1.kapitola
Kalona
Kalona zvedl ruce. Neváhal. Neměl jediný pochyb o tom, co musí udělat. Nedovolil by ničemu, nebo nikomu, aby mu stál v cestě, jako lidský chlapec, který stál mezi ním, a tím po čem touží. Ne, že by chtěl zabít toho chlapce. Byla to jen nutnost. Necítil výčitky, ani lítost. Po celá staletí, od chvíle, co Kalona padl, toho cítil velmi málo. Takže jednoduše okřídlený nesmrtelný zlomil chlapci vaz a skoncoval s jeho životem.
"Ne!"
Tak velká úzkost, jenž vycházela z toho jediného slova, zmrazila Kalonovo srdce.
Pustil chlapcovo mrtvé tělo a otočil se ve chvíli, kdy Zoey běžela směrem k němu. Jejich oči se setkaly. V jejích bylo zoufalství a nenávist. V jeho bylo možné odmítnutí. Snažil se zformulovat slova, kterými by ho pochopila, aby jí odpustil. Ale nebylo nic, co by mohl říct, co by změnilo to, co viděla a to i kdyby mohl udělat nemožné. Ale nebyl čas.
Zoey na něj hodila plnou sílu Ducha.
Nesmrtelného udeřila překvapující síla, která byla víc než fyzická. Duch byl její podstata - její duše - živel, který ho udržoval po celá staletí,
a se kterým se cítil nejpohodlněji , stejně jako nejsilněji. Zoeyin útok jej sežehl. Nadzvedl ho s takovou silou, že ho to hodilo přes obrovskou kamennou zeď, která oddělovala upíří ostrov od Benátského zálivu. Obklopily jej ledové vody a dusily ho. Na okamžik bolest v Kalonovi byla tak umrtvující, že proti ní nebojoval. Možná by už měl nechat toho boje na život a na smrt. Možná, by si jednou měl dovolit, nechat se od ní porazit. Ale dřív než za úder srdce, to Kalona ucítil. Zoeyina duše se rozbila, a skutečně jako jeho pád ho nesl z jedné oblasti do druhé, její duše opustila tento svět.
Tahle pravda byla horší, než její úder proti němu.
Ne Zoey! Nikdy neměl v úmyslu způsobit jí škodu. Dokonce i přes všechny ty intriky Neferet, přes všechny manipulace Tsi-Sgili a plány, pevně se držel vědomí, že navzdory všemu používal jeho obrovské nesmrtelné síly aby udržel Zoey v bezpečí, protože nakonec ona byla nejblíže tomu, kdo mohl přijít k Nyx v této oblasti - a to byla oblast, ze které on odešel.
Boj proti zotavení se ze Zoeyina útoku, Kalona zvedl své masivní tělo z vlny a náhle si uvědomil pravdu. Kvůli němu Zoeyina duše zmizela, což znamená, že zemře. S prvním závanem vzduchu vydal trýznivý výkřik zoufalství, který odrážel její poslední slova: "Ne!"
Opravdu věřil, že jeho pád způsobí to, že nebude mít pocity? Bylo mu špatně, až z toho bláznil. Tak moc špatně. Emocemi zbitý na cáry letěl těsně nad hladinou, řezán dál už tak zraněný duchem , který proti němu zuří, oslabený a krvácející na duši. S rozmazaným, zčernalým viděním se díval přes lagunu, musel mžourat, aby viděl světla, které dávaly najevo zemi. To musel být palác. Neměl na vybranou.
Pomocí posledních sil Kalonova křídla tlačila proti vzduchu, zvedla jej přes zeď, kde padl na zmrzlou zem.
Nevěděl, jak dlouho tam ležel v chladné temnotě noci, zraněný a ohromený, jak jím emoce otřásly na duši. Když se podíval dál do jeho mysli, tak rozumněl dobře tomu, co se stalo. Spadl znovu, ale tentokrát to bylo více duchovní, než tělesné, i když jeho tělo nereagovalo ani na jediný příkaz.
Cítil ji, ještě předtím, než promluvila. Bylo to tak mezi nimi od prvního dne, ať už si to přál, či ne, prostě cítili jeden druhého.
"Dovolil si Starkovi, aby byl svědkem smrti toho kluka!" Neferetin hlas byl chladnější, než ledové moře.
Kalona se otočil tak, aby mohl vidět víc než jen špičku jejích bot na jehlách. Podíval se na ni, mrkajíc, aby viděl lépe.
"Nehoda." Jakmile našel zase svůj hlas, podařil se mu skřípavý šepot. "Zoey tam neměla být."
"Nehody jsou nepřijatelné a nejde mi o to, že ona tam byla. Vlastně, důsledek toho, co viděla se mi spíš hodí."
"Víš, že se její duše rozbila?" Kalona nenáviděl nečekanou slabost v jeho hlase a divné pocity v jeho těle, steně jako nenáviděl účinek Neferetiny ledové krásy na něj.
"Dokážu si jasně představit, že většina upírů na ostrově to už ví. Jak typické, Zoeyin duch nebyl zrovna klidný, když odcházel. Zajímalo by mě však, kolik upírů také cítilo ránu jejího žalu. "Neferet si poklepala zaujatě bradu jedním dlouhým, ostrým nehtem.
Kalona mlčel a snažil se uvnitř sebe spojit kousíčky jeho roztrhané duše, ale země jeho tělo držela příliš reálně a on neměl sílu k tomu, aby vzlétl nahoru a dostal jeho duši zpátky na Onen svět, tam kde byla dřív.
"Ne, nedokážu si představit žádného z nich, že by to cítil," pokračovala Neferet jejím nejchladnějším, většinou vypočítavým hlasem. "Žádný z nich není spojen s Temnotou, s tebou, jako jsem já. Není to tak, má lásko? "
"Jsme jednoznačně spojeni," Kalonovi se podařilo říct, když náhle si přál, aby ta slova nebyla pravda.
"Opravdu. . . "Řekla, stále rozptylujíc její myšlenky. Pak Neferet vyvalila oči když jí napadlo něco nového. "Dlouho jsem přemýšlela, jak to bylo, že A-ye se podařilo ti ublížit, jako fyzicky silný nesmrtelný, to jde dost těžko, i když tě ty směšné Čerokézké ježibaby mohly chytit do pasti. Věřím, že Zoey v sobě tu moc má a tys ode mně nenápadně čerpal informace. Tvoje tělo může být poškozeno, ale pouze prostřednictvím tvého ducha. Není to fascinující? "
"Já se už uzdravuji." Vložil do jeho hlasu tolik síly, kolik jen bylo možné. "Odveď mně zpět na hrad na Capri. Vezmi mě na střechu, tak blízko k nebi, jak jen mohu být, a já znovu nabudu své síly. "
"To si dokážu představit, jak bys rychle nabyl sil. Ale já už mám s tebou jiné plány, lásko. "Neferet zvedla ruce a roztáhla je nad ním. Jak pokračovala v mluvení, tak začala své prsty plést ve vzduchu, vytvářet složité vzory, jako když plete pavučinu. "Nedovolím Zoey, aby mezi nás zase zasáhla."
"Rozbití duše je trest smrti. Zoey už pro nás není žádné nebezpečí, "řekl. S tím vědomím Kalonovy oči sledovaly Neferet. Volala k sobě z temnoty lepkavé provazce, které až příliš dobře poznával. Strávil dlouhou dobu bojem proti Temnotě, předtím než přijal její chladnou sílu. Byla pulsující a tak známě a neklidně se třepotala, pod jejími prsty.
Neměla by být schopna tak hmatatelně poroučet Temnotě. Takhle myšlenka mu proběhla jako umíráček jeho unavenou myslí. A velekněžka by neměla mít takovou moc.
Ale Neferet už nebyla jen velekněžka. Přerostla hranice této role, už před nějakým časem. Neměla žádné potíže s ovládáním svíjející se Temnoty, kterou přivolala. Stává se nesmrtelnou, uvědomil si Kalona. A s tímto vědomím se k jeho strachu připojila lítost, zoufalství a hněv,který už tak bublal v padlém válečníkovi Nyx.
"Jeden by si myslel, že je to rozsudek smrti," Neferet mluvila klidně, když přivolávala stále víc a víc inkoustově černých vláken, "ale Zoey má strašně nepohodlný zvyk přižívat. Tentokrát se chystám zajistit, aby doopravdy zemřela."
"Zoeyna duše má také zvyk se reinkarnovat," řekl a tím záměrně trápil Neferet, aby se tím pokusil zmařit její záměr.
"Pak ji budu ničit znovu a znovu!" Neferet zvýšila své soustředění hněvem, který v ní vyvolal. Temnota se točila a sílila, svíjela se obrovskou mocí ve vzduchu kolem ní.
"Neferet." Pokusil se k ní dostat pomocí jejího jména. "Myslíš, že doopravdy chápeš, k čemu se tu zrovna snažíš dát příkaz?"
Její pohled se setkal s jeho a poprvé v nich Kalona viděl rudé skvrny, které byly vnořeny ve tmě jejích očí. "Samozřejmě, že ano. To je to, co nevýznamné bytosti nazývají zlo."
"Nejsem nevýznamná bytost a zlem to nazývám také."
"Ach, po celá staletí jsi to nedělal." Její smích byl zlý. "Ale zdá se, že v poslední době jsi žil až moc se stíny ze své minulosti, místo toho, aby sis liboval v krásných temných silách současnosti. Vím, kdo za to může."
S obrovským úsilím se Kalona vytlačil do sedu.
"Ne, nechci, aby ses hýbal." Neferet na něj ukázala jedním prstem a nitě Temnoty se mu ovázaly kolem krku. Pevně a prudce ho přitiskly k zemi.
"Co ode mě sakra chceš?" zachraptěl.
"Chci, abys sledoval ducši Zoey na Onen svět a ujistil se, že žádnému z jejích přátel," ušklíbla se při tom slově "se nepodaří najít způsob, jak ji přemluvit, aby se vrátila do svého těla."
Nesmrtelným projel šok. "Byl jsem vyhoštěn ze země Nyx. Nemůžu tam Zoey sledovat."
"Ach, mýlíš se, má lásko. Všechno bereš moc doslova. Nyx vyhnala tebe-ty jsi padl-ty se tam nemůžeš vrátit. Takže jsi tomu po staletí věřil. Doslova." Dramaticky si povzdechla, když se na ni nechápavě podíval. "Tvoje nádherné tělo bylo vyhoštěno, to je všechno. Řekla snad Nyx něco o tvé nesmrtelné duši?"
"To nemusela říkat. Je-li duše oddělena příliš dlouho od těla, tělo zemře."
"Ale tvoje tělo je nesmrtelné, což znamená, že může být odděleno od jeho duše na dobu neurčitou, aniž bys zemřel." řekla.
Kalona se snažil udržet tenor jejího slova, který ho naplnil, pryč z jeho výrazu. "Je pravda, že nemohu zemřít, ale to neznamená, že pokud bude i nadále moje tělo poškozené, jestli moje duše přece jen neopustí mé tělo na moc dlouho," Můžu se na věčnost ... až do bláznění ... stát jen nikdy neumírající schránkou mého těla... Tyto možnosti kroužily jeho myslí.
Neferet pokrčila rameny. "Pak si budeš muset být jist, že tvůj úkol dokončíš brzy. Pak se budeš moct vrátit do tvého krásného nesmrtelného těla předtím, než se nenapravitelně poškodí."
Usmála se na něj. "Byla bych velice zklamaná, kdyby se něco stalo tvému tělu, má lásko."
"Neferet, nedělej to. Uvedeš do pohybu věci, které budou vyžadovat platby a důsledky, kterým dokonce ani ty nebudeš chtít čelit."
"Nevyhrožuj mi! Pustila jsem tě z tvého trestu odnětí svobody. Milovala jsem tě. A pak jsem tě sledovala, jak dolézáš, za usměvavou puberťačkou. Chci ji pryč z mého života! Důsledky? Přijmu je! Nejsem slabá, bezmocná Velekněžka, která slouží bohyni. Copak to nechápeš? Kdybys nebyl tak rozptylován tím dítětem, věděl bys, co se se mnou děje. Jsem nesmrtelná stejně jako ty, Kalono!" Její hlas byl děsivý, zesílený mocí. "Jsme perfektní. Zkus tomu uvěřit stejně jako tomu, a to je něco, čemu
uvěříš brzy, že s Zoey Redbirdovou je konec."
Kalona na ní zíral s tím, že Neferet byla opravdu šílená. Přemýšlel, proč její šílenství posloužilo k tomu, aby zvětšila své síly a posílila svou krásu.
"Tak tohle je to, co jsem se rozhodla udělat," pokračovala. Mluvila metodicky.
"Zastrčím tvoje sexy, nesmrtelné tělo někam pod zem, zatímco tvoje duše bude cestovat na Onen svět a zajistí, že Zoey už se nikdy nevrátí."
"Nyx to tak nenechá!" Jeho slova vzplanula dřív, než je mohl zastavit.
"Nyx ti vždy dává svobodnou vůli. Jako její bývalá velekněžka, vím bez jakýchkoliv pochyb, že ti umožní, aby tvoje duše odcestovala na Onen svět," řekla Neferet potutelně.
"Pamatuj si, Kalono, mojí pravou lásku. Pokud zajistíš, že Zoey zemře, odstraníš tím poslední překážku, která nám brání v tom vládnout bok po boku. Ty a já budeme silní tak, že si to ani nedokážeš představit v tomto světě moderních zázraků. Přemýšlej o tom-podmaníme si lidi a přivedem zpět vládu upírů s jejich krásou, vášní a neomezenou mocí. Země bude naše. Skutečně dáme nový život nádherné minulosti!"
Kalona věděl, že to hraje na jeho slabé stránky. Mlčky se proklínal za to, že jí nechal tak moc nahlédnout do své nejhlubší touhy. Důvěřoval jí. Takže věděla, že nebyl Erebus, nemohl nikdy opravdu stanout po boku Nyx na Onom světě a tak chtěl vrátit zpátky co nejvíce z toho, co ztratil, v tomto moderním světě.
"Víš, moje lásko, když si to uvědomíš, logicky je jen správné, že půjdeš za Zoey a postavíš se mezi její duši a její tělo. Mohlo by to prostě posloužit tvé dokonalé touze." Neferet promluvila nonšalantně, jako kdyby ty dva diskutovali o materiálu na její nové šaty.
"Jak mám najít duši Zoey?" Snažil se zeptat věcným tónem. "Onen svět je obrovská oblast, jen bohové a bohyně ho můžou přejít."
Neferet na něj vrhla nevýrazný a pevný pohled. Spatřil její krutou strašnou krásu. "Copak budeš předstírat, že s ní nejsi spojen duší!" Nesmrtelná Tsi Sgili
se zhluboka nadechla. Rozumnějším tónem pokračovala "Přiznej si, má lásko. Můžeš najít Zoey tak, jak nikdo jiný. Jak si vybereš, Kalono? Rozhodneš se zůstat na mé straně nebo zůstaneš otrokem minulosti?"
"Chci vládnout. Vždycky budu chtít vládnout," řekl bez váhání.
Jakmile promluvil, oči Neferet se změnily. Zeleň v nich zcela pohltila šarlatová. Otočila na něj svůj zářící, uvězňující a strhující pohled. "Pak mě poslouchej Kalono, padlý válečníku Nyx, máš můj slib, že tvé tělo udržím v bezpečí. Když se Zoey Redbirdová, mládě a velekněžka Nyx, už nikdy nevrátí, přísahám, že odstraním tyto temné řetězy a umožním tvému duchu vrátit se. Pak tě přenesu na střechu našeho hradu v Capri a nechám oblohu, aby ti vdechla zpátky život a sílu. Pod podmínkou, že tu budeš jako můj choť, můj ochránce a můj Erebus."
Kalona ji jen bezmocně sledoval, nemohl ji zastavit. Neferet přejela jedním dlouhým špičatým nehtem přes dlaň její pravé ruky. Krev jí kapala z ruky a ona ji zvedla, v nabídce. "Touto krví stvrdím sílu, krví svážu přísahu." Všude kolem ní byla tma. Pohnula se, svíjela se, třásla se a pila její krev. Kalona cítil, jak k sobě přivolává Temnotu.
"Ano!" vydal z krku hluboký sten, když se kolem něj obtočila nenasytná Temnota.
Když Neferet pokračovala, její hlas byl vysoký a prosáklý mocí. "Je to tvá vlastní volba. Tím, že jsem tuto přísahu stvrdila mou vlastní krví s Temnotou, se ti nepodaří ji zlomit-"
"Neselžu."
Její nesmělý úsměv jen podtrhl její krásu, oči měla podlité krví. " Pokud, Kalono, padlý bojovníku Nyx, rozbiješ tuto přísahu a selžeš v mém příkazu najít a zničit Zoey Redbirdovou, rodící se velekněžku Nyx, bude držet nadvládu nad tvým duchem tak dlouho, jak dlouho budeš nesmrtelný."
Odpověď na její slova nevyřkl on, byla vyvolaná svůdnou tmou. I když po celá staletí bylo jeho výběrem Světlo. "Kdyby se mi to nepodařilo, budeš mít nadvládu nad mým duchem tak dlouho, jak dlouho budu nesmrtelný."
"Tak jsi přísahal." Neferet opět položila svou dlaň a vytvořila si krvavé X na svém těle. Měděná vůně zavanula ke Kalonovi, jako dým stoupající z ohně, když znovu zvedla ruku do tmy. "Tak se staň!" Neferetina tvář se zkroutila bolestí, Temnota z ní znovu pila, ale ona neuhnula. Temnota se přesunula do vzduchu kolem ní, nasycena krví a její přísahou.
Teprve pak spustila ruku. Vystrčila jazyk a olízla si šarlatovou linku. Krvácení ustalo. Neferet k němu přistoupila, sklonila se a jemně položila ruce na obě strany jeho tváře. Stejně, jako když on držel lidského chlapce předtím, než mu zasadil smrtelnou ránu. Cítil, jak Temnota pulsuje kolem ní a jako bouřlivý býk netrpělivě čekal, až jeho milenka zavelí.
Její krví zarudlé rty se zastavily těsně u těch jeho. "S mocí, která mi prochází krví, a sílou mého života vám přikazuji, má lahodná vlákna Temnoty, vezměte mou přísahu vázanou nesmrtelnou duší jeho těla a vyšlete ho na Onen svět. Jdi a udělej, co jsem ti nařídila. Přísahám, že obětuju tvůj nevinný život, pokud to zkazíš. Posílám tě, naplň ho!"
Neferet se zhluboka nadechla a Kalona viděl tenké nitě, které klouzaly po jejích plných, rudých rtech. Ona vdechnula Temnotu. Když jí byla naplněná, zakryla si svá zčernalá ústa a vtiskla mu krvavý polibek. Foukala do něj Temnotu s takovou silou, že mu jeho zraněná duše vyklouzla z těla. Jeho duše vykřikla v nehlučné agónii. Kalona byl nucen jít nahoru. Do říše jeho bohyně, která ho vyhostila. Opouštěl své tělo bez života, připoután přísahou, která byla svázána se zlem. Byl vydán na milost a nemilost Neferet.
2.kapitola
Rephaim
Hlasité bubny byly jako srdeční tep nesmrtelného: Nikdy nekončící, ohromující. Rozléhaly se Rephaimovou duší v rytmu bušení jeho krve. Pak, v rytmu bubnů, dostala starověká slova svou formu. Měl ji omotanou kolem těla tak, že dokonce i když spal, jeho puls byl v harmonii s nestárnoucí melodií. V jeho snu, hlasy žen zpívaly:
Starověký spí, čeká na povstání
Když se síla země zbarví posvátnou krví
Označenou zasáhla pravda: královna Tsi Sgili bude lhát
On bude muset být očištěn od jeho pohřebního lože
Píseň byla svůdná a jako labyrint pokračovala stále dál a dál.
Skrz ruku mrtvého bude osvobozen
Hrozná krása, pohled démona
Opět budou zotročeni
Žena bude muset pokleknout před jeho temnou mocí
Hudba šeptala jako lákadlo. Slib. Požehnání. Prokletí. Vzpomínka na to, co bylo předpovězeno, nutila Rephaimovo spící tělo k neklidu. Škubal sebou jako opuštěné dítě a zamumlal jednoslovnou otázku: "Otče?"
Melodie, kterou měl spojenou s rýmem si Rephaim zapamatoval už před staletími:
Kalonova píseň sladce zní
Budeme vraždit s mrazivou vášní
"...vraždit s mrazivou vášní." Dokonce, i když spal, Rephaim reagoval na slova. Neprobudil se, ale jeho tep se zvýšil a on zatnul ruce v pěst. Jeho tělo se napjalo. Na vrcholu mezi bdělostí a spánkem se bubnování zastavilo a bylo nahrazeno hlasem hlubokým a až příliš známým.
"Zrádče...zbabělče...zrádce...lháři!" mužský hlas ho zavrhoval. Jeho vzteklý hlas vytrhl Rephaima ze snu a on se úplně probudil.
"Otče!" Rephaim si sedl a odhodil staré papíry a kousky kartonu, které kolem něj tvořili jeho hnízdo. "Otče, jsi tady?"
V rohu místnosti zachytil lesklý pohyb, škubnul sebou dopředu. Nepříjemně si pohnul se zlomeným křídlem, když zíral do hluboké temnoty u cedrové skříňky.
"Otče?"
Jeho srdce vědělo, že tam Kalona není ještě předtím, než světlo odhalilo tvář dítěte, které se dalo do pohybu.
"Co jsi zač?"
Rephaim zaměřil svůj planoucí pohled na dívku. "Táhni zjevení."
Místo toho aby se lekla, jak smělá, dívka zúžila své oči a začala ho studovat. Vypadala překvapeně. "Ty nejsi pták, ale máš křídla. A ty nejsi kluk, ale máš ruce a nohy. A tvoje oči jsou jako klučičí, jenže jsou červené. Takže, co jsi zač?"
Rephaim cítil, jak v něm narůstá vztek. Bleskově se pohnul, což způsobilo, že mu tělem projela bolest, připomínající píchání do běla rozžhavených střepů. Skočil ke skříni a přistál jen pár metrů před duchem. Vypadal dravě, nebezpečně a defenzivně.
"Jsem oživlá noční můra, duchu! Běž pryč a nech mě v klidu, než zjistíš, že jsou věci mnohem horší, než smrt strachem."
Po jeho náhlém pohybu duch dívky udělal malý krok zpět, takže se otřela ramenem o nízké okno. Tak se zastavila a stále ho zvědavě sledovala inteligentním pohledem. "Volal jsi ze spánku svého otce. Slyšela jsem tě. Můžeš ze mě dělat blbce. Jsem inteligentní a pamatuju si věci. Plus ty mě nevyděsíš, protože jediný komu doopravdy ubližuješ, jsi ty sám."
Pak si dívka zkřížila ruce v pase, hodila si dozadu své dlouhé blond vlasy a zmizela. Takže stejně jak to dívka říkala, jediný komu způsobil bolest, byl on sám. Uvolnil své zaťaté pěsti. Uklidnil svůj tep. Rephaim klopýtl těžce zpátky do svého provizorního hnízda a opřel si hlavu o zeď ve skříni za ním.
"Ubohý," zamumlal nahlas. "Oblíbený syn padlého nesmrtelného se snížil k tomu, aby se skrýval a odmítal mluvit s duchem lidského dítěte." Pokoušel se zasmát, ale nešlo to. Ozvěna hudby z jeho minulosti ze snu byla stále ještě příliš hlasitá, ve vzduchu kolem něj. Jako by byl někdo jiný-jediný komu měl složil přísahu byl jeho otec.
Už nemohl dál sedět. Ignoroval bolest v paži a to, jak mu bylo špatně z bolesti, které mu působilo jeho křídlo, když stál. Nenáviděl slabost, která prostoupila jeho tělem. Jak dlouho už byl vlastně slabý, zraněný a vyčerpaný z cesty z depa a choulil se tady ve skříni ve stěně? Byl to den, co sem došel? Nebo dva?
Kde byla ona? Řekla, že k němu přijde v noci. Byl tam, kam ho Stevie Rae poslala. A přestože byla noc, ona nepřišla.
Se sebe-nenávistným zvukem opustil skříň a jeho hnízdo a kráčel kolem okenní římsy, kde se předtím zhmotnil duch dívky až ke dveřím, které vedly ke střešnímu balkonu. Byl to instinkt, který ho nutil jít do druhého patra opuštěného sídla, těsně po svítání, když dorazil. Byl na konci svých sil a jediné co chtěl, bylo být v bezpečí a vyspat se.
Ale teď už byl úplně vzhůru.
Zíral na prázdný areál muzea. Led, který celé dny padal z nebe přestal a opouštěl obrovské stromy, které pokrývaly kopce, na kterém bylo Gilcreasovo muzeum a jeho opuštěné sídlo. Rephaimovo noční vidění bylo dobré, ale venku nezaznamenal žádný pohyb. Domovy, které vyplňovaly prostor mezi muzeem a centrem Tulsy byly ve tmě. Malá světla, byly jako tečky v černé krajině. Nevelká, planoucí elektrická síla, kterou Rephaim chápal jako výdobytek moderního světa. Oni měli jen slabé zapálené svíčky-nic ve srovnání s majestátní mocí tohoto světa.
Samozřejmě nebylo žádným tajemstvím, co se stalo. Linky, které přinášely do domů moderních lidí energii,
fungovaly na podobném principu jako ledové zatížení, které nesly stromy. Rephaim věděl, že to pro něj bylo dobré. Až na padlé větve a jiné nečistoty na pozemních komunikacích byly ulice většinou sjízdné. Lidé elektřinu potřebovali k jejich každodennímu životu.
"Nedostatek elektřiny drží lidi dál," zamumlal si pro sebe. "Ale co drží dál jí?"
S frustrovaným zvukem Rephaim otevřel trhnutím zchátralé dveře a automaticky hledal klid pod širým nebem. Působil na něj jako balzám na nervy. Vzduch byl chladný a vlhký. Kolem rostla nízká zmrzlá tráva, mlha se proplétala zvlněnými listy, jako by se snažila zahalit celou zem před jeho zrakem.
Rephaim zvedl pohled a dlouze se nadechl. Nadechl se vzduchu. Obloha se zdála nepřirozeně jasná v porovnání se ztemnělým městem. Hvězdy ho lákaly a stejně tak srpek měsíce.
Všechno v Rephaimovi se dožadovalo oblohy. Jeho křídla se zvedla a vzduch mu hladil jeho černé tělo pokryté peřím. Hladil ho s nádechem mateřského objetí, které nikdy nepoznal. Jeho nezraněné křídlo se rozevřelo. Když měl rozpjatá křídla, měly délku větší, než byla délka dospělého člověka. Jeho druhé křídlo se zachvělo a noční vzduch, který Rephaim vdechl, v něm vyvolalo zoufalý nářek.
Zničené! Toto slovo mu prolétlo myslí.
"Ne. To není jisté." řekl Rephaim nahlas. Zavrtěl hlavou a snažil se utišit neobvyklou únavu, kvůli které se cítil ještě víc bezmocný a víc zraněný.
"Soustřeď se!" Rephaim napomenul sám sebe. "Je načase tě najít, otče." Pořád mu ještě nebylo dobře, ale Rephaimova mysl, ačkoli byl unavený, byla mnohem jasnější, než když spadl z oblohy. Měl by být schopen odhalit nějaké stopy svého otce. Bez ohledu na to kolik vzdálenosti nebo času je dělilo. Oni byli svázáni krví a duchem. To také znamenalo dar nesmrtelnosti, který Rephaim jako prvorozený dostal.
Rephaim vzhlédl k obloze a myslel na proudění vzduchu, na který byl zvyklý, když plachtil. Zhluboka se nadechl a zvedl nezraněnou ruku. Snažil se dotknout těch nepolapitelných proudů a známek temné magie Onoho světa, která tam byla velmi slabá. "Přines mi nějakou zprávu o otci!" Poslal svou prosbu naléhavě do noci.
Na chvíli uvěřil, že dostal záchvěv odpovědi daleko, daleko z východu. Pak už ale byla jen únava všechno, co mohl cítit. "Proč tě nemůžu cítit, otče?" Frustrovaně a neobvykle vyčerpaně nechal poklesnout jeho bezvládnou ruku stranou. Neobvyklá únava...
"U všech bohů!" Rephaim si náhle uvědomil, proč je tolik vyčerpaný a proč se cítil tak zničený. Věděl, co mu bránilo v tom najít cestu k jeho otci.
"Ona to udělala." Jeho hlas byl tvrdý a jeho oči zářily karmínově.
Ano, byl hrozně zraněný, ale jako syn nesmrtelného by v jeho těle už dávno měl začít proces uzdravování. Spal-dvakrát od té doby co ho válečník sestřelil z nebe. Jeho mysl se vyjasnila. Spánek by ho měl vyléčit. I když tušil, že je jeho křídlo nenávratně poškozeno, zbytek jeho těla by na tom měl být znatelně lépe. Měla by se mu vrátit jeho moc. Ale Červená z něj pila. A otiskla se s ním. Narušila v něm rovnováhu nesmrtelné moci.
Zvedla se v něm vlna frustrace. Využila jej, a pak ho opustila. Stejně jako můj otec.
"Ne!" Opravil se hned. Jeho otec byl zahnán mládětem-velekněžkou. Vrátil by se, kdyby mohl. Pak by byl Rephaim znovu na jeho straně. Byla to červená, kdo ho odhodil stranou.
Proč už jen pomyšlení na to mu působilo takovou zvláštní bolest? Ignoroval ten pocit a zvedl svou tvář k tak známé obloze. Netoužil po otisku. Zachránil ji jen proto, že jí dlužil život. Moc dobře věděl, že jedním z opravdových nebezpečí tohoto světa je nesplacený dluh záchrany života.
Zachránila ho. Našla ho a ukryla ho. Ale pak na střeše skladu jí vrátil dluh tím, že jí pomohl uniknout před jistou smrtí. Dluh tím byl vyrovnán. Rephaim byl syn nesmrtelného, ne slabý lidský muž. Nepochyboval o tom, že by mohl otisk zlomit-směšný produkt záchrany jejího života. Může použít to, co zbylo z jeho síly a přát si, aby byl otisk zrušen. Pak by se konečně mohl začít hojit.
Vydechl znovu do noci. Ignoroval slabost v těle a zaměřil svou sílu. "Vyzývám sílu ducha dávných nesmrtelných. Je to můj prvotní příkaz. Chci aby se otisk-"
Zahalila ho vlna zoufalství a Rephaim se musel opřít o zábradlí na balkoně. Smutek vyzařoval z celého jeho těla s takovou silou, že ho srazil na kolena. Tak zůstal a lapal po dechu bolestí a šokem.
Co se to se mnou děje?
Další vlna cizího zvláštního strachu ho naplnila a Rephaim začal chápat.
"Tohle nejsou moje pocity," říkal si a snažil se najít vlastní mysl ve víru úzkosti. "Tohle jsou její pocity."
Rephaim zalapal po dechu. Jeho beznaděj následoval strach. Zatvrdil se proti pokračujícímu náporu emocí. Snažil se postavit a bojovat proti vlně emocí Stevie Rae. Přinutil se ignorovat nápor a únavu, která na něj stále doléhala a soustředil se na místo, kde byla umístěna jeho moc. Ležela na místě, která byla pro většinu lidstva uzamčená a spící-v jeho krvi.
Rephaim začal znovu volat svoje síly. Tentokrát se zcela jiným záměrem.
Později by mohl říct, že jeho odpověď byla automatická, že jednal pod vlivem otisku. Bylo to prostě silnější, než čekal. Byl to ten zatracený otisk, který jej přiměl, aby se domníval, že nejjistější a nejrychlejší způsob jak ukončit strašnou tíhu emocí od Stevie Rae, je přivolat ji k sobě a tím odstranit všechno, co bylo příčinou její bolesti.
Nebylo to tak, že by měl starost o to, proč teď Stevie Rae trpí. Takhle to nemohlo být. Nikdy.
"Vyzývám sílu ducha dávných nesmrtelných. Mám právo velet, díky tomu, že jsem prvorozený."
Rephaim mluvil rychle a ignoroval bolest v jeho zraněném těle. Vytáhl energii z nejhlubších stínů noci. Ta se přes něj přelévala a byla nabitá nesmrtelností. Vzduch kolem něj se zaleskl a smísil se s tmavě rudou září. "Prostřednictvím nesmrtelné moci mého otce, Kalony, který je se mnou spojen svou krví, duchem a mocí, vás posílám k mé-" Odmlčel se. Jeho? Ona nebyla nic jeho. Byla...ona byla... "Ona je Červená! Velekněžka upírů. Těch, kteří se ztratili." vyhrkl nakonec. "Je se mnou spojena krví. Otiskem a skrz dluh mého života jejímu. Jděte k ní. Posilte jí. Přiveďte mi ji. Mou nesmrtelnou částí vám to přikazuji!"
Červená mlha se rozptýlila okamžitě pryč a letěla na jih. Zpátky cestou, odkud přišel. Zpět, aby ji našel.
Rephaim odvrátil svůj pohled a díval se za mlhou. A potom jen čekal.