Smačka: Kapitola 29

kAPITOLA: DVACET DEVĚT

Shay si mě zkoumavě prohlížel, když jsem se položila k němu na postel. Očima klouzal po mém těle, jako by je laskal pohledem. „Proč sis to rozmyslela?“

„Neptej se,“ odbyla jsem ho tiše. „Jen mě líbej.“

Usmál se a položil se vedle mě. Začal mě hladit.

„Opravdu to chceš?“

„Ano.“ Vzala jsem ho kolem krku a přitáhla k sobě.

Naše rty se setkaly a já se mu oddala. Hladil mě po hrdle a pak po ňadrech. Přesunul se ke knoflíčkům na halence.

Rozepnul jeden, druhý, třetí.

„Mám přestat?“ zašeptal mi do ucha.

Nezmohla jsem se na odpověď, jen jsem zavrtěla hlavou.

Začal mě líbat na krk a pomalu postupoval níž.

Najednou se odněkud zvenčí ozvalo zarachocení hromu.

Ne. Nebyl to hrom.

To zlověstně tiché burácení se ozývalo mnohem blíž, než by mohla jakákoli bouře být.

Ohlédla jsem se k otevřeným dveřím na chodbu.

Něco se krčilo ve stínech, oči jako planoucí uhlíky.

Ren se vynořil ze tmy, která dosud ukrývala jeho tmavě šedou srst, a nepřestával vrčet.

Chtěla jsem Shaye varovat, ale nešlo to. Sevřela jsem mu ruku. Podíval se na mě a usmál se. „Miluju tě.“

V tu chvíli se Ren přikrčil a skočil. Srazil Shaye z postele.

Váleli se po podlaze, Ren svíral Shayovo hrdlo v zubech.

Slyšela jsem trhání masa, praskání kostí. Zavřela jsem oči.

Když jsem je znovu otevřela, spatřila jsem Rena, jak se v lidské podobě sklání nad Shayovým nehybným tělem.

Pak se otočil ke mně.

„Jinak to nešlo,“ řekl tiše. „Patříš mně.“

„Já vím,“ zašeptala jsem a ani se nepohnula, když ke mně přistoupil. „Promiň.“

Sklonil se a políbil mě rty dosud smáčenými Shayovou krví. Ta chuť jako by mi v těle zažehla plamen. Zasténala jsem, popadla ho za košili a přitáhla k sobě. Koutkem oka jsem sledovala, jak se Shayova mrtvola uprostřed kaluže krve neustále převtěluje z jedné podoby do druhé. Z chlapce ve vlka, z kůže v srst, pořád dokola.

Otevřela jsem oči a vzápětí jsem se popadla za břicho a snažila se uklidnit rozbouřený žaludek. Pokoj se se mnou chvíli točil, pak jsem se konečně vzpamatovala. Na prsou mi ležela rozevřená kniha Daleká cesta za domovem. Hledala jsem v ní útěchu, ale stačila jsem přečíst jen pár stránek, než jsem usnula. Na nočním stolku rozčileně bzučel telefon. Zvedla jsem ho a podívala se na displej. Shay Doran.

Přijala jsem hovor. „Přijdu zítra, Shayi,“ řekla jsem tiše. „Dneska potřebuju být sama.“ Zavěsila jsem dřív, než mohl promluvit. Obávala jsem se, že bych nezvládla slyšet jeho hlas po tom, co mi ve snu říkal, že mě miluje.

Opravdu mě miluje? Chci vůbec, aby mě miloval?

Z chodby se ozvaly nervózní kroky. Otočila jsem se na bok, čelem k pootevřeným dveřím a zjistila, že po chodbě přechází Ansel. Převalila jsem se na záda a protřela si oči. Zalezla jsem si do postele, jakmile jsem přišla ze školy, byla jsem úplně vyčerpaná po všem, co se ten den stalo. Ansel znovu přešel za hlasitého vrzání podlahy na druhou stranu.

„Anseli, nejsem slunce, tak kolem mě přestaň obíhat a pojď dovnitř,“ zavolala jsem na něj. Objevil se ve dveřích a pomalu přistoupil blíž.

„Chováš se nějak divně,“ poznamenala jsem. „Sedni si.“

Usadil se v rohu postele a začal si pohrávat s pramínky vlasů, které už mu sahaly přes uši.

„Potřeboval bys ostříhat.“

Pokrčil rameny. „Bryn si vzala do hlavy, že by mi slušel jinej účes, ale říká, že na to musím mít trochu delší vlasy.“

„To tys s ní chtěl chodit.“ Zahrozila jsem na něj prstem. „Teď budeš muset pořád podstupovat ty její proměny.“

Pousmál se. „Mně to nevadí.“

„Však počkej,“ utrousila jsem a záviděla jim ty prosté důvěrnosti.

Přestal se usmívat. „Potřebuju s tebou mluvit o Shayovi.“

„Proč?“

Nedíval se na mě. „Víš, jak Sabine u oběda řekla, že toho o nás ví víc, než by měl?“

Ví to. On a Bryn byli s Renem v té jeskyni – došlo jim to.

Ansel upíral oči na vyšívaný polštář. „No, něco mi možná uklouzlo, když jsme spolu šli lízt na skálu.“

Nevěděla jsem, jestli se mi ulevilo, nebo mě to vyděsilo. „Něco ti uklouzlo?“

„Teda, abych byl přesnější…“ Polkl. „Prostě jsem mu pár věcí vysvětlil.“

„Anseli!“

Konečně se na mě podíval. Tvářil se kajícně.

„Moc mě to mrzí, Callo, prostě se to stalo. Byli jsme spolu hodně často a on je hrozně fajn, ale když mluví o tobě, tak se vždycky úplně rozzáří. Je z tebe úplně hotovej. No a mně ho bylo líto, protože jsem si říkal, že proti Renovi nemá šanci.“

Přimhouřila jsem oči.

„Tak jsem se mu snažil vysvětlit, že mezi váma dvěma už je to dávno dohodnutý a že se budete brát. No a on se pořád ptal na věci, na který jsem nemohl odpovědět bez toho, abych mu něco prozradil. A najednou jsem si uvědomil, že mu vykládám o Ochráncích a smečce a proč je důležitý, abyste se ty a Ren vzali.“ Zmlkl, připravený, že to schytá.

Když jsem na něj nezačala ječet, uklidnil se.

„Představ si, že ani nebyl tak šokovanej, jak bych čekal.“

„Přece hodně čte,“ pokusila jsem se o vysvětlení. „Podle mě ho fantastično fascinuje.“

Bratr se rozzářil. „No jo, půjčil mi Sandmana, to je fakt paráda.“

Zhroutila jsem se do polštářů. „Nechci se bavit o komiksech. Říkal jsi o tom Bryn?“

„Ne.“

„Anseli?“

„No dobře, no, tak jo. Ale nemůžeš se mi divit.“ Natáhl se na postel. „Nemůžeme za to, Callo. Potřebovali jsme to spolu probrat po výpravě s Renem v Haldisu. Víme, žes tam byla, a taky jsme tam narazili na pach dalšího vlka.“

Když jsem nereagovala, pokračoval: „Od tý doby si o tom s tebou chceme promluvit, ale je to skoro, jako by ses nám vyhýbala. Bryn napadlo, že by bylo možná lepší, kdybych s tebou promluvil sám.“

„O tý jeskyni?“ zeptala jsem se. „Nechtěla jsem vás dostat do maléru.“

„Nejen o tom. Vzhledem k tomu, kolik se Shayem trávíš času, a taky proto, že se poslední dobou chová jako člen naší smečky, nás napadlo, jestli mezi váma k něčemu nedošlo…“

Mlčela jsem, jen srdce mi zběsile bušilo.

„Když jsem slyšel o tý dnešní rvačce, leccos mi secvaklo. Chápej, neznám Rena zas tak dobře, ale umím lidi odhadnout. Není tak sebejistej, jak se tváří – zvlášť když jde o tebe.“

Překvapeně jsem se na něj otočila. Ren a nejistý?

Když si všiml, jak ohromeně se tvářím, přikývl. „Je to tak. Možná si hlídá, co je jeho, ale není to hlupák. Nikdy by po Shayovi takhle nevyjel uprostřed hodiny, kdyby si nemyslel, že je možný, že…“ Zmlkl, jako by nedokázal dopovědět.

„Že je možný co?“ Úzkostí se mi zatočila hlava.

Ansel ztlumil hlas do šepotu a nespouštěl ze mě oči. „Že ses do Shaye zamilovala.“

Mé srdce jako by v tu chvíli spadlo z útesu, ke kterému se až do té doby hnalo. Zavřela jsem oči. Miluju ho?

„Callo?“

Skoro jsem ho neslyšela, jak mi najednou hučelo v uších.

„Proměnila jsi ho?“

Posadila jsem se a zaryla nehty do polštáře.

„Dávalo by to smysl.“ Ansel obkresloval prstem vzor vyšitý na přehozu. „Chtělas, aby byl jeden z nás a abys nemusela být s Renem. To on byl ten druhej vlk v jeskyni, je to tak?“

Nevěděla jsem, co mám říct. Pravdu? Další lži? Nechtěla jsem do toho Ansela s Bryn zatahovat. Už tak se mě pokusili chránit a lhali kvůli tomu Renovi. Kdyby úmyslně zradili Strážce, mohli by za to hodně draze zaplatit.

Zavrtěla jsem hlavou. Ve strachu o bratra mi šlo lhaní docela dobře. „Ne, tak to není. Vždyť sám víš, že to byl jenom vlk samotář. Já byla v jeskyni sama. Mrzí mě, že jste to museli zjistit takhle. Měla jsem s váma promluvit dřív. A děkuju, že jste nic neřekli. Tobě i Bryn.“

„Proč jsi tam šla?“ Tvářil se pochybovačně. „Co sis to zas usmyslela?“

„Uvědomuju si, že to byla pitomost,“ zamumlala jsem. „Prostě jsem byla zvědavá a využila toho, že jsem na hlídce sama. Vplížila jsem se dovnitř, ale jakmile jsem zavětřila toho pavouka, utekla jsem.“

Otřásl se. „Taky bych utek. Ještě nikdy jsem nic tak hnusnýho neviděl.“

„Ani já,“ vydechla jsem, ztracená ve vzpomínkách na souboj, na Haldis, na Shaye.

„Fakt jsi nám to měla říct,“ napomenul mě. „Rena to hrozně vytočilo. Je to dobrej vůdce a chce, abychom všichni táhli za jeden provaz.“

„Já vím.“

„Nebo nám nevěříš?“ zeptal se. „Jasně že se toho kvůli nový smečce hodně změnilo, ale pořád tě máme rádi. Nikdo z nás by tě nepodrazil, Callo.“

„Mrzí mě to, Ane,“ řekla jsem a na chvíli se odmlčela. „Proč sis myslel, že jsem Shaye proměnila? Teda kromě toho, že jste v jeskyni cítili pach toho vlka.“

Ansel se mi podíval do očí. „Protože já bych s Bryn utekl, kdyby mi někdo řekl, že s ní nemůžu bejt. Kdyby nebyla Ochránce, všechno bych jí vyklopil a pak bych utíkal třeba do konce života, jen abych mohl bejt s ní.“

Dlouho jsem se na něj dívala, než jsem konečně přikývla. Miluje ji. Tohle je láska. Musí být.

„Díky, žes na mě kvůli tomu nezačala řvát.“

Znovu jsem kývla, nedokázala jsem promluvit.

„Přál bych si, abys mi řekla, co cítíš, Cal,“ naléhal. „Chci ti jenom pomoct. Shay i Ren jsou oba fajn. Já tě rozhodně nebudu soudit, musíš se řídit jedině tím, co cítíš.“

Vzdychla jsem. „Není to tak jednoduchý.“

„Ale je,“ zafuněl rozhořčeně. „Bože, Callo, copak ty nedokážeš nikoho milovat?“

Upřela jsem oči na postel. Možná že ne. Jen se snažím být silná. Co když být vůdce znamená nikoho nemilovat?

Když jsem se na něj znovu podívala a on zjistil, že mi tečou slzy, vyděsil se.

„Promiň, prosím, promiň. To bylo hrozný, co jsem řekl.“

Chabě jsem se usmála. „Miluju tebe, bráško.“ Natáhla jsem se a objala ho.

Opřel si o mě hlavu a já ho hladila po rozcuchaných vlasech. Nejradši bych mu byla všechno řekla. Připadala jsem si tak osamělá. Jenomže jsem to nemohla riskovat. Zoufale jsem se snažila nezatahovat do toho svou smečku.

„Taky mám ráda ostatní ze smečky,“ šeptala jsem a cítila, že je to opravdu tak. „Slib mi jednu věc, Ane. Že zůstaneš silnej za všech okolností. Musíš ochránit Bryn i zbytek smečky.“

Strnul. „O čem to mluvíš?“

„Moc ráda bych ti to řekla,“ vzdychla jsem, „ale je to nebezpečný. Právě teď je tu spousta věcí, kterýma si vůbec nejsem jistá. Prostě mi to slib.“

„Já tě mám taky rád.“