Spojení krve: kapitola 10

Deset

Vicki se vzbudila jako první, ležela a slepě hleděla do stropu. Nebyla si jistá, kde vlastně je. Místnost na ni působila neznámým dojmem, všechny rozměry byly špatně a vzor světel a stínů, do něhož se její svět bez brýlí rozkládal, nebyl tím, který znala. Nebyla to její ložnice, a navzdory muži, který spal vedle ní, nepatřila ani Cellucimu.

Pak si vzpomněla.

Chvíli po úsvitu si oba dva lehli do postele její matky. Její mrtvé matky. Byli dva – ale měli být tři.

Všichni tři v posteli mé mrtvé matky? pomyslela si s tak ostrým sarkasmem, že se o něj málem řízla. Vzpamatuj se, Nelsonová.

Aniž ho vzbudila, vyklouzla zpod Celluciho paže a zašátrala na nočním stolku po brýlích. Denní světlo pronikající škvírami v žaluziích jí poskytovalo stěží dost světla, aby mohla fungovat. Zlobně se zamračila na rudě žhnoucí číslice na displeji budíku, téměř se přitom dotýkajíc nosem jeho povrchu. Deset minut po deváté. Dvě hodiny spánku. K tomu si připočtěme čas, který jí věnoval Henry. Už se v životě vyspala i míň a přežila to.

Hodila na sebe župan a vstala. Teď už by stejně znovu neusnula. Ne při vzpomínce na sny – Henry hořel a křičel přitom její jméno a tlející tělo její matky mezi nimi vytvářelo živou bariéru. Jestli chtěla zachránit Henryho, musela se dostat přes svou matku. A to nemohla. Přetrvával v ní strach smíšený s pocitem selhání.

Své podvědomí bych tedy delikátním rozhodně nenazvala.

Kráčejíc bosýma nohama po hebkém povrchu hustého koberce – byl stále skoro nový, Vicki si vzpomínala, jakou měla její matka radost, když nahradila starý a prošoupaný kobereček tímhle obrovským plyšákem – zamířila Vicki k vestavěné skříni, ve které Henry trávil své dny. Po chvíli šátrání po vypínači rozsvítila vnitřní světlo a tiše za sebou zavřela dveře.

Byla, přesně jak Henry říkal, stěží dost velká na to, aby se do ní vešel jeden nepříliš vysoký muž. Nebo jeden nepříliš vysoký upír. Podél stěny pod věšáky s matčiným oblečením ležela světlemodrá karimatka, jaká se obvykle používá k táboření. Na ní spočívala úhledně složená hromádka zatemňovacího závěsu položená vedle černé kožené tašky. Další kus závěsu byl připevněn ke straně dveří, jež byly opatřeny těžkou železnou závorou.

Musel ji tam připevnit Henry. Vicki sáhla na kovovou západku a zavrtěla hlavou. Žádné bušení kladivem neslyšela, ale vzhledem k Henryho síle to nejspíš ani nebylo zapotřebí. Raději bychom ji pak neměli zapomenout sundat, nebo z toho bude příští nájemník pěkně zmatený.

Příští nájemník. Bylo to poprvé, co o tomhle bytě neuvažovala výhradně jako o matčině majetku. Což je, předpokládám, jen rozumné. Opřela se čelem o zeď a zavřela oči. Moje matka je mrtvá.

Celý maličký prostor vyplňovala vůně matčiny kolínské i její vlastní pach, a když zavřela oči, měla skoro pocit, že tam matka stále je. Za jiných okolností by iluze mohla být uklidňující – nebo dohánějící k šílenství. Vicki byla k sobě natolik upřímná, že připouštěla obě možnosti. Pro tuto chvíli je nicméně ignorovala. Kvůli matce tu nebyla.

Otevřela oči, poklekla vedle karimatky, zvedla improvizovaný rubáš ke tváři a nabrala do plic lehkou pachovou stopu po Henrym, uchycenou v husté tkanině.

Není mrtvý. Odmítala tomu uvěřit. Byl příliš skutečný, než aby mohl být mrtvý.

Není mrtvý.

„Co to děláš?“

„Nejsem si úplně jistá.“ Položila složený kus látky na zem a otočila se k Cellucimu, jehož silueta se rýsovala ve dveřích. Předtím rozhrnul žaluzie v ložnici a s ranním sluncem za zády se jeho tvář utápěla ve stínu. Vicki neviděla, jak se tváří, ale tón jeho hlasu byl skoro vlídný. Neměla nejmenší tušení, co si asi myslí.

Natáhl ruku a ona ji přijala a nechala se zvednout na nohy. Dlaň měl teplou a plnou mozolů. Henryho ruka by byla chladná a hladká. Druhou rukou přejela po zmuchlaném povrchu náprsenky a pocítila náhlé a zcela iracionální nutkání udělat poslední zbývající krok, který ji dělil od Celluciho náruče, a složit hlavu – nemluvě o celé té nemožné situaci, ve které se nacházela – na jeho široká ramena, třeba jen na chvíli.

Teď není čas na to, abys ze sebe dělala měkkotinu, Vicki, řekla si v duchu přísným hlasem, zatímco zápolila s ocelovými obručemi svírajícími její žebra. Na to máš až příliš mnoho práce.

Celluci, který si z Vickiiny tváře přečetl jak její touhu, tak následnou vnitřní reakci, se křivě usmál a uhnul jí z cesty. Rozeznal vzrůstající napětí, které jí vykreslovalo pod očima nachové kruhy a dělalo vrásky kolem koutků úst, a věděl, že je ho zapotřebí trochu uvolnit, dřív než ji roztrhá na kusy. Jenže netušil, jak toho dosáhnout. Třebaže jejich hádky měly často terapeutický účinek, tato situace poněkud překračovala meze problému, od něhož by jí mohlo přinést úlevu jednoduché řvaní na sebe navzájem kvůli triviálním neshodám. Přestože ho napadalo hned několik zásadnějších rozporů, které se k vyvolání hádky nabízely, neměl v úmyslu ubližovat jí tím, že by je teď připomínal.

Jediné, co mohl dělat, bylo čekat a doufat, že to bude právě on, kdo se ocitne v pravé chvíli na pravém místě, aby ji mohl dát dohromady.

Samozřejmě, jestli to Fitzroy opravdu má za sebou… Byla to navýsost nečestná myšlenka, ale nedokázal zabránit tomu, aby se v něm neuhnízdila.

„Takže.“ Díval se, jak jde ke dveřím ložnice a otevírá je, a přemýšlel, jak dlouho by se ještě spokojil s daným stavem věcí, kdyby do jejich životů nevstoupil Fitzroy. „Co uděláme teď?“

Vicki se otočila a poněkud překvapeně si ho prohlížela. „Budeme dělat přesně to, co jsme dělali doteď.“ Narazila si brýle na kořen nosu. „Až najdeme lidi, kteří mají tělo mé matky, najdeme i Henryho.“

„Možná právě vylezl na povrch, zjistil, že už je moc pozdě, a musel vzít zavděk prvním úkrytem, který se mu naskytl.“

„Neudělal by mi to, kdyby tomu dokázal zabránit.“

„Zavolal by ti?“ Celluci se neovládl a použil výsměšný tón.

Vicki vysunula bradu. „Jo. Zavolal by mi.“ Nenechal by mě, abych si myslela, že je mrtvý, kdyby tomu dokázal zabránit. To se těm, kterým říkáš, že je miluješ, nedělá. „Najdeme matku. Najdeme Henryho.“ Nemohl by ti zavolat, kdyby byl mrtvý. On není mrtvý. „Rozumíš?“

Vlastně ano, rozuměl jí. Po devíti letech vztahu dokázal spodní proudy jejích myšlenek číst bez problémů. A pokud to jediné, co od něj byla ochotna přijmout, bylo porozumění… Celluci rozhodil ruce a vyjádřil tím gestem jednak smířlivost a jednak to, že si nepřeje v této diskusi pokračovat.

Z Vickiina postoje zmizela část napětí. „Udělej kávu,“ řekla mu, „já si zatím dám sprchu.“

Celluci obrátil oči v sloup. „Vypadám snad jako asistenční služba?“

„Ne.“ Vicki cítila, jak se jí chvěje dolní ret, a přísně ho uklidnila. „Vypadáš jako někdo, na koho se můžu spolehnout. Ať se děje cokoli.“ Pak se otočila na bosé patě, dřív než mohl knedlík v jejím krku napáchat ještě další škody, a rázným krokem vyšla z místnosti.

Celluci, který měl v krku taky poměrně těsno, si odhrnul z čela loknu černých vlasů. „A právě když se to jeden chystal vzdát,“ zamumlal. Zavrtěl hlavou a šel udělat kávu.

~~~

Prohrabávajíc si prsty mokré vlasy, vešla Vicki do obýváku a posadila se na pohovku. Slyšela, jak si Celluci v kuchyni něco sám pro sebe mumlá, a když si vzpomněla, k čemu už za podobných situací v minulosti došlo, usoudila, že bude bezpečnější ho neotravovat, zatímco vaří. Aniž si byla úplně vědoma toho, jak se to stalo, Vicki se náhle přistihla, jak zvedá krabici s matčinými osobními věcmi a pokládá ji před sebe na stůl.

Myslím, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Bylo toho v ní překvapivě málo: svetr, který mívala pro všechny případy stále přehozený přes opěradlo židle, dvě rtěnky – jedna světle růžová, ta druhá překvapivě zářivě rudá – půl skleničky aspirinu, zápisník s jejím posledním zbytečným záznamem, Vickiina fotografie z promoce na policejní akademii a hromádka volných listů.

Vicki fotku zvedla a zahleděla se usmívající se dívce do tváře. Vypadala tak mladě. Sálala z ní taková sebedůvěra. „Tvářila jsem se, jako bych si myslela, že vím všechno na světě.“

„Ty si pořád myslíš, že víš všechno na světě.“ Celluci jí podal šálek s kávou a vyškubl jí fotku z rukou. „Dobrý bože. Policejní kuře.“

„Když tě budu ignorovat, vrátíš se zpátky do kuchyně?“

Na chvíli se nad tím zamyslel. „Ne.“

„Skvělé.“ Vicki si přitáhla župan blíž k tělu a zvedla jeden volný list papíru. Proč si paní Shawová u všech svatých myslela, že budu chtít hromadu matčiných starých zápisků? Pak si všimla, čím každá stránka začíná.

~~~

Milá Vicki, nejspíš se divíš, proč ti píšu dopis, místo abych ti zavolala, ale musím ti říct něco důležitého a myslela jsem si, že tímhle způsobem, bez přerušování, mi to půjde snáz. Už jsem pěkně dlouho žádný dopis nepsala, tak mi, doufám, promineš…

~~~

Milá Vicki, už jsem ti říkala, jak mi dopadla poslední lékařská prohlídka? No, nejspíš jsem tě nechtěla nudit detaily, ale…

~~~

Milá Vicki, především a hlavně, mám tě moc ráda a…

~~~

Milá Vicki, když nás opustil tvůj otec, slíbila jsem ti, že tu pro tebe vždycky budu…

~~~

Milá Vicki, jsou určité věci, které se lépe sdělují prostřednictvím papíru, a tak mi, doufám, promineš tu menší vzdálenost, kterou mezi nás musím položit. Doktorka Friedmanová mi řekla, že mám problém se srdcem a možná už nebudu dlouho žít. Prosím tě, nevyskakuj z kůže a nezačni mi říkat, abych zašla za jiným doktorem. Už jsem to udělala.

Ano, mám strach. Který rozumný člověk by ho neměl? Ale především se bojím toho, že k něčemu dojde dřív, než najdu odvahu ti to říct.

Nechci ti jen tak zmizet ze života, jako to udělal otec. Chci, abychom měly příležitost se rozloučit. Až dostaneš tenhle dopis, zavolej mi. Domluvíme se a zajedeš mě na pár dní navštívit, abychom si mohly sednout a doopravdy si promluvit.

Mám tě moc ráda.

~~~

Poslední a nejvíce dokončený dopis nesl datum z pátku před matčinou smrtí.

Vicki potlačila slzy a třesoucí se rukou vložila dopis zpátky do krabice.

„Vicki?“

Zavrtěla hlavou, neschopná protlačit přes takřka rovnoměrnou směsici žalu a vzteku ani hlásku. I kdyby dopis odeslala, stejně by neměli čas se rozloučit. Ježíši Kriste, mami, proč jsi neřekla doktorce Friedmanové, aby mi zavolala?

Celluci se naklonil a přelétl očima horní část stránky. „Vicki, já…“

„Ne.“ Tiskla čelisti k sobě takovou silou, až měla pocit, jako by se jí kolem spánků svíral železný pás. Ještě jedno útěšné slovo – jakékoli slovo – a její sebekontrola, která už tak povážlivě kolísala, by byla ta tam. Vstala a naslepo zamířila ven z pokoje. „Musím se obléknout. Musíme jít hledat Henryho.“

~~~

V 10:20 zvedla Catherine víko izolačního boxu a usmála se na ženu, která kdysi bývala Marjory Nelsonovou. „Já vím, že je to uvnitř pěkně nudné.“ Natáhla si chirurgické rukavice, zručně odpojila zástrčku a položila ji stranou. Její zlacené kontakty se krátce zaleskly. „Dej mi ještě vteřinku a uvidíme, jestli tě budu moci pustit ven.“ Vyživovací hadičky byly jemně vytaženy z cév a uloženy do speciálních přihrádek po stranách boxu. „Máš překvapivě dobrý odstín kůže, ale já myslím, že by bylo záhodno vetřít ti do epidermu trochu estrogenové masti. Přece nechceme, aby se ti něco potrhalo, až budeš chodit kolem.“

Catherine si při práci bezhlesně, sama pro sebe, pobrukovala a odmlčela se jen dvakrát, když si dělala pár poznámek o pružnosti svalů a pohyblivosti kloubů. Zatím se zdálo, že číslo deset potvrzuje její teorii. Žádné z ostatních, dokonce ani číslo devět, na bakterie tak dobře nereagovalo. Už se nemohla dočkat, jak si povede Donald – číslo jedenáct.

~~~

Už tu dívku někdy viděla? Proč si nemohla vzpomenout?

Tato dívka nebyla ta pravá dívka, třebaže nechápala, proč ne.

Zachytila se prsty za okraje boxu a přitáhla se do sedu.

Bylo tu něco, co musela udělat.

~~~

Catherine zavrtěla hlavou. Iniciativa je úžasná věc, ale pro tuto chvíli by se jí mnohem víc hodilo poddajné, nehybné tělo.

„Lehni si,“ řekla přísně.

~~~

Lehni si.

Povel proběhl po hluboce zakořeněných drahách a tělo uposlechlo. Ale ona si nechtěla lehnout. Přinejmenším si myslela, že ne.

~~~

„Ty se snažíš zamračit, to je úžasné!“ zatleskala Catherine rukama oblečenýma do rukavic. „Třeba jen částečná kontrola nad malým jařmovým svalem představuje významný pokrok. Musím provést pár měření.“

~~~

Číslo devět pozorně sledoval, jak se pohybuje kolem té druhé, která byla jako on. Vzpomněl si na další slovo.

Potřebovat.

Až ho bude potřebovat, bude připraven.

Na kratičký okamžik měl pocit, že si pamatuje hudbu.

~~~

Když měla číslo deset změřenou, navlhčenou, oblečenou a sedící u stěny místnosti, obrátila Catherine konečně pozornost k vetřelci. Co se vrátila do laboratoře, neslyšela z bývalého boxu čísla osm žádné zvuky a skoro doufala, že muž nezemřel. Jelikož neměla vzorec jeho mozkových vln a ani pro něj neměla vypěstované bakterie, bylo by to plýtvání dokonale zachovaným tělem – zvláště proto, že pokud zemřel udušením nebo na infarkt, nebylo by nutné opravovat žádná poškození.

„Samozřejmě, pokud přece jen zemřel, můžeme použít Donaldovy mozkové vlny a generické bakterie,“ zamručela si pro sebe, když zvedla víko. „Na číslo devět koneckonců účinkovaly a ten dvakrát čerstvý nebyl. Bylo by hezké mít pro změnu pár záložních dat.“

Nahlédla do izolačního boxu a zamračila se. Vetřelec ležel bez hnutí, jednu bledou ruku měl pokrčenou na hrudi, druhou dlaní vzhůru volně podél těla. Oči měl zavřené a jeho dlouhé řasy, lehce tmavší než jahodově blond vlasy, se dotýkaly křivky jeho bledých lící. Nevypadal mrtvý. Ne úplně. Ale nevypadal ani živý. Ne úplně.

Naklonila mu hlavu na stranu, odhrnula límec a přitiskla mu dva prsty na hrdlo, aby nahmatala pulz. Jeho pleť byla pružnější, než čekala, mnohem pružnější než pleť mrtvoly, ale na druhou stranu mu teplota klesla příliš nízko, aby mohl přežít. Zkontrolovala, jestli byla chladicí jednotka skutečně vypnutá. Byla.

„To je vážně divné,“ zamumlala. Načež se ukázalo, že je to ještě daleko podivnější, protože právě když se chystala uvěřit, že se jeho srdce z jakéhosi důvodu opravdu zastavilo, ucítila pod prsty jediný pulz. Zamračila se a s pohledem upřeným na hodinky čekala, zatímco sekundy míjely. Zhruba o osm vteřin později vydalo vetřelcovo srdce další pulz. A osm vteřin poté další.

„Přibližně sedm tepů za minutu.“ Catherine zabubnovala prsty obou rukou na bocích izolačního boxu. „Střídání systoly a diastoly probíhá u normální lidské bytosti v klidovém stavu průměrně sedmdesátkrát za minutu. To, co máme tady, je srdce, které tluče desetkrát pomaleji, než je běžné.“

Svraštila obočí a opatrně mu palcem a ukazováčkem nadzvedla obočí. Oko se nepřevrátilo. Pupila, místo aby se uchýlila pod ochranu čelní kosti, zůstávala ve středu, stažená do velikosti špendlíkové hlavičky. Nevykazovala vůbec žádnou reakci na světlo. Stejně jako nereagovala na jakýkoli podnět žádná jiná část jeho těla – a Catherine je vyzkoušela všechny.

Srdce mu i nadále tlouklo sedmkrát či osmkrát za minutu, doprovázené minimální dechovou činností, jež by zůstala neodhalena, kdyby po ní cíleně nepátrala. Jiné známky života nevykazoval.

Slyšela o indických fakírech, kteří se uvádějí do tak hlubokých stavů transu, že vypadají, jako by byli mrtví nebo v komatu. Předpokládala, že má před sebou severoamerickou variantu této schopnosti a že si vetřelec, když se ocitl v pasti, vědomě zpomalil metabolismus, aby šetřil silami. Catherine neměla ponětí, čeho tím hodlal docílit, jelikož se zdálo, že je v současné době naprosto neschopen se bránit, ale musela uznat, že je to moc šikovný trik.

Nakonec s pomocí čísla devět svlékla vetřelci kožený kabát, vyhrnula mu rukáv a odebrala dvě zkumavky krve. Chtěla odebrat tři, ale jelikož měl tak nízký tlak, i načerpání dvou jí zabralo veškerý čas, který na to byla ochotna vyčlenit. Zavřela box a zamířila k jednomu ze stolů na protější straně laboratoře. Pár krevních testů jí mohlo poskytnout odpovědi ohledně tohohle podivného transu, ale i kdyby neposkytly, vždycky mohla informace využít později, kdyby vetřelec nakonec přece jen zemřel.

~~~

„Podívejte se, detektive Fergussone, jsem si vědoma toho, že má matka zemřela z přirozených příčin ještě předtím, než došlo ke spáchání zločinu, a uvědomuji si, že její případ má tím pádem hodně nízkou prioritu, ale…“

„Paní Nelsonová.“ Hlas detektiva Fergussona se pohyboval někde mezi podrážděním a otráveností. „Je mi líto, že se trápíte, ale já mám na krku zavražděného puberťáka. Rád bych našel toho hajzla, který ho oddělal – a to dřív, než bude mít na kontě další oběť.“

„A vy jste jediný detektiv v celém sboru?“ Vickiiny prsty klepaly v rychlém rytmu do plastového krytu telefonního automatu.

„Ne, ale jsem ten, kterému tenhle případ přidělili. Moc mě mrzí, jestli to znamená, že nemohu věnovat vaší matce takovou pozornost, jakou si podle vás zasluhuje…“

„Ty případy,“ zavrčela a sbalila prsty do pěsti, „spolu souvisejí.“

Celluci, opírající se za jejími zády o otevřené dveře telefonní budky, obrátil oči v sloup. Aniž by musel slyšet druhou stranu rozhovoru, do jisté míry s Fergussonem soucítil. Přestože při jednání se svědkem dokázala být Vicki jemná jako chirurg, ve styku s celým zbytkem světa uplatňovala diplomacii majzlíku a kladiva.

„Souvisejí?“ Otrávenost byla ta tam. „V jakém smyslu?“

Vicki otevřela ústa a se slyšitelným klapnutím je zase zavřela. Moje matka byla proměněna v monstrum. Vašeho kluka zabila podobná příšera. Až najdeme matku, garantuji vám, že najdeme i vašeho pachatele. Jak to všechno vím? To vám nemůžu říct. A kromě toho je stejně nezvěstný.

Do prdele.

Postrčila si brýle po nose. „Říkejme tomu tušení, ano?“

„Tušení?“

Uvědomila si, že by reagovala víceméně stejně, kdyby byla na jeho místě, a tón jejího hlasu přešel do ostré obrany. „Copak? Vy jste nikdy neměl tušení?“

Celluci, předvídaje katastrofu hrozící za předpokladu, že bude rozhovor pokračovat dál, odstrčil Vicki ramenem od telefonu a vypáčil jí sluchátko z prstů. Podvolila se – sice neochotně a se zamračeným čelem, nicméně uznávala, že znepřátelit si kingstonskou policii není nejlepší nápad.

„Detektiv Fergusson? Tady detektiv-seržant Celluci. Zjistili jsme, že jeden z postgraduálních studentů doktorky Burkové, nějaký Donald Li, přinejmenším zběžně odpovídá popisu Toma Chena. Ocenili bychom, kdybyste zavolal na registrační oddělení a řekl jim, ať uvolní kopii fotografie tohoto studenta, abychom mohli ověřit jeho totožnost u pohřebního ústavu.“

Detektiv Fergusson si povzdechl. „Na registrační oddělení jsem volal včera.“

„A oni uvolnili fotografie studentů medicíny. Jenže Li nestuduje medicínu a jeho fotku nezveřejní, pokud jim znovu nezavoláte.“

„Proč si myslíte, že je v tom Li zapletený?“

„Protože pracuje pro doktorku Burkovou stejně jako Marjory Nelsonová.“

„Aha. A co vás vede k myšlence, že je v tom zapletená doktorka Burková?“

„Protože nám připadá, že má ke kříšení mrtvých nejen vědeckou kvalifikaci, ale má také přístup k nezbytnému vybavení.“

„Nechte toho, seržante.“ Ve Fergussonově hlase se mísila nedůvěřivost s hněvem. „Jak jste sakra přišel na to kříšení mrtvých?“

Dobrá otázka, připustil Celluci, ignoruje takřka hmatatelný pohled, kterým ho probodávala Vicki. Rychle se rozhodl – vzhledem k tomu, že do toho policie byla už stejně zapletená, vybalil tolik pravdy, kolik si jen myslel, že Fergusson dokáže spolknout. „Paní Nelsonová si myslí, že před dvěma dny v noci viděla svou matku za oknem bytu.“

„Svou mrtvou matku?“

„Přesně tak.“

„Jak chodí kolem?“

„Ano.“

„A teď mi ještě budete tvrdit,“ zavrčel Fergusson, „že její mrtvá matka oddělala toho mého puboše.“

„Ne, ale…“

„Žádné ale, seržante,“ řekl úsečným tónem. „Už jsem tyhle nesmysly poslouchal až moc dlouho. Vraťte se do Toronta. Začněte nový život. Oba dva.“

Cellucimu se jen tak tak podařilo odtáhnout sluchátko od ucha dost rychle na to, aby ušetřil svůj sluch hlasitého prásknutí, s nímž Fergusson zavěsil. Pak se stejnou razancí ukončil hovor i on. „Já věděl, že tě nemám nechat, abys mu volala.“

Vickiiny oči se za silnými brýlemi nebezpečně zúžily. „A ty sis vedl o tolik líp? Co tě sakra kouslo, že jsi mu říkal o mé matce? A o doktorce Burkové?“

Celluci se prodral ven z telefonní budky. Vicki ustoupila zpátky právě o tolik, aby mohl projít.

„Tady jde o vědu, Vicki, ne o jednu z těch divných nadpřirozených situací, do kterých nás tvůj nemrtvý kámoš navezl loni. Myslel jsem, že to zvládne. Myslel jsem, že by to měl vědět.“

„Nenapadlo tě, že bychom to měli nejdřív probrat spolu?“

„Ty jsi s tím začala. ‚Ty případy spolu souvisejí.‘ Kristepane, Vicki, musela jsi vědět, že takové tvrzení nemůžeš obhájit.“

„Nevšimla jsem si, že by to tobě šlo o moc líp, Celluci.“ Nikoli bez jistého úsilí povolila zaťaté zuby. „Předpokládám, že tam tedy nezavolá?“

Jedinou odpovědí jí byl Celluciho zamračený výraz.

„Tak dobře.“ Zvedla z chodníku tašku a hodila si ji přes rameno. „Tak to budeme muset udělat po zlém.“

„Bereš to podstatně vyrovnaněji, než bych od tebe čekal.“

„Miku, má nedávno zesnulá matka byla proměněna v monstrum z podřadného hororu, můj…“ Jak to jen nazvat? „… přítel, který je shodou okolností upír, je za denního světla nezvěstný a možná ho chytili. Když spím, mám noční můry. Když jím, veškeré jídlo se promění v kámen a prostě tam jen tak leží.“ Obrátila se k němu čelem a její výraz mu sevřel srdce. „Není pro mě dvakrát snadné dělat si těžkou hlavu ještě z toho, že místní policie nevnímá situaci přesně tak jako já.“

„Ještě máš mě.“ Bylo to to nejlepší, co jí mohl nabídnout.

Rozechvěl se jí dolní ret a ona ho zuřivě stiskla mezi zuby. Jelikož na svůj hlas se spolehnout nemohla, natáhla ruku a shrnula mu z čela loknu tmavých vlasů, pak se otočila a rázným krokem se vydala od budovy radnice, dupajíc při tom podpatky takovou silou, až bylo s podivem, že neotiskla do betonu malé půlměsíčky.

Celluci ji chvíli sledoval. „Nemáš zač,“ řekl tiše, protože ani jeho hlas nebyl úplně vyrovnaný.

Několika rychlými kroky ji dohnal a srovnal s ní tempo.

~~~

„Tak dobře, Catherine, jsem tady.“ Doktorka Burková za sebou zavřela dveře laboratoře a rozhodným krokem přešla místnost. „Co jsi objevila tak důležitého, že jsem se na to musela okamžitě přijít podívat?“

Catherine vyšla zpoza konzoly počítače a podala jí vytisknutou stránku. „Ne, že by to bylo přímo důležité, spíš jde o to, že tomu nerozumím. Kdybyste se laskavě podívala na výsledky tohohle krevního testu.“

Doktorka Burková sklonila zrak k papíru a zamračila se. „Krevní tělíska šedesát procent celkového objemu krve – to je vysoké. Plazmatické bílkoviny dvacet procent – to je také vysoké. Organické živiny…“ zvedla oči. „Catherine, co je to?“

Catherine zavrtěla hlavou. „Dočtěte to do konce.“

Třebaže měla nutkání vyžadovat okamžité vysvětlení, z čirého respektu ke schopnostem této postgraduální studentky – koneckonců, spoluúčast téhle mladé geniální ženy byla součástí plánu od samého počátku – sklopila doktorka Burková znovu pohled k vytisknuté stránce. „Deset milionů červených krvinek na milimetr krychlový krve? To je dvakrát víc, než je u lidí normální. Jestli jsou tato data ohledně hemoglobinu správná…“

„Jsou.“

„Tak co to tedy je?“ Doktorka Burková zdůraznila otázku tím, že vrazila Catherine papír zpátky do rukou. „Náhražka výživného roztoku?“

„Ne, i když…“ Její oči získaly skelný nádech a na bledých lících se jí objevily dvě nachové skvrny.

Doktorka Burková projevené příznaky ihned rozpoznala, ale neměla čas, aby nechala génia hloubat. Aby sem vůbec mohla zajít, musela odložit schůzi k ukončení semestru a neměla v úmyslu nabrat ještě větší zpoždění. „To si promyslíš později. Já čekám.“

„Ano. No…“ Catherine se zhluboka nadechla a uhladila si přední stranu laboratorního pláště. Ona ještě ani nezačala uvažovat o experimentálních aplikacích. Je to právě schopnost myslet tak daleko dopředu, řekla si v duchu, co činí z doktorky Burkové tak skvělého vědce. „Včera v noci jsme měli v laboratoři vetřelce.“

„Cože!“

Catherine zamrkala, šokována jak tónem, tak hlasitostí. „Vetřelce. Ale nedělejte si starosti, číslo devět se o něj postaral.“

„Číslo devět se o něj postaral?“ Doktorka Burková viděla, jak se její svět právě nesmírně zkomplikoval. Vrhla znechucený pohled na opačnou stranu místnosti, kde u stěny laboratoře bez hnutí seděl číslo devět a Marj… a číslo deset. „Stejným způsobem, jakým se postaral o toho kluka?“

„Ne, ne! Chytil ho, a potřeboval k tomu jen ten nejzákladnější pokyn. Opravdu nemůže být pochyb o tom, že uvažuje nezávisle, i když jsem dnes ráno ještě neměla čas udělat mu nové EEG.“

„Catherine, to je rozhodně nesmírně fascinující, ale co ten vetřelec? Co jsi s ním udělala?“

„Zavřela jsem ho do izolačního boxu čísla devět.“

„On je ještě uvnitř?“

„Ano. Nejdřív dělal hrozný kravál a strašně mě to rušilo při práci – zvláště když jsem musela udělat všechno sama – ale kolem úsvitu se uklidnil.“

„Uklidnil.“ Doktorka Burková si protřela spánky, ve kterých už začínala cítit narůstající bolest hlavy. Díkybohu za to, že se Catherine pachtí v laboratoři ještě dlouho poté, co všichni ostatní chodí spát. Kdyby tu nebyl nikdo, kdo by ho zastavil, už bychom byli s největší pravděpodobností v pořádném maléru. Na druhou stranu to, že vetřelce zastavila právě Catherine, představovalo výhru jen částečně. Smysl pro to, jak to na světě obvykle chodívá, nikdy nepatřil k jejím silným stránkám. „Není mrtvý, nebo ano? Chci říct, zkontrolovala jsi ho, viď?“

A pokud je naživu, co s ním sakra uděláme?

„Samozřejmě. Jeho metabolické procesy jsou extrémně pomalé, ale žije.“ Zvedla počítačovou sjetinu. „Tohle je částečná analýza jeho krve.“

„To je nemožné,“ vyjela doktorka Burková. Jako by nestačilo, že má na krku chyceného vetřelce. Na blouznění postgraduální studentky teď opravdu neměla čas.

Catherine pouze zavrtěla hlavou. „Ne, není.“

„Takovou krev nemá nikdo. Musela jsi něco udělat špatně.“

„Neudělala.“

„Tak byl ten vzorek kontaminovaný.“

„Nebyl.“

Když nedokázala proniknout pláštěm Catherininy klidné jistoty, vytrhla jí doktorka Burková vytištěnou stránku z rukou, přejela očima údaje, které už četla, a zaměřila se podrobněji na ty ostatní. „Co je tohle? To není rozbor krve.“

„Udělala jsem mu i výtěr z úst.“

„Ten tvůj vetřelec má ve slinách tromboplastiny? To je směšné.“

„Není to můj vetřelec,“ protestovala Catherine. „A pokud nevěříte mým výsledkům, udělejte si testy sama. A kromě toho, nevyšly přesně jako koagulační látky, třebaže je tu podobnost devadesát osm celých sedm desetin procenta.“

„Nikdo nemá ve slinách látky, které způsobují…“ Deset milionů červených krvinek v milimetru krychlovém krve… koagulanty obsažené ve slinách… extrémně pomalé metabolické procesy… uklidnil se kolem úsvitu… kolem úsvitu… „Ne, to není možné.“

Catherine se zamračila a nahrbila ramena. Nedokázala pochopit, jak může doktorka Burková popírat výsledky experimentu. Věda nelže. „Nemožné to zjevně není.“

Doktorka Burková ji ignorovala. S bušícím srdcem se obrátila k řadě izolačních boxů. „Myslím,“ řekla pomalým hlasem, „že se na toho tvého vetřelce raději podívám.“

„Není to můj vetřelec,“ zamumlala znovu Catherine, zatímco následovala druhou ženu k opačné straně místnosti.

Doktorka Burková se dlaněmi opřela o izolační box čísla devět – zjevně už ne pouze výlučně jeho box – a řekla si, že se navzdory tomu, co jí tvrdí jak zdravý rozum, tak vzdělání, nechává unášet fantazií. Nemůže být tím, čemu nasvědčují všechny důkazy. Tito tvorové existují jen v mýtech a legendách. Po dvacátém století se nepotulují. Ale jestli jsou výsledky testu přesné… S největší pravděpodobností pro to existuje dokonale přirozené, vědecké vysvětlení, řekla si pevně a otevřela víko.

„Dobrý bože, je ještě bledší než ty. Netušila jsem, že je to vůbec možné.“ Neočekávala, že bude vypadat tak mladě. Stejně jako předtím Catherine, i ona mu přiložila prsty na slonovinově bílé hrdlo a nahmátla pulz. Uběhlo třicet sekund, během nichž stála bez hnutí s očima upřenýma na hodinky, pak si olízla rty a řekla: „Necelých osm tepů za minutu.“

„Já zjistila totéž,“ přikývla Catherine, potěšena, že si ověřila svůj údaj.

Natáhla se, aby mu zkontrolovala zorničky, ale její ruka, skoro jako by jednala o vlastní vůli, mu místo toho vyhrnula horní, takřka bezbarvý ret.

Catherine svraštila obočí. „Co hledáte?“

Srdce jí bušilo tak silně, že skoro přeslechla otázku. „Tesáky,“ řekla tiše, dobře si vědoma toho, že se chová ve všech směrech jako dokonalý blázen. „Tesáky.“

Catherine si pozorně prohlížela odhalenou řadu bílých zubů. „Třebaže má trochu vystouplé špičáky, nešla bych tak daleko, abych…“

„Kurva! Jsou ostré!“

Obě ženy společně sledovaly, jak z ranky v prstu doktorky Burkové stéká kapka krve. Nachově se rozstříkla o hradbu zubů, skanula po jejich bělostném povrchu a vsákla do úst pod nimi. Tak pomalu, že by si toho nebyly všimly, kdyby ho tak pečlivě nesledovaly, mladík polkl.

V dlouhém okamžiku, který následoval, si doktorka Burková přehrála v mysli tisíc racionálních důvodů, proč tento tvor nemůže být tím, čím být musel. Nakonec řekla: „Catherine, uvědomuješ si, co tady máme?“

„Hrozící infekci z kontaminované rány v kůži. Raději bychom to měly sterilizovat.“

„Ne, ne, ne. Víš, co je zač?“

„Ne, doktorko.“ Catherine se zhoupla na patách a vrazila ruce hluboko do kapes pláště. „Uvědomila jsem si, že nevím, co je zač, jakmile jsem viděla výsledky jeho krevního testu. Proto jsem vás zavolala.“

„Tohle,“ doktorka Burková se neobtěžovala potlačovat stoupající vzrušení v hlase, „je upír!“ Prudce se otočila ke Catherine, která ji sledovala s výrazem zdvořilého zájmu. „Dobrý bože, holka, tobě to nepřipadá úžasné? To, že je upír? A že ho máme?“

„Asi ano.“

„Asi ano?“ doktorka Burková si měřila postgraduální studentku nevěřícným pohledem. „Nám se vloupá do laboratoře upír a ty mi řekneš, že je to asi zajímavé?“

Catherine pokrčila rameny.

„Catherine! Zvedni pro jednou hlavu od těch svých zkumavek a uvažuj, co to znamená. Až do tohoto okamžiku byli upíři tvory z mýtů a legend. My teď můžeme dokázat, že existují!“

„Já myslela, že se upíři na denním světle dezintegrují.“

„Ale on přece na denním světle není. Nebo snad ano?“ Ukázala rozmáchlým gestem na řadu zabedněných oken. „Vědecký svět se z toho zblázní!“

„Pokud to opravdu je upír. Zatím můžeme dokázat pouze to, má hyperefektivní krevní skupinu, ostré zuby a jeho sliny obsahují koagulační látky.“

„A to podle tebe nesvědčí o upírovi?“

„Nic to nedokazuje. Pokles jeho metabolismu mohl sice způsobit východ slunce, ale popravdě nemůžeme dokázat ani to.“ Zamračila se. „Myslím, že bych ho mohla postrčit k otevřenému oknu. Uvidíme, co se stane.“

„Ne!“ Doktorka Burková se zhluboka nadechla, opřela se zády o izolační box čísla osm a nechávala si tišit rozjitřené nervy jeho tichými vibracemi. „Tohle je upír. Jsem si tím tak jistá, jako jsem si nebyla jistá ničím ve svém životě. Viděla jsi, jak reagoval na mou krev.“

„To bylo docela zvláštní.“

„Zvláštní? To bylo neuvěřitelné.“ Jednou rukou se zapřela o upírův bok – byl těžší, než čekala – vsunula mu pravou ruku do kapsy u kalhot a vytáhla tenkou peněženku z černé kůže. „A teď se podíváme, kdo jsi.“

„Upíři nosí průkaz totožnosti?“

„Proč ne? Tohle je dvacáté století. Nějaký průkaz má u sebe každý. Tady to máme, Henry Fitzroy. Všichni se asi nemůžou jmenovat Vladimir.“ S našpulenými rty a svitem v očích obrátila doktorka Burková v prstech kreditní kartu se zlatým vzorem. „Bez ní nevycházej z krypty, jak by nejspíš řekl Donald. Když už mluvíme o Donaldovi…“ Odmlčela se a svraštila čelo. „Kde vůbec je?“

„No, víte…“ Catherine jemně položila ruku na izolační box čísla osm. „On…“

„Má dnes ráno tu zatracenou přednášku, že? A mám za to, že odešel dlouho předtím, než se tu ukázal náš host. Jeho chyba, budeme ho muset informovat později. A dále, průkaz vlastníka, karta pojištěnce a řidičák. Jak vidím, mýtus o tom, že fotografický obraz upíra nezachytí, je rovněž falešný.“

„Já prostě nemůžu uvěřit, že máme v Kingstonu upíry.“

„Nemáme. Tenhle je z Toronta.“ Doktorka Burková shrábla doklady a hodila je na hromadu oblečení ležící na nejbližší židli. „Budeme muset něco udělat s jeho autem… ne, nebudeme. Prostě zmizí. Stane se součástí statistiky tragédií. Jeho život je i tak jenom lež, kdo by ho hledal?“

Poklepala ho po bledé paži a prsty lehce prohrábla jemné rudozlaté chloupky na předloktí. „Ze všech laboratoří na světě ses musel zatoulat právě do té mé.“

„Ale, doktorko Burková, co s ním budeme dělat?“

„Budeme ho studovat, Catherine. Studovat ho.“

Catherine naklonila hlavu na stranu a zkoumavě si doktorku prohlížela. Když viděla starší ženu takhle rozrušenou naposledy, došlo u čísla čtyři k pokroku v propojení se sítí. Tenkrát se v jejích očích objevila tatáž směsice chamtivosti a samolibosti jako nyní, a když se nad tím Catherine zamyslela, ten výraz se jí nelíbil už tenkrát. „Doktorko Burková, upíři nespadají do parametrů mého experimentu.“