Škola noci 9: Předurčená kapitola 19,20

19. kapitola

Zoey

"Tohle bude hromada sraček masivních rozměrů," zašeptala mi Afrodita, když jsme stály zvenku místnosti, určené jako Thanatosina třída, první hodinu v pondělí. Místnost byla jedna z největších ve škole. Vlastně, s výjimkou dramatické třídy, která byla doopravdy jako miniauditorium a hlediště samotné, tohle byla největší "normální" třída ve škole. Skvělé, pomyslela jsem si, o to víc prostoru pro výbuch, který se chystá.

"Není to jako bychom mohli tohle vyučování prospat," zamumlala jsem zpátky k Afroditě. Pak jsem zbytku své skupiny řekla: "Dobře, pojďme dovnitř. Nebojte se. Jsme spolu, takže to doopravdy nemůže být tak zlé." Moje stádo pakoňů, stejně jako Stevie Rae, Rephaim a všechna její červená mláďata mě obklopili. Všichni přikývli a vypadali odevzdaně a připraveně k čemukoliv, co se chystalo zasáhnout ventilátor.

Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř.

Můj vidoucí kámen okamžitě začal vyzařovat teplo.

Dallas a jeho skupina byly už ve třídě, předvídatelně zaplňujíc zadní řady lavic.

Aurox seděl v první lavici trochu stranou, samozřejmě se oddělujíc od Dallasovy skupiny.

Přemýšlela jsem, proč se nepotloukal s padouchy, protože byl v Neferetině týmu jako samozřejmě oni, ale držela jsem svůj pohled opatrně odvrácený.

"Budu se snažit udržet pozitivní přístup," řekla Stevie Rae, ignorujíc Dallasův úšklebek, který jí poslal a protivný smích, který se nesl jako levný parfém od Nichole. Vzala Rephaimovu ruku a usmála se, líbajíc ho na tvář. "Nenech je se k tobě dostat."

"Hodně štěstí s tím," řekla Erin.

Shaunee, stojící několik dětí od Erin, nic neřekla.

"Je červený a nemyslím dobrou červenou jakou má Shaunee," řekla Shaylin, pokukujíc přes mé rameno na Dallase.

Podívala jsem se na ni. "Co tím myslíš?"

"Jsem červená?" zeptala se Shaunee.

"Jo," řekla jí Shaylin. "Tvoje barva je jasná a snadná k pochopení. Jsi jako táborák, hřejivá a dobrá."

"To je opravdu milé," řekla Stevie Rae.

"Děkuju," řekla Shaunee. "Je to milé."

"Ale co s Dallasem?" zeptal se Rephaim.

"Je červený jako bomba. Hněv. Nenávist," řekla.

"Pak říkám pojďme dolů dopředu a dostaňme se co nejdál od něj, jak to bude možné," řekla Stevie Rae.

"Od některých věcí je těžší se dostat než od jiných," řekla Erin, ale nedívala se na Dallase.

Dívala se na táborákově-červenou Shaunee, která se dívala na své nehty.

"Nebuď tolik negativní Nancy," řekla Stevie Rae Erin, úhledně přerušujíc trapné ticho. Pak se na mě rozzářila svým sladkým, otevřeným úsměvem. "Pojďme se posadit dopředu!"

"Dobře, jsem za tebou," řekla jsem, i když jsem chtěla s křikem vyběhnout z místnosti.

"Chci běžet s křikem z místnosti." Afrodita strašidelně zopakovala mé myšlenky, když šla za mnou, následující Stevie Rae a Rephaima.

Sklapla jsem před "taktéž", které jsem chtěla říct a nedbale jsem si sedla na židli z druhé strany Stevie Rae, která byla vpředu a centru místnosti. Zvon odbil a Thanatos vstoupila do dveří, které vedly z malé kanceláře přímo do přední části místnosti, která byla vyzvednutá, trochu jako jeviště a měla přímo uprostřed malé podium se Smart Boardem za ním.

"Oooh! Parádní barvy!" řekla Shaylin ze svého místa za mnou.

"Veselé setkání," řekla Thanatos. Všichni jsme zopakovali její pozdrav. Pomyslela jsem si, že vypadala královsky a mocně. Měla na sobě šaty zbarvené do noci, které zdobily pouze stříbrnou nití vyšité obrysy Nyx s rukama zdviženýma k srpku Měsíce.

"Vítejte na první z prvních. V celé naší historii, nikdy nebyla třída zcela jako tato, tvořená různými typy mláďat, měnících se, lidí a upírů. Stojím před vámi reprezentující Nejvyšší radu upírů, která je tak dlouho, jak existujete naše společenství, vaší vládnoucí radou."

Thanatos mi věnovala dlouhý pohled, během poslední části její věty. Pevně jsem se setkala s jejíma očima. Sakra, souhlasila jsem s ní.

Jenom jsem si nebyla stoprocentně jistá, že jsme já a moje skupina chtěly existovat v upíří společnosti.

"Vím, že vás zajímá, co přesně bude znamenat tato třída, ale mám na vaše otázky jen částečnou odpověď. Jsem zde, abych vás zdokonalovala a vedla na cestě, která je jedinečná jako každý z vás. Tato třída převezme místo vaší upíří sociologie, proto vám uvedu témata, která se všichni upíři a mláďata nakonec musí pokusit pochopit, jako je Smrt a Temnota, Strážcovství a Otisk, Světlo a Láska. Ale díky jedinečnému složení této třídy jsou také témata, která uvedete vy mně a tak nám všem. Dávám vám své slovo, že s vámi budu hledat jen pravdu a pokud nebudu mít odpověď na vaše tázání, udělám, co bude v mých silách, abych to s vámi zjistila."

Pomyslela jsem si dál, že tohle vyučování neznělo tak špatně a vlastně to začínalo docela v pohodě a zajímavě, když hovno vlétlo do větráku.

"Tak, pojďme hledat pravdu. Chci, aby každý z vás strávil pár chvil v úvahách. Pak, na kus papíru, napište alespoň jednu otázku, na kterou chcete, abych této třídě odpověděla. Přeložte ji a až ji necháte, přečtu ji. Buďte ve vašem dotazu upřímní, bez obav z cenzury nebo úsudku. Nemusíte otázku opatřit vaším jménem, pokud radši zůstanete anonymní."

Chvíli bylo ticho, a pak se Stevie Raeina ruka zvedla.

"Ano, Stevie Rae," vyvolala ji Thanatos.

"Jen chci mít jistotu, že jsme správně pochopili. Můžeme se zeptat na cokoliv? Absolutně cokoliv, aniž bychom se museli bát, že se dostaneme do potíží?"

Thanatos se na Stevie Rae vlídně usmála a začala jí odpovídat slovy: "To je vynikající-" když se zadní části Dallasův přehnaný šepot "Chci se zeptat, co má pták co člověk ne, a proč se jí to tolik líbí!" jasně zazněl.

Stevie Rae popadla Rephaimovu ruku a já věděla, že to bylo, aby ho udržela od konfrontace s Dallasem.

Pak jsem nevěnovala pozornost svojí BFF nebo jejímu klukovi, když Thanatos zareagovala. Změna, která přes ni prošla, byla rychlá a úplně totálně děsivá. Zdála se větší. Vítr svištěl kolem ní, zdvíhajíc jí vlasy. Když promluvila, vzpomněla jsem si na scénu z Pána prstenů, když Galadriel věnovala Frodovi pohled, který byl druhu strašné temné královny, kdyby od něj prsten vzala.

"Spletl sis mě s nízkou bytostí, Dallasi?"

Síla její přítomnosti se proti nám chvěla.

Thanatos byla tak úžasně rozzlobená, že bylo těžké se na ni dívat, tak jsem se ohlédla přes rameno na Dallase. Seděl zmáčknutý v židli tak daleko, jak jen mohl. Jeho tvář byla úplně bílá.

"N-ne, profesorko," zakoktal.

"Říkej mi kněžko!" zvolala Thanatos, vypadajíc, že by mohla házet blesky a svolávat hromy.

"Ne, kněžko," opravil se rychle. "J-já to nemyslel neuctivě k vám."

"Ale myslel jsi to neuctivě alespoň k jednomu z tvých spolužáků a tady, v mé třídě, to je nepřijatelné. Rozuměl jsi mi, mladý červený upíre?"

"Ano, kněžko."

Vítr kolem ní odumřel a Thanatos se vrátila zpátky ke vzhledu královský místo smrtící. "Výborně," řekla a pak obrátila svou pozornost zpátky ke Stevie Rae. "Odpověď na tvou otázku je, že tak dlouho, jak se budete chovat uctivě, nemusíte se bát za svou otázku pokárání."

"Děkuji ti," řekla Stevie Rae trochu bezdeše.

"Pak tedy dobrá, všichni můžete začít psát vaše otázky." Thanatos se odmlčela a podívala se z Rephaima na Auroxe, dávajíc jim oběma jednu otázku. "Nepomyslela jsem, abych se zeptala předtím, ale když jste oba dva noví v, no, řekněme, akademickém světě, potřebuje nějaký z vás pomoc třeba se čtením nebo psaním?"

Rephaim zavrtěl hlavou a odpověděl první: "Já pomoc nepotřebuji. Umím číst a psát více lidskými jazyky."

"Wow, opravdu? To jsem nevěděla," řekla Stevie Rae.

Ostýchavě se usmál a pokrčil rameny. "Můj otec to shledával užitečným."

"A ty, Auroxi?" pobídla ho Thanatos.

Viděla jsem ho polknout a vypadal nervózně. "Umím číst a psát. J-já ale nevím, jak jsem k této dovednosti přišel."

"No, dobře, to je zajímavé," řekla Thanatos. A pak, jako kdyby lidé, mající magické schopnosti k čtení a psaní byli úplně normální, pokračovala s rozpaky. "Zoey a Stevie Rae, jak sedíte blíž, prosím rozdělte místnost a vyberte mi otázky z obou stran."

Stevie Rae a já jsme zamumlaly naše okay a pak jsem tam seděla a dívala se na můj prázdný kus papíru poznámkového bloku. Takže, měla bych se zeptat na něco neškodného, jako otázku o spřízněnosti a kdy je to "normální" pro její projevování? Nebo bych měla být vážná a zeptat se na něco, co chci skutečně vědět?

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stevie Rae psala s velmi vážným výrazem ve tváři. Rephaim právě položil svoji tužku a překládal papír na půl. Vrhla jsem na to rychlý pohled, ale vše, co jsem mohla vidět, bylo, že se podepsal svým jménem k otázce.

Budu vážná, rozhodla jsem se a napsala: Jak ses dostala přes smrt svých rodičů? Zaváhala jsem a pak se svým jménem podepsala pod otázku. Snažila jsem se zahlédnout, co psala Stevie Rae, ale už skončila a měla papír v ruce. Odrazila se od svého stolu a zamířila vzhůru a dozadu uličkou na její straně místnosti, zvedajíc papíry jako profík.

Povzdechla jsem si a začala odklízení na mé straně. Samozřejmě tam byl Aurox. Nechtěla jsem se mu podívat do očí, takže jsem se místo toho dívala na papír, který mi podal. Na něm, velkými tiskacími písmeny, byla otázka: CO JSEM?

A podepsal se.

Zcela překvapená, setkala jsem se s jeho pohledem. Díval se pevně zpátky na mě. Pak promluvil tak tiše, že jsem ho jenom já mohla slyšet říct, "Rád bych to věděl."

Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho neobvyklých, měsíční-kámen očí. Z nějakého debilního důvodu, slyšela jsem svůj hlas šeptat zpátky, "Já taky." Popadla jsem od něj papír a rychle se pohnula pryč, snažíc se nemyslet, snažíc se prostě dělat to, co mi bylo řečeno. Dallas a jeho skupina byli super podmanění. Sotva se podívali na mě nebo Stevie Rae, ale všimla jsem si, že na papíry, které jsem od nich brala, nenapsali žádné slovo, což bylo vážně pasivně-agresivní špatné znamení.

Strčila jsem ty papíry na dno hromady na své cestě zpátky do přední části třídy. Thanatos vzala papíry, poděkovala nám, a pak řekla: "Prostuduji dnes v noci vaše dotazy a zítra začne o některých z nich diskuze. Po zbytek hodiny se vraťme k tématu, které věřím, většina z vás shledá významné, otisknutí s druhem nebo chotěm."

Očekávala jsem, že nám Thanatos dá standartní prostou řeč, žádné projevy jsme o otisknutí věci od prvního dne nedostali, ale mýlila jsem se. Mluvila upřímně o radosti a kráse řádného otisku, stejně jako tragédii jednoho špatného.

Byla zajímavá a zábavná (suchým britským způsobem). Zdálo se, že jsem zamrkala a zvon ukončující hodinu zvonil.

Zavěsila jsem se trochu pozadu, čekající na Afroditu, která stále ještě byla v hluboké, ale překvapivě respektuplné diskusi s Thanatos o otisku. Afroditin bod byl, že otisk není založen na sexualitě. Thanatos trvala na tom, hodně k Afroditinu zděšení (protože se otiskla se Stevie Rae, i když to netrvalo dlouho), že sexuální přitažlivost šla ruku v ruce s otiskem.

Thanatos nakonec ukončila diskuzi s: "Afrodito, zda přiznáš věc nebo ne, nedělá jí to o nic více nebo méně pravdivou."

"Ujistím se, že se Zoey dostane na druhou hodinu," řekla Afrodita, znějíc nespokojeně.

"Udělej to, mladá věštkyně." Thanatos měla v hlase úsměv, i když ne na tváři. "A děkuji ti za dnešní tak živou diskuzi. Budu se těšit na další zítra."

Afrodita přikývla a zamračila se a právě z Thanatosina doslechu řekla: "Živá diskuze můj nádherný zadku. Nediskutuji znovu o hovno lesbickém otisku. Nikdy."

"Nemyslím, že měla na mysli tohle, Afrodito," řekla jsem, opatrná udržet také ze své tváře úsměv. "Ale měla pravdu, že to udělala pro dobro třídy mnohem více zajímavé než běžná upíří sociologie se všemi Neferetinými otázkami."

Afrodita otevřela dveře. "Jsem moc ráda, že jsem mohla bavit lid a-" A vstoupily jsme doprostřed chaosu.

"Tak pojď, ptačí kluku!" křičel Dallas. "Nemůžeš se schovávat za Stevie Rae navždy!" Svalnatý Johnny B sepnul ruce a držel Dallase zpět, ale on bojoval jako blázen.

"Neskrývám se, ty arogantní blázne!" zakřičel Rephaim. Stevie Rae držela jeho paži jako svěrák a snažila se ho odtáhnout po chodníku od Dallase.

"Dojdu pro Daria a Starka," řekla Afrodita a rozběhla se pryč.

"Dobře, podívejte kluci, nechte toho!" Vstoupila jsem mezi oba kluky a jejich rostoucí skupiny.

"Vypadni odtud sakra, Zoey! To není tvůj boj." Dallas obrátil svůj jed na mě. "Myslíš, že jsi o tolik lepší než ostatní, ale pro nás neznamenáš ani hovno." Trhl hlavou směrem ke skupině jeho červených mláďat, která stála poblíž, jenom sledující a usmívající se.

Byla jsem překvapena tím, jak moc to, co řekl, zranilo mé city. "Nemyslím si, že jsem lepší než všichni ostatní!"

"Nenech ho, aby tě dostal, Z. Není nic, než malicherný, smutný chlapec převlečený za upíra," řekla Stevie Rae.

"A ty nejsi nic jiného než děvka!" zakřičel Dallas na Stevie Rae.

"Říkal jsem ti, abys jí přestal takhle nazývat!" Rephaim se snažil odtáhnout od Stevie Rae.

"Každý ví, že jsi jen naštvaný, protože už není s tebou," řekla jsem Dallasovi, přemýšlejíc, jaký úplný a kompletní blbec se ukázal být.

"Ne, jsem naštvaný, protože je s hříčkou přírody!" Jeho slova střelila za mě. Všimla jsem si, že dokonce i když zápasil a křičel, jeho pohled stále přecházel zpátky k místu nízko na zdi, které posouval níž a níž. Následovala jsem jeho pohled a uviděla osamocenou elektrickou síť na zdi, jednu z těch průmyslových trojstranných věcí.

Ah, sakra!

"Nejsem hříčka!" Rephaim vypadal, jako by měl explodovat. "Jsem člověk!"

"Opravdu? Co kdybychom počkali, až vyjde slunce a ukáže nám, jak jsi člověk."

Dallas se ušklíbl a pohnul se blíže ke zdi.

Tak nonšalantně, jak jsem mohla, pokročila jsem o pár kroků k výstupu a zběsile přemýšlela, jaký prvek by bylo nejlepší zavolat, když jsem potřebovala bojovat s elektřinou.

"To mi vyhovuje," řekl Rephaim. "Ať už to bude z lidského oka nebo ptačího, budu šťastný ze sledování tvého spálení!"

"Ve tvých snech, ty kreténe!" Dallas se vyhoupl vpřed, směrem k výstupu, téměř se dostávajíc od Johnnyho B a dělajíc mě sraženou a padající na záda.

A pak mě zachytila silná ruka a silná paže mě udržela od spadnutí na zadek. Vše v jednom pohybu, Stark mě postavil na nohy a postavil mě za něj a ke zdi. Pak čelil Dallasovi.

"Běž pryč." Stark nezvýšil hlas. Zněl klidně a chladně a zcela nebezpečně.

"Tohle není tvůj boj," řekl Dallas, ale už přestal zápasit proti Johnnymu B.

"Pokud je v tom Zoey, je to můj boj. A ty potřebuješ pochopit, že vyhraju. Vždycky. Takže, běž pryč."

"Teď to skončí!" Zníc jako generál velící uprchlým vojákům, Drak Lanford a několik Synů Erebových bojovníků, včetně Daria, vpadli na scénu dělající velkou přehlídku postavení mezi Dallase a Rephaima. Tvář Mistra meče byla jako bouřkový mrak. "Dallasi, postav se tam."

Ukázal na místo před ním, pak tvrdě se dívajíc na Rephaima dodal, "A ty tam." Drak ukázal na prázdné místo vedle Dallase. Oba kluci udělali, co jim bylo řečeno, i když Dallas dál posílal Rephaimovi nenávistný pohled. Rephaimův pohled byl úplně zaměřený na Mistra meče, který k oběma začal vážně mluvit.

"Nebudu tolerovat bojování na této škole. Tohle není lidská střední. Předpokládám, že jste povznesení nad takové dětinské, nízké chování." Drak se podíval z Dallase na Rephaima. "Rozumíte mi?"

"Ano." Rephaim promluvil jasně a rychle. "Nechci být příčinou potíží."

"Pak odejdi, protože tak dlouho, jak tu budeš, budou tu potíže!" řekl Dallas.

"Ne!" Drak mrštil slovo jako bič. "Na této škole nebudou žádné další problémy, nebo se mi budete zodpovídat."

"On sem nepatří," řekl Dallas, ale jeho hlas byl utlumený a vypadal víc než nebezpečně.

"Souhlasím s tebou, Dallasi," řekl Drak. "Ale Nyx ne. Tak dlouho, jak bude Škola noci sloužit Nyx, budeme dodržovat její rozhodnutí, i když si vybere odpuštění, když my nemůžeme."

"Nemůžeš nebo nechceš?" Pozornost všech se obrátila na Stevie Rae. Vyrazila vedle Rephaima, berouc jeho ruku a čelila Drakovi. Pomyslela jsem si, že vypadala úplně jako mocná velekněžka, která byla rozzlobená dost, aby plivala oheň a byla jsem ráda, že její element byl země a ne plamen. "Rephaim ani nezačal tyhle blbosti s Dallasem. Vše, co udělal, bylo postavení se za mě, když mě Dallas nazýval děvkou a kurvou a dalšími věcmi na mě příliš strašnými, abych je zopakovala. Pokud by tu stál někdo jiný než Rephaim, nebyl bys na Dallasově straně."

"Dokážu pochopit, proč by Dallas a někteří další studenti mohli mít potíže s Rephaimovým přijetím," řekl Drak věcně.

"To je něco, co budeš muset projednat s bohyní." Nefertin hlas hedvábně přicestoval přes dav. Každý se otočil, aby ji viděl stát v čele chodby s Thanatos vedle ní.

"Ze všech zpráv, bohyně promluvila v záležitosti Rephaimova přijetí," řekla Thanatos. "Dallasi, prostě budeš muset dodržovat bohynina rozhodnutí, jako budeš muset ty, Mistře meče."

"Byl přijatý v pohodě." Stevie Rae zněla super naštvaně. "Jak jsem se snažila vysvětlit, je to Dallas, kdo způsobuje problémy, ne Rephaim."

"A ty problémy teď skončí," řekl Drak. "Udělal jsem v tom jasno."

"Už jsi udělal jasno, že tady nechceš Rephaima," řekla Stevie Rae.

"Náš Mistr meče nemusí mít rád všechny naše studenty," řekla Neferet s povýšeným potřesením hlavou. "Jeho povinností je nás chránit, ne být naše matka."

"Jeho povinností je také být spravedlivý a čestný," řekla Thanatos. "Draku Lankforde, věříš, že můžeš být spravedlivý a čestný v jednání s Rephaimem i přes svoje osobní pocity k němu?"

Drakův výraz byl napjatý, jeho hlas se zdeformoval, ale jeho odpověď přišla bez zaváhání. "Věřím."

"Pak to přijímám jako tvé pravdivé a právoplatné slovo," řekla Thanatos. "Jako bychom měli všichni."

"Všichni bychom se také měli přesunout na druhou hodinu," řekla Neferetn ostře. "Tohle si vzalo příliš mnoho našeho času." Její pohled přezíravě spočinul na Rephaimovi a Stevie Rae, než královsky odešla, zahánějíc děti před ní. Drak se k ní přidal, pohybujíc se zírajícími studenty chodbou, jako by hnal dobytek.

"Vidíš Temnotu, která obklopuje ji a ta druhá červená mláďata?" Zamrkala jsem překvapením. Stark směřoval jeho otázku přímo k Thanatos.

Členka Nejvyšší rady zaváhala a pak pomalu zavrtěla hlavou. "Nejednala jsem s Temnotou. Není pro mě viditelná."

"Já ji vidím," řekl Rephaim. "Stark má pravdu."

"Já jí vidím taky," řekla Stevie Rae tiše. "Plazí se to všude kolem nich jako hmyz, dotýkající se jich a stále visící kolem." Otřásla se. "Je to nechutné."

"Co Drak?" zeptala jsem se. "Je to taky kolem něj?"

Byl to Rephaim, kdo mi odpověděl. "Ano a ne. Následuje ho to, ale není to na něm naplavené, jako na těch ostatních." Ztěžka povzdechl. "Alespoň zatím ne."

"Není to tvoje chyba," řekla mu Stevie Rae vážně. "Volba, kterou Drak udělal, není tvá chyba."

"Tomu uvěřím v den, kdy mi odpustí," řekl Rephaim. "Pojď, doprovodím tě na druhou hodinu."

Řekli jsme si naše sbohem a uvidíme-se-na-obědě, ale Stark a já jsme nikam nešli. Prostě jsme tam stáli s Thanatos a dívali se za Rephaimem a Stevie Rae.

"Ten chlapec má svědomí," řekla Thanatos.

"Jo, má," řekla jsem.

"Pak je tu pro něj ještě naděje," řekla.

"Řekneš to Drakovi?" zeptal se Stark.

"Bohužel, to je něco, co musí Drak Lankford objevit sám, pokud smrt jeho družky nezpůsobila, že úplně ztratil sám sebe."

"Myslíš, že se to stalo? Myslíš, že Drak úplně ztratil sám sebe?" zeptala jsem se.

"Myslím," řekla Thanatos.

"Což znamená, že Temnota by měla být schopná se na něj dostat," řekl Stark. "A pokud náš Mistr meče přejde k Temnotě, všichni budeme mít problémy."

"Skutečně," řekla Thanatos.

Ah, sakra, pomyslela jsem si.

20. kapitola

Lenobia

Byly školní dny, kdy Lenobia nepotřebovala hodinu, která byla poskytována každému profesorovi jako plánovací a přípravná hodina, což znamenalo, že žádní studenti v ten den nebyli zapsáni na její řádnou hodinu.

Dnešek ale jedním z těch dnů nebyl.

Dnes její pátá hodina, ta přípravná a plánovací, nemohla přijít dost brzy a být dostatečně dlouhá. Jakmile zvonek odzvonil začátek páté hodiny, spěšně opustila arénu. Arénu, která byla ještě z poloviny zaplněná chlapci, mláďaty mávajícími meči jeden proti druhému a házejícími šipky do terčů.

"Dej Bonnie hodinu volna," řekla Travisovi, když procházela kolem něj. "Ale dávej pozor na ta mláďata. Nechci, aby žádné z nich otravovalo koně."

"Ano, madam. Někteří z nich si myslí, že koně jsou velcí psi," řekl kovboj a upíral na skupinu mláďat ocelový pohled. "Což nejsou."

"Potřebuju pauzu od toho neustálého hlídání. Netušila jsem, kolik nejezdících mláďat je fascinováno koňmi," zavrtěla unaveně hlavou.

"Dejte si pauzu. Hodím řeč s Dariem a Starkem. Potřebují na ty děti lepší ohradu."

"Nemohu víc než souhlasit," zamumlala Lenobia a s překvapivě vděčným pocitem, že Travis míří na rozhovor s oběma bojovníky, vyklouzla do chladného ticha noci.

Její lavička byla prázdná, zatímco rušná školní budova byla plná. Vítr jí zavířil pod nohama a byl na konec zimy neobvykle teplý. Lenobia za to byla vděčná a také za samotu. Seděla, kroužila rameny, zhluboka se nadechovala a pak dlouze vydechovala.

Nebylo jí přímo líto, že uvítala třídu bojovníků ve svém panství, ale příliv mláďat - nekoňáckých mláďat - byl něco, na co si teprve zvyká. Zdálo se, že pokaždé, když otočila hlavu, nějaký nezvedený žák se zatoulal z arény do její stáje. Zrovna dneska našla tři z nich čučet jak mladé tresky na březí klisnu, která byla nebezpečně blízko k porodu hříběte, a proto neklidná a nedůtklivá, a ne zrovna v náladě na obecenstvo. Klisna se opravdu pokoušela ukousnout si kousek z jednoho z chlapců, který řekl, že ji chtěl jen pohladit. "Stejně jako ona je, vážně, velký pes," zabručela si Lenobia pod fousy. Ale pořád to bylo lepší než ten předchozí pošetilec, který si myslel, že na sázku s kamarádem je dobrý nápad pokusit se zvednout jedno z kopyt Bonnie, takže pak se mohli vsadit na to, jak těžké bylo doopravdy. Bonnie se polekala, když jeden z chlapců vyjekl, že to je opravdu velká noha a klisna, zcela rozhozená a mimo rovnováhu, upadla na kolena.

Naštěstí byla v aréně s pilinami a nezranila se při pádu na beton.

Travis, který dohlížel na malou skupinu jejích pravidelných studentů, kteří se učili o práci ze země, se o ty dva rychle postaral. Lenobia se usmála při vzpomínce, jak každého z nich popadnul za límec a hodil je přímo do hromady Bonniina hnoje, která byla, jak řekl, skoro tak velká a těžká jako jedno z jejích kopyt. Pak, když klisnu zklidnil několika uklidňujícími doteky a zkontroloval jí kolena, nadělil jí jednu z jablečných oplatek, které, jak se zdálo, měl vždycky v kapse a zcela nevyvedený z míry se vrátil ke skupině mláďat pracujících s koňmi ze země.

Se studenty to umí, pomyslela si. Téměř tak dobře jako s koňmi.

Po pravdě řečeno to vypadalo, jako by byl Travis Foster pro její stáje přínosem. Lenobia se tiše usmála. Neferet z toho bude těžce zklamaná.

Její smích rychle odumřel, když ho nahradilo napětí ve staženém žaludku, které ji pronásledovalo od té doby, co poznala Travise a jeho koně. Je to proto, že je to člověk, přiznala si Lenobia v duchu. Nejsem prostě zvyklá mít okolo sebe lidské muže.

Zapomněla už, jak to s nimi chodí. Jak spontánní byl jejich smích. Jakou měli radost, že cítili něco nového ve věcech, které už pro ni byly staré, jako třeba svítání. Jak krátce a šťastně žili.

Dvacet sedm, madam. Tolik let žije on na této zemi. Znal dvacet sedm let východů slunce a ona jich znala více než dvě stě čtyřicet. Nejspíš zažije už jen třicet nebo čtyřicet let svítání, a pak zemře.

Jejich životy byly tak krátké.

Některé kratší než ostatní. Někteří ani nezažijí dvacet jedna lét, natož dost východů slunce, které by vyplnily jejich život.

Ne! Lenobiina mysl odběhla od těchto vzpomínek. Kovboj v ní nebude probouzet tyhle vzpomínky. Zavřela jim dveře v ten den, kdy byla označena - v ten strašný, krásný den. Ty dveře by se už znovu neměly otevřít teď ani nikdy jindy.

Neferet znala něco z Lenobiiny minulosti. Tehdy byly přítelkyně, ona a Velekněžka. Povídaly si a Lenobia věřívala, že si mohou navzájem důvěřovat. Bylo to samozřejmě falešné přátelství. Ještě předtím, než se Kalona zjevil ze země a stanul po boku Neferet, Lenobia si začala uvědomovat, že s Velekněžkou není něco v pořádku, něco temného a znepokojujícího.

"Je zlomená," zašeptala Lenobia do noci. "Ale nenechám ji zlomit i mě."

Ty dveře zůstanou zavřené. Vždycky.

Slyšela, jak Bonniino těžké kopyto tvrdě hrabe v zimní trávě předtím, než ucítila setkání s myslí velké klisny. Lenobia si pročistila myšlenky a ukázala teplo a přivítání. Bonne zaržála na pozdrav a zvuk byl tak nízký, že zněl téměř jako by měl vycházet z toho, jak jí mnozí ze studentů nazývali -dinosaura, což Lenobii rozesmálo. Ještě pořád se smála, když Travis přivedl Bonnie k její lavičce.

"Ne, nemám pro tebe žádné oplatky." Usmála se Lenobia a pohladila klisnu po široké, měkké hubě.

"Tady je, šéfová." Travis hodil Lenobii oplatku, když se usazoval na druhém konci ozdobně tepané lavičky.

Lenobia pamlsek chytila a podala ho Bonnie, která si ho vzala na tak velké zvíře s překvapivou něžností. "Víte, normální kůň by se pod množstvím těch věcí, kterými ji krmíte, zhroutil."

"Je to velká holka a má svoje sušenky ráda," protahoval Travis.

Jak řekl slovo sušenka, klisna k němu natočila vztyčené uši. Zasmál se a natáhl se přes Lenobii, aby jí dal další její pamlsek. Lenobia zavrtěla hlavou. "Rozmazlená, rozmazlená, rozmazlená," ale v jejím hlase byl patrný úsměv.

Travis pokrčil širokými rameny. "Rád moji holku rozmazluju. Vždycky. Vždy budu."

"Takhle to mám i já s Mujaji." Lenobia drbala Bonnie na širokém čele. "Některé klisny potřebují zvláštní zacházení."

"Aha, tak s vaší klisnou je to zvláštní zacházení. S tou mojí rozmazlování?"

Podívala se mu do očí a spatřila tam zářící úsměv. "Ano. Samozřejmě."

"Samozřejmě," řekl. "A teď jste mi připomněla mojí mámu."

Lenobia zvedla obočí. "Musím říct, že to zní velmi divně, pane Fostere."

Nahlas se rozesmál, plným, radostným smíchem, který Lenobii připomněl svítání.

"Je to kompliment, madam. Moje máma trvala na tom, aby šly věci podle ní nebo ještě víc podle ní. Vždycky. Byla tvrdohlavá, ale je to vyrovnané, protože také téměř vždycky měla pravdu."

"Téměř vždy?" zeptala se sarkasticky.

Znovu se zasmál. "No, koukněte, kdyby byla tady, řekla by přesně to co vy."

"Chybí vám, že," řekla Lenobia a studovala jeho opálenou, lehce vrásčitou tvář. Vypadá starší než třicet dva, ale takovým příjemným způsobem, pomyslela si.

"Ano" řekl tiše.

"To o ní říká poměrně hodně," řekla Lenobia. "Docela hodně dobrého."

"Rain (déšť) Fosterová byla opravdu velmi dobrá."

Lenobia se usmála a zavrtěla hlavou. "Rain Fosterová. To je neobvyklé jméno."

"Ne, pokud jste květinové dítě šedesátých let," řekl Travis. "Lenobia, to je neobvyklé jméno."

Bez přemýšlení jí z pusy vypadla odpověď: "Ne, pokud jste dcera anglického děvčete osmnáctého století s velkými sny." Jen co byla slova řečena, sevřela Lenobia své rty a zavřela nezvedenou pusu.

"Neunavuje vás někdy tak dlouhý život?"

Lenobia byla zaskočena. Čekala, že ho překvapí a omráčí tím, když uslyší, že už žije více než dvě stě let. Místo toho to znělo prostě zvědavě. A z nějakého důvodu jí jeho upřímná zvědavost uvolnila tak, že mu odpověděla s pravdivostí a bez vytáček. "Kdybych neměla svoje koně, myslím, že bych byla životem velmi unavená."

Přikývl, jako by mu to, co řekla, dávalo smysl, ale když promluvil, řekl jen: "Osmnácté století, to je fakt něco. Od té doby se toho hodně změnilo."

"Koně ne," řekla.

"Štěstí a koně," řekl.

Jeho oči se na ni usmály a ona byla znovu zasažena jejich barvou, která vypadala, že se mění a rozjasňuje. "Vaše oči, "řekla. "Mění barvu." Jeho rty se nadzvedly. "Ano. Moje máma říkávala, že by mě skrz jejich barvu mohla číst."

Lenobia od něj nemohla odtrhnout oči, i když se přes ni převalila vlna úzkosti.

Naštěstí se Bonnie rozhodla o ní podrbat.

Lenobia škrábala klisnu na čele, zatímco se snažila utišit kakofonii pocitů, které v ní přítomnost tohoto člověka rozvířila. Ne, tuhle hloupost nepřipustím.

Se znovu nastoleným chladem se Lenobia podívala z klisny na kovboje. "Pane Fostere, proč jste tady venku a ne v mých stájích, abyste se ujistil, že jsou v bezpečí před zvědavými mláďaty?"

Jeho oči okamžitě potemněly, vracely se do bezpečné, obyčejné hnědé. Jeho tón přešel od teplého do profesionálního. "No, paní, měl jsem rozhovor s Dariem a Starkem. Věřím, že jsou vaši koně pro zbytek hodiny v bezpečí, protože dva velmi naštvaní upíři drilují mláďata v boji muže proti muži, s velkým zaměřením na ukázku, jak každého z nich položit na lopatky." Posunul si klobouk. "Zdá se, že se těm hochům nelíbí o nic víc než vám, že jejich mláďata obtěžují, takže je od této chvíle budou držet pořádně zaměstnané."

"Ach. Dobře. To je dobrá zpráva," řekla.

"Jo, taky to tak vidím. Tak jsem myslel, že dojdu sem a nabídnu vám něco opravdu příjemného."

Opravdu s ní ten muž flirtuje? Lenobia zarazila nervózní vzrušení, které cítila a místo toho na něj namířila chladný, upřený pohled. "Nemyslím si, že je nějaký způsob, jak byste mi mohl nabídnout potěšení."

Byla si jistá, že jeho oči začaly světlat, ale jeho pohled zůstal tak klidný jako ten její. "No, madam, předpokládal jsem, že by vám to mělo být jasné. Nabízím vám ježdění." Odmlčel se a pak dodal. "Na Bonnie."

"Bonnie?"

"Bonnie. Můj kůň. Ta velká bílá holka, co stojící napravo a drbe se o vás. Ta, která má ráda sušenky."

"Vím, kdo to je," odsekla Lenobia.

"Myslel jsem, že by se vám mohlo líbit se na ní projet. To je důvod, proč jsem sem s ní s kompletně osedlanou přišel." Když Lenobia nemluvila, posunul si klobouk a díval se na ni trošku nesvůj. "Když potřebuju relaxovat, abych se nezapomněl usmívat a dýchat, nasednu na Bonnie a cválám s ní. Hodně. Na to jak je velká se umí hýbat, ale je to trochu jako jedoucí hora a to mě rozesměje. Myslel jsem, že by to pro vás mohlo být stejné." Zaváhal a dodal: "Ale pokud nechcete, vezmu ji zpátky dovnitř."

Bonnie ji šťouchla do ramene, jako by sama jízdu nabízela.

A to rozhodlo za Lenobii. Nikdy předtím koně neodmítla a žádný člověk, bez ohledu na to, jak by jí to znepříjemnil, ji od toho nemohl odradit.

"Věřím, že byste mohl mít pravdu, pane Fostere." Vstala, vzala od něj otěže a přehodila je Bonnie přes široce klenutý krk.

Mohla by říct, že ho překvapila, podle toho, jak se pohyboval. V okamžiku byl na nohou.

"Tady, udělám vám stoličku."

"Není třeba," řekla. Lenobia se k němu otočila zády, zamlaskala na klisnu a povzbudila ji, aby popošla k zadní straně lavičky. Pohybujíc se s mrštnou elegancí, která přišla za století praxe, šlápla Lenobia ze země na sedadlo lavičky, a pak na železné opěradlo, snadno dosáhla do třmenu, vyšvihla se nahoru a dostala se do sedla Bonnie. Hned si všimla, že jí zkrátil třmeny jeho širokého westernového sedla, aby vyhovovaly jejím mnohem kratším nohám, takže i přesto, že jí sedlo bylo příliš velké, bylo to spíše pohodlné než nepříjemné. Podívala se na Travise a musela se usmát, protože se zdál být velmi, velmi hluboko pod ní.

Jeho úsměv jí odpověděl. "Já vím."

"Odsud shora je to jiné," řekla.

"Jo, to určitě je. Vezměte mojí holku ven. Připomene Vám jak dýchat a smát se. Jo, a Lenobie, ocenil bych, kdybyste mi přestala říkat pane Fostere." Smekl před ní klobouk, přidal úsměv a dlouhé, pomalé, "kdybyste byla tak laskavá, madam."

Lenobia na něj jen zvedla obočí. Dala Bonnie pobídku koleny a udělala stejný mlaskavý zvuk, jaký slyšela dělat Travise. Klisna bez váhání zareagovala. Plynule se vzdalovaly. Vítr se stále zvedal a díky teplu dnešního večera si Lenobia připadala jako na jaře. Usmála se. "Možná je tahle dlouhá, chladná zima pryč, Bonnie. Možná, že se blíží jaro."

Bonnie stočila uši dozadu, poslouchala a Lenobia ji hladila po celém krku. Nasměrovala klisnu k severu a jela podél kamenné zdi, kolem zlomeného stromu, který byl místem tolika bolesti, kolem stájí a arény. Jely, případně kráčely a klusaly, až do místa, kde se v rohu obdélníku, který obklopoval pozemky kampusu, východ připojil k severu. V době, kdy došly do rohu, Lenobia cítila, že našla Bonniin rytmus a získala její důvěru. Otočila klisnu, tak, že se ocitly zpět ve směru, ze kterého přijeli.

"Dobře, moje Bonnie, velké děvče, uvidíme, co dokážeš." Lenobia se naklonila dopředu, stiskla kolena, kopla podpatky a hlasitě mlaskla, zatímco pleskla koncem otěží přes velký zadek klisny.

Bonnie vystartovala, jako by si myslela, že je Quarter horse při ropingu (oddělení a odchyt telete z koně pomocí lasa).

"Ha!" vykřikla Lenobia. "To je ono! Pojďme!"

Bonniina obrovská kopyta bušila do země. Lenobia mohla cítil klisnino silné srdce. Teplý noční vzduch jí strhával vlasy dozadu a Paní koní se naklonila ještě víc dopředu, povzbuzovala Bonne, aby se uvolnila, aby jí dala všechno.

Klisna odpověděla rychlejším pohybem, který snad nebyl pro zvíře, které váží 1000 kilo, ani možný.

Jak vítr svištěl kolem nich, zvedal Lenobiiny dlouhé stříbrné vlasy společně s hřívou Percheronky v magickém tanci, který spojoval koně a jezdce a Lenobia myslela na staré perské přísloví: Dech nebe se nachází mezi koňskýma ušima.

"Je to pravda! Je to skutečně pravda!" ječela Lenobia a držela se, aby mohla klisnu zpomalit.

Radostně, svobodně, nádherně, Lenobia s Bonnie splynuly v jednu. Neuvědomila si, že se směje nahlas, dokud klisnu nepřitáhla a nezačala kroužit a konečně ji zastavila, funící a potící se, vedle Travise a jejich lavičky.

"Je skvělá!" znovu se Lenobia zasmála a naklonila, aby objala Bonnie okolo vlhkého krku.

"Jo, říkal jsem vám, že to pak bude lepší," zavolal na ni Travis, chytil Bonnie za uzdu a opětoval Lenobiin smích.

"Jak by nebylo? Je to tak zábavné!"

"Jako jízda na hoře?"

"Přesně jako jízda na krásné, chytré, úžasné hoře!" Lenobia Bonnie znovu objala. "Víš co? Opravdu si zasloužíš všechny ty sušenky," řekla klisně.

Travis se jen smál.

Lenobia přehodila nohu přes sedlo a sklouzla z Bonnie, ale země byla mnohem dál než předpokládala. Zapotácela se a upadla by, kdyby ji Travis pevně nezachytil za loket.

"Opatrně ... opatrně děvče," zamumlal a znělo to, jako by mluvil k vystrašené klisničce. "Země je pěkně daleko. Vezměte to pomalu nebo budete mít ošklivý pád."

Stále s pocitem sladkého adrenalinu z jízdy s kobylkou se Lenobia zasmála. "O to se nestarám! Ta jízda by za pád stála. Ta jízda by stála za všechno!"

"Jako některé dívky," řekl Travis.

Lenobia se podívala na vysokého kovboje. Jeho oči zesvětlaly tak, že už dál nebyly oříškové. Byly skvrnité s olivově zelenou, takže byly výrazné, světlé a nezaměnitelně povědomé.

Lenobia nemyslela. Řídil ji instinkt. Vstoupila do jeho náruče. Zdálo se, že Travis taky přestal myslet, protože upustil Bonniiny otěže a přitáhl si Lenobii do náruče. Jejich rty se setkaly s jakýmsi zoufalstvím, které bylo částečně touhou a částečně otázkou.

Mohla by se zarazit, ale neudělala to. Dovolila to. Ne, víc než to. Lenobia se setkala s Travisovou vášní svou vlastní a zodpověděla jeho otázku s touhou a potřebou.

Polibek pokračoval dostatečně dlouho, aby Lenobia rozpoznala chuť a pocit z něj a sama sobě si musela přiznat, že jí chyběl, zoufale jí chyběl.

A pak začala znovu přemýšlet.

Musela se jen trochu odtáhnout a on ji nechal vyklouznout ze svého teplého objetí.

Lenobia cítila, jak se jí třese hlava sem a tam a srdce jí sprintuje.

"Ne," řekla a snažila se dostat dech pod kontrolu. "To není možné. Nemůžu to udělat."

Jeho krásné, olivově skvrnité oči se dívaly zmateně.

"Lenobie, holka. Promluvme si o tom. Je tu něco, co nemůžeme ignorovat. Je to, jako bychom -"

"Ne!" řekla Lenobia s ocelovou kontrolou, kterou se ovládala po celá staletí, maskovala jí svou touhu, potřebu a strach v hněvu a chladu. "Nepředpokládej. Lidé jsou přitahováni k našemu druhu. To, co jsi cítil, bylo to, co by cítil každý člověk, kdybych se ho uvolila líbat." Nutila se do smíchu, ale tentokrát to byl zvuk naprosto bez radosti. "Což je důvod, proč si nezvykám líbat lidské muže. Už se to znovu nestane."

Bez pohledu na Travise nebo Bonnie odkráčela Lenobia pryč. Byla zády k nim, takže nemohli vidět, že si přitiskla ruku na ústa, aby zadržela vzlyky. Otevřela boční dveře do stájí tak prudce, že narazily do kamenné budovy. Nezastavila se. Šla rovnou do svého pokoje, který byl umístěný nad jejími koňmi, zavřela a zamkla za sebou dveře.

Pak, a pouze pak, si Lenobia dovolila plakat.