Škola noci 9: Předurčená kapitola 23,24

23. Kapitola

 

Zoey

Takže, neřekla jsem Starkovi o Auroxovi a té spadlá-větev věci. Chci říct, vážně, jaký by to mělo smysl? Jako by Stark ve svém životě potřeboval víc stresu? Stále dokonce ani dobře nespal, protože měl stále noční můry, o kterých mi odmítá říct, ale o kterých vím, protože spím vedle něj a nejsem hloupá. Plus, celá ta strom věc se stala rychle. Nikdo nebyl raněn. Je to pryč. Tečka, konec.

No, kromě jedné malé části. Té části mě, která se rozhodla podívat se skrz vidoucí kámen na Auroxe. Dobře, v této chvíli to neudělám. Chci říct, Aurox tady ani není. Ale rozhodla jsem se. V momentě, kdy se mě dotkl, jsem se rozhodla.

V momentě, kdy se mě dotkl, jsem se ho už nebála.

Stále jsem ale byla vyděšená.

Tiše jsem se dohadovala sama se sebou o tom, zda bych měla Starkovi dát vědět o svém rozhodnutí pohlédnout na Auroxe skrz kámen a jen napůl jsem naslouchala Afroditě a Stevie Rae dohadujícím se o renovačních úpravách tunelu (Afrodita chtěla spoustu dělníků a spoustu třpytu, Stevie Rae nechtěla nikoho, kromě našich lidí, aby vůbec do tunelů sešli. Povzdech.), když autobus zajel ke skladišti a Darius otevřel dveře.

"Zavolám Andolini pro velkou objednávku," řekla Stevie Rae, když ona a Rephaim odcházeli z autobusu.

"Pro jednou se na něčem shodneme," řekla Afrodita, pohybujíc se přes sedadlo na Dariův klín, zatímco zbytek nás se začal odštrachávat z autobusu. "Objednej mi jednu z těch Santiano pizz. Ty vážně stojí za kalorie. Plus, jde to perfektně s lahví Chianti, kterou jsem vzala z bufetu, když jsem zařezávala pátou-"

Stalo se to přesně takhle. Afrodita byla uprostřed řečí o něčem tak úplně normálním, jako zařezávání vyučování a celé její tělo se zadrhlo. Ztuhla. Její oči se protočily dozadu do hlavy a začala plakat slzy krve. Bylo to, jako by přešla z nádherné, perfektní dívky k někomu, kdo vypadal stěží lidsky. Stěží naživu.

Darius nezaváhal. Zvedl její ztuhlé, krvavé-oči, nevidoucí tělo a odnesl ji z autobusu. Odložila jsem svou propána vnitřní reakci a vstala, otáčejíc se ke zbytku dětí, které buď civěly s otevřenou pusou, nebo si zakrývaly oči, vypadajíc, jako by chtěly brečet.

"Afrodita má vizi." Můj hlas zněl jako od někoho jiného. Někoho, kdo byl klidný. Stark vzal mou ruku, dodávajíc mi sílu. "Bude v pořádku," pokračovala jsem, tlačíc se ke Starkovi.

"Vlastně bude mimořádně naštvaná a protivná, až přijde k sobě, protože opravdu nesnáší, když se jí to stane na veřejnosti," řekla Stevie Rae. Vylezla napůl cesty po autobusových schodech. Všimla jsem si, že její oči byly trochu moc široké, ale její hlas zněl také naprosto klidně a v pohodě.

"Jo, Stevie Rae má pravdu," řekla jsem. "Takže z toho nemusíme dělat velký problém, teď nebo až přijde k sobě." Odmlčela jsem se a, cítíc se jako debil, dodala: "Dobře, nemyslím, že její vize nejsou velký problém. Chci říct jen, že nebude chtít slyšet "hej, jsi v pohodě" od kohokoliv."

"Půjdu napřed a objednám pizzy. Myslíš, že Afrodita bude později hladová?" zeptala se Stevie Rae.

Přemýšlela jsem o tom, jak to bylo naposled, kdy měla vizi a jak hrozně se pak cítila. Chtěla jsem říct, že co bude Afordita doopravdy chtít, bude Xanax a láhev vína, ale myslela jsem, že by to pravděpodobně dávalo špatný příklad ostatním. Takže jsem se spokojila s: "Hm, proč jí jednu nevezmeš a nedáš ji do lednice. Můžeme ji později ohřát, pokud bude hladová. Právě teď ji půjdu jenom zkontrolovat. Na chvíli teď bude chtít jen vodu a klid."

"Okie dokie." Stevie Rae se usmála a, jednajíc absolutně normálně, řekla zbytku autobusu, "Beru odsud objednávky pizz. Mobilní příjem je v tunelech na houby. Takže než se všichni rozptýlíte dole, dejte mi vědět, co chcete a radši se držte kolem, takže to dostanu správně. Když už o tom mluvím, Kramisho, můžeš mi prosím sepsat, co každý chce? To pomůže." Podívala se na Shaunee, která vypadala zvláště ztraceně a dodala: "Hej, myslíš, že protentokrát můžeme použít na objednávku tvou kartu? Z a já se ujistíme, že to budeš mít proplacené."

Shaunee se zamračila. "Přísaháš? Naposled jsem uvízla s vyúčtováním od Queenies. Ty Ultimate Egg Salad Sandwiches jsou úžasné, ale ne hromady sto dolarovek ceny úžasné."

"Přísahám." Stevie Rae zúžila oči, propichujíc zbytek autobusu přimhouřenýma očima. "Všichni jí zaplatíte zpátky."

"Jo, dobře, fajn," zaznělo unisono ze zadní části autobusu.

Chtělo se mi svojí BFF políbit. Úplně každého rozptýlila od Afroditiny strašné a neatraktivní vize, a ujistila se, že se tu budou rozhodovat o pizze a zaplacení zpátky a nebudou zírat dole v tunelech a mluvit o Afroditě.

Mezitím jsem vytáhla Starka z autobusu. "Vezmeme velké kombo," řekl, když jsme procházeli kolem Stevie Rae.

"Pizza? Opravdu?" zašeptala jsem mu, cítíc se, jako by právě řekl: "Nechme jíst ty dorty!" nebo jakoukoliv super nešetrnou věc, kterou žena řekla lidem, když se v předcházejícím dni děla opravdu důležitá věc.

"Myslel jsem, že se chceš chovat normálně," zašeptal zpátky.

Povzdechla jsem si. No, měl pravdu. Takže jsem řekla Stevie Rae: "S extra sýrem a olivami." Pak jsem bez dechu dodala: "A díky."

"Budu v kuchyni, až budeš připravená si promluvit," řekla stejně tiše, pak se velmi hlasitě a velmi normálně začala ptát: "Takže, kolik peperonek?"

"Pojďme skrz skladiště, takže budeme moct popadnout nějaké láhve vody z kuchyně po cestě do Afroditina pokoje," řekla jsem Starkovi, když automaticky zamířil do suterénního vchodu do tunelů. Změnil směr, ale stále jsem vysvětlovala (pravděpodobně víc proto, abych slyšela můj klidně-znějící hlas než cokoliv jiného), "Bude mít žízeň. Taky budeme muset sebrat nějaké hadříky na omytí. Namočím je ve vodě a položím jí je přes oči."

"Vždycky takhle krvácí?"

"Jo, od té doby, co ztratila značku. Naposledy, když měla vizi, mi řekla, že se bolest a krev zhoršují." Podívala jsem se na Starka. "Vypadalo to zle, ne?"

"Bude v pořádku. Je s ní Darius. Nedovolí, aby se jí něco stalo." Stiskl mi ruku, než mě nechal slézt dolů před sebou skrz starý vstup u pokladny do tunelů.

"Nemyslím si, že ji její bojovník může ochránit před takovým druhem věcí."

Usmál se na mě. "Myslel jsem způsob, jakým jsem tě ochraňoval na Onom světě. Myslím, že Darius zvládne nějaké vize a trochu krve."

Neřekla jsem nic dalšího, když jsme pospíchali přes kuchyň, pobírajíc vodu a hadříky.

Chtěla jsem, aby měl Stark pravdu. Opravdu, opravdu jsem chtěla, aby měl Stark pravdu, ale měla jsem zlý pocit a nenáviděla jsem, když se to dělo. Vždycky to znamenalo, že něco půjde strašně, hrozně, příšerně špatně.

"Hej." Stark mě vzal za paži a jemně mě zatahal, abych zastavila právě u pompézního zlatého závěsu, který byl posledními dveřmi do Afroditina pokoje. "Potřebuje, abys byla v pohodě."

"Já vím, máš pravdu. Jenom že ty vize ji skutečně zraňují a to mi dělá starosti."

"Ale jsou také darem od Nyx a jsou informacemi, které potřebujeme, správně?"

"Znovu pravda," řekla jsem.

Jeho úsměv se změnil v domýšlivý. "Mám rád, když říkáš, že mám pravdu."

"Moc si na to nezvykej. Jsi chlap. Máš omezený počet přidělených"- udělala jsem vzdušné uvozovky- ""Mám pravdu"."

"Hej, vezmu, co mohu získat," řekl. Pak přešel zpět k vážné tváři. "Jen pamatuj, teď musíš být její velekněžka a ne její přítelkyně."

Přikývla jsem, zhluboka se nadechla a přikrčila se pod zlatou oponu.

Dobře, Afroditin pokoj se měnil a vypadal více a více jako Kim Kardashian setkávající se s Barbarem Conanem pokaždé, když jsem vešla. Tentokrát dodala zlaté salónkové lehátko. Ne, neměla jsem tušení, kde ho sehnala, nebo jak ho dostala sem dolů. Na hrubou cementovou tunelovou zeď za lehátkem pověsila část Dariovy sbírky vrhacích nožů, jako dekoraci. Také pověsila zlaté korálkové střapce z každé rukojeti nože. Vážně. Její postel byla velká. Opravdu velká. Dnes v noci byla přikrývka fialový samet se všitými zlatými květinami. Měla miliony načechraných polštářů. A její hrozná perská kočka, Maleficent, měla odpovídající kočičí postel, která stála vedle její. Jenom v tu chvíli nebyla Maleficent ve své posteli. Ochranářsky se stočila na Afroditině klíně. Afrodita byla opřená v půli jejích miliónů polštářů, vypadající děsivě bledá. Darius jí dal přes oči složený mokrý papírový ručník a ten už byl růžový. Cítila jsem se trochu líp, když jsem viděla, že se mazlila s Maleficent, což znamenalo, že byla při vědomí. Ale můj lepší pocit odezněl, jak jsem se přiblížila k posteli a ta hrozná kočka na mě začala mňoukat.

"Kdo je to?" Afroditin hlas zněl slabě a netypicky vystrašeně.

Darius se dotkl její tváře. "Je to Zoey a Stark, má krásko. Víš, že bych nedovolil vejít nikomu jinému."

Stark mi stiskl ruku, pak ji pustil. Poslala jsem k Nyx rychlou, tichou modlitbu, prosím pomoz mi být velekněžkou, jakou Afrodita potřebuje, a pak jsem vstoupila do role, kterou jsem stále vnímala jako příliš velkou práci, než abych ji naplnila. "Vzala jsem hadříky a studenou vodu," řekla jsem svižně, pohybujíc se ke straně postele a zvlhčujíc jeden z hadříků. "Drž oči zavřené. Vyměním ten papírový ručník."

"Dobře," řekla.

Její oči zůstaly zavřené. Ale stále plakaly krev. Její pach ke mně přišel a na chvíli jsem myslela, že budu mít o-můj-Bože-mňamka-kterou-chci-sníst reakci. Neměla jsem.

Afrodita nebyla cítit jako člověk. Snažila jsem si vzpomenout, jak byla její krev cítit naposledy, kdy měla vizi a vyšla jsem naprázdno- což znamenalo, že to pravděpodobně ani pak nebylo normální.

Odložila jsem tu znalost stranou a sedla si na postel vedle ní.

"Přinesla jsem taky láhev vody. Chceš ještě něco k pití?"

"Ano. Víno. Rudé. Darius ho má."

"Moje krásko, prosím napij se nejdřív vody."

"Darie, víno pomáhá bolesti. A přines mi Xanax z mojí kabelky, když už v tom budeš. To taky pomůže."

Darius se nepohnul. Jen se na mě podíval.

"Hm, Afrodito, co si vybereš mezi Xanaxem a vínem? Obojí dohromady nevypadá zrovna zdravě," řekla jsem.

"Moje máma je bere obojí najednou," odsekla. Pak se její rty stiskly do linky. Afrodita se zhluboka nadechla a řekla. "Zásah. Budu se držet vína. Já. Nejsem. Moje. Matka."

"Určitě nejsi tvá matka," souhlasila jsem. Darius vypadal, že se mu ulevilo a začal otevírat víno. "Dobře, tak, zatímco ti tvůj muž přinese tvé vínové dýchání, chci, aby ses napila nějaké vody."

Její rty se zvlnily v téměř známém výsměchu. "Co ty víš o přinášení vínového dýchání? Ani nepiješ."

"Sleduju televizi. Ježkovy oči, každý s polovinou mozku ví, že víno se musí dýchat," řekla jsem, vedouc její ruku k otevřené láhvi vody a pomáhajíc jí ji vypít. "Jak to bylo tentokrát? Tak špatné, jako naposledy?"

Když bylo zjevné, že neodpoví, Darius to udělal za ní. "Horší," řekl. "Možná by ses mohla vrátit, až si odpočine."

Zoey, která byla Afroditinou přítelkyní, s ním naprosto souhlasila. Ale Zoey, která byla velekněžkou ve školení věděla líp. "Bude opilá a vyčerpaná po zbytek večera a pravděpodobně až do zítřka. Potřebuju o té vizi slyšet, než bude na mluvení příliš mimo."

"Z má pravdu," řekla Afrodita, než mohl Darius protestovat. "A každopádně, tahle byla krátká." Byla jsem ráda, když jsem viděla, že vyprázdnila láhev s vodou, ale natáhla slepou ruku a řekla: "Voda je pryč. Kde je moje víno?"

Darius jí přinesl sklenici vína, která vypadala super jednoduše, jen sklo a pěkný tvar, ale mělo malou značku Riedel napsanou na dně, takže jsem věděla, že to byla hezká sklenka od Williams-Sonoma. Věděla jsem to, protože mě Afrodita proškolila, když jsem jednu téměř rozbila před pár dny. (Jako by mě to zajímalo?)

Každopádně Darius pomohl Afroditě vypít velmi dlouhý doušek z křišťálové sklenice. Pak pomalu vydechla. "Radši měj připravenou další lahev. Budu potřebovat víc." Ani se na mě nepodíval pro potvrzení; jen vypadal poraženě. "A řekni Starkovi, aby přestal prahnout po tvých nožích. On je luk-kluk, ne nůž-kluk."

"Jsi teď super hrdinka?" zeptala jsem se, snažíc se (pravděpodobně neúspěšně) být zábavná.

Její rty se stočily v uspokojení a na vteřinu vypadala příliš jako její kočka, aby to bylo pohodlné.

"No, jsem super hrdinka v mnoha ohledech. Budeš se muset rozhodnout mezi mým a svým vlastním."

"Vize," artikuloval mi Stark přes místnost, kde byl, opravdu si prohlížející ozdobné nože.

"Dobře, tak mi řekni, co to bylo tentokrát," řekla jsem.

"Byla to znovu jedna z těch zatracených vizí smrti. Jedna, kde jsem byla uvnitř zabíjeného kluka."

"Kluka?" Cítila jsem, jak se ve mně chvěje malá bublina paniky. Byl to Stark?

"Klid, nebyl to tvůj kluk nebo můj. Byl to Rephaim. Byla jsem uvnitř něj, když byl zabit. A, mimochodem," zaváhala, berouc si další dlouhý lok vína.

"Ptačí-kluk má v hlavě nějaký divný sračky."

"Dej mi teď rychlý přehled. Promluvíme si o upovídané části později," řekla jsem.

"No, jako obvykle, když jsem uvnitř osoby, která je zabita, byla vize matoucí," řekla, tisknouc si ruku přes hadřík a šklebíc se bolestí.

"Jen mi řekni, co si pamatuješ," vyzvala jsem. "Jak umřel?"

"Meč ho téměř rozkrojil vejpůl. Úplně hrubě, ačkoliv jeho hlava neodskočila jako tvá v té druhé vizi."

"No, to je pro něj milé," řekla jsem, nejistá tím, jestli jsem byla vážná nebo sarkastická. "Kdo řezal vejpůl?"

"To je místo, kde zasahuje zmatek. Nejsem si jistá, kdo ho vlastně zabil. Jsem si jistá, že tam byl Drak."

"Drak ho zabil? Uff. To je hrozné."

"No, jak říkám, nejsem si tím jistá. Můžu ti říct, že si pamatuju pohled na Drakově tváři těsně než mě meč rozetnul. Byl úplně vypnutý. Vypadal ještě hůř, než v poslední době. Je to, jako by v jeho životě vůbec nebyla naděje, nebo světlo nebo štěstí, a brečel, opravdu řval jako s nudlemi a vším."

"Pak byl Rephaim zabit mečem," řekla jsem.

"Jo," souhlasila. "Vím. Mělo by to být nasnadě. Vypadá to, jako by to dělal Drak, ale prostě si to nemyslím na sto procent, zvlášť, když si přidáš tu brečící část a všechen další zmatek."

"Další zmatek?"

"Jo, bizarní kecy stále blikající všude kolem. Bylo tam něco bílého, co vypadalo mrtvé. Byl tam led a hořící kruh. Byla tam krev a prsa všude, a pak jsem já- míněn Rephaim- byla mrtvá. Konec."

Protřela jsem si spánky, kde jsem cítila vřít bolest hlavy.

"Prsa?" Stark na to slovo ožil.

"Jo, lukový-kluku. Prsa. Jakože kolem byla visící nahá žena. Doslova. Neviděla jsem její tvář, protože Rephaim byl předvídatelně uchvácený jejími prsy, ale vím, že měla něco do činění s krví a tou mrtvou bílou věcí."

"Hej, počkej," řekla jsem. "Neříkala Kramishina poslední báseň něco o ohni a ledu?"

"Hmm, zapomněla bych na to. Pro mě jednoduché to udělat, protože, no, zasraná poezie."

"Nebuď tak negativní," řekla jsem. "A není to jen poezie. Je to prorocká poezie."

"Což to dělá horší," řekla.

"Vzpomínám si. Báseň taky říkala něco o Drakových slzách," řekl Stark.

"Možná pláče, protože zabil Rephaima, i po té, co měl za úkol být jeho ochráncem, protože je Mistr meče naší Školy noci," řekl Darius.

"Ale on není," řekla jsem. "Máme naši vlastní Školu noci tady, takže technicky není naším Mistrem meče. Možná si tím odůvodnil zabití Rephaima."

"Všechno to zní logicky, ale stále kus chybí. To mi říkají mé vnitřnosti. Jen ten kus nemůžu vidět. Všechno kromě Draka je nejasné do a ven mé vize, většinou protože byl Rephaim super zaměřený na Stevie Rae, která byla super zaměřená na rituál, který předváděla."

"Rituál? Byla jsem tam?"

"Jo, celé stádo pakoňů tam bylo. Kruh byl vrhnutý. Vedla jsi věci, ale rituál jako takový byl zaměřený na zemi, takže Stevie Rae hrála hlavní roli." Nasála dech. "Do prdele, zrovna jsem si uvědomila, kde jsme byli, na levandulové farmě tvé babičky."

"Ach sakra! Očisťující rituál, který mám za pár dní udělat. Nebo možná ne. Thanatos babičce volala o to, jestli bychom udělali něco brzy- něco, co by mohlo odhalit, co se vlastě stalo mámě." Odmlčela jsem se, cítíc se zahlcená myšlením na mrtvou bílou věc, krev a prsa, všechno v kontextu vraždy mojí mámy. "Znamená to, že jsem to nezjistila a neměla bych udělat vůbec nic?"

Afrodita pokrčila rameny. "Z, vím, že shledáš těžké tomu uvěřit, protože jsi Přední Paní a Centrum v hromadě mých vizí, ale v téhle se sotva objevíš. Prostě si nemyslím, že tohle je vůbec o tobě."

"Ale je to na babiččině farmě."

"Jo, ale tentokrát je prošpikovaný Rephaim a ne ty," řekla.

"Počkej, nejsou to dobré zprávy?" řekl Stark, přicházejíc ke mně a berouc mě za ruku.

Afrodita si odfrkla. "Jasně, pokud nejsi Rephaim."

Stark ignoroval její komentář a pokračoval: "Viděla jsi Rephaimovo zabití. Víš kde a víš, kdo tam byl. Tak co kdybychom se ujistili, že se všechny ty elementy nesejdou? To zastaví smrt, ne?"

"Možná," řekla Afrodita.

"Doufám," řekla jsem.

"Musíme se ujistit, že Drak zůstane od Rephaima," řekl Darius. "I pokud by ho vlastně nezabil, víš s jistotou, že byl přítomný, když byl Rephaim zabit."

"Ano vím," řekla Afrodita.

"Pak je to ono. Musíme udržet Draka a Rephaima oddělené, i pokud to znamená, že Rephaim nepůjde se zbytkem nás, až půjdeme na babiččinu farmu."

"Pokud jdu já, jde Rephaim."

Stark, Darius a já jsme se otočili, abychom uviděli Stevie Rae a Rephaima krčící se pod dekou a přicházejíc do pokoje. Afrodita se zamračila, ale držela si hadřík na očích.

"Její vize byla o Rephaimovi." Stevie Rae to neřekla jako otázku, ale stejně jsem jí odpověděla.

"Jo. Zemře."

"Jak? Kdo to udělá?" Stevie Raein hlas byl tvrdý.

Vypadala připravená zbořit svět.

"Nejsem si jistá," promluvila Afrodita. "Bylo to z úhlu pohledu ptačího-kluka, což znamená, že celá ta zatracená věc byla matoucí."

"Ale víme, že se to stalo na babiččině farmě a že tam byl Drak," řekla jsem. "Což je důvod, proč jsme říkali, že by měl Rephaim zůstat tady, když my všichni půjdeme tam, pokud tam stále všichni půjdeme."

"Půjdeme," řekl Stark. "Nemůžeš přestat s rituálem, který jsi chtěla udělat pro svou matku."

"Není to pro ni," řekla jsem zoufale. "Ona je mrtvá. To se nezmění."

"Pravda," řekl. "Je to pro tebe a tvou babičku, což je důležitější, než udělání něčeho pro mrtvou ženu." Podíval se na Rephaima a Stevie Rae. "Rituál musí proběhnout, ale Rephaim nemusí být tam a v nebezpečí. Bylo by chytřejší, kdyby, jak Z řekla, zůstal tady."

"Aby se každý, jako Drak, k němu mohl připlížit, když bude sám? Já si to nemyslím," řekla Stevie Rae.

"Já nerozumím," řekl Rephaim.

Povzdechla jsem si. "Afrodita dostává vize smrtí. Někdy jsou opravdu jasné a je snadné zabránit, aby se staly. Někdy jsou matoucí."

"Protože jsem uvnitř osoby, která je zabita. Takhle to bylo s tebou. A, řečeno mimo, létání vypadá strašidelně. Nezáleží, co si tvůj ptačí-mozek myslí."

"Není strašidelné, když máš křídla," řekl Rephaim, znějíc věcně.

"Hm," řekla jsem.

"Ne," promluvila Stevie Rae. "Drž cokoliv, co se nachází v jeho hlavě, pro sebe. Není to práce kohokoliv."

"Byla v mojí hlavě?" Rephaim byl očividně řádně zmaten.

"Ve vizi jsem byla. Znovu se to nestane. Doufám. A kromě Draka bylo kolem vize visící něco jiného. Byl to býk, nebo alespoň stín býka."

"Stín býka?" Udělalo se mi zle od žaludku. "Co ta mrtvá bílá věc, kterou jsi viděla?"

"Ne. To bylo určitě něco jiného."

"Viděla jsi, jaké barvy to bylo?"

"Zoey, stíny jsou jen jedné barvy," řekla.

"Aurox," řekl Stark.

"Viděla jsi Auroxe?" zeptala jsem se rychle.

"Ne. Jen stín býka. A pro pořádek, souhlasím s tebou a Starkem a Dariem- ptačí-kluk by měl zůstat pryč od Draka. Pokud to znamená, že zůstane tady, pak by se to mělo stát. Teď, mohu poprosit o naplnění mého vína a nějaký odpočinek?"

"Nemyslím si, že je pro tebe dobré pít, zatímco takhle krvácíš," řekla Stevie Rae.

"Neptej se mě. Jsem profesionál," řekla Afrodita.

"Co to vůbec znamená?" zeptala jsem se.

"To znamená, že má kráska mluvila a potřebuje spát," řekl Darius.

"Pizza by tu měla být brzy," řekla Stevie Rae. "Jednu ti vezmu."

"Pokud budu stále vzhůru, až ji sem přivezou, sním ji," řekla Afrodita. Pak si sundala hadřík z očí a zamrkáním je pomalu otevřela. Byla jsem připravená.

Viděla jsem to předtím. Rephaim, nicméně, ne.

"U všech bohů! Pláčeš krev," řekl.

Otočila na něj svůj krví-zabarvený pohled. "Jo. Dokonce vím, jak je to hrozná symbolika. Ptačí-kluku, tohle si musíš zapamatovat. Dostala jsem tu zatracenou vizi, protože v ní byla zpráva pro tebe. Udrž svůj zadek v bezpečí. Zůstaň od špičatých předmětů, a pokud to znamená, že musíš zůstat od Draka Lankforda, pak to udělej."

"Na jak dlouho?" zeptal se jí. "Jak dlouho se musím před tím upírem skrývat?"

Zavrtěla hlavou. "Dostala jsem varování, ne časovou osu."

"Radši bych se neskrýval."

"Já bych tě radši neměla mrtvého," řekla Stevie Rae.

"Já bych radši spala," řekla Afrodita.

"Dobře, pojďme," řekla jsem. Podala jsem Dariovi mou poslední láhev vody. "Snaž se ji přimět pít tohle mezi sklenicemi vína."

"Jsem tady. Nemusíš o mně mluvit, jako bych tě neslyšela." Udělala se svou sklenkou krouživé gesto a pak ji vypila.

"Jsi pod vlivem, takže tě ignoruju," řekla jsem. "Odpočiň si. Promluvím si s tebou později."

Přesunuli jsme se z Afroditina pokoje, Rephaim a Stevie Rae držíc se za ruce a mluvíc s druhým tichými hlasy, když jsme stoupali naší cestou tunely a ven, kde jsme čekali na velmi zmateného poslíčka, o kterém se ujistím, že dostane vynikající spropitné.

"Co si myslíš o té vizi?" zeptal se Stark, pokládajíc okolo mě svou paži a držíc mě blízko u sebe.

"Myslím, že Stevie Rae bude problém. Bude se snažit ochránit Rephaima tolik, že to skončí jeho zabitím."

Stark přikývl a vypadal zachmuřeně. "Takhle Temnota pracuje. Obrátí lásku v něco špatného."

Jeho slova mě překvapila. Zněl tak cynicky, tak staře. "Starku, Temnota nemůže lásku v nic obrátit. Láska je jediná věc, která přetrvá skrz Temnotu a smrt a zkázu. Ty to víš- neboť jsi to uplatnil."

Pak se zastavil a najednou jsem byla v jeho pažích a mě držel tak těsně, že téměř zastavil můj dech.

"Co to je?" zašeptala jsem mu. "Co se děje?"

"Někdy si myslím, že bych to měl být já, kdo zemřel a Heath by měl být tím, kdo zůstal s tebou. On věřil v lásku o hodně víc, než já."

"Nemyslím si, že výše víry, kterou máš, je to důležité. Myslím, že je to to, v co věříš, na čem záleží."

"Pak budeme v pořádku, protože věřím v tebe," řekl.

Obalila jsem kolem něj své paže a držela ho, snažíc se uklidnit jeho a sebe dotykem, když se slova prostě nezdála být dostatečným vyjádřením.

24 Kapitola

Neferet

Jak pokračuje snaha o chaos, moje bezcitná? Hluboký hlas Bílého býka se rozléhal její myslí. Neferet se otočila téměř kolem dokola, než zahlédla jeho světélkující, magickou srst, jeho masivní rohy a rozdvojená kopyta. Blížil se k ní zpoza hrobu, z něhož shlížela dolů socha andělské dívky, hlavu skloněnou. Časem se rozpadla jedna z jejích kamenných rukou a Neferet si pomyslela, že z jejího výrazu se zdá, jako by anděl dal část sebe jako oběť, snad Bílému býkovi. Při tom pomyšlení v Neferet zahořela žárlivost. Vykročila, aby se setkala se svým býkem, pohybovala se pomalu, lenivě. Neferet věděla, že je krásná, a přesto se cítila nucena vytáhnout energii z okolních stínů a vylepšit se. Její dlouhé, husté vlasy se leskly podobně jako tekuté hedvábí jejích černých šatů. Vybrala si je proto, že jí připomínaly Temnotu - připomínaly jí jejího býka. Neferet se před ním zastavila a klesla elegantně na kolena. "Snaha o chaos jde dobře, můj pane." Takže, já jsem tvůj pán? Jak zajímavé. Neferet zaklonila hlavu a svůdně se usmála nahoru na masivního boha. "Chtěl bys raději, abych ti říkala můj Choti?" Ach, pojmenovávání věcí. Je v něm síla. "Samozřejmě že je." Neferet zvedla ruku a dotkla se jednoho z jeho silných rohů. Ten se leskl jako opály. Souhlasím s tvým jménem pro nádobu. Aurox, po velkém a mocném prabýkovi z dávných časů. V tom jméně je něco příhodného a pravdivého. "Jsem ráda za tvou chválu, můj pane," řekla a myslela na to, že ještě neřekl, zda mu může nebo nemůže říkat Choti. A jak ti slouží, tato bytost vytvořená z nedokonalé oběti? "Slouží mi dobře. Nevidím nedokonalost, když se na něj dívám, jen laskavý dar od tebe." Vzpomeneš si, že jsem tě varoval, když bude, že? Nádoba může být popraskaná. "Nádoba sama není důležitá," řekla Neferet přezíravě. "Je pouze prostředkem k dosažení cíle." Vstala a přistoupila blíž k němu. "Nemusíme promrhat vzácné chvíle mluvením o Auroxovi. Ten mi bude sloužit a bude sloužit dobře - nebo přestane existovat." Odložíš moje dary stranou tak snadno? "Ale ne, můj pane!" ujistila ho. "Prostě jsem tě poslouchala a slyšela tvoje varování. Nemůžeme hovořit o něčem příjemnějším než o prázdné nádobě?" Zmínila jsi Chotě. To mi přineslo na mysl něco, co bych ti chtěl ukázat, něco, co možná, snad, shledáš zajímavé. "Jak si přeješ, můj pane." Neferet se uklonila. Jako obrovské ztělesnění Temnoty poklekl a nabídl jí svůj hřbet. Pojď, moje bezcitná. Neferet vylezla obkročmo na něj. Jeho srst byla jako led - kluzká, studená a neproniknutelná. Odnesl ji do noci, klouzal nelidsky rychle skrze stíny, jel proudem noci, pomocí skrytých, hrozných věcí, které vždycky, vždycky vyslyšely jeho výzvu, dokud nakonec nezastavil v nejtemnějším stínu pod starověkými, opadanými stromy na vyvýšenině jihozápadně od Tulsy. "Kde to jsme?" Neferet se zachvěla, jak se ho držela. Tiše moje bezcitná. Zůstaň zticha. Dívej se. Poslouchej. Neferet se dívala, poslouchala a velmi brzy, dřív než by věřila, se vysoký, svalnatý muž vynořil z jedné ze tří dřevěných chatrčí na sloupcích, které seděly na vrcholu hřebenu před ní. Přešel k okraji hřebene a sedl si na obrovský, plochý pískovcový balvan. Jedině proto, že si sedl, uviděla jeho křídla. Kalona! Jeho jméno si jen pomyslela, neřekla ho nahlas, ale býk jí odpověděl. Ano, je to tvůj starý choť, Kalona. Pojďme blíž. Pojďme sledovat. Noc kolem nich se vlnila a měnila, tajuplně zahalovala býka a Neferet, takže se zdálo, že jsou pouze součástí struktury stínů a líné mlhy, která se náhle začala vinout přes hřeben. Neferet zatajila dech, když se býk pohyboval tiše a skrytě blíže ke Kalonovi, tak blízko, že mohla vidět přes jeho široké rameno a uvědomila si, že drží mobilní telefon. Začal se dotýkat displeje a Neferet mohla vidět, že se rozsvítil. Okřídlený nesmrtelný zaváhal, jeho prst se nejistě vznášel. Víš, co vidíš? Neferet zírala na Kalonu. Jeho ramena se shrbila. Mnul si čelo. Sklonil hlavu, jako by v porážce a nakonec, neochotně, odložil telefon jemně na skálu vedle sebe. Ne, pomyslela si Neferet. Nevím, co vidím. Kalona, padlý bojovník Nyx, touží po někom, kdo tu s ním není. Po někom, u koho nemá odvahu ke kontaktu. Po mě? Nemohla zastavit myšlenku. Býkův neveselý smích proudil skrze její mysl. Ne, moje bezcitná. Tvůj starý choť touží po společnosti svého syna. Rephaim! V Neferet se začal vzmáhat hněv. On touží po tom klukovi? Ano, i když ještě těm pocitům nepřiřadil tahle slova. Víš, co to znamená? Neferet přemýšlela, než promluvila. Zlikvidovala žárlivost a závist a všechny příkrasy smrtelné lásky. Potom, a teprve pak skutečně porozuměla. Ano. To znamená, že Kalona má velkou slabost. Ano, vskutku. Začali mizet ze hřebene, sklouzávali ze stínu do stínu, jeli nocí. Neferet pohladila býčí šíji, přemýšlela o nových možnostech a usmívala se.

Rephaim

"Musíme si promluvit o Afroditině vizi," řekla Stevie Rae.

Rephaim vzal jednu z jejích kadeří a natočil si ji kolem prstu. Když ji zcela zachytil, hravě ji za ni zatahal. "Mluv. Já se budu dotýkat tvých vlasů."

Usmála se, ale jemně jeho ruku odstrčila. "Rephaime, počkej. Buď vážný. Afroditina vize je děsivá."

"Neříkalas mi, že Afrodita předpověděla Zoeynu smrt? Dvakrát. Stejně jako její babičky? Pokaždé pro ně předpověď těch úmrtí znamenala, že byla možnost ji odvrátit." Rephaim pohladil její tvář a něžně ji políbil, než řekl: "Stejně tak tuhle vizi použijeme my k odvrácení mé smrti."

"Jasně. To zní dobře." Přitiskla si jeho ruce ke své tváři. "Ale v něčem musíme mít jasno. Drak je něco jako klíč, takže opravdu se mu musíš vyhýbat a zůstat daleko od něj."

"Ano. Já vím." Pohladil ji ze strany hlavy, miloval jemnost jejích vlasů a nechal prsty putovat pomalu dolů po krku až na ramena.

"Rephaime, prosím, poslouchej mě." Stevie Rae vzala jeho tvář do dlaní a přiměla ho přestat hladit ji po vlasech a kůži.

"Poslouchám tě." Neochotně zaměřil pozornost na její slova.

"Přemýšlela jsem, že se možná mýlím. Možná musíš zůstat tady a nechodit do školy, a pro jistotu nechodit ani na farmu Zoeyny babičky k rituálu, nebo alespoň se musíš držet zpátky, dokud nezjistíme víc detailů o Afroditině vizi."

Rephim si sundal její ruce z obličeje a držel je ve svých vlastních. "Stevie Rae, když se začnu skrývat, kdy to skončí?"

"Já nevím, ale vím, že budeš naživu."

"Jsou horší věci než smrt. Být uvězněný svým strachem je jedna z těch věcí," usmál se. "Vlastně shledávám celou tu věc zvláštně pozitivní. Ta vize znamená, že jsem opravdu člověk."

"Co tím sakra myslíš? Samozřejmě, že jsi člověk."

"Vypadám jako člověk, tedy alespoň dokud nevyjde slunce. To, že jsem smrtelný, mě dělá opravdovějším, než jak si připadám."

"Ale nejsi z toho, že je tvá nesmrtelná krev pryč, smutný?"

"Ne, dělá mě to trochu víc normálním."

Stevie Raeiny jasné modré oči se rozšířily. "Víš, co to ještě znamená? Už v sobě nemáš část Kalonovy krve, už ne."

Rephaim se snažil pochopit Stevie Raeino popírání jeho otce. Opravdu se snažil, ale nemohl si pomoci, procházel jím obranný, téměř zlostný pocit, když se ho pokoušela odstrčit od okřídleného nesmrtelného.

"Věříš, že je toho víc než krev, co tvoří otce?" Mluvil pomalu a snažil se přenést přes své pocity a najít pod nimi pravdu.

"Jo, absolutně," řekla.

"Pak dá taky rozum, že nedostatek krve automaticky neznamená, že už otcem není." Než mohla vyvrátit, co říká, pokračoval: "Kalona je nesmrtelný, ale byl jsem po jeho boku dost dlouho na to, abych v té nesmrtelnosti zahlédl lidskost."

"Rephaime, nechci se hádat o tvém tátovi. Vím, že si myslíš, že ho nenávidím, ale to není ono. Nenávidím, že ti ubližuje."

"Chápu to." Vtáhl si ji do náruče a políbil na temeno hlavy, nadechl se sladké, známé vůně dívky a šamponu a mýdla. "Ale musíš mi dovolit, abych si v tomhle našel svou vlastní cestu. Je to můj otec. Nic se na tom nezmění."

"Dobře, zkusím dát na chvíli pokoj s řečmi, aby ses držel dál od Kalony, ale chci, abys mi slíbil, že budeš přemýšlet o tom, že se budeš držet dál od Draka - alespoň na chvíli."

"Tenhle slib je snadné dát. Už jsem se snažil vyhýbat šermířskému mistrovi, protože vím, že pohled na mě mu způsobuje bolest, ale nebudu se skrývat. Nemůžu se skrývat před Drakem o nic víc, než se mohu schovávat před mým otcem."

Odtáhla se a pohlédla na něj. "Jsme v tom společně, ne?"

Setkal se s jejím pohledem. "Jsme. Vždycky."

"Dobře. Tak zůstaneme spolu, i když je to nebezpečné. Budu tě chránit," řekla.

"A já budu chránit tebe," souhlasil. Rephaim ji pak políbil, dlouze a pomalu. Chvíli si ji u sebe přidržel o něco blíž a nechal její vůni a její sladkost, aby ho zahalila.

"Musíš jít?" Mluvila s tváří zavrtanou v jeho hrudi.

"Ty víš, že ano."

"Už se tě přestanu ptát, zda s tebou mám jít nahoru, protože vím, že nechceš, abych šla, ale chci, abys věděl, že pokud bys někdy změnit názor, budu s tebou až do samého konce. Protože i když jsi pták, jsi můj pták."

Rozchechtal se. "Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale já jsem tvůj pták a tvůj pták potřebuje jít ven k ranní obloze a roztáhnout svá křídla."

"Jasná páka." Líbilo se mu, že ho pustila první a zářil nadšením, i když se na něj usmála ne zcela uvěřitelně. "Budu tady, až přiletíš domů."

"To je dobře, protože vždycky lítám domů za tebou." Rychle ji políbil, stáhl si košili a odešel z jejich pokoje. Byl rád, že odešel předtím, než mu v kůži začalo to hrozné píchání. Nenáviděl pocit paniky, který ho přepadal, když běžel tunely, se silnější a silnější touhou po nadzemním světě a vábením nebe.

Jen kousek od poslední tunelové křižovatky před výstupem ze suterénu uviděl, jak se něco pohybuje ve stínech a automaticky zaujal obranný postoj.

"Hej, uklidni se. To jsem jen já."

Uklidnil se, když poznal Shaunin hlas, těsně následovaný samotnou dívkou, která se vynořila z pravé větve tunelu. Vypadala rozcuchaně a nesla velký plastový koš.

"Ahoj, Shaunee," řekl. "Jsi v pořádku?"

"Jo, myslím. Mám ještě jednu várku svých věcí na odtažení z pokoje Erin do mého nového tam dole." Ukázala palcem za sebe do tmy.

"A ano, vím, že tam budu muset rozvěsit světla."

"Ty potřebuješ světlo?"

Usmála se, zvedla ruku, natáhla dlaň, foukla do ní a objevil se vesele tančící plamínek. "No, vlastně ne, ale každý, kdo by mě chtěl přijít navštívit asi ano."

"Pokud bys chtěla, tak ti s tím zítra pomůžu," slyšel sám sebe říkat a najednou si přál, aby to neřekl. Co když je stejná jako většina ostatních mláďat a opravdu s ním nechce nic mít?

Nemusel mít starosti. Shaunee ho neodmítla. Ve skutečnosti se čím dál víc usmívala. "To by bylo úžasné. Chtěla jsem zkusit nějaká pověsit, až odnesu poslední náklad věcí, ale stěhování mě úplně vysálo a všechno, co opravdu chci udělat, je stočit se do klubíčka na svou pohodlnou novou postel a znovu se podívat na poslední epizodu Hry o trůny na svém iPadu. Moc se mi líbí Daenerys (princezna - Matka draků)."

"Stevie Rae a já jsme se taky dívali. Víš, že jsou v tom havrani."

"Jo, a draci a mrtvé věci a boží trpaslík, kteří by všichni měli být pěkně ujetí a blázniví, ale v dobrém slova smyslu." Kousala se do rtu a vypadala, jako by se snažila rozhodnout, zda říct víc, takže tam Rephaim jen stál a čekal, i když se jeho kůže začala ozývat. Konečně Shaunee řekla velmi tichým hlasem: "Erin se to nikdy nelíbilo. Říkala, že je Dungeons and Dragons (PC hra na hrdiny - Pán podzemí a draci) pěkný brak, a já jsem s ní nahlas souhlasila, ale pak jsem se vyplížila ven a sledovala to, zatímco ona spala."

Raphaim si nebyl jistý, jak by na to měl reagovat. Opravdu nechápal, proč si obě dívky zvykly jednat tak, jako by se jednalo o jednoho člověka, stejně jako obtížně chápal, proč obě, když si jdou vlastní cestou, vypadají tak rozrušeně a ztraceně. "Možná až bude nová řada, mohla by ses dívat se mnou a Stevie Rae." nabídl.

"Udělala by Stevie Rae máslový popcorn? Dělávala úžasný máslový popcorn."

"Stále ještě dělá, takže ano, říkám, že udělá popcorn. S máslem."

"Ach, uum. Jdu do toho a díky, Rephaime."

"Není zač. Musím už jít ..." Odmlčel se, jak se od ní začal vzdalovat směrem k východu ze suterénu.

"Hele, slyšela jsem o Afroditině vizi. Jen jsem chtěla říct, že doufám, že nezemřeš."

"Taky doufám, že neumřu." Odmlčel se a pak dodal: "Pokud by se mi něco stalo, zavolala bys otci na ten telefon, cos mu dala a řekla mu to?"

"Jo, samozřejmě. Ale nic se ti nestane. Doufám. A navíc, nemusíš umřít - můžeš mu na ten telefon zavolat, kdykoliv budeš chtít, víš, jen tak si s ním promluvit."

Rephaim si uvědomil, že ho nikdy ani nenapadlo něco tak jednoduchého, tak všedního, tak normálního, jen tak zavolat svému otci. "Zavolám. Brzy," řekl a myslel to vážně. "Uvidíme se po západu slunce."

"Uvidíme," zavolala.

Pak si Rephaim musel pospíšit poslední částí tunelu a pádil po železném žebříku a přes suterén, ale to nevadilo. Jeho poslední myšlenka před tím, než havran a nebe převzali vládu nad jeho lidskou myslí, byla, že byl rád, že Shaunee a Erin přestaly být jednou osobou, protože Shaunee, sama sebou, byla milá dívka. A spolu s Damienem a možná i Zoey by mohli být první opravdoví přátelé, jaké kdy měl...

Kalona

Tu noc se dělo něco, co mu nedovolilo odpočívat. Jeho synové spali, v teple a bezpečí hnízdili v trojici loveckých skrýší. Taky by měl spát. Místo toho se ocitl venku na hřebenu, seděl na obrovském plochém balvanu a přemýšlel.

V ruce měl iPhone. Uvažoval, jak se moderní svět a jeho podivná magie rozvinula. Nemohl se rozhodnout, jestli se mu to líbí víc než starobylý svět. Jistě, je to pohodlnější. A určitě je to složitější. Ale lepší? Kalona spíš věřil, že ne.

Podíval se na telefon. To mládě mu ho dalo, aby mohl kontaktovat Rephaima, ale chlapec nebyl uveden v kontaktech. Hloupost, k ničemu, pomyslel si. A pak, při hlubším zamyšlení, si uvědomil, že Stevie Rae v seznamu kontaktů je. Kdyby kontaktoval Červenou, mohla by zavolat jeho syna. Nechtěl mluvit s Červenou. Ona byla příčinou jeho problémů. Kdyby nepřekážela, Rephaim by byl tady, po jeho boku, tak by byl správný řád věcí.

Nebo by po té strašné noci byl Rephaim mrtvý, vykrvácel by zlomený a sám. A nebyl by pro mého syna lepší, vhodnější, konec, než být spoután s mladou upírkou a její nemilosrdnou bohyní?

Myšlenky mu v hlavě sotva vznikly a už jich Kalona litoval.

Ne, nebylo by lepší, kdyby Rephaim zemřel.

A Nyx nebyla nemilosrdná. Odpustila jeho synovi. To jen jemu odmítla odpustit.

Kalona promluvil k nebesům: "Je ironií, jak je pro mě kruté, že jsi udělala laskavost mému synovi. Vzala jsi mi poslední bytost na tomto světě, která mě skutečně milovala." Jeho hlas se rychle ztrácel v noci a on byl úplně sám. Bohyně, byl tak unavený z toho, že je sám!

Stýskalo se mu po Rephaimově společnosti.

Kalonovi poklesla ramena. Najednou ucítil přítomnost Temnoty. Byla sotva patrná a dobře zahalená, ale Kalona znal Temnotu příliš dlouho, jak bojoval proti ní i s ní, než aby ho to zmátlo.

Kalona odložil telefon a nasadil natrénovanou netečnou, neutrální masku. Neměl ponětí, proč Bílý býk číhá v noci, ale věděl, že jeho přítomnost předpovídá velké potíže a soužení pro tento svět a snad i pro něj.

Pochopil, co si Neferet příliš opojená mocí neuvědomovala: ztělesněná Temnota nemůže nikdy být opravdovým spojencem. Bílý býk měl jen jediný cíl: zničit a pohltit Černého býka. Použil by cokoliv nebo kohokoliv k získání svého cíle, stejně jako zničí všechno a každého, koho má v cestě.

Pokud Neferet věřila, že je jeho choť, byla naprosto, úplně mimo. Bílý býk Temnoty nemá Choť - má jen oběť.

Přítomnost Temnoty vyprchala a Kalona vydechl úlevou. Pak se napřímil a zvažoval. Neferet? Cítit jsem i její přítomnost?

Podíval se na iPhone. Jak dlouho ho sledovali? Co slyšeli? Co vědí?

Byl Rephaim v nebezpečí?

Kalona prudce vyskočil na nohy a vrhl se na nebe. Jeho mohutná křídla prorážela noc, jak se nesl na vzdušných proudech rychle a tiše, směrem na východ, do šera začínajícího úsvitu.

Chvíli před východem slunce dosáhl depa, přistál na štěrkové ploše v blízkosti železničních tratí, v dostatečné vzdálenosti od vysokého předního vchodu, který, jak už mu Shaunee vysvětlila, byl nepoužívaný. Kalona přecházel s pohledem upřeným na starou kovovou mříž a tiše nadával nad faktem, že nechal ten zatracený telefon na kameni, když se rezavějící mříž odsunula stranou a jeho syn vyběhl z budovy.

Kalona se začal pohybovat směrem k němu, pocítil úlevu, že chlapec je celý a v pořádku, když v tom jeho syn otevřel ústa a vykřikl - na poslech hrozný zvuk. Pak sledoval, jak se Rephaimovo tělo třese, svíjí, mění a havran vyrazil z kůže chlapce!

Kalona se pohyboval jen podle svého instinktu, vyrazil na nebe a následoval havrana. Nesmrtelný zůstal ve vzduchu, vysoko nad zvědavýma očima města, ačkoli ve skutečnosti havran strávil ve městě jen velmi málo času. Místo toho letěl na západ a trochu na jih a nečekaně se držel stejné cesty, kterou přiletěl Kalona. Nedlouho potom se havran ocitl na hřebeni a usadil se ve starém dubu, jehož větve se rozprostíraly jako ochranný gigant kolem loveckých skrýší. Tam Rephaim - havran zůstal, jen občas se krmil, někdy vystoupal do oblak, ale vždycky, vždycky zakroužil zpět na hřeben.

Jak se blížil západ slunce, pták vzlétl. Tentokrát nekroužil, ale vydal se na východ a stočil křídla k Tulse. Kalona ho následoval a jak slunce klesalo pod obzor, havran přistál těsně vedle suterénního vchodu do skladu. Pták vyrazil výkřik, který se změnil do výkřiku agónie, a pak tam byl Rephaim, nahý, ztěžka dýchající a na kolenou.

Kalona ustoupil do stínu a sledoval, jak se jeho syn oblékl a pak zvuk pohybující se kovové mříže oba upozornil, že někdo přichází.

"Jsi zpátky! Jo!" Červená se vrhla do náručí jeho syna. Chytil ji a přitiskl si ji k sobě, smál se a políbil ji. Ruku v ruce oba zmizeli v suterénu budovy.

Kalona, najednou slabý a s pocitem, že je nepředstavitelně starý, seděl na zrezivělé trati a nahlas mluvil do noci a k bohyni, která byla jejím zosobněním.

"Tys mu odpustila, a přesto ho necháváš trpět jako zvíře. Proč? Protože platí za mé prohřešky? K čertu s tebou, Nyx. K čertu s tebou."