Škola noci 7, kapitola 5,6

5.kapitola

Zoey

"Zo, musíš se probudit. Prosím! Vzbuď se a mluv se mnou."

Ten klučičí hlas byl hezký. Věděla jsem, že bude roztomilý, ještě než jsem otevřela oči. Pak jsem je otevřela a usmála se na něj. Rozhodně jsem měla pravdu. Byl, jak by řekla moje bývalá BFF Kayla ´kusanec s úžasnou omáčkou´. Dobře, mňam! I když mě trochu bolela hlava, cítila jsem se v teple a šťastná. Můj úsměv se rozšířil. "Jsem vzhůru. Kdo jsi?"

"Zoey, přestaň to hrát. Tohle není vtipné." Ten kluk se na mě zamračil a já si najednou uvědomila, že mu ležím v klíně a on mě objímá. Rychle jsem se posadila a trochu se od něj odsunula. Jo, myslím, že byl super roztomilý a tak vůbec, ale jeho klín byl tak trochu mimo mojí pohodlnou zónu.

"Ehm, nesnažím se být vtipná."

Jeho roztomilá tvář se proměnila v šokovanou. "Zo, chceš mi říct, že opravdu nevíš, kdo jsem?"

"Dobře, podívej. Já opravdu nevím, kdo jsi. I když to vypadá, jako bys mě znal." Odmlčela jsem se, zmatená slovem "znáš".

"Zoey, víš, kdo jsi?"

Zamrkala jsem. "To je hloupá otázka. Samozřejmě, že vím, kdo jsem. Jsem Zoey." No super, ten kluk byl roztomilý, ale zřejmě nebyl zrovna nejzkušenější v balení.

"Myslíš, že víš, kde teď jsi?" Jeho hlas byl jemný a skoro váhavý.

Rozhlédla jsem se. Seděli jsme na nějaké opravdu měkké trávě vedle přístavu, který byl u jezera.

Vypadalo jako sklo, když odráželo nádherné ranní slunce.

Slunce?

To bylo špatně.
Něco bylo špatně.

Ztěžka jsem polkla a setkala se s jemnýma hnědýma očima toho chlapce. "Řekni mi, jak se jmenuješ?"

"Heath. Jsem Heath. Znáš mě, Zo. Vždycky mě budeš znát."

Znám ho.

Zamrkala jsem, jak mi před očima proběhly záblesky mé paměti. Bylo to jako rychlé přehrávání DVD. Heath mi říkal můj počítačový piráte-jeho vlasy vypadaly ve třetí třídě roztomile-Heath mě zachránil od toho obřího pavouka, který se na mě vrhnul před celým šestým stupněm-poprvé mě Heath políbil při fotbalovém utkání v osmé třídě-Heath moc pil a odbýval mě-otisknula jsem se s Heathem...a pak jsem se s ním otisknula znovu-nakonec jsem sledovala, jak Heath-

"Ach, bohyně!" Moje vzpomínky se vrátily a já si na všechno vzpomněla. Vzpomněla jsem si.

"Zo" -vytáhl si mě zpět do náruče-"to je v pořádku. Bude to v pořádku."

"Jak to může být v pořádku?" vzlykala jsem. "Jsi mrtvý!"

"Zo, kotě, to je přesně to, co se stalo. Neměl jsem strach a ani to moc nebolelo." Pomalu se se mnou houpal a hladil mě po zádech, když se mnou mluvil jeho klidným, známým hlas.

"Ale já si to pamatuju! Vzpomínám si!" Nemohla jsem přestat plakat a dost neatraktivně mi teklo z nosu. "Kalona tě zabil. Viděla jsem to. Oh, Heathe, snažila jsem se ho zastavit. Opravdu. Ale on to stejně udělal."

"Pst, kotě. Pst. Vím, že jsi ho chtěla zastavit. Nebylo nic, co bys mohla udělat. Zavolal jsem tě ke mně a ty jsi přišla. Udělala jsi dobře, Zo. Udělala jsi dobře. Teď se budeš muset vrátit a postavit se Kalonovi a Neferet. Neferet zabila ty dva upíry ve vaší škole. Učitele dramaťáku a ještě někoho jiného."

"Loren Blake?" Šok mě přinutil přestat plakat a já si otřela tvář. Heath jako obvykle vytáhl svazek Kleenex z kapsy jeho džínsů. Chvíli jsem na ně zírala a pak jsem oba překvapila tím, že jsem se začala smát. "Přinesl sis špinavý a použitý kapesníčky Kleenex do nebe? Vážně?" zasmála jsem se.

Podíval se na mě uraženě. "Zo. Nejsou použité. Nebo alespoň ne moc."

Zavrtěla jsem hlavou, opatrně si od něj vzala kapesník a otřela si tvář.

"Nos si utři taky. Teče ti z něj. Vždycky máš nudle u nosu, když pláčeš. To je důvod, proč mám sebou vždycky Kleenex."

"Ach, buď už zticha! Už nechci brečet," řekla jsem a na okamžik zapomněla, že je mrtvý i na všechno ostatní.

"Jo, ale když brečet budeš, tak ti bude téct z nosu hodně, takže musím být připraven."

Zírala jsem na něj a realita mě znovu dostihla. "A co se stane, když tam nebudeš, abys mi dal kapesník?" vzlyk mi unikl z hrdla. "A-a když tam nebudeš, kdo mi připomene co je to domov a co je to láska? Kdo mi připomene jaké to je být člověk?" rozbrečela jsem se, znovu.

"Ach, Zo. Ty to všechno zvládneš sama. Máš hodně času. Jsi důležitá upíří velekněžka. Pamatuješ?"

"Nechci jí být," řekla jsem mu upřímně. "Chci být jen Zoey a chci být tady s tebou."

"To je jen jedna tvoje část. Hele, možná je to část, která prostě jen potřebuje vyrůst." Mluvil jemný hlasem, který zněl náhle až příliš staře a moudře na mého Heatha.

"Ne." Když jsem to řekla, viděla jsem, jak se přes mé vidění mihnula inkoustová tma. Můj žaludek se zvednul a já viděla rozostřeně.

"Zo, minulost nelze změnit."

"Ne," opakovala jsem a odvrátila se od Heatha. Zírala jsem na to, co před chvílí byla krásná, světlá louka rámovaná krásným jezerem. Tentokrát jsem určitě viděla stín a postavu tam, kde bylo předtím slunce a motýli, ale nyní tam nebylo nic.

Temnota bez stínu mě vyděsila, ale postava, která tam byla také, mě k sobě lákala. V rámci posílení dramatičnosti oči zaplály a já svůj pohled chytila do jejich. Cítila jsem příval poznání. Ony mi někoho připomněly.

"Tam venku někdo je."

Heath mi vzal bradu do dlaně a nutil mě obrátit se od stínu k němu. "Zo, nemyslím si, že je to pro tebe dobré zůstat tady. Jen mysli na domov a pak zmáčkni tlačítko nebo dej paty k sobě nebo udělej nějakou jinou velekněžskou extra-speciální-přepínající-magickou věc a vrať se zpátky do reálného světa, kam patříš."

"Bez tebe?"

"Beze mě. Já jsem mrtvý," řekl tiše a pohladil mě po tváři svými prsty, které byly ale příliš živé.

"Mám být tady, vlastně si myslím, že je to jen první stupeň toho, kde mám být. Ale ty jsi stále naživu, Zo. Nepatříš sem."

Vytáhla jsem svou tvář z jeho ruky a prudce se od něj odtáhla a vstala. Třásla jsem hlavou, takže moje vlasy létaly kolem mě. Vypadala jsem jako šílenec. "Ne! Nevrátím se bez tebe!"

Zachytila jsem pohledem další stín. Byla to tmavá, svíjející se mlha, která nás obklopovala a já si byla jistá, že vidím ostrý záblesk špičatých rohů. Pak se mlha zavlnila znovu a stín se podobal o něco více lidské podobě. Zíral na mě ze tmy. "Já vím," zašeptala jsem do těch očí, které byly stejné jako moje, jen vypadaly starší a smutnější-o hodně smutnější.

Pak její místo převzal jiný tvar. Tyhle oči se s těmi mými setkaly taky. Jenže tyhle nebyly smutné. Byly modré a posmívaly se mi. To vymazalo jejich důvěrnost.

"Ty..." Zašeptala jsem a snažila se vytáhnout z náruče Heatha, který držel moje tělo pevně u toho svého.

"Nedívej se tam. Dej se dohromady a jdi domů, Zo."

Ale já se nemohla přestat dívat. Něco uvnitř mě, mě k tomu nutilo. Viděla jsem jiný obličej. Tyhle oči jsem znala-a v tu chvíli jsem věděla, že je dobře, že mi mé vědomí propůjčilo sílu a já se odtáhla od Heatha a otočila jsem ho, aby mohl vidět do šera, kam jsem se dívala i já.

"Svatý kecy, Heathe! Podívej se na mě. To jsem já!"

A bylo to. "Já" ztuhlo, jak jsme na sebe hleděli. Bylo jí asi tak devět let. Zamrkala na mě vyděšeně, ale mlčela.

"Zoey. Podívej se na mě." Heath mě chytil, takže mi držel ramena v sevření, které mi později určitě způsobí modřiny. "Musíš se dostat pryč."

"Ale to jsem já jako dítě."

"Myslím, že jsou tady všechny kusy z tebe. Něco se stalo s tvou duší, Zoey. Musíš se odsud dostat a dát jí zase dohromady."

Najednou jsem ucítila závrať a klesla mu do náruče. Nevěděla jsem jak, ale věděla jsem, že slova, která mi říkal, byly pravdivá. Stejně jako jsem věděla, že jeho smrt je definitivní. "Nemůžu odejít Heathe. Ne, pokud se všechny ty kusy znovu nestanou mnou. Nevím jak se to stalo-já to prostě nevím!"

Heath přitiskl své čelo proti mému. "No, Zo, možná by ses měla pokusit na ně použít svůj kárající mateřský hlas, jaký jsi používala na mě, když jsem toho vypil příliš mnoho, a říct jim, já nevím, zastavit tuhle blbost a vrátit se zpátky tam, kam patříš."

Znělo to tak moc jako já, že jsem se skoro usmála. Skoro.

"Ale když je dám všechny zase dohromady, budu muset odejít. Cítím to, Heathe," zašeptala jsem mu.

"Pokud je, ale nedáš dohromady, nikdy to tady neopustíš, protože tu zemřeš, Zo. Cítím to."

Podívala jsem se do jeho známých, teplých očí. "Bylo by to tak špatné? Myslím, že tohle místo vypadá mnohem lépe než ten nepořádek, který na mě čeká zpátky v reálném světě."

"Ne, Zoey." Heath zněl naštvaně. "Není v pořádku, abys byla tady. Ne pro tebe."

"No. Možná je to proto, že nejsem mrtvá. Ještě nejsem." Polkla jsem a přiznala si, že to co jsem řekla, znělo nahlas trochu děsivě.

"Myslím, že je v tom víc, než to."

Heath už se nedíval na mě. Zíral mi přes rameno a jeho oči byly rozšířené a vytřeštěné. Otočila jsem se. Svíjel se tam tvar, který vypadal nepříjemně jako bizardní, nedokončená verze mě. Vznášela se uvnitř černé mlhy. Chaoticky se svíjela a vypadala podivně a hodně nervózně. Pak tam byl paprsek světla, který se proměnil v obrovský nebezpečný objekt s rohy. Dělal hrozný hluk. Vstoupil na konec louky a všechny mé části duše, neúplné kousky začaly křičet a křičet, zatímco se rozptýlily a utekly před ním.

"Co se stane teď?" zeptala jsem se Heatha a marně se snažila udržet normální hlas, když ta věc začala jít přes louku.

Heath mě vzal za ruku a stiskl. "Nevím, ale budu s tebou, ať se stane cokoliv. A teď," zašeptal hlasem plným napětí," se nedívej za nás. Jen buď se mnou a běž!"

Pro jednu z mála chvil v mém životě, jsem se s ním nehádala. Nechtěla jsem mu klást otázky. Udělala jsem přesně to, co řekl. Držela jsem se Heatha a běžela.

6.kapitola

Stevie Rae

"Stevie Rae, to není dobrý nápad," řekl Dallas a spěchal, aby s ní udržel krok.

"Nebudu pryč dlouho," řekla a zastavila, když se dostala na parkoviště. Podívala se kolem a uviděla Zoeyno malé modré auto. "Ha! Tady to je. Vždycky v něm zapomíná klíče, protože tak jako tak nezamyká dveře."

Stevie Rae běžela až do auta a otevřela vrzající dveře. Začala vítězně křičet, když uviděla v zapalování klíčky.

"Vážně, pojď prosím do sálu Rady se mnou a řekni upírům, co se děje uvnitř té tvé hlavy, když už to nechce říct mě. Poslechni si jejich názor na to, co se ti teď rodí v hlavě, zlato."

Stevie Rae se otočila na Dallase. "To je ten problém. Nejsem si jistá tím, co udělám. A Dallasi, až něco budu vědět, ty budeš první, kdo se to dozví, pak až ty upíři. Víš to ne?"

Dallas jí pohladil rukou po tváři. "Dřív jsem si tím byl jistý, ale v poslední době se chováš vážně divně."

Položila mu ruku na rameno. "Prostě mám pocit, že by mohlo být něco, čím bych mohla Zoey pomoct, ale nehodlám tam nahoře sedět a čekat s partou nervózních upírů. Potřebuju vypadnout." Stevie Rae roztáhla paže, přičemž kolem nich zavířila země. "Musím použít svůj živel.

Pak můžu myslet. Zdá se, že je něco, co mi uniká, ale pochopit to, je mimo mé síly. Chci použít zem, aby mi pomohla toho dosáhnout."

"Nemůžeš to udělat tady? Je tu spousta hezké země po celém areálu školy."

Stevie Rae se přinutila usmát se na něj. Nenáviděla, když Dallasovi musela lhát, ale tohle zase nebyla úplná lež. Opravdu věděla o způsobu, jak by mohla Zoey pomoct a opravdu to nešlo udělat v areálu
Školy noci. "Tady je příliš mnoho rozptýlení."

"Dobře, podívej, já vím, že tě nemůžu zastavit. Potřebuju ale, abys mi něco slíbila. Nebo ze sebe udělám úplného osla a pokusím se tě zastavit."

Stevie Rae se rozšířily oči. Tentokrát se nemusela nutit do úsměvu. "Budeš se snažit nakopat mi zadek, Dallasi?"

"Dobře, ty i já dobře víme, že bych to mohl tak nanejvýš zkusit, nebyl bych úspěšný, nakonec bys mi ten zadek nakopala ty."

Stevie Rae se na něj stále usmívala a řekla: "Co chceš, abych slíbila?"

"Že se teď nevrátíš do depa. Málem tě zabili, sice vypadáš, že už jsi zase v pořádku, ale oni tě málem zabili. Včera. Tak mi slib, že se tam dolů dnes večer nevrátíš a nebudeš jim čelit."

"Slibuju," řekla upřímně. "Nepůjdu tam dolů. Řekla jsem ti, že se chci jen pokusit zjistit jak Zoey pomoct. To, že bych bojovala s těmi mláďaty, by jí nepomohlo."

"Přísaháš?"

"Přísahám."

Úlevou vydechl. "To je dobře. Tak co mám říct těm upírům o tom, že jsi pryč?"

"Přesně to, co jsem ti řekla-musím se obklopit zemí a zůstat sama. Že se pokusím na něco přijít, ale to nemůžu udělat tady."

"Tak dobře. Řeknu jim to. Budou naštvaní."

"Jo, dobře, vrátím se brzy," řekla a nastoupila do auta Zoey. "A neboj se. Budu opatrná."

Právě nastartovala, když Dallas zaklepal na okno. Potlačila otrávený povzdech a stáhla okýnko.

"Skoro jsem ti zapomněl říct, co jsem zaslechl od nějakých mláďat, když jsem na tebe čekal. Už je to po celém Internetu, Z není jediná roztříštěná duše v Benátkách."

"Co to sakra znamená, Dallasi?"

"Proslýchá se, že Neferet vyklopila Kalonu na Vysokou radu-doslova. Jeho tělo tam je, ale duše je pryč."

"Díky, Dallasi. Musím jít!" Aniž by čekala na odpověď, Stevie Rae dupla na plyn a vyjela z parkoviště a pryč ze školního pozemku. Jela rychle přímo po ulici Utica a zamířila do centra města a na severovýchod, směrem k pozemku na okraji Tulsy, kde stálo Gilcreasovo muzeum.
Takže Kalonova duše zmizela taky.

Stevie Rae ani na okamžik neuvěřila, že by byla jeho duše taky zničena žalem. Že by se jeho nesmrtelná duše taky rozpadla.

"Nepravděpodobné," zamumlala si pro sebe, když se řítila po temné, tiché ulici Tulsy. "Jde po ní." Jakmile Stevie Rae ty slova vyřkla nahlas, věděla, že má pravdu.

Co mohla udělat?

Neměla tušení. Nevěděla nic o nesmrtelných duších, které se roztříští nebo o duchovním světě. Jistě, už umřela. Ale nepamatovala si, co se s její duší stalo potom.

Uvězněná... Byla tam tma, zima a ticho a ona chtěla jen křičet a křičet a... Stevie Rae se otřásla, jak se upínala na své myšlenky. Nepamatovala si moc z toho hrozného mrtvého času-a ani nechtěla. Ale ona přece znala někoho, kdo toho věděl hodně o nesmrtelnosti a to zejména o Kalonovi a duchu světa. Podle babičky Z, Rephaim nebyl nic, byl jen duch, dokud Neferet nenechala povstat jeho hnusného otce.

"Rephaim něco bude vědět a co ví, budu vědět i já," řekla odhodlaně a prsty drtila volant.
Pokud by Stevie Rae musela použít sílu svého otisku a moc svého živlu, sebrala by každý kousek síly uvnitř jejího těla a dostala by to z něj. Ignorovala jak špatně, hrozně a provinile se její mysl cítila při myšlence na boj s Rephaimem. Šlápla na plyn a vjela na Gilcreasovu ulici.



Stevie Rae

Nemusela se ptát, kde ho hledat. Stevie Rae to prostě věděla. Otevřela přední dveře staré vily a vklouzla do tmavého a chladného domu. Stoupala stále výš a výš. Nepotřebovala vidět pootevřené balkonové dveře. Věděla, že je venku. Ona věděla, že je tam. Vždy budu vědět, kde je, pomyslela si zachmuřeně.

Neotočil se k ní hned a ona za to byla ráda. Stevie Rae potřebovala čas, znovu se pokusit zvyknout si na pohled na něj.

"Takže jsi přišla," řekl stále s tváří otočenou od ní.

Ten lidský hlas ji znovu udeřil. Stejně jako tomu bylo první noc, kdy ho slyšela.

"Volal jsi mě," řekla a snažila se udržet svůj hlas chladný. Snažila se, aby do něj neprosákl hněv, který cítila kvůli tomu, co provedl jeho otec.

Otočil se k ní a jejich oči se setkaly. Vypadá vyčerpaně, byla její první myšlenka. Jeho paže znovu krvácela.

Stále jí to bolí, byla jeho první myšlenka. A je plná hněvu.

Dívali se na sebe mlčky, ani jeden nebyl ochoten vyslovit své myšlenky nahlas.

"Co se stalo?" zeptal se konečně.

"Jak víš, že se něco stalo?" vyštěkla na něj.

Zaváhal, než promluvil. Volil opatrně slova. "Vím to od tebe."

"Nemůžu cítit tvoje emoce, Rephaime." Ozvěna jejího hlasu, když vyslovila jeho jméno, vyvolala ve vzduchu kolem nich ozvěnu. Noc byla náhle protkaná pamětí na lesknoucí se červenou mlhu, kterou k ní poslal syn nesmrtelného, aby pohladila Stevie Rae po kůži a přivolala ji k němu.

"To proto, že ten pocit nebyl můj," řekl a jeho hlas byl hluboký, měkký a váhavý. "Nevím nic o otisku, budeš mě to muset naučit."

Stevie Rae cítila, jak se jí po tvářích rozlévá horko. On má pravdu. Ona mu prostřednictvím otisku dovolila proniknout do jejích emocí. Ale jak to mohl pochopit? To jsem sotva udělala já.

"Takže ty víš, že se něco stalo, protože jsi to cítil ode mě?"

"Cítil jsem to v tvé mysli, ne na tvém těle." upřesnil. "Cítil jsem tvou bolest. Ne jako předtím, když ses ode mě napila. To bylo tvoje tělo v bolestech. Dnes v noci byla tvoje bolest emocionální ne fyzická."

Nemohla od něj odtrhnout oči. Šok na její tváři byl viditelný. "Ano, to byla. A stále je."

"Řekni mi, co se stalo."

Místo odpovědi se ho zeptala. "Proč jsi mě k sobě zavolal?"

"Cítila jsi mou bolest. Já mohu tu tvou cítit taky." Odmlčel se, zřejmě vyveden z míry tím co říká. Pak pokračoval: "Chtěl jsem tu bolest zastavit. Tak jsem k tobě poslal svou sílu a zavolal jsem tě."

"Jak jsi to udělal? Co byla ta červená mlhavá věc?"

"Odpověz na mou otázku a já odpovím na tu tvou."

"Dobře. Co se stalo? To tvůj táta. Zabil Heatha, lidského kluka, který byl choť Zoey. Ona to viděla a nemohla ho zastavit. Roztrhalo to její duši na kusy."

Rephaim na ní dál zíral. Stevie Rae cítila, jako by se díval skrz její tělo, přímo do její duše.

Nedokázala se odtrhnout. Čím déle se na sebe dívali, tím bylo pro ni těžší udržet si svůj hněv na Rephaima. Jeho oči byly tak lidské. Pouze jejich barva byla jiná. Ale Stevie Rae ta šarlatová barva nebyla tak cizí, jak by měla být. Po pravdě řečeno, byly pro ni děsivě známé. Její oči měly barvu úplně stejnou.

"Nemáš mi na to co říct?" vyhrkla a odvrátila svůj pohled od jeho, takže se dívala do tiché noci.

"Je toho víc. Co jsi mi neřekla?"

Znovu shromáždila svůj hněv. Obrátila se k němu a opět se střetla s jeho pohledem. "Duše tvého táty se vypařila taky."

Rephaim zamrkal. V jeho krví zbarvených očích byl jasný šok. "Nevěřím," řekl.

"Ani já ne, ale Neferet pohodila jeho bezduché tělo na Vysoké radě. Zřejmě hrají nějakou hru. Víš, co tím myslím?" Nečekala na jeho reakci a mluvila dál, její hlas stoupal s její frustrací, hněvem a strachem. "Myslím tím, že Kalona následoval Zoey na Onen svět, protože je jí naprosto posedlý."

Stevie Rae si otřela slzy, které jí tekly po tvářích a myslela, že tak zabrání tomu, aby jí tekly dál.

"To je nemožné." Rephaim zněl skoro stejně naštvaně, jak se ona cítila. Můj otec se nemohl vrátit na Onen svět. Ta říše mu byla navěky zakázána."

"No, zřejmě vymyslel způsob jak se přes ten zákaz dostat."

"Způsob jak obejít zákaz, který vydala sama bohyně? Jak by to mohl dokázat?"

"Nyx ho vykopla z Onoho světa?" zeptala se Stevie Rae.

"Byla to volba mého otce. Jednou byl válečník Nyx. Jeho přísaha k ní byla rozbita, když padl."

"Oh, bohyně. Kalona býval na straně Nyx?" Bez toho, aby věděla, že to dělá, přiblížila se Stevie Rae k Rephaimovi.

"Ano. Hlídal ji proti temnotě. Proč?" Rephaim hleděl ven do noci.

"Co se stalo? Proč padl?"

"O tom otec nikdy nemluví. Vím, že ať to bylo kvůli čemukoliv, naplnilo ho to hněvem, který hořel po celá staletí."

"A tak si byl vytvořen ty. Z toho hněvu."

Jeho pohled znovu vyhledal ten její. "Ano."

"Znamená to, že vyplňuje i tebe? Hněv a temnota?"

"Ty to nevíš? Stejně jako já cítím tvou bolest? Není to přesně to, jak otisk mezi námi funguje?"

"Dobře, to je komplikované. Podívej, tys byl tak trochu donucen do role mého chotě protože já jsem
upírka. A je lehčí pro chotě cítit emoce jeho upírky než naopak. Co já můžu od tebe dostat je-"

"Moje moc." doplnil. Nemyslela si, že zněl naštvaně, spíš unaveně a možná s trochou naděje. "Ty sis vzala mou nesmrtelnou sílu."

"Do prdele! To je důvod, proč jsem se uzdravila tak zatraceně rychle."

"Ano. A proč já ne."

Stevie Rae překvapeně zamrkala. "Sakra, mluv. Musíš se cítit příšerně-vypadáš opravdu zle."

Udělal hlasitý zvuk. Něco mezi smíchem a odfrknutím. "A ty vypadáš zdravě a silně."

"Jsem zdravá, ale nebudu opravdu celá, dokud nepřijdu na to, jak pomoct Zoey. Je to moje nejlepší kamarádka, Rephaime. Ona nemůže zemřít."

"A on je můj otec. Taky nemůže zemřít."

Dívali se na sebe a oba bojovali proti věci, která byla mezi nimi. Která je táhla k sobě, i když to bolelo. Bolest a vztek vířily kolem nich. Upřesňovaly a oddělovaly jejich světy.

"A co tohle: seženeme něco k jídlu. Znovu ti ošetřím křídlo, což nebude zábava ani pro jednoho z nás a pak se pokusíme zjistit co se děje se Zoey a s tvým tátou. Měl bys něco vědět. Nemohu sice cítit emoce tak, jako ty můžeš cítit moje, ale můžu říct, jestli mi lžeš. Jsem si také jistá, že bych tě mohla najít, bez ohledu na to, kde bys byl. Takže pokud mi o Zoey zalžeš, dávám ti své slovo, že půjdu proti tobě se vší mojí mocí i proti tvé krvi."

"Nebudu ti lhát," řekl.

"To je dobře. Tak pojďme dovnitř muzea najít kuchyni."

Stevie Rae opustila střešní balkon a Krakoun ji následoval, jako by byl upoután k Velekněžce neviditelným, ale nerozbitným řetězem.



Stevie Rae

"Můžeš mít cokoliv na světě, když disponuješ touhle mocí," řekl Rephaim mezi sousty obrovského sendviče, který mu vyrobila ze všech věcí, které nebylo zkažené v průmyslové ledničce v muzeu restaurace.

"Ne, ne tak docela. Myslím tím, určitě, můžu přesvědčit unavenou, přepracovanou a trochu otrávenou noční ostrahu, aby nás pustili do muzea a pak zapomněli, že jsme kdy existovali, ale nemůžu vládnout světu nebo cokoliv jiného takhle bláznivého."

"Je to super mít sílu vládnout."

"Ne, je to odpovědnost. Nikdy jsem to nechtěla a ani nechci. Podívej, nechci, aby si lidé mohly sakra dělat cokoliv chtějí. To prostě není v pořádku-ne pokuj jsou na straně Nyx."

"Protože vaše bohyně nevěří, že byste své dary mohly využít proto, abyste dostaly, po čem toužíte?"

Stevie Rae na něj chvíli zírala. Pak si nakroutila vlasy na prst, než odpověděla. Myslela si, že si z ní dělá srandu, ale červené oči, které se na ní dívali, byly vážné. Tak se zhluboka nadechla a vysvětlila: "Ne kvůli tomu, ale protože věřím, že Nyx dává všem svobodnou volbu. Ale když si vezmu lidskou mysl, dělají věci, nad kterými nemají kontrolu. Těm bych svobodnou volbu vzala. To prostě není v pořádku."

"Opravdu věříš, že všichni na světě by měli mít svobodnou vůli?"

"Ano, myslím. To je důvod, proč jsem dnes tady, promluvit s tebou. Zoey mě vrátila zpátky.
Dostala jsem se na správnou cestu, dávám ti ten samý dar."

"Doufáš, že když žiju, budu si moct vybrat svou vlastní cestu a ne tu mého otce?"

Stevie Rae byla překvapená, že to říká tak bezstarostně, ale nezeptala se, jestli je upřímný, pouze mu odpověděla: "Jo. Říkám, že jsem za tebou uzavřela tunel a nechala tě jít a nevydala jsem tě svým přátelům. Jsi zodpovědný za svůj život. Nejsi zavázán svému tátovi ani nikomu jinému." Na vteřinu se odmlčela a pak rychle dodala: "Už si tak trochu začal svou novou cestu, když jsi mě zachránil na střeše."

"Nesplacený dluh života je nebezpečná věc. Bylo logické, že jsem splatil dluh, který mezi námi byl."

"Jo, to chápu. Ale co dnes večer?"

"Dnes večer?"

"Poslal jsi mi svou sílu a zavolal jsi mě. Pokud máš takovou moc, proč si místo toho nás otisk nezlomil? To by ukončilo tvou bolest."

Přestal jíst a jeho rudé oči se na ní dívali. "Nenuť mě být něčím, čím nejsem. Strávil jsem staletí ve tmě. Žil jsem a zlo bylo můj spojenec. Jsem vázán na mého otce. On je vyplněn hněvem, který by mohl dost dobře spálit tento svět. Jestliže se vrátí, jsem předurčen k tomu, být po jeho boku. Ukážu ti, kdo jsem, Stevie Rae. Jsem noční můra stvořená ze znásilnění a hněvu. Chodím mezi živými, ale vždy se budu lišit. Nejsem nesmrtelný, nejsem člověk a nejsem ani zvíře."

Stevie Rae nechala jeho slova, aby se jí dostala do žil. Věděla, že k ní byl upřímný. Ale bylo v něm něco víc, než jen hněv a zlo. Věděla to, protože toho byla svědkem.

"No, Rephaime, jen jsem ti řekla, že bys měl vzít v úvahu, že bys mohl být i dobrý?"

Zkoumavě se podívala do jeho rudých očí. "To znamená, že teď jsem špatný?"

Pokrčila rameny. "Jen jsem ti to chtěla říct."

Beze slova zavrtěl hlavou a vrátil se k jídlu. Usmála se a pokračovala v dělání krůtího sendviče pro sebe. "Takže," plácla hořčici na bílé pečivo. "Jaká je tvoje teorie o tom, proč se roztříštila duše tvého otce?"

Jeho pohled se setkal s jejím a to jedno slovo, které pronesl způsobilo, že jí krev zchladla.

"Neferet."