Škola noci 9: Předurčená kapitola 21,22

21.Kapitola

Neferet

Věci se dařily velmi dobře.

Rudá mláďata způsobovala problémy.

Dallas nenáviděl Rephaima s intenzitou, která byla prostě nádherná.

Gaea byla úplně šílená z lidí, kteří pracovali na trávnících. Natolik, že zapomněla zamknout boční bránu pro zaměstnance a jeden z chodců byl nějak nucen potácet se dolů Utica Street a skrz otevřenou bránu a na kampus.

"A rychle byl téměř rozpůlen ve dví Drakem, který vidí krakouny v každém odstínu a stínu," prakticky předla Neferet.

Hloubavě si poklepala na bradu. Nenáviděla, že Thanatos vtrhla do její Školy noci. Ale pozitivní stránka rušivých způsobů Nejvyšší rady byla, že nucení všech těch zvláštních studentů do jedné třídy se chovalo jako suché větvičky na uhlí.

"Chaos!" Neferet se zasmála. "Způsobí to zapálení něčeho."

Temnota, která byla jejím neustálým společníkem, se připlazila blíž, obalujíc se mazlivě kolem jejích nohou.

Během období své hodiny předtím zaslechla dva ze Zoeyných směšných přátel spolu mluvit. Vypadalo to, že dvojčata, Shaunee a Erin, měla výpadek, který postihl celé to stádo.

Neferet si sarkasticky odfrkla. "Samozřejmě, že ano. Žádný z nich není skutečně dost silný, aby stál sám. Choulí se k sobě jako ovce, kterými jsou, snažíc se zůstat v bezpečí před vlkem." Užije si přihlížení, jak se to malé drama samo vyhraje.

"Možná bych se v její době potřeby měla s Erin spřátelit…" přemítala nahlas.

Neferet se usmála a otevřela těžké sametové závěsy, které obvykle pokrývaly velké sloupkové okno jejího soukromého ubytování před zvědavýma očima školy. Otevřela okno, hluboce vdechujíc svižný, svěží, teplý vánek. Neferet zavřela oči a otevřela své smysly. Cítila vítr provoněný více než známými vůněmi kadidla z chrámu a nově posekané zimní trávě. Neferet otevřela svou mysl, ochutnala aroma emocí, které proudily a zvedaly se ze Školy noci a jejích obyvatel.

Byla intuitivní. Občas mohla, ve skutečnosti, číst skutečné myšlenky. Občas mohla jen ochutnat emoce. Pokud ty emoce byly dost silné, nebo mysl té osoby dost slabá, mohla dokonce zahlédnout duševní představy, obrázky myšlenek, které žily v myslích.

Bylo to lehčí, když té osobě byla blízko, fyzicky a psychicky. Ale nebylo nemožné prosévat noc a sbírat věci, zvláště noc tak plnou emocí, jako byla tahle.

Neferet se koncentrovala.

Ano, ochutnala smutek. Prosévala ho a poznala banální emoci od Shaunee a Damiena a dokonce Draka, i když upíři byli vždy těžší k přečtení než mláďata nebo lidé. Snažila se vdechnout Afroditu, dotknout se i trošky emocí od té dívky a selhala. Afrodita pro ni byla vždy nečitelná, jako Zoey.

"Nevadí." Tlumila své podráždění. "Dnes večer jsou v mé Škole jiní lidé ve hře."

Neferet pomyslela na Rephaima, pomyslela na silné linie jeho tváře, která se tak jasně podobala té jeho otce, myslela na zamilovanost, která jej vedla k jeho lidské podobě…

Opět nic.

Nemohla najít Rephaima, i když věděla, že musel být vyplněný čitelnými emocemi. Tak zvláštní.

Lidé byli většinou snadná kořist. Lidé… Neferet se usmála, když zaměřila svou pozornost na zajímavějšího člověka. Kovboj, ten, kterého tak pečlivě vybrala pro ubohou, drahou Lenobii.

Co to bylo, co Paní koní řekla, když se poprvé setkaly a Lenobia si myslela, že jsou přítelkyně? Ach, vzpomněla si Neferet. Mluvily o lidských druzích a jak ani po jednom netoužily. Neferet nepřiznala, že jí sráželi žaludek, že by nikdy nedovolila člověku se jí dotknout, aniž by na něj byla násilná, nikdy znovu.

Místo toho prostě naslouchala, jak Lenobia přiznala: Jednou jsem milovala lidského chlapce. Když jsem ho ztratila, skoro jsem ztratila samu sebe. Nikdy to nemohu nechat stát se znovu, takže se raději držím dál od lidí celkově.

Neferet zavřela oči, zhluboka se nadechla a zaryla své dlouhé, špičaté nehty do dlaně své levé ruky. Jak se krev vzedmula a pak kapala, nabídla ji pátrajícím stínům, myslíc na kovboje, kterého nasadila do půdy Lenobiiny pohnojené arény.

Půjč Temnou moc mně,

Tak, abych viděla jeho emoce!

Bolest v dlani nebyla nic ve srovnání s mocí, které se jí dostalo. Neferet ji řídila a zaměřila ji na stáje. Byla spravedlivě odměněna. Mohla cítit teplo a soucit lidského kovboje, jeho radost a touhu. A pak se nahlas zasmála, protože také mohla cítit jeho zranění a zmatek, spolu s důsledky toho, co mohlo být pouze Lenobiino zlomené srdce.

"To je tak výborné! Všechno se děje podle mých plánů."

Nepřítomně Neferet odtáhla více agresivní z vláken Temnoty a olízla si zranění na ruce, zavírajíc je. "To je zatím všechno. Počkej si na později." Zasmála se jejich neochotě ukončit od ní krmení. Poroučela jim snadno. Vědí, že má pravá oddanost, má pravá oběť, je jen pro něj, bílého býka. Jen myšlenka na něj, jeho velkolepou moc, způsobila, že se Neferet zachvěla touhou. On byl všechno, čím bůh nebo bohyně mohli být; existuje toho tolik, co se od něj můžu naučit.

Pak se Neferet rozhodla. Mohla se omluvit příliš-zvědavé Thanatos a opustit školu před svítáním. Musela být s bílým býkem, potřebovala absorbovat víc jeho moci.

Zavřela oči a nadechla se v noci, nechávajíc myšlenku na jejího chotě, Temnotu samotnou, žádat si ji. A na okamžik Neferet věřila, že byla téměř šťastná.

Pak ona zasáhla. Ona vždycky zasáhla.

"Vážně, Shaunee, nemůžeš tu zůstat."

Neferetiny rty se nadzvedly v úšklebku, když otevřela oči a podívala se dolů skrz své okno k chodníku níže. Zoey zachytila černou dívku za paži a zjevně se snažila zastavit ji od cesty ven na parkoviště.

"Podívej, zkusila jsem to, ale dnes bylo peklo. Opravdu peklo. Takže si jdu vzít tašku, kterou jsem si zabalila ze skladiště a nechala v minibusu a přestěhuju se do mého starého kolejního pokoje."

"Prosím ne," řekla Zoey.

"Musím. Erin moje city zraňuje znovu a znovu." Neferet si pomyslela, že dívka byla velmi blízko slzám. Její slabost Tsi Sgili znechutila. "A každopádně, proč na tom záleží?"

"Záleží na tom, protože jsi jedna z nás!" Neferet nenáviděla upřímnou hřejivost hlasu Zoey. "Můžeš být naštvaná na Erin. Můžete i přestat být BFF, ale nemůžeš nechat celý svůj život kvůli tomuhle vybuchnout."

"Nejsem to já, kdo vybuchuje. Je to ona," řekla Shaunee.

"Pak buď lepší člověk. Buď svůj vlastní člověk a možná dělej něco, abys Erin ukázala, jak být znovu tvá kamarádka."

"Ale ne mé dvojče." Shaunee promluvila tak tiše, že ji Neferet skoro neslyšela. "Nechci znovu být něčí dvojče. Prostě chci být sama sebou."

Zoey se usmála. "To je vše, co je třeba být. Běž na šestou hodinu a slibuju, že si promluvím s Erin. Obě jste stále součásti našeho kruhu a to se musí počítat."

Shaunee pomalu přikývla. "Dobře. Ale jen, když s ní promluvíš."

"Promluvím."

Neferet se opět ušklíbla, když Zoey objala černou dívku, která začala ustupovat svou cestou k hlavní budově školy. Čekala, že Zoey půjde s ní, ale nešla. Místo toho dívce poklesla ramena a promnula si čelo jako by bolelo. Kdyby ta malá děvka zůstala z podnikání své vedoucí, neměla by starosti, pomyslela si Neferet, když sledovala Zoey opouštět chodník a kopnout spíš hlučně do plechovky, kterou za sebou nepochybně nechali lidé na dvorní údržbu. Vědění, co jejich vyhozený odpad udělá s náročnou Gaeou, přimělo Neferet k úsměvu.

Po Zoeyně nakopnutí se plechovka odkulila, až se zastavila o obnažený kořen jednoho z prastarých dubů, které se nacházejí v areálu školy.

Zimou holé větve mávaly v dalším silném poryvu teplého větru, téměř skrývajíc Zoey před jejím viděním, téměř, jako by se vytahovaly kolem, aby ji chránily, když se dítě sklonilo, aby zvedlo plechovku.

Chránit ji…

Neferetiny oči se rozšířily. Co kdyby Zoey potřebovala ochránit? Stromy to jistě nemohly udělat, ne bez otravného dítěte volajícího zemi. A Zoey nebude vědět, že potřebuje zavolat element, pokud by náhlý poryv větru, náhlá nehoda, způsobil, že se větev utrhla a spadla na ni.

Zoey se nedozví, co se děje, dokud nebude příliš pozdě.

Bez mrknutí oka strčila Neferet nehet do růžových ranek, které se ještě nezahojily. Držela ruku zvednutou, sbírajíc krev a říkajíc:

"Pij a slyš

Větev musí než houpat se dělat víc

Nalom ji- zlom ji- měla by se vrhnout k zemi

Rozdrť ji- zraň ji- zabij děvče Zoey."

Neferet se připravila na bolest, kterou skrz ni pronášelo krmení Temnoty a byla překvapena, když nic necítila. Podívala se ze stromu na svou dlaň.

Lepivé úponky Temnoty se chvěly a svíjely kolem ní, ale nekrmily se.

Co žádáš Osud pokouší

Velká oběť za to být musí.

Zazpívaná slova proudila skrz Neferetinu mysl a ona v nich poznala ozvěnu moci jejího chotě.

"Co ode mě potřebuješ?

Jaká musí to být oběť?"

Odpověď zahřměla Neferetinou myslí.

Její životní síla nároky dělá

Oběť se příkazu tvému rovná.

Podráždění vyplnilo Neferet. Zoey jí vždy způsobovala problémy! S mohutným úsilím zmírnila Neferet svůj tón tak, aby její slova chotě neurazila.

"Požadavek můj se mění

Nezabít jí bude lepší.

Vyděs ji- pohmoždi ji

Ale nech její život neporušený a čistý."

S bolestivou bezstarostností vlákna Temnoty sestoupily do krve shromážděné v Neferetině ruce.

Ani nemrkla. Nekřičela. Neferet se usmála a ukázala na strom.

"Má krev ze mě k tobě

Příkazem- tak to tak bude!"

Temnota se vychrlila z Neferetina okna.

Napodobujíc vítr, otáčela se kolem větví mohutného dubu. Naprosto uchvácená Neferet to sledovala. Zoey zvedla plechovku a pomalu šla pryč od stromu a směrem k chodníku.

Ale starý dub byl obrovský a dívka byla stále pod jeho baldachýnem.

Jako bič se vlákna Temnoty omotala kolem nejníž visící větve stromu. Bylo tam hrozné, úžasné křup! Větev se zlomila a řítila se dolů, když Zoey vzhlédla s širokýma očima, ústa otevřená v šoku.

Navzdory tomu, co řekl její choť, na jednu úžasnou chvíli Neferet věřila, že Zoey opravdu bude mrtvá.

A pak, zcela nečekaně, stříbrná šmouha narušila scénu. Zoey byla vyražena z cesty a masivní větev se neškodně zřítila na zem.

Jak Neferet nevěřícně zírala, Aurox a Zoey se začali pomalu uvolňovat ze zamotaného klubka, kterým se stali, když jí zachránil od nehody.

Se zvukem absolutního znechucení se Neferet odvrátila od okna a zavřela těžké závěsy.

"Řekni mému choti, že jsem řekla, že jí mohl dovolit získat trochu víc pohmoždění, než jen tohle." Řekla svíjejícím se černým vláknům, které byly jejími stálými společníky, vědíc, že donesou pokud ne její vlastní slova, pak jejich záměr Bílému býkovi. "Myslím, že má krev měla větší hodnotu, než pád, i když jsem mohla vidět, že od něj bylo rozumné mít Auroxe, aby ji zachránil. Udělá to to stvoření jevící se ještě více hrdinským pro hloupá mladá mláďata." Neferetiny smaragdové oči se rozšířily, jak ji osvítilo pochopení. "Jak lahodná komplikace, když jedno z těch hloupých mladých mláďat, které uvidí zbraň jako hrdinu je Zoey Redbirdová sama!" Temnota se jí otírala o nohy, jak opouštěla svůj pokoj, prohnaně se usmívajíc, šla najít Thanatos.

Zoey

Takže, právě jsem dělala dobrou věc, vlastně dvě dobré věci. Vymluvila jsem Shaunee opuštění skladu a sbírala odpadky. Držela jsem šumák, který mě přiměl přemýšlet o tom, jak moc bych chtěla hezký studený nápoj hnědého šumáku, když vítr, který se choval bláznivě po celou noc, foukl obří závan a křup! Obří větev přímo nade mnou se odtrhla od stromu. Neměla jsem čas dělat cokoliv jiného než tiše zírat, zmrazená hrůzou, a pak mě udeřil z boku, nízko a tvrdě, jako jsem vídala dělat hráče milionkrát na fotbalovém hřišti. Veškerý vzduch byl ze mě vyražený a cítila jsem se, jak bych byla zavalená pod tunou nebo tak chlapem.

"Slez!" Zalapala jsem po dechu, snažíc se odtlačit jeho nohy okolo mě. Dost jsem neuspěla, se zavrčením se odvalil ze mě. Když se jeho váha zvedla, skutečně jsem se mohla nadechnout. Trochu jsem si pomohla loktem, abych se posadila. Moje mysl pracovala pomalu. Na okraji mého vidění jsem spatřila velkou větev, stále se chvějící z jejího dopadu na zem. Mohla mě zabít, uvědomila jsem si a vzhlédla ke komukoliv, kdo to byl, komu jsem potřebovala poslat vážně děkuju-ti.

Oči jako měsíční kámen na mě hleděly. V okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly, dal ruce vzhůru a trochu ustoupil, jako by čekal, že na něj zaútočím.

Teplo vyzařovalo z vidoucího kamene, který visel mezi mými prsy. Naplnil mé tělo teplem, intenzivnějším jakoby dotykem Auroxovy kůže. Musela to být má představivost, ale vypadalo to, že teplo kamene prodlévalo všude na mém těle, i když jeho dotyk byl pryč.

"Hlídal jsem."

"Jo," řekla jsem a podívala se od něj, dělající samu sebe ach-tak-zaneprázdněnou setřásáním trávy a listů z mé košile, zatímco jsem se snažila uspořádat své neuspořádané myšlenky.

"Děláš to hodně."

"Viděl jsem tě pod stromem."

"Hm." Pořád jsem otřepávala trávu a kdoví co ještě zatímco moje mysl křičela: Aurox ti zachránil život!

"Nešel jsem blízko k tobě, ale slyšel jsem, jak se větev láme. Nevěřil jsem, že to stihnu." Jeho hlas zněl nejistě. Vzhlédla jsem k němu. Vypadal super rozpačitě. Když jsem se na něj dívala, stojíc tam, vypadajíc mimo a hloupě, náhle jsem si uvědomila, že nezáleželo, co jiného byl, v tu chvíli byl Aurox prostě kluk, který byl tak nejistý sám sebou, jako každý jiný dospívající kluk.

Něco z úzkosti, hrozného neklidu, který jsem cítila od prvního momentu, kdy jsem ho uviděla, začalo slábnout.

"No, jsem ráda, žes to stihl." Držela jsem vlastní hlas klidný a své emoce pod kontrolou. Poslední věc, kterou jsem potřebovala, byl Stark přicházející k dobití. "A můžeš dát ruce dolů. Nekousnu tě ani nic podobného."

Spustil ruce a strčil je do kapes svých džínů. "Nechtěl jsem tě sundat. Nechtěl jsem tě zranit," řekl.

"Ta větev by to udělal o moc hůř. Plus, bylo to dobré řešení. Heath by to schválil."

Řekla jsem ta slova a pak sklapla. Proč jsem s ním do pekel mluvila o Heathovi?

Aurox se právě díval zmateně kolem.

Povzdechla jsem. "Co tím myslím je, díky, žes mě zachránil."

Zamrkal. "Nemáš zač."

Začala jsem vstávat a on natáhl ruku na pomoc. Dívala jsem se na ni. Byla to naprosto normální ruka. Neměla na sobě nic z kopyta. Vklouzla jsem rukou do jeho. Naše dlaně se k sobě přitiskly a já věděla, že jsem si to nepředstavovala. Jeho dotek vyzařoval stejné teplo jako vidoucí kámen.

Jakmile jsem byla na nohou, vytáhla jsem ruku z jeho.

"Díky," řekla jsem. "Znovu."

"Nemáš zač." Odmlčel se a téměř se usmál. "Znovu."

"Radši půjdu zpátky na šestou hodinu." Prolomila jsem mlčení, které se mezi námi začalo usazovat. "Mám klisnu, o kterou se musím postarat."

"Já musím pokračovat v hlídkování," řekl.

"Takže, jediné vyučování, na které musíš jít, je první hodina?"

"Ano, jak Neferet přikázala," řekl.

Pomyslela jsem si, že zněl divně. Ne přímo smutně, ale trochu rezignovaně a stále trochu rozpačitě.

"Dobře, no. Uvidíme se zítra na první hodině." Nebyla jsem si jistá, co dalšího říct. Přikývl. Otočili jsme se od sebe a vydali se svými cestami, ale něco o první hodině tahalo mou myslí a nenechalo mě to na pokoji. Zastavila jsem se a zavolala na něj.

"Auroxi, počkej." Vypadajíc zvědavě, přišel zpátky, aby se se mnou setkal vedle zlomené větve. "Hm, ta otázka, kterou jsi dnes napsal, bylo to doopravdy?"

"Doopravdy?"

"Jo, jako doopravdy nevíš, co jsi?" zeptala jsem se.

Váhal, bylo to jako dlouhá doba, než mi odpověděl. Mohla jsem vidět, že přemýšlel a možná vážil, co mi mohl a nemohl říct.

Chystala jsem se říct nějaké klišé (a nepravdivé) jako "neboj se- nikomu to neřeknu", když nakonec promluvil.

"Vím, co bych měl být. Nevím, jestli je to všechno, co doopravdy jsem."

Naše oči se setkaly a tentokrát jsem v nich jasně viděla smutek. "Doufám, že ti Thanatos pomůže najít odpovědi."

"Stejně tak já," řekl. Pak mě překvapil dodáním, "Nemáš zlého ducha, Zoey."

"No, nejsem nejmilejší holka na světě, ale snažím se nebýt zlá," řekla jsem.

Přikývl, jako by mu to, co jsem řekla, dávalo smysl.

"Dobře, no, teď doopravdy půjdu. Hodně štěstí se zbytkem tvé hlídky."

"Dej si pozor, když půjdeš pod stromy," řekl, pak odešel pryč.

Vzhlédla jsem na strom. Vítr přešel z divokého a šíleného k jemnému a stěží viditelnému. Starý dub se jevil silný a stabilní a naprosto nerozbitný. Jak jsem šla zpátky na šestou hodinu, přemýšlela jsem, jaké podvodné vnější okolnosti to mohly být.

22. kapitola

Zoey

Měla jsem v úmyslu jít zpátky do třídy. Rovnou na šestou hodinu. Opravdu. Na rozdíl od svých nedávných akcí, obvykle nejsem záškolák. Myslím, že mi to prostě nikdy nedávalo moc smysl. Jako by domácí úkoly zmizely, když jsem se další den vrátila do třídy? No, kéž by, ale ne a k tomu ještě mile přidaný bonus, že mám problém.

Dovolte mi říct fuj držení po škole a všem ostatním podivným neúčinným středoškolským trestům, které drží hodné děti ve studovně s pravidelnými delikventy a členy gangů. Jako že tohle nezpůsobí jen další problémy?

Mimochodem, byla jsem asi v půli cesty ke stájím, když se zdálo, že se Thanatos zhmotnila ze stínů vedle chodníku, což mě donutilo uskočit a přitisknout si ruku na srdce, abych měla jistotu, že mi nevyskočí z hrudi.

"Nechtěla jsem tě polekat," řekla.

"Jo, no, tohle byl poměrně strašidelný den," řekla jsem a když jsem si vzpomněla, jak vítr vířil kolem ní, když se naštvala na Dallase, dodala jsem: "Hele, jsi spřízněná i se vzduchem?" Zvedla na mě obočí a já si taky vzpomněla, jak opravdu hrozivá a mocná je a pokorně dodala: "Asi to není moje věc, nechtěla jsem, aby to znělo neslušně nebo tak něco."

"Není neslušné se zeptat a moje spřízněnost se vzduchem není žádné tajemství. Není to opravdová spřízněnost. Nemohu živel zavolat, ačkoli se často projevuje, když ho potřebuji. Dlouho jsem si myslela, že vzduch zůstává blízko mě kvůli mé skutečné spřízněnosti."

"Kvůli smrti?" Teď jsem byla opravdu zvědavá. "Myslím, že duch by zůstal blízko tebe kvůli tvé spřízněnosti."

"To se zdá logické, ale má spřízněnost má co dělat pouze s pomocí mrtvému pokračovat dál a někdy se zklidněním živých, které tady po sobě zanechal." Šly jsme pomalu, sklouzly do lehkého rytmu jedna vedle druhé, jak jsme si povídaly. "Mrtví se pohybují jako vítr nebo alespoň mě se tak zjevují. Jsou éteričtí, průsvitní. Zdá se, že nemají žádné pevné složení, ačkoli sami jsou skutečně velmi reální."

"Jako vítr," řekla jsem a pochopila. "Je reálný. Může pohybovat věcmi. Ale nemůžeš ho vidět."

"Přesně tak. Proč se ptáš na vzduch?"

"No, dnešek byl opravdu docela šílený. Napadlo mě, jestli jsi necítila, že se s ním děje něco divného."

"Jako jestli s ním není manipulováno?"

"Jo, přesně tak," řekla jsem.

"Ne, nemohu říct, že bych cítila, že někdo se vzduchem manipuluje." Podívala se na větve nejbližšího stromu, kde s nimi vítr jemně, líně houpal v rytmu pomalé, tiché melodie. "Zdá se, že je teď vše v klidu."

"Jo, vypadá to tak." A já přemýšlela, že to možná není živel vzduchu, kdo je zodpovědný za větev, která mě téměř rozmlátila. Nebuď tak zatraceně paranoidní, připomněla jsem si pevně. Pak mi další slova Thanatos vymazala všechny myšlenky na podivný vítr a paranoiu z mysli.

"Zoey, musím tě požádat o dvě věci: první je otázka a pak tvé odpuštění. "

"Můžeš se mě ptát, na co chceš." Ale já si budu dávat pozor, jak ti odpovím, dodala jsem si pro sebe tiše. "A nevím, proč bys potřebovala mé odpuštění."

"Nejdřív otázka, pak ti to vysvětlím. Ráda bych tě požádala, aby ses ke mně zítra připojila při třídní diskusi." Zvedla ruku, aby mě zastavila, když jsem otvírala ústa, abych jí odpověděla "jasně, cokoliv". "Měla bys vědět, že diskuse bude o vzpamatování se ze ztráty rodiče."

Najednou jsem měla v krku opravdu sucho. Polkla jsem a pak řekla: "Bude pro mě těžké o tom mluvit, protože jsem se přes smrt mojí mámy ještě nedostala."

Thanatos přikývla a pak, ne nevlídně, řekla: "Ano, uvědomuji si to. Ale existuje několik dalších studentů, kteří se také ještě nevzpamatovali ze ztráty rodiče, i když tvoje ztráta je jediná, kterou má na svědomí smrt."

"Co?"

"Tři další studenti se zeptali na stejnou otázku jako ty."

"Opravdu?"

"Ano. Musíte vědět, že je to univerzální zkušenost všech z nás, kteří dokončili proměnu. Nejsme nesmrtelní, ale přežijeme naše lidské rodiče. Mnoho z nás se rozhodlo zpřetrhat vazby se smrtelníky z našeho dětství hned z počátku našich upířích životů. Zdá se jim, že jsou tak případné ztráty méně bolestivé. Někteří z nás udržují vztahy s lidmi z naší minulosti, pro některé z nás je tohle ta méně bolestivá ztráta."

"Ale to není stejné jako v mém případě. Já nejsem upír a moje maminka byla zavražděna, nezemřela stářím."

"Byly jste si s tvou matkou hodně blízké?"

Tvrdě jsem zamrkala, nechtělo se mi brečet. "Ne. Poslední tři roky ne."

"Takže, je tvůj největší problém způsob její smrti?"

Pečlivě jsem o její otázce přemýšlela, než jsem Thanatos odpověděla. "Myslím, že je jeho součástí. Myslím, že kdybych přesně věděla, co se jí stalo, pomohlo by mi to tohle překonat. Ale je tady i fakt, že teď, když je pryč, není šance, že si spolu zase budeme blízké."

"Ale tahle šance je pro vás pryč jen v tomto životě. Jestli počká na Onom světě, můžeš se s ní sejít tam," řekla Thanatos. "Zná tvoje matka Bohyni?"

Usmála jsem se, tentokrát skrze slzy. "Máma nezná Nyx, ale Nyx zná mámu. Té noci, co máma zemřela, mi Bohyně poslala sen. Viděla jsem, že mámu přivítala na Onom světě."

"No, takže tenhle smutek by měl být zahnán tvým duchem. Vše, co zůstává, jsou nejasnosti obklopující její smrt."

"Její vraždu," opravil jsem ji. "Máma byla zavražděna."

Dlouho bylo ticho a pak se zeptala: "Přesně, a jak byla tvoje matka zabita?"

"Policie řekla, že to byli feťáci, kteří vykrádali babiččin dům. Máma se tam objevila a vyrušila je." Můj hlas zněl stejně prázdně, jak jsem se cítila.

"Ne, mám na mysli, jak byla zabita? Jaké měla rány?"

Vzpomněla jsem si na babičku, jak říkala, že její vražda byla brutální, ale že máma netrpěla. Také jsem si vzpomněla na stín, který přešel přes babiččin výraz, když mi o tom říkala. Znovu jsem polkla. "Bylo to násilné. To je vše, co mi babička řekla."

"Tvoje babička viděla její tělo?"

"Babička ji našla."

"Zoey, existuje nějaká možnost, že by se mnou tvoje babička mluvila o vraždě tvé matky?"

"Jsem si jistá, že by s tebou mluvila. Proč? K čemu by to bylo dobré?"

"Nechci, aby sis dělala přílišné nadějně, ale pokud je smrt velmi násilná, někdy se zachová ve struktuře země její otisk a já mohu k těmto obrazům smrti získat přístup."

"Mohla bys vidět, jak byla máma zabita?"

"Možná. Jen možná. Ale nejdřív se musím na něco zeptat tvojí babičky, abych věděla, jestli by to bylo možné."

"Nemohu zaručit, kolik toho babička řekne. Právě teď provádí sedmidenní posmrtný očistný rituál." V reakci na Thanatosin tázavý pohled jsem vysvětlila. "Babička je cherokéská Moudrá žena (členka rady starších). Dodržuje prastaré náboženství a jeho zvyklosti."

"Pak je důležité, abych s ní mluvila okamžitě, pokud existuje naděje na vzkříšení obrazů ze smrti tvojí matky. Kolik dní uplynulo od její vraždy?"

"Byla zabita minulý čtvrtek v noci."

Thanatos přikývla. "Zítra to bude pátá noc od její smrti. Musím mluvit s tvojí babičkou ještě dnes."

"Jasně, dobře, vzala bych tě na její levandulovou farmu, ale vím, že tam nikoho nechce, dokud nebude očištěná."

"Zoey, nemá tvoje babička mobil?"

"Ehm, jo. Chceš jí zavolat?"

Thanatos zkroutila rty. "Je jednadvacáté století, dokonce i pro mě."

Cítila jsem se jako debil, když jsem chrlila babiččino číslo, zatímco si ho Thanatos ťukala do svého iPhonu.

"Zavolám jí, ale raději bych byla sama."

Thanatosin pohled mi říkal, že opravdu nechce, abych slyšela druh otázek, na které se bude babičky ptát, a tak jsem rychle přikývla. "Jo, já to chápu. To je v pohodě. Tak jako tak se potřebuju dostat na šestou hodinu."

"Smím tě nejdřív požádat o odpuštění?"

"Jo, jasně. Ale proč?"

"Dříve jsem ti neřekla pravdu. Ráda bych tě za to požádala o odpuštění, a také bych tě ráda požádala, aby sis to, co ti teď řeknu, nechala jen pro sebe. Nesdílej to dokonce ani se svým bojovníkem nebo tvým nejlepším přítelem."

"Dobře. Budu to držet v tajnosti."

"Když se mě Stark zeptal, jestli vidím Temnotu, která obklopuje Neferet a Dallasova červená mláďata, moje odpověď byla lež."

Zamrkala jsem. "Chceš říct, že Temnotu vidíš?"

"Vidím."

Zavrtěla jsem hlavou. "Pak musíš o odpuštění požádat i Starka, Rephaima a Stevie Rae. Oni jsou ti, kteří také vidí Temnotu, jim ta lež ublížila nejvíc."

"Nemůžou to vědět. Mám tvoje slovo, že to tajemství udržíš?"

"Proč? Proč bych to já měla vědět a oni ne?"

Místo jasné odpovědi prostě začala mluvit. "Žiju už téměř pět století. Po většinu toho času jsem se denně zabývala smrtí. Viděla jsem Temnotu. Viděla jsem její krveprolití, její ztráty, její cenu. Poznám její vlákna a stíny až příliš dobře. Možná je to proto, že jsem ji sledovala tak dlouho, že mohu také vidět její druhou stranu, způsoby, jak sílu Temnoty narušit, oslabit."

"Co to říkáš!" Chtělo se mi křičet.

"Ty, Zoey Redbirdová. Je v tobě něco, kvůli čemu se tě Temnota nemůže dotknout, a proto je tvým osudem stát na straně Světla a vést bitvu proti Zlu."

"Ne. Nechci vést žádnou bitvu. Můžeš to udělat ty. Nebo požádej Daria. Nebo dokonce Starka. Sakra, vezmi si Sgiach a Ochránce! To všechno jsou vůdci. Ti všichni jsou válečníci, kteří vědí, jak bojovat. Já nevím nic. Dokonce ani nevím, co mám dělat bez svojí mámy." Skončila jsem, lapala po dechu a tiskla si ruku na hrudník. Když Thanatos nemluvila, když se na mě jen dívala svýma tmavýma očima, konečně se mi podařilo trochu zklidnit poblázněný hlas a řekla jsem: "Nechci to. Chci být jen obyčejné dítě."

"To může být důvod, proč to padlo na tvá bedra, mladá Velekněžko, protože to nechceš. Možná, že síla, která jde s tímto právem, tě nebude schopná zkazit."

"Stejně jako Frodo," zašeptala jsem spíš pro sebe než k Thanatos. "Nikdy ten zatracený prsten nechtěl."

"J. R. R. Tolkien. Dobré knihy - vynikající filmy."

Podívala jsem se na ní a řekla: "Jo, já vím. Je jednadvacáté století. Pravděpodobně máš kabelovku."

"Rozhodně mám kabelovku."

"To je pro tebe príma, ale vraťme se k záležitosti Nosiče prstenu. No, pokud se nepletu a já se nepletu, protože jsem viděla prodlouženou a rozšířenou verzi snad milionkrát, Frodo je v podstatě zničen prstenem, který nechtěl nést."

"A tím zachránil svůj svět z Temnoty," řekla Thanatos.

Cítila jsem, jak mi běhá mráz po zádech. "Já nechci umřít. Ani zachránit svět."

"Smrt si přijde pro nás všechny," řekla Thanatos.

Znovu jsem zavrtěla hlavou. "Já nejsem žádný Nosič prstenu. Jsem jen dítě."

"Dítě, které už svůj život nad Temnotou vyhrálo zpět a ne jednou, ale několikrát."

"Dobře, pokud to podáš takhle a pokud věříš, že je Neferet na straně Temnoty, protože to vidíš, proč předstíráš, že to tak není?"

"Jsem zde, abych vyřešila záležitost Neferet a její skutečné oddanosti jednou provždy."

"Tak řekni Nejvyšší radě o Temnotě, která ji obklopuje!"

"A pokárat ji, jen aby se vrátila možná ještě silnější a způsobila více zla? Co když je opravdu choť Temnoty? Pokud je to pravda, pak před ní musí předstoupit celá síla Nejvyšší rady, a aby se tak stalo, musíme mít jednoznačný důkaz, že je pro Bohyni navždy ztracena."

"To je důvod, proč jsi tady. Abys ten důkaz získala."

"Ano."

"Neřeknu nic o tom, že vidíš Temnotu. A říkám ti upřímnou pravdu, celá parta by to pochopila. Připrav se, že najdu ten důkaz, protože vím nade vší pochybnost, že Neferet už na druhou stranu přešla." Málem jsem dodala, že už dokonce ani není smrtelná. Ale ne. To je něco, co musí Thanatos zjistit sama. "Jo, a odpouštím ti. Jen mi slib, že budeš mít oči otevřené a až přijde čas, ujistíš se, že Nejvyšší rada udělá správnou věc."

" Na to ti dávám svůj slib."

"Dobře," řekla jsem. A pak, zatímco Thanatos volala babičce, jsem se konečně vrátila na šestou hodinu.

Shaunee

Neměla ponětí, jak moc to bude na prd, když už není Erininým dvojčetem. Bylo to, jako by jedna věc - že už nemá Erin za svou BFF - změnila celý plán jejího života.

Bylo to tak zatraceně matoucí.

Kdy se ztratila Shaunee a stala se dvojčetem? Opravdu nevěděla. Obě byly označeny ve stejný den a dorazily do Tulské Školy noci přesně ve stejnou hodinu. A opravdu hned se z nich staly kamarádky. Shaunee si myslela, že to bylo proto, že mají duše sester, protože nezáleží na tom, že ona je černá a Erin bílá. Že je z Connecticutu a Erin z Tulsy. Byly kamarádky a najednou už se Shaunee necítila osamělá. Zvláště proto, že nikdy nemusela být sama. Doslova. Ona a Erin byly spolubydlící, měly stejný školní rozvrh, chodily na stejné akce a na rande chodily jen s kluky, kteří byli kamarádi.

Sama na svém sedadle v autobuse Shaunee potřásla hlavou. Slyšela Erin, jak se směje s Kramishou někde v zadní části autobusu. Na chvíli se jí hlavou mihla myšlenka: hádám, že mě vyměnila za jinou černou BFF. Ale Shaunee ty kecy hned zapudila. Nebylo to o barvě kůže. To nebylo nikdy. Bylo to o neschopnosti být sama. Což bylo parádně ironické, protože došla k závěru, že ji to dostalo do pozice, kdy je sama.

"Hej, můžu si přisednout?"

Shaunee se pohledem přesunula od okna, kterým zírala na světlající nebe před svítáním, na Damiena stojícího v uličce autobusu.

"Jo, jasně."

"Díky." Posadil se vedle ní a položil si svůj těžký školní batoh mezi nohy. "Mám táááák moc domácích úkolů. A co ty?"

"Taky," řekla. "Myslím. Hele, viděl jsi Zoey šestou hodinu?"

"Ne během šesté hodiny. Má hodinu jezdectví a já mám hodinu podnikání, ale viděl jsem ji hned po škole. Proč? Co se děje?"

"Zdála se ti v pořádku?"

"V pořádku? Jako fyzicky v pořádku, nebo nevystresovaná v pořádku?"

"Vždycky je vystresovaná. Mám na mysli fyzicky."

"Jo, dobře. Co se děje?"

"Nic," řekla Shaunee. "To jen že já, ehm, viděla jsem ji na začátku šesté hodiny. Já a ona, povídaly jsme si tady u parkoviště. Pak jsme šly zpátky do třídy." Studovala Damiena a přemýšlela, jestli mu má říct pravdu. "Necítil jsi dneska večer ve vzduchu něco divného?"

Damien naklonil hlavu na stranu. "Nic divného. No, bylo větrno, ale to není v Oklahomě nic zvláštního. Víš, že jsme státem, kde vítr zametá pláně," zazpíval.

"Vím, pane Broadwayský muzikále. Všechno, co říkám, je, že vítr foukal opravdu silně, když jsem se Z a já rozdělily a měla jsem pocit, že jsem slyšela spadnout nějakou větev a -"

"Větev spadla." Vmísil se do toho Stark, když se Zoey vklouzli na sedadlo před Damienem a Shaunee.

"Jo, bylo opravdu psycho-větrno," řekla Stevie Rae, která seděla vedle Rephaima na sedadle přes uličku od Damiena. "Ale říkám ti, že je to stejné, jako když se snažíš říkat, že je rýže bílá."

"Co to má k sakru znamenat?" Afrodita donutila Z kus uhnout a posadila se na okraj sedadla vedle ní, když je Darius rychlým přehlédnutím přepočítal, usadil se na sedadle řidiče a nastartoval autobus.

"To znamená, Otřesná, že Damien už ví, že dneska bylo větrno, protože je spřízněný s větrem. Stejně jako rýže je bílá. Já ani nevím, co je na analogii tak těžkého," řekla Stevie Rae.

"Jen. Ne. Mluvit," řekla Afrodita Stevie Rae.

"Rýže je taky hnědá," řekla Shaunee.

Afrodita zvedla obočí. "Právě jsi vypustila nedůtklivý komentář bez svého dvojčete?"

"Jo," řekla Shaunee, která se pevně setkala s jejím pohledem.

Afrodita si odfrkla, odvrátila se první a řekla: "Je to o čase"

"O větru," řekla Zoey. "Jo, byl to docela bláznivý den a dokonce se zlomila jedna z větví toho starého dubu." pokrčila rameny. "Jak řekl Damien - v Oklahomě je větrno. Hele, když už o tom mluvíme, Damiene, věděl jsi, že je Thanatos trochu spřízněná s větrem?"

"Páni! Nejsem překvapen! Viděli jste, jak hodně děsivá dneska byla, když Dallas prohlašoval ve třídě ty stupidnosti? Nemohl jsem tomu uvěřit.

Shaunee nechávala okolo sebe všechna ta slova protékat, ale pořád sledovala Zoey a čekala, jestli řekne něco, cokoliv, o tom, co se skutečně stalo, když se zlomila ta větev. Ona to věděla. Celou tu věc viděla.

Jak cestou do skladiště poskakovali a drncali, uvědomila si Shaunee, že Zoey nic neřekne. Jasně, dobře, možná, že právě řekla Starkovi, co se stalo, jak mohla být rozmlácená pod tou větví, kdyby ji Aurox nezachránil. Během další přestávky v rozhovoru, která nastala, když se zastavili u železničního přejezdu jako Super Obří Zdechlina, Shaunee vyhrkla: "Myslí si tu někdo, že je divný, že Aurox jde na jednu hodinu a pak už na žádnou, ale úplně jako robot pak po celý zbytek času hlídá školu?"

"Je toho hodně, co je na tom klukovi super divný," řekla Afrodita. "Ale to není překvapení. Je to Neferetin chlapec na hraní."

"Nemyslím si, že mají sex," řekla Zoey.

Shaunee studovala Z. "Proč ne?"

"Já nevím," řekla Z až příliš ledabyle. "Myslím, protože Neferet tak nepůsobí. Chová se spíš, jako by byl její otrok."

Stark se zasmál. "Neferet působí, jako by svět byl její otrok."

"Vsadím se, že Dáma barvy mrtvých rybích očí opravdu nesnáší to, že jsme všichni odešli z její třídy," řekla Afrodita.

"To víš, že jo, ´hlavně' proto, že Thanatos je opravdu moc dobrý učitel," řekla Stevie Rae. "A mimochodem, neocenila jsem, že jsi byla dneska ve třídě tak otřesná při naší velmi krátké, velmi asexuální konverzaci o otisku. Taky se mi to stalo a můžu ti říct, že to pro mě nebyl žádný zábavný čas pitbula na kočičí párty."

"Prosím, řekni mi, že jsi právě nepoužila další nesmyslnou bílou analogii," řekla Afrodita.

Shaunee se zdržela argumentů po celou dobu, co se znovu rozjeli až do okamžiku, kdy zastavili v přední části depa. Místo toho, aby se zapojila, sledovala Zoey. Také pozorovala Starka. V době, kdy vystupovala z autobusu, věřila dvěma věcem. Jedna z nich byla, že Stark vůbec neměl tušení, že v noci Aurox zachránil Zoey život. Druhá byla, že by nikdy nevěděla o Auroxovi nebo Zoey nebo Starkovi, kdyby ještě byla Dvojče. Dvojče by bylo příliš zahrabané v tom, aby bylo Druhou částí někoho jiného, než aby skutečně věnovalo pozornost něčemu nebo někomu jinému.

Nevěděla, co se to sakra děje se Zoey a Auroxem, ale věděla, že bude mít oči a mysl otevřené a pokud by na to mohla přijít, udělá to. Všechno na vlastní pěst. Úplně sama. Což najednou není zase tak hrozná věc. A poprvé od chvíle, kdy přestala dokončovat Erininy myšlenky, se Shaunee usmála.