Spojení krve: kapitola 11

Jedenáct

Vicki nastavila tvář větru vanoucímu od Ontarijského jezera a vzpomínala na dobu, kdy jí kamenný ostroh vybíhající do vody býval útočištěm i inspirací. Během puberty, kdykoli se jí život příliš zkomplikoval a ona nevěděla, kterou cestou se dát, zašla do parku, vyšplhala na tuhle skálu a celý svět se smrskl jen na jezero a vítr. Město za jejími zády zmizelo a život se vrátil do správné perspektivy. Ať byla zima nebo léto, dobré počasí nebo špatné – nic z toho nehrálo roli.

Jezero pořád rytmicky naráželo do skály pod jejíma nohama a vítr sbíral roztroušené kapky a vrhal je proti ní, ale nyní už ani jejich spojené síly nestačily na to, aby zbavily svět komplikovanosti.

Sevřela pevněji v podpaží objemnou tašku, odblokovala dunění vln, zaposlouchala se do šustění papíru a uslyšela matčin hlas, jak čte z dopisu svá vlastní slova.

Nechci ti jen tak zmizet ze života, jako to udělal tvůj otec. Chci, abychom měly příležitost se rozloučit.

Setřela si vodu z obličeje, pak se otočila a slezla zpátky dolů na břeh, kde na ni u auta trpělivě čekal Celluci.

Tou zajížďkou nezískala nic víc než mokré boty a jistotu, že cesta ze situace, ve které se ocitla, nebude snadná.

Tak se soustředíme na hledání matky.

Až najdeme ji, najdeme i Henryho.

A pak…

… a pak…

Zuřivě si postrčila brýle na nose s takovou silou, až jí plastové obroučky narazily do čela. Kapky vody, které jí potřísnily skla, ignorovala – odmítala vzít na vědomí, že jsou to kapky slané vody, nikoli sladké, a že se nacházejí na vnitřní straně čoček. Teď se prostě soustřeďme na jejich nalezení. Pak si můžeme dělat starosti s tím, co bude dál.

~~~

„Dobrý den, paní Shawová. Je tam doktorka Burková?“

„Ne, zlatíčko, je mi líto, ale právě jste se minuly.“

Vicki, která vše sledovala a čekala, až uvidí doktorku Burkovou chvátat z kanceláře, vyloudila na tváři zamračený výraz.

„Můžu vám nějak pomoci?“

Změnila výraz na nadějeplný. „Potřebuji si promluvit o matce s Donaldem Li a zjišťuji, že je nemožné ho v tomhle areálu najít. Tak jsem si říkala, jestli by mi doktorka Burková nemohla dát adresu k němu domů.“

Paní Shawová se na ni usmála a vytáhla přeplněnou zásuvku. „S tím nemusíte chodit za doktorkou Burkovou. Donaldovu adresu mám přímo tady.“

„Ehm, paní Shawová…“ Mladá žena, dočasně přidělená do kanceláře, kmitala nervózním pohledem mezi Vicki a svou kolegyní. „Myslíte, že byste jí to měla sdělovat? Je to přece soukromá informace a…“

„S tím si nedělejte starosti, paní Grenierová,“ prohlásila paní Shawová pevným hlasem, zatímco zkušenými prsty probírala jednu kartu za druhou, „tohle je dcera Marjory Nelsonové.“

„Ano, ale…“

Vicki se naklonila a pohlédla zastupující sekretářce do očí. „Donaldovi to určitě vadit nebude,“ řekla tiše.

Paní Grenierová otevřela ústa, zase je zavřela a usoudila, že ji neplatí dost na to, aby se pletla do cesty někomu, kdo jí právě dal tiše na vědomí, že každého, kdo se mu postaví, odnesou na nosítkách, bude-li třeba.

Paní Shawová opsala adresu na zadní stranu upomínkového papírku a podala ji Vicki. „Tady máte, zlatíčko. Už máte od policie nějaké zprávy o matčině těle?“

„Ne.“ Vicki zmuchlala růžový čtvereček papíru v prstech. „Zatím ne.“

„Dáte mi vědět?“

„Ano.“ Ani se nesnažila předstírat úsměv. „Děkuji vám za tu adresu.“ Bylo nejspíš jen dobře, že dveře kanceláře byly stavěné tak, že se jimi nedalo prásknout.

„Nejprve jí zemře matka a pak ještě zjistí, že někdo ukradl její tělo.“ Paní Shawová si zhluboka povzdechla a potřásla hlavou. „Ta chudinka je z toho úplně zničená.“

Paní Grenierová tiše, leč zcela výmluvně zasténala, načež se znovu sklonila nad klávesnicí. Co se jí týkalo, výraz úplně zničený se mohl vztahovat k čemukoli, co se tamté ženské postavilo do cesty, ale jen stěží mohl popisovat její duševní stav.

~~~

Celluci neřekl nic, když Vicki vklouzla na sedadlo spolujezdce a zabouchla dveře. I když předtím, než šla nahoru, trvala na tom, že si dokáže poradit s jakýmikoli soustrastnými poznámkami, které by bývalá matčina kolegyně mohla mít, bylo zjevné, že něco se jí pod kůži přece jen dostalo. Protože nic z toho, co mohl říct, by stejně nijak nepomohlo, prostě nastartoval a opatrně vyjel z parkoviště.

„Na příští křižovatce doleva,“ instruovala ho úsečně Vicki, škubla bezpečnostním pásem a zacvakla ho na místo. „Jedeme do Elliotovy ulice.“

O tři bloky dál si zhluboka povzdechla a řekla: „Tohle bylo nejspíš podstatně snazší než se vloupat do registrační kanceláře.“

„Nemluvě o tom, že taky méně protizákonné,“ poznamenal Celluci suše.

Odměnou mu byl záchvěv úsměvu, který se jí mihl ve tváři tak rychle, že by si ho nevšiml, kdyby na něj nečekal.

„To taky,“ přikývla Vicki.

~~~

„Catherine.“ Doktorka Burková se otočila čelem ke zdi a uchopila mikrofon sluchátka do misky z dlaní. Nestálo za to, aby ji někdo slyšel. „Napadlo mě, že ti ještě rychle zavolám a zeptám se, jak pokračují testy.“

„No, jeho leukocyty jsou skutečně úžasné. Ještě nikdy jsem žádné podobné bílé krvinky neviděla.“

„Už ses podívala na vzorky tkání?“

„Ještě ne. Myslela jsem, že chcete nejdřív dokončit krevní testy. Odebrala jsem mu další dvě zkumavky, stejně jako vzorek lymfy, a doktorko, jeho plazmatické buňky jsou právě tak úžasné jako všechno ostatní.“

Doktorka Burková ignorovala gestikulujícího kolegu. Bez ní tu zatracenou schůzi stejně začít nemohli.

„Unikátní v jakém směru?“

„No, nejsem imunoložka, ale když na to budu mít trochu času, možná se mi podaří…“

Náhlé pochopení osvítilo doktorce Burkové všechna fakta ostrým světlem. „Dobrý bože, možná že se ti podaří vyvinout lék na AIDS.“ To by mělo ještě větší význam než Nobelova cena. Očkování proti AIDS by ji prakticky zařadilo mezi svaté.

Catherine chvíli váhala, než odpověděla. „No ano, myslím, že by to mohlo vést i k tomu. Já jsem ale uvažovala spíše v kontextu svých bakterií a…“

„Uvažuj ve větším měřítku, Catherine. Podívej, už musím končit. Soustřeď se na plazmatické buňky, myslím, že nám dávají nejlepší možnosti. Proboha živého, Robe, vždyť už jdu.“ Zavěsila a otočila se k ustaraně se tvářícímu muži, který postával vedle ní. „Co máš za problém?“

„Ehm, ta schůze…“

„Ach ano, ta schůze. Bože chraň, abychom nestrávili půl života na schůzích!“ Prakticky tanečním krokem vyrazila po chodbě. Mám upíra a ten mi složí k nohám celý svět! Očkování proti AIDS bude jen začátek.

Doktor Rob Fortin, mimořádný profesor mikrobiologie, šel za ní a přistihl se, že si přeje, aby se mohl pod nějakou záminkou vypařit. Když se Aline Burková tvářila tak radostně, znamenalo to, že to někdo nerozchodí.

~~~

V laboratoři zatím Catherine chvíli hleděla na telefonní aparát a pak zasmušile potřásla hlavou. „Ne že bych neměla co na práci,“ zamumlala.

Pootočila se a vrhla uklidňující pohled k číslu devět a deset. Celý den je střídala v jediném zbývajícím izolačním boxu podle toho, jak to jejich fyzické potřeby vyžadovaly, ale nijak významněji se jim věnovat nemohla. „Já vás nepřehlížím,“ řekla jim s upřímností v hlase. „Jen tady dokončím analýzu pro doktorku Burkovou a pak se budeme moci vrátit k důležitým věcem.“

Donalda mohla ignorovat ještě asi dvanáct hodin, aniž by ji trápilo svědomí, ale nebylo spravedlivé vůči ostatním, že veškerý její čas teď zabíral pan Henry Fitzroy, upír.

Ten přece nikam neuteče.

~~~

Sotva vsunula klíč do zámku, otevřely se dveře vedlejšího bytu a na chodbu vyšel pan Delgado.

„Vicki, myslel jsem si, že jste to vy.“ Udělal krok k ní a vrásky kolem očí se mu prohloubily do ustaraných brázd. „Policie nic nenašla?“

„Popravdě, policie ani nic nehledá,“ řekla mu Vicki strohým hlasem.

„Nehledá? Ale…“

„Mají teď kvůli té vraždě na univerzitě omezené personální možnosti,“ vložil se do debaty Celluci. „Dělají, co můžou.“

Pan Delgado si odfrkl. „Dalo se čekat, že řeknete něco takového, pane detektive-seržante.“ Ukázal na Vicki. „Ale ona by neměla být nucena dělat tyhle věci. Neměla by být nucena chodit ven a pátrat na vlastní pěst.“

Vicki sevřela klíč tak silně, až jí zbělaly prsty. „Je to moje zodpovědnost, pane Delgado.“

Rozhodil rukama. „Proč?“

„Protože je to má matka.“

„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Byla to vaše matka. Ale už to vaše matka není. Vaše matka je mrtvá. To, že najdete její tělo, vám ji nevrátí.“

Celluci sledoval, jak Vicki cuká v čelisti napjatý sval, a očekával výbuch. K jeho překvapení žádný nepřišel.

„Vy to nechápete,“ procedila skrz zaťaté zuby a rychle zašla do bytu.

Celluci se ještě chvíli zdržel na chodbě.

„Je to tak, jak říkám.“ Pan Delgado si povzdechl hlubokým, unaveným povzdechem starého člověka, který už viděl více smrti, než mu stálo za to si pamatovat. „Myslí si, že je to její vina, že její matka zemřela, a pokud se jí podaří najít její tělo, něco tím napraví.“

„Je na tom něco špatného?“

„Ano. Protože Marjory nezemřela její vinou,“ odpověděl pan Delgado, otočil se na patě a Celluci na chodbě osaměl.

Vicki našel, jak sedí na pohovce a upírá zrak do svých poznámek. Všechna světla v obýváku svítila, třebaže bylo brzké odpoledne a v pokoji tma ještě zdaleka nebyla.

„Neví o Henrym,“ řekla, aniž zvedla oči.

„Já vím,“ přikývl Celluci.

„A prostý fakt, že na krádež matčina těla reaguju tím, že se ho pokouším najít, ještě neznamená, že něco potlačuju. Různí lidé truchlí různě. Ksakru, kdybys byl v mé situaci ty, tak bys tělo své matky hledal taky.“

„Samozřejmě.“

„Moje matka je mrtvá, Miku. Já to vím.“

Přinejmenším to pořád opakuješ. Ale tahle slova nepustil skrz zaťaté zuby.

„A o moji matku tu navíc už dávno nejde. Musíme najít Henryho dřív, než ho promění v… kristepane!“ Strhla si brýle a promnula si oči. „Myslíš, že Donald Li vzal do zaječích?“ zeptala se a nějakým způsobem se jí podařilo dosáhnout toho, že ta otázka zněla úplně stejně jako ve stovkách podobných případů, kdy hledali stovky jiných mladíků.

„Já myslím, že pokud univerzitní student stráví noc mimo domov, znamená to, že se na něj usmálo štěstí.“

Celluci ji bedlivě sledoval, ale přizpůsobil tón hlasu jejímu.

„Na druhou stranu, pokud se za Toma Chena opravdu vydával on, je si pravděpodobně vědom toho, že ho hledáme, a drží se v ústraní. Možná bychom měli sledovat jeho byt.“

„Ta drobná stará paní z prvního patra mi slíbila, že mi okamžitě zavolá, kdyby se vrátil domů. Tipuji, že se v tom domě nestane moc věcí, které by jí unikly.“

„Já tipuji, že jí neunikne naprosto nic.“ Vicki si znovu nasadila brýle, zamračila se na hromadu papírů na konferenčním stolku a pak znovu vyskočila na nohy. „Miku, nemůžu tu jen tak sedět. Jdu zpátky na univerzitu. Hodlám se potloukat kolem. Možná na něco přijdu.“

„A na co?“

„Já nevím!“ Vyrazila ke dveřím a jemu nezbylo než jí uhnout z cesty, pokud se nechtěl nechat převálcovat.

„Vicki? Než půjdeš… můžu se tě na něco zeptat?“

Zastavila se, ale neotočila se.

„Opravdu si myslíš, že jsi za matčinu smrt zodpovědná?“

Odpověď si přečetl ze ztuhlých svalů na zádech, jejichž napětí bylo náhle zřetelné i přes tričko, svetr a větrovku.

„Vicki, stejně jako jsi nemohla za to, že vás opustil otec, neneseš odpovědnost ani za život své matky.“

Když mu odpověděla, skoro její hlas nepoznal. „Když někoho miluješ, stáváš se za něj zodpovědným.“

„Ježíši Kriste, Vicki! Lidi nejsou jako štěňata nebo koťata. Láska se nemá stávat takovým břemenem.“ Popadl ji za rameno a otočil ji. Zalitoval toho hned, když uviděl výraz v její tváři. A když se ta grimasa uhladila do výrazu, který mu neříkal vůbec nic, bylo to skoro ještě horší.

„Pokud jste už skončil, doktore Freude, můžete ze mě sundat ty svoje zatracené pracky.“ Trhla horní polovinou těla, udělala krok vzad a byla volná. „A teď: hodláš mi pomoct, nebo budeš sedět celý den doma s tou svou psychoanalýzou v zadku?“

Prudce se obrátila a rázným krokem vyšla na chodbu – dřív, než se zmohl na odpověď.

Vážený pane Delgado. Celluci si zajel oběma rukama do vlasů a ze všech sil se snažil, aby si nerozdrtil zubní korunky. Když říkáte, jak to je, tak to tak opravdu je. Ale stejně, požádala mě o pomoc. Znovu. Myslím, že to je svým způsobem pokrok. Zavřel za sebou dveře, zamkl je a spěchal, aby ji dohonil. A můžete mi věřit, že bych z toho měl lepší pocit, kdyby tolik nebilo do očí, že se teď cítí zodpovědná i za toho mizeru Henryho Fitzroye.

~~~

Doktorka Burková vzala pozdrav paní Shawové na vědomí, ale pokračovala bez zastavení do své kanceláře. Nemohla se rozhodnout, co nenávidí víc; jestli byrokracii jako takovou, nebo patolízaly, kteří se kolem ní rojili. Proč, říkala si sama pro sebe, musí být tak obtížné ukončit semestr? Jako by nestačilo poslat studenty domů a přejet tabule proudem vody z hadice.

To poslední, co chtěla vidět – poté co se zúčastnila nikoliv jedné, ale hned tří schůzí, na nichž se udatně pokoušela podřídit regule a předpisy logice – byla dcera Marjory Nelsonové, jak se potlouká po chodbách budovy katedry přírodních věd, nakukuje okny do laboratoří a přednáškových sálů a vůbec otravuje. Když tu mladou ženu viděla, jak se pohybuje po šerých, anonymních chodbách, málem zavolala ostrahu, aby ji nechala vyvést. Byla to přítomnost policejního důstojníka z Toronta – jenž jí byl krátce představen na tom nešťastném pohřbu – co ji přimělo změnit názor. Svévolné činy představovaly právě ten druh jednání, který obvykle vyvolával podezření policie.

A kromě toho pravděpodobnost, že Vicki Nelsonová narazí právě na laboratoř s tělem své matky, byla mizivá. To by nejdříve musela najít spojovací chodbu do staré budovy. Pak by se musela proplést bludištěm chodeb, kterými byla stoletá stavba protkána a v nichž dříve noví studenti občas při hledání učebny beznadějně zabloudili, přestože se vyzbrojili plánkem.

Ne, Vicki Nelsonová neměla naději najít tělo své matky, ale to neznamenalo, že by doktorka Burková byla nějak zvlášť ráda, že se potlouká kolem.

Proč k čertu prostě neodjede domů? Sedla si na židli a prohrábla stoh vzkazů, které se jí nahromadily na stole. Kdyby do toho pořád nešťourala, tak by to policajti zabalili dřív, než by pořádně začali.

Kdyby nedošlo k otevření rakve, nikdo by na nic nepřišel.

Kdyby Donald nenechal Marjory Nelsonovou, aby se dostala z laboratoře a došla až domů.

Kdyby setkání s oživenou matkou nepřesvědčilo Vicki o tom, že klíč k celé záhadě se nachází na univerzitě.

Vicki Nelsonová byla inteligentní žena – i s přihlédnutím k mateřským předsudkům hovořila fakta sama za sebe. Dříve nebo později narazí při pátrání na něco, co by mohlo ohrozit postavení doktorky Burkové. To doktorka Burková neměla v úmyslu dopustit.

Vedoucí katedry přírodních věd se pomalu usmála. Ta neuvěřitelná náhoda, která jí přihrála do rukou upíra, jí rovněž poskytla návod k jednoduchému řešení situace. „Když paní Nelsonová tak zoufale touží najít svou matku,“ zamumlala si, vyťukávajíc číslo do laboratoře, „možná by se jí to mělo podařit.“

Po třetím zazvonění zvedla Catherine telefon s úsečným: „Co je, doktorko? Mám hodně práce.“

„Jak pokračují testy?“

„No, chtěla jste jich udělat poměrně hodně a…“

„Donald ti nepomáhá?“

„Ne, on je…“

„Byl tam dneska vůbec?“

„Vlastně ne, on…“

„Jeho výmluvy mě nezajímají, Catherine. Vyřídím si to s ním později.“ Nebylo to poprvé, co si Donald vzal neohlášenou dovolenou, ale bylo na čase, aby mu to zarazila. „Narazila jsi dnes odpoledne na něco, co by nám mohlo zabránit vyvinout vakcínu proti AIDS?“

„No, popravdě jsem vypozorovala, že určité nefagocytní leukocyty mají na buněčné úrovni hned několik specializovaných funkcí, které by se možná daly využít právě k tomuto účelu.“ Na okamžik se odmlčela a pak pokračovala. „Nicméně abychom to sérum získali, museli bychom pana Fitzroye vysát prakticky do sucha, a on má už tak hrozně nízký tlak. Musím odebírat pořád nové a nové vzorky, protože jejich buněčnou strukturu ničí třeba jen nepatrné množství ultrafialového světla.“

„Proboha živého, Catherine, nedopusť, aby nějaké ultrafialové světlo dopadlo přímo na něj. Doplnit jeho krev můžeme vždycky…“ Tahle myšlenka ji přivedla k zajímavému nápadu spojenému s vyjímáním orgánů, který budou možná moci vyzkoušet později, až budou mít více času. „… ale jestli ztratí buněčnou integritu, nedokážou ho dát dohromady ani ty tvoje bakterie.“

„Toho jsem si vědoma, doktorko. Dávám si velký pozor.“

„Dobře. A dále, když nám teď šťastnou náhodou padl do rukou pan Fitzroy, pozměnila jsem trochu plány. Uděláme to takhle: provedeme poslední závěrečnou analýzu čísel devět a deset…“ – nemá smysl plýtvat daty, která se nám mohou hodit později – „… a pak jejich program ukončíme. Vyjmeme jim veškerý hardware, provedeme obvyklé pitvy a obě těla zlikvidujeme prostřednictvím márnice na medicíně. U čísla devět provedeme standardní administrativní kroky, ale Marjory Nelsonovou by někdo určitě poznal. Dohlédnu na to, aby se nedala vystopovat až k nám. Všichni prohlásí, že o tom nic nevědí, pak nastane šestidenní zázrak a my budeme moci pokračovat, aniž by nám hrozilo odhalení.“

Slyšela dýchání, takže věděla, že má Catherine stále na telefonu, ale čas ubíhal a žádná odpověď nepřicházela. „Catherine?“

„Ukončit program čísel devět a deset?“

„Přesně tak. Už je nepotřebujeme.“ Cítila, jak se jí po tváři rozprostírá triumfální úsměv, a nijak se ho nesnažila zakrýt. „Chytili jsme tvora, který nám dveře k Nobelově ceně otevře sám o sobě.“

Catherine její vítězoslavný tón ignorovala. „Ale to je zabije!“

„Nebuď směšná. Vždyť už jsou dávno mrtví.“

„Ale, doktorko Burková…“

Doktorka Burková si povzdechla a posunula si brýle tak, aby si mohla protřít spánky. „Žádné ale, Catherine. Stávají se přítěží. Byla jsem ochotná to přehlížet, dokud představovali naši nejlepší šanci na úspěch, ale když teď máme v moci pana Fitzroye, jsou naše možnosti přepsat vědeckou historii neomezené.“

Dál pokračovala jemnějším hlasem. Bylo nutné zmanipulovat Catherine tak, aby se dostala do nejproduktivnějšího režimu. „Jestli se ti podaří propojit krevní buňky Henryho Fitzroye se svými bakteriemi, bude vše, čeho jsme doposud dosáhli, nadbytečné. Přecházíme na novou úroveň vědeckých objevů.“

„Ano, ale…“

„Věda postupuje stále vpřed, Catherine. Nesmíš dopustit, abys uvázla v minulosti. Taková příležitost se nám nenaskytne každý den.“ Tomu říkám slabý výraz, pomyslela si pro sebe a na tváři se jí znovu rozhostil vítězoslavný úsměv. „Začni s likvidací. Já přijdu dolů, jak nejdříve budu moci. Slunce zapadá v 7:47, postarej se o to, aby byl pan Fitzroy bezpečně zamčený dobrou půlhodinu předtím.“

„Ano, doktorko Burková,“ řekla Catherine do telefonu mdlým hlasem a zavěsila.

Doktorka Burková položila sluchátko a zavrtěla hlavou. Za pár dnů se Catherine natolik ponoří do nových objevů, že zapomene na to, že čísla devět a deset vůbec kdy existovala jako něco víc než soubor experimentálních dat. Ničím víc, samozřejmě, připomněla si jízlivě, stejně nikdy nebyla.

~~~

Catherine chvíli hleděla na telefon, přehrávajíc si slova doktorky Burkové v hlavě stále dokola. Věda musí jít stále vpřed. Nesmí uváznout v minulosti.

Věda musí jíst stále vpřed.

Tomu ona skutečně věřila.

Úsilí dosáhnout většího poznání je to, co vždy samo o sobě má nejvyšší prioritu. Byla to její vlastní slova, se kterými se obrátila na doktorku v době, kdy sháněla fondy a laboratorní prostor nezbytný k rozvinutí plného potenciálu svých bakterií. Doktorka Burková s ní souhlasila a vydala se po cestě za poznáním společně s ní.

Zlikviduj čísla devět a deset.

Nemohla to udělat.

Doktorka Burková se mýlila. Oni žili.

Neudělá to.

Zhluboka se nadechla, uhladila si laboratorní plášť a otočila se. Seděli tam u zdi, kde je nechala, a oba ji sledovali, skoro jako by věděli. Důvěřovali jí. Nehodlala je zklamat.

Bohužel je nemohla prostě naložit do dodávky a zmizet s nimi v zapadajícím slunci. Na to, aby je mohla udržet ve funkčním stavu, potřebovala laboratoř. Bude tedy nutné přimět doktorku Burkovou, aby změnila názor.

… když teď máme v moci pana Fitzroye, jsou naše možnosti přepsat vědeckou historii neomezené. Co kdyby pana Fitzroye ve své moci už neměla?

Catherine zamyšleně svraštila obočí a prošla místností k izolačnímu boxu, v němž spočíval nehybný upír. Box nyní v zásadě fungoval pouze jako zadržovací jednotka a žádná z jeho speciálních funkcí nebyla aktivována. Nebyl dokonce ani zapojený v síti. Teoreticky byl mobilní. Z praktického hlediska ztěžovala jeho transport velká váha.

Catherine se oběma rukama zapřela za jeden konec a zatlačila, co jí síly stačily. Nic. Zapřela se nohama o zeď a zatlačila znovu, napínajíc síly, dokud se jí neudělalo rudo před očima.

Izolační box se posunul o patnáct centimetrů a zastavil se v okamžiku, kdy přestala tlačit.

Když ho stěhovali dovnitř, museli na to být všichni tři: ona, Donald i doktorka Burková. Catherine si položila hlavu na složené ruce a její dech orosil studený kov. Musela si přiznat, že sama ho ven nedostane.

~~~

Číslo devět se postavil a opatrným krokem se vydal vpřed. Jednou se musel opřít o židli, protože se pod ním téměř podlomila levá noha. Nemohl vědět, že šlachy a vazy v jeho koleni začaly definitivně vzdávat boj s hnilobou.

Viděl, že je smutná.

To stačilo.

Zastavil se vedle ní a položil jí ruku na rameno.

~~~

Catherine ucítila dotek a zvedla hlavu. „Když upíra schováme,“ řekla, „budeme mít čas přesvědčit doktorku Burkovou, že se mýlí.“

~~~

Bylo tam mnoho slov, kterým číslo devět nerozuměl, tak pouze položil ruce tam, kde měla předtím dlaně, a zatlačil.

~~~

Izolační box se lopotně pohnul vpřed. „Stůj.“

Číslo devět přestal tlačit. Box se posunul ještě o pár centimetrů, než se vlastní vahou zastavil.

„Ano! Společně to dokážeme!“ Catherine objala číslo devět impulzivně v náručí, nedbajíc na to, jak se jeho tkáň pod jejím dotykem smáčkla, nedbajíc na zápach, který se z ní začal zvedat.

~~~

Číslo devět se usilovně snažil přijít na to, co cítí.

Bylo to…

Bylo to…

Pak ho pustila a bylo to pryč.

~~~

Catherine udělala krok zpátky a rozhlédla se po laboratoři. „Můžeme ukrýt jak upíra, tak druhý izolační box. Potom tě doktorka Burková nebude moci držet jako rukojmí, dokud ho nevrátím. Dialyzační jednotka je mobilní a pumpu se živným roztokem můžeme na pár dní nahradit kapačkou. Vezmeme s sebou jeden počítač pro případ, že doktorce Burkové chvíli potrvá, než přijde k rozumu. Neměl bys strádat nedostatkem podnětů jen proto, že se chová paličatě.“

Pak se zarazila. „Ach ne, Donald.“ Natáhla ruku a pohladila box s tělem druhého postgraduálního studenta. „Tebe odpojit nemůžu, Donalde, na to je ještě příliš brzy. Je mi líto, ale budeme tě muset nechat tady.“ Hluboce si povzdechla. „Jen doufám, že doktorka Burková dovolí, abys dokončil svůj vývoj. Ona prostě neuvažuje logicky. Mám z ní už delší dobu pocit, že jediné, o co jí jde, je sláva a peníze a že jí na experimentech vůbec nezáleží. Mně ano. Vím, že to pochopíš.“

Mrkla na hodinky, odběhla na druhou stranu místnosti k počítačovému terminálu, zkopírovala si celodenní práci na disk a pak ji smazala z hlavní paměti. „Pro všechny případy,“ zamumlala a vsunula kopii do kapsy pláště. „Nesmím jí nechat cestu ven.“

Cestou zpátky k číslu devět, jenž na ni trpělivě čekal, vzala upírův kabát a košili, kterou mu předtím také musela svléknout. Neměla čas znovu ho oblékat, a tak mu je úhledně složené položila na tělo, zavřela víko a zastrčila západku.

„Na to budeme muset být všichni tři. Číslo deset, pojď sem.“

~~~

Nutkání zůstat na místě povolilo a ona vstala. Třebaže věděla, co znamená, „pojď sem“ nebyl implantovaný příkaz, takže se místo toho vydala ke dveřím.

Bylo tu něco, co musela udělat.

~~~

„Stůj.“ Catherine zavrtěla hlavou a obešla číslo deset, dokud jí nehleděla do tváře.

„Tebe něco trápí, viď? Kéž bys mi tak mohla říct, co to je, možná bych ti mohla pomoci. Ale ty mi to říct nemůžeš a my máme právě teď jiné problémy.“

Catherine vzala Marjory Nelsonovou za šedozelené zápěstí, odvedla ji k přednímu konci boxu, ovinula její prsty s tmavými bříšky kolem kovového madla a řekla: „Drž.“

Prsty se sevřely.

Číslo devět tlačil a číslo deset plnila rychlé příkazy tlačit či táhnout a celé to masivní zařízení i s tělem uvnitř se hřmotně přesunulo přes celou laboratoř a pak ven na chodbu.

~~~

… Kéž bys mi tak mohla říct…

… mohla říct…

Vzpomněla si, jak se mluví.

~~~

Jestli existují upíři… doktorka Burková naškrábala otazník na okraj žádosti o příspěvek na výzkum pro letní semestr, podané v tom absolutně nejzazším termínu… jako že naprosto nepopiratelně existují, tak jen pomyslete, co všechno tam venku ještě může být. Démoni. Vlkodlaci. Tvor z Černé laguny.

Přestože ji už začínaly bolet tváře, nemohla potlačit široký úsměv. Nedařilo se jí to celé odpoledne. Krev Henryho Fitzroye mi umožní posbírat veškeré pocty, které vědecký svět zná, na stříbrném podnosu. Vlastně budou muset pár nových cen vymyslet speciálně kvůli mně.

Bude samozřejmě nutné přijmout jistá preventivní opatření. Upíří z legend vládli celou škálou sil, které mohly být nebezpečné. Třebaže mnohé z nich bylo možné okamžitě vyloučit – jelikož se nedokázal dostat z boxu ani po západu slunce, jevil se tento konkrétní upír zcela neschopen proměnit se v mlhu – byl velmi silný, o čemž svědčily vypoukliny na víku, které přidal k těm, jež tam před ním udělal číslo devět. Takže bude pravděpodobně nejlepší, aby trávil noci zamčený v boxu.

Bude samozřejmě nutné ho krmit – už jen proto, aby se nahradily tekutiny, které mu Catherine odebere během dne. Naštěstí bylo k dispozici hned několik malých hadiček, jimiž se dala dovnitř přivádět krev.

Co se věčného života týče… Doktorka Burková zabubnovala prsty o stůl. Doklady Henryho Fitzroye naznačovaly, že podle všeho žil poměrně normální život, dokonce i s přihlédnutím k tomu, že mu nade vší pochybnost byl odepřen denní svět, a kromě legendy nic nenasvědčovalo, že by mu bylo víc než čtyřiadvacet let, jak stálo v jeho řidičáku. Jeho životopis s ním bude muset probrat později – ne že by na tom nějak zvlášť záleželo. Jaký má smysl žít věčně, pokud to znamenalo, že se bude muset věčně skrývat? Plížit se po nocích. Přes den bezmocná. Ne, myslím, že to není nic pro mě.

Po všech těch letech, kdy byla anonymně zodpovědná za udržování celé vědecké infrastruktury v běhu, toužila po uznání. Strávila příliš dlouhou dobu zastrčená v ústraní a potýkala se s byrokracií, zatímco ostatní se vyhřívali na výsluní slávy.

Jeden lidský život, náležitě zhodnocený, by docela stačil. Překonání smrti pro ni vždy bylo pouze prostředkem k dosažení tohoto cíle a ona neměla v úmyslu stát se krvelačným nočním tvorem o nic víc než dovolit, aby bylo její tělo použito ke stvoření jednoho z klátivých monster, která měla Catherine podle jejího pokynu zničit.

Ačkoli, možná že až Catherine vychytá všechny mouchy…

Doktorka Burková odolala pokušení začít sestavovat svůj inaugurační projev do Stockholmu a přinutila se soustředit na žádost o grant. Až se vypořádá s touhle poslední neodkladnou byrokratickou záležitostí, bude moci jít na pár hodin do laboratoře. Vlastně se na rozhovor s chyceným upírem docela těšila.

O hodinu a půl později ji nesmělé zaklepání na dveře vytrhlo od plánovaného bilančního výkazu, který byl důkazem, že minimálně jeden z profesorů na katedře si udělal kurz ekonomie – a nedával na něm moc pozor.

„Vstupte.“

Do místnosti nahlédla paní Shawová. „Jen jsem vám chtěla dát vědět, že odcházím, doktorko.“

„To už je tak pozdě?“

Starší žena se usmála. „Ještě později. Ale s paní Grenierovou se nám víceméně podařilo dohnat, co se zameškalo.“

Doktorka Burková pochvalně pokývala hlavou. „Dobře. Děkuji, že jste si s tím daly tolik práce.“ Pochvala byla vždy nejlepší motivací – bez ohledu na to, vůči komu byla směrována. „Zítra tam budete mít další hromadu,“ dodala a ukázala na stoh složek na kraji stolu.

„Můžete se na mě spolehnout, doktorko. Dobrou noc. Och.“ Dveře, které se už zavíraly, se zase otevřely a paní Shawová znovu nakoukla dovnitř. „Ráno tu byla Marjoryina dcera. Chtěla domácí adresu Donalda Li. Doufám, že vám to nevadí.“

„Teď už je trochu pozdě na to, kdyby ano, nemyslíte?“ Nějakým způsobem se jí podařilo udržet klidný tón hlasu. „Řekla vám paní Nelsonová, proč Donaldovu adresu potřebuje?“

„Chtěla si s ním promluvit o matce.“ Když paní Shawová viděla výraz ve tváři své zaměstnavatelky, začala si trochu dělat starosti. „Vím, že je to proti předpisům, ale je to přece jen Marjoryina dcera.“

„Byla to Marjoryina dcera,“ poznamenala doktorka Burková suše. „Nevadí, paní Shawová.“ Nemělo smysl rozčilovat se, když už k tomu došlo. „Jestli s ní Donald nebude chtít mluvit, určitě se o to dokáže postarat sám.“

„Děkuji vám, doktorko. Dobrou noc.“

Doktorka Burková chvíli počkala, aby měla jistotu, že tentokrát už dveře zůstanou zavřené, a pak si přes stůl přitáhla telefon a vyťukala Donaldovo číslo. Po čtyřech zazvoněních se zapnul záznamník. Nejdříve se ozvala fanfára trumpet a pak vzkaz, oznamující, že: „… fotografie s podpisem jsou k dostání za dvacet dolarů a ofrankovanou obálku se zpáteční adresou. Podepsané fotografie s věnováním obdržíte za příplatek pěti dolarů. Ti z vás, kdo si přejí s panem Li dokonce hovořit, nechť zanechají po zaznění tónu vzkaz, a on se s nimi spojí, jakmile se mu v jeho plném, ach, příliš plném rozvrhu vyskytne nějaké okno.“

„Tady doktorka Burková. Jestli tam jsi, Donalde, zvedni to.“

Zjevně tam nebyl. Když mu zanechala instrukci, aby jí při nejbližší příležitosti zavolal, doktorka Burková zavěsila a odsunula telefon stranou.

„Pravděpodobně se celý den té ženské vyhýbal. Ještě že ji nezavedl až do laboratoře.“

Laboratoř…

Na okraji její vědomé mysli se vynořila vzpomínka. Měla něco společného s laboratoří. Opřela se a zamračila se na stropní dlaždice. Něco tam úplně nehrálo a ten neuvěřitelný objev upíra jí od toho odvedl pozornost. Bylo to něco tak všedního, že…

… opřela se zády o izolační box čísla osm a nechávala si tišit rozjitřené nervy jeho tichými vibracemi.

Číslo osm už neexistovalo. Upír byl v boxu čísla devět, ale jak číslo devět, tak číslo deset seděli netečně u zdi.

Kdo tedy byl v boxu čísla osm?

Pak se vynořila druhá vzpomínka.

Shrábla obsah peněženky a hodila ho na hromadu oblečení ležícího na nejbližší židli.

Náhle se jí zastavil dech. „Panebože, ne…“

~~~

Stáli na chodbě a slyšeli, jak zvoní telefon. Jak se za této situace dalo očekávat, klíč se zasekl.

Čtvrté zazvonění. Páté.

„Zatracený křáp!“ Vicki, jejíž nálada se už tak sotva dala označit za jásavou, kousek poodstoupila a prudce kopla podrážkou do dveří, těsně pod zámek. Celý mechanismus se tím nárazem otřásl. Když znovu popadla klíč, otočil se.

„Metodě Luka Skywalkera se nic nevyrovná,“ zamumlal Celluci a hnal se k telefonu.

Deváté zazvonění. Desáté.

„Ano? Haló?“

„Hezké načasování, Miku. Právě jsem se chystal zavěsit.“

Celluci směrem k Vicki němě zaintonoval „Dave Graham“. Pak si vrazil sluchátko mezi ucho a rameno a nachystal si tužku. „Co pro mě máš?“

„Musel jsem kvůli tomu pár lidem připomenout několik laskavostí – tohle mám u tebe, parťáku – ale nakonec jsem měl na Humber College úspěch. Toho tvého kluka doporučil do kurzu jakýsi doktor Dabir Rashid z lékařské fakulty Queen’s University.

A jako bonus mi přihodili informaci, že si vyžádal, aby si mladý pan Chen odsloužil svou čtyřtýdenní pozorovací lhůtu u Hutchinsonů.“

„O doktorce Aline Burkové se nezmínili?“

„Ani slůvkem. Jak je Vicki?“

Dobrá otázka. „To bych taky rád věděl.“

„Až tak, jo? Musíš si uvědomit, že smrt působí na lidi různě. Vzpomínám si, že když mi umřel strýc, teta se tvářila, jako by se jí skoro ulevilo, a pohřeb zvládla, jako by šlo o rodinné setkání. A dva týdny nato, bum, úplně se sesypala. A manželčin bratranec, ten zase…“

„Dave.“

„Co?“

„Později.“

„Ehm. Jasně. Poslouchej, Cantree říká, že tomu máš věnovat tolik času, kolik bude třeba. Řekl, že to tu bez tebe nějak zvládneme.“

„To je od něj hezké.“

„Je to světec. Dej mi vědět, jak to vypadá.“

„Jasná věc, kámo.“ Zavěsil sluchátko, otočil se a viděl, jak ho Vicki probodává pohledem. „Náš Tom Chen dostal doporučení od jakéhosi doktora Dabira Rashida z lékařské fakulty Queen’s University. Nemohlo by to být náhodou krycí jméno doktorky Burkové?“

„Ne. S doktorem Rashidem jsem se včera krátce setkala.“ Vicki přešla pokoj a zhroutila se na pohovku. „Je o rok starší než pánbůh a nemá moc jasno v tom, jestli odchází, nebo právě přišel. Předpokládám, že má definitivu.“

Celluci se opřel bokem o telefonní stolek a pokrčil rameny. „Nebylo by těžké zmást ho, kdybys po něm chtěla laskavost, která by se k tobě nedala vysledovat.“

„Přesně,“ vyplivla ze sebe Vicki. „Nejspíš si myslel, že doporučuje toho Toma Chena, který medicínu opravdu studuje.“ Pošoupla si prstem brýle. „Podle toho, co jsem viděla, si myslím, že pokud si na to doporučení vůbec vzpomene, nebude už vědět, kdo ho o to žádal.“

„Tak to mu budeme muset osvěžit paměť.“

Vicki si odfrkla. „Ten šok by ho nejspíš zabil.“

„Nikdy nevíš. Doporučení zahrnovalo žádost, aby si Chen odsloužil čtyřtýdenní pozorovací lhůtu u Hutchinsonů – čím více podrobností mu připomeneš, tím větší máš naději, že se jedna ujme.“

„Jo. Možná.“ Popadla zelený brokátový polštář a mrštila jím o protější zeď. „Proboha, Miku, proč to nikdy není jednoduché?“ Další dobrá otázka. „Já nevím, Vicki, možná…“ Jeho hlas vyzněl do ztracena, zatímco sledoval, jak jí náhle z obličeje zmizela veškerá barva. „Vicki? Co se děje?“

„Je to čtyřtýdenní pozorovací lhůta.“ Ruce se jí třásly tak silně, že si nedokázala proplést prsty, takže je sevřela v pěst a silně se zapřela o stehna. „Matce dali šest měsíců života.“ Musela ta slova ze sebe skrz těsně sevřené hrdlo vypravit násilím. „Tak dlouho do toho pohřebního ústavu lidi umisťovat nemohli.“ Jak to, že si toho nevšimla dřív? „Matka musela zemřít během těch čtyř týdnů.“ Otočila hlavu a pohlédla Cellucimu přímo do očí. „Víš, co to znamená?“

Věděl.

„Moje matka byla zavražděna, Miku.“ Hlas měla náhle chladný a tvrdý jako ocel. „A kdo byl s mou matkou pár vteřin předtím, než zemřela?“

Sáhl za sebe a zvedl telefon. „Myslím, že teď máme něco, co si detektiv Fergusson vyslechne…“

„Ne.“ Vicki se pomalu postavila. Její pohyby byly trhané a jen stěží ovládané. „Nejdřív musíme zachránit Henryho. Jakmile bude v bezpečí, skoncujeme s ní. Ale do té doby ne.“

Nehodlala zklamat Henryho, jako zklamala matku.