemohl jsem myslet na nic jiného než na tebe.“

„Řízla jsem tě do ruky.“ Nic lepšího jsem ze sebe nedostala.

„Musela jsi. To patří k rituálu.“ Zvedl ruku a otočil ji dlaní vzhůru, takže jsem spatřila tenký strup, který se táhl přes hrbolek pod jeho palcem.

Jemně jsem po růžové lince přejela prstem. „Vážně se mi do toho nechtělo.“

Vzal mě za ruku a obrátil ji tak, aby si mohl prohlédnout safírově modré tetování na dlani. Potom se jí lehce dotkl, podobně jako já předtím jeho. Zachvěla jsem se, ale neodtáhla se.

„Vůbec to nebolelo. Vnímal jsem jenom tebe. Teplo tvého těla. Tvoji vůni. Jaké to je, držet tě v náruči. Proto na mě ten netvor neměl žádný vliv. Proto jsem nevěřil Neferet. Zachránilas mě, Zoey.“

„To myslíš vážně? Po tom všem, co se mezi námi stalo?“ Do očí mi vhrkly slzy a musela jsem zamrkat, abych je zarazila.

Erik se zhluboka nadechl, jako by se chystal skočit do vody z vysokého, nebezpečného útesu. Pak vyhrkl: „Miluju tě, Červenko. To, co se stalo, na tom nic nezměnilo, i když jsem se fakticky hodně snažil.“ Vzal můj obličej do dlaní. „Kalona s Neferet mě nemohli pobláznit, protože už jsem blázen. Do tebe. Nemohli mě omámit, protože jsem omámený tím, co k tobě cítím. Chci s tebou zas chodit, Zoey, stačí říct.“

Nezaváhala jsem ani vteřinu. „Tak jo,“ zašeptala jsem.

Sklonil se a naše rty se setkaly. Pootevřela jsem pusu a poddala se důvěrně známému polibku. Chutnal pořád stejně, dotýkal se mě jako dřív. Objala jsem ho kolem širokých ramenou a přitiskla se k němu. Pořád jsem nedokázala uvěřit, že mi odpustil, že mě pořád chce a má mě rád.

„Zoey,“ zamumlal se rty stále přitisknutými k mým. „Taky se mi po tobě stýskalo.“

Potom mě znovu políbil a mně se úplně zatočila hlava. Už to nebylo jako dřív – než se proměnil v dospělého upíra, než jsem přišla o panenství s jiným mužem. Jako kdyby znal nějaké tajemství a já už taky. Zasténal a já to spíš ucítila, než uslyšela, a vzápětí následoval další pocit, chlad a tvrdost stěny tunelu, o kterou jsem se opřela zády, když mě k ní Erik postrčil a uvěznil mě tam. Jednou rukou mě držel kolem pasu a pevně tiskl k sobě. Druhou mě pohladil přes slavnostní šaty od ramene až k zadní straně stehna, nahmatal lem, vklouzl pod něj prsty a putoval zase nahoru. Dotek mě hřál na nahé kůži.

Na nahé kůži?

U zdi v tunelu?

Nechat se osahávat ve tmě?

A pak mě napadla ta nejhorší myšlenka: Nemá Erik náhodou pocit, že když už jsem s někým spala (jednou!), klidně na to skočím kdykoli a s každým? A do pytle.

Došlo mi, že to neudělám. Ne tady. Ne takhle. Nevěděla jsem ani, jestli na to vůbec ještě někdy s někým skočím. Když jsem poprvé a jedinkrát měla sex, dopadlo to dost hrozně a byl to největší omyl mého života. Rozhodně to ze mě neudělalo žádnou nadrženou nymfomanku!

Začala jsem Erika odstrkovat a odvrátila se, aby mě nemohl dál líbat. Zdálo se, že mu to ani v nejmenším nevadí. Vlastně si toho asi vůbec nevšiml, protože se ke mně pořád jednoznačně tiskl boky a začal mi líbat krk.

„Eriku, přestaň, prosím tě,“ vyhrkla jsem zadýchaně.

„Hmmm, chutnáš skvěle.“

Jeho hlas zněl hrozně sexy a vzrušeně, chvilku jsem sama nevěděla, co vlastně chci. Přece jen jsem si s ním doopravdy přála zase chodit a navíc byl tak krásný a znala jsem ho tak dobře a…

Už jsem se málem přestala vzpírat, když vtom jsem přes jeho rameno něco zahlédla. Ztuhla jsem strachem, protože jsem si uvědomila, že to jsou rudé oči žhnoucí v hlubokém, vzdouvajícím se jezeru černoty, které se vlhce vlní v prostoru jako duch tvořený čiročirou tmou.

„Eriku! Přestaň. Okamžitě.“ Prudce jsem ho odstrčila, až klopýtl. S divoce bušícím srdcem jsem ho rychle obešla, abych stála té věci za ním tváří v tvář. Rudé oči už tam nebyly, ale přísahám, že v hlubokých stínech jsem pořád rozeznávala inkoustově černou skvrnu. Pak jsem zamrkala, zaostřila zrak a ta divná věc zmizela. V temném tichu podzemní chodby jsme byli jen já a Erik.

Z opačného směru se náhle ozval zvuk podrážek došlapujících na beton. Zhluboka jsem se nadechla a chystala se přivolat některý z živlů a té neznámé hrozbě bez tváře se postavit, jenže ze stínů se naprosto poklidně vynořila Kramisha. Dlouze a se zájmem se zadívala na Erika a pronesla: „Čéče, vy jste na to vlítli rovnou tady v tunelu? To máte teda sakra dobrý nervy.“

Erik se k ní otočil, vzal mě kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. Ani jsem se na něj nemusela dívat a věděla jsem, že vypadá úplně v pohodě a usmívá se. On je totiž fakticky dobrý herec. Tvář, kterou Kramishe ukazuje, má určitě dokonale zvládnutou – vypadá sexy a jen maličko provinile, jako že nás přistihla v nejlepším.

„Nazdar, Kramisho,“ pozdravil ji bez váhání.

No, a pak jsem tam samozřejmě byla já. Sotva jsem se držela na nohou, natož abych se zmohla na slovo. Bylo mi jasné, že jsem rudá jako rak a mám napuchlou vlhkou pusu. Vlastně jsem na sto procent vypadala napuchlá a vlhká od hlavy k patě. „Kramisho, nevidělas támhle naproti něco?“ Trhla jsem hlavou směrem ke stínům za námi a vypravila to ze sebe poměrně normálním hlasem, který zněl jen kapku zadýchaně a pornograficky.

„Kdepak, holka, akorát tebe a tvýho frajera, jak se vocucáváte,“ odpověděla rychle.

Připadalo mi, že až trochu moc rychle.

„Jééé! Erik a Červenka se líbají? To je sladký!“ Za Kramishou se úplně nečekaně vynořil Jack. Hraběnka po jeho boku hafla a zavrtěla ocasem.

„Nepanikař, Zoey. To byli určitě jen další netopýři,“ řekl Erik a chlácholivě mi stiskl rameno. Potom kývl na Jacka. „Čau, myslel jsem, že se rozmazluješ horkou sprchou.“

„Chystá se na to, ale nabídl se, že se mnou zajde pro ručníky a tak,“ ozvala se Kramisha. „A máš recht, netopejrů tady máme mraky. Ale nevšímaj si nás, když si my nevšímáme jich.“ Zívla a fantasticky se protáhla, takže vypadala jako dlouhá, štíhlá černá kočka. „Když už jste tady, co kdybyste Jackovi helfli z těma ručníkama? Já si zalezu do postele.“

„Jasně že mu pomůžeme, není problém,“ řekla jsem, konečně přirozeným hlasem. Připadala jsem si jako blbec, že mě pár trapných netopýrů ve tmě dokáže takhle vyděsit. Ach jo. Asi by mi trocha spánku taky neuškodila. „Stejně jsme se s Erikem zrovna šli umýt.“

Kramisha nás přejela pohledem. Sice byla ospalá, ale z očí jí jasně koukalo, že ví svoje. „Jo, jo. Šli jste se umejt. To jsem viděla.“

Znovu jsem zrudla.

Otočila se a já si nejdřív myslela, že chce bůhvíproč nabourat do zdi před sebou, jenže ona jí prošla a zmizela. Potom se ozvalo škrtnutí sirky a mihotavý plamínek lampy ozářil výklenek jen o trošku menší než Dallasův pokoj. Kramisha pověsila lucernu na hřebík a ohlédla se na nás.

„Tak na co čekáte?“

„No, ehm, jasně,“ zakoktala jsem.

Jack, Hraběnka, Erik i já jsme popošli blíž a nakoukli jí přes rameno. Do betonových stěn byly zapuštěné police, takže to vypadalo jako docela pěkná vestavěná skříň. Zůstala jsem zírat na úhledné hromádky poskládaných ručníků, a co bylo ještě podivnější, nadýchaných froté županů. Hraběnka mezi ně zavrtala čumák.

„Je to psisko hygienický?“ zeptala se Kramisha.

„Damien říkal, že psí tlama je čistší než lidská pusa,“ prohlásil Jack a pohladil obrovskou zlatou labradorku po hlavě.

„My nejsme lidi,“ namítla Kramisha. „Mohl bys jí laskavě naznačit, aby nestrkala ten svůj velkej mokrej čenich mezi naše věci?“

„Jak chceš. Ale upozorňuju tě, že zažila hrozné trauma a takovéhle řeči se jí můžou ošklivě dotknout.“

Přitáhl fenu k sobě a velice vážně s ní začal rozebírat, proč nemůže ke všemu čuchat. Já dál valila oči na ručníky. „Ty bláho. Kdo mohl tušit, že tady máte takovéhle věci?“

„Afrodita,“ odvětila Kramisha a začala nám nakládat náruče froté. „Protože to všecko cálovala vona. Teda vlastně zlatá kreditka její mámy. Koukali byste, co vám ve snobským krámě s nábytkem seženou, když máte neomezenej kredit. Když jsem to viděla, definitivně jsem se rozhodla, čím chci jednou bejt.“

„Vážně? A čím?“ zajímal se Jack. Hraběnka si vychovaně sedla k jeho noze, a tak mohl natáhnout ruce a nechat si na ně naložit ručníky a župany.

„Spisovatelkou. Takovou, co vydělává těžký prachy a má zlatou kreditku bez limitu. Víte, že s pořádným kreditem se k vám lidi chovaj docela jinak než normálně?“

„Jo, všiml jsem si. Byl jsem nakupovat s dvojčaty a prodavači jim doslova lezou do zadku,“ pronesl Jack. „Jejich rodiče jsou taky bohatí.“ Řekl to šeptem, jako kdyby to bylo tajemství, což bylo naprosto zbytečné. Každý ví, že holky mají prachaté rodiče. Sice asi ne tak bohaté jako Afrodita, ale dost. Koupily mi k narozeninám boty za skoro čtyři sta dolarů. To je u mě jasný důkaz zazobanosti.

„No, mně se to lezení do zadku fakt líbilo, takže si na něj chci vydělat. Oukej, tohle stačí. Pojďte za mnou. Kousek vás doprovodím, ale jakmile dojdeme k mýmu pokoji, padám do postele. Ty trefíš zpátky do sprch, viď, Jacku?“

„Jasně,“ odpověděl.

Vydali jsme se tunelem, který se stáčel doprava. Další vchod, na který jsme narazili, byl taky zakrytý závěsem, ale tentokrát to byl pruh lesklého sytě fialového hedvábí.

„Můj pokoj.“ Kramisha si všimla, že obdivuju krásnou látku sloužící coby dveře, a usmála se. „To je závěs z Pier One. Rozvoz zboží sice nemaj, ale zlatý kreditky bez limitu berou.“

„Fantastická barva,“ pochválila jsem ho. Najednou jsem si připadala jako husa, že vidím za každým rohem strašidlo, když tu mají dekorace z tak šíleně luxusního krámu.

„Díky. Barvy musej bejt pořádný, to je při výzdobě nejdůležitější. Chcete se tu porozhlídnout?“

„Já jo,“ řekla jsem.

„Rozhodně ano,“ přidal se Jack.

Kramisha střelila pohledem po Běnce. „Nedělá loužičky?“

Jack se uraženě napřímil. „Ovšem že ne. Je dokonale vycvičená.“

„No, to ještě uvidíme,“ zabrblala, odhrnula závěs a volnou rukou ladně pokynula. „Vstup povolen.“

Její pokoj byl dvakrát větší než pokoj Stevie Rae. Osvětlovaly ho dvě lampy a nejmíň deset parfémovaných svíček, díky nimž se do pachu malby mísil nádech citrusové vůně. Klenuté betonové stěny zjevně teprve nedávno vymalovala zářivou limetkovou barvou. Nábytek měla z tmavého dřeva – postel, prádelník, noční stolek i knihovničku. Scházely tam židle, ale po podlaze byly roztroušené velké saténové polštáře ve výrazných odstínech fialové a růžové, se kterými ladilo taky povlečení. Na posteli se povalovalo několik knížek. V některých byly záložky, jiné ležely otevřené, jako by je měla všechny rozečtené. Všimla jsem si, že stejně jako knížky uložené v knihovničce mají na hřbetech samolepky s kódy desetinného třídění. Kramisha zřejmě uhodla, na co myslím.

„Ústřední knihovna v centru. O víkendech maj otevřeno až skoro do noci.“

„Nevěděl jsem, že si v knihovně smíš vypůjčit tolik knížek najednou,“ poznamenal Jack.

Kramisha se ošila. „Nesmíš. Prakticky vzato ne. Ale když se pár lidem kapku pohrabeš v hlavě… Já je vrátím, jen co se dostanu do knihkupectví a koupím si vlastní,“ hájila se.

S povzdechem jsem do svého pomyslného seznamu věcí, které by červená mláďata měla přestat dělat, přidala „krást knížky z knihovny“ a zároveň jsem se v duchu pokárala. Kramisha evidentně cítila, že udělala něco špatného, a tvářila se provinile. Trápila by se holka s nějakými vražednými pudy kvůli tomu, že něco šlohla? Ne, to teda rozhodně ne, sakra, řekla jsem si a mimoděk přešla k posteli, abych si přečetla názvy knížek, co tam ležely. Měla tam příšerně tlusté vydání Shakespearových sebraných spisů a ilustrovanou Janu Eyrovou v pevné vazbě, pod kterou se schovával Milenec ze stříbrného kovu od Tanith Leeové. Vedle ležel Dračí let Anne McCaffreyové a ještě tři knížky, na kterých stálo výrazným písmem jméno Noire. Byly otevřené a položené textem dolů, takže jsem si mohla důkladně prohlédnout neskutečně hanbaté obálky. Zmocnila se mě neovladatelná zvědavost, a tak jsem položila svoji hromádku ručníků na svítivě růžovou deku, jednu z těch záhadných knížek vzala a začala číst v místě, kde byla otevřená.

Málem jsem si o tu žhavou scénu spálila oči.

„Pornoknížky. Super,“ ozval se těsně za mnou Erikův hlas.

„Ehm, studijní materiál.“ Kramisha mi knížku rychle vyškubla z rukou a střelila po Erikovi pobaveným pohledem. „A jak jsem se na vás dva tak koukala, žádnej návod fakt nepotřebujete.“

Zase jsem zrudla a vzdychla.

„Páni, bezva básničky,“ zaslechla jsem Jacka. Chytila jsem se jeho poznámky jako záchranného lana a otočila se k němu. Ukazoval na pár archů papíru přilepených k zeleným zdem. Verše na nich byly napsané různobarevnými fluorescentními fixami rukopisem plným kliček.

„Líběj se ti?“ zeptala se Kramisha.

„Jo, jsou skvělé. Mám poezii moc rád,“ odpověděl.

„Jsou moje. Napsala jsem je,“ prohlásila.

„To myslíš vážně? Ty jo, já myslel, že jsou z knížky nebo něco. Jsi fakticky dobrá,“ vyhrkl Jack.

„Dík. Říkala jsem vám přece, že chci bejt spisovatelka. Slavná, prachatá, se zlatou kartou v každý kapse.“

Zaregistrovala jsem, že se k debatě připojil i Erik, ale veškerou moji pozornost upoutala jedna krátká básnička napsaná černě na krvavě rudém papíru. „Tohle jsi taky napsala ty?“ zeptala jsem se bez ohledu na to, že ruším jejich diskuzi o tom, jestli je lepší Robert Frost nebo Emily Dickinsonová.

„Všecky,“ odvětila. „Odjakživa ráda píšu, ale co mě označili, bere mě to čím dál víc. Prostě mi skáčou do hlavy. Akorát doufám, že dokážu i něco jinýho než básničky. Sice se mi líběj, ale básníci si nevydělaj ani na slanou vodu. To jsem zjistila taky v knihovně, četla jsem si vo různejch povoláních. Není to problém, protože maj votevřeno fakt dlouho do noci. A básníci nemaj vůbec…“

„Kramisho,“ skočila jsem jí do řeči, „kdy jsi napsala tuhle?“ Bylo mi divně a úplně mi vyschlo v puse.

„Všecky jsem hodila na papír za posledních pár dní. Od tý chvíle, co se nám díky Stevie Rae vrátil rozum. Předtím jsem furt myslela akorát na to, jak sežrat nějaký lidi.“ Omluvně se usmála a pokrčila jedním ramenem.

„Takže tuhletu – tu černou – jsi napsala včera nebo předevčírem?“ Ukázala jsem na básničku.

Stíny ve stínech

Pozoruje nás

skrz sny

Křídla černá jak Afrika

Tělo silné jak skála

Dočkal se

Krkavci volají

Jack si ji přečetl a zalapal po dechu.

„Bohyně!“ sykl Erik polohlasně.

„Ta je jen taková krátká. Napsala jsem ji jako poslední, zrovna včera. Byla jsem…“ Nedopověděla to, protože jí došlo, proč na ni tak zíráme. „Do prdele! Je vo něm!“

8)

„Proč jsi ji napsala?“ zeptala jsem se. Pořád jsem nedokázala odtrhnout oči od černých písmen.

Kramisha se ztěžka posadila na postel a najednou vypadala skoro tak vyčerpaně jako Stevie Rae. Důrazně vrtěla hlavou, až se jí oranžovo-černé vlasy rozletěly a sklouzly do hezké tváře. „Prostě mě napadla, jako vždycky, když píšu. V hlavě se mi vynoří nějakej nápad, a tak ho hodím na papír.“

„Cos myslela, že to znamená?“ zeptal se Jack a pohladil ji po paži, podobně jako hladivá Běnku (ta mu teď ležela stulená u nohou).

„Já vo tom moc nepřemejšlela. Dostala jsem nápad. Napsala jsem to. Tečka.“ Odmlčela se, vzhlédla k archům na stěnách, ale honem zase sklopila oči, jako kdyby se jich lekla.

„Tohle všechno jsi napsala ode dne, co se Stevie Rae proměnila?“ Zadívala jsem se na další básničky. Byla tam nějaká haiku.

Oči stále bdí

ve stínech stín vyčkává

šramot černých per

Přivítán s láskou

pak do tváře mu plivli

teď karamel msty

„Pro lásku bohyně,“ ozval se za mnou Erikův otřesený hlas, tak tichý, abych ho slyšela jenom já. „Všechny jsou o něm.“

„Co znamená ‚karamel msty‘?“ vyptával se Jack.

„Jako že pomsta je sladká. Já ze sladkýho nejvíc miluju karamel,“ vysvětlila Kramisha.

Obešli jsme s Erikem pokoj. Čím víc jsem toho přečetla, tím víc se mi svíral žaludek.

Stala se jim

křivda

jak inkoust z rozbitého pera

smazáni, když přišel jiný

k ničemu

ale on se vrací

oděný tmou

krásný jako král

s královnou

křivda

odčiněna

provždycky

„Kramisho, na co jsi myslela, když jsi psala tuhle?“ Ukázala jsem na básničku, kterou jsem si zrovna dočetla.

Zase trhla jedním ramenem. „No, asi na to, že mě štve, že nesmíme zpátky do Školy noci. Já vím, že je nám nejlíp pod zemí, ale nepřipadalo mi správný, že vo nás ví jen Neferet. Je pěkně mizerná velekněžka.“

„Kramisho, mohla bys mi prosím všechny tyhle básničky přepsat na papír?“

„Mám průser, co?“

„Ne, žádný prů… ehm, průšvih nemáš,“ ujistila jsem ji. Doufala jsem, že mě instinkt vede správně a že jenom nehoním netopýry ve tmě. „Myslím, že tě Nyx obdařila nadáním. Teď ho jenom musíme dobře využít.“

„Podle mě by z ní byla skvělá oficiální básnířka. Rozhodně se na ten úřad hodí stokrát líp než ten, kdo ho zastával naposled,“ podotkl Erik.

Prudce jsem se k němu obrátila, ale on jen pokrčil rameny a křivě se usmál. „To mě jen tak napadlo.“

No, o Lorenovi se mi sice přemýšlet nechtělo, zvlášť když na něj přivedl řeč Erik, ale instinktivně jsem vycítila, že na jeho slovech něco je. To jasně svědčilo v Kramishin prospěch a mělo to přirozeně větší váhu než výplody mého přetaženého mozku a příliš bujné fantazie. Nad touhle holkou evidentně drží ochrannou ruku Nyx. Kašlu na formality. Nikdo jiný tady velekněžku dělat nemůže, tak se toho prostě ujmu. „Kramisho, jmenuju tě naší první oficiální básnířkou.“

„Coooo? Děláš si srandu? Děláš, viď?“

„Nedělám. Jsme úplně nová upíří komunita. A jsme civilizovaní, tím pádem potřebujeme oficiálního básníka. Tebe.“

„Ehm, já s tebou úplně souhlasím, Zoey, ale nemusí volbu oficiálního básníka odhlasovat rada?“ podotkl Jack.

„Jasně, ale já mám svoji radu tady.“ Věděla jsem, že Jack mluví o Nyktině nejvyšší radě, což je něco jako upírská vláda a ještě nedávno v jejím čele stála Shekina. Jenže já měla taky radu – radu prefektů, kterou odsouhlasila celá škola a tvořili jsme ji já, Erik, dvojčata, Damien, Afrodita a Stevie Rae.

„Já pro Kramishu rozhodně hlasuju,“ řekl Erik.

„Tak vidíš, už je to v podstatě hotová věc.“

„Hurá!“ zajásal Jack.

„Přijde mi to uhozený, ale líbí se mi to.“ Kramisha se celá rozzářila.

„Tak mi prosím ty básničky přepiš, než půjdeš spát, dobře?“

„Samo, není problém.“

„Pojď, Jacku, naše oficiální básnířka se potřebuje vyspat,“ řekl Erik. „Gratuluju, Kramisho.“

„Jo, moc ti to přeju!“ připojil se Jack a objal ji.

„Už padejte. Mám práci. A fakticky si musím dát dvacet. Aby mě napadaly krásný slova, musím bejt vyspinkaná do růžova,“ zarýmovala a zatvářila se velice důležitě.

Jack s Hraběnkou vyšli ven a já s Erikem jsme je následovali. Pak jsme se společně vydali tunelem.

„Ta básnička je vážně o Kalonovi?“ nadhodil Jack.

„Podle mě jsou o něm všechny,“ odpověděla jsem. „Co myslíš ty?“ obrátila jsem se na Erika.

Chmurně přikývl.

„Prokristapána! Co to znamená?“ vyhrkl Jack.

„Nemám tušení. Ale je to Nyktina vůle, cítím to. To proroctví bylo taky ve verších, a teď tohle. Nemůže to být náhoda.“

„Jestli jí je seslala bohyně, určitě nám mají nějak pomoct,“ usoudil Erik.

„Přesně to si myslím taky.“

„Musíme jen přijít na to jak.“

„Na to budeme potřebovat někoho chytřejšího, než jsem já,“ řekla jsem.

Vteřinu bylo ticho a pak jsme všichni tři zároveň pronesli: „Damien.“

Na chvíli jsem hodila za hlavu strašidelné stíny, netopýry a svoji nedůvěru k červeným mláďatům a vyrazila s kluky chodbou dál.

***

„Vchod na nádraží je tady.“ Jack nás provedl překvapivě útulnou kuchyní do menší místnosti, která evidentně sloužila jako komora, i když bych se vsadila, že dřív tady neskladovali ani tak chipsy a cereálie jako spíš chlast. Podél jedné stěny byly navršené úhledně stočené spacáky a nadýchané polštáře.

„Myslíš jako tohle?“ Ukázala jsem na dřevěné sklápěcí schůdky v rohu, které vedly k otevřenému poklopu.

„Jo, to je ono,“ odvětil.

Vylezl nahoru jako první a já hned za ním. Opatrně jsem vystrčila hlavu a rozhlédla se po zdánlivě opuštěné budově. Nejdřív jsem viděla jen vrstvu prachu v pološeru, které sem tam protnul stroboskopický záblesk oslnivého světla, pronikajícího dovnitř mezírkami v zatlučených oknech a dveřích. Pak jsem zaslechla burácení hromu a došlo mi, že venku pořád zuří bouřka, o které mluvil Erik. V Tulse na tom ani na začátku ledna není nic divného.

Jenže tohle nebyl normální den a já měla nepříjemné tušení, že ta bouřka taky není docela přirozená.

Než jsem se zase dala do průzkumu okolí, vytáhla jsem z kabelky mobil a otevřela ho. Žádný signál.

„Můj taky nefunguje. Od chvíle, co jsme sem přišli,“ řekl Erik.

„Já ho nechal dole v kuchyni v nabíječce, ale Damien taky neměl signál, když jsme sem vylezli předtím.“

„Špatné počasí občas vyřadí z provozu vysílače,“ prohlásil Erik. Zřejmě si všiml mého smrtelně vyděšeného výrazu a chtěl mě uklidnit. „Pamatuješ na tu bouřku, co se přehnala asi tak před měsícem? Telefon mi po ní nefungoval tři dny.“

„Je mi jasné, že to říkáš kvůli mně, a děkuju, jenže… jenže já nevěřím, že tohle je normální špatné počasí.“

„Jo,“ odvětil tiše. „Já vím.“

Zhluboka jsem se nadechla. Ať je to, jak chce, musíme to brát, jak to je. Jsme tady odříznutí od světa a nemůžeme s tím absolutně nic dělat. Venku zuří bouřka a my ještě nejsme připravení jí čelit.

Takže bude lepší zabývat se něčím praktickým. Narovnala jsem záda a rozhlédla se. Výlezem jsme se dostali do malé místnosti přepažené zídkou, za kterou jsem spatřila řadu okýnek jako v nějaké starosvětské bance, se vším všudy včetně oblýskaných mosazných mříží. Hned mě napadlo, že tady se prodávaly jízdenky. Odtud jsme vyšli do obrovské haly. Podlaha byla dlážděná mramorem a v šeru pořád vypadala naleštěně a kluzce. Zato stěny působily zvláštně. Od podlahy asi do mojí výšky, plus tak čtvrt metru, byly holé a drsné, ale dál je pokrývala výzdoba, zaprášená, zašlá a neudržovaná, pokrytá pavučinami (fuj, nejdřív netopýři a teď pavouci!), ale pořád se na ní daly rozeznat typické zářivé barvy stylu art deco a mozaiky znázorňující legendy původních Američanů. Rozeznávala jsem péřové čelenky, koně a kožené třepení.

Dívala jsem se na tu omšelou nádheru a napadlo mě: Tohle by byla úžasná škola. Nádraží bylo velké a mělo svůj půvab, stejně jako spousta dalších budov v centru Tulsy, které vznikly ve dvacátých letech v době největšího rozmachu těžby ropy a architektury art deco. Ponořená v úvahách o vzdálené budoucnosti jsem prošla prázdnou halou, ze které vedlo několik chodeb, na jejichž konci určitě byly další místnosti. Uvažovala jsem, jestli by jich bylo dost na to, aby se z nich daly udělat učebny. Do jedné chodby jsme nakonec zabočili a došli k širokým dvojitým proskleným dveřím. Jack na ně ukázal bradou. „Tohle je tělocvična.“ Naklonili jsme se ke sklu zanesenému letitou špínou. Ve tmě jsem dokázala rozeznat jen podivné tvary, které připomínaly spící tvory z nějakého ztraceného kontinentu. „A tamhlety dveře vedou do klučičích umýváren.“ Jack ukázal na zavřené dveře napravo od tělocvičny. „Holčičí jsou naproti.“

„Fajn, tak já se jdu osprchovat,“ řekla jsem trochu rozpačitě. „Eriku, zajdete pak s Jackem za Damienem a povíte mu o Kramishiných básničkách? Kdyby je chtěl probrat i se mnou, tak mě najde v pokoji u Stevie Rae, ale ráda bych se aspoň pár hodin pořádně vyspala. Takže kdyby to mohlo počkat, sejdeme se nad nimi, až si všichni odpočineme, a promluvíme si o nich společně.“ Přehodila jsem si ručníky a župany na jednu ruku a ospale si promnula oči.

„Musíš si dát pohov, Červenko. Ani ty přece nemůžeš po tom všem vydržet věčně vzhůru a pořád něco řešit,“ řekl Erik.

„Přesně. Bál bych se, že na té hlídce usnu, ale bude tam se mnou Damien, společně to zvládneme,“ prohlásil Jack a na důkaz svých slov zívl.

„Dvojčata vás přijdou vystřídat.“ Usmála jsem se na něj. „Zatím se držte.“ Potom jsem do úsměvu zahrnula i Erika. „Brzo se uvidíme.“

Už jsem se chtěla otočit, ale Erik se dotkl mojí paže a zarazil mě. „Takže spolu zas chodíme, viď?“

Podívala jsem se mu do očí a za maskou sebevědomého úsměvu rozeznala náznak nejistoty. Kdybych mu teď řekla, že si s ním nejdřív potřebuju promluvit o, ehm, sexu, nepochopil by to. Ranila bych jeho ego i srdce a ocitli bychom se znovu tam, co jsme byli. Hrozně bych si vyčítala, kdybychom se mojí vinou zase pohádali.

Tak jsem jednoduše odpověděla: „Ano, zas spolu chodíme.“

Jeho sladká nejistota se promítla do pusy, kterou mi pak dal. Žádné osahávání, žádné „pojď, rozdáme si to hned tady a teď“. Tahle pusa byla hřejivá, něžná a říkala „jsem hrozně rád, že jsme zase spolu“. Úplně jsem při ní tála jako máslo.

„Vyspi se. Brzo se uvidíme,“ zašeptal. Rychle mě ještě políbil na čelo a pak s Jackem zmizeli v klučičí umývárně.

Chvíli jsem stála na chodbě, dívala se na zavřené dveře a přemýšlela. Spletla jsem se, když mi připadalo, že se Erik změnil? Je možné, že jsem jen nepochopila, co se za jeho nadrženým chováním v tunelu skrývá? Už koneckonců není žádné mládě. Dokončil proměnu a stal se z něj dospělý upír. To z něj dělá muže, i když mu je pořád teprve devatenáct jako před týdnem, než proměnu prodělal.

To, že mezi námi najednou vládne větší sexuální napětí, je možná přirozené a nemá nic společného s tím, že už nejsem panna a on si proto myslí, že jsem snadná kořist. Erik je muž, zopakovala jsem si v duchu. Jestli jsem si z té katastrofální aférky s Lorenem něco odnesla, tak poznání, že chodit s dospělým chlapem je úplně jiné než s lidským klukem nebo mládětem. Erik je dospělý upír, jako byl Loren. Z toho pomyšlení mě zamrazilo v zádech. „Jako Loren“ nebylo zrovna vhodné přirovnání. Ale Erik není ani trochu jako on! Nikdy mě nevyužil ani mi nelhal. Sice se proměnil, ale pořád to je ten samý Erik, kterého znám a snad i mám ráda. Vážně nemá smysl se trápit a vyšilovat z toho. A to s tím sexem se nějak vyřeší samo. Uznejte, vzhledem k tomu, že po nás jde prastarý nesmrtelný netvor, školu má v drápech ta zlá mrcha Neferet, s červenými mláďaty možná není všechno úplně v pořádku, babička je v kómatu a v Tulse řádí hnusní krakouni, tak to, jestli se mě Erik snaží nebo nesnaží natlačit do sexu, působí vyloženě jako odpočinková záležitost. Nebo ne?

„Zoey! Tady jsi. Budeš tam jen tak stát, nebo konečně půjdeš dovnitř?“ Z dívčí umývárny vykoukla Erin a za ní se vyvalil obrovský oblak páry. Všimla jsem si, že má na sobě jen podprsenku a kalhotky (samozřejmě soupravu z Victoria’s Secret).

Vzchopila jsem se a pustila Erika z hlavy. „Promiň… Promiň, už jdu,“ zavolala jsem na ni a rychle zamířila k umývárně.