Spojení krve: kapitola 12

Dvanáct

Když den ztratil svou moc a přestal ho svírat, potlačil Henry příval paniky, který doprovázel znovunabyté vědomí – i nadále byl uzavřen v ocelové rakvi, která ho halila puchem zvrácené smrti a kyselým odérem vlastní hrůzy. Nedokázal zadržet první dvě rány, kterými udeřil do nepoddajného kovového víka, ale třetí a čtvrtou už ano. S plným vědomím přišlo i větší sebeovládání. Vzpomněl si na marné úsilí z minulé noci a věděl, že pouhou fyzickou silou se na svobodu nedostane.

Hlavu měl plnou obrazů – mladý muž, uškrcený, čerstvě mrtvý, starší muž, dlouho mrtvý – ani mrtvý, ani živý – mladá žena, světlé vlasy, bledá pleť, prázdné oči. Polkl, ucítil krev a takřka se ztratil v příboji Hladu. Byl příliš silný, než aby šel potlačit. Henrymu se jen tak tak podařilo udržet hranici mezi Hladem a sebou samým.

Vždyť se nasytil předchozí noci. Měl by mít Hlad pod kontrolou. Pak si uvědomil, že si při zápasu zamotal ruce do těžkých záhybů koženého pláště. Kdosi mu ho svlékl, a také košili, a nenamáhal se je něčím nahradit. Byl do pasu svlečený, a tak bez problémů našel tucet stop po vpichu jehel.

A já nechci strávit zbytek života připoutaný ke stolu o nic víc než nechat si useknout hlavu a ucpat ústa česnekem.

Takhle to poněkud žertovně prohlásil zhruba před rokem. Teď už mu to tak žertovné nepřipadalo. V průběhu dne na něm zjevně kdosi prováděl experimenty. Přes den byl v bezvědomí a bezmocný. V noci byl zajatcem.

Panika získala převahu a spolu s ní zaburácel rudý příboj Hladu.

Podruhé téže noci přišel k vědomí a společně s ním se dostavila bolest a vyčerpání tak naprosté, že stěží dokázal narovnat pokroucené údy. Jeho tělo, oslabené ztrátou krve, očividně stanovilo hysterii pevné limity.

Nemůžu říct… že mu to mám za zlé. Bolelo ho snad i myšlení. Hrdlo měl rozedrané křikem. Kolena a lokty, zhmožděné až na kost, protestovaly při každém pohybu. Na levé ruce měl dva zlomené prsty a rozraženou kůži na kloubech. S posledním vzepětím sil si zlomeniny napravil a zůstal ležet, těžce oddechuje, v marné snaze uniknout pachuti zvrácenosti visící ve vzduchu.

Když mi vzali tolik krve, musím předpokládat, že vědí, co jsem.

Hlad naplnil jeho vězení pulzující šarlatovou potřebou, kterou pro daný okamžik poutala pouze jeho slabost. Nakonec však bude slabost pozřena a převládne Hlad.

~~~

Za celých svých sedmnáct let života se Henry dosud nikdy neocitl v tak naprosté temnotě, a navzdory vzpomínce na Christinino ujišťování začínal propadat panice. Panika vzrostla v okamžiku, kdy se pokusil nadzvednout víko krypty a zjistil, že se nemůže hýbat. Obklopoval ho nikoliv kámen, ale tvrdé dřevo, a to tak těsně, že se mu hruď při každém nádechu otřela o hrubá prkna.

Netušil, jak dlouho tak ležel, ochromen hrůzou, zatímco mu zběsilá potřeba drásala útroby, ale jeho duševní zdraví viselo na vlásku…

~~~

„Ne.“ Nepodařilo se mu vydat víc než šeptavý sten, jenž na zaplašení vzpomínky rozhodně nestačil. Pokud jí to dovolí, brzy ho dostane do spárů hrůza z prvního procitnutí, z uvěznění v prostém hrobě, z toho, jak jej málem zničil Hlad. „Vzpomeň si na to, co přišlo pak, když už musíš vzpomínat.“

~~~

… uslyšel, jak se do hlíny nad ním zakousla lopata. Byl to zvuk snad tisíckrát hlasitější, než mu připadalo možné.

„Henry!“

Hlad se vzedmul směrem k tomu hlasu a jeho nesl s sebou.

„Henry!“

Jeho jméno. To, co zavolala, bylo jeho jméno. Chytil se ho jako záchranného lana, zatímco kolem něj burácel zuřivý vír Hladu.

„Henry, odpověz mi!“

Přestože se ho Hlad pokoušel utopit, splynulo mu z úst jediné slovo. „Christino…“

Pak zaskřípaly páčené hřebíky a víko odlétlo stranou. Bledé ruce, silné ruce, jemné ruce objaly jeho zmítající se tělo. Hrubé sukno halící alabastrovou pleť se roztrhlo a rána v ňadru se otevřela, aby se opět mohl nasytit krve, která ho proměnila, bezpečně skrytý za hedvábnou oponou ebenových vlasů.

~~~

Nemohl se vyprostit.

Před čtyřmi sty padesáti lety ho zachránila láska ženy.

Nesměl se poddat zoufalství.

Ale Christině to trvalo tři dny…

Vicki, přijď rychle. Prosím. Podruhé to přežít nedokážu.

~~~

Chodby, po kterých šla, byly vždycky tmavé, prázdné, dunící ozvěnou a matně osvětlené. Nijak se nezměnily ani dnes v noci, řekla si Aline Burková pevným hlasem, kladouc cílevědomě jednu nohu před druhou. Vždycky jsou prázdné. Já jsem jediná, kdo tu vydává nějaký zvuk. Stíny nejsou nic jiného než místa, kam nedopadá světlo.

Ale dnes cítila závany vzduchu i v místech, kde je nikdy předtím nevnímala, a celá budova vibrovala aurou nadcházející zkázy.

Což není jen přehnaně melodramatické, ale přímo směšné. Otřela si vlhké dlaně do kalhot a držela pohled pevně soustředěný na příštím pruhu světla. Nepoddá se strachu, nepoddala se mu nikdy v minulosti a nebude s tím začínat ani teď.

Kdo byl v izolačním boxu čísla osm?

Existovala řada velmi dobrých důvodů, proč se Donald celý den neukázal, a nejzjevnějším z nich bylo vyšetřování Vicki Nelsonové. Donald, ten okouzlující, bystrý a nezodpovědný mladík, neměl nikdy problém vymyslet si důvod, proč si vzít den volna.

Kdo byl v izolačním boxu čísla osm?

Existoval pouze jediný způsob, jak to zjistit.

Zahnula za roh a už viděla obrys dveří do laboratoře. Neprosvítalo pod nimi světlo, ale na tom, aby neprosvítalo, si přece dali náramně záležet.

Pravděpodobně jsou tam oba dva. A hádají se o nějakou hloupost. Nebo se on dívá, jak ona pracuje, a hází mi ty zpropadené papírky od bonbónů na podlahu laboratoře.

Položila ruku na kliku a ucítila pod prsty chladnou nerezovou ocel. Nerezová ocel. Jako ta, ze které byly vyrobeny izolační boxy.

Rozbušilo se jí srdce. Kov se v jejím sevření zahřál. Uběhlo patnáct vteřin. Dvacet. Čtyřicet pět. Celá minuta. Nemohla otočit klikou. Bylo to, jako by se přerušilo spojení mezi jejím mozkem a rukou.

Věděla, co musí udělat, ale její tělo odmítlo poslechnout.

Stáhla rty do tenké linky a trhla rukou zpátky k boku. Taková zrada nesměla být tolerována. Nadechla se pro uklidnění, vydechla a pak jedním plynulým pohybem vzala za kliku, otočila ji, zatlačila do dveří a vstoupila do místnosti.

Světla byla zhasnutá. Na vzdáleném konci místnosti viděla několik červených a zelených světélek indikátorů napětí, ale nic víc. Zvedla ruku, šátrala podél zdi a zvuk jejího dechu se začal pohybovat vpřed, kde se smísil s hučením elektronických přístrojů.

Vypínače světel byly hned napravo ode dveří.

Otočit se zády nepřicházelo v úvahu.

Prsty nahmátla ocelový plát, ucukla a pak pokračovala dál, dokud konečně nenarazila na vyčnívající kus plastu.

O zlomek vteřiny později už doktorka Burková mrkala, náhle oslepena ostrým světlem zářivek.

Na protějším konci místnosti stál izolační box čísla osm – bývalý izolační box čísla osm – a tiše hučel, nikým nehlídaný a opuštěný. Zbývající dva boxy byly pryč a spolu s nimi také mobilní dialyzační jednotka a počítač. Když doktorka letmým pohledem zjistila, že schází i pár kousků drobnějšího vybavení, proměnila se rázem její úzkost v hněv a rozhodným krokem zamířila ke zbývajícímu počítači.

„Ta malá pomstychtivá mrcha!“

Vzkaz na obrazovce byl jasný a věcný.

Ukryla jsem pana Fitzroye. Můžete ho dostat zpátky, až budete souhlasit s tím, aby čísla devět a deset pokračovala v přirozeném vývoji. Jedinou kopii dnešních dat mám já. Budu vás kontaktovat. Catherine.

Očividně neskryla pouze upíra, ale také čísla devět a deset.

„K čertu s ní! Musela se do toho pustit hned, jak jsem zavěsila telefon.“ Všechno zkazí! Jestli se jí nepodaří rychle přivést Catherine k rozumu, celý plán bude stejně mrtvý jako…

… stejně mrtvý jako…

Zvedla hlavu a ucítila ve spáncích tlak. Ze zakřiveného povrchu posledního zbývajícího boxu na ni hleděl zkreslený odraz malé postavy v bílém plášti.

Proč neukryla Catherine i tento box?

Protože ho nemohla odpojit.

Proč ho nemohla odpojit?

Protože na těle, které obsahoval, stále pracovaly bakterie.

Kdo je v izolačním boxu čísla osm?

Na protější straně laboratoře stála židle a přes její opěradlo byla přehozena světle hnědá větrovka.

V dubnu nosí v Kingstonu takové bundy spousta lidí.

Obešla box největším možným obloukem, jakým dokázala, aniž by si musela přiznat, že se mu vyhýbá.

Zoufale se držíc svého hněvu a využívajíc ho jako zbraň proti narůstajícímu strachu, natáhla ruku a zvedla větrovku ze židle. Ještě pořád mohla patřit komukoliv. Ignorujíc vlhké otisky prstů na látce, sáhla do jedné přední kapsy a vytáhla dva zabalené bonbóny a nedojedenou čokoládovou tyčinku, obojí v sáčku úhledně uzavřeném kouskem lepicí pásky.

Neexistuje důvod, proč by si Donald nemohl tu bundu v laboratoři zapomenout.

Ale bojovala ztracenou bitvu a dobře to věděla.

Průkaz Henryho Fitzroye ležel tam, kde ho nechala. Přehodila si bundu přes jednu ruku a dívala se, jak se její druhá ruka natahuje a zvedá peněženku i s jejím obsahem z hromádky úhledně složeného oblečení. Bunda se náhodou zapomenout dala, nikoli však rifle a košile, ponožky a spodní prádlo. To oblečení patřilo Donaldovi, o tom nebylo sporu. Pod židlí vyčnívaly vyrovnané špičky černých kotníkových tenisek na basketbal, na které byl z nějakého nepochopitelného důvodu tak pyšný.

„Ale Donalde, vždyť ty přece basketbal nehraješ.“

Donald si nepřestával vehementně nacpávat nohavice světle oranžových tepláků do nových sportovních bot. „Co to s tím má společného?“ řekl se širokým úsměvem na rtech. „Tady jde o prvotřídní obuv. O technickou dokonalost. O image.“

Doktorka Burková si povzdechla a zavrtěla hlavou. „O prožitek atletiky bez potu?“ nadhodila.

Jeho úsměv se ještě rozšířil. „Přesně tak.“

S bundou a upírovou peněženkou v ruce se doktorka Burková pomalu otočila čelem k izolačnímu boxu.

Čísla jedna až devět byla získána z márnice lékařské školy v době, kdy byla rozhodně už velmi mrtvá. Marjory Nelsonová umírala. Ale Donald, Donald byl velmi živý.

Udělala krok vpřed s pocitem takového odtržení od reality, že se musela soustředit, aby položila nohu na podlahu. Chůze jako by přestala být pohybem podléhajícím vůli. Viděla Donalda, jak sedí v její kanceláři, v očích jiskřičky a ve tváří ani stín studu, a poslouchá důvody, proč by měl být nejen vyloučen z lékařské školy, ale také postaven před soud. Když se ho tenkrát zeptala, proč to udělal, dokonce se na chvíli zatvářil zamyšleně a pak odpověděl. „Chtěl jsem vidět, co se stane.“ Vysekala ho z toho. Podrobnosti se zametly pod stůl v okamžiku, kdy se profesor, který celý incident odhalil, odstěhoval příští semestr na západ.

Udělala další krok. Viděla Donalda, jak se soustředěně mračí, probírá se hbitými prsty zlatými vlákny a kouše se do spodního rtu, zatímco zápasí se stavbou neurální sítě.

Další krok. Viděla Donalda, jak zvedá zmatené Catherine ruku na znamení vítězství, když problém s číslem pět konečně podlehl spojeným silám jejich géniů.

Další. Viděla Donalda, jak se k ní připojil v soukromém přípitku na slávu a bohatství, přičemž sotva svlažil rty v jediné skleničce whisky, protože nikdy nepil.

Další. Viděla Donalda, jak souhlasí s tím, že Marjory Nelsonová představuje nevyhnutelný krok.

Dotkla se kolenem boxu a jeho vibrace se jí přenesly až do kostí. Ucukla a ztuhla.

Hleděla na svůj odraz a sledovala, jak se mění v zástup šedých tváří, pokřivených, oloupených o klid, v zástup těl, znetvořených hlubokými operačními ránami narychlo sešitými stehy černého hedvábí podobnými kolejím.

Co uvidí, až zvedne víko? Jak daleko se Catherine dostala?

Protlačila skrz sevřené hrdlo hluboký nádech a z pravé ruky upustila na zem peněženku Henryho Fitzroye. Teď už stejně nebyla nijak zvlášť důležitá. Teď už ne. Teď už ne…

Natáhla ruku. Sice ji nedokázala uklidnit, ale odmítla to vzdát a sevřela prsty kolem západky. Měla je tak studené, až měla pocit, že ji kov hřeje.

„Vědění je síla,“ zašeptala.

Západka povolila.

Zevnitř boxu se zasyčením unikl obohacený vzduch a pak se ozval zvuk, který neměl s elektronikou ani mechanickým zařízením nic společného.

Doktorka Burková ztuhla. Svaly její paže, které už dostaly povel zvednout víko, se křečovitě rozechvěly.

Zasténání.

„Donalde?“

Začaly se formovat samohlásky. Bolestně. Nicméně rozpoznatelně.

V tom zvuku nebylo nic ani vzdáleně lidského.

Po bocích jí studenými pramínky stékal pot. Prsty zápolily se západkou a snažily se ji zavřít. Ať už bylo uvnitř cokoli, nesmělo se to dostat ven.

„Dok… tor… ko…“

Ucukla, zalapala po dechu a zasténala. Pak se otočila a dala se na útěk.

Prázdnými chodbami jí po boku běžela hrůza, kterou nebylo možné zaplašit intelektem, racionalitou ani silou cílevědomosti. Ozvěna se jí vysmívala. Stíny kypěly děsem.

~~~

„Co když tam není?“

„Doma nebyla,“ procedila Vicki skrz zaťaté zuby – adresu doktorky Burkové našli v hnědém koženém notesu u matčina telefonu. „Někde být musí.“

„Nemusí být nezbytně u sebe v kanceláři.“

Vicki se k němu otočila, i když byla ve tmě naprosto slepá. „Máš snad lepší nápad?“

Slyšela, jak si povzdechl. „Ne. Ale když tam nebude, co pak?“

„Převrátíme jí kancelář vzhůru nohama. Budeme hledat cokoli, co by nám mohlo říct, kde je Henry.“

„A když ne…“

„Sklapni, Celluci,“ vyplivla ze sebe jeho směrem. „Najdeme ho.“

Nadechl se, jako by chtěl něco říct, ale pak zase vydechl.

Vicki se zavrtěla na sedadle spolujezdce, z křečovitého svírání palubní desky ji bolely prsty. Najdeme ho.

To jediné, co skrz čelní sklo viděla, byla záře pouličních lamp, ale už nic z toho, co osvětlovaly, dokonce ani povrch silnice ne. Světla ostatních aut vypadala, jako by byla zavěšená ve vzduchu – rudé a žluté oči neviditelných šelem. Cítila, jak auto odbočilo, pak zpomalilo a nakonec zastavilo. Nastalo ticho a potom se rozhostila temnota.

„Zaparkoval jsem po straně budovy,“ řekl Celluci. „Budeme trochu méně nápadní, pokud budeme muset proklouznout kolem ostrahy.“

„Dobrý nápad.“

Chvíli se ani jeden z nich nehýbal. Pak se Vicki otočila ke dveřím – zrovna když Celluci otevíral ty svoje. Rozsvítila se vnitřní světla a na zlomek vteřiny zahlédla v bočním okénku svůj odraz.

Za oknem, přitisknutá ke sklu s roztaženými prsty a bezhlesně se otvírajícími ústy, stála její matka.

„Miku!“

V okamžiku byl u ní, a když vklouzl na přední sedadlo, dveře se milosrdně zavřely. Vrhla se mu do náruče, stiskla víčka tak silně, až to zabolelo, a snažila se přestat třást.

„Vicki, co je? Co se děje?“ Ještě nikdy ji neslyšel volat jeho jméno takovým způsobem. A ze všech sil doufal, že už také nikdy neuslyší.

Bolest v jejím hlase mu nejen drásala duši, ale také ho svírala tak, jak by to ona sama nikdy nedokázala. Tiskla se mu zády k hrudi tak silně, že skoro nemohl dýchat, ale prsty měla sbalené do pěstí a paže ovinuté kolem těla.

„Miku, moje matka je mrtvá.“

Položil jí tvář na temeno hlavy. „Já vím.“

„Jenže taky stojí a chodí kolem.“ V jejím hlase zazníval lehký nádech hysterie. „Tak mě právě napadlo, co vlastně uděláme, až ji najdeme? Chci říct, jak ji pohřbíme?“

„Ježíši Kriste.“ Měla to být kletba, ale vyznělo to spíš jako modlitba.

„Chci říct…“ po každých několika slovech musela vždycky zalapat po dechu, „… to ji budu muset znovu zabít?“

„Vicki!“ Přitiskl ji blíže k sobě. Nenapadlo ho, co jiného by mohl udělat. „K čertu! Poprvé jsi ji nezabila ty. I když to možná vyzní krutě, její smrt s tebou neměla nic společného.“

Cítil, jak bojuje o sebeovládání.

„Poprvé možná ne,“ řekla.

~~~

Hlad ho drásal a snažil se uvolnit, a on musel vynakládat takřka všechny zbývající síly, aby ho udržel pod kontrolou. Kdyby ho pustil z řetězu, dohnal by jeho utýrané tělo rychle zpátky do bezvědomí a nejspíš by si v úsilí o nasycení polámal pár dalších kostí. To Henry neměl v úmyslu dopustit. Musel zůstat bdělý pro případ, že by jeho věznitelé byli opravdu tak hloupí a otevřeli víko boxu v době mezi soumrakem a úsvitem.

Jelikož mu zbývalo tak málo energie, ze které by jeho strach mohl načerpat sílu, dokázal na svou situaci nahlížet téměř nezúčastněně. Téměř.

Na okraji jeho vědomí poletovaly jako moli vzpomínky na uvěznění v temnotě, ale ještě mnohem horší byla představa experimentů, které začnou v okamžiku, až se s východem slunce opět stane bezmocným.

Henry zažil inkvizici, obchod s otroky a koncentrační tábory druhé světové války, a velmi dobře věděl, jaké zrůdnosti jsou lidé schopni páchat. Byl svědkem toho, jak jeho vlastní otec odsuzoval lidi k upálení, aniž by k tomu měl lepší důvod než špatnou náladu. A tito konkrétní lidé, pomyslel si, už dokázali, že se nenechávají nějakou etikou příliš svazovat. Byly tam tři kontejnery. V jednom z nich se nyní nacházel. Nebylo pochyb, že v druhém nebo třetím leží Vickiina matka.

Lehce natočil hlavu tak, aby mu proud čerstvého vzduchu vanul přes ústa a nos – skrz nerozbitnou mřížku – a soustředil se na dýchání. Žádné velké rozptýlení to nebylo, ale nemohl si příliš vybírat.

Ještě že se nemusím obávat uduše…

Náhle ho zaplavil puch zvrácenosti. Ucukl až k protější stěně svého vězení a s bušícím srdcem tiskl lopatky do plastového polstrování. Tvor musel určitě stát hned vedle boxu.

Henry si přitiskl zraněnou ruku k hrudi a zoufale se snažil uklidnit. Jeho pravděpodobně jediná naděje na vysvobození spočívala v tom, že zůstane klidný. Nesměl se o ni nechat připravit slepou panikou.

O vrchní stranu boxu se otřelo cosi velkého a měkkého. Henryho se náhle zmocnila představa ze starého Hammerova filmu, kde Dracula přinesl hladovým nevěstám dítě, aby se na něm nasytily.

Panebože, jen to ne.

Kdyby se mu naskytla příležitost nasytit se, nedokázal by Hlad zastavit. To dítě by zemřelo. V průběhu staletí zabil už mnohokrát – někdy proto, že musel, jindy pouze proto, že mohl. Ale nikdy nepřipravil o život nevinného. Nikdy nezabil dítě.

Pohyb ustal.

Až se víko otevře… Henry se připravil natolik, nakolik jen dokázal. Ale víko zůstalo zavřené a on o chvíli později klesl s chvějícími se svaly zpátky na polstrované dno boxu.

„Když jí zavolám až ráno, bude mít čas si to promyslet a uvědomí si, že to myslím vážně.“

Přestože stále necítil nic než zvrácenost, ten hlas Henry poznal. Patřil mladé ženě s bledou pletí a prázdnýma očima.

„Je rozumná a jsem si jistá, že coby vědec mou situaci pochopí.“

Ta mladá žena byla šílená. Henry se dotkl její mysli a neměl o tom nejmenších pochyb. Ale také se nacházela na vnější straně boxu a mohla ho propustit. Ať už byla šílená, nebo ne, představovala v dané chvíli to nejžádoucnější stvoření ve městě. Bez ohledu na bolest se uvnitř kroutil tak dlouho, dokud nepřitiskl ústa k perforovanému povrchu vzduchových ventilů, a zvučným hlasem, jenž se snažil udržet tak věcný, jak to jen šlo, ji oslovil.

„Promiňte? Mohla byste otevřít to víko?“

Na kratičkou chvíli si myslel, že civilní tón by snad mohl zabrat tam, kde by výhrůžky nebo svádění nenašly žádnou odezvu. I přes odporný puch zvrácené smrti zachytil slabý závan jejího pachu – děkoval Bohu, že nebyl dost silný, aby ho zbavil vlády nad Hladem – a slyšel, jak šátrá rukama po západce. Pak uslyšel její odpověď.

„Ne, to bych popravdě nemohla, protože jsem dnes neměla čas na to, abych odebrala nějaké vzorky tkání.“

„Jestli vám jde jen o vzorky tkání, pusťte mě ven a já počkám, dokud si je neodeberete.“ Henry polkl, aby potlačil strach. „Jen mě pusťte ven.“

„Víte, pitvy na živých subjektech mi vlastně moc nejdou. Myslím, že raději počkám do rána.“

Pitvy na živých subjektech mi moc nejdou? O čem to sakra mluví? „Ale já budu stále naživu!“

„Ne tak docela.“ Znělo to, jako by naznačovala cosi natolik zřejmého, že vlastně ani nechápe, proč o tom vůbec začal mluvit.

Slyšel, jak odchází. „Počkejte!“

„Co ještě? Mám dnes v noci spoustu práce.“

„Podívejte, víte, co jsem?“ Vzato kolem a kolem, musela to vědět.

„Ano. Jste upír.“

„Víte, co to znamená?“

„Ano. Máte fascinující leukocyty.“

„Cože?“ Neudržel se, aby se nezeptal.

„Leukocyty. Bílé krvinky. A váš hemoglobin má také úžasný potenciál.“

Ještě chvíli to budu poslouchat a budu stejně šílený jako ona.

„Když víte, co jsem, víte taky, co vám můžu dát.“

Jeho hlas vibroval uvnitř boxu, bezvěký, mocný. „Když mě pustíte ven, můžu vám dát věčný život. Nikdy nezestárnete. Nikdy nezemřete.“

„Ne, děkuji. Momentálně pracuji na něčem jiném.“

A slyšel, jak odchází.

„Počkejte!“ Donutil se ležet v tichosti a naslouchat, ale jediné, co slyšel, bylo bušení vlastního srdce, a Henry Fitzroy, nemanželský syn Jindřicha VIII., čtyři sta padesát let starý upír, se náhle stal pouhým Henrym Fitzroyem.

„NENECHÁVEJTE MĚ TU SAMOTNÉHO!“

~~~

„Víš,“ řekla Catherine a zavřela za sebou těžké ocelové dveře. „Neuvědomila jsem si, že bude dělat takový rámus. Ještě že jsme ho vzali sem.“ Zajistila bezpečnostní závoru zámkem a zacvakla ho. „Tady ho doktorka Burková nikdy neuslyší.“

Číslo devět hleděl na dveře. Nápis „Pozor: vysoké napětí“ mu nic neříkal, ale věděl, jaké to je být zavřený v boxu. V tomtéž boxu. Nelíbilo se mu to.

Pomalým pohybem sevřel kolem bezpečnostní závory ty dva prsty pravé ruky, které ještě fungovaly.

Catherine, která už byla v půlce chodby, se otočila, když uslyšela, jak zámek poskočil, ale vydržel. „Co je? Co se děje?“

Pomalu se k ní otočil, aniž by pustil závoru z ruky. Jemu se také nelíbilo být zamčený uvnitř boxu.

„Ty myslíš, že bych ho měla pustit ven?“ Vrátila se k němu a zavrtěla hlavou. „Ty tomu nerozumíš. Když se mi podaří izolovat látky, které způsobují nepřetržitou regeneraci jeho buněk, budu je moci integrovat do svých bakterií, a ty tě pak skutečně opraví.“ Vzala ho za zápěstí, velmi jemně mu odtáhla ruku od dveří a usmála se na něj. „Budeš se mnou moci zůstat navždy.“

Chápal ten úsměv.

Chápal navždy.

To stačilo.

Krokem, který zdegeneroval na šoupání a šourání, za ní vyšel ven z místnosti.

Vzpomněl si na radost.

~~~

Tahle láhev whisky se dosti povážlivě vyprázdnila během posledních… doktorka Burková zamžourala na hodinky, ale už na ručičky pořádně neviděla. Ne že by na tom nějak záleželo. Vlastně na tom nezáleželo vůbec. Už ne.

„Nic mi nezabrání sklidit slávu.“ Opřela se o loket a nalila si do hrníčku další whisky. „To jsem opravdu řekla. Nic mi nezabrání.“ Dlouze upila, narovnala se a opřela si hrnek o břicho.

„Dok… tor… ko…“

Neslyšela ho. Byl zamčený v boxu z nerezové oceli v druhé budově.

„Dok… tor… ko…“

Dala si další hlt, aby v něm ten zvuk utopila.

~~~

„Jsi v pořádku?“

Vicki vklouzla do předpokoje a rozhlédla se po místnosti. Proč se jí na to teď ptal? Podařilo se jí znovu se ovládnout dřív, než vystoupili z auta. „Je mi fajn.“

„A řekla bys mi, kdyby ti fajn nebylo?“

Protože nic neviděla, vrazila kolenem do rohu stolu a spolkla kletbu. Bylo zřejmé, že její povědomí o rozložení nábytku v kanceláři má k dokonalosti hodně daleko. „Jdi se bodnout, Celluci.“

Obrátil oči v sloup, dobře si vědom toho, že jej nevidí o nic líp než cokoli jiného. Podle hlasu se jí rozhodně hodně ulevilo.

~~~

I přes tlumící účinek alkoholu doktorka Burková slyšela, jak někdo bouchl do nábytku. Zastavilo se jí srdce. Vždyť ten box zamkla. Nemohlo se to dost ven a sledovat ji. Nebo ano?

Pak uslyšela hlasy a srdce jí začalo znovu bít.

„To je milé.“ Alkohol, který vypila – třebaže ho ještě nebylo dost na to, aby ji uchránil před vzpomínkou na to, co viděla v laboratoři – stačil, aby se cítila vzdálená od zbytku světa. „Mám společnost.“

Opatrně, aby nepřetížila svůj už tak povážlivě oslabený smysl pro rovnováhu, se v židli předklonila, zvedla z podlahy Donaldovu bundu a položila ji na stůl před sebou.

„Pojďte prosím dál, paní Nelsonová. Nesnáším lidi, kteří se plíží tmou.“

~~~

Celluci se prudce otočil ke dveřím. „Myslím, že už jsme paní doktorku našli.“ Držel Vicki lehce za biceps, takže cítil, jak se chvěje. Nicméně její hlas zůstával pevný.

„Tak to ji nesmíme nechat dlouho čekat.“

Společně vstoupili do kanceláře.

Pouliční lampa nacházející se před oknem o pět podlaží níže poskytovala Cellucimu dost světla, aby viděl, že doktorka sedí za stolem. Výraz v její tváři sice rozlišit nedokázal, ale cítil pach chlastu.

Otočil se, natáhl svou dlouhou ruku a rozsvítil.

V náhlém pronikavém světle se nikdo ani nepohnul a nikdo nic neřekl, dokud Vicki nepřikročila blíž a s téměř zavřenýma a slzami zalitýma očima, bez sebemenší stopy humoru v hlase řekla: „Doktorka Frankensteinová, předpokládám.“

Doktorka Burková vyprskla. „Dobrý bože, humor ve stresové situaci. To bychom tady potřebovali jako sůl. Studenti před zkouškami jsou povětšinou nudná a do knih zažraná pakáž.“ Jednou rukou pevně sevřela cíp bundy ležící na stole, druhou pozvedla ke rtům hrnek. „Povětšinou,“ zopakovala po chvíli.

„Jste ožralá,“ zavrčela Vicki.

„Jednička s hvězdičkou za postřeh. Tři mínus za chování. Třebaže je to tak zřejmé, neměla byste podobné věci říkat lidem do očí.“

Vicki se vrhla ke stolu, chytila se ho tak pevně, až ji zbělely klouby, a jen tak tak se udržela, aby ho nepřeskočila. „Dost keců! Co jste provedla s Henrym Fitzroyem?“

Doktorka Burková se chvíli tvářila překvapeně. „Ach, dobrý bože, tak takhle to tedy je? Mělo mě napadnout, že je to až příliš šťastná náhoda, než aby to byla náhoda. Mělo mě napadnout, že patří k vám. Působíte na mě jako typ člověka, který se stýká s upíry. Detektive-seržante!“ otočila hlavu k Cellucimu, který k ní zatím přistoupil z pravé strany. „Víte, že tady vaše parťačka je ve spolku s krvežíznivými nemrtvými?“ Opatrně položila hrnek na stůl a sáhla po láhvi. Celluci byl rychlejší. Doktorka Burková lakonicky pokrčila rameny a opřela se. „Co vás tedy přivedlo k závěru, že ten váš pan Fitzroy je u mě?“

„Skutečnost, že jste zabila mou matku.“ I přes brýle bylo vidět, jak Vicki žhnou oči. Třebaže se nehýbala, každý sval v jejím těle vibroval zuřivým napětím.

„A na to jste přišla jak?“ Doktorka Burková pronesla tu otázku asi s takovým zaujetím, jako by se týkala anotace diplomové práce.

Vicki ji sežehla pohledem. Hlas se jí chvěl úsilím, aby po ní nezačala vřeštět jedno obvinění za druhým. „Matčina smrt musela nastat během čtyř týdnů, kdy Donald pracoval v pohřebním ústavu. V ideálním případě ke konci tohoto období, kdy už si získal důvěru Hutchinsonových.“

„Donald byl opravdu velmi šarmantní,“ přikývla doktorka Burková, nepřestávajíc si levou rukou pohrávat s cípem bundy.

„Takové načasování nelze ponechat náhodě,“ pokračovala Vicki a rozčílením jí zacukalo v čelisti. „Byla jste s ní těsně předtím, než zemřela. Zabila jste ji!“

„Zapomínáte, že s ní byla i paní Shawová. Ale na tom nesejde.“ Doktorka Burková zvedla ruku. „Co kdybych vám prostě řekla, jak k tomu došlo? Dávala jsem vaší matce každé ráno vitamínové injekce. To jste se přece musela dočíst ze záznamů doktorky Friedmanové.“

Vicki přikývla, nespouštějíc oči z tváře druhé ženy.

„Tyto injekce popravdě nemohly vaší matce nijak pomoci, ale přinášely jí pocit, že něco dělá, takže se cítila lépe a nebyla tak stresovaná. Stres bylo to poslední, co ve svém stavu potřebovala.“ Zamračila se a pokrčila rameny. „Budete mi muset odpustit, jestli se vyjadřuji poněkud méně souvisle, než je mým zvykem. Jak jste před chvíli sama řekla, jsem ožralá. Takže dál. Hezky jsem si s doktorkou Friedmanovou popovídala o stresu. To poslední ráno nedostala vaše matka injekci vitamínů, dostala spoustu čistého adrenalinu. Její srdce začalo bít jako zběsilé a nevydrželo tu zátěž.“

„Pitvou by se nadměrné množství adrenalinu odhalilo,“ řekl tichým hlasem Celluci. „A nebylo by příliš obtížné vysledovat ho až k vám.“

Doktorka Burková vyprskla. „Proč by někdo sakra prováděl pitvu? Všichni čekali, kdy Marjory zemře.“ Vrhla krátký potměšilý pohled na Vicki. „Tedy všichni kromě vás.“

„Držte hubu.“

„Pořád opakovala, že se vám to chystá říct. Nejspíš se k tomu už nedostala.“

„DRŽTE HUBU!“

Doktorka Burková sledovala, jak se dobrá polovina věcí řítí ze stolu na podlahu, a pak se obrátila k Cellucimu. „Mám nějakou naději, že dostanu zpátky tu láhev, když vám řeknu, že ji potřebuji ze zdravotních důvodů?“

Celluci jí věnoval nepříjemný úsměv. „Držte hubu,“ řekl.

„Vy dva máte ale opravdu hodně omezenou slovní zásobu.“ Doktorka Burková potřásla hlavou. „To ani nechcete vědět, proč jsem to udělala?“

„Ó ano,“ zavrčela Vicki. „Mě by hrozně zajímalo, proč jste to udělala. Matka vás považovala za přítelkyni!“

„Ještě že nemívám po alkoholu lítostivou náladu, jinak bych se vám tu rozbrečela. Vaše matka umírala. Neodvratně. Já se jen postarala o to, aby její smrt měla smysl. Ne, nenamáhejte se.“ Doktorka Burková znovu zvedla ruku. „Vím, na co se chcete zeptat. Jestli měla stejně umřít, proč nepočkat a nenechat ji, aby mi odkázala své tělo v závěti, nebo něco takového. No, tak to nefunguje. Měli jsme tkáňové kultury, vzorce mozkových vln, vše, co jsme k další fázi experimentu potřebovali, a tohle byl jediný možný způsob, jak získat její tělo.“

„Takže ona pro vás byla pouhé tělo?“

Doktorka Burková se naklonila dopředu. „Vlastně ano. Poté co zemřela, ano.“

„Ona nezemřela. Vy jste ji zabila.“

„Uspíšila jsem nevyhnutelné. A vy se zlobíte jen proto, že jste podle všeho jediný člověk, kterému se nesvěřila.“

„Vicki! Ne!“ Celluci se vrhl vpřed a podařilo se mu Vicki zabránit, aby sevřela ruce kolem doktorčina hrdla. Odtlačil ji stranou a tam ji držel tak dlouho, dokud její slepá zuřivost nevyprchala natolik, že byla schopná znovu uvažovat. Teprve pak ji pustil. Když si byl jistý, že se zase ovládá, obrátil se k doktorce Burkové a s tichým důrazem řekl: „Až si příště neodpustíte podobně vtipnou poznámku, nebudu se jí plést do cesty a vy dostanete, co si zasloužíte.“

„Co si zasloužím?“ řekla hořkým tónem a nevesele se usmála. „Detektive-seržante, nemáte ani ponětí, co si zasloužím.“

Celluci se zamračil. Sjel zrakem k bundě ležící na stole a pak znovu pohlédl doktorce Burkové do tváře.

„Říkala jste, že Donald byl šarmantní. Proč byl? Proč ten minulý čas? Co se stalo s Donaldem?“

Doktorka Burková zvedla láhev, kterou Celluci musel položit, když čelil Vickiinu výpadu, a dolila si hrnek. „Předpokládám, že ho Catherine zabila.“

„Catherine je vaše druhá postgraduální studentka?“

„A do druhé nohy.“ Zhluboka si přihnula a úlevně si povzdechla. Už už hrozilo, že se svět začne vracet. „Snad bych to měla raději vyprávět od začátku.“

„Ne.“ Vicki práskla oběma rukama do stolu. „Nejdříve dostaneme zpátky Henryho.“

Doktorka Burková se podívala Vicki do očí a znovu si povzdechla. „Potřebujete ho zachránit, protože vlastní matku jste zachránit nedokázala.“ V jejím hlase se skrývalo tolik účasti, že Vicki zapomněla, jak chtěla zareagovat. „Myslím, že byste si radši měli poslechnout, kdo je Catherine.“

Celluci těkal pohledem z jedné ženy na druhou, ale držel jazyk za zuby. Teď to bylo na Vicki.

„Tak dobře,“ řekla konečně a narovnala se. „Řekněte nám, co se děje.“

Doktorka Burková se znovu napila a pak se viditelně přepnula do přednáškového režimu. „Jsem dobrý vědec, ale nikoli skvělý. Jednoduše postrádám schopnost přicházet s originálními myšlenkami, která je k tomu nezbytná. Jsem skvělá manažerka. Možná nejlepší na světě. Což je mi houby platné. Vydělávám rozumné peníze, ale máte vůbec představu, kolik vám může vynést pár biologických patentů s potenciálním vojenským využitím? Nebo něco, do čeho se může opravdu zakousnout farmaceutický průmysl? Samozřejmě že ne. A tady právě přichází na řadu Catherine.

Je to génius. Už jsem se o tom zmínila? No tak tedy je. Ještě ani neměla po promoci a už měla patent na bakterie, které by s trochou dalšího vývoje měly být schopné opravovat poškozené buňky. Když jsem se stala její konzultantkou, brzy vyšlo najevo, že je – stejně jako mnoho géniů – extrémně labilní. Když už jsem se jí chystala navrhnout, aby vyhledala odbornou pomoc, uvědomila jsem si, že tohle je moje velká šance. Jediná věc, ke které má vztah, je její výzkum, a já pro ni představovala jediné pojítko s realitou. Tahle situace doslova volala po využití.

Hodně brzy jsem si uvědomila, že nesměřujeme pouze k finančním odměnám, ale že je zde také výrazná šance získat Nobelovu cenu. Jakmile ovšem začneme opravdu vítězit nad smrtí. Zní to šíleně, není-liž pravda?“ Znovu si přihnula. „Ale nevylučujme to předem, mohl by to být solidní základ pro soudní obhajobu. Kde jsem to přestala? Catherine přišla s několika opravdu úžasnými nápady a začaly jsme pracovat na experimentálních parametrech.“

„Nepracuje se u vás obvykle s krysami?“ zavrčel Celluci.

„Obvykle ano,“ přitakala doktorka Burková. „Už jste slyšel o teorii synchronicity? Právě když Catherine svou teorii dokončila, publikoval kdosi v Brazílii článek obsahující přibližně tytéž myšlenky. Existoval pouze jediný způsob, jak jsme ten závod mohli vyhrát. Začali jsme experimentovat přímo na lidských mrtvolách. Zařídila jsem laboratoř a přísun nejčerstvějších těl z márnice lékařské školy – jistě mi prominete, že nebudu zabíhat do nudných byrokratických podrobností ohledně toho, jak jsem zařídila, že si nikdo ničeho nevšiml, ale určitě si vzpomínáte, jsem skvělá manažerka…“ Zmateně se zahleděla do hrnku. „Kde jsem to přestala?“

„Lidské mrtvoly,“ zavrčela Vicki.

„Ach ano. Tehdy jsem si uvědomila, že potřebujeme ještě někoho dalšího. Donald se na lékařské škole zapletl do nějakých drobných potíží a já jsem ho z nich dostala. Převážně proto, že se mi zamlouval. Byl to rovněž génius, a navíc postrádal jakýkoli smysl pro etiku.“

S přehnanou pečlivostí uhladila zmačkanou bundu. „Po čase se dostavily první úspěchy. Do té doby jsme používali nespecifické bakterie a vzorce mozkových vln, ale pokud jsme se chtěli posunout vpřed, museli jsme získat tělo, které bychom si mohli před smrtí vytipovat. Ukázalo se, že to bude Marjory Nelsonová. Když jsem si byla jistá, že tak jako tak zemře, odebrali jsme jí pod záminkou testů vzorky tkání a nahráli její mozkové vlny.“

„A pak jste ji přivedli zpátky k životu.“

Šedé oči se otevřely a zaleskl se v nich záblesk poznání. „Víceméně. Obnovili jsme mechanickou stránku života, nic víc.“ Nic víc. „Vytvořili jsme organické roboty, jestli chcete. Problém byl v tom, že ty bakterie mají velmi krátkou životnost a trápily nás potíže s hnilobou. Což bylo důvodem – pro případ, že vám to vrtalo hlavou – proč jsem chtěla nechat vaši matku částečně balzamovat.“ Dopila whisky, která v hrnku ještě zbývala, a pozvedla ho k Vicki ve výsměšném pozdravu. „Kdybyste nechala rakev zavřenou, nikdo by se nic nedozvěděl.“

„Zdá se, že pořád zapomínáte, že jste mou matku zavraždila!“

Doktorka Burková pokrčila rameny, odmítajíc se na toto téma dále bavit. „Takže teď znáte celý příběh, nebo přinejmenším jeho verzi upravenou pro televizní vysílání. Ráno bude test. Nějaké otázky?“

„Jo, pomineme-li na chvíli toho mladého kluka, za jehož smrt jste také přímo odpovědná, měla bych dvě.“ Vicki si postrčila brýle. „Proč nám to všechno říkáte?“

„Víte, existují teorie, podle kterých patří přiznání mezi nutkavé lidské potřeby. Ale dělám to hlavně proto, že se mi celý ten náš malý experiment naprosto vymkl z rukou. Catherine sklouzla do propasti a já nemám v úmyslu ji následovat.“ Přestože na krátký okamžik, s rukou na západce boxu, se jí také hodně přiblížila. Jak daleko, tázala se v duchu, by se mohli dostat s opravdu čerstvým tělem? A pak jí to Donald řekl. Jenže to byla její osobní záležitost a nikomu kromě ní do toho nic nebylo. „A protože Donald je mrtvý.“

„Stejně jako ten kluk a má matka!“

„To s tím klukem byla nehoda a vaše matka umírala, ale Donald měl celý život před sebou.“ Na okamžik se její tvář zkřivila, ale pak znovu získala vyrovnaný výraz. „A co víc,“ pokračovala, když si nalila z láhve poslední zbytek whisky, „měla jsem Donalda ráda.“

„Mou matku jste měla ráda taky!“

Doktorka Burková upřela na Vicki flegmatický pohled. „Říkala jste, že máte dvě otázky. Jak zní ta druhá?“

Jak tam ta stvůra mohla jen tak sedět a klidně se přiznat k podobným zvěrstvům? Zachycená ve víru emocí nebyla Vicki schopná jediného slova. Když si uvědomila, že až se příště sesype, nedokáže ji už Celluci zastavit, rozhodila rukama a poodstoupila o krok od stolu. Rozpoznal hrozící nebezpečí a přiblížil se. „Kde,“ otázal se, „je Henry Fitzroy?“

„S Catherine.“ Zhluboka se nadechl a zajel si oběma rukama do vlasů. „Tak dobře. Kde je Catherine?“ Doktorka Burková pokrčila rameny. „Nemám nejmenší tušení.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a tři