KAPITOLA: TŘICET ČTYŘI
Shaye jsem doběhla ve chvíli, kdy se hnal zahradou k Rowanově vile.
Chňapla jsem po jeho zadní noze. Jsi rychlej. To zírám.
Prudce zastavil a od běhů mu odlétl lesklý sníh. Otočil se na mě. Není ti nic?
Ne, není. Proběhla jsem kolem něj. Nezastavuj, máme naspěch.
A co Ren? Srovnal se mnou tempo.
Získá pro nás trochu času.
Proběhli jsme pěstěným živým plotem, potom kolem mramorových kašen.
Vážně mu můžeme věřit? Neušel mi rozčilený podtón.
Jo. A o Rena už se nestarej, radši vymysli, jak se odsud dostaneme. Ještě nemáme vyhráno.
Doběhli jsme ke schodům do domu a převtělili se. Shay odemkl, popadl mě za ruku a rozběhli jsme se vzhůru po schodišti. Naše kroky se rozléhaly prázdnými chodbami, když jsme utíkali východním křídlem k jeho pokoji. Vysokými okny dovnitř dopadalo měsíční světlo, na stěnách i na mramorové podlaze se sbíraly tmavé stíny. Všechno se ve mně svíralo, přesto jsem se ovládla a neuskočila, když jsme míjeli sochu inkuba.
Shay rozrazil dveře do svého pokoje. „Tak jo, posbíráme, co budeme potřebovat, a vypadneme.“
Ze skříně vytáhl horolezecký batoh, já mezitím neklidně přecházela u dveří. S rukama plnýma oblečení se najednou zarazil.
„Mám ti půjčit nějaký džíny a svetr? Asi ti to bude velký, ale pořád to bude lepší než ty šaty.“ Přelétl mě pohledem. „Boty si budeš muset bohužel nechat svoje.“
Tváře mi zčervenaly, když jsem sklopila oči ke svým šatům. Jejich lem byl promáčený tajícím sněhem a téměř černý od bláta. „V pohodě, mám na nohách baleríny, takže to není žádná tragédie. Ale převleču se ráda.“
Ještě chvíli se na mě díval a já znovu ucítila to zrádné horko.
Konečně si odkašlal a hodil mi džíny a černý vlněný svetr. „Tumáš, tyhle jsou nejmenší, co mám. Já… ehm, otočím se zády, než se převlíkneš.“
„Dobře,“ zamumlala jsem a pokusila se rozepnout si knoflíčky na zádech. Po třech nezdařených pokusech jsem zaklela. Zajímalo by mě, jak si Bryn představovala, že se z toho brnění kdy dostanu. Pak jsem si vzpomněla na Rena a zrudla jsem. Zmítaly mnou výčitky i rozporuplná touha.
„Jak jsi na tom?“ zeptal se Shay, stále ještě zády ke mně.
„Potřebuju, abys mi je rozepnul,“ přiznala jsem rozpačitě.
„Cože?“ Sice jsem mu neviděla do tváře, ale docela dobře jsem si dovedla představit jeho zkoprnělý výraz.
„Navrhovala je máma a Bryn mi pomáhala oblíknout se do nich. Mají vzadu asi tak miliardu malejch knoflíčků a já si tam nedosáhnu. Rozepni mi je, prosím, ať odsud můžeme zmizet.“
„No jo, tak dobře.“ Došel ke mně a já se k němu okamžitě otočila zády.
Rozepnul jich asi polovinu, pak se zarazil.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Nemáš podprsenku,“ vydechl.
„Mají živůtek se všitou podprsenkou.“ Začínala jsem si zoufat. „Tak dělej, dostaň mě z těch šatů!“
Chvíli mlčel, pak se znovu pustil do práce. Slyšela jsem, že se směje.
„Co zas?“ obořila jsem se na něj.
„Přece jenom jsem si představoval, že ode mě budeš chtít svlíknout v trochu jiný situaci,“ řekl tiše.
„Co že sis představoval?“ zajíkla jsem se a pokusila se od něj poodstoupit, ale on si mě přidržel za rozevřená záda šatů.
Pak látku pustil a jednou rukou mě vzal kolem pasu, druhou mi sklouzl po holé kůži mezi lopatky. Zachvěla jsem se a zavřela oči. Políbil mě na rameno. Svět kolem nás zmizel jako pokaždé, když se mě Shay dotkl.
Vklouzl dlaněmi pod uvolněný živůtek a přitáhl mě k sobě. Když se ke mně přitiskl, cítila jsem, že se jeho touha rozhodně vyrovná té mojí, což mi prozradil i jeho zrychlený dech. Hladil mě po břiše, pak sjel rukou níž. Tiše jsem zasténala a zalétla očima k posteli. Byla tak blízko. Snadno by mě tam mohl odnést.
To nemůžeme. Ne teď, po tom všem, co se stalo.
„Ne,“ vydechla jsem, přestože se ve mně svářel rozum s chtíčem. „Prosím, nedělej to.“
Vymanila jsem se mu, potřebovala jsem nějak uhasit ten žár, který ve mně rozpoutal. Před očima mi vytanuly tváře druhů z mé smečky. Tváře, které už možná nikdy neuvidím. Ren. Polkla jsem a pevně k sobě živůtek šatů přitiskla.
„Jasně, zapomněl jsem, žádný líbání, jinak mi hrozí amputace,“ řekl. „Promiň, nechal jsem se unést.“
Rozepínání dokončil už mnohem cudněji.
Odkašlala jsem si, aby to neznělo nervózně. „Nevadí mi to, ale teď pospícháme. Rozptylování si nemůžeme dovolit.“
Odevzdaně spustil ruce. „Teď už to zvládneš sama. Počkám na chodbě.“
„Díky.“
Vysoukala jsem se ze svatebních šatů a náramně se mi ulevilo, když jsem si natáhla Shayovy džíny a svetr a zapletla si vlasy do copu, který jsem svázala stužkou utrženou z šatů.
Najednou jsem zaslechla jakýsi ostrý, křupavý zvuk, jako když někdo šlápne na tenký led. Zatajila jsem dech.
„Callo,“ ozval se z chodby Shayův hlas. „Když už mě teď nerozptyluješ, vzpomněl jsem si, že jsme v pěkný bryndě. Hoď sebou, prosím tě.“
„Hotovo.“ Z nočního stoku jsem vzala knihu Strážců a vyšla z pokoje. Hodila jsem ji do batohu na hromadu oblečení. „Co Haldis?“
„Už je tam,“ ukázal na batoh. „Schovával jsem ho vzadu v šatní skříni.“
„Tak padáme.“ Chytila jsem ho za ruku a rozběhli jsme se chodbou. Když jsme ale zahnuli do hlavní chodby, zůstala jsem stát jako opařená. Shay zastavil.
„Co se děje?“
Pomalu jsem se otočila kolem dokola. Podlaha před námi byla posetá mramorovou tříští.
„Kam se poděla ta socha?“ zeptala jsem se přiškrceně. „Ten inkubus?“
„Co?“
Náhle se nad námi ozvalo tiché zašustění, jako když vítr nadzvedne hromádku suchého listí. Podívala jsem se nahoru.
Inkubus se na mě zašklebil, roztáhl křídla a pustil se pařáty stropu.
„Běž!“ Postrčila jsem Shaye dopředu a převtělila se. Vzápětí už se vedle mě hnal zlatohnědý vlk.
Drápy nám klouzaly po mramorové podlaze. Cosi mi zasvištělo kolem lopatky a jen kousek přede mnou narazilo do podlahy inkubovo kopí. Zaslechli jsme sílící šelestění mávajících křídel. Shay se ohlédl.
Jde jich po nás víc.
Kolik?
Nad hlavou mi proletělo další kopí.
Nevím přesně.
Doběhli jsme ke schodišti a já vyjekla. V polovině cesty dolů se krčila chiméra, její hadí ocas máchal vzduchem, rozeklaný jazyk kmital z tlamy ven, lví hlava řičela a kolem ní se svíjela hříva z hadů. Ve vzduchu nad chimérou visely dvě sukuby. Jakmile nás zahlédly, zavřeštěly. Jedna napnula tětivu a vypustila z luku šíp. Vrhla jsem se stranou, takže mě minul. Hnala jsem se po ochozu se Shayem v patách.
Vrhla jsem se k chodbě vedoucí do západního křídla, záhy jsem však zjistila, že se odtamtud ozývají vzdechy, které člověka dokážou přimrazit na místě. Kolem nás se rozlehlo táhlé sténání. Bylo čím dál hlasitější, stoupalo ke stropu jako hustá mlha.
Co to je? Shayovo zděšení bylo stejně řezavé jako škrábání nehtů po tabuli.
Panebože. Uskočila jsem. Z jednoho z ohromných obrazů se ke mně vymrštily dvě tápající paže a vzápětí se z rámu vypotácelo vrávorající tělo.
Postava se za neustálého úpění, které znělo stále zoufaleji, trhavě pustila za námi. Všude kolem se odehrávalo totéž, chodbu zaplnila těla, která se vyvalila z obrazů a pomalu se šourala po kamenné podlaze k nám.
Když se první z nich vynořilo z tmavé chodby na místo, kam dopadalo měsíční světlo, zakňučela jsem a nohy mi málem vypověděly službu. Poznala bych ho kdykoli, i přes ty propadlé rysy a prázdný výraz. Byl to Hledač, kterého jsem předala Efronovi a Lumine k výslechu.
Callo! Díky Shayovu výkřiku jsem se zase vzpamatovala. Co to sakra je? Co jsou zač?
Nevím, ale je jich moc. Nedokázala jsem skrýt paniku. Nemůžeme s nima bojovat.
Shay proběhl kolem mě a převtělil se. „Dělej!“ Vrhl se ke dveřím do knihovny, rozrazil je a já tam vběhla za ním. Jakmile jsme byli uvnitř, dveře zabouchl a zamkl je. Opřel se čelem o dřevo a chvíli jen zprudka oddechoval. Zvenčí se nadále ozývalo vřeštění sukub.
„Do háje,“ zašeptal.
Převtělila jsem se. „Moje řeč. Musíme se odsud dostat.“
„O to nejde.“ Zavrtěl hlavou.
„Asi ti nerozumím, Shayi.“
„Ty dveře, Callo,“ řekl tiše. „Nebyly zamčený.“
Hrdlo se mi sevřelo úzkostí.
„Nepronásledovali nás,“ pokračoval, „oni nás sem hnali.“
Nadskočila jsem, když knihovnu ozářilo oranžové světlo. V krbu se roztančily plameny. Jejich teplá zář rámovala postavu sedící v křesle. Cítila jsem, jak mě svírá strach. Stín, který Strážce vrhal, neměl tvar člověka. Netušila jsem, co je za tvora.
„To je skutečně výborný postřeh, Shayi.“ Bosque Mar se na nás usmál a zalétl pohledem k podobizně nad krbem. „Tví rodiče by na tebe byli hrdí.“
„Strýčku.“ Shayovi se zachvěl hlas. „Ty jsi tady.“
Bosque se nepřestával usmívat, ale mihotavé světlo plamenů mu propůjčovalo pitvorný výraz. Z krutosti, kterou jsem v té tváři zahlédla, se mi podlamovala kolena.
Co je zač? Popadla jsem Shaye za ruku.
„Odvolali mě ze služební cesty,“ řekl Mar. „Zdá se, že se situace tady ve Vailu trochu vymkla z ruky.“
Podíval se na mě a přimhouřil oči. „Pověz mi, Callo, kdy přesně jsi mého synovce proměnila?“
Přinutila jsem se mluvit beze strachu. „Shay není váš synovec.“
Jeho smích připomínal tříštící se sklo. „Co ty o tom můžeš vědět. Jsi bojovnice.“ Přistoupil ke mně blíž. „Nikdy bych od vůdkyně Ochránců nečekal tak pošetilé chování.“
„Nechová se pošetile,“ prohlásil Shay a propletl se mnou prsty.
„Náleží jinému a zradila vlastní druh. Rozhoduje se unáhleně.“ Bosque upřel významný pohled na naše propletené ruce. „Obávám se, že tohle nezůstane bez následků.“
„Kdo vůbec jsi?“ vypravil ze sebe Shay.
„Jediný příbuzný, který ti zbyl,“ odpověděl tiše Bosque. Znovu se zahleděl na obraz. Tváře Tristana a Sarah vypadaly snad ještě lítostivěji, než když jsem podobiznu viděla poprvé. „Ten, kdo ví, co je pro tebe nejlepší.“
„Chceš mě zabít,“ zašeptal Shay.
Bosque se usmál. „Proč bych měl toužit po smrti vlastního synovce?“
Stiskla jsem Shayovi ruku. „Přestaňte s tím. Nechte toho lhaní. Vždyť ho svázali! Přivedli ho do lesa, aby ho obětovali při obřadu. Víme o tom proroctví i o oběti. Četli jsme Válku všech proti všem.“
„To vím,“ opáčil Bosque hladce, „ale proč myslíte, že tohle dílko zakazujeme číst?“
„Abyste se vy, Strážci, chránili,“ odsekla jsem. „Abyste nám upřeli vědomosti o naší minulosti. Zotročili jste nás.“
„Kdepak, drahé děvče, my jsme vás zachránili.“ Bosque nasadil ztrápený výraz. „Strážci se vždy o Ochránce starali. Ta kniha je jed, je plná lží, které sepsali Hledači. Naši nepřátelé ji šířili celá staletí ve snaze získat další stoupence. Usilovně se snažíme bránit tomu, aby způsobila další zlo. Jen se podívejte, co všechno zavinila. Vždyť jste kvůli ní prolili krev.“
„Nezaútočila na nás kniha!“ rozkřikla jsem se. „Nedokážu ani pojmenovat všechny ty zrůdy, co vylezly z vašich obrazů.“ Ukázala jsem prstem na jeho zvrácený stín. „Ani vás! Co jste zač?“
Jeho výraz potemněl, vzápětí se mu však na rty vrátil klidný úsměv. „Je mi líto, jestli vás to vyděsilo, ale tahle výjimečná situace vyžadovala, abych si získal vaši plnou pozornost. Musíte naslouchat rozumu.“
„Rozumu?“ prskl Shay. „Já chci slyšet pravdu!“
„Ale jistěže, Shayi. Kdybych si byl uvědomil, jak nezávislého máš ducha, nikdy bych ti vstup do knihovny nezakazoval. Protože co jiného mohl mladý a chytrý muž jako ty udělat, než najít způsob, jak se dostat dovnitř? Tvá dychtivost po vědomostech je obdivuhodná.“
V jeho úsměvu jako by se skrývalo ostří. „Vinu na tom nesu jedině já sám, ještě pořád tě beru jako malého chlapce. Chtěl jsem tě chránit před nepřáteli a neuvědomil si, že už jsi dospěl. Zanedbával jsem tě a velmi toho lituji.“
Shay mi mačkal prsty tak silně, že to bolelo. „Pověz mi, kdo doopravdy jsi.“
„Tvůj strýc,“ odpověděl Bosque klidně. „Tvoje vlastní krev.“
„Co jsou zač Strážci?“ zeptal se Shay.
„Další takoví, jako jsem já, chtějí tě chránit a pomáhat ti. Shayi, ty nejsi jako jiné děti. Máš v sobě nezměrné schopnosti, takové, že si je nedovedeš ani představit. Mohu ti ukázat, kdo doopravdy jsi. Naučit tě, jak zacházet s mocí, kterou máš.“
„Jestli chcete Shayovi tolik pomáhat, tak proč ho dneska měli obětovat?“ Postavila jsem se před Shaye, abych ho chránila.
Bosque zavrtěl hlavou. „To všechno je jen tragické nedorozumění. Byla to zkouška tvé věrnosti naší ušlechtilé věci. Myslel jsem, že jsme ti poskytli to nejlepší vzdělání, ale zřejmě neznáš příběh o Abrahámovi a jeho synovi Izákovi? Není snad obětování toho, koho miluješ, největší zkouškou tvé víry? Skutečně si myslíš, že bych dovolil, aby Shay zahynul tvýma rukama? Vždyť jsme tě žádali, abys ho chránila.“
Roztřásla jsem se. „Lžete.“
„Opravdu?“ Teď se usmíval téměř vlídně. „Po všem, čím jsi prošla, svým pánům nedůvěřuješ? Nikdy bychom nedopustili, abyste Shayovi ublížili – na poslední chvíli bychom ti předložili jinou kořist. Chápu, že taková zkouška možná působí zbytečně krutě, že jsme od tebe a Reniera žádali příliš mnoho. Zřejmě jste na takové věci ještě moc mladí.“
Nedokázala jsem odpovědět, najednou jsem pochybovala úplně o všem, co jsem do toho okamžiku udělala. Napadlo mě, jestli mě vlastní touha nesvedla z cesty, nepřetavila skutečnost tak, jak jsem ji chtěla vidět. Vůbec jsem nevěděla, čemu mám věřit.
„Staral jsem se o Shaye, už když byl malé batole. Zajistil jsem všechny jeho potřeby. To přece jasně vypovídá o tom, že mi na něm záleží.“ Na chvíli se odmlčel, potom rozpřáhl náruč. „Prosím, věř mi.“
V tu chvíli vitrážová okna za ním vybuchla a knihovnu zasypal déšť barevných střepů. Zatlačila jsem Shaye k zemi a ovinula ho svým vlastním tělem, abych ho chránila. Letící střep mi pronikl rukávem svetru a zabodl se do kůže pod ním. Zakryla jsem si obličej.
V místnosti se ozvaly výkřiky, dusot nohou. Zvedla jsem hlavu a spatřila přinejmenším dvacet Hledačů, jak lezou rozbitými okny dovnitř a se zbraněmi v rukou postupují ke Strážci. Vzduch kolem Bosquea se zamihotal a sprška šípů, které na něj mířily, se odrazila od jakéhosi neviditelného štítu. Bosque pozvedl paže. Plameny plápolající v krbu uhasly a oranžovou záři, která knihovnu do té doby osvětlovala, vystřídal tmavý stín.
Několik Hledačů klopýtlo a upadlo, další se zastavili ve snaze zorientovat se. Shay mě ze sebe shodil a vstal.
„Co se stalo?“
„Hledači,“ šeptla jsem. „Tolik pohromadě jsem jich ještě nikdy neviděla.“
Bosque zvrátil hlavu a vykřikl. Zakryla jsem si uši. Police s knihami začaly vibrovat, tma v místnosti se sbírala do jakýchsi černých kaluží, které se vznesly do vzduchu a postupně nabíraly tvar. Sykla jsem a popadla Shaye za ruku.
„To jsou…?“ Nedopověděl.
„Přízraky,“ potvrdila jsem jeho obavy. „Ale to není možný.“
„Proč ne?“ Upíral oči na stíny, které se snášely na vetřelce.
„Nikdo nemůže povolat víc než jeden přízrak najednou, je hrozně těžký je ovládat.“
„Přízraky!“ vykřikl jeden z Hledačů. „Ethane, Connore! Popadněte toho kluka a zmizte! Ostatní jim vyčistí cestu!“
Jakási žena vykřikla, když se jí černá chapadla přízraku ovinula kolem pasu. Její druh se zoufale a zbytečně snažil bránit přízraku mečem, ten ho však záhy obklopil a pohltil.
Jeho tělo zmizelo v černém závoji a brzy už bylo slyšet jen mužovy přidušené výkřiky.
„Jděte! Rychle!“ rozkřikl se jejich vůdce.
Z Bosqueových rysů vyzařovala zlost. Roztáhl prsty jako pařáty, namířil je na dveře knihovny, pak otočil rukou a trhl jí k sobě. Dveře se rozlétly a dovnitř vpadla horda, která do té doby čekala na chodbě. Sukuby a inkubové syčeli, vřeštěli a plivali plameny. Vzduchem zasvištěly šípy. Několik z okřídlených tvorů padlo s jekotem k zemi, z těl jim čněly ochmýřené letky.
Dovnitř vtrhla chiméra a vrhla se na jednoho Hledače. Ten zařval, když se mu do ramene zaryly lví zuby a do nohou ho začal šlehat hadí ocas. Šouravé kroky a sténání ohlásily příchod nemrtvých z obrazů. Zapojili se do bitvy se zejícími ústy a prázdnýma očima. Několik Hledačů s ohromenými výkřiky upustilo zbraně.
Bosque se rozesmál a pohyboval rukama, jako by dirigoval symfonii. Sborové sténání zesílilo.
„Nedívejte se na Padlé!“ zvolal hlavní Hledač. „Záleží jen na tom klukovi.“
„Monroe! Je tady!“ Jeden muž se rozběhl k nám. Okamžitě jsem ho poznala, i když tentokrát už mu z nosu netekla krev.
Vycenila jsem na něj zuby a on zvedl kuši.
„Tentokrát bez cavyků,“ prohlásil.
Převtělila jsem se a vrhla se na něj, ale vzápětí jsem zasípěla, protože se mi do prsou zabořily dva šípy. Setrvačností jsme se s Ethanem převalili na podlahu. Narazila jsem do zdi, ochromená bolestí. Cítila jsem, jak mi po břiše stéká krev. Snažila jsem se zůstat při vědomí.
„Callo!“ Shay se rozběhl k nám a cestou se převtělil. Ethan zaklel a ucukl před jeho čelistmi.
„Monroe, Connore! Ke mně! Proměnili Sciona,“ zařval a znovu zaklel.
Přes místnost se přehnala rozmazaná postava, obratně se proplétala mezi změtí křídel, spárů a zbraní. Pak se vrhl na zem a jen o vlásek se mu podařilo vyhnout přízraku. Znovu se zvedl a pustil se k Shayovi. Ten zavrčel, když Hledač tasil své dva meče. Držel ostří nízko, obcházeli se v úzkém kruhu.
Shay sledoval Connora a nevšiml si, že Ethan mezitím vstal. Zalovil v koženém plášti a vzápětí po vlkovi skočil. Shay vyjekl bolestí, když mu do krku zabodl jehlu injekční stříkačky. Vzepjal se na zadní a setřásl Ethana na podlahu. Otočil se, připravený vztekle se na něj vrhnout, najednou se však začal třást a kňučet, zapotácel se a padl na zem jako podťatý. Už se nepohnul.
Zavyla jsem a snažila se dostat k němu. Každý krok pro mě byl utrpením. Z prsou mi ještě pořád trčely šípy, krev mi pomalu plnila plíce.
Když jsem se k němu dostala, převtělila jsem se a zabořila ruce do jeho srsti.
„Shayi! Shayi!“ Tiskla jsem se k němu a cítila, jak mi z údů vyprchává síla.
„Očarované šípy. Doufám, že si to pěkně užíváš,“ ozval se Ethanův ochraptělý hlas. Znovu na mě zamířil kuší. „To tys ho proměnila?“
Na prsou mě pálilo, všechno kolem se rozmazalo. Přikývla jsem a zhroutila se na podlahu vedle Shaye. Takhle máme umřít? Chytila jsem ho za tlapu.
Ethan položil prst na spoušť. Vzápětí však upoutalo jeho pozornost táhlé zaúpění. Zajíkl se a klopýtl. „Kyle?“
Otočila jsem hlavu. Přes závoj bolesti jsem spatřila mrtvole podobného Hledače, který se vynořil z jednoho z obrazů, klopýtal k nám a mával před sebou rukama.
„Ne!“ Ethan vyrazil k němu.
Hledač, který předtím vykřikoval rozkazy, se náhle objevil před ním a zaclonil mu tak výhled na sténajícího tvora.
„Uhni, Monroe, musím mu pomoct,“ naléhal Ethan.
„Tohle není tvůj bratr, Ethane.“ Monroe popadl přítele za ruce. „Není to Kyle, teď už ne. Zapomeň na něj.“
Ethan se otřásl a vydal potlačovaný vzlyk.
„Musíme vypadnout,“ prohlásil Monroe. „Budeš krýt Connorovi záda.“
Z Ethanových rysů čišel bezbřehý smutek, přesto kývl. „Jdeme na to.“
„Teď, Connore,“ nařídil Monroe. „Rychle!“
Connor se shýbl k Shayovi a popadl ho do náruče.
„Mám ho,“ řekl. „Jdeme.“
„Jsem hned za tebou.“ Ethan zvedl kuši.
Connor se rozběhl přes místnost, vedle něj utíkal Ethan a střílel šípy na všechny strany. Monroe se otočil, aby vyrazil za nimi.
„Počkejte,“ vypravila jsem ze sebe ochraptěle.
Podíval se na mě a zamračil se. „Kdo jsi?“
„Snažím se Shayovi pomoct.“
„To tys ho proměnila? Udělala jsi z něj Ochránce?“
„Musela jsem.“ Přestávala jsem vidět.
„Přinutili tě k tomu Strážci?“
„Ne.“ Bolestí jsem se zašklebila a zavřela oči. „Oni o tom nevěděli.“
„Ty ses jim vzepřela?“
Přikývla jsem, vzápětí mě zachvátila bolestivá křeč. Vykašlala jsem krev.
Ozvalo se táhlé zaúpění a blížící se šouravé kroky. Napadlo mě, jak blízko teď může být ten tvor, který kdysi býval Kylem… a jak je asi silný.
Monroe se zamračil, sledoval, jak se pokouším zvednout.
„Tohle nedělám rád,“ řekl nakonec, zvedl meč a udeřil mě jílcem do hlavy.
Projel mnou záblesk bolesti, pak všechno kolem zčernalo.
2024 ©