Smačka: Kapitola 28

Kapitola: DVACET OSM

Druhý den přišel Shay do třídy se ztrhaným výrazem. Když zazvonilo na přestávku, mávla jsem na Bryn, že s ní nejdu, a vydala se k němu. Zůstal sedět v lavici a sledoval mě.

„Ahoj, Cal.“ Pod očima měl tmavé kruhy, vypadalo to, že vůbec nespal. „Nepřemluvil bych tě, abys vynechala další hodinu?“

„Jestli je to důležitý,“ řekla jsem a cítila, jak se do mě vkrádá strach.

Šli jsme spolu do studovny, kde naštěstí nebyla ani noha. Shay se posadil a přitáhl k sobě volnou židli. Když jsem si sedla, dal hlavu do dlaní a chvíli mlčel.

„Tak co se stalo?“ zašeptala jsem nedočkavě.

„Víš, jak jsi mi říkala, že Renovu matku zabili během přepadení Hledači?“

Přikývla jsem.

„Jmenovala se Corinne Larocheová?“

„Jo.“ Proč se na to ptá?

Zaťal zuby. „Prošel jsem Kroniku Haldisu, konkrétně rok, kdy jste se s Renem narodili. Chtěl jsem zjistit, jestli tam nestojí něco o tom přepadení.“

Mlčky jsem ho sledovala, trochu podrážděná, že ignoroval mé doporučení tyhle knihy vynechat, přesto jsem byla zvědavá, co objevil.

„K žádnýmu přepadení nedošlo,“ řekl tiše. „Corinne Larocheovou popravili.“

Jako by se najednou zastavil čas, jako by někdo z místnosti odsál všechen vzduch, nedokázala jsem nijak zareagovat.

„Je to pravda, Callo,“ naléhal. „Ona a několik dalších Baneů naplánovali vzpouru proti Strážcům. Hledači jí pomáhali. Strážci to odhalili a potrestali ji.“

Pomalu jsem se probouzela k životu, celá roztřesená.

„Zabili ji, Callo, a nastražili past na Hledače, kteří jí šli na pomoc. Než se objevili, Strážci už stihli shromáždit armádu a skoro všechny je povraždili.“

„Ale Ren…“ Zajíkla jsem se, nedokázala jsem tu hroznou myšlenku vyslovit.

„Lhali mu o tom, co se stalo,“ šeptal, jako by i jemu bylo z toho všeho zle. „Podle toho zápisu to vypadá, že lhali všem vlkům, kteří se toho spiknutí neúčastnili, a těch, co se do něj namočili, se prostě zbavili.“

„To přece nemůže být pravda!“

„A to není všechno.“ Vzal mě za ruku. „Když jsem si přečetl to o Renově matce, vrátil jsem se k Válce všech proti všem a hledal další vzpouru. Objevil jsem tvoji historii, tu skutečnou.“

Dala se do mě zima. „Jak to myslíš, ‚skutečnou‘ historii?“

„Prokousal jsem se druhou půlkou De proelia, konkrétně tou částí, kde se popisuje poslední velkej konflikt ve válce čarodějů.“

„O tom vím všechno,“ namítla jsem. „Bylo to období strašnýho krveprolití, kdy zemřela spousta Ochránců, ale i tak šlo o důležitý vítězství Strážců. Tenkrát jsme se Hledačů málem definitivně zbavili.“

„Ne, Callo, tak to nebylo.“ Chytil mě i za druhou ruku a přiměl mě, abych se mu podívala do očí. „Vůbec nešlo o vyhlazení Hledačů. Strážci tehdy potlačili povstání Ochránců. Hledači se i tuhle vzpouru pokusili podpořit a Strážci podnikli zničující protiútok. Likvidovali Ochránce i Hledače. Navíc vytvořili novou zbraň, která jim pomohla válku zvrátit v jejich prospěch. Ta zbraň se nazývá Padlí. Nevím jistě, co to je, ale každopádně to protivníka úplně rozložilo. Všichni Ochránci a Hledači, kterým se podařilo utéct, se museli ukrýt.“

Vytrhla jsem se mu a schoulila se do sebe.

„Kvůli tomu povstání taky Strážci přijali ohledně Ochránců nový opatření,“ pokračoval a nespouštěl ze mě oči. „Menší smečky, žádný proměňování lidí, přísnější pravidla, krutější tresty za neposlušnost a podporování silných rodinných vztahů. Strážci věřili, že by Ochránci za žádnou cenu neohrozili svoje rodiny.“

„Ale proč, Shayi? Proč se v minulým století vzbouřilo tolik Ochránců?“ Pořád jsem to nedokázala vstřebat.

„Chtěli svobodu,“ odpověděl. „Vzbouřili se, protože už nechtěli nikomu dělat otroky.“

„Nejsme otroci,“ zašeptala jsem a zaryla si nehty do boků. „Ochránci jsou věrní vojáci Strážců. Sloužíme jim a oni nám na oplátku zajišťují všechno, co potřebujeme, vzdělání, peníze, domov. Všechno. Naše poslání je posvátný.“

„Prober se, Callo,“ zavrčel a začal přecházet po místnosti. „Tomuhle se jinými slovy říká hegemonie. Antonio Gramsci. Najdi si to. Je to způsob vlády, kdy jsou utlačovaní přesvědčováni, že jenom přispívají do systému, investují do něj, věří v něj. Přesto ale zůstávají otroky, stejně jako ty i ostatní Ochránci.“

„Nevěřím ti,“ bránila jsem se. „Ničemu z toho nevěřím.“

„To je mi líto,“ povzdechl si, „ale až k nám příště přijdeš, můžeš si sama přečíst, co se stalo Renově matce. A co se týče těch dalších věcí…“

Zaslechla jsem šustění. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že mi podává několik listů vytržených ze zápisníku. „Bylo mi jasný, že to pro tebe bude těžký. Zůstal jsem vzhůru celou noc a celou tu pasáž přepsal, abys to viděla slovo od slova. Fakt nekecám.“

Odmítavě jsem mávla rukou. „Nemůžu si to vzít, radši si to nech.“

„Proč bych ti lhal?“ Rozčileně posunul papíry ke mně. „Už víme, že Renovu matku popravili. Takoví Strážci jsou, Callo, tohle dělají.“

Otevřela jsem ústa, abych se na něj rozkřikla, ale místo toho jsem začala vzlykat. „Já vím, že je to pravda, Shayi. Vím, že mi nelžeš.“

Klekl si ke mně a vzal mě do náruče. Celá jsem se třásla, po tvářích mi tekly slzy. Tiskl mě k sobě a hladil mě po zádech. Něžně mě políbil do vlasů.

„Všechno se spraví, Callo. Já už přijdu na nějaký způsob, jak tě odsud dostat, přísahám.“

Opřela jsem se o něj a plakala dál.

„Ale, ale, copak to tady máme?“ ozval se najednou ode dveří hlas Lany Flynnové.

Zamrazilo mě. Samozřejmě zaregistrovala mé uplakané oči, pak se podívala na Shaye, který její pohled klidně opětoval. Vstal, odkašlal si a postavil se přede mě, aby mě zaštítil.

„Omlouvám se, paní Flynnová, pohádali jsme se. Calla jde na ples s někým, koho nemůžu vystát, a já to nezvládl. Dlužím jí omluvu.“

Překvapeně jsem zamžikala.

Na Flynnové bylo vidět, jak je naším utrpením potěšená.

„No ano, neopětovaná láska musí skutečně bolet. Není divu, že Reniera nesnášíš. Když jsem je tuhle přistihla, jak se líbají, vypadalo to opravdu dost žhavě. Vášeň mládí je tak… rozkošná.“

Z tváří mi vyprchala barva, s úzkostí jsem čekala, jak na to Shay zareaguje. Flynnová se spokojeně usmívala, viděla, jak je napjatý.

Dostala jsem strach. Hlavně se nesmíš převtělit, Shayi. Prosím, nedělej to.

Došla až k němu a dlouhým nehtem mu přejela po tváři a po krku, pak její ruka zabloudila níž, až na břicho. Zajíkla jsem se, když mu zahákla prst za opasek džínů a přitáhla si ho těsně k sobě.

„Jen se neboj, fešáku, pořád tě tu čeká pěkná role.“

Ani se nepohnul. Vzápětí se Flynnová otočila ke mně. „Počítej s tím, že se Logan o tomhle dozví, Callo. Dáma tvého postavení by měla být diskrétnější.“

S tím ho pustila a odešla.

Teprve když se za ní zabouchly dveře, konečně vydechl. „To nebude jenom školní zdravotnice, co?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ale netuším, co je zač. Sabine jednou říkala, že má ve škole dozor nad kouzly, bohužel ale nevím přesně, co to znamená.“

Tvářil se zasmušile. „Neřekla jsi mi, že tě líbal.“

„Stejně jako jsem nepověděla Renovi, že jsi mě líbal ty.“ Vzdychla jsem. „Co mám na to říct? Chceš se pohádat doopravdy?“

„Ne.“ Tiše se zasmál. „Možná pozdějc.“

„To je férová nabídka.“

Ustaraně se na mě podíval. „Co chceš dělat?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemám páru. Nemůžu opustit svou smečku.“

„Ale ani tady nemůžeš zůstat,“ opáčil.

„Shayi, co jsou Hledači zač?“ Hlavou se mi honilo snad víc otázek než za celý život.

„Nevím.“ Odstrčil si z cesty židli. „Je jasný, že se spojili s Ochránci, co se tehdy vzbouřili, a že pomohli Renově matce. V obou případech za to těžce zaplatili, ale stejně se mi nepodařilo přesně zjistit, co jsou zač nebo o co jim jde.

Ale nemyslím si, že by to byli vaši nepřátelé, Cal,“ pokračoval. „Jsou to nepřátelé Strážců, ne tví.“

„Právě teď to ale na věci nic nezmění.“ Otřásla jsem se. „Zabila jsem Hledače. Nepřátelé Strážců byli vždycky i mými nepřáteli. Možná už je na změnu pozdě.“

„Nikdy není pozdě.“ Bouchl pěstí do stolu, až praskal. „V tý knížce přece musí být nějaká odpověď! Potřebuju rozluštit tu poslední část. Mám dojem, že naznačuje změnu, možnosti. Podle mě je to klíč.“

Viděla jsem, jak kolem něj jako plášť víří stín vlčí podoby.

„Tak se na to zaměříme.“ Položila jsem mu ruku na rameno a cítila, jak se jeho vlčí pach mísí s pachem potu. „Musíš to rozdýchat, Shayi. Zatlačit vlka. Jsi kousek od převtělení.“

„Nevím, jak to zastavit,“ zavrčel.

„Dýchej.“ Položila jsem mu hlavu na prsa a čekala, až se nám oběma zklidní tep. „Dneska a zítra. Přijdu k vám domů a budu ti pomáhat.“ Pohladil mě po zádech.

Proč to nemůže být vždycky takhle? Jen my dva. Nic jiného, co by rušilo ten nádherný klid.

„A potom? Co po obřadu?“ zeptal se a mě píchlo u srdce.

„Nevím.“ Měla jsem pocit, že už vlastně nevím vůbec nic.

Zatvrdila jsem se a vešla do učebny chemie, rozčilená, zdrcená, se zoufalou touhou mít svůj život znovu pod kontrolou. Nové a děsivé poznatky o Ochráncích a Strážcích všechno zásadně změnily, najednou jsem vůbec nevěděla, kam patřím. Vzhledem k tomu, co se stalo Renově matce, jak nám všem lhali, jsem nedokázala snést pomyšlení na hodiny, které s ním budu před obřadem o samotě. Jak bych před ním dokázala zatajit pravdu? Bála jsem se, že na to nejsem dost silná.

„Dneska máme opakování,“ oznámil mi Ren a kývl k poznámkám na lavici. „Učitelka má zřejmě benevolentní náladu, nebo se bojí, že by ses zase mohla rozčílit a zničit další pomůcky.“

Zazubil se a mě napadlo, že to snad vůbec nedokážu. Pak jsem si vzpomněla, jak se mi zakousl do krku.

„Rene, musím plány na zítřek změnit.“

„Jak to?“

Semkla jsem ruce, aby neviděl, jak se mi třesou. „Nemůžu s tebou jít na večeři a pak na ples. Nebudu to stíhat.“

Nespokojeně mě provrtával pohledem. „Jak to, že to nebudeš stíhat? Máme přece dost času.“

„Bryn se nemůže dočkat, až mi bude pomáhat s oblíkáním a česáním, je z toho úplně vedle. Taky moje máma – víš, jak na tom ujíždí.“ Předvedla jsem zničený povzdech. „Mrzí mě to, ale asi to bude trvat hrozně dlouho.“

„Chceš jít na obřad se zbytkem smečky?“ Mimoděk začal vytrhávat listy ze svého sešitu.

Stálo mě hodně úsilí, abych se nekrčila, když jsem se vytasila s oficiální výmluvou. „Můžeme se sejít až tam? Stejně žiješ na opačný straně hory, takže to k nám ani nemáš při cestě. Navíc jdu po škole s Shayem do knihovny.“

Ren vycenil zuby. „Chceš se s ním sejít těsně před obřadem? Místo abys šla se mnou na večeři?“

Snažila jsem se mluvit co nejžalostněji. „Je mi to fakt líto, ale Logan nám nařídil postarat se, aby byl Shay v pohodě, a když jsem odmítla jeho pozvání na ples, byl z toho dost vedle. Myslela jsem, že kdybych se s ním uvolila strávit před plesem trochu času, byl by klid na všech stranách.“

Ren zbledl a oči se mu zaleskly, jako by v nich vzplál studený stříbrný plamen.

„On tě požádal, abys šla na Krvavý měsíc s ním?“ mluvil tak tiše, že jsem mu skoro nerozuměla.

Příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem se přepočítala. Zůstala jsem jako přimražená. Ren se odstrčil od lavice a vrhl se dopředu dřív, než jsem mu v tom mohla nějak zabránit. Zaslechla jsem třeskot a výkřiky studentů. Rychle jsem se otočila.

Židle, na které předtím Shay seděl, se odkulila pryč. Ren ho přimáčkl ke stolu. Neslyšela jsem, co mu říká, ale viděla jsem, jak rychle pohybuje rty. Dva spolužáci, kteří seděli při laborkách se Shayem, se krčili v koutě, jako by se snažili splynout s podlahou, jen aby si jich Ren nevšiml. Přitom ale vytřeštěně zírali na Shaye, viděli jeho sílu, cítili to nebezpečné zvíře, které v něm číhá. Poznali to. Pochopila jsem, že jestli rychle něco nepodniknu, nebudou jediní, kdo si toho všimne.

Slečna Forisová stála za katedrou, strnulá hrůzou, ruku přitisknutou na ústa, oči vypoulené, z učebny se stala zápasnicka aréna. Několik lidských studentů uteklo ze třídy. Strážci si vyměnili ustaraný pohled a začali spolu něco tiše probírat.

Rozběhla jsem se k těm dvěma. Nemohla jsem ani dýchat, když jsem pochopila, jak málo schází, aby se Ren přestal ovládat. Svíral Shayovi ramena, držel ho pod sebou a cenil ostré špičáky. Shay mu zarýval prsty do paží. Nevypadal vyděšeně, spíš rozzuřeně. Stín jeho vlčího já sklouzl na lavici, jako by prodloužil jeho tělo. Zatajila jsem dech a doufala, že Ren zuří tak, že si toho nevšimne. Mnoho nescházelo, aby se z obou stali vlci a šli si po krku.

„Rene, ne!“ Vrhla jsem se k nim a objala ho. Stálo mě veškerou sílu, abych ho od Shaye odervala.

Shay vyskočil, ruce zaťaté v pěst. Pootevřel rty a já zahlédla, jak se mu zostřily špičáky. Zoufale jsem na něj zavrtěla hlavou. Kdyby se přestal ovládat a převtělil se, je po nás.

„Ani se nehni,“ zasyčela jsem na něj. „Musíš se uklidnit.“ Svaly mu cukaly, ale zůstal na místě. Viděla jsem, jak bojuje se vztekem.

Otočila jsem Rena k sobě a přitiskla se k němu. Srdce mu prudce bušilo, výhrůžně zavrčel.

„Rene, prosím tě, nesmíš zapomínat na Logana. Logan.“ Přitáhla jsem ho k sobě pevněji a položila mu tvář na prsa.

Ještě naposledy zavrčel, pak znehybněl. Cítila jsem, jak se mu zpomaluje a prohlubuje dech.

„Pusť mě, Cal.“ Podle toho, jak to řekl, jsem usoudila, že už je dost klidný.

Povolila jsem sevření. Mé svaly protestovaly. Svírala jsem ho tak pevně, že mě teď bolelo celé tělo.

Ren se na mě podíval s odevzdaným výrazem. Nepatrně se pousmál, a aniž se ohlédl na Shaye, odešel ze třídy.

Rozechvěle jsem se nadechla.

„Moc milej kluk,“ utrousil Shay.

Najednou jsem na něj dostala vztek. Všechno to byla jeho vina. Dokud jsem mu nezachránila život, dával ten můj smysl. Teď se najednou všechno rozpadalo.

Vyťala jsem mu mlaskavý políček. Vyvalil oči, dotkl se rudého otisku, který se mu objevil na tváři. Beze slova jsem se otočila a utekla ze třídy za Renem.

Nikde jsem ho na chodbě neviděla, nebyl ani ve studovně ani v jídelně. Vypadalo to, že odešel ze školy. Otřesená a plná lítosti jsem se vydala k šatním skříňkám v naději, že se objeví a půjde s námi obědvat. V mezeře mezi plechovými dvířky své skříňky jsem našla zastrčený list papíru. Kousla jsem se do rtu a rozevřela ho. Podle toho, jak tlačil na pero, ještě pořád zuřil.

Callo, dneska ani zítra už ve škole nebudu. Uvidíme se při obřadu.

Svezla jsem se na zem a opřela se o studený kov. Zůstala jsem tak sedět, dokud nezazvonilo. Dovlekla jsem se do jídelny, aniž jsem si ze skříňky vytáhla oběd.

Asi deset minut všechno probíhalo jako normálně, než si Ansel všiml, že nejsme všichni.

„Hele, kde je Ren? A Shay?“

Měla jsem tak mizernou náladu, že jsem si vůbec nevšimla, že nepřišel žádný z nich. Zbytek smečky se neklidně ošíval. Ani jim neuniklo, že chybí jejich vůdce i jejich nový lidský společník. Rozhlédla jsem se po jídelně. Shay neseděl ani mezi lidmi. Strážci se semkli do kroužku, hlavy u sebe, Logana jsem však mezi nimi neviděla. Od té doby, kdy zašli Logan s Efronem do jeskyně, se mladí Strážci chovali divně. Pokaždé, když jsem je míjela na chodbě nebo ve třídě, uhodil mě do nosu štiplavý pach jejich úzkosti.

Podívala jsem se na Renovy druhy. Doufala jsem, že než odešel ze školy, určitě se stavil za Daxem a pověděl mu o tom incidentu na chemii. Urostlý oktaván se ale tvářil stejně zmateně jako ostatní.

„Máme potíže,“ řekla jsem tiše. „Dneska se při chemii poprali.“

„Kvůli čemu?“ chtěl vědět Ansel.

Ucítila jsem nepříjemné horko.

Z protější strany stolu se ozvalo tiché hvízdnutí.

„Takže se to konečně semlelo, co?“ Mason se předklonil.

Dax se na něj podíval a se smíchem zalovil v kapse. „No, už bylo na čase. Dlužím ti deset babek, kámo, vydržel to dýl, než jsem čekal.“

„Počkej chvíli,“ zazubil se Mason a zvědavě se otočil na mě. „Přišel Shay o prsty? Nebo o ruku?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Dlužíš mi dvacku, Daxi.“ Mason natáhl k zakaboněnému oktavánovi ruku. „Váš vůdce se dokáže ovládat líp, než sis myslel.“

„To teda ne, já jen říkal, že tohle bych na jeho místě udělal já, a ne že to udělá Ren. Vsadili jsme se o deset.“ Vytáhl z kapsy zmačkanou bankovku a vrazil ji Masonovi do dlaně.

Fey Daxovi pocuchala vlasy. „Smůla, myslela jsem, že vyhraješ.“

„O co jde?“ zeptal se Ansel nechápavě.

Dax si protáhl klouby na rukou. „Ren dal tomu zelenáčovi lekci. Shay nad Callou slintá od tý doby, co sem přišel.“

Bratr se na mě ustaraně otočil. „Co se stalo?“

„Ren zjistil, že mě Shay pozval na ples, a moc se mu to nelíbilo.“ Ztišila jsem hlas. „Povalil ho na lavici a já je od sebe musela odtrhnout.“

Dax i Fey vybuchli smíchy. Cosette zbledla, přisunula si židli k Sabine, která ji vzala kolem ramen.

„Shay tě pozval na ples?“ zeptala se nevěřícně Bryn. „Cos na to řekla?“

„Samozřejmě ho odmítla!“ Sabine po ní střelila pohledem. „Ten kluk je neuvěřitelně tupej a neodbytnej. Jak se to mohlo stát, Callo? Já tě varovala. Tys ho v tom dál podporovala?“

„Sabine, byla jsi u toho, když mi Logan nařídil, abych se Shayem trávila víc času! Já to nechtěla. Zeptal se, jestli bych s ním nešla, a já mu vysvětlila, že jdu s Renem.“

Sabine mě probodávala nevraživým pohledem a Cosette ji v tom napodobovala. Celá jsem schlípla.

Ansel s nepřítomným výrazem otáčel v dlani jablko. Fey s Daxem se konečně přestali smát a začali se s Masonem dohadovat ohledně původního znění sázky.

„Stejně si myslím, že mu dlužíš i těch dalších deset,“ prohlásil Neville, vyhodil do vzduchu trsátko a zachytil je v letu, jako by si házel mincí. „Rozhodně jsi naznačoval, že až se do sebe Ren a Shay pustí, někdo přijde o ruce.“

„Díky,“ řekl Mason a objal ho.

„Nech toho.“ Dax vycenil zuby. „Vsadili jsme se o deset.“

„Co kdybychom je znova šoupli do jedný místnosti bez Cally, aby je od sebe nemohla odervat, a uvidíme, jak Shay dopadne?“ Fey položila Daxovi ruku na rameno.

„Co to s váma je?“ Bouchla jsem pěstí do stolu a málem ho překotila. „Copak nechápete, jak je to vážný? Ren přede všema napadl Shaye a pak odešel ze školy. Mohl by mít u Logana pořádnej malér!“

„Ano,“ ozval se za mnou hedvábný hlas. „To mohl.“

Loganův smích se do mě zařízl jako nůž. Pomalu jsem se na něj otočila.

„Callo.“ Pokynem kohosi vyzval, aby šel k němu.

Chytila jsem se okraje židle, protože k němu přistoupil Shay.

„Docela mi dělalo starosti, když jsem se doslechl o tom incidentu, ke kterému u vás ve třídě dopoledne došlo,“ vykládal Logan. „Jak si jistě dovedeš představit, doneslo se mi to poměrně rychle, protože Shayův strýc je dobrým přítelem mého otce.“

Kývla jsem a sevřela židli ještě pevněji. Dřevo zapraskalo.

„Podle Shaye nese vinu výhradně on. Prý tě urazil takovým způsobem, že to Rena vyprovokovalo, aby hájil tvou čest.“ Naklonil hlavu ke straně. „Sestra Flynnová mi nahlásila něco podobného o rozepři, ke které došlo mezi tebou a Shayem. Předpokládám, že zřejmě předcházela téhle… nepříjemnosti.“

Shayova snaha Rena krýt mě překvapila, své pocity jsem však pečlivě zamaskovala. „Ano, je to tak.“

„Chápu.“ Logan se na Shaye vyčkávavě otočil.

Shay si odkašlal. „Callo, omlouvám se, že jsem se ráno přestal ovládat. Byl jsem mimo. Vůbec se Renovi nedivím, že se po mně tak vrhnul, když se to doslechl. Doufám, že mi odpustíš.“

Logan se usmál a otočil se zpátky na mě.

Sotva jsem se na Shaye podívala. „Díky. Nic se nestalo.“

Náš pán přelétl pohledem ostatní vlky. „Spory mezi přáteli nevěstí nic dobrého a je nejlepší na ně rychle zapomenout. Bylo tak povzbuzující sledovat, jak jste Shaye přijali mezi sebe. Doufám, že nedojde k žádné změně. Jsem si jistý, že v sobě Ren najde sílu odpustit mu, a stejně byste se měli zachovat i vy ostatní.“

Smečka zamumlala na souhlas.

Logan se znovu chladně usmál. „Výborně. Nechám vás tedy, abyste mohli zapracovat na usmíření.“ Na okamžik ještě spočinul pohledem na Masonovi, pak odešel.

„Nechceš se posadit?“ zeptala jsem se Shaye.

„Dneska ne,“ odpověděl. „Snad jindy.“ Opřel se o stůl a rozhlédl se po smečce.

„Vím, že na to teď není vhodná chvíle, ale chci vám říct, že mě to mrzí. Chápu, že jsem svým chováním dostal vás všechny do těžký situace. Považuju vás za přátele a nerad bych to pokazil. Přijdu za váma zítra, jestli vám to nevadí.“

Když nikdo nic nenamítal, přikývla jsem na souhlas.

„Díky.“ Odešel a já si položila hlavu na stůl.

„To od něj bylo fakt slušný. Možná to nebude takovej pitomec,“ zabručel Dax. Začali s Fey zápolit v páce. „Dokud bude chápat, kde je jeho místo, nevadí mi, když bude s náma.“

Fey zaskřípala zuby „Stejně bych je ráda viděla v sobě.“

Neville s Masonem se odsunuli stranou a začali si tiše šeptat.

Sabine mě provrtávala pohledem. „Vypadá to, že celkem rozumí tomu, jak funguje náš vztah s Loganem. Mnohem víc, než by měl…“

Chtěla jsem ji něčím odrazit, kupodivu mě ale předběhl Ansel.

„Neřekl bych, že je to zas takový překvápko. Sedí tu s náma každej den, takže asi leccos pochytil. Není hloupej.“

Na Sabine se ani nepodíval. Pokusil se lhostejně pokrčit rameny, ale připomínalo to spíš neohrabané škubnutí. Nehty zarýval do jablka.

Chvíli jsem se na něj dívala, pak jsem se zaměřila na Daxe. Znovu jsem se v myšlenkách vrátila do učebny chemie, vybavilo se mi, jak poraženě se Ren zatvářil, než odešel. „Mám o Rena starost. Nechal mi vzkaz, že dneska ani zítra nepřijde. Vůbec netuším, kam šel.“

Dax se na mě otočil a přesně v té chvíli mu Fey přimáčkla ruku ke stolu.

Zamnul si loket. „Najdu ho a postarám se, aby nevyvraždil celý stádo jelenů. Bude to dobrý. Je dost prchlivej, ale většinou ho to za chvíli pustí.“

Vrhl významný pohled na Fey. „Nechceš mi ho pomoct hledat? Co kdyby měl ještě pořád mizernou náladu a chtěl si to vylejt na mně?“

„Že bych vynechala odpoledku?“ Protáhla se. „Jasně, ráda se proběhnu.“

„Chci Rena najít, ale neměli byste chodit za školu,“ namítla jsem. „Strážcům vadí, když vynecháváme hodiny. Už tak máme dost potíží.“

Fey bouchla pěstmi do stolu. „Kašlu na to. Jdeme.“

Dax po mně střelil nepřátelským pohledem, zato na ni se usmál.

„Jdeme.“ Popadl ji za ruku. Vyškubla se mu a šťouchla ho do žeber. Ušklíbl se a Fey se smíchem vyběhla z jídelny. Rozběhl se za ní.