Kapitola třicet jedna
Stevie Rae
Při západu slunce, Stevie Rae otevřela oči. A byla
super zmatená. Byla tma, byla dezorientovaná a bylo ji chladno. Cítila zemi kolem sebe, přitáhla si deku k sobě.
To bylo moc super. Vedle sebe ucítila mírný pohyb který se vzdaloval.
Otočila hlavu. Díky nočnímu vidění byla schopna rozlišit obrys křídel a postavy kousek od ní.
Refaim.
Vše si pak vybavila: červená mláďata, Dallase, a
Refaima. Hlavně Refaima.
"Zůstal jsi tady se mnou?"
Otevřel oči a ona cítila, jak je překvapený.
Planoucí šarlat v nich se uklidnil až byl více
jako jantar.
"Jsem tu . Jsi zranitelná, když je slunce na obloze."
Znělo to nervózně a téměř omluvně. A tak se na něj usmála. "Díky, i když je to trochu divné když se díváš jak spím. "
"Já jsem se nedíval jak spíš!"
Řekl to tak rychle, že bylo jasné že lže. Chtěla otevřít
ústa, aby mu řekla že to nemusí dělat
, ale že bylo od něj hezké, že ji hlídal pro jistotu aby zůstala bezpečná.
Zejména poté, co prožila minuly den.Probralo ji zapípání telefonu.
"To byl hluk. Hodně hluku, "řekl Refaim.
"Blbost. Neslyším nic, když "takhle spím." Povzdechla si
a neochotně zvedla iPhone, který měla vedle sebe. Stevie Rae uviděla na obrazovce že je baterie téměř vybitá a znovu vzdychla. Ťukla
na zmeškané příchozí hovory. "Ach, sakra. Šest zmeškaných hovorů. Jeded od
Lenobia a pět od Afrodity. "Bušícím srdcem kliknula nejdřív na
Lenobia .Zapla reproduktor a podívala se na Refaima. "Abys to
mohl také slyšet, co se děje. Nejspíš to bude
o nás. "
Ale Lenobia hlas nezněl jako "Do prdele jsi s krakounem a budeme vás muset jít lovit! "Ona
vypadal úplně normálně. "Stevie Rae, zavolej mi, až se probudíš.
Kramisha řekla, že neví kde jsi, ale že jsi v bezpečí
i když Dallas utekl. Přijdu hned pro tebe. "Zaváhala a ztišila hlas, a dodala: "Taky mi řekla, to, co
se stalo s ostatními červenými mláďaty. Poslala jsem modlitbu k Nyx
za jejich duše. Buď požehnaná, Stevie Rae. "
Usmála se na Refaima. "Ále, to bylo od ní hezké."
"Dallask ní ještě nepřišel."
"Ne," řekla s úsměvem. "To rozhodně ne." Obrátila
svou pozornost zpět k telefonu. "Čtyři zmeškaný hovory od Aphrodity,
a jedna zpráva. Jenom doufám, že to není děsivě špatná zpráva. "
A klepnula na tlačítko Spustit. Aphroditin hlas zněl plechově a
vzdáleně, a pěkně neslušně.
"Na co máš kurva telefonu, když ho nebereš! Nebo jsi v
rakvi? Bohyně! Časová pásma jsou na prd. Mimochodem, Z je stále v limbu
a Starka pořád řežou. To je
dobrá zpráva. Špatnou zprávou je, má nejnovější vize. Je o tom zasraným velkým krkounovi.
Musíme si promluvit, protože jeden z mých pocitů znamená,že to není dobré. Tak rychle a zavolej mi. Pokud zrovna nebudu spát ale to mě stejně asi probudí. "
"Žádné velké překvapení, že zavěsila, aniž by řekla sbohem," podotkla Stevie Rae.
Nechtěla zůstat ve stejné místnosti,kde se vznášela kolem slova zasraný velký krkoun. Strčila telefon do kapsy a vyšla po schodech ze sklepa. Nemusela se dívat za sebe, aby se ujistila, že ji následuje. Věděla, že bude.
Noc byla chladná, ale ne zase tak moc, spíš na hranici, něco mezi mrznutím a rozbředlým. Stevie Rae bylo líto chudých v
domech v okolí Gilcrease a byla ráda, že vetšina
světel je zpět. Ale ve stejné chvíli jí to připadlo děsivý "že nás sledují "pocit, a zaváhala na přední verandě panského sídla.
"Nikdo tam není. Je noc a žádní lidé si nás tady nevšimnou. To je jedno z posledních míst kam by přišli a zejména v noci. "
Ulevilo se jí, Stevie Rae přikývla a přešla přes verandu k fontáně, která seděla mlčky a chladně ve středu dvora.
"Tvoji lidé se o mě dozví," řekl Refaim.
"Někteří z nich již tuší." Stevie Rae se sehnula a
přes horní okraj kašny a odlomila rampouch, který byl na kraji a nechala ho spadnout do vody.
"Co budeme dělat?" obrovský stál vedle ní. Oba hleděli do temné vody fontány, jako by se tam měla objevit odpověď.
Konečně, Stevie Rae řekla: "Myslím, že otázka je spíš, co
budeš dělat? "
"Co chceš, abych udělal?"
"Nemůžeš odpovědět na mou otázku otázkou."
Udělal výsměšný zvuk.
"Počkej. Řekni mi, co chceš udělat. "
Dívala se na jeho změny v očích, ve kterých bylo jednodušší
číst. Trvalo tak dlouhonež odpověděl, že si myslela, že nic neřekne. Musela se vrátit do Školy
noci. Musela zkontrolovat jake škody tam zmatek tam napáchal Dallas.
"Co bych chtěl udělat, je zůstat s tebou."
Ta slova byla tak jednoduchá a jasná, že z prvu vůbec nechápala co řekl. A pak skutečně slyšela a pochopila. Cítila nečekanou a nechtěnou radost.
"To bude špatné," řekla. "Ale já také chci, abys zůstal se mnou. "
"Budou se snažit mě zabít. Musíš to vědět. "
"Já jim to nedovolím!" Stevie Rae se natáhla a vzala ho za ruku.
Pomalu, velmi pomalu, prsty propletl s jejímia přitáhl si ji blíž k sobě. "Já jim to nedovolím," opakovala.
Nepodívala se na něj. Místo toho ho držela za ruku a užívala si tu jednu malou
chvíli, co jsou spolu. Snažila se nemyslet příliš mnoho. Snažila se, aby
pochybovala o všem. Dívala se do stále černé vody
kašny a mrak, který odkryl měsíc odhalil ejich reflexi. Jsem holka, která je nějak vázána na lidskost v člověku, který je zvířetem.
Ale nahlas řekla: "Jsem ti zavázána. "
Bez váhání řekl: "A já tobě, Stevie Rae."
Zatímco mluvili, voda se vlnila, jako by Nyx sama dýchala
na jejím povrchu, a změnila jejich odraz. Obraz odhalený ve vodě byl Stevie Rae jak drží za ruku vysokého, svalnatého a atraktivního
amerického chlapece. Jeho vlasy byly husté a dlouhé a černé jako havraní
peří, které byly spletené do jeho délky. Jeho hruď byla nahá a on
byl teplejší než Oklahoma uprostřed léta.
Stevie Rae se ani nepohla, bála se,že by se ten nádherný odraz změnil. Ale nemohla se ubránit úsměvu a tiše řekla:
"Páni, ty jsi opravdu krásný."
Ten chlápek v obrazu zamrkal jako by si nebyl
jistý, že vidí jasně, pak řekl: "Ano, ale nemám křídla. "
Stevie Rae se zachvělo srdce a sevřel žaludek. Chtěla
říci něco hlubokého a velmi inteligentního, nebo alespoň trochu
romantického. Místo toho, slyšela jak sama říká: "Jasně, to je pravda, ale jsi
vysoký a máš peří spletené do vlasů. "
V odrazu, chlapec zvedl ruku, která nebyla jejím držení
a dotkl se svých vlasů. „Jsou ale když je porovnáme s
křídly, "řekl ale usmál se na Stevie Rae.
"No jo, ale vsadím se, že by snadněji vešly do košile."
Zasmál se a se zřejmým pocitem údivuse dotknul své tváře. "Hebká," řekl Refaim. "Lidská tvář je tak měkká."
"Jo, to je," řekla Stevie Rae, zcela uchvácená tím, co se děje v jejich odrazu.
Tak pomalu, jak mu jeho propletené prsty dovolovali, aniž by jeho
pohled uhnul z jejich odrazu, dosáhla k její tváři. Jeho
ruka se dotkla její kůže tak lehce a jemně. Pohladil ji po tváři a nechal
prsty sjet k jejím rtům. Usmála se a on si nemohl pomoci se zasmát. "To jen, že jsi tak hezká!"
Obraz se usmál také. "Jsi krásná," řekl
tak tiše, skoro neslyšně.
Bušilo jí srdce když řekla: "Myslíš? Opravdu? "
"Opravdu. Nedokážu říct jak moc. Nikdy jsem se tak ještě necítil. "
"Nikdy," řekla.
"Ano. Toto cítím poprvé, "
Obraz slova přerušil uprostřed věty. Odraz chlapce
zaváhal a pak zmizel. Na jeho místě se zavířila voda a z temnoty se vytvořil tvar havraních křídel a tělo silného nesmrtelného.
"Otče!"
Obraz nemusel mluvit. Stevie Rae věděla co se v tom okamžiku stalo. Stáhla z něj ruku. On vydržel jen chvíli než ji pustil. Pak se
se k ní obrátil, čímž se jedno tmavé křídlodotklo odrazu ve fontáně.
"On se vrátil do svého těla. Cítím to. "
Stevie Rae nevěděla co říct. Mohla jen kývnout.
"Není tady. On je daleko ode mne. Musí být stále v
Itálie. "mluvil rychle. Stevie Rae ustoupila o krok dál
od něj, stále neschopna řeči. "Cítí se jinak.
Něco se změnilo. "Pak to bylo jako by jeho myšlenky směřovaly k ní a jejich oči se setkaly. "Stevie Rae? Co s námi bude-"
Stevie Rae zalapala po dechu, přerušila jeho slova. Země kroužila kolem ní,
naplnila své smysly s radostným tancem. Studená Tulsa
se tetelila a rázem byla obklopena úžasnými stromy, všechny byly zelené a lesklé a všude jako postel ze silného a měkkého mechu. Pak se obraz zaměřil a byla tam Zoey a paží držela Starka a smála se.
"Zoey!" Stevie Rae zakřičela, a obraz zmizel, ale cítila jen radost a jistotu, že její BFF byla znovu rozhodně živá. S usměvem k němu přišla a chytila ho pažemi. "Zoey žije!"
Jeho paže se kolem ní pevně sevřely, ale jen na malou chvíli a pak jak si uvědomili pravdu,
odstoupili od sebe.
"Můj otec se vrací."
"Stejně jako Zoey."
"A pro nás to znamená, že nemůžeme být spolu," řekl.
Stevie Rae se cítila špatně a smutně. Zavrtěla hlavou. "Ne. To
neznamená, jen pokud to sám dovolíš. "
"Podívej se na mě," vykřikl. "Nejsem ten chlapec v odrazu. Já jsem
zvíře. Nepatříme k sobě."
"To není to, co říká tvoje srdce!" Křikla na něj.
svěsil ramena a ustoupil od ní pryč. "Ale, Stevie
Rae, na mém srdci nikdy nezáleželo. "
Přistoupila blíž k němu. Automaticky, on stál před ní. Jejich pohledy se
setkaly, viděla v nich beznaděj, že šarlat znovu planul v jeho očích.
"No, když se rozhodneš poslechnout své srdce znovu ke mně přijdi. To by mělo být snadné.
Stačí následovat své srdce. "Bez váhání ho bjala a pevně hodržela. Stevie Rae ignorovala skutečnost, že jí
nevrátil její objetí. Místo toho, zašeptala: "Budeš mi chybět,"
předtím, než ho opustila.
Rozešel se ulicí Gilcrease Road a noční vítr k ní donesl jeho šeptot, Taky se mi bude stýskat…
Zoey
"Je opravdu krásný," řekla jsem a podívala se na strom ze kterého visely proužky látky. "Jak se jmenuje?"
"Zavěšené stromy," řekl Stark.
"Nezdá se to moc romantický název pro něco tak zvláštního," řekla jsem.
"Jo, to jsem si myslel zpočátku taky, ale je to protože to na nich roste. "
"Ach! Podívej se na ten kus. Je tak jiskřivý. "Ukázal jsem na tenký
pásek ze zlata, který se náhle objevil. Na rozdíl od ostatních pásů
látky, nebyl přivázaný. Místo toho se vznášel zlehka dolů a
dolů, až se snesl těsně k nám.
Stark se natáhl a chytil ho. Držel ho tak, že jsem se ho mohla dotknout a cítit jeho jasnou měkkost. "Je to on, co jsem vás díky němu našel."
"Opravdu? Je to jako nit ze zlata. "
"Jo, taká mi připomíná zlato."
"A díky tomu jsi mě našel?"
"Jo."
"Dobře, dobře. Uvidíme, jestli to bude fungovat dvakrát, "řekla jsem.
"Jen mi řekni, co mám dělat.“zajiskřilo mu v očích a Stark se mi uklonil.
"Přestaňte si hrát. Tohle je vážné. "
"Ach, Z, copak to nechápeš? Není pravda, že já si nemyslím, že je to vážné.Je to jen to že ti plně věřím. Vím, že jsi se mnou. Já věří v tebe, mo Bann ri. "
"Vybral sis zváštní slovo zatím co jsem byla pryč."
Usmál se na mě. "Jen počkej. Jste jsi neslyšela vše ".
"Víš co? Už mě nebaví čekat. "Zabalila jsem jeden konec
Zlatá nitě kolem svého zápěstí. Podala mu druhý konec a pevně ho chytila za ruku.
"Zavři oči," řekla jsem. Bez dechu udělal, co
co jsem řekla. A já ho políbila. "Uvidíme se brzy, můj ochránče."
Pak jsem se otočila od stromu a háje a všechny
kouzla a tajemství říše Nyx nechala za námi. Stáli jsme v propastný tmě
Zdálo se, že se táhne všude.Řekla jsem,
"Duch, přijď ke mně." Poslední z pěti elementů ten který jsem
vždy cítila nejvíce mě naplňoval, takže mou duši vyléčil a zůstala jen
radost a soucit, sílu a-nakonec-naděje. "Teď, prosím, vezmi
mě domů! "Jak jsem mluvil, rozběhla jsem se dopředu a zcela nebojácná skočila
do tmy.
Myslela jsem, že to bude jako skok do propasti, ale mýlila jsem se. Bylo
jemnější, měkčí. Spíš jízda výtahem dolů z vrcholu
mrakodrapu. Cítila jsem se vyrovnaná, a já věděl, že jsem zpátky.
Neotevřela jsem oči hned. Nejprve jsem se chtěla soustředit a
vychutnat každý pocit návratu. Cítila jsem, že ležím na něčem tvrdé a studeném. Zhluboka jsem se nadechla a byla překvapená, že cítím vůni
cedru, který býval na rohu dole u domu mojí mámy vBroken Arrow. Jen jsem zaslechla tiché šumění a šepot hlasů, ale po pár nádechách se to změnilo ve výkřik Afrodity
"Oh, otevři oči! Vím, že jsi tam! "
Otevřela jsem oči. "Jeesh, jsi úplně mimo? Myslíš si,že
musíš mluvit tak nahlas? "
"Mimo? Podívej se, nemusíš mě hned nadávat, to od tebe není hezké, "řekla Afrodita. Pak se usmála a přitáhla si mě do super velkého objetí, že jsem si jistá,že to popřekdyž se o tom někdy zmíním. "Ty ses opravdu vrátila? A jsi si jistá že nemáš nějaké poškození mozku nebo něco podobného? "
Za jejím ramenem se objevil Darius. Jeho oči byly podezřele
lesklé, ale přiložil pěst k srdci a uklonil se. "Vítejte
zpět, velekněžko. "
"Díky, Dariusi." Usmála jsem se na něj a podala mu ruku aby mi pomohl vstát. Měla jsem divně ztuhlé nohy, takže jsem se ho pevně držela.
"Potřebuje jídlo a pití," řekl neznámý hlas.
"Hned, Veličenstvo," přišla okamžitá odpověď.
Nakonec jsem zamrkala a podívala se od kud ten hlas přišel. "Wow,
trůn! Vážně? "
Krásná žena, která seděla na trůnu se na mě usmála. "Vítej zpátky, mladá královno," řekla.
"Mladá královno," opakovala jsem, napůl se smíchem. Ale jak mé oči cestovaly
po místnosti smích mě přešel.Trůn byl ve velké a chladné místnosti.
Uviděla jsem Starka. Ležel na obrovském kameni.U jeho hlavy stál velký upíří bojovník, který držel
ostrý nůž nad jeho hrudníkem, byl celý krvavý od toho jak do něj řezal.
"Ne! Nechte toho! "Plakala jsem. Odtáhla jsem se od Dariuse a začala se sunout směrem k němu.
Rychleji, než by se měla pohybovat, najednou stála královna mezi bojovníkem a mnou. Položila ruku na mé rameno a řekla tiše. "Co Stark, řekni? "
Třásla jsem se a snažila nemyslet na krvavý pohled
mého bojovníka, mého ochránce.
Můj ochránce. . .
Podíval jsem se na královnu. "Tak se Stark dostal do jiného světa.
Tvůj bojovník. Opravdu mu pomohl. "
"Můj ochránce," opravila mě Královna. "Ano, pomáhá Starkovi.
Ale teď je jeho práce u konce. Teď je na jeho královně
aby ho přivedla zpátky. "
Chtěla jsem se zeptat jak, ale nemusela jsem.Bylo mou povinností pomoct svému ochránci se vrátit.
Musela to uviděl v mých očích, protože královna sklonila
hlavu a trochu odstoupila.
Šela jsem k muži, kterého nazvala svým ochráncem. Leskl se mu pot na svalnaté hrudi. Byl zcela zaměřen na Starka. Zdálo se, že nevnímá nikoho v místnosti. Zrovna zvedl nůž a zřejmě se chystal udělat další řez. Ve světle pochodní se odrazil
zlatý náramek, který se mu točil kolem zápěstí. Pochopila jsem, kde se vzala zlatá nit, která přivedla Starka ke mně. Cítila jsem nával tepla že jsem královna ochránce. Jemně jsem se dotkla jeho zápěstí těsně vedle zlatého náramku a řekla: "Ochránče,
můžeš přestat. Je na čase, aby se vrátil. "
Jeho ruka se okamžitě zastavila. Přes celé jeho tělo přešel třes.
. Když se na mě podíval viděla jsem že má rozšířené nepřítomné oči.
"Můžeš přestat," opakovala jsem jemně. "A děkuji ti že jsi pomohl Starkovi ke mě. "
Zamrkal a jeho pohled byl zase přítomný. Měl skřípavý hlas a já
se téměř usmála, když jsem poznala skotským přízvukem který Stark napodoboval když šel pro mě. "Ano, mladá královno. . . jak je Vaše přání. "Zapotácel se.
Viděla jsem že ho královna vzala do náručí a něco mu šeptala. Věděl jsem, že ostatní válečníci jsou v místnosti, také
jsem cítila Afroditu a Dariuse, ale nepodívala jsem se na ně, ignorovala
všechny.
Stark byl pro mě jediným člověkem v místnosti. Jediná věc na které mi
záleželo.
Šela jsem k němu, ležel na kameni a všude byla jeho krev.
Tentokrát jsem cítila jak mě jeho vůně přitahuje. Sladká a
opojnábyla chuť v mých ústech. Musela jsem to zastavit. Teď nebyl
čas na to myslet.
Zvedla jsem ruku. "Vodo, přijď ke mně." Když mě obklopita měkké vlhkost
mávla jsem rukou přes Starkovo krvavé
tělo. "Umij ho." Živel zašuměl a začalo na něj pršet. Sledovala jsem jak ho čistí od kreve na jeho hrudi a zalíva
kamen pod ním, začaly se plnit dvě drážky po jeho stranách. Uvědomi jsem si že vypadají jako rohy, velké rohy.Když se krev odplavila, drážky nebyly bílé jako zbytek kamene. Místo toho se tetelily
nádhernou, mystickou černou, připomínající noční oblohu.
Ale teď nebyl čas na údiv. Cítila jsem to. Šela jsem ke
Starkovi. Jeho tělo bylo nyní čisté. Rány už nekrvácely, ale byly syrové a červené. A pak jsem si uvědomil, co vidím a zhluboka se nadechla.
Na každé straně hrudníku měl Stark šipky, spolu s peřím tvořily trojúhelník. Udělali dokonalou rovnováhu kolem spálené hrudi co měl po zlomeném šípu u srdce.
Položila jsem ruku na jeho jizvu, poprvé od doby, co mi poprvé zachránil život. Byla jsem překvapená, že vidím zlatou stužku. Opatrně jsem zvedla Starkovo zápěstí a zabalila kolem něk zlatou stužku.
Byla hedvábná a dlouhá. Zkroutila jsem ji a zavázala tak jak jsem to viděla u královnina ochránce a tak měl stejný náramek i Stark. Uviděla jsem tři střely, jedna z nich byla rozbitá.
"Děkuji ti, bohyně," zašeptala jsem. "Děkuji ti za všechno."
Pak jsem položila ruku na jeho srdce, a sklonila se k němu. Než se mé rty dotky s jeho zašeptala jsem: "Vrať se ke své královně,
Ochránče. Všechno už je v pořádku. "Pak jsem ho políbila.
Zachvěla se mu víčka a otevřel je a já uslyšela, Nyx. Její sladký smích
vyplnit mou mysl, a řekla:
Ne, dcero, to ještě není vše. Je to jen začátek. . .
šikovný. 
2024 ©