Smečka: Kapitola 27

Kapitola: dvacet sedm

Z římsy nad vitrážovým oknem se vzneslo hejno vyplašených holubů. To náhlé šustění křídel a mihotání stínů za barevným sklem způsobilo, že jsem vyplašeně vyskočila, až jsem překotila židli.

Shay zívl a protáhl se. „Callo, měla bys přestat vyšilovat pokaždý, když se kolem něco šustne.“

„Jsem jenom opatrná.“ Zvedla jsem židli ze země a čekala, až se mi uklidní srdce.

„Tady nám nic nehrozí.“ Otočil stránku knihy, kterou měl před sebou. „Dokonce bych i považoval za geniální nápad, že jsme sem šli, kdyby se nám podařilo najít aspoň něco užitečnýho.“

Projela jsem rejstřík svazku Znamení a symboly lidstva. „Začíná mě to trochu štvát. Ani jeden z křížů, o kterejch jsem něco našla, se nepodobá tomu tvýmu tetování.“

Rozhlédli jsme se po hromadách knih rozesetých po stole. Nic. Nenašli jsme nic. Je to k ničemu. Otráveně jsem si založila ruce za hlavou.

„Asi se musíme vrátit tam, kde jsme začali.“ Shay zaklapl ohromnou bichli o dějinách umění.

„A to je konkrétně kam?“ Otočila jsem se k němu.

„K překladu tamtý knihy.“ Odsunul svazek o umění a chopil se Války všech proti všem.

„To máš asi pravdu.“ Zakroutila jsem hlavou, abych si uvolnila krk. „Ale možná bys měl něco přeskočit.“

„Co?“ Shay už obracel stránky.

„Nezaměřuj se na začátek, ale na konec,“ navrhla jsem. „Sám jsi říkal, že ta žena v jeskyni zpívala to, co stojí na posledních řádkách knihy. Takže bychom si měli nejspíš přečíst její konec, ne začátek. Stejně jsi tvrdil, že je nejkratší, tak to aspoň bude odsejpat.“

„To není tak špatnej nápad,“ souhlasil a otevřel knihu na konci.

Já se znovu pustila do prohlížení středověkých vyřezávaných křížů. Najednou si Shay odkašlal. Podívala jsem se na něj, on však upíral oči do knihy.

„Vlastně jsem se tě chtěl na něco zeptat.“

Jeho pečlivě konverzační tón mi byl okamžitě podezřelý. „A to?“

„Ve škole se v poslední době hodně mluví o nějakým Krvavým měsíci.“ Začal listovat latinským slovníkem, aniž by pořádně vnímal, co dělá. „Jak jsem slyšel, bude už za pár dnů.“

„Jo.“ Nech to plavat, Shayi, prosím. Prosím.

„Co to vlastně je?“

„No,“ oddechla jsem si úlevou, „oficiálně se to jmenuje Ples krvavého měsíce, ale všichni tomu říkají prostě Krvavý měsíc. Je to takovej paskvil, něco mezi halloweenskou párty a společenskou událostí. Rodiče lidských internátních studentů si dají trochu do trumpety, než si odvezou dětičky na podzimní prázdniny domů. Vždycky tam hraje komorní orchestr, je tam spousta chlastu a nikdo nekontroluje, jestli jsi plnoletej. Je to trochu trapárna, ale celkem sranda. Zvaní jsou všichni, kdo nějak souvisejí se školou, rodiče i studenti. Dospělí se většinou namažou, pak se chvástají svými akciemi a vypisujou šeky pro školu. Studenti se taky namažou a tancujou v šatech, který si na sebe už nikdy v životě nevezmou.“

„Proč se tomu říká Krvavý měsíc?“ chtěl vědět.

Zahnula jsem prsty jako drápy. „Protože ten ples se pořádá vždycky o prvním podzimním úplňku a tomu se říká krvavý měsíc.“

Shay se zvedl a přešel k oknu. „Ale proč krvavý?“

„Protože za úplňku je v týhle roční době nejlepší světlo k lovu. Podzim je všeobecně lovecký období. Krvavýmu měsíci se přezdívá taky měsíc lovců. Letos připadá na třicátýho prvního října.“

Otočil se ke mně. „Nebylo by jednodušší říkat tomu prostě halloweenskej ples? Nebo tvým pánům prostě vadí, že to evokuje hromady cukrovinek?“

V duchu jsem si představila Logana, jak chodí dům od domu koledovat. Napadlo mě, za co by se asi převlékl. „Ne. Ale nezapomínej, že jde o Samhain. Halloween není opravdovej svátek. Strážci si potrpí na tradice, takže je to Ples krvavýho měsíce. Vždycky byl.“ Jakmile jsem se zmínila o tradicích, udělalo se mi zle.

„A všichni tam jdou? Nejenom lidi?“ zeptal se o něco nervózněji.

Kývla jsem a ostražitě ho sledovala. „Je to dobrá akce, všichni tam chodí. Krvavý měsíc a maturitní ples jsou v podstatě jediný události za celej rok, kde se sejdou všichni studenti. Podle mě se u nás na škole udržujou jenom proto, aby si tam lidi připadali aspoň trochu normálně.“

Začal bubnovat prsty o stůl a vzápětí z něj vypadlo: „No dobře, vím, že je to hodně na poslední chvíli, a snad mi promineš, že jsem na to nemyslel dopředu, ale nešla bys tam se mnou?“

Přesně toho jsem se bála.

„Callo?“ Nechtěla jsem se na něj podívat. „Odpovíš mi?“

„Nemůžu,“ řekla jsem tiše.

Opřel se o stůl a křečovitě se usmál. „Proč ne?“

„Jdu tam s Renem. Zdržíme se tam maximálně dvě hodiny, tu noc má proběhnout obřad.“ Upřela jsem oči na knihu před sebou. „Zapomeň na to.“

„Nemůžeš přece brát tu svatbu vážně, Cal,“ rozčílil se. „Ty a ten tvůj vlčí princ se máte spojit na věčný časy jen proto, že vám to někdo nařizuje? To je naprostá blbost a ty to víš. Ren si ani neuvědomuje, co v tobě má. Neměl čas to zjistit, protože v jednom kuse oblejzá všechny holky ve škole.“

„To není pravda! Nemohl bys ho pro jednou vynechat?“ Napřímila jsem se a upřela na něj přísný pohled. „Jsi s náma skoro každej den a on se k tobě vždycky choval slušně i přes to, cos předvedl v Burnoutu, nebo že na mě neustále děláš psí oči.“

„Psí oči!“ vybuchl. Odstrčil židli a začal si cpát knihy do batohu.

„Shayi.“ Objala jsem si ramena, znovu se mi udělalo zle.

„Aspoň konečně vím, co ke mně cítíš,“ pronesl rozechvělým hlasem a rozčileně zapnul batoh.

Vstala jsem a vzala ho za ruku. „Nech toho, prosím, tak to není. Já tě –“ Zajíkla jsem se. Věděla jsem, že tuhle větu nemůžu dopovědět.

„Co mě?“ Sevřel mi dlaň a přitáhl si mě blíž. Vzal mě za bradu a pohladil mě po tváři. Jako by mi vyslal do těla celý roj jisker. Odtáhla jsem se od něj a rychle se vrátila na židli. Zavrtěla jsem hlavou.

„Prosím, nedělej to. Já nemůžu.“

Zaklela jsem, když mi po tvářích začaly téct horké slzy. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Dřív jsem nikdy nebrečela a teď mi bylo do pláče v jednom kuse.

„Callo.“ Když jsem se na něj podívala, všimla jsem si, jak ho to vyděsilo. „Ježíši, promiň mi to. Neměl jsem nic říkat.“

Mlčky jsme se pustili do práce. Shay si nasadil sluchátka a pustil si hudbu tak nahlas, že jsem slyšela kvílení kytar.

Za vitrážovými okny už byla inkoustově černá tma, když si sluchátka konečně vyndal. Tázavě jsem se po něm ohlédla.

„Ta svatba má proběhnout v noci o Samhainu?“ zeptal se. „Tu samou noc, kdy je ten ples?“

„No tak, Shayi.“ Zamnula jsem si spánky. „Já už o tom nechci mluvit.“

„Ale ne, nejde o tebe.“ Ukázal na knihu Strážců. „Jde mi o to datum.“

„Jo, bude to o Samhainu, třicátýho prvního října.“

Shay se mračil. „Proč zrovna ten den?“

„No, je to jeden z osmi sabatů – Strážci je slaví jako svátky moci,“ vysvětlovala jsem. „Samhain je jeden z nejdůležitějších.“

Klepl do knihy. „Hranice mezi světy slábne. Vzpomínám si, žes mi to říkala.“

Přikývla jsem.

„Tak co se děje?“ zeptala jsem se, když se zatvářil ještě ustaraněji.

„Je to vlastně trochu ironie. Píše se tady o jednom rituálu, ve kterým figuruje Scion, má se odehrát v noci o Samhainu. Zatím jsem to ještě úplně nerozluštil, ale zdá se, že celá tahle část, Praenuntiatio volubillis, pojednává o tom rituálu. Je tu jedno slovo, se kterým si nevím rady. Znamená ‚dar‘ nebo tak něco. Jenomže v rámci kontextu to moc nedává smysl.“

„Dar?“ zopakovala jsem.

„Nebo tak nějak,“ řekl a znovu se zadíval do slovníku. „Každopádně Scion je s tím tvým svátkem nějak spojený.“

„Není to můj svátek, Shayi, je to prostě jenom den, kterej Strážci pro obřad vybrali,“ namítla jsem. „Takže podle tebe se tu píše, že tam budeš i ty?“

„No o to právě jde. To, co tady čtu, svatební obřad moc nepřipomíná. Není mi to moc jasný. Píše se tu hodně o dvou světech a temnotě. Taky je tady několik zmínek o Scionovi. Stojí tu něco o nějakým shromáždění, který nějak souvisí s tím ‚darem‘, ale pořád mi uniká celkovej smysl.“

„Jak teda zjistíme, co to znamená?“ zeptala jsem se.

„Možná bys měla přestat zkoumat moje tetování a přečíst toho víc o Samhainu, zjistit, jaký další rituály, kromě toho vašeho slavnýho svatebního obřadu, se s ním pojí.“

„Minulý týden mi Ren řekl o Samhainu něco zvláštního,“ vzpomněla jsem si.

Střelil po mně pohledem. „Takže teď už se svěřujeme i Renovi?“

„Ale ne, to se netýká naší… věci. Sama jsem se snažila o tomhle sabatu něco zjistit,“ uklidňovala jsem ho. Měla jsem pocit, že půjdu na obřad jako se zavázanýma očima, a to se mi vůbec nelíbilo. „Každopádně tvrdil, že je to nebezpečná noc, kdy je svět duchů mnohem mocnější a tudíž nevypočitatelnej.“

„Jak o tom může něco vědět?“ zabručel Shay

„Nech toho. Jeho matku zabili Hledači během útoku, ke kterýmu došlo právě o Samhainu. Proto to ví.“

„Aha. Promiň.“ Zaťukal perem o stůl. „Renovu matku zabili Hledači?“

„Jo.“

„Kolik mu bylo?“

„Bylo to na jeho první narozeniny,“ odpověděla jsem.

„Tak to je dost blbý,“ uznal. „I když to hodně vysvětluje.“

„Co tím chceš říct?“

„Nic,“ odpověděl rychle a zamířil k regálu. „Musíme pokračovat.“