Stevie Rae se probudila a cítila se jako velká hromada hoven. Vlastně se cítila jako velká hromada vystresovaných hoven.

Byla otisknutá s Rephaimem.

Skoro shořela na střeše.

Najednou si vzpomněla na výbornou druhou sérii Pravé krve, na epizodu, kde Goderick shořel, stejně jako ona, na střeše. Stevie Rae si odfrkla smíchy. "V televizi to vypadalo tak jednoduše."

"Co?"

"Sladké kňourání štěňátek, Dallasi! Skoro si mě vyděsil k smrti." Stevie Rae sevřela bílou nemocniční pokrývku, která ji zakrývala. "Co děláš tady v Sam Hill?"

Dallas se zamračil. "Páni, uklidni se. Přišel jsem sem hned po setmění, abych tě zkontroloval. Lenobia mi řekla, že nevadí, když sem půjdu v případě, že už jsi vzhůru. Jsi strašně nervózní."

"Skoro jsem zemřela. Myslím, že mám právo být trochu nervózní."

Dallas okamžitě nasadil zkroušený výraz. Posunul si k ní židli trochu blíž a vzal ji za ruku.

"Omlouvám se. Máš pravdu. Měl jsem vážně strach, když Erik všem řekl, co se stalo."

"Co Erik říkal?"

Jeho teplé hnědé oči hned ztvrdly. "Řekl, že jsi skoro shořela na střeše."

"Jo. Bylo to ode mě opravdu hloupé. Zakopla jsem, spadla a udeřila se do hlavy." Stevie Rae od něj musela odvrátit zrak, zatímco mluvila. "Když jsem se probudila, byla jsem skoro na škvarek."

"To jsou kecy."

"Co?"

"Nakecala si Erikovi, Lenobii a ostatním pěkný hovadiny. Ty kreténi se tě pokusili zabít."

"Dallasi, já nevím, o čem to mluvíš." Pokusila se vyndat svou ruku z jeho, ale držel ji pevně.

"Hej." Jeho hlas změkl. Dotkl se její tváře a tím si znovu přitáhl její pohled. "To sem jen já. Víš, že mi můžeš říct pravdu a já budu držet jazyk za zuby."

Stevie Rae dlouze vydechla. "Nechci, aby to Lenobia nebo kdokoliv z nich věděl, zvláště ne modrá mláďata."

Dallas se na ni dlouze díval, než odpověděl. "Neřeknu nikomu nic, ale moc dobře víš, že to co udělali, byla velká chyba. Nemůžeš je pořád chránit."

"Nechráním je!" Ohradila se. Tentokrát pevně chytila Dallasovu teplou ruku a snažila se prostřednictvím toho doteku, aby pochopil něco, co mu nikdy nemůže říct. "Jen to chci všechno vyřešit po svém. Pokud by se všichni dozvěděli, jak to doopravdy bylo, pak by se mi to všechno vymklo z rukou." A co kdyby Lenobia chytila Nicole a ta jí řekla o Rephaimovi? Tato hrozná myšlenka na jejím provinění jí prolétla myslí.

"Co budeš dělat? Nemůžeš to přece nechat jen tak."

"Nenechám. Ale to je moje starost a já se o ní taky sama postarám."

Dallas se usmál. "Nakopeš jim zadky, viď?"

"Něco takového," řekla Stevie Rae. Vůbec nevěděla, co bude dělat. Pak rychle změnila téma.

"Hele, kolik je hodin? Myslím, že umírám hlady."

Dallasův úsměv se změnil na smích a vstal. "Teď zníš jako moje holka!" Políbil ji na čelo a pak se obrátil k mini-ledničce, která byla v kovové poličce na druhém konci místnosti.

"Lenobia mi řekla, že jsou tu sáčky s krví. Řekla, že podle toho jak rychle ses léčila a jak tvrdě jsi spala, se určitě brzo vzbudíš hladem."

Zatímco šel pro krev, Stevie Rae se posadila a opatrně se koukla dolů pod zadní část jejích nemocničních šat. Trhla sebou. Nečekala, jak hrozně ztuhlá bude. Čekala to nejhorší.
Vážně, když jí Lenobia a Erik vytáhly z otvoru v zemi, její záda byla jako ošklivě spálený hamburger. Když jí vytáhly od Rephaima.

Nemysli na něj. Soustřeď se jen na-

"Oh, bohyně," Stevie Rae zašeptala v úžasu, když se podívala na svá záda. Její záda už nevypadala jako spálený hamburger. Její kůže byla dokonale hladká. Trochu růžová, jako by se opalovala na sluníčku ale hladká a nová. Vypadala jako dětská pokožka.

"To je úžasné." Dallasův hlas byl tichý. "Opravdový zázrak."

Stevie Rae se na něj podívala. Jejich oči se setkaly a dívali se na sebe.

"Bojím se o tebe, děvče," řekl. "Už to znovu nedělej, jo?"

"Budu se snažit," řekla tiše.

Dallas se naklonil dopředu a opatrně se konečky prstů dotkl svěží růžové kůže na jejím rameni.

"Ještě to bolí?"

"Ne tak docela. Jen jsem trochu ztuhlá."

"Úžasné," zopakoval. "Chci říct, vím že Lenobia říkala, že se léčíš, když jsi spala, ale byla zraněná opravdu vážně. Nečekal jsem ale, že-"

"Jak dlouho jsem spala?" Přerušila ho a snažila se představit si důsledky toho, co Dallas říkal.

Jestli spala celé dny, co si Rephaim myslel, když se neukázala? Horší-co mohl udělat?

"Je to jen jeden den."

Zaplavila ji úleva. "Jen jeden den? Opravdu?"

"Jo, teda před chvílí byl soumrak, takže technicky vzato, si spala o pár hodin dýl než jeden den. Přivezli tě sem včera po východu slunce. Bylo to docela dramatické. Erik zajel Hammerem do areálu a zbořil plot, který se zřítil přímo se Lenobiiny stáje. Pak jsme se mohli všichni zbláznit, abychom tě nějak donesly až na ošetřovnu."

"Jo, mluvila jsem se Z, když jsem byla v Hammeru na cestě sem. Cítila jsem docela dobře, ale pak to bylo, jako by někdo zhasnul světlo. Myslím, že jsem omdlela."

"Jo, já vím."

"Zatraceně, to je ostuda." Stevie Rae se přestala usmívat. "Muselo to vypadat jako pěkné drama."

"Jo," zašklebil se na ní nazpátek. "To je přesně to, na co jsem myslel. Jen jsem přemýšlel, jestli zemřeš."

"Nezemřela jsem," řekla pevně.

"Jsem rád, že to slyším." Dallas se sklonil, vzal ji něžně za bradu a políbil jí něžně na rty. Vlivem podivné, automatické reakce se mu Stevie Rae vyškubla.

"No, jak si na tom s tím sáčkem s krví?" zeptala se rychle.

"Ach, jo." Dallas se rychle vzpamatoval z jejího odmítnutí, ale jeho tváře byly nepřirozeně růžové, když jí podal sáček s krví. "Promiň, nepřemýšlel jsem. Vím, že jsi zraněná, ale měl jsem pocit, že, ehm, no, víš..." Jeho hlas se vytratil. Vypadal, že je to pro něj super nepříjemné.

Stevie Rae věděla, že by měla něco říct. Konec konců ona a Dallas měly být spolu. Byl sladký a chytrý. Jak tam tak stál, vypadal, jako by pochopil. Vypadal, že ho to mrzí. Trochu sklonil hlavu. Byl tak rozkošný, vypadal jako malý kluk. A navíc byl roztomilý, vysoký, hubený a tak akorát svalnatý. Měl husté vlasy barvy písku. Ona ho vlastně líbala ráda. Dřív.

Platí to ještě?

Neznámí pocit stísněnosti jí bránil v tom najít slova, po kterých by se Dallas cítil lépe. A tak místo mluvení si Stevie Rae od něj vzala sáček, roztrhla ho v rohu a převrátila ho do sebe. Krev jí stékala po zadní straně krku a působila na ní jako Red Bull. Když se jí dostal do žaludku, povzbudil zbytek jejího těla.

Nechtěla, ale někde hluboko v ní Stevie Rae porovnávala, jak se cítila po vypití téhle normální krve smrtelníka a po vypití krve Rephaima. Bylo to jako by do ní uhodil blesk energie a tepla.
Její ruka se třásla jen trošku, když si utírala ústa. Pak se podívala na Dallase.

"Je to lepší?" zeptal se a zvědavě se na ní podíval. Jeho pohled byl tak známý a sladký.

"Mohla bych dostat ještě jeden?"

Usmál se a podíval se na druhý sáček. "Už je před tebou, zlato."

"Díky, Dallasi." Odmlčela se předtím, než vyprázdnila i druhý sáček. "Necítím se úplně na sto procent dobře. Víš?"

Dallas přikývl. "Já vím."

"Jsme v pohodě?"

"Jestli jsi ty v pohodě-pak jsme i my."

"Dobře. Tohle mi pomůže." Stevie Rae zrovna otevřela sáček, když do místnosti přišla Lenobia.

"Hele, Lenobie. Tahle Šípková Růženka se nám už probudila." řekl Dallas.

Stevie Rae vypila i poslední kapky a pak se obrátila ke dveřím. Úsměvné ahoj jí ale ztuhlo na rtech, když poprvé uviděla Lenobii.

Paní koní plakala. Hodně plakala.

"Oh, bohyně. Co se stalo?" Stevie Rae byla otřesená tím, že vidí obvykle nezvykle silnou profesorku v slzách. Její první reakce byla posunout se na posteli a pozvat Lenobii aby si k ní sedla, stejně jako to dělala její máma, když byla smutná a potřebovala utišit.

Lenobia vystoupala po několika dřevěných schodech do místnosti. Nechtěla sedět vedle Stevie Rae. Stála na nohách. Zhluboka se nadechla, jako kdyby se chystala udělat něco opravdu strašného.

"Chcete, abych šel?" zeptal se váhavě Dallas.

"Ne. Zůstaň. Mohla by tě potřebovat." Lenobiin hlas byl drsný a naplněný slzami. Podívala se

Stevie Rae do očí. "Zoey. Něco se stalo."

Náraz strachu, který Stevie Rae cítila ve střevech způsobil, že z ní slova vyletěla dřív, než je stačila zastavit.

"Ona je v pořádku! Mluvila jsem s ní, vzpomínáte? Když jste mě vytáhly ze země, přede všemi. Pak mě dohnalo denní světlo a bolest a já omdlela. To bylo včera."

"Erce, moje přítelkyně, která pracuje jako asistentka Vysoké rady se mě snažila hodiny kontaktovat. Hloupě jsem nechala telefon v Hammeru, takže jsem s ní mluvila až teď. Kalona zabil Heatha."

"Do prdele!" Dallas zalapal po dechu.

Stevie Rae ho ignorovala a stále se dívala na Lenobii. Rephaimův otec zabil Heatha!

Strach v ní se začal rozšiřovat. Bylo jí zle. "Zoey není mrtvá. Věděla bych, kdyby byla mrtvá."

"Zoey není mrtvá. Viděla ale Kalonu, jak zabil Heatha. Snažila se ho zastavit, ale nemohla. Její duše se rozpadla na kusy, Stevie Rae." Slzy začaly pomalu brázdit Lenobiinu tvář.

"Rozpadla se? Co to znamená?"

"To znamená, že její tělo stále dýchá, ale její duše je pryč. Když se rozpadne duše velekněžky, je jen otázkou času, než se její tělo z tohoto světa ztratí také."

"Ztratí? Nevím, o čem to mluvíte. To jako že její tělo zmizí?"

"Ne," řekla Lenobia trhaně. "Ona zemře."

Stevie Rae začala třást hlavou tam a zpátky. "Ne! Ne! Musíme ji jen dostat sem. Potom bude v pohodě."

"I kdyby se její tělo vrátilo sem, Zoey už se nevrátí, Stevie Rae. Musíš se na to připravit."

"Ne! To neudělám!" zařvala Stevie Rae. "Nemůžu! Dallasi, podej mi džíny a zbytek věcí. Musím se dostat pryč. Musím vymyslet způsob, jak pomoct Zoey. Nechtěla se vzdát mě, já se nevzdám jí."

"Tohle není o tobě." Drak Lankford vstoupil otevřenými dveřmi na ošetřovnu. Jeho silný obličej byl přepracovaný a unavený novou ztrátou jeho kamarádky, ale jeho hlas byl klidný a jistý. "Je to o tom, že Zoey čelila žalu, který nemohla snést. A já něco vím o žalu. Když se duše rozpadne, cesta k návratu do jejího těla je pryč a bez ducha naše těla umírají."

"Ne, prosím. To nemůže být pravda. To nemůže být pravda," stále opakovala Stevie Rae.

"Jsi první velekněžka červených upírů. Musíš najít sílu a přijmout tuto ztrátu. Tvoji lidé tě budou potřebovat." řekl Drak.

"Nevíme, kam utekl Kalona, ani nevíme, jakou roli v tom všem hrála Neferet," řekl Lenobia.

"Jediné co víme je, že smrt Zoey byla právě v ten pravý čas, aby udeřili proti nám," přidal Drak.
Smrt Zoey...Ta slova zněla v mysli Stevie Rae. Pomalu přicházel šok, strach a zoufalství.

"Tvoje schopnosti jsou obrovské. Rychlost tvého zotavení to jen dokazuje," řekl Lenobia.

"Budeme potřebovat moc každého, abychom se jim postavili. Jsem si jistá, že na nás zaútočí."

"Ovládej svůj žal," řekl Drak. "Navlékni si plášť, který dřív nosila Zoey."

"Nikdo nemůže být Zoey!" plakala Stevi Rae.

"Nežádáme tě, aby ses jí stala. Jen tě žádáme, abys nám pomohla zaplnit prázdnotu, která v nás zůstane, až odejde." řekl Lenobia.

"Já-já rozmyslím si to," řekla Stevie Rae. "Mohly byste mě teď nechat chvíli o samotě? Chci se obléknout a přemýšlet."

"Samozřejmě," řekla Lenobia. "Budeme v Radě komory. Přijď za námi, až budeš připravena."
Ona a Drak odešli tiše, ale rozhodně. Byli zasaženi žalem.

"Hele, jsi v pořádku?" Dallas přišel až k ní a natáhl ruku, aby ji vzal za ruku.

Nechala ho jen na chvíli dotknout se jí. Pak mu stiskla ruku a stáhla se. "Musím se obléct."

"Zjistil jsem, že tvé oblečení je v té skříni." Dallas pohodil hlavou směrem ke skříni na opačné straně pokoje.

"Dobře, díky." řekla Stevie Rae. "Musíš odejít, abych se mohla obléknout."

"Neodpověděla jsi na mou otázku," řekl a zblízka ji pozoroval.

"Ne. Nejsem v pořádku a dlouho nebudu, jestli Z zemře."

"Ale, Stevie Rae já slyšel o tom, co se stane, když duše opustí tělo-člověk zemře." řekl. Očividně se snažil říct tato ostrá slova co nejopatrněji.

"Tentokrát ne," řekla Stevie Rae. "Teď jdi, ať se můžu obléknout."

Dallas si povzdechl. "Budu čekat venku."

"Dobře. Nebude mi to trvat moc dlouho."

"Dej si na čas, zlato." řekl Dallas tiše. "Nevadí mi počkat."

Jakmile zavřel dveře, Stevie Rae a vyskočila obléknout si na sebe šaty, jak měla v úmyslu.
Začala ve své mysli listovat její učebnicí pro mláďata 101 a zastavila se na super smutném příběhu o velekněžce, jejíž velmi stará duše se rozpadla. Stevie Rae si nemohla vzpomenout, co se stalo velekněžce, jejíž duše ji opustila, nepamatovala si hodně příběhu, kromě toho, že vlastně - velekněžka zemřela. Bez ohledu na to, co se kdo snažil udělat, aby ji zachránil - velekněžka zemřela.

"Velekněžka zemřela," zašeptala Stevie Rae. A Zoey ani nebyla opravdová dospělá velekněžka.

Byla technicky vzato ještě mládě. Jak by si mohla myslet, že může Zoey najít cestu zpět z něčeho co zabilo i dospělou velekněžku? Popravdě řečeno, nemohla.

To nebylo fér! Prošli tolika těžkými věcmi, a teď Zoey prostě jen tak zemře? Stevie Rae tomu nemohla uvěřit. Chtěla bojovat, křičet a najít nějaký způsob, jak pomoct její BFF, ale jak by mohla?Byla v Itálii a ona byla v Tulse.

A sakra! Stevie Rae ani nemohla přijít na to jak pomoct temným červeným mláďatům. Kdo si myslela, že je, že by mohla udělat něco, aby pomohla Zoeyně duši zpět do těla?
Nedokázala ani říct pravdu o tom, že se otiskla se synem tvora, který způsobil tuhle hroznou věc, co se stala.

Smutek se přehnal přes Stevie Rae. Zhroutila se, přitiskla si polštář k hrudi a kroutila si blond lokny kolem prstu, jak to dělala dřív, když byla malá a začínala plakat.
Začala vzlykat a zabořila obličej do polštáře, aby Dallas neslyšel její pláč. Ztrácela se v šoku, strachu a kompletní a naprosté beznaději.

Zrovna když se oddávala jejímu smutku, vzduch kolem ní zaproudil. Skoro jako kdyby někdo rozbil malé okno v místnosti.

Zpočátku to ignorovala. Ztrácela se ve svých slzách a nestarala se o hloupý studený vítr. Ale byl neústupný. Až když se dotkl její svěží, růžové kůže, byla vystavena pohodě potěšení, které bylo překvapivě příjemné. Po chvíli se uvolnila, takže absorbovala potěšení z doteku.
Doteku? Řekla mu, aby počkal venku!

Stevie Rae prudce zvedla hlavu. Její rty byly stáhnuté a měla vyceněné zuby. Z jejích úst se ozvalo zavrčení, které chtěla zaměřit na Dallase.
Nikdo v místnosti nebyl.

Byla sama. Naprosto sama.

Stevie Rae si položila obličej do dlaní. Udělal z ní ten šok hloupého blázna? Neměla čas na to bláznit. Musela vstát a obléknout se. Musela dávat jednu nohu před druhou. Jít tam a vypořádat se s pravdou o tom, co se stalo Zoey, temnými červenými mláďaty, Kalonou a nakonec i Rephaimem.

Rephaim.

Jeho jméno se ozývalo ve vzduchu. Další studená vlna ji pohladila po kůži a obalila se kolem ní.
Nebyl to jen dotek. Hladilo ji to po celé délce paže, vířilo jí to kolem pasu a přes nohy. Všude, kde se ji ten chlad dotkl, jako by odplavil trochu z jejího žalu. Tentokrát, když se podívala nahoru, kontrolovala její reakce mnohem lépe. Otřela si oči a jasně se podívala na své tělo.
Mlha, která ji obklopovala, byla vyrobena z malých kapek, které měli stejnou krmínovou barvu jakou rozeznala v jeho očích.

"Rephaim." Proti své vůli zašeptala jeho jméno.

Volá tě...

"Co se to sakra děje?" zamumlala Stevie Rae. Zlost se v ní míchala se zoufalstvím.

Jdi za ním...

"Jít za ním?" řekla stále naštvaně. "Jeho otec tohle způsobil."

Jdi za ním...

Další příliv chladného pohlazení vyvolal její červený hněv. Ale také její rozhodnutí. Stevie Rae si strhla nemocniční šaty. Půjde za Rephaimem, ale jen proto, že by mohl něco vědět. Mohla by ho využít na pomoc Zoey. Byl syn nebezpečného a silného nesmrtelného. Je zřejmé, že měl schopnosti, o kterých nevěděla.

Červené věci, které se kolem ní vznášely, byly rozhodně od něj. Muselo to být vyrobeno z nějakého ducha.

"Dobře," řekla nahlas. "Půjdu k němu."

V okamžiku, když ta slova řekla nahlas, červený opar se odpařil. Na její kůži přetrvával chlad a způsoboval v ní zvláštní nadpozemský klid. Půjdu k němu, ale když mi nebude moci pomoct-otisk neotisk- bude ho muset zabít.

4.kapitola

Afrodita

"Vážně, Erce, už ti to řeknu jen jednou. Nezajímají mě tvoje stupidní pravidla. Zoey je tam."
Afrodita se odmlčela a ukázala jedním upraveným nehtem na zavřené kamenné dveře. "A to znamená, že tam teď jdu i já."

"Afrodito, jsi jen člověk. Nejsi ani choť upíra. Nemůžeš prostě vlítnout do komory Vysoké rady a strhnout tam mladistvou, smrtelnickou, hysterickou scénu. Zvlášť ne ve chvíli krize jako je tato." Upírka se podívala na Afroditiny zacuchané vlasy, slzami potřísněné tváře a zarudlé oči. "Rada tě vyzve, aby ses k nim připojila. Pravděpodobně. Do té doby tady musíš počkat."

"Nejsem hysterická." Afrodita mluvila pomalu, zřetelně a s nuceným klidem. Snažila se tím zakrýt fakt, že teď nebyla v komoře Vysoké rady, kam šel Stark, následovaný Dariusem, Damienem, dvojčaty a dokonce i Jackem, který nesl tělo Zoey bez života uvnitř něj, protože kdyby tento fakt nezakrývala, byla by přesně tím, čím jí nazvala Erce-hysterickým člověkem. Důvod proč tam teď není s nimi byl ten, že nebyla schopna držet s ostatními krok, zejména proto, že plakala tak silně, že jí její slzy bránily v dýchání i ve vidění. V době kdy se vzpamatovala, byly dveře do sálu zavřené, a před nimi stála Erce, jako nějaký zatracený strážný.

Ale Erce se pěkně mýlila, když si myslela, že Afrodita neví, jak zacházet s hloupou panovačnou dospělou. Byla povýšená nad ženu, která spíš než jako Erce vypadala jako Mary zkurvená Poppins.

"Takže si myslíte, že jsem jen lidský dítě, co?" Afrodita vkročila do Ercina osobního prostoru, což vyvolalo, že ona automaticky udělala krok vzad. "Zamyslete se znovu. Jsem věštkyně Nyx. Pamatujete si ji? Nyx je vaše bohyně, která vám šéfuje. Nemusím být něčí zásobárna krve, abych měla právo vystoupit před Vysokou radu. Nyx mi dala to právo. Teď mi jdi do pekla z cesty!"

"I když by to mohlo formulovat trochu zdvořileji, to dítě má pravdu, Erce. Nech ji projít. Převezmu odpovědnost za její přítomnost, pokud by Rada nesouhlasila."

Afrodita cítila, jak se jí zvedly malé chloupky na předloktí, Neferet s tím jejím sametovým hlasem přišla a ž k ní.

"Ale tohle není obvyklé," řekla Erce, ale bylo jasné, že už se podvolila.

"Ani duše mláděte, která se rozpadla, není obvyklá." řekla Neferet.

"Musím s vámi souhlasit, kněžko." Erce ustoupila a otevřela tlusté kamenné dveře.

"Nyní jste zodpovědná za přítomnost tohoto člověka v komoře Vysoké rady."

"Děkuji vám, Erce. To je od vás laskavé. Očekávám ještě pár lidí, kteří mají něco do Rady přinést. Doufám, že je pustíte také."

Afrodita se na Erce neotočila, ale uslyšela, jak zamumlala předvídatelné: "Samozřejmě, kněžko."

Místo toho vešla do starobylé budovy.

"Není to divné, že jsou z nás najednou spojenci, dítě?" zeptala se Neferet, která kráčela těsně za ní.

"My dvě nejsme spojenci a já nejsem dítě," řekla Afrodita, aniž by se na ní podívala nebo zpomalila.

Když prošli vstupní halou, ocitly se v obrovském amfiteátru, který se šířil kolem nich v kruhu.
Afroditiny oči se okamžitě obrátily k barevným skleněným oknům přímo před ní, které ukazovaly Nyx, rámovaný nádherný pentagram, ladně zvednuté ruce a označení půlměsícem.

"Opravdu krásné, že?" Neferetin hlas byl klidný a konverzační. "Upíři byly vždy autory těch největších uměleckých děl na světě."

Afrodita odmítla podívat se na ex-velekněžku. Místo toho pokrčila rameny.

"Upíři mají peníze. Za peníze můžou koupit spoustu hezkých věcí. Je jedno, jestli jsou od lidí nebo od někoho jiného. A ty nevíš jistě, že tyhle okna dělali upíři. Myslím, že jsi stará, ale ne až takhle stará."

Afrodita zkoušela ignorovat Neferetin měkký blahosklonný smích. Její pohled sklouzl do středu komory. Zpočátku nechápala, co vlastně vidí, ale pak když si to uvědomila, bylo to jako by ji někdo kopnul do břicha. Bylo jich tam sedm. Vyřezávané dřevěné trůny na obrovském pódiu, které tvořilo vnitřní podlahu komory. Upíři seděli v trůnech, ale oni nebyly ti, na které se upíral Afroditin pohled. Nemohla odtrhnout pohled od Zoey. Ležela na stupínku před trůny a vypadala jako mrtvé vystavené tělo na pohřbu. A byl tam taky Stark. Klečel vedle Zoey. Byl otočen jen natolik, aby Afrodita mohla vidět jeho tvář. Nevydával žádný zvuk, ale jeho slzy mu volně padaly po tvářích a máčely mu košili. Darius stál vedle něj a říkal něco, co nedokázala slyšet, brunetě, která seděla v prvním trůnu. Její husté vlasy byly prošedivělé.

Damien, Jack a dvojčata se choulily, jako ovce, v jejich blízkosti na kamenné lavičce. Truchlily taky, ale jejich hlasité a chaotické slzy byly odlišné od tichého zoufalství Starka. Bylo to jako oceán proti bublajícímu potůčku.

Afrodita udělala automaticky krok dopředu, ale Neferet ji chytila za zápěstí. Takže se nakonec na svou starou rádkyni podívala.

"Opravdu bys mě měla pustit." zašeptala Afrodita.

Neferet zvedla jedno obočí. "Už ses konečně osvobodila od promítání své matky do mě?"

Afrodita nechala hněv hořet tiše uvnitř sebe. "Nikdy jsi nebyla jako moje matka. Já se naučila bejt mrcha už dávno."

Neferet se zamračila a uvolnila její zápěstí. "Nikdy jsem neměla ráda tvůj hrubý jazyk."

"Nejsem hrubá, jsem přirozená. Dvě různé věci. A ty si sakra myslíš, že mě zajímá, co se ti líbí nebo nelíbí?"

Neferet se nadechla k odpovědi, ale Afrodita ji umlčela. "Co tady sakra děláš?"

Neferet překvapeně zamrkala. "Jsem tady, protože je tady zraněné mládě."

"Ach, to je sračka! Jsi tady jenom proto, že je tu něco co chceš. To je způsob, jakým pracuješ,

Neferet. Ať už to oni vědí nebo ne." Afrodita ukázala bradou na členy Vysoké rady.

"Buď opatrná, Afrodito. Můžeš mě v blízké budoucnosti potřebovat."

Afrodita neuhnula pohledu Neferet a pocítila šok, když si uvědomila, že oči, do kterých se dívá, se změnily. Už nebyly nádherně smaragdově zelené. Byly temné. Neviděla v hlubinách jejích očí červenou záři?
Hned jak Afroditě takhle myšlenka přišla na mysl, Neferet zamrkala. Její oči získaly opět barvu drahého kamene. Afrodita dýchala přerývavě a malé chloupky na pažích se jí znovu zvedly. Její hlas byl ovšem jistý a sarkastický, když řekla: "To je v pořádku. Risknu to i bez tvé pomoci." Při posledním slovu udělala ve vzduchu neviditelné uvozovky.

"Neferet, Rada tě přijímá!"

Neferet se otočila směrem k Radě, ale předtím než sestoupila po schodech až k nim se zarazila a udělala na ně půvabné gesto, do nějž zahrnula Afroditu. "Žádám, aby rada přijala přítomnost tohoto člověka. Ona je Afrodita, dítě, které říká, že je věštkyní Nyx."

Afrodita obešla Neferet a dívala se z jednoho člena Rady na druhého. "Netvrdím, že jsem věštkyně. Jsem věštkyně Nyx, protože bohyně chce, abych jí byla. Pravdou je, že kdybych měla na výběr, tuhle práci bych dělat nechtěla." Mluvila dál, i když několik členů Rady zalapalo po dechu v šoku. "Oh a jen tak mimochodem-neřeknu vám o Nyx nic, co už dávno nevíte."

"Bohyně v Afroditu věří, i když ona si sama sebou jistá není," řekl Darius.

Afrodita se na něj usmála. Byl víc než její velký krásný válečník, který vypadal jako hora. Mohla s ním počítat. Vždycky věděl, co je pro ni nejlepší.

"Darie, proč mluvíte za člověka?" zeptala se ta bruneta.

"Duantio, mluvím o téhle věštkyni,"řekl a formuloval její titul opatrně, "protože jsem jí složil přísahu jako její válečník."

"Její válečník?" Neferet nedokázala skrýt šok v jejím hlase. "Ale to znamená..."

"To znamená, že nejsem jen obyčejný člověk a věštkyně Nyx. Protože je nemožné aby upír složil přísahu válečníka člověku," dokončila za ní Afrodita.

"Můžete se účastnit senátu, Afrodito, věštkyně Nyx. Rada tě přijímá," prohlásila Duantia.

Afrodita spěchala dolů po schodech, takže ji Neferet následovala. Chtěla jít rovnou za Zoey, ale instinkt ji radil zastavit se jako první před brunetkou, která se jmenovala Duantia. Formálně si přitiskla pěst na srdce a uctivě se uklonila. "Děkuji, že jste mě přijali."

"Tyto mimořádné časy vyžadují, abychom přijímali neobvyklé praktiky." řekla vysoká, štíhlá upírka, která měla oči barvy noci.

Afrodita si nebyla moc jistá, co na to upírce odpovědět, tak jen kývla a přešla k Zoey. Vložila svou ruku do Dariovi a on ji stiskl. Snažil se jí propůjčit svou sílu válečníka. Pak se podívala na svou kamarádku. Nezdálo se jí to. Zoeyna tetování byla opravdu pryč. Jediné tetování, které jí zůstalo, byl obyčejný safírový srpek měsíce uprostřed čela. A ona byla tak zatraceně bledá! Zoey vypadala jako mrtvá. Afrodita okamžitě zastavila svoje myšlenky. Zoey nebyla mrtvá! Stále ještě dýchala. Její srdce stále bylo. Zoey. Nebyla. Mrtvá.

"Odhalí ti bohyně něco, když se podíváš na Zoey?" ptal se vysoká, hubená žena, která na ni mluvila už předtím.

Afrodita pustila Dariovu ruku a pomalu poklekla vedle Zoey. Podívala se na Starka, který klečel přímo u ní. Ani se nepohnul. Sotva zamrkal. Všechno co dělal bylo to, že potichu plakal a hleděl na Zoey. Co by dělal Darius kdyby se mi něco stalo? Afrodita se otřásla a tím zahnala pryč morbidní myšlenky. Znovu se zaměřila na Zoey. Pomalu natáhla tuku a položila ji na kamarádčino rameno. Její kůže byla na dotek chladná, jako by už byla mrtvá. Afrodita čekala, že se něco stane.
Ale ona nedostala ani dokonce nejmenší záchvěv vize, pocitu nebo čehokoliv. S frustrovaným povzdechem zavrtěla Afrodita hlavou. "Ne. Nemůžu vám říct nic. Nemůžu ovládat své vize. Prostě na mě uhodí, ať chci nebo ne. Tohle ale není ten případ."

"Nevyužíváš všechny dary, které ti Nyx poskytla, věštkyně."

Afrodita překvapeně vzhlédla od Zoey a prohlížela si tmavou upírku, která vstala a elegantně se k ní blížila.

"Jsi opravdovou věštkyní Nyx?" zeptala se.

"Ano, jsem." řekla Afrodita bez zaváhání, ale zmateně a překvapeně. V hedvábných šatech barvy noční oblohy žena poklekla vedle Afrodity.

"Já jsem Thanatos. Víš, co znamená moje jméno?"

Afrodita zavrtěla hlavou. Damien si sednul blíž, aby se na něj mohla obrátit pro odpověď.

"To znamená smrt. Nejsem vůdce Rady. Duantia má tu čest. Ale i já mám výsadu být neobvykle blízko k Nyx. Jako dar mi byla dána možnost podpory duší přecházejících z tohoto světa do dalšího."

"Můžete mluvit s duchy?"

Úsměv Thanatos úplně změnil její přísný obličej a udělal jí skoro hezkou. "V podstatě ano, mohu. A z tohoto důvodu vím i něco o vizích."

"Vážně? Myslím, že mít vize není nic podobného jako mluvení s duchy."

"Opravdu nejsou? Nejsou z oblasti, odkud přicházejí tvoje vize? Nebo spíš přesněji v jaké oblasti se nacházíš, když dostáváš tvoje představy?"

Afrodita o tom přemýšlela. O tom, kolik už měla vizí o umírání a jak začala vidět své zatracené vize z úhlu umírajících lidí. Rychle se nadechla a v porozumění rychle připustila: "Dostávám vize z Onoho světa!"

Thanatos přikývla. "Máš s ním mnohem větší spojení než já, věštkyně. Všechno co dělám je, že jsem průvodce mrtvých, kteří chtějí přejít. Jejich prostřednictvím vidím na druhou stranu."

Afrodita se podívala rychle dolů na Zoey. "Ona není mrtvá."

"Ještě ne. Ale její tělo nemůže v tomto bezduchém stavu přežít déle než sedm dní. Ona je tak blízko smrti. Natolik blízko, že má na Onom světě mnohem silnější postavení, než nyní na tomto. Dotkni se jí znovu, věštkyně. Tentokrát zaměř a více využij svůj dar, který jsi dostala."

"Ale já-"

Thanatos se na ni přísně podívala a umlčela ji. "Věštkyně, udělej to, co Nyx chce, abys udělala."

"Nevím, co to je!"

Thanatin přísný výraz se uvolnil a ona se znovu usmála. "Ach, dítě. Jednoduše ji požádej o pomoc."

Afrodita zamrkala. "Jenom tohle?"

"Ano, věštkyně přesně tohle."

Pomalu, Afrodita položila Zoey ruku na rameno, které bylo tak studené. Tentokrát zavřela oči a třikrát se dlouze nadechla, stejně jako to viděla udělat Zoey předtím než vyvolala kruh. Pak poslal tichou a vroucnou modlitbu až k Nyx: Nežádala bych tě, kdyby to nebylo důležité, protože víš, že já nerada žádám o laskavosti. Nikoho. Navíc nejsem moc dobrá v blbých prosbách, ale to už taky víš. Afrodita si povzdychla vnitřně k Nyx. Potřebuju pomoct. Thanatos si myslí, že mám spojení s Oním světem. Jestli je to pravda, mohla bys mi dát prosím vědět, co se děje se Zoey? Odmlčela se ve své tiché modlitbě, povzdechla si a nakonec ze sebe vyrazila k Nyx: Bohyně, prosím. A nejen proto, že je Zoey jako moje sestra a i jako moje máma. To by bylo ode mě příliš sobecké. Žádám tě, protože na Zoey závisí spoustu lidí. Ona je mnohem důležitější než já.

Afrodita cítila, jak jí dlaní prochází teplo a pak to bylo, jako by vyklouzla ze svého vlastního těla a stala se Zoey. Byla v těle její kamarádky jen na okamžik-ne delší než jeden tep- ale to, co cítila a viděla, ji šokovalo natolik, že se okamžitě vrátila nazpět do svého těla. Cítila, jak svou dlaň nyní tiskne Zoey k hrudi. Strachem zalapala po dechu. Pak zasténala a její závratě se zdvojnásobily. Sucho v ústech se zvedalo, zatímco se jí slzy i sliny chrlily z tváře.

"Co je věštkyně? Co jsi viděla?" zeptala se jí klidně Thanatos, zatímco utírala Afroditě tvář a držela ji silnou rukou kolem pasu.

"Je pryč!" Afrodita ucouvla kousek zpět a začala vzlykat a popotahovat dohromady. "Cítila jsem, co se jí stalo. Jen na chvilku. Zoey hodila plnou sílu ducha proti Kalonovi. Snažila se ho zastavit vší silou, co měla, ale nefungovalo to. Heath zemřel přímo před ní. Její duši to roztrhalo na kusy."

Cítila se podivně omámeně. Beznadějně se přes slzy koukala na Thanatos. "Vy víte kde teď je?"

"Věřím, že ano. Ačkoliv jsem potřebovala, abys mi to potvrdila."

"Kusy jejího ducha jsou s ostatními na Onom světě." řekla Afrodita a stále tvrdě mrkala proti bodání v jejích krví podlitých očích. "Zoey je úplně pryč. To co se tam stalo prostě nemohla zvládnout-stále nemůže."

"Viděla jsi něco víc? Něco, co by pomohlo Zoey?"

Afrodita potlačila povstání žluči a zvedla třesoucí se ruku. "Ne, ale pokusím se znovu a-"

Dariův dotek na jejím rameni ji ale držel dál od Zoey, které by se mohla dotknout.

"Ne, jsi stále oslabená ze zrušeného otisku se Stevie Rae."

"To nevadí. Zoey umírá!"

"Záleží na tom. Chceš, aby se s tvou duší stalo to samé, co se stalo s duší Zoey?" řekla Thanatos tiše.

Afrodita cítila bodnutí nového strachu. "Ne," zašeptala a chytila se Dariovi ruky, která ji držela.

"A to je přesně důvod, proč je často tak nešťastné, že jsou takto mladé dámy obdarovány dary naší bohyně. Zřídka kdy vědí, jak je správně využít." řekla Neferet.

Při klidném zvuku Neferetina hlasu, Afrodita uviděla záchvěv Starkova těla a jeho pohled se konečně zvedl od Zoey.

"Tomuhle monstru by nemělo být dovoleno být tady! Ona to udělala! Ona zabila Heatha a způsobila, že se duše Zoey roztrhala na kusy!" řekl Stark. Znělo to, jako by jeho slova brousila štěrk.

Neferet ho obdařila chladným pohledem. "Uvědomuji si, že jsi pod tlakem, ale nemůžeš před Vysokou radou mluvit takhle, válečníku."

Stark vyskočil. Darius ho jako vždy bleskurychle zadržel. Afrodita slyšela jeho naléhavý šepot.

"Přemýšlej předtím, než něco uděláš, Starku!"

"Válečníku," oslovila Duantia Starka, "Byl jste tam, když byl zabit ten lidský chlapec a duše Zoey se rozpadla. Dal jste nám své svědectví o tom, že to byl okřídlený nesmrtelný, kdo to udělal. O Neferet jste nic neříkal."

"Zeptejte se kohokoliv ze Zoeyných přátel. Zavolejte Lenobii a Drakovi do Tulsy do Školy noci. Každý z nich vám řekne, že Neferet nemusí být fyzicky přítomna, aby způsobila něčí smrt," řekl Stark. Setřásl ruce Daria, které mu bránily v pohybu. Ve tváři se usadil naštvaný výraz, jako by si teprve teď všimnul, že plakal.

"On-ona může dělat opravdu strašné věci, i když tam není," řekl Damien váhavě přes celou místnost. Dvojčata a Jack se slzami v očích pevně přikývli, aby ho podpořili.

"Neexistuje žádný důkaz, že by v tom měla Neferet prsty," řekla jemně Duantia všem.

"Nemůžete nám říct, co se stalo Heathovi? Nemůžete se s ním spojit a něco zjistit?" zeptala se Afrodita Thanatos, která se mezitím vrátila zpátky na trůn, když Neferet začala mluvit.

"Lidský duch, tu už není přítomen a než odešel, rozhodně mě nevyhledal." řekla Thanatos.

"Kde je Kalona!" Stark ignoroval všechny ostatní a křičel na Neferet. "Kam si ukryla svého milence, který všechno tohle způsobil?"

"Jestli máš na mysli mého nesmrtelného chotě, Ereba, tak on je přesně ten důvod, proč jsem přišla k Radě." Neferet se otočila k Starkovi zády a mluvila pouze se sedmi členy Rady. "I já jsem cítila, jak se duše Zoey rozbila na kousky. Zrovna jsem byla v labyrintu a psychicky jsem se připravovala na odchod na ostrov San Clemente, kde nejspíš strávím dlouhý čas."

Neferet se musela odmlčet, protože si Stark sarkasticky odfrkl a řekl: "Tvůj a Kalonův plán na ovládnutí světa z Capri. Takže, ne. V blízké době se tam nevrátíš, pokud nechceš, abychom tam shodili bomby."

Darius se znovu dotkl jeho ramene v tichém varování. Říkal mu tím, aby byl opatrný. Ale Stark ho od sebe odstrčil pryč.

"Nepopírám, že Erebus a já chceme přivést nazpět starověké způsoby, kdy upíři vládnuli z Capri. Svět nás ctil a respektoval, jak jsme si zasloužili." Začala Neferet a tyto slova adresovala jemu.

"Ale nezničíme tento ostrov nebo tuto Radu. Po pravdě řečeno, přejeme si jejich podporu."

"Myslíš jejich moc. A teď když je Zoey z cesty, tak budete mít lepší šanci, viď?" řekl Stark.

"Opravdu? Nepochopil jsi to, co se stalo mezi Zoey a mým Erebem dneska v této Vysoké radě? Přiznala, že je nesmrtelný a že chce sloužit bohyni."

"Nikdy ho nenazvala Erebus!" křičel Stark.

"A můj nesmrtelný Erebus ji laskavě jmenoval jako omylnou a ne jako lhářku," řekla Neferet.

"Tak co jsi udělala Neferet? Donutila jsi ho zabít Heatha a rozbít Zoeynu duši, protože jsi žárlila na pouto mezi nimi?" zeptal se Stark, ačkoliv bylo Afroditě jasné, že pro něj bylo velmi těžké přiznat, že mezi Zoey a Kalonou toho bylo tolik.

"Samozřejmě, že ne! Použij svůj rozum a ne své ubohé zlomené srdce, válečníku! Mohla by tě
Zoey donutit zabít nevinné pro ni? Samozřejmě nemohla. Jsi její bojovník, ale stále máš svobodnou vůli a jsi vázán Nyx. Nakonec se vždy budeš řídit podle vůle bohyně." Aniž by Starkovi řekla cokoliv dalšího, otočila se zpátky k Radě. "Jak jsem již vysvětlovala, cítila jsem, jak se duše Zoey roztříštila a vracela jsem se k paláci, když jsem narazila na Ereba. Byl vážně zraněný a sotva při vědomí. Měl akorát čas, aby mi řekl tato slova: ´Jen jsem chránil svou bohyni.´ a byl pryč."

"Kalona je mrtvý?" Afrodita vyhrkla a nemohla to zastavit.

Místo odpovědi se Neferet podívala ke vchodu do jednacího sálu. Stáli tam čtyři bojovníci Rady a prohýbali se pod jejich nákladem. Pod hmotností muže, kterého nesli. Jedno jeho černé křídlo se svezlo na stranu a dotklo se podlahy.

"Přineste ho sem!" přikázala Neferet.

Pomalu sestupovali, dokud nebyly na podlaze v přední části pódia. Stark a Darius se společně automaticky postavili mezi tělo Zoey a Kalony.

"Samozřejmě, že není mrtvý. On je Erebus, nesmrtelný," Neferet začala svým známým povýšeným hlasem, ale ten se pak zlomil na vzlyk a řekla: "Není mrtvý, ale jak všichni můžete vidět, je pryč."

Skoro, jako by se nemohla ovládnout, Afrodita se přibližovala ke Kalonovi. Darius byl v okamžiku vedle ní. "Ne, nedotýkej se ho." varoval.

"Ať mu říkáme Erebus nebo ne, je zřejmé, že je to starověký nesmrtelný. Vzhledem k moci v jeho krvi věštkyně nebude moct vstoupit do jeho těla, i když jeho duch není přítomen. Nečiní pro ni stejné nebezpečí jako Zoey, válečníku." řekla Thanatos.

"Jsem v pořádku. Jen to zkusím a uvidím, co se dá zjistit." řekla Afrodita Dariovi.

"Jsem tady s tebou. Nepustím tě," řekl, vzal ji za ruku a šli ke Kalonovi.

Afrodita cítila napětí, které z jejího válečníka vyzařovalo. Třikrát se zhluboka nadechla a soustředila se na Kalonu. Zaváhala jen okamžik. Afrodita natáhla ruku a položila mu ji na rameno, stejně jako to udělala u Zoey. Jeho kůže byla na dotek tak studená, že se musela přinutit neodtáhnout se. Místo toho Afrodita zavřela oči. Nyx? Ještě jednou tě prosím. Dej mi něco vědět...něco, co pomůže nám všem. Pak Afrodita ukončila tichou modlitbu myšlenkou, že upevnila své pouto s bohyní a nakonec se z ní doopravdy stala pravá věštkyně. Prosím, využij mě jako nástroj k boji s temnotou a veď mě svou cestou.

Její dlaň se ohřála, ale Afrodita nepotřebovala slyšet, že je Kalona pryč. Tma jí řekla všechno. Najednou si uvědomila, že by na to měla myslet, jako na kapitál D. Byla to věc, která měla svou vlastní existenci. Věc, která byla rozsáhlá, mocná a živá. Bylo to všude. Vyplňovala celé tohle nesmrtelné tělo. Afrodita o tom měla velmi jasnou představu. Bylo to jako černá pavučina, kterou vytvořil obrovský neviditelný pavouk. Tohle lepkavé černé vlákno bylo utkané okolo celého jeho těla. Drželo ho to. Hladilo ho to. Pevně ho to svazovalo. Bylo to jako pokřivená verze ochrany, protože tohle nesmrtelné tělo tím bylo uvězněno. Stejně zřejmý byl fakt, že vnitřek jeho těla byl úplně prázdný.

Afrodita zalapala po dechu a rychle sundala ruku z jeho kůže. Otřela si jí o stehna, jako by jí to černé vlákno mělo omotat taky. Podlomila se jí kolena a spadla na Daria.

"Je to jako uvnitř Zoey," řekla, když jí její válečník vzal do náruče. Záměrně nesdělila, že Kalonovo tělo bylo drženo jako rukojmí. "Už tady není