9)

Řeknu vám, že sprchovat se s holkama, co mají nadání pro vodu a oheň, je zážitek. Nejdřív to bylo trochu trapné, pak zajímavé a nakonec fantasticky zábavné.

Trapné nám to připadalo proto, že… no, jsme sice všechny holky, ale na společné sprchy nejsme zvyklé. Ne že by tyhle byly nějak zvlášť předpotopní. K dispozici bylo asi tak pět nebo šest sprchových hlavic (naleštěných, lesklých a evidentně nových – určitě tu zase zafungovala Kramisha nebo Dallas, případně oba, plus Afroditina populární zlatá kreditka). Kóje byly oddělené přepážkami, ale neměly dveře, dokonce ani závěsy, byly tam jen holé tyče, z čehož jsem usuzovala, že nějaké závěsy tam kdysi dávno visely. Záchody naštěstí dveře měly, i když nešly zamknout.

Takže zpočátku jsme se trochu styděly, ale přece jen jsme všechny holky, navíc heterosexuální, tím pádem nás zrovna moc nezajímá, jaká mají ostatní prsa a tak (což kluci nikdy nepochopí). Pocit trapnosti brzo zmizel. Částečně i proto, že celou umývárnu halila hustá pára, která nám dávala iluzi soukromí.

Zabrala jsem si jednu kóji, vybrala si z obdivuhodné nabídky kosmetiku všeho druhu a začala se mýt, když vtom mi došlo, že té páry je fakticky hodně. Až nepřirozeně. A když jsem zapátrala po jejím zdroji, zjistila jsem, že všechny sprchové hlavice, i ty ve volných kójích, chrlí proudy horké vody, ze které v kotoučích stoupá teplá pára hustá jako kouř.

Hmm…

„Hej, holky!“ Vykoukla jsem ven a zapátrala po dvojčatech. „Vy něco provádíte s tou vodou?“

„Ehe?“ zafrkala Shaunee a vytřela si z očí šamponovou pěnu. „Cože?“

„Tohle.“ Zamávala jsem rukama a hustá mlha kolem mě líně zavířila. „Nevím proč, ale mám zvláštní pocit, že v tomhle mají prsty jisté osoby, které můžou rozkazovat ohni a vodě.“

„My? Ohnivka a Voděnka?“ ozvala se Erin. Skrz páru jsem rozeznávala jen její zářivé blond vlasy. „Ty jí rozumíš, ségra?“

„No, zdá se mi, že naše Červenka nás podezírá, že využíváme bohyniny dary k velice sobeckému účelu a vyrábíme hustou, teplou, voňavou páru, abychom se trošku rozmazlily po fakticky příšerném dnu,“ zacvrlikala Shaunee rádoby nevinným tónem.

„Copak bychom někdy něco takového udělaly, ségra?“ užasla Erin.

„Jistěže jo, ségra,“ odpověděla Shaunee.

„To je hrůza. Příšerně se za nás stydím,“ pronesla Erin přísně a pak se obě synchronizovaně rozchichotaly.

Obrátila jsem oči v sloup, ale došlo mi, že Shaunee má pravdu. Pára fakticky voněla jako jarní déšť, po kytkách a trávě, a byla teplá – ne, horká, jako prolenošený den na pláži. Venku zuřila bouřka, místnost sem tam ozářil blesk a hlasitě se v ní rozléhalo strašidelné dunění hromu, ale dvojčatům se navzdory tomu povedlo vytvořit dokonale odpočinkovou atmosféru.

V tu chvíli začala ta zajímavá část. Řekla jsem si, že použít nadání, aby nám všem bylo teplo a cítili jsme se líp, není vůbec žádný hřích. Prožili jsme hrozné věci, museli jsme utéct z domova kvůli odporným ptakočlověčím zrůdám a teď trčíme v tomhle starém baráku a v podzemních chodbách, venku řádí nepřirozeně silná zimní bouřka a nemáme žádné spojení s vnějším světem – leda by někdo z nás vylezl ven, což by byla absolutní blbost, i kdyby nám nebránilo počasí. Tak proč si neudělat trošku radost?

„Posíláte to taky do klučičí umývárny?“ zeptala jsem se a začala si šamponovat vlasy.

„Ne,“ odvětila vesele Shaunee.

„Ani náhodou,“ ušklíbla se Erin.

Usmála jsem se. „Být holka je fajn.“

„Jo, to je, i když tady musíme lítat celé nahaté a sprchovat se v něčem, co vypadá jako boxy pro koně,“ řekla Erin.

Zahihňala jsem se. „Pro koně? Takže vy jste teď kobyly?“

„Kobyly? My?“ vyjekla Erin.

„To snad ne. Ona nám nadává do kobyl,“ ozvala se Shaunee.

„Na ni!“ zahulákala Erin a máchla rukama. Ze všech stran na mě začala pršet voda.

Samozřejmě to vůbec nebolelo, takže jsem se rozchechtala ještě víc.

„Já ji trošku přismahnu, ségra!“ vykřikla Shaunee a luskla prsty. Najednou mi bylo doopravdy děsné vedro a v mojí kóji se vznášelo dvakrát tolik páry co předtím.

Mezi výbuchy smíchu jsem zašeptala: „Vzduchu, přijď,“ a vzápětí se kolem mě zatočil vítr. Rozhrnula jsem dlaněmi kotouče mlhy a řekla: „Odnes všechno tohle zpátky dvojčatům!“ Pak jsem našpulila pusu a foukla jejich směrem. Kolem mě to parádně zahučelo, pára, horko a voda jednou dvakrát zavířily a pak se rozletěly přímo na holky. Obě se mi to s vřískotem a smíchem pokusily oplatit, ale samozřejmě neměly šanci. Jak by taky mohly? Já přece ovládám všech pět živlů. Ale byla to bezvadná variace na polštářovou bitvu. Za chvíli jsme byly totálně mokré a úplně mrtvé smíchy.

Konečně jsme vyhlásily příměří. Přesněji řečeno, já jsem přinutila dvojčata hezky dlouho křičet „Vzdáváme se!“ a teprve potom jejich kapitulaci milostivě přijala. Byl to fantastický pocit, vklouznout pak do měkkého froté županu, nádherně čistá a ospalá. Rozvěsily jsme oblečení přes přepážky sprchových kójí, pomocí vody ho napařily a já nakonec přivolala oheň se vzduchem a usušila ho. Pak jsme všechny tři zamířily zpátky do tunelů. Světelné show venku jsme si nevšímaly. Obklopovala nás země a chránili nás upíří kluci a chlapi, kteří by nikdy nedovolili, aby se sem někdo nepozorovaně vplížil, takže jsme byly úplně v bezpečí.

Když jsem se vrátila do pokoje ke Stevie Rae, napadlo mě, že spí jako zabitá, ale hned jsem se v duchu okřikla. To přirovnání sedělo až moc dobře. Na můj vkus se ocitla na okraji smrti nebo i za ním víckrát, než je zdrávo. Přiznávám, že jsem k ní po špičkách přistoupila a chvíli sledovala, jestli dýchá. Pak jsem teprve přešla na svoji stranu postele a vklouzla pod deku. Nala zvedla hlavu a kýchla na mě, čímž dala jasně najevo svoji nelibost nad tím, že ji ruším, ale pak ke mně ospale přeťapala, stočila se vedle mě na polštáři a opřela si jednu bílou tlapku o můj obličej. Usmála jsem se. Byla jsem umytá, vyhřátá a neskutečně unavená. Okamžitě jsem usnula.

A pak se mi zdál ten hnusný sen a probudil mě, takže se vracíme do současnosti. Doufala jsem, že když si zrekapituluju události uplynulých pár hodin, zabere to podobně jako počítání oveček a třeba znovu usnu, tentokrát snad už beze snů. Ale nepomohlo to. Kalona mě příšerně vyděsil a byla jsem úplně vystresovaná, protože jsem neměla tušení, co mám dělat dál.

Vzala jsem z nočního stolku mobil a podívala se, kolik je. 14:05. Bezva. Spala jsem neuvěřitelné tři hodiny. Už jsem se nedivila, že mám pocit, jako bych měla pod víčky písek. Cola. Naprosto nutně potřebuju colu.

Než jsem vyklouzla z pokoje, zkontrolovala jsem Stevie Rae – opatrně, abych ji nevzbudila. Ležela stočená na boku, lehce pochrupovala a vypadala tak na dvanáct. Bylo těžké uvěřit, že ještě nedávno měla krvavě rudé oči, zuřivě vrčela a sála Afroditě krev s takovou intenzitou, že se otiskly. Povzdychla jsem si. Zdálo se mi, že na mně spočívá tíha celého světa. Jak se v tom všem mám vyznat, když ti dobří občas vypadají jako špatní a ti špatní jsou tak… tak… Vybavil se mi Kalona a potom Stark. Úplně mě to rozhodilo a cítila jsem se ještě hůř než předtím.

Ne, řekla jsem si přísně, se Starkem ses líbala, když umíral. Tenkrát byl jiný. Teď ho ale má ve spárech Neferet, zkazila ho a na to nesmíš zapomínat. O Kalonovi se ti akorát zdálo. Tečka. Nic víc mezi vámi není.

To, že Kalona v mojí noční můře tvrdil, že jsem A-ya, bylo totálně praštěné. Není to pravda. Ano, cítila jsem jeho vábení, ale to cítil skoro každý. A navíc já jsem já, kdežto A-ya byla jen kus hlíny, než jí vědmy vdechly život a obdařily ji výjimečným nadáním. I když je to divné, asi jí budu podobná, usoudila jsem. Nebo mě tak oslovil, protože mě chtěl zmást. To bylo celkem pravděpodobné vysvětlení, zvlášť jestli mu Neferet vyžvanila všechno, co o mně ví.

Nala se přestěhovala zpátky vedle Stevie Rae, zavřela oči a začala příst. Nablízku se zjevně neplížilo žádné hrůzostrašné monstrum, protože to by vyváděla jako pominutá. Aspoň něco. Pohladila jsem nejdřív ji a pak i Stevie Rae (ani jedna u toho neotevřela oči), proklouzla jsem kolem závěsu ve dveřích a vyšla na chodbu.

V tunelech vládlo naprosté ticho. Ke své radosti jsem zjistila, že olejové lampy nezhasly – přece jen jsem se poslední dobou se tmou zrovna nekamarádila. Taky musím přiznat, že jsem sice podezíravě hledala v tmavších úsecích chodeb netopýry a podobné potvory, ale stejně jsem se takhle pěkně pod zemí cítila daleko jistěji než na nějaké louce zalité měsíčním světlem nebo mezi stromy, na kterých hřadují přízračné stíny. Otřásla jsem se. Ne. Nemysli na to.

Mířila jsem ke kuchyni, a tak jsem se cestou zastavila u Kramishina pokoje a opatrně nakoukla dovnitř. Rozeznala jsem uprostřed postele její hlavu, zavrtanou mezi fialovou deku a růžové polštáře. Dvojčata ležela ve spacácích a spala jako dřevo. Na podlaze mezi nimi byl do klubíčka stočený jejich úděsný kocour Belzebub.

Tiše jsem závěs spustila zpátky. Nechtěla jsem holky budit, dokud nemusejí vystřídat kluky na hlídce. Vlastně by bylo nejlepší, kdybych si došla pro colu, vystřídala Damiena s Jackem sama a řekla jim, ať nechají dvojčata spát. Stejně nehrozí, že bych v nejbližší době (řekněme v příštích pár letech) usnula. No jo, dělám si srandu. Snad.

V kuchyni nikdo nebyl. Ozývalo se tam jen tlumené, příjemně obyčejné hučení ledniček. Když jsem otevřela první z nich, šokovaně jsem o krok ucouvla. Byla odshora dolů narvaná zatavenými sáčky s krví. Vážně. A mně se samozřejmě začaly sbíhat sliny.

Zabouchla jsem dvířka.

Pak jsem si to rozmyslela, zas je otevřela a rezolutně jeden pytlík popadla. Skoro jsem nezamhouřila oko. Jsem fakticky ve stresu. Jde po mně úplně dementní nesmrtelný padlý anděl a říká, že jsem dávno mrtvá hliněná holka. Nemá cenu si něco nalhávat – abych to vydržela aspoň ještě den, potřebuju něco ostřejšího než colu.

Našla jsem v šuplíku varného ostrůvku nůžky, a než jsem stačila podlehnout špatnému svědomí nebo hnusu, ustřihla jsem roh sáčku a obrátila ho do sebe.

No jo, já vím. Pít krev jako džus z krabice, to zní odporně, jenomže mně připadala báječná. Nechutnala jako krev, teda aspoň neměla tu kovovou, slanou pachuť, kterou jsem vnímala předtím, než mě označili. Byla hrozně dobrá a vlévala mi do žil energii. Bylo to jako pít směs vzácného medu, vína (pokud ho máte rádi) a Red Bullu (ale bez té hnusné chuti). Cítila jsem, jak se mi šíří po těle, a její síla zahnala poslední zbytky děsu mojí noční můry.

Zmačkala jsem prázdný sáček a vyhodila ho do velkého odpadkového koše v koutě. Následně jsem popadla ještě plechovku coly a pytlík tortillových chipsů se sýrovou příchutí. Stejně už mi po té krvi smrdělo z pusy, tak jsem si mohla klidně dát snídani podle svého gusta.

Potom jsem si uvědomila dvě věci: zaprvé že nevím, kde Damien s Jackem jsou, a zadruhé že musím nutně zavolat sestře Marii Anděle a zjistit, jak se daří babičce.

Jasně, zní to divně, že chci volat jeptišce. A ještě zvláštnější je, že jsem jí svěřila babiččin život. Doslova. Ale ve skutečnosti na tom vůbec nic zvláštního není, teda aspoň od chvíle, co jsem potkala sestru Marii Andělu, abatyši tulských benediktinek. Kromě normálních věcí, které jeptišky dělají (modlení a tak), s ostatními sestrami z kláštera provozuje útulek pro kočky jménem Tulačky, kde jsem se s ní seznámila. Rozhodla jsem se, že mláďata ze Školy noci se musejí víc zapojit do života ve městě. Škola noci už v Tulse funguje víc než pět let, ale pořád se tváří jako osamělý ostrůvek v oceánu. Každá rozumná bytost ví, že izolace a nevědomost plodí předsudky – vědí to teda aspoň ti, kdo si přečetli „Dopis z birminghamského vězení“ Martina Luthera Kinga Jr., jako já na začátku druháku na střední. Ale to je vedlejší. Potom, co někdo surově zavraždil dva naše upíří učitele, Shekina můj nápad pomáhat nějaké místní charitě schválila, pod podmínkou, že mi někdo bude dělat ochranku. Tak se ke mně a mojí partě dostal Darius. No, a Tulačky jsem vybrala kvůli tomu, že s námi ve škole žije taková spousta koček. Přišlo mi to prostě logické.

Se sestrou Marií Andělou jsme si padly do oka, hned jak jsme se poprvé uviděly. Je naprosto v pohodě, úžasně oduševnělá, moudrá a nemá předsudky. Dokonce si myslí, že Nyx je jen jiná podoba Panny Marie (a tu mají benediktinky ve velké úctě). Dalo by se říct, že jsme se spřátelily, a když babička po útoku krakounů skončila v kómatu v nemocnici svatého Jana a já potřebovala, aby u ní někdo zůstal a chránil ji před dalším útokem, zavolala jsem právě sestře Marii Anděle. Potom se ve škole začaly dít příšerné věci, Neferet zabila Shekinu a donutila Starka, aby vystřelil na Stevie Rae, Kalona se osvobodil z podzemí a krakouni znovu získali fyzickou podobu. A byla to zase sestra Marie Anděla, kdo dostal babičku do podzemí, kde je bezpečno.

Teda aspoň teoreticky dostala babičku a ostatní jeptišky pod zem. Naposled jsem s ní mluvila včera v noci, těsně než nám přestaly fungovat mobily.

Takže když jsem to vzala podle důležitosti, potřebovala jsem zavolat sestře Marii Anděle (za předpokladu, že chytím nějaký signál) a pak zjistit, kde najdu Damiena s Jackem, abych je mohla vystřídat. Napadlo mě, že zabiju dvě mouchy jednou ranou, a vydala se stejnou cestou zpátky k vchodu do suterénu. Bude tam Darius, který určitě ví, kde jsou kluci, a možná mi tam bude fungovat telefon – leda že nahoře nastala nějaká apokalypsa a se signálem je jednou provždycky amen. Díky dávce krve jsem naštěstí byla celkem optimisticky naladěná, a tak mi ani představa hnusného (a nehygienického) světa ve stylu Já, legenda nepřipadala úplně beznadějná.

Ale hezky jedno po druhém. Tak to musím brát. Nejdřív zjistím, jak je na tom babička. Pak vystřídám Damiena s Jackem. Nakonec zkusím vymyslet nějaký způsob, jak se vypořádat s tou příšernou noční můrou.

Vybavil se mi hlas temného anděla, to, jak se mě dotkl, nazval mě svojí milou a bolest splynula s rozkoší. Rychle jsem ale podobné myšlenky zahnala. Bolest nemůže být totéž co rozkoš. To, co jsem pociťovala v tom snu, se mi jenom zdálo, a z definice toho slova vyplývá, že to nebylo skutečné. Ani náhodou nejsem žádná Kalonova milá.

Vtom jsem si uvědomila, že moje nervozita v sobě má jasnou příchuť strachu, ale s Kalonou to nemá vůbec nic společného. Byla jsem tak zabraná do úvah o něm, že jsem to podvědomé napětí vůbec nezaznamenala. Zase se mi rozbušilo srdce. Stáhl se mi žaludek. Měla jsem jasný, děsivý pocit, že mě někdo sleduje.

Prudce jsem se otočila a čekala, že uvidím, jak se na mě řítí přinejmenším hejno netopýrů. Ale nebylo tam nic, jen liduprázdný tunel osvětlený lampami, ve kterém vládlo hrobové ticho.

„Fakticky už ti přeskakuje,“ řekla jsem si nahlas.

Jako v odpověď na moje slova nejbližší lampa zhasla.

Zmocnila se mě hrůza. Začala jsem couvat a rozhlížela se po čemkoli, co by nebyl jen výplod mojí fantazie. Vzápětí jsem narazila zády do kovového žebříku přidělaného ke stěně, který vedl do nádražního suterénu. Hrozně se mi ulevilo, že jsem východ našla. Opatrně jsem jednou rukou přidržela plechovku coly, v druhé s příšerným šustěním pevně stiskla svoje maxibalení chipsů a chystala se vyšplhat nahoru, když se ke mně odtamtud natáhla mužská paže. Děsně jsem se lekla.

„Podej mi tu colu a chipsy. Jestli se s nimi pokusíš vylézt po žebříku, spadneš a narazíš si zadek.“

Když jsem vzhlédla, uviděla jsem, jak se na mě seshora usmívá Erik. Honem jsem polkla, vesele vyhrkla: „Díky!“, podala mu plechovku i chipsy a tentokrát už bez problémů vyšplhala po zbylých příčkách.

V suterénu bylo o pár stupňů chladněji než dole v tunelech, což bylo příjemné, protože mi z leknutí úplně hořel obličej.

„Líbí se mi, že se přede mnou pořád ještě červenáš,“ řekl Erik a pohladil mě po rozpálené tváři.

Už jsem málem spustila, že mě v podzemí vyděsily stíny a nějaký neviditelný hnus, ale on by se určitě jen zasmál a začal si mě dobírat, že se bojím netopýrů. A co když jsem takhle přecitlivělá jen kvůli tomu snu? Chci s Erikem, nebo vůbec s někým, rozebírat Kalonu?

Ne.

Tak jsem místo toho odvětila: „Je tady zima, a víš, že nesnáším, když se červenám.“

„Jo, za posledních pár hodin se udělala příšerná kosa. Venku musí být všechno totálně namrzlé. A víš co? Podle mě s těma růžovýma tvářičkama vypadáš rozkošně.“

„Tak to jsi kromě mojí babičky jediný na světě, kdo si to myslí,“ prohlásila jsem a kysele se usmála.

„Bezva, to jsem v dobré společnosti.“ Zafrkal smíchy a vzal si jeden chips. Já se rozhlédla po suterénu. Vládlo tu naprosté ticho, ale ne trapně strašidelné jako dole. Erik si ke vstupu do tunelů přitáhl židli a vedle ní postavil pár olejových lamp (krásně plápolaly). Kromě nich tam stála ještě poloprázdná litrová láhev Mountain Dew (energetické nápoje? tfuj!) a u ní ležel, no to se podívejme, Stokerův Dracula založený přibližně v polovině. Významně jsem zvedla obočí.

„No co? Půjčila mi ho Kramisha.“ Trochu provinile se usmíval a vypadal jako roztomilý malý chlapeček. „Tak dobře, byl jsem na tu knížku zvědavý od chvíle, kdys mi řekla, že je jedna z tvých oblíbených. Ale jsem teprve v půlce, tak mi neříkej, jak to dopadne.“

Rošťácky jsem se ušklíbla. Hrozně mi zalichotilo, že čte Draculu kvůli mně. „Ale prosím tě,“ začala jsem provokativně, „vždyť to určitě víš. Všichni vědí, jak tahle knížka končí.“ Fakticky se mi líbilo, že Erik není jen sexy svalovec a opravdický chlap, ale navíc čte spoustu knížek a zbožňuje staré Hvězdné války. Můj úsměv se ještě rozšířil. „Hmmm, a co tomu zatím říkáš?“

„Líbí se mi to. I když jsem myslel, že nebude.“ Oplatil mi úsměv. „No uznej, je to trošku předpotopní, upíři tam jsou za příšery a tak.“

Okamžitě jsem pomyslela na Neferet, příšeru schovanou pod krásnou fasádou, a na svoje pochybnosti o červených mláďatech, ale hned jsem tyhle úvahy zahnala. Nechtěla jsem, aby mi tenhle fajn moment s Erikem zkazily černé myšlenky. Soustředila jsem se zase na knížku. „No, já vím, že Dracula má být netvor, ale mně ho vždycky bylo líto.“

„Líto?“ Evidentně jsem ho zaskočila. „Červenko, vždyť je skrz naskrz zlý.“

„No jo, ale miluje Minu. Jak může někdo skrz naskrz zlý někoho milovat?“

„Hej, tam ještě nejsem! Nevyzrazuj mi to!“

Obrátila jsem oči v sloup. „Neblbni, víš přece, že Dracula jde od začátku po Mině. Kousne ji a ona se začne měnit. A skrz ni ho pak vystopujou a nakonec…“

„Dost!“ vyhrkl se smíchem, chytil mě a připlácl mi ruku na pusu. „Myslel jsem to vážně. Nesmíš mi vykecat, jak to dopadne.“

Přes jeho dlaň jsem nemohla mluvit, ale věděla jsem, že oči mi září veselím.

„Slibuješ, že už budeš hodná? Jinak tu ruku nesundám.“

Přikývla jsem.

Pomalu ruku odtáhl, ale jinak se ani nepohnul, zůstal stát těsně u mě. Bylo to příjemné. Díval se na mě a na rtech mu pořád pohrával stín úsměvu. V duchu jsem žasla, jak je krásný, a byla strašně ráda, že jsme zase spolu. „Chceš vědět, jak bych chtěla, aby ta knížka skončila?“ zeptala jsem se.

Zvedl obočí. „Jak bys chtěla, aby skončila? Takže mi nepovíš, jak to dopadne doopravdy?“

„Nepovím. Na mou duši.“ Automaticky jsem si dala ruku na srdce. Stáli jsme tak blízko, že její hřbet zavadil o jeho hruď.

„Tak do toho.“ Jeho hlas byl najednou hlubší a důvěrnější.

„Chtěla bych, aby Dracula nikomu nedovolil mu Minu vzít. Měl ji kousnout, aby byla jako on, a pak ji odvézt. Zůstali by navždycky spolu – a žili šťastně až do smrti.“

„Protože by si byli rovni a patřili k sobě,“ doplnil.

Zadívala jsem se do úchvatných modrých očí a uvědomila si, že už vůbec nevypadají pobaveně.

„Přesně. Nezáleželo by na tom, že se jim v minulosti děly špatné věci. Museli by si odpustit, co si udělali, ale já věřím, že by to dokázali.“

„Určitě. Myslím, že když se dva lidi mají doopravdy rádi, dokážou si vzájemně odpustit cokoli.“

Bylo jasné, že už se nebavíme o postavách ze staré knížky. Mluvili jsme o nás dvou a oťukávali se, abychom zjistili, jestli nám to může znovu klapat.

Já potřebovala Erikovi odpustit, že se ke mně zachoval hnusně, když mě načapal s Lorenem. No, vážně to tenkrát pěkně přehnal, jenomže já mu upřímně řečeno ublížila daleko víc než on mně – a nejenom tím úletem s Lorenem. Když jsme se s Erikem poznali, pořád ještě jsem se vídala s Heathem, klukem, se kterým jsem chodila jako člověk. Erika hrozně štvalo, že to táhnu s oběma zároveň, ale věřil, že po čase dostanu rozum a pochopím, že Heath patřil k mému starému světu, k bývalému životu, a do toho nového se na rozdíl od něj samotného nehodí.

A měl pravdu. Teď už jsem s Heathem nebyla otisknutá – mohla jsem si tím být naprosto jistá, protože jsem ho před pár dny potkala ve fastfoodu Charlie’s Chicken (fakt bezva místo…) a on mi udělal děsnou scénu. To, že jsem se vyspala s Lorenem, nebyla pitomost jen samo o sobě, ale navíc to spustilo vyloženě dominový efekt a nadělalo mi to v životě parádní paseku. Jako například že můj otisk s Heathem se zlomil, což pro něj bylo neskutečně bolestivé, takže mi potom dal jasně najevo, že už mě v životě nechce vidět. Sice jsem ho pak ještě varovala před krakouny a Kalonou, aby mohl svoji rodinu včas dostat do bezpečí, ale jinak byl mezi námi konec. Stejně jako mezi mnou a Lorenem (kterého zavraždili, ale až potom, co jsem prokoukla jeho lži). A v obou případech to tak bylo nejlepší.

Pořád jsem se Erikovi dívala do očí. „Tak jak se ti moje verze Draculy líbí?“

„Ten konec je fakt dobrý – jak jsou oba upíři a jsou spolu šťastní, protože se mají rádi a odpustili si chyby, které dřív udělali.“

S úsměvem se sklonil a políbil mě. Rty měl hebké, teplé a chutnaly po chipsech a Mountain Dew, což ve skutečnosti není vůbec tak špatné, jak to zní. Objal mě, přitáhl si mě blíž a začal líbat s větší vervou. V jeho náruči se mi moc líbilo. Tak moc, že jsem zprvu dokázala ignorovat poplašné vyzvánění, které se mi rozeznělo v racionální sekci mozku, jakmile mi jeho ruce sjely na zadek. Pak se ke mně ale tvrdě přimáčkl, začal se o mě naprosto jednoznačně třít a báječný hřejivý opar, který mě do toho okamžiku obestíral, rázem zmizel. Nevadilo mi, že se mě dotýká. Problém byl v tom, že mi jeho hlazení připadalo moc agresivní, dotěrné, jako kdyby říkal: Je moje, chci ji a vezmu si ji hned teď.

Asi ucítil, že jsem ztuhla, protože se odtáhl, mile se usmál a řekl: „Proč jsi sem nahoru vlastně přišla?“

Zamrkala jsem. Ta náhlá změna mě úplně vyvedla z rovnováhy. Ustoupila jsem o krůček dozadu, popadla colu, kterou jsem si předtím položila na jeho židli, pořádně si lokla, posadila se a dala se trochu dohromady. Nakonec jsem odpověděla: „No, hmm, chtěla jsem se na něco zeptat Daria a zkusit, jestli mi tady nebude fungovat mobil.“ Vylovila jsem zmíněný předmět z kapsy a trapně s ním zamávala. Koukla jsem se na displej a spatřila tři čárky. „Super! Vypadá to, že bude!“

„Jo, před chvílí přestalo pršet a docela dlouho neslyším ani hřmění. Jestli se to mizerné počasí nevrátí, se signálem už snad nebude problém. Podle mě to je dobré znamení.“

„Taky bych řekla. Zkusím za chvilku brnknout sestře Marii Anděle a zjistit, jak je na tom babička.“ Už se mi mluvilo líp. Nenápadně jsem přitom Erika pozorovala. Vypadal pohodově a úplně normálně, prostě milý kluk. Nedělám z té pusy moc velkou vědu? Nejsem z toho, co mi provedl Loren, přecitlivělá? Vtom jsem si všimla, že ticho mezi námi houstne a Erik se na mě začíná dívat trochu nechápavě. Rychle jsem vyhrkla: „Kde je vlastně Darius?“

„Vystřídal jsem ho dřív. Probudil jsem se a nemohl znovu usnout, tak mě napadlo, že bych ho měl nechat pořádně odpočinout. Svým způsobem je celá naše armáda.“

„Byla Afrodita pořád namol?“

„Už vyspávala. Darius ji odnesl. Bude mít parádní kocovinu, až se probere.“ Vypadalo to, že se mu ta vyhlídka velice líbí. „Darius si šel lehnout k Dallasovi do pokoje, ale teprve před chvílí, třeba ještě nespí.“

„Vlastně jsem se ho chtěla jen zeptat, kde najdu Damiena s Jackem. Taky nemůžu spát, tak jsem je chtěla vystřídat a nebudit ani dvojčata.“

„Tak to není problém, já vím, kde jsou. Je to jen kousek od vchodu, kterým jsme se dostali na nádraží.“

„Bezva. Aspoň můžu Daria nechat v klidu spát. Máš pravdu, naše armáda si potřebuje odpočinout.“ Po chvilce jsem rádoby mimochodem dodala: „Poslyš, když jsi šel sem nahoru, nevšiml sis v tunelech, no, něčeho divného?“

„Divného? Jak to myslíš?“

Nechtěla jsem říct tmy. Na tom, že v podzemní chodbě je tma, fakticky nic moc divného není. Navíc mi bylo jasné, že Erik mi akorát tak připomene, že už jsem vyšilovala dřív a byli to jen netopýři. Tak jsem vyhrkla: „Třeba že by zničehonic zhasla lampa.“

Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. „Ne, ale stát se to asi může. Červení do nich určitě musejí pravidelně dolévat olej a teď na to v tom zmatku neměli čas nebo zapomněli.“

„To je fakt.“ Znělo to logicky, a tak jsem si aspoň na chvilinku dopřála pocit úlevy, i když jsem v hloubi duše věděla, že je falešný. Věnovala jsem Erikovi široký úsměv a on mně taky. Křenili jsme se na sebe jako cvoci a já si připomněla, že chodit s ním je báječné. Hrozně mě potěšilo, když jsme se dali zas dohromady, a pořád mě to těší, nebo snad ne? Tak proč nejsem ráda, že jsem ráda, a riskuju, že o všechno to hezké přijdu, jen kvůli svým nesmyslným obavám, že by po mně mohl chtít víc, než mu právě teď můžu dát?

Urputně jsem zatlačila ještě víc do pozadí vzpomínku na svůj polibek se Starkem a Kalonovu noční návštěvu, při které ve mně vyvolal pocity, jaké jsem s žádným mužem ani vzdáleně nezažila.

Vstala jsem tak prudce, že jsem málem překotila židli. „Musím zavolat sestře Marii Anděle!“

Erik se na mě trochu udiveně zadíval, ale řekl jen: „Fajn, popojdi víc ke dveřím, ale ne zas moc blízko. Jestli tam venku někdo špehuje, nechci, aby tě slyšel.“

Přikývla jsem a vrhla na něj cosi, co snad nevypadalo jako provinilý úsměv. Pak jsem přešla na druhou stranu suterénu, ve kterém mimochodem zdaleka nebyl takový binec jako posledně. Stevie Rae a její parta tady očividně odvedli pěkný kus práce a uklidili a vyházeli věci, co sem natahali bezdomovci. K mojí velikánské úlevě už to tady ani nesmrdělo po moči, což bylo fakticky razantní vylepšení.

Vyťukala jsem číslo sestry Marie Anděly a v duchu si držela palce. Operátor hlásil, že vytáčí číslo… vytáčí… pak se konečně ozvalo zazvonění, druhé, třetí… Už se mi začínal bolestivě stahovat žaludek, když to zvedla. Spojení bylo mizerné, ale jakž takž jsem jí rozuměla.

„Zoey! Jsem moc ráda, že voláš,“ řekla.

„Sestro, jste v pořádku? Co babička?“

„Je v pořádku… se nic nestalo. Jsme…“ Začala mi vypadávat.

„Sestro, já vás moc dobře neslyším. Kde jste? Už se babička probrala?“

„Ba… probrala. Jsme pod klášterem, ale…“ V telefonu chvíli praskalo, ale potom jsem ji zase uslyšela úplně zřetelně. „Děláš něco s počasím, Zoey?“

„Já? Ne! Jak je babičce? Jste v tom sklepě v bezpečí?“

„… dobře. Neměj strach…“

Spojení se přerušilo.

„Krucinál! Ten signál je totálně na prd!“ Rázovala jsem sem a tam a snažila se jí znovu dovolat. Nic. Můj telefon fungoval, ale na displeji pořád vyskakovalo, že volaný účastník není dostupný. Zkusila jsem to ještě několikrát, ale pak mi došlo, že to k ničemu nevede a jenom jsem si skoro vybila baterku. „Krucinál!“ zaklela jsem znovu.

„Co říkala?“ Erik přešel ke mně a teď stál za mnou.

„Nic moc, vypadla mi a už se jí nemůžu dovolat. Ale povídala, že se jí nic nestalo a babičce taky ne. Dokonce to vypadá, že se konečně probrala z bezvědomí.“

„Tak to jsem fakticky rád! Netrap se, určitě to všechno dobře dopadne. Jeptišky ji vzaly s sebou někam do podzemí, ne?“

Přikývla jsem. Připadala jsem si hloupě, protože mi bylo do breku, i když spíš z pocitu bezmoci než z toho, že bych se bála o babičku. Sestře Marii Anděle jsem bezvýhradně věřila, a když řekla, že je babička v pořádku, tak to taky byla pravda. „Strašně mě štve, že nevím, co se děje. A nemyslím jen s babičkou, ale vůbec tam venku.“ Ukázala jsem palcem směrem ke dveřím.

Erik postoupil ještě blíž ke mně a stiskl mi ruku. Pak si mě otočil tváří k sobě a palcem mi jemně přejel po čerstvém tetování, které mi pokrývalo dlaně. „No tak, my to nějak zvládneme. Nezapomínej, že při nás stojí Nyx. Podívej se na svoje ruce a uvidíš důkaz, že její přízeň pořád patří nám. Jasně, není nás moc, ale jsme silní a víme, že stojíme na správné straně.“

V tu chvíli se ozval zvukový signál, který ohlašoval, že mi přišla zpráva. „Bezva. To bude od sestry Marie Anděly.“ Otevřela jsem telefon a zůstala na text nechápavě zírat.

Vsechna mladata a upiri se neprodlene musi vratit do Skoly noci.

„Co to má sakra znamenat?“ vydechla jsem. Nemohla jsem od displeje odtrhnout pohled.

„Ukaž,“ řekl Erik. Natočila jsem telefon, aby na něj viděl. Zvolna kývl, jako kdyby ta textovka potvrzovala něco, o čem už přemýšlel. „To je od Neferet. Vypadá to sice jako obyčejná hromadná školní esemeska, ale vsadím se, že je určená jenom nám.“

„Víš jistě, že to poslala ona?“

„Jo, poznávám její číslo.“

„Ona ti dala svoje číslo na mobil?“ Snažila jsem se nedat najevo, jak moc mě to naštvalo, ale asi se mi to moc nepovedlo.

Pokrčil rameny. „Jo, těsně předtím, než jsem měl odjet do Evropy. Prý kdybych někdy něco potřeboval.“

Zafrkala jsem.

Usmál se. „Žárlíš?“

„Ne!“ zalhala jsem. „Jenom mě vytáčí, jaká je to manipulativní mrcha.“

„Vypadá to, že s Kalonou chystá nějaký pěkně špinavý podraz.“

„Jo, to je dost jasné. A do školy se nevracíme, aspoň zatím ne.“

„Souhlasím. Než něco podnikneme, musíme zjistit víc o tom, co se tam venku stalo. A jestli ti instinkt říká, že se máme od školy držet dál, tak se tím budeme řídit.“

Vzhlédla jsem k němu. Povzbudivě se na mě usmál a odhrnul mi z obličeje pramen vlasů. V očích měl hřejivý, laskavý výraz, žádný šílený pohled sexuálního maniaka. Ach jo, už bych se měla probrat. S Erikem se cítím v bezpečí. Věří tomu, co říkám. Důvěřuje mi.

„Děkuju,“ zamumlala jsem. „Děkuju, že mi pořád věříš.“

„Vždycky ti budu věřit, Zoey,“ odvětil. „Vždycky.“ Objal mě a políbil.

Dveře ven se prudce rozletěly a dovnitř vniklo šedavé světlo podmračeného odpoledne a závan ledového vzduchu. Erik mě bleskově zaštítil vlastním tělem. Srdce se mi šíleně rozbušilo čirým strachem.

„Běž dolů! Přiveď Daria!“ zařval a vykročil k postavě, která se rýsovala na pozadí olověného světa nahoře.

Vyrazila jsem k žebříku do podzemí, když vtom mě zarazil Heathův hlas.

„Hej, to jseš ty, Zo?“

10)

„Heathe!“ Rozběhla jsem se k němu a málem začala křičet úlevou, že je to on a ne nějaký ohavný krakoun anebo ještě hůř, prastarý nesmrtelný anděl s očima jako noční nebe a hlasem jako zakázané tajemství.

„Heath?“ Erik zdaleka tak nadšeně nezněl. Když jsem letěla kolem něj, chytil mě za ruku a nepustil mě dál. Zamračil se a znovu se ochranitelsky postavil přede mě. „Jako že tvůj člověčí kluk?“

„My už spolu nechodíme,“ řekli jsme s Heathem jednohlasně.

„Hele, nejseš ty ten Erik? To mládě, se kterým to Zo jednu dobu táhla?“ pokračoval Heath. Pohrdavě ignoroval tři schody, po kterých se muselo do suterénu sestoupit, a s jistotou seskočil přímo od vchodu na podlahu. Každým coulem ztělesňoval hvězdu školního fotbalového týmu (čímž myslím metr osmdesát a něco svalů, vlnité špinavě blond vlasy, krásné oči a ty nejrozkošnější dolíčky, jaké jste kdy viděli). Ano, já vím, že moje dětská láska je chodící klišé, ale to mu na sladkosti nijak neubírá.

„Táhneme to spolu pořád.“ Z Erikova hlasu doslova sršely jiskry. „A mládě už nejsem. Proměnil jsem se.“

„Aha. Hele, mohl bych ti pogratulovat, že jste se dali se Zo zase dohromady a že ses neutopil ve svý vlastní krvi, ale nešlo by mi to zrovna od srdce. Vlastně by to byla lež jak prase. Rozumíš, co myslím, viď?“ Než to dořekl, už stál u mě a držel moji ruku, ale než si mě stačil přitáhnout do náruče, všiml si nových tetování na mých dlaních. „Ty jo! Fakt hustý! Takže tvoje bohyně tě pořád chrání?“

„Jo, hlídá si mě,“ odpověděla jsem.

„To je fajn,“ řekl a objal mě, přesně jak jsem čekala. „Do háje, já jsem se o tebe tak strašně bál!“ Poodstoupil a od hlavy k patě mě přejel zkoumavým pohledem. „Jseš celá?“

„Nic se mi nestalo.“ Trochu jsem nemohla popadnout dech. No uznejte, když jsem ho viděla naposled, dal mi kopačky. Navíc jsem ucítila jeho fantastickou vůni. Voněl po domově, našem dětství a po něčem úžasném a vzrušujícím, co mě k němu volalo každým centimetrem kůže, kterého se dotkl. Věděla jsem, co to je. Jeho krev. A ta mi zamotala nejen hlavu.

„Paráda.“ Pustil moji ruku a já rychle ustoupila blíž k Erikovi. Zahlédla jsem v Heathových očích záblesk bolesti, ale trval jen vteřinku. Pak se hned usmál a pokrčil rameny, jako že mě takhle může objímat, kdy se mu zachce, protože jsme teď jenom kamarádi. „Vlastně jsem si byl vcelku jistej, že jseš v pořádku. Tamto s tou krví už sice nefunguje, ale stejně jsem si říkal, že bych vycítil, kdyby se ti stalo něco zlýho.“ Do slov tamto s tou krví vložil tak sexy tón, že se Erik rozčileně napřímil. „Ale stejně jsem si to radši chtěl ověřit. A taky se zeptat, proč jsi mi včera v noci volala a plácala takový nesmysly.“

„Tys mu volala?“ řekl Erik. Najednou se na mě díval nedůvěřivě.

„Jo, volala.“ Vzpurně jsem zvedla bradu. Možná s ním zase chodím, ale to ani náhodou neznamená, že se ke mně smí chovat pánovitě a žárlit jako magor. Vzápětí mě napadlo, že Erik už mi po tom všem možná nikdy tak úplně věřit nebude, a tím pádem musím s trochou iracionální žárlivostí prostě počítat. Koneckonců, můžu si za to sama. Nahlas jsem ale jen co nejklidněji pronesla: „Varovala jsem ho před krakouny a řekla mu, ať odvede svoji rodinu do bezpečí. Sice spolu nechodíme, ale to neznamená, že mu nepomůžu, když mu hrozí nebezpečí.“

„Krakouni?“ ozval se Heath.

„Co se děje tam venku?“ obrátil se k němu Erik. Jeho tón byl čistě neutrální.

„Jak jako co se děje? Myslíš tu bouřku, co se spustila o půlnoci, to děsný náledí nebo to, jak řádil ten gang? A kdo jsou krakouni?“

„Gang? Jaký gang?“ vyštěkl Erik.

„Ne. Nejdřív odpověz ty mně, pak odpovím já tobě.“

„Krakouni jsou démoni z čerokézských pověstí,“ vložila jsem se do toho. „Do včerejší půlnoci to byli jenom zlí duchové, jenže pak se z podzemí osvobodil jejich nesmrtelný táta Kalona a oni získali zpátky svoji moc. Momentálně mají základnu na naší Škole noci tady v Tulse.“

„Myslíš, že je rozumné mu všechno tohle vyzrazovat?“ namítl Erik.

„Hele, snad se může rozhodnout sama, co mi chce říct a co ne!“ Heath se naježil a vypadalo to, že by Erikovi nejradši jednu vrazil.

Erik měl evidentně velice podobné myšlenky. „Jsi člověk.“ Řekl to slovo, jako by se jednalo o nějakou pohlavní chorobu. „Spousta věcí, které my hravě zvládáme, by tě odrovnala. Jen si vzpomeň, jak po tobě před pár měsíci šli upíří duchové a já tě musel zachraňovat.“

„Nezachránils mě ty, ale Zoey! A jen tak mimochodem, možná nezvládám všechno co ty, ale jí rozumím daleko líp, protože ji znám tisíckrát dýl!“

„Fakticky? A kolikrát kvůli tobě málem přišla o život od té doby, co ji označili?“

Heath značně schlípl. „Hele, tím, že jsem tady, ji nijak neohrožuju. Jen jsem se chtěl přesvědčit, že se jí nic nestalo. Zkoušel jsem se jí dovolat, ale nefungovaly telefony.“

„Heathe, tady nejde o to, že bys mě nějak ohrožoval. V nebezpečí jsi ty,“ vložila jsem se do debaty a pohledem Erikovi naznačila, ať laskavě zmlkne.

„No jo, já vím, že když jsme tady byli posledně, chtěly mě sežrat nějaký vycvakaný mláďata. Nepamatuju si to všecko úplně přesně, ale pro jistotu jsem si přinesl tohle.“ Sáhl do kapsy maskáčové bundy Carhartt a vytáhl černou pistoli s krátkou hlavní, ze které mi tuhla krev v žilách. „Je mýho táty,“ pochlubil se. „Mám taky náhradní zásobníky. Kdyby mě zas chtěli zakousnout, postřílím všecky, který nestihneš sejmout svýma kouzlama.“

„To snad není pravda. Ty nosíš v kapse nabitou bouchačku?“ zasténala jsem.

„Je zajištěná, Zo, a v komoře není žádnej náboj. Nejsem zase úplně blbej.“

Erik posměšně zafrkal. Heath na něj vrhl vražedný pohled.

Vzduch doslova syčel testosteronem, a tak jsem honem zase promluvila, než se začnou bušit do prsou. „Oni už lidi nevysávají, Heathe, takže se bez střílení klidně obejdeš. Když jsem říkala, že jsi v nebezpečí, myslela jsem krakouny.“

„Na které ses ptal a Zoey ti odpověděla. Takže o jakém gangu jsi to předtím mluvil?“

Heath pokrčil rameny. „Říkali to ve zprávách. Pořád teda vypadává elektřina, nefunguje kabelovka a není signál, takže toho moc nevím, ale kolem půlnoci prej začal řádit nějakej gang. Novoroční iniciace novejch členů nebo co. Chera Kimiko na Fox News říkala, že to bylo příšerný krveprolití. Policajti nemohli kvůli tý bouřce včas zasáhnout. Ve vilový čtvrti zabili pár lidí a všichni jsou z toho úplně vedle, protože tam normálně žádný gangy nejsou, bydlej tam samý bílý pracháči a ty teď totálně vyšilujou. V posledních zprávách, co jsem viděl, hulákali něco o tom, že zavolají Národní gardu, ale policajti tvrdí, že mají všechno pod kontrolou.“ Odmlčel se a já doslova viděla, jak mu to šrotuje v hlavě. „Hele, ve vilový čtvrti! Tam je přece Škola noci.“ Podíval se na Erika a pak zpátky na mě. „Takže to nebyl žádnej gang, ale ty krakouni, nebo jak jsi jim to říkala.“

„Ten kluk je hotový Einstein,“ zamumlal Erik.

„Ano, ve skutečnosti to byli krakouni. Zaútočili na město, když jsme utíkali ze školy,“ vyhrkla jsem, než se do sebe stihli zase začít navážet. „O žádných divných bytostech se ve zprávách nemluvilo?“

„Vůbec. Říkali, že ty vraždy spáchali gangsteři. Podřezávali lidem krky. To krakouni dělají?“

Vybavilo se mi, jak mě ve škole jeden z nich napadl a pokusil se mi podříznout krk, čímž se málem naplnila jedna z Afroditiných vizí mojí smrti. A to ještě krakouni ani neměli plnou fyzickou podobu. Otřásla jsem se. „Jo, myslím, že přesně to dělají, ale já toho o nich vlastně moc nevím. Babička by ti určitě pověděla víc, jenomže měla autonehodu. Krakouni ji vytlačili ze silnice.“

„Babička měla bouračku? Sakra, Zo, to je mi hrozně líto. Je to s ní hodně špatný?“ Evidentně to pro něj byl šok. Babička ho odjakživa měla moc ráda. Ani bych nespočítala, kolikrát jsme spolu byli u ní na levandulové farmě.

„Uzdraví se. Musí se uzdravit,“ prohlásila jsem s přesvědčením. „Starají se o ni benediktinské jeptišky ve sklepení pod jejich klášterem jen kousek odsud, na křižovatce Lewisovy a Jednadvacáté.“

„Ve sklepení? Jeptišky? To jako doopravdy? Neměla by bejt v nemocnici?“

„Byla tam, dokud se nevrátil Kalona a krakouni nedostali zpátky svoje odporná ptakočlověčí těla.“

Zkřivil obličej. „Ptakočlověčí? To zní dost hrozně.“

„A ve skutečnosti to je ještě horší. Jsou pořádně velcí. A zlí. Fajn, Heathe, teď mě dobře poslouchej. Kalona je nesmrtelný padlý anděl.“

„Padlý, to znamená, že už není hodnej, nepoletuje na bílejch křídlech a nehraje přitom na harfu?“

„Křídla má, ale černá a pěkně velká,“ podotkl Erik. „A hodný není ani náhodou. Pokud víme, byl odjakživa zlý.“

„Ne, nebyl.“ Prostě mi to vyletělo z pusy, doopravdy jsem to vyslovit nechtěla, fakt!

Oba kluci na mě zůstali nechápavě koukat. Nervózně jsem se usmála.

„No, ehm, babička povídala, že původně byl anděl, takže asi kdysi musel být hodný. Jako že už strašně moc dávno.“

„Já myslím, že bychom to měli brát tak, že je zlý. Skrz naskrz,“ řekl Erik.

„V noci to ošklivě odskákala spousta lidí. Nevím, kolik bylo mrtvých, ale to je fuk, bylo to prostě děsný. Jestli za to může tenhle Kalona, tak je to podle mě parchant,“ přisvědčil Heath.

„No jo, máte asi pravdu.“ Co se to se mnou sakra děje? Já vím nejlíp ze všech, jak zlý Kalona doopravdy je! Poznala jsem jeho temnou moc na vlastní kůži. Vím, že je s ním spolčená Neferet a že se kvůli němu obrátila zády k Nyktě. Z toho přece čiší zlo na sto honů!

„Počkat. Na tohle jsem úplně zapomněl.“ Erik zničehonic vykročil zpátky ke svojí židli. Já s Heathem jsme šli za ním a viděli, jak ze stínů při zemi vylovil ten příšerný megalomanský tranzistorák. „Uvidíme, jestli něco naladím.“ Chvíli si hrál s obrovskými stříbrnými knoflíky a brzo chytil místní zpravodajskou stanici, i když příjem byl mizerný. Hlasatel mluvil vážným tónem a hrozně rychle.

„Opakujeme zvláštní zpravodajství o řádění gangu v rezidenční čtvrti Tulsy. Tulský policejní sbor znovu důrazně opakuje, že má veškeré dění pod kontrolou a ve městě je již bezpečno. Cituji slova policejního náčelníka: ‚Šlo o iniciační rituál nového gangu, který si říká Krakouni. Vůdci gangu byli zatčeni a v ulicích Tulsy už občanům nehrozí žádné nebezpečí.‘“ Hlasatel pokračoval: „Ve městě i v přilehlém okolí však i nadále platí výstraha před silnými bouřkami a náledím, a proto vám doporučujeme omezit pohyb venku a cestování na nejnutnější případy. Meteorologové očekávají dalších patnáct centimetrů mrznoucího deště, což bohužel zpomaluje úsilí Oklahomské energetické společnosti obnovit dodávku elektrického proudu v mnoha oblastech, kde během noci došlo k výpadku. Další podrobnosti a kompletní předpověď počasí uslyšíte za půl hodiny ve zprávách o páté.

Dále zde máme jedno místní hlášení: Škola noci vyzývá všechny studenty, učitele a další personál, aby se vzhledem k nepřízni počasí neprodleně vrátili do školy. Opakuji, studenti, učitelé a další personál Školy noci se mají vrátit do školy. Další informace se dozvíte v průběhu vysílání, zůstaňte s námi. A teď zpět k našemu plánovanému programu.“

„To nebyl žádný gang,“ vyhrkla jsem. „Větší pitomost jsem v životě neslyšela!“

„V tom má prsty ona. Zmanipulovala média a možná i všechny ostatní lidi,“ řekl Erik zachmuřeně.

„Nemyslí náhodou tu velekněžku, co se mi hrabala v hlavě?“ zeptal se mě Heath.

„Ne,“ řekl Erik.

„Jo,“ prohlásila jsem já a zamračila se na něj. „Musí vědět, jak se věci doopravdy mají, aby se mohl bránit.“

„Čím míň toho ví, tím líp pro něj,“ namítl Erik.

„Ne, to jsem si dřív myslela i já, a proto jsem si to u všech tak zavařila. A proto jsem taky udělala spoustu obrovských chyb.“ Zpříma jsem se na oba kluky zadívala. „Kdybych si všechno nenechávala pro sebe a radši věřila, že se moji kamarádi dokážou o sebe postarat, nemusely se některé věci vůbec stát. Měla jsem víc mluvit a míň blbnout.“

Erik vzdychl. „No dobře, chápu, jak to myslíš.“ Podíval se na Heatha. „Jmenuje se Neferet. Je velekněžka Školy noci. Je mocná. Hodně mocná. A umí číst a ovládat myšlenky.“

„Jo, já vím, že se dovede dostat lidem do hlavy. Udělala mi to taky. Zapomněl jsem celý dlouhý kusy toho, co se mi stalo. Začaly se mi vybavovat teprve nedávno.“

„Nebolí tě při tom hlava?“ zeptala jsem se ho, protože jsem si vzpomněla, jak moc bylo nepříjemné, když jsem prolomila blok, kterým mi Neferet pozměnila paměť.

„Jo, bolí, ale už je to mnohem lepší.“ Jeho důvěrně známý úsměv mi říkal, že se na mě nezlobí, a mně se sevřelo srdce.

„Neferet je taky něco jako Kalonova královna,“ pokračoval Erik.

„Takže po všech stránkách pěkná potvora,“ shrnul to Heath.

„Pěkně nebezpečná potvora. Na to nezapomínej,“ řekla jsem. „A Kalona nesnáší podzemí. Neměl to tam rád už předtím, než ho čerokézské ženy uvěznily v hluboké jeskyni, ale když se mu teď odtamtud podařilo utéct, nebude tam víckrát chtít strčit ani nos, aspoň podle mě. Takže si hlavně pamatuj, že v podzemí jsi v bezpečí.“

„Co ty krakouni?“

Zavrtěla jsem hlavou. „To nevíme. Žádný se sem za námi nepokusil dostat, ale to ještě nic neznamená.“ Pomyslela jsem na temnotu dole v tunelech a ten divný pocit, který ve mně vyvolávala, ale netušila jsem, co by to mohlo být. Červená mláďata? Krakouni? Nějaká úplně jiná, nehmotná věc, kterou na nás Kalona poslal? Nebo jednoduše vidím něco, co neexistuje? Jistá jsem si byla jenom tím, že kdybych všechny tyhle svoje za vlasy přitažené dohady klukům vyžvanila, vypadala bych jako husa, co se leká každého stínu. Proto jsem se rozhodla prozatím držet klapačku.

„No, dneska je sobota, ale až do středy stejně nemusím do školy, protože máme zimní prázdniny, a jestli přijde další podobná ledová bouře, jak slibujou, asi je protáhnou až do konce týdne,“ prohlásil Heath. „Takže by neměl být problém se zatím schovat, i kdyby krakouni znova zaútočili a vybrali si pro změnu Broken Arrow.“

V břiše se mi rázem usadil hotový balvan. „To by se klidně mohlo stát. Neferet ví, že jsem odtamtud a že tam bydlí lidi, na kterých mi pořád hodně záleží.“

„Poslala by tam krakouny jen proto, aby ti ublížila?“ zeptal se Heath.

Přikývla jsem. „Zvlášť když já a moje parta neposlechneme a nevrátíme se do školy.“

„Ale počkej, Zo, ty a vůbec všecky mláďata přece musíte být ve škole mezi dospělejma, nebo onemocníte, ne?“

„Jsem tady já,“ ozval se Erik. „A ještě jeden dospělý upír. Plus Stevie Rae.“

„Ta je přece něco jako zombie,“ řekl Heath.

„Už ne,“ ujistila jsem ho. „Proměnila se v jiný druh upíra, má červené tetování. A všechna ta hnusná mláďata, co tě chtěla sežrat – no, z těch jsou teď prostě daleko míň hnusná červená mláďata.“

„Aha. To je fajn, že je tvoje nej kámoška zase normální.“

„Já jsem taky ráda.“ Usmála jsem se.

„Tři dospělí teda stačí, abyste vy ostatní nezačali padat jako mouchy?“

„Bude muset. Měl bys už jít, Heathe,“ vložil se do toho najednou Erik.

Oba jsme se na něj podívali. Došlo mi, že se na Heatha pořád usmívám a jsem fakticky ráda, že spolu zase mluvíme.

„Kvůli tomu náledí,“ pokračoval Erik. „Nebylo by zrovna dvakrát rozumné, kdyby tady uvízl, a přesně to se stane, jestli neodjede před západem slunce.“ Zarazil se a pak poznamenal: „Což bude tak za půl hodiny. Jak dlouho ti trvalo dojet z Broken Arrow sem?“

Heath se zamračil. „Skoro dvě hodiny. Silnice jsou špatný.“

Od domu k nádraží by mu to normálně trvalo necelých třicet minut. Erik měl pravdu, Heath musí vyrazit. A nešlo jen o to, že nevíme, nakolik nás může ohrozit Kalona. Taky jsem si nebyla stoprocentně jistá, že by Heathovi neublížila červená mláďata. I kdybych nechala stranou všechny svoje pochybnosti o jejich skutečné povaze, faktem zůstávalo, že Heath je prostě a jednoduše člověk, a tudíž mu v žilách koluje spousta báječné, čerstvé, horké, sexy pulzující krve (snažila jsem se nemyslet na to, že se mi při tom pomyšlení sbíhají sliny). Neměla jsem ponětí, do jaké míry se červení dokážou ovládat.

„Erik má pravdu. Dneska večer nesmíš uvíznout venku, zvlášť takhle v centru. Je náledí a taky nevíme, jestli krakouni zase nezačnou řádit.“

Heath se na mě zadíval, jako kdybychom spolu byli úplně sami. „Ty se o mě bojíš.“

Vyschlo mi v krku. Na tohle téma jsem se s ním rozhodně nehodlala bavit před Erikem. „Jasně že se o tebe bojím. Kamarádíme spolu už roky.“ Cítila jsem Erikův pohled a dalo mi hodně práce, abych se nezačala nervózně ošívat. „A dělat si starosti o toho druhého, to ke kamarádství patří.“

Heath se lenivě, důvěrně usmál. „Kamarádi. No dobře.“

„Jeď už.“ Erikův hlas zněl naštvaně.

Heath se na něj ani nepodíval. „Pojedu, až mi to řekne Zoey.“

„Musíš vyrazit,“ vyhrkla jsem rychle.

Pár úderů srdce se mi koukal do očí. „Jasně. Jak chceš,“ pronesl nakonec a otočil se k Erikovi. „Takže ty jseš teď opravdickej dospělej upír?“

„Jsem.“

Heath ho přejel pohledem od hlavy k patě. Oba kluci jsou skoro stejně vysocí. Erik má o pár centimetrů víc, ale Heath je namakanější. Zkrátka, kdyby se do sebe pustili, byl by to rovný boj. Napjatě jsem je pozorovala. Co když Heath Erikovi jednu ubalí?

„Slyšel jsem, že upíří chlapi udělaj všecko, aby ochránili svoje kněžky. Je to pravda?“

„Je,“ odpověděl Erik.

„Paráda. V tom případě čekám, že se postaráš, aby se Zoey nic nestalo.“

„Dokud jsem naživu, nikdo jí nezkřiví ani vlásek.“

„To doufám.“ Z Heathova hlasu se vytratil sympatický pohodový tón, kterým obvykle mluvil. Najednou zněl drsně a výhrůžně. „Jestli totiž dovolíš, aby se jí něco stalo, najdu si tě a to, že jseš upír, ti bude houby platný, protože ti rozbiju hubu.“