Škola noci 9: Předurčená kapitola 11,12

11. kapitola

Lenobia

Lenobia zavětřila. Smíchané s pilinami, kůží, sladkým krmivem a koněm bylo něco jiného, něco kouřového a povědomého.

Věnovala Mujaji, své oblíbené klisně, spolehlivému černému Quarter koni poslední tah kartáče a následujíc svůj jemný nos, odešla ze stání. Zabočila do dlouhé široké chodby, která byla po obou stranách lemována prostornými stáními.

Její nos ji vedl přesně tam, kam čekala, k velkému porodnímu boxu, který byl blízko sedlárně.

Pohybujíc se v tichosti, říkala si Lenobia, že se za ním ve skutečnosti neplížila. Prostě si byla jistá, že nemluvila na jeho klisnu.

Travis k ní byl zády. Kovboj stál uprostřed boxu. V jedné ruce držel silný, kouřící svazek bylin. Jeho druhá ruka procházela skrz světlý kouř, linoucí se kolem něj a nad ním.

Bonnie, jeho velká Percheronská klisna, stála před ním, dřímajíc s jednou nohou nataženou. Jenom škubla lehce uchem, když se pohnul k ní a objel kouřící bylinou celý obrys jejího velkého těla.

Přešel od Bonnie k lůžku, které si pro sebe vytvořil ve vzdáleném rohu boxu, věnujíc mu to samé kouřové opracování, které věnoval klisně a sobě.

Bylo to jen tak tak, když se začal obracet od lůžka a Lenobia ustoupila z jeho zorného pole. Přemýšlejíc, co viděla, vyšla Lenobia z postranních dveří stáje a přešla několik metrů k lavičce, kde si sedla, dýchala v klidu chladné noci a snažila se protříbit si svoje myšlenky.

Kovboj pálil šalvěj. Vlastně, Lenobia si byla jistá z vůně, že to byla šalvěj bílá.

Vynikající pro vyčištění prostoru.

Ale proč by to oklahomský kovboj dělal?

Lidské chování? Co ona o tom ví? Měla s nimi ten nejvíce povrchní kontakt po…

Kroutila tenký zlatý řetízek, který držel smaragd ve tvaru srdce kolem prsteníčku její levé ruky. Věděla přesně, jak dlouho to bylo, kdy byla blízko člověku, konkrétně lidskému muži, dvě stě a dvacet tři let.

Lenobia pohlédla na svůj prsteník. Nebylo tam moc světla. Úsvit právě začínal měnit nebe z černého na modro šedé a ona mohla vidět jenom čistou zeleň smaragdu. V tomto světle byla jeho krása iluzivní, temná, jako vzpomínky na tváře z její minulosti.

Lenobia nechtěla na ty tváře myslet. Už dávno se naučila žít tady a teď. Dnes bylo boje dost. Podívala se na východ a přimhouřila oči před rostoucím světlem. "Dnes bylo štěstí dost. Koně a štěstí. Koně a štěstí." Lenobia opakovala slova, která byla její mantrou už více než dvě stě let. "Koně a štěstí…"

"Obojí ke mně přišlo vždy společně."

Dokonce, i když Lenobiin mozek zpracovával, že to byl lidský kovboj, kdo promluvil a ne nějaká strašná hrozba, její tělo vířilo kolem a defenzivně se krčilo a ze stáje přišel pronikavý výkřik klisnina bojového pokřiku.

"Hej, v klidu," řekl Travis, když držel své ruce zdvižené, ukazujíc, že byly prázdné a udělal krok od ní. "Nechtěl jsem-"

Lenobia ho ignorovala, sklonila hlavu, nadechla se a řekla: "Není nebezpečí. Jsem v pořádku. Spi, má krásko." Pak zvedla hlavu a její šedé oči probodly muže. "Pamatujte si tohle: neplížit se za mnou. Nikdy."

"Ano, madam. Poučil jsem se, i když jsem se za vás nechtěl připlížit. Nemyslel jsem si, že v tuto denní dobu tady budou nějací upíři."

"Nespálíme se na slunci. To je mýtus."

Lenobia přemýšlela o všem, co potřeboval vědět, že rudí upíři a mláďata dělali, ale jeho odpověď způsobila, že ztratila tok myšlenek.

"Ano, madam. Vím to. Také vím, že je vám sluneční světlo nepříjemné, což je důvod, proč jsem si myslel, že budu sám, když jsem sem přišel a, no, kouřit tohle," Travis se pozastavil a vzal tenký doutník z přední kapsy z jeho kožešinou lemovaného kabátu, "a sledovat východ slunce. Neviděl jsem, že tu sedíte, dokud jste nepromluvila."

Jeho úsměv byl okouzlující a rozehřál jeho oči, dávajíc jim jiskru, která změnila jejich obyčejnou hnědou na světlejší oříškovou barvu, něco, čeho si Lenobia nevšimla, že by se předtím stalo. Když to teď viděla, stáhlo jí to žaludek. Rychle se podívala z jeho očí stranou a duševně sebou zatřásla, aby se soustředila na jeho další slova. "Vaše říkání koně a štěstí způsobilo, že jsem promluvil bez přemýšlení. Příště si odkašlu nebo tak něco, dřív."

Cítíc se jím podivně znepokojená, zeptala se Lenobia na první otázku, která jí přišla na mysl. "Proč víte věci o upírech? Byl jste druh upíra?"

Jeho úsměv se rozrostl. "Ne, nic takového. Vím o vás trošku, protože vás moje matka měla ráda."

"Mě? Vaše matka mě zná?"

Zavrtěl hlavou. "Ne, madam. Nemyslel jsem Vás. Měl jsem na mysli upíry obecně. Podívejte, moje máma měla kamarádku, která byla označena, když byly děti. Zůstaly v kontaktu, psaly dopisy, spousty dopisů. Psaly si do dne, kdy máma zemřela."

"Je mi líto Vaší matky," řekla Lenobia, cítíc se trapně. Lidé žili tak krátké životy. Mohli být tak snadno zabiti. Divné, že na ně málem zapomněla. Téměř.

"Děkuji vám. Byla to rakovina. Vzala si ji rychle. Už je pryč pět let." Travis se podíval k vycházejícímu slunci. "Její oblíbená část dne bylo svítání. Rád si ji tím připomínám."

"Je to i můj oblíbený denní čas," překvapila Lenobia sama sebe, když promluvila.

"To je pěkná náhoda," řekl Travis, stáčejíc svůj pohled k ní a usmívajíc se. "Madam, můžu se Vás na něco zeptat?"

"Ano, myslím, že ano," řekla Lenobia a ostražitost vystřídala úsměvem.

"Vaše klisna Vás volala, když jsem Vás vyděsil."

"Nevyděsil jste mě. Polekal. Mezi těmi dvěma slovy je velký rozdíl."

"Můžete mít pravdu. Ale jak jsem říkal, vaše klisna vás volala. Pak jste promluvila a ona se uklidnila, i když neexistuje žádný způsob, jak by vás odtud slyšela."

"To není otázka," řekla Lenobia suše.

Zvedl obočí. "Jste inteligentní dáma. Víte, co mám na mysli."

"Chcete vědět, jestli Mujaji slyší mé myšlenky?"

"Chci," řekl Travis, studujíc ji a pokyvujíc pomalu hlavou.

"Nejsem zvyklá mluvit s lidmi o darech naší bohyně."

"Nyx," řekl Travis. Když se na něj jen dívala, pokrčil rameny a pokračoval, "Je to jméno vaší bohyně, není?"

"Je."

"Stará se Nyx, jestli o ní mluvíte s lidmi?"

Lenobia ho studovala blíž. Nezdálo se, že by byl něco jiného, než opravdu zvědavý. "Co byla odpověď vaší matky na tuhle otázku?"

"Řekla, že jí Willow hodně o Nyx psala a nezdálo se, že to bohyni vadí. Protože si Willow a já nepíšeme a já o ní neslyšel od té doby, kdy přišla na maminčin pohřeb, ale pak vypadala docela zdravě a rozhodně nebyla potrestaná bohyní."

"Willow (vrba)?"

"Byly to děti 1960. Křestní jméno mojí mámy bylo Rain (déšť). Odpovíte mi nebo ne?"

"Opovím vám, pokud mi odpovíte na oplátku."

"Ujednáno," řekl.

"Můj dar od Nyx je spřízněnost s koňmi. Nemůžu doslova číst jejich myšlenky, stejně jako oni nemůžou úplně číst moje, ale dostávám od nich obrázky a emoce, zvláště od koní, kteří jsou se mnou úzce spojení, jako má klisna Mujaji."

"A dostáváte věci, obrázky a podobně, od Bonnie o mně?"

Lenobia se musela přinutit nesmát jeho dychtivosti. "Ano. Strašně vás miluje. Dobře jste se o ni staral. Má zajímavou mysl, vaše Percheronská klisna."

"To má, ačkoli občas tvrdohlavou."

Lenobia se usmála. "Ale to znamená duchaplná, i když zapomíná, že váží dva tisíce liber a téměř přesahuje přes hlavu obyčejných lidí."

"No, madam, věřím, že Bonnie přesáhne také hlavy obyčejných upírů, pokud dostane jen poloviční šanci."

"Budu si to pamatovat," řekla. "A teď moje otázka. Proč jste vykuřoval?"

"Oh, viděla jste to? No, madam, můj otec je zčásti Muscogee, to je pro vás asi Creek indián. Mám několik jeho zvyků, vykuřovat nové místo je jeden z nich." Odmlčel se a věnoval malý poloviční smích. "A já myslel, že se mě zeptáte, proč jsem vzal tuhle práci."

"Bonnie už mi dala odpovědi."

Byla ráda, když viděla, jak se jeho oči rozšířily překvapením. "Říkala jste, že nedostáváte od koní myšlenky."

"Co jsem dostala od Bonnie je, že jste už nějakou dobu nepokojně cestoval. To mi říká, že jsme jen další zastávkou na vaší cestě životem."

"Je s tím v pořádku? Myslím, nezraňuje ji to, že ne?"

Trochu tepla pro kovboje jí prosáklo do žil a pulsovalo skrz její tělo. "Vaše klisna je v pořádku. Je šťastná, pokud je s vámi."

Naklonil klobouk dozadu a poškrábal se na čele. "No, to je úleva. Bylo pro mě těžké se usadit, když moje máma zemřela. Ranč prostě nebyl to samé bez-"

Nedaleko od nich klidné ráno rozbil motor a křik.

"No, co do pekel?"

"Nemám tušení, ale zjistím to." Lenobia se postavila a vykročila směrem ke zvukům chaosu. Všimla si, že Travis zůstal hned vedle ní. Podívala se na něj. "Když s vámi Neferet mluvila, zmínila nějaké docela drsné věci, které se v této Škole noci poslední dobou děly?"

"Ne, madam," řekl.

"No, možná budete chtít přehodnotit přijetí této práce. Jestli hledáte klid, tohle je pro vás určitě špatné místo."

"Ne, madam," zopakoval. "Nikdy jsem z boje neutíkal. Sice jsem ho taky nevyhledával, ale když si mě našel, neutíkal jsem."

"Škoda, že vy kovbojové už nenosíte pistole," zamumlala.

Travis poklepal na bok kabátu a ponuře se usmál. "Někteří z nás ještě ano, madam. Oklahoma má dobrý smysl pro bytí tajit/ nosit státem."

Její oči se mírně rozšířily. "Ráda to slyším. Jenom rychlý tip: pokud to má křídla jako pták, ale rudé oči, které vypadají lidské, připravte se to zastřelit."

"Neděláte si srandu, že ne?"

"Ne."

Společně následovali hluk okolo světlajícího areálu a přiblížili se k centru areálu školy. Když přišli na krásný trávník, oba zpomalili a pak zastavili.

Lenobia zavrtěla hlavou. "Já tomu nevěřím."

"Nechcete, abych je zastřelil, že ne?"

Zamračila se. "Zatím ne." Pak napochodovala doprostřed karavany nákladních aut a ploch a trávník zařízený muži- rozhodně lidskými muži- a připojila se k ubrečené, rozcuchané, ale opravdu naštvané upírce, která jim všem čelila.

"Jste hluchý nebo hloupý? Řekla jsem, abyste nevstupovali na mou půdu, a zvláště nevstupovali na mou půdu v této absurdní denní době, kdy se profesoři a studenti snaží spát."

"Gaeo, co se tady děje?" Lenobia položila ruku na upírčinu paži, aby ji uklidnila, protože vypadala jako by se chystala vrhnout na chudého, zmateného, podložku se sponou-držícího muže, který nerozumně vystoupil jako vůdce skupiny. Zíral na Gaeu se směsí hrůzy a úcty, kterou Lenobia chápala.

Gaea byla vysoká, štíhlá a neobvykle atraktivní i na upírku. Mohla by být pohádkově úspěšnou modelkou, kdyby místo toho naprosto neinklinovala k zemi.

"Tito muži," Gaea to slovo vyslovila, jako by špatně chutnalo, "se prostě objevili a začali útočit na moji zemi!"

"Podívejte se, paní, jak jsem řekl dříve, včera jsme byli najatí, abychom poskytovali nové trávníkové služby Škole noci."

Lenobia potlačila výkřik naprostého zklamání. Místo toho se zeptala muže: "A kdo vás najal?"

Podíval se na svoji podložku se sponou. "Jméno šéfa, které jsem dostal, bylo Neferet. Jste to vy?"

Lenobia zavrtěla hlavou. "Ne, ale je to jméno naší velekněžky." Obrátila se na správkyni půdy.

"Gaeo, neobdržela jsi informace, že Neferet bude najímat lidi, aby pracovali ve Škole noci?"

"Dostala jsem tu informaci. Jen jsem nedostala informaci, že si lidé budou uzurpovat moje místo!"

Samozřejmě, že ne, pomyslela si Lenobia chmurně, Neferet nechtěla, aby ani jeden z nás byl připraven na cokoliv, co dělala a ty ochraňuješ tvou trávu a keře a květiny, jako já své koně, čehož si je naše manipulativní velekněžka velmi dobře vědoma.

Lenobia zavrtěla hlavou, rozzlobená na Neferetin mat. "Ne, Gaeo," vysvětlila svým nejrozumnějším hlasem. "Nejsou tady k uzurpování. Jsou tady, aby pomohli."

Lenobia viděla v Gaeiných očích zápas.

Zřejmě, jako sama Lenobia, nechtěla vůbec pomoc lidí, ale jít proti vyhlášce vytvořené jejich velekněžkou a schválenou upíří nejvyšší radou, by ve škole vytvořilo rozkol.

A stará upíří pravda byla neukazovat žádné rozbroje před lidmi. "Ano, dobře, vidím to." Lenobia nechala nějaké napětí ze svého těla vytratit, když se Gaea rozhodla řídit starou upíří radou nad hrdostí a sílou. "Jen jsem byla zachycena nevědomá. Děkuji ti, Lenobie, za pomoc ve vyjasnění mi této situace."

Pak se obrátila k muži a pracovníkům, kteří se za ním nervózně hemžili. Gaea se usmála a Lenobia sledovala, jak tváře mužů malátní a rozšiřují se jim oči, když je plná síla její krásy zasáhla. "Omlouvám se za počáteční zmatek. Zdá se, že došlo k chybě v komunikaci. Projednáme, co přesně bude znamenat vaše práce a jak by bylo nejlepší…"

Lenobia nenápadně ustoupila, když Gaea zahájila dlouhé vysvětlování o časovém rozvržení a sekání trávy a fázích Měsíce.

Travis s ní opět srovnal krok.

Odkašlal si.

Aniž by se na něj podívala, řekla Lenobia: "Jen do toho. Řekněte, co chcete říct."

"No, madam, mě se zdá, že na této škole se děje strašně zmatků s prací."

"Mě se to zdá stejně," řekla Lenobia.

"Vaše šéfka se nezdá být-"

"Neferet není moje šéfka," přerušila ho Lenobia.

"Dobře, přeformuluji to. Zdá se, že moje šéfová hodně najímá lidi, aniž by lidem, které ty nájmy nejvíc ovlivňují, něco řekla. Takže jsem přemýšlel, jestli to má něco společného s drsnými časy, které jste předtím zmiňovala?"

"Mohlo by," řekla Lenobia. Do té doby došli zpět k hlavním dveřím, které vedly do stáje. Zastavila se a otočila k Travisovi. "Měl byste si zvyknout nebýt překvapený zmatkem a chaosem. Okolo může být hodně obojího."

"Ale nedáte mi upřesnění. Mám pravdu?"

"Máte," řekla Lenobia.

Travis si naklonil klobouk dozadu. "Jak o upřesnění těch ptáků s rudýma očima?"

"Krakouni," řekla Lenobia. "Tak se nazývají. Koně nemají rádi je, oni nemají rádi koně. V poslední době už tady způsobili problémy."

"Co jsou zač?" řekl Travis.

Lenobia si povzdechla. "Nejsou lidé. Nejsou ptáci. Nejsou upíři."

"No, madam, to zní, jako by celkově nebyli dobří. Budu střílet, pokud se budou procházet kolem koní?"

"Střílejte, pokud zaútočí na koně." Lenobia se pevně setkala s jeho pohledem. "Moje obecné pravidlo zní: nejprve chránit koně, ptát se až pak."

"Dobré pravidlo," řekl Travis.

"Myslím, že ano." Lenobia pokývla hlavou směrem ke stáji. "Máte tam všechno, co potřebujete?"

"Ano, madam. Bonnie a já toho moc nepotřebujeme." Odmlčel se a pak dodal, "Budete chtít změnit moji spací dobu, aby odpovídala vaší?"

"No, budu chtít změnit váš spánkový vzor, ale budete odpovídat celé škole, nejenom mě," řekla Lenobia rychle, přemýšlejíc, co řekl, že jí zrozpačitěl. "A budete překvapen, jak rychle se Bonnie adaptuje na změnu noci a dne."

"Bonnie a já máme svůj spravedlivý příděl nočních jízd."

"Dobře, pak jste na změny trochu připraven." Nastala trapná chvíle, kdy tam oba prostě stáli a pak Lenobia řekla, "Ach, můj byt je tamhle." Ukázala na vysoké druhé patro nad stájemi. "Zbytek profesorů je tam." Lenobia trhla bradou směrem k hlavnímu areálu budovy. "Raději jsem blíž ke koním."

"Vypadá to, že se shodneme alespoň v jedné věci."

Zvedla obočí v němé otázce.

Travis se usmál. "Preferování koní." Otevřel jí dveře.

Lenobia vešla do stáje a kousek spolu šli, dokud se nedostali ke schodišti, které vedlo do vyššího patra. "Myslím, že se uvidíme za soumraku," řekla.

Travis k ní smekl klobouk. "Ano, madam, uvidíme. Dobrou noc."

"Dobrou noc," řekla Lenobia a pak odspěchala po schodišti, cítíc jeho oči na zádech dlouho poté, co odešla z jeho pohledu.

12. kapitola

Aurox

Auroxnásledoval jehokněžkuz profesorské budovyven do ubývajícíhovečerního slunce. I kdyžbyla zimaa slunce nehřálo apo pravdě řečenosvětla bylo už jen málo,přikrčila se, jako by jí působilo bolest. Sledoval ji, jak si natáhla kapuci svého zeleného pláště vícpřes hlavutak, aby plnězahalovala její tvář.

"Sluneční světlo!" Neferet to slovo vyslovila, jako by mělo hořkou chuť. "Měli by mi zaplatit za to, že musím na tentovýlet při slunečním svitu." Podívala se na něj předtím, než si nasadila tmavé, zrcadlové brýle. "Vlastně mi za to zaplatí."

"Ano, kněžko,"řeklautomaticky.

Povýšeně došla k velkému černému vozu, který se na její příkaz naučil řídit, stoupla si před dveře a čekala, až jí je otevře, což rychle udělal. Aurox si všiml, že i v denních hodinách Neferet vrhá stíny, které jsou neobyčejně tmavé. Tmavždy cestuje s ní, pomyslel si.

Poté, co nastoupil do vozu, stiskla tlačítko na zpětném zrcátkuahlas se zeptal: "Ano, Neferet, kam Vás můžeOnStar (navigace)dnes vzít?"

"Střední škola Willa Rogerse,Tulsa, Oklahoma," uvedlav reakci nahlas, a pak mu přikázala: "Přesně následuj jejich pokyny."

"Ano, kněžko,"bylojediné, co bylo zapotřebí, aby řekl.

* * *

Ve chvíli, kdy zaparkoval, Aurox se ocitl před budovu ze světlých cihel a opracovaného kamene, která lahodila jeho oku. Následoval Neferet dovnitř, první vstoupil do její zářící, široké chodby a byl překvapen tím, jaký měl na tom místě pocit. Bylo to, jako by ta budova vnímala. Měla příjemné akustické vlastnosti, které Aurox shledal překvapivě uklidňujícími. Ale jak je to možné? Jak by ho budova mohla přimět, aby něco cítil?

Byl tu jen jeden starší hlídač. Jak se blížil k Auroxovi a Neferet, šel pomalu a kulhal, více zvědavý a zdvořilý než opatrný.

"Můžu vám s něčím pomoct?"

"Ano, má škola podzemní prostory? Velké sklepy nebo tunelový systém?" zeptala se Neferet, stáhla si kapuci a sundala tmavé brýle.

Hlídačovy oči se rozšířily nejprve nad její krásou, a pak se zaměřily na její safírově zbarvené tetování.

"Máme v podzemí nějaké staré tunely, které ve skutečnosti nebyly používány od dob protibombových krytů. To je něco jako dnešní podzemní úkryty před tornádem. Proč se - "

"Jak se dostaneme do tunelů?" přerušila ho Neferet.

"Je mi líto, potřeboval bych získat správní povolení na -"

"To nebude nutné." Tentokrát ke svým slovům přidala svůdný úsměv. "Jen sestavuji historické informace o školní budově. Tunely jsou stále dostupné, že?"

Ten člověk vypadal stejně zmateně její otázkou, jako byl oslněn jejím úsměvem. "Ach, ano. Je snadné se tam dostat. Stačí sledovat tuhle hlavní chodbu, dokud neminete knihovnu." Ukázal od nich doprava. "Schodiště je v rohu protínajících se chodeb. Vezměte to po schodech dolů. Přístup je přes starou hudební učebnu a pak asi v polovině další chodby vpravo. Dostal jsem tady univerzální klíč. Nepředpokládám, že by to někomu vadilo, kdybych vás tam vzal to omrknout. Není to, jako kdyby právě probíhaly hodiny nebo - "

"Zneškodni ho, ale nezabíjej," přikázala Neferet. "Jo, a dej mi ten klíč."

Auroxho udeřiltak silně, až upadl do bezvědomí. Nevěřil, že je starýmuž mrtvý, ale jistý sinebyl. Nebylčas nakontrolu. PodalNeferetcinkající klíčea ta začala spěchatve směru, který jimmužnerozumně ukázal. Zastavila se, když došla k velké místnostipo levé straně a letmo pohlédla okénky zavřených dveří. Auroxse podívals ní.Byla toelegantní místnost.Velké,dekorativní lustry visely nadstoly a knihovnami.

Zvláštní, žeAurox zevnitř vnímal očekávanoukvalitu.

"Knihovna," řekla. "Všechna tahle architektura ve stylu Art Decoje pro lidskéteenagery naprostým mrháním." Neferet zavrhla krásu a majestátnost budovy. Kývla ke křížícím se chodbám před nimi.

"Tohle je správnácesta."

Téměřneochotně jiAurox následoval.

"Tatoškola,stejně jako Škola noci je škola?" Aurox musel vyslovit některou z otázek, které mu kroužilymyslí.

Neferet na něj ani nepohlédla. "Tohle je lidská škola - veřejná škola. Nejako Škola noci." Drobně se otřásla."V podstatě vidím hormonya testosteron. Proč se ptáš?"

"Jsemjenzvědavý," řekl.

Krátce se na něj podívala: "Nejsi."

"Ano, kněžko,"řekl tiše.

Proplétali se dál klidnou budovou a chodeb se méně a méně dotýkala sluneční záře. Stíny kolem Neferet se rozvířily, jak se zastavila předdveřmi s namalovanými notami. "To je ono," řekla, když odemykala dveře avstoupila došpinavého prostoru, který byl cítit prachema zanedbaností. Nalevo byla místnostplná kovových stojanůa židlí. Před nimibyla zaneřáděná oblast, kterávedlado většítmy. Neferetzaváhala a vydalahluboký frustrovaný zvuk. " To hledání mě unavuje."

Neferetzvedlapravou ruku, přitisklaostrýnehet levého prostředníčkuna svou dlaň, drobným říznutím otevřela zranění, ze kterého ukápla rudá.

"Na rudou vám přikazuji mě vést,

vaší platbou bude má krev."

S pocitemokouzlenísledovalAurox Temnotu, jak vypustila stíny, které zahalily Neferetstejně jakorohy místnosti.Pátravéúponkyse plazilyk ní. Obtočily se kolem jejího těla, plazily se jí po kůži ke krvi, která se shromáždilav její dlani. Tam se Temnota krmila a Neferet se roztřáslaa sténala jakoby v bolestech, ale přesto kněžkanezavřela svoji ruku. Neodtáhla se. To přiměloAuroxe cítit. Částz nějpocítilavzrušení, jak očekával příchod bitvy a vítalvztek asílu, kteréby bitvavyvolala. Ale jeho další část cítilaodpor. Temnotapulsovala kolem Neferet, zlomyslná, lepkaváa nebezpečná. Auroxpřemýšlel nad těmi různýmipocity, kdyžNeferet setřásla úponkya olízla siránu, která se ihnedzavřela.

"Už máš krev.

Teď mě veď."

Monotónní rýmNeferetina kouzla přejel přes Auroxe svou silou a on se zachvěl, jak se Temnota svíjelaa nechala poletovattenképásky, které byly černějšínežnoc, když je měsíc v novu, jako ukazatel cesty.

"Pojď," řeklaNeferet.

Auroxudělal, co mubylo přikázáno.

Následovali pásky Temnoty do zdánlivě opuštěné chodby, která se začala svažovat dolů a dolů, jako do tunelů. Nakonec dorazili do místa, které se rozšířilo a skončilo. Tam se Neferet zastavila.

Aurox je ucítil dřív, než je spatřil. Jejich zápach byl hnusný, zkažený, špinavý. Smrt, pomyslel si. Jsou cítit jako smrt.

"Nepřijatelné," řekla po nádechu rozzlobeně Neferet. "Naprosto nepřijatelné." Vešla do podzemní místnosti, došla ke zdi a otočila vypínačem. Jediná holá žárovka vrhala nezdravě žluté světlo.

Aurox si pomyslel, že to vypadá jako hnízdo.

Matrace se hromadily jedna za druhou. Těla byla stočená jedno vedle druhého pod přikrývkami. Někteří byli nazí. Někteří z nich byli oblečeni. Bylo těžké poznat, kde jeden končil a další začínal. Jedna hlava se zvedla. Upírovo tetování bylo červené a nápadně se podobalo chapadlům Temnoty, která vedla k němu. Jeho pohled byl tvrdý. Jeho hlas rozzlobený.

"Kurtisi, postarej se o každého, kdo nás otravuje."

Velký kopec se pohyboval pomalu a silné široké čelo se objevilo na druhém konci hnízda. Tenhle měl na čele červený obrys půlměsíce - mládě.

"Vždyť je ještě den. Jen začaruj s elektřinou nebo tak něco a -"

"A co?" hlas Neferet byl jako led. "Kurtisi, tys byl před smrtí hloupý a nemotorný. Teď jsi hloupý a nemotorný a smrdíš." Neferet pohlédla na Auroxe. "Hoď ho ke zdi."

Aurox se rozhýbal, aby splnil její přání, ale pomalu a dával tak mláděti čas pocítit strach. Aurox se krmil z toho strachu, a jak se jeho tělo měnilo, rostlo v něco jiného, něco silnějšího, počáteční strach mláděte se měnil, rostl, až přerostl do skutečné hrůzy. S řevem Aurox zvedl chlapce z jeho hnízda a hodil ho ke zdi. Ozval se nechutný praskavý zvuk a chlapec zůstal nehybně ležet.

"Páni! Ouha! Počkej chvíli. Neferet! Nevěděl jsem, že jsi to ty." červený upír vstal, bez košile, ruce zvednuté, tváří ke kněžce. Aurox cítil jeho strach. Ten cítil dobře.

Udělal krok směrem k upírovi. Jeho kopyta zazvonila o studenou betonovou podlahu.

"Zůstaň stát, Auroxi," přikázala Neferet. Obrátila se k němu zády a soustředila se na upíra a jeho hnízdo. "Opravdu věříš, že se přede mnou můžete ukrýt, Dallasi?"

"Neskrýval jsem se před tebou! Nevěděl jsem, co mám dělat, kde tě najít."

"Nelži mi." Neferetin hlas byl jemný a v té jemnosti Aurox slyšel černé, nekonečné nebezpečí.

"Nikdy mi nelži."

"Dobře, dobře. Omlouvám se," řekl spěšně upír. "Asi jsem nepřemýšlel."

Hnízdo mláďat bylo vzrušené, probuzené tím, jak spolu jejich upír a Neferet mluvili a Aurox teď mohl vidět tváře s očima navrch hlavy, jak se strachem zírají z Neferet na něj.

Toužil zničit ty tváře zírající na jeho kopyta.

Z hnízda se ozval chrčivý kašel.

Neferet se ušklíbla. "Kolik vás tady je?"

"Potom co jsme bojovali se Zoey a těmi jejími kretény, z depa nás kromě mě odešlo deset." Letmo pohlédl na Kurtise. "A on."

"Není mrtvý. Zatím," řekla Neferet. "Takže je tady jedenáct mláďat a jeden upír. Kolik z tvých mláďat začalo kašlat?"

Dallas pokrčil rameny. "Dva, možná tři."

"Je jich tady příliš mnoho. Musí kolem sebe mít upíry nebo zemřou. Znovu," dodala s krutým úsměvem.

Auroxe zaplavilo z hnízda mláďat mnohem více strachu. Zaskřípal zuby, jak bojoval s nutkáním se z něj nakrmit.

"Budeš za námi chodit? Stejně jako dřív?"

"Ne. Změnila jsem plány. Je na čase, abyste se ke mně připojili. Každý z vás se připojí."

"Chceš říct, že ve Škole noci? To je nemožné. Nejsme to, co jsme bývali, a nechceme - "

"Co chcete, pro mě nemá žádný význam, pokud mě posloucháte. A pokud mě nechcete poslouchat, zemřete."

Zdálo se, že se upír postavil rovněji. Jeho hněv hořel jasněji, stejně jako jediná žárovka.

"Nechci umřít. Už jsem se proměnil. Někteří z nich by mohli," ukázal na mláďata, která se mu všechna krčila u nohou, "ale říkám, že je tu právo silnějšího."

"Nejsi tak chytrý, jak jsem si pamatovala, Dallasi. Nech mě mluvit jasně a jednoduše, takže mi i ty můžeš rozumět: Pokud mě ty a tvá mláďata nebudou poslouchat, budeš první, kdo zemře. Můj netvor tě zabije. Teď. Nebo kdykoliv mu to přikážu. Vyber si."

Světlo žárovky se ztlumilo. "Rozhodl jsem se tě poslouchat," řekl Dallas.

"Moudrá volba. Chci, abyste se umyli a vrátili se do Školy noci včas na dnešní vyučování."

"Ale jak?"

"Použijte školní sprchy, smyjte ze sebe ten zápach. Ukradněte oblečení. Čisté oblečení. Nebo ho kupte. V půl osmé, těsně před zahájením vyučování, na vás bude čekat autobus Školy noci na ulici u východního vchodu do Tulské univerzity. Nastoupíte do něj. Budete pokračovat ve výuce. Budete spát ve Škole noci." Neferet se odmlčela a mávla rukou. "Nechám zakrýt okna nebo otevřít suterén nebo něco. Ale budete žít ve Škole noci."

"Jak budeme uspokojovat náš hlad?"

"Opatrně. A to, co nemůžete uspokojit opatrně, budete kontrolovat, alespoň dokud se svět neobrátí a nezmění, aby přijal vaše potřeby."

"Já to nechápu! Proč nás tam ještě chcete?"

"Rephaim, krakoun, kterého si ani jednou nedokázal zabít, byl obdařen lidskou podobou během noci a pářil se se Stevie Rae. Má povoleno navštěvovat Školu noci, spolu s Afroditou a dalšími červenými mláďaty - s mláďaty Stevie Rae."

"Předpokládám, že bych měl chodit do školy s ním? A s ní? Společně?"

Žárovka znovu jasně zazářila.

"Nenávidíš je, že?"

"Ano."

"Dobře. To je důvod, proč tě tam chci - vás všechny chci."

"Protože je nenávidíme?"

"Ne, kvůli tomu, co tvá nenávist, mnou řízená, způsobí," řekla.

"A to je co?" Zeptal se.

Neferet usmála. "Chaos".