Smečka: Kapitola 35

KAPITOLA: TŘICET PĚT

Přežívala jsem někde na hranici mezi vědomím a bezvědomím. Tím závojem, který obaloval a tlumil mé smysly, občas pronikaly krátké záblesky světla a zvuky. Cítila jsem pohyb, ale sama jsem se pohnout nedokázala, ruce ani nohy mě neposlouchaly, všechno jsem měla těžké jako z olova. Nic mě nebolelo, ale nedokázala jsem vůbec ovládat své tělo.

Táhli mě, nebo nesli? Nebyla jsem si jistá, jen jsem si matně uvědomovala, jak mě zvedli a předávali z jedněch rukou do druhých. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli je to skutečnost nebo sen. Cítila jsem se ospalá, bylo mi horko. Víčka mi ležela na očích jako olověné závěsy.

„Prej jsme dostali vůdce.“

Hlasy. Slova, která vycházela z úst cizinců, nepřátel. Nedávala smysl.

„Corinnina syna? Tak to je Monroe určitě rád.“

„Ne, je to ženská.“

„Škoda. Doufám, že si ji tady nenecháme.“

„Nevím. Monroe to asi zvažuje.“

Někdo mě chytil za ruku, ozval se hlas přítele.

„Zase bude dobře, Callo. Přísahám, že jim nedovolím, aby ti ublížili.“

„Shayi, pojď sem,“ ozval se ochraptělý a zvláštně povědomý hlas. „Žádal jsem tě, abys s ní nemluvil.“

„Když s váma se nedá dohodnout.“

„Myslím, že zjistíš, že se mnou se dohodnout dá, ale ještě sis nezískal mou důvěru.“

„Takže o to se teď mám snažit?“

„Doporučoval bych ti to.“

Svět se najednou vrátil na své místo, zvláštní směs výjevů a pachů, které vířily kolem mě. Ležela jsem na zádech, v prsou mě svírala tupá bolest. Oči se snažily uvyknout tlumenému světlu. Na levém zápěstí jsem měla něco studeného s ostrými hroty. Jakási tíha mi přirazila ruku k tělu. Zavřela jsem oči.

„Ethane, zůstaň u Connora, kdyby se probrala,“ nařídil Monroe.

„Proč to děláte?“ rozčiloval se Shay. „To není nutný, není váš nepřítel. Už ne.“

„Jasně, kluku,“ zasmál se Ethan chladně.

„Podej mi druhej,“ ozval se Connor.

Stejně chladná tíha mi dolehla i na levé zápěstí a přitáhla mi k tělu druhou ruku.

„To by mělo stačit,“ usoudil Connor.

„Slíbili jste mi, že se jí nic nestane,“ vykřikl Shay. „Slíbili jste to.“

„Ten slib taky dodržíme,“ ujistil ho Monroe. „Nikdo jí neublížil.“

„Podle mě vypadá celkem dobře,“ prohlásil Ethan. „Co ty na to, Connore?“

„Mně připadá taky docela pěkná,“ přisadil si Connor.

Vzápětí se ozvalo zavrčení a zvuky provázející potyčku.

„Kruci! Uklidni se, kluku. Ještě žes uhnul, Connore. Mám dojem, že přesně takhle mi naposledy přerazil nos,“ řekl Ethan. „Máš ho, Monroe?“

„Nikam neuteče,“ odtušil Monroe podrážděně. „Přestaňte se rvát. Connor tím nic nemyslel, Shayi. Už ho nechej.“

„Pusťte mě!“

„Je dost popudlivej, co?“ ozval se Connor. „Takže ty ses do ní zakoukal, jo? Zajímavý.“

„Jestli se jí dotkneš, přísahám, že –“

„Klídek,“ zabručel Connor. „Dělal jsem si srandu.“

Pokoušela jsem se otevřít oči, ale všechno kolem zůstávalo rozmazané. V krku jsem měla vyprahlo, pokusila jsem se polknout.

„Měli jsme dohodu, Shayi,“ připomněl mu Monroe důrazně. „Tady už nemůžeš zůstat.“

„Ale –“

„Zase ji uvidíš, dávám ti své slovo.“

„Kdy?“

„To záleží jenom na tobě.“

„Tomu nerozumím.“

„Porozumíš. Je čas odejít odsud. Dnes začíná tvůj skutečný život.“

Světlo zhaslo a místnost se ponořila do šera. Zavrzání zrezivělých dveřních pantů doprovázelo tupé cvaknutí. Hlasy se vzdalovaly.

Pootevřela jsem rty.

„Shayi?“ podařilo se mi zasípět.

Ticho. Zůstala jsem v té tmě sama.

Možná to byl jenom sen.

Zmocnil se mě vztek, rozkřikla jsem se na stíny, které zaplnily místnost, ale nebyl tu žádný nepřítel, se kterým bych mohla bojovat, jen strach z neznáma. Dala se do mě zima.

Jsi vůdkyně, Callo. Vzchop se.

Ta tma jako by se mi usadila přímo v žaludku.

Co je to za vůdkyni, která opustí svou smečku?

Když konečně přišly slzy, byla jsem ráda, že jsem tam sama. Aspoň nikdo nebyl svědkem mé hanby. Slané cestičky dosáhly až ke rtům. Chutnaly hořce a palčivě, připomínaly mi všechno, co jsem udělala. Tolik zvratů… a teď jsem tady, na místě tak neznámém, že mi připadá jako konec všeho.

Kam mi ten útěk dopomohl? Dostala jsem se přímo do rukou jediného nepřítele, kterého jsem kdy znala. Najdu tady svou smrt?

Poprvé v životě jsem se ocitla úplně sama. Hleděla jsem na strop a doufala v alespoň malý záblesk naděje.

Všechna ta rizika jsem podstoupila kvůli Shayovi. Zavřela jsem oči a vybavila si jeho tvář, rozpomněla se na volnost, kterou jsem cítila v jeho náruči, příslib života, jaký jsem si dřív nedovedla ani představit. Ráda bych věděla, jestli má tenhle sen o svobodě vůbec někdy šanci se naplnit.

Hrozilo, že se zalknu zoufalstvím, ale bojovala jsem s ním, upínala se k jediné myšlence. Shay mě miluje. Udělal by všechno, aby se ke mně dostal a zachránil mě. Taková je přece láska, nebo ne? Musí být.