Spojení krve: kapitola 13

Třináct

„Tak dobře. Schválně, jestli chápu, co nám tady povídáte.“ Vicki zhluboka nabrala vzduch do plic a pomalu vydechla. Ječením a házením věcí by ničemu neprospěla. „Jedna vaše postgraduální studentka, Catherine, která je šílená, zavraždila jiného z vašich postgraduálních studentů jménem Donald. Když jste se dnes pozdě odpoledne vrátila do laboratoře, zjistila jste, že Henryho kamsi ukryla, a kde teď je, tedy kde teď jsou, nevíte.“

Doktorka Burková přikývla. „V podstatě.“

Když to nejde po dobrém… „CO KURVA MYSLÍTE TÍM SVÝM V PODSTATĚ?“

Alkoholem vyvolaný pocit nezúčastněnosti se roztříštil jako vaječná skořápka, když Vicki popadla doktorku Burkovou za klopy laboratorního pláště a téměř ji přetáhla přes stůl. „Kdybyste trochu povolila,“ zasípala, „nejspíš by pro mě bylo snazší… odpovědět na vaši otázku.“

Vicki jen neartikulovaně zavrčela.

„Detek… tive!“

Celluci zvedl pohled asi patnáct centimetrů nad doktorčinu hlavu a ve tváři se mu rozhostil agresivně neutrální výraz.

Když se jí začal límec zařezávat do hrtanu, uvědomila si doktorka Burková, že dalším váháním si jen uškodí.

„Je ve staré budově katedry přírodních věd. Váš upíří přítel je zavřený ve velkém kovovém boxu. Kdyby se s ním pokusila vyjet ze dveří a naložit ho do dodávky, upoutala by tím víc než jen trochu pozornosti. Kde přesně v té budově je…“ Vzhledem k její situaci bylo pokrčení rameny zcela důvěryhodným gestem, „… to opravdu netuším.“

Vicki starší ženu ani tak nepustila, jako s ní spíš smýkla zpátky do jejího křesla. „Tam tedy máte tu svou laboratoř, ve staré budově?“

„Ano.“ Doktorka Burková si promnula krk v místech, kde se jí do něj zařízla tkanina pláště, a vyštěkla. „A vaše matka je tam taky. Někde.“ Věnovala jí zpoza brýlí opovržlivý pohled. „Vaše mrtvá matka. Někde tam chodí.“

Moje mrtvá matka. Někde tam chodí. Tíhu takového prohlášení její hněv unést nemohl.

„Vicki?“

S úsilím se vymanila ze sevření představy své matky přitisknuté ke sklu a pohlédla Cellucimu do ustaraných očí.

„Máme přiznání. Teď můžeme zavolat detektiva Fergussona. Ty už s tím nemusíš mít nic do činění.“

„Hezký pokus, Miku.“ Polkla ve snaze navlhčit si náhle vyschlé hrdlo. „Ale zapomínáš na Henryho.“ Doktorka Burková, stále si mnoucí zhmožděný krk, se téměř zašklebila. „Hrozně ráda si poslechnu, jak budete místní policii vysvětlovat, co je zač. Dokud nenajdete Henryho, musíte o tom držet jazyk za zuby. A pak? Co pak?“

Zavrtěla hlavou nad jejich výrazy a povzdechla si, pokládajíc obě ruce dlaněmi na stůl. „To nic. Já vám to řeknu. Žádné pak nebude. Dokud mě Catherine nebude kontaktovat, nemáte šanci, že svého přítele najdete. V tom baráku je milion pitomých, nepoužitelných kumbálů a ona ho mohla strčit do kteréhokoli z nich. Budete tady se mnou prostě muset sedět a čekat, dokud nezazvoní telefon.“

„A pak?“

„Pak to na ni sehraju, ona mi řekne, kam ho šoupla, vy ho zachráníte, zavoláte policii a ona zaplatí za to, co udělala Donaldovi.“

Vicki se zúžily zorničky. „A vy zaplatíte za to, co jste udělala mé matce.“

„Paní Nelsonová, jestli vám to udělá radost, zaplatím klidně i večeři.“

„Co když nezavolá?“ otázal se Celluci dřív, než mohla Vicki něco odpovědět.

„Řekla, že zavolá.“

„Říkala jste, že je šílená.“

„To taky je.“

„Miku, já nemůžu čekat.“ Vicki udělala čtyři kroky ke dveřím, otočila se na patě a vrátila se o tři kroky zpátky.

„Nemůžu vsadit všechno na to, co nějaká šílená ženská možná udělá, nebo taky ne. Jdu ho najít. Tady ta…“ pohybem hlavy ukázala na doktorku, „… nás může vzít do své laboratoře. Tu vezmeme jako výchozí bod.“

„V žádném případě.“ Nehodlala se k té laboratoři přiblížit ani na krok. Jako by nestačilo, že ho pořád slyší, jak ji volá, a to i přesto, že vypila půl láhve skotské. „To byste mě tam museli odvléct. Což by mohlo přivolat ostrahu. Nastane zmatek. Toho vašeho Henryho Fitzroye zkonfiskuje vláda. Jestli chcete jít do laboratoře, běžte si ji hledat sami.“

Vicki se předklonila a položila ruce na stůl tak, že se téměř dotýkaly doktorčiných prstů. Tato póza byla mnohem výhružnější než vše, co dosud udělala. „Tak nám dáte velmi přesný popis cesty.“

„Nebo co? Pokuste se soustředit, paní Nelsonová – dokud nezachráníte svého přítele, nemůžete dělat vůbec nic.“

„Můžu vám zafackovat do hlavy ten váš ksicht.“

„A čeho tím dosáhnete? Když ze mě popis cesty vymlátíte, ručím vám za to, že moc přesný nebude. Pokuste se to brát realisticky, paní Nelsonová, pokud to dokážete. Můžete vzít tady svého plochonohého přítele a jít spolu hledat Henryho Fitzroye, ale mě z toho budete muset vynechat.“ Neměla v úmyslu vracet se na to místo ani ve slovech. „Ale abych vám dokázala, že vám nic nezazlívám, něco vám prozradím. Do staré budovy se dá dostat ze severního konce podzemního parkoviště. Ostraha tam měla umístit kamery, ale došly jim peníze. Neříkejte, že jsem vám nepomohla. Šťastný lov.“

Celluci vzal Vicki za rameno a jemně, leč nesmlouvavě, ji táhl pryč od stolu. „A co budete dělat vy, zatímco budeme pátrat?“

„To, co jsem dělala, než jste se tu ukázali.“ Doktorka Burková se sehnula, otevřela spodní zásuvku stolu a vytáhla neotevřenou láhev skotské. „Opíjet se do němoty. Díkybohu za to, že tu vždycky mám ještě jednu láhev.“ Potřebovala tři pokusy, než se jí podařilo strhnout papírový kolek. „Ujišťuji vás, že nikam nejdu.“

„Proč ne, když to nejmenší, co vás čeká, je obvinění z vraždy?“ podivila se Vicki a vymanila se z Celluciho sevření.

„Vám jde pořád o matku, viďte?“ Doktorka si povzdechla a chvíli zírala do hlubin jantarové tekutiny. Pak pokračovala: „Mě ta hra přestala zajímat v okamžiku, kdy zemřel Donald.“ Láhev se změnila ve stříbrnou rakev. Otřásla se, pak zvedla hlavu a pohlédla Vicki do očí, skrytých za silnými brýlemi.

„V podstatě – a pokud vás to slovo uráží, paní Nelsonová, tak se vám hluboce omlouvám, ale výstižnější mě nenapadá – mě už nezajímá vůbec nic.“

Hodila si přes rameno tašku a trhla hlavou ke dveřím. „Hned teď rozhodně nikam nepůjde.“

„Ty jí věříš?“

Vicki se znovu zadívala do očí doktorky Burkové a pochopila, co tam viděla. „Jo. Věřím jí.“

Ve dveřích se zastavila. „Ještě jedna věc. Teď je vám to možná fuk, ale nemyslete si, že později budete moci využít k vyjednávání skutečnost, že víte o Henryho existenci…“

„Později,“ přerušila ji doktorka Burková, svírajíc láhev oběma rukama, aby nerozlila ani trochu skotské mimo hrneček, „až nebudu toho tvora fyzicky mít, abych ho mohla podrobit testům, budu moci klidně křičet ‚upír‘ až do ochraptění a nikdo mi neuvěří. Vykrádání hrobů vám ve vědeckém světě na důvěryhodnosti moc nepřidá.“

„Nemluvě o vraždě postgraduálního studenta,“ podotkl Celluci suše.

Doktorka Burková vyprskla a pozvedla hrnek v sarkastickém pozdravu. „To byste se divil.“

~~~

„Panebože.“ Celluci frustrovaně plácl rukou do stěny. „Tady je to jako v bludišti; chodby, které nikam nevedou, třídy, které vedou do skrytých kabinetů, laboratoře, které se objeví zničehonic…“

Vicki přejela celou chodbu silným paprskem světla z baterky. Díky tomu, že ve staré budově svítilo jedno nouzové světlo ze čtyř, viděla dost dobře, aby nevrážela do věcí, ale už ne natolik, aby dokázala identifikovat to, do čeho nevrazila. Jediná místa, která pro ni byla jakž takž rozeznatelná, byla ta, kam dopadal ostrý kužel světla z baterky. Bylo to jako promítat si diapozitivy z bizarní dovolené; sotva vstoupila do jednoho obrazu, už ho nahradil jiný. Nervy měla napnuté tak, že skoro slyšela, jak při každém pohybu drnčí.

Někde po téhle budově chodila její mrtvá matka.

Pokaždé, když posunula svůj kruh světla, si v duchu říkala: Dojde tentokrát k tomu, že ji uvidím? A když se neukázalo nic víc než jen další prázdná místnost nebo kus chodby, říkala si: Nestojí ve tmě vedle mě?

Pod bundou a svetrem se jí tričko lepilo potem k bokům a baterku si musela neustále přehazovat z ruky do ruky, aby si mohla osušit dlaně.

„Tohle nikam nevede.“ Spustila ruku k tělu a celá chodba se ponořila do temnoty, až na malinký ostrůvek světla přímo pod jejíma nohama. „Tohle místo se svým rozložením vzpírá jakémukoliv systematickému pátrání. Budeme muset použít hlavu.“

„Souhlas,“ přikývl Celluci. Přitiskl se jí k levému rameni, dost blízko na to, jak soudil, aby mu viděla do tváře. „Máme tady šílenou ženskou, která nám utekla s upírem. To není zrovna ideální výchozí bod pro logickou analýzu.“

„Musí být.“ Postrčila si brýle, spíše pro útěchu z navyklé činnosti, než že by to opravdu potřebovala, a polovinou mysli se oddala prosívání útržkovitých informací, které měli místo stop. Druhá polovina sledovala noční zvuky staré budovy a snažila se z nich vytřídit blížící se šouravé kroky. Pak se prudce otočila a zamžourala na Celluciho. „Doktorka Burková říkala, že Henryho drží ve velikém kovovém boxu.“

„No a?“

„Taky naznačila, že je těžký.“

„Znovu opakuju: no a co?“

Vicki se skoro usmála. „Podívej se na podlahu, Celluci.“

Společně sklonili hlavy a hleděli na světlé, nudně šedé dlaždice, ošoupané kroky tisíců nohou. Jejich povrch vrásnily četné důlky a prohlubně vrhající temné stíny, ale co bylo ještě tmavší, byl půltucet šmouh od černých gumových podrážek.

„Jestli je ten box tak mohutný, jak doktorka Burková naznačovala,“ řekla Vicki, zvedla hlavu a pohlédla Cellucimu do očí, „musel tak či onak zanechat nějaké stopy. Gumová kolečka šmouhy, kovové škrábance.“

Celluci pomalu přikývl. „Takže se budeme dívat po rýhách, které po sobě zanechala, když box přesouvala. Ale stejně je to velká budova…“

„Jo, ale víme zatraceně dobře, že do schodů ani ze schodů se s ním netahala.“ Vicki zvedla ruku a posvítila baterkou do chodby. „Energie tu je, takže výtahy určitě fungují. Na každém patře prověříme, jestli z nich nevedou nějaké stopy, a pak po nich půjdeme.“

Cellucimu se rozhostil na tváři uznalý úsměv. „Víš co? To je prakticky geniální.“

Vicki se ušklíbla. „Díky. Ten překvapený tón sis mohl nechat od cesty.“

Protože někde začít museli, zahájili pátrání v osmém, nejvyšším patře a postupovali směrem dolů. Ve třetím našli to, co hledali – stopy po dvou párech kol a čtyřech nohách byly znatelné nejen na dlaždicích, ale také na kovovém nájezdu do výtahu. Tiše vystoupili z kabiny a dveře za nimi se skřípotem zapadly.

Neobjevil se nikdo, kdo by se šel podívat, co to bylo za zvuk.

Protože se neodvažovala použít baterku – kvůli riziku předčasného objevení – popadla Vicki Celluciho za rameno a dovolila mu, aby ji vedl chodbou. K jejímu překvapení nebyl tento způsob pohybu tím, co pro ni bylo naprostou temnotou, tolik stresující jako peepshow, které jí nabízelo světlo baterky. Přestože sluchem nepřestávala pátrat po blížících se krocích, doprovodné napětí polevilo. Nebo je to možná tím, připustila a chytila se ho pevněji, že teď mám nějakou kotvu.

Když došli na první křižovatku, viděla dokonce i ona, kudy mají jít dál.

Otevřenými dveřmi proudilo na chodbu ostré světlo zářivek.

Vicki cítila, jak Celluci povytáhl rameno, a zaslechla nezaměnitelný zvuk kovového předmětu vytahovaného z koženého pouzdra. Až do této chvíle si neuvědomila, že si vzal pistoli. Vzhledem k obrovskému množství problémů, do kterých se mohl dostat, kdyby ji použil, se jí ani nechtělo věřit tomu, že ji opravdu vytáhl.

„No nejsi ty prostě typický Američan?“ zašeptala, téměř se dotýkajíc ústy jeho ucha.

Odtáhl ji zpátky za roh a sklonil k ní hlavu. „Doktorka Burková se nám jaksi pozapomněla zmínit o tom,“ řekl hlasem modulovaným tak, aby ho slyšela jen ona, „že se tu potuluje ještě něco dalšího kromě šílené vědkyně a tvé ehm…“

„Matky,“ dokončila suše Vicki. „To je v pořádku.“ Její pocity byly za dané situace nepodstatné. Jak si budu neustále opakovat.

„Jo, toho kluka zabilo něco jiného. Nebudeme riskovat víc, než je nutné.“

„Miku, jestli je to už mrtvé, k čemu bude, když po tom vystřelíš?“

„Když to zemřelo jednou, může to zemřít i podruhé,“ odpověděl pochmurným hlasem.

„A co mám dělat já? Nadávat mu?“

„Můžeš počkat tady.“

„Jdi se bodnout.“ A pod chlapáckými řečmi… strach. Ne sama. Ne ve tmě. Ne tady.

Došli k otevřeným dveřím. Na okraji osvětleného prostoru Vicki pustila Celluciho rameno. „Budu počítat do pěti.“ Jeho dech jí teple ovanul tvář. Pak se vrhl otevřeným vchodem dovnitř.

Následujících pět vteřin patřilo k nejdelším, jaké kdy Vicki prožila, když se se zavřenýma očima opírala zády o stěnu a v duchu se ptala, jestli bude mít dost odvahy, aby se podívala. Když dopočítala do pěti, polkla, otevřela oči, rozhlédla se kolem a nahlédla do místnosti, vědoma si toho, že Celluci na protější straně dveří přesně kopíruje její pohyby.

I když se do světla dívala jen štěrbinkami mezi víčky, chvíli trvalo, než jí přestaly oči slzet natolik, aby mohla zaostřit. Byla to laboratoř. Zjevně se ještě nedávno používala. A stejně zjevné bylo i to, že nyní je opuštěná. Osm let strávených u policie ji naučilo rozpoznávat specifický nepořádek, který za sebou podezřelí zanechávají, když poberou jen to nejnutnější a prásknou do bot.

Opatrně poodstoupili od dveří, pomalu se otočili a oba současně zahlédli izolační box, osaměle stojící za mechanického hučení na protější straně místnosti.

Vicki udělala dva rychlé kroky směrem k němu, pak se zastavila a donutila mozek přemýšlet. „Pokud je tohle původní laboratoř, víme, že Catherine odvezla Henryho pryč…“

„Takže v tomhle boxu Henry není.“

„Možná je prázdný.“

„Možná.“

Ale ani jeden z nich tomu nevěřil.

„Musíme to vědět jistě.“ Nějakým způsobem, aniž si toho byla vědoma, zanesly Vicki nohy až na délku paže k boxu. Teď už stačilo jen natáhnout ruku a zvednout víko.

… a zvednout víko. Promiň, mami. Nemůžu. Pohrdala sama sebou za to, že je takový zbabělec, ale nedokázala zastavit studený pot ani uklidnit kolena, která se jí třásla tolik, až hrozilo, že spadne přímo na nos.

„To je v pořádku.“ Nebylo to v pořádku, ale byla to ta správná slova, a tak je Celluci řekl. Pak ji obešel a položil ruku na západku. Aspoň tohle pro ni mohl udělat. „Nemusíš tu zůstávat.“

„Ale ano. Musím.“ Když už nic jiného, mohla být alespoň nezúčastněný pozorovatel.

Celluci se jí zkoumavě zahleděl do tváře, v duchu složil přísahu, že za bolest, kterou viděl prosakovat škvírami v její masce, někdo zaplatí, a zvedl víko.

Úleva, která se dostavila, byla tak obrovská, že se Vicki zapotácela a byla by upadla, kdyby Celluci neudělal krok zpátky a nezachytil ji. Dopřála si okamžik opory jeho silné paže a pak se mu vymanila. Od samého počátku přísahala, že matku najde. Tak proč se mi tak ulevilo, když jsme ji nenašli?

Hrubé operační řezy slátané silnou černou nití vytvářely na nahém těle mladého asiata ohyzdný fialový vzor ve tvaru písmene ypsilon. Kolem útlého hrdla se mu vinul límec zelenofialových zhmožděnin. V obou předloktích a také na vnitřní straně stehna měl zavedené umělohmotné hadičky. Na čele, částečně skrytý pod hustou hřívou ebenových vlasů, měl další řez, který vypadal, jako by ho někdo zavřel kancelářskou sešívačkou.

Za léta strávená u policejního sboru už Vicki i Celluci viděli víc mrtvol, než by se byli schopni dopočítat. Mladík v boxu byl mrtvý.

„Miku, jeho hruď… se…“

„Já vím.“

Dva kroky vpřed a ocitla se dost blízko, aby mohla natáhnout ruku a lehce přejet prsty po kresbě na hrudi. Byla studená. Ale také se zvedala a klesala, poháněna čímsi, co vibrovalo uvnitř.

„Ježíši… má tam nějaký motorek.“ Stáhla ruku a otřela si prsty do bundy. Zvedla oči a zahlédla, jak se Celluci křižuje. „O tomhle se doktorka Burková nezmínila.“

„Ne. Ne tak docela.“ Přehodil si pistoli do pravé ruky a zasunul ji zpátky do podpažního pouzdra. Nezdálo se, že by ji měl v nejbližší době potřebovat. „Ale něco mi říká, že jsme konečně našli Donalda Li.“

Mladíkovy oči se prudce otevřely.

Vicki by se nedokázala pohnout, ani kdyby chtěla. Ale nedokázala ani uhnout pohledem, když ty černě oči těkaly od ní k Cellucimu a zase zpátky.

Pod fialovými modřinami na hrdle se pohnul nějaký sval.

Šedomodré rty se rozevřely.

„Zabijte… mě…“

„Svatá Marie, Matko Boží, on žije.“

Tmavé oči muže v boxu se pomalu obrátily na Celluciho. „Ne…“

„Ne? Co tím k čertu myslíš, ne?“

„Myslí tím, že nežije, Miku.“ Vicki slyšela, jak jedna její část ječí hrůzou. Ignorovala ji. „Je jako moje matka.“ Ruce s roztaženými prsty přitisknuté ke sklu. Bezhlesně se otvírající ústa. „Je mrtvý. Ale je uvězněný tady.“

„Zabijte… mě… prosím…“

Vicki zaťala prsty do ohbí Celluciho lokte, začala couvat a táhnout ho s sebou. Zastavila se, až když v lesklém povrchu rámu z nerezové oceli uviděla místo Donaldovy tváře svou vlastní. „Musíme něco udělat.“

Celluci nepřestával hledět k boxu. „Udělat co?“ otázal se chraplavým hlasem.

Vicki potlačila nutkání otočit se na patě a vzít nohy na ramena, děkujíc Bohu, že Celluci stojí jako přimražený, protože neměla dost sil, aby je zadržela oba. „To, o co žádá. Musíme ho zabít.“

„Jestli žije a my ho zabijeme, bude to vražda. Jestli je mrtvý…“

„Je mrtvý, Miku. On sám říká, že je mrtvý. Copak můžeš odejít a nechat ho tak?“

Cítila, jak se otřásl od hlavy až k patě, a stěží slyšela, co jí odpověděl.

„Vicki, tohle není naše parketa.“ Tohle byla skutečná noční můra. Žádný démon, vlkodlak, mumie nebo čtyřsetpadesátiletý spisovatel románů pro ženy. Myslel si, že třináct let práce u policie ho vybavilo vším potřebným, aby se dokázal vypořádat prakticky s čímkoli, a že události minulého roku pokryly to, co zbylo. Mýlil se. „Já nemůžu…“

„Musíme.“

„Proč?“ Jeho hlas, plný hrůzy, byl stěží hlasitější než šepot.

„Protože jsme ho našli. Protože jsme vše, co má.“

Tam venku leží celý širý svět. Ať se s tím vypořádá někdo jiný. Ale když se otočil a podíval se Vicki do tváře, nedokázal to vyslovit. Poznal pohled člověka na samém pokraji sil, člověka, který schytal příliš mnoho tvrdých ran, ale poznal také zarputilé posazení čelisti. Nemohla by odejít a nechat Donalda Li uvězněného v žaláři z mrtvého masa. On by zase nedokázal odejít a nechat v tom ji. Přestože k tomu musel svá ústa donutit skoro násilím, nakonec se otázal: „Jak to uděláme?“

Pomalým hlasem – kdyby ztratila byť jen část sebeovládání, ztratila by ho celé – Vicki vyložila, co věděli. „Je mrtvý. To víme. On sám to říká. Ale jeho…“ Náhled na život učinil ve dvacátém století obtížným vyjádřit to, co bylo jinak až děsivě jasné. „… duše je v pasti. Proč? Jediný rozdíl mezi touto a jakoukoli jinou mrtvolou…“ S výjimkou mrtvoly mé matky. Cítila, jak začíná klouzat k okraji propasti. Ne! Na to teď nemysli. „… spočívá v tom, že téhle kdosi propůjčil umělou napodobeninu života. To musí být důvod, proč nemůže odejít.“

„Takže ho odpojíme od přístrojů?“

„Jo. Aspoň myslím.“

„Vicki. Jeden z nás si musí být jistý.“

Zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Po chvíli přikývla. „Dejme se do toho.“

Odpojit veškeré trubičky a hadičky jim netrvalo dlouho. Díky výcviku a zkušenostem dokázali překlenout propast zející mezi tím, co bylo nutné učinit, a pocity plynoucími ze skutečných činů. Ani jeden z nich se nedotýkal těla víc, než bylo absolutně nezbytné. Když skončili, třebaže Donald Li neřekl ani slovo, viděli, jak na ně hledí mrtvýma očima, a věděli, že to nestačilo.

„Mělo nás to napadnout. Ti ostatní taky chodí volně kolem.“

Pak Vicki našla vstupní konektor skrytý pod hustou hřívou vlasů a po jeho kabelu došla až k počítači. Přejela očima vzkaz, který nechala na obrazovce Catherine, a snažila se uklidnit roztřesené ruce aspoň na tak dlouho, aby mohla obsluhovat klávesnici.

„Zdá se, že to nahrává programy do…“ Existovalo pouze jediné místo, kam to mohlo nahrávat programy.

„Dobrá. Je tu slušná šance, že když se dají programy nahrát, dají se taky vymazat.“ Otřela si ruce do stehen a usedla na židli.

„Jsi si jistá, že víš, co děláš?“ otázal se Celluci, vděčný za záminku odejít od hrůzy spočívající v boxu. „Tahle sestava je složitější než mašina, co máš doma.“

„Jak složité to může být?“ zamumlala Vicki a poznamenala si cílový soubor. „Nakonec jsou to přece jen nuly a jedničky. A kromě toho,“ dodala pochmurně a stiskla resetovací tlačítko, „co bych musela udělat, abych to ještě víc zhoršila?“

Přejela očima hlavní menu. „Miku, co ti říká slovo inicializovat?“

„Nemá to co dělat se začátkem?“

„Právě to jsem si myslela.“ V seznamu věcí, které se daly inicializovat, se nacházel i cílový adresář, do něhož se program nahrával.

„Takže?“

„Právě jsem mu řekla, aby reinicializoval Donaldův mozek.“

„A?“

„A to by ho mělo úplně vymazat.“

„Jsi si jistá?“

„Ne, ale jednou jsem si takhle vymazala harddisk.“ Vicki se odsunula od stolu, vstala a upravila si brýle na nose. „Doufejme, že ho to osvobodí.“

„A když ne?“

Zavrtěla hlavou. „Já nevím.“ Kdyby to nezabralo, museli by ho tam nechat a doufat, že jak se bude jeho tělo pozvolna rozkládat, zetlí i to, co ho k němu poutalo, ať to bylo cokoli. Vědět, že jsi mrtvý. Dívat se, jak tvé tělo hnije. Vkládat do toho poslední a jedinou naději… Razantně potlačila počínající hysterický záchvat. Později, řekla mu. Později, až bude Henry v bezpečí a má matka… má matka bude…

Její myšlenku přerušil Celluciho hlas. „Žádná změna.“

„Dej mu chvilku.“ Krok za krokem se jí postupně podařilo dojít zpátky k boxu a postavit se vedle Celluciho. Kdyby se k němu nevrátil před ní, pochybovala, že by to zvládla. Opřela se rukou o jeho teplé, pružné tělo a podívala se do tváře Donalda Li.

Tmavé oči zachytily její pohled a opětovaly ho. Vicki už byla skoro na dně a ani se jim nesnažila vymanit. Náhle si uvědomila, že třebaže její vlastní hrůza a odpor jsou nezměrné, nejsou ničím ve srovnání s hrůzou, která křičela z očí Donalda Li. Ve srovnání s ní se ona neměla čeho bát.

Jak její strach ochabl, zaujal jeho místo sílící hněv.

Co to musí být za člověka, aby dokázal jiné lidské bytosti udělat něco takového?

Zničehonic se mrtvému muži rozšířily zorničky a na kratičký okamžik se v nich zableskl výraz neuvěřitelné radosti.

Načež jeho tvář pozbyla veškerého výrazu.

Vicki uvolnila dech, o kterém si ani neuvědomila, že ho zadržuje. „Viděl jsi to?“

„Jo.“

„Máš nějaké pochybnosti o tom, že jsme udělali správnou věc?“

„Ani v nejmenším.“

Společně zvedli ruce a zavřeli víko.

~~~

Henry, osamocen v temnotě, uvažoval, kolik nocí mu asi ještě zbývá. Určitě už od setmění přetrpěl nejmíň tucet hodin. Proč necítím úsvit? Teď, když zápolil s Hladem deroucím se na svobodu a kolem dokola ho jako pohřební rubáš obepínala chladná ocel, prahnul po zapomnění stejnou silou, jakou se ho děsil.

Už si promítl v mysli všechny okamžiky, které s Vicki prožil. Jak je nespravedlivé, že celý rok vzpomínek proběhne v mysli jako voda. Třebaže část toho, co spolu sdíleli, dodala jeho Hladu sílu, většina vzpomínek ho pomáhala zadržovat. Vicki mu nedala jen své tělo a krev, ale také život. Čirou náhodou dala vzniknout přátelství. Pomohla mu, když to potřeboval. Přišla si k němu pro pomoc. Vložila do něj důvěru. A on jí oplatil stejnou mincí.

Vášeň. Přátelství. Potřeba. Důvěra.

Jedním slovem láska. Napadlo ho, že když se na to dívá z tohoto úhlu, nebylo ani nijak zvlášť nutné, aby mu Vicki vyznávala lásku slovy. Ačkoli by se to moc hezky poslouchalo…

Zkoušel si vzpomenout, kolikrát ta slova už slyšel. Vykřikla stovka hlasů, ženských, mužských – všechny je umlčel a pátral v paměti mezi pozlátky po ryzím kovu. Prolétl tisíc nocí, sto tisíc, a z celé té spousty sdílené vášně, přátelství a potřeby našel jen čtyři lidi – tři ženy a jednoho muže – s nimiž sdílel dost důvěry na to, aby mohla vzniknout láska.

„Ginevra. Gustav. Sidonie. Beth.“ Zašeptal do tmy jejich jména. Tolik ostatních pustil z hlavy a zapomněl na ně, ale tahle čtyři si podržel. „Za celá ta léta pouze čtyři…“

O dvě ho připravilo násilí, o jedno nehoda a o jedno čas.

Cítil, jak se melancholie shlukuje kolem něj a vytváří cosi téměř hmatatelného, cosi, co ho hrozilo rozdrtit vlastní vahou.

„Vicki.“ Páté jméno. Živé jméno. „A jak se říká…“ Přestože věděl, že to k ničemu nebude, zatlačil Henry nezraněnou rukou proti víku tak silně, jak mu to jen zranění a vyčerpání dovolovaly. „… naděje umírá poslední.“

Svaly se napjaly, tma získala narudlý nádech, pak se mu ruka zhroutila zpátky na hrudník a v uších se mu rozbušil ohlušující zvuk vlastního srdce tepajícího pod žebry. Netušil, co si chtěl dokázat.

Ještě jedno poslední vzepětí… ve jménu lásky? Lehce se zavrtěl, změnil polohu, nakolik to jen šlo, vnímaje pod holými zády lepkavé polstrování z umělé hmoty. Ještě že tentokrát to nebudu já, na koho zbude osamělé truchlení.

Melancholie se změnila v zoufalství a sevřela ho ledovými prsty.

Jak snadné by bylo kapitulovat.

Jsem Henry Fitzroy, vévoda z Richmondu, syn krále.

Jsem upír.

Byl příliš unavený. Už to prostě nestačilo.

Vicki by to nevzdala.

Vicki to nevzdá. Nevzdá to, dokud tě nenajde. Kéž to dodá sílu i tobě. Důvěřuj jí.

Ona přijde.

Christina tenkrát přišla. Zrodila jej z temnoty, sytila ho, byla mu strážcem i učitelem, a nakonec ho nechala jít.

„Naslouchej tomu, co ti říkají instinkty, Henry. Z naší přirozenosti vyplývá, že lovíme o samotě. Toto je tvé teritorium, věnuji ti ho a odejdu, aniž bych o ně s tebou bojovala.“

„Tak zůstaň a sdílej ho se mnou!“

Jen se usmála. Trochu smutně.

Přešel po místnosti tam a zpátky a pak se jí vrhl k nohám. Ještě před krátkou chvílí by pohyb dokončil tím, že by jí zabořil hlavu do klína, ale teď, navzdory své poloze, nebyl schopen zbývající kousek překonat.

Její úsměv byl čím dál smutnější. „Pouto tvého zrození je téměř přetrženo. Pokud zůstanu,“ dodala tiše, „jeden z nás brzy vyžene toho druhého a vymaže tím i samu vzpomínku na to, co nás spojovalo.“

Hlas Lovce sílící v jeho hlavě mu řekl, že mluví pravdu. „Tak proč jsi mě změnila,“ křičel, „když jsi věděla, že se to stane? Když jsi věděla, že spolu budeme moci být jen tak krátce?“

Svraštila ebenová obočí a zamyslela se nad tím. „Myslím,“ řekla pomalým hlasem, „myslím, že jsem na to na chvíli zapomněla.“

Jeho hlas zaburácel a odrazil se ozvěnou od vlhkých kamenných zdí opuštěné věže. „Zapomněla jsi?“

„Ano. Možná že právě tohle nám dává schopnost přetrvat jako rasa.“

Sklonil hlavu a stiskl oční víčka, ale přirozenost mu už nedovolila prolévat slzy. „Bolí to. Jako bys mi vyřízla srdce a odnesla ho s sebou.“

„Ano.“ Její sukně zaševelila, když se postavila, a on ucítil ve vlasech lehký dotek jejích prstů, jako by mu jemně žehnala.

„Možná právě proto je nás tak málo.“

Už ji nikdy nespatřil.

„A tohle,“ řekl temnotě, zatímco sevření zoufalství sílilo, „mi nijak nepomáhá.“ Určitě prožil i příjemnější chvíle, které by mohl použít jako zbraně proti vědomí, že je uvězněn a sám…

„Ne. Věznění i vězni už tu byli,“ zavrčel. „Dokážu přežít.“

Dokážeš přežít noci, zašeptalo zoufalství, ale co dny? Vzali ti tolik krve. Kolik si jí ještě vezmou? Kolik jí můžeš ztratit, aby ses pořád dokázal do té své noci vrátit? Co dalšího ti udělají, až tomu nebudeš moci zabránit?

Henry vycenil zuby a pokusil se hlasu vykroutit. Obklopil ho, zněl v jeho nitru, odrážel se od kovových stěn, které ho obklopovaly. „Vicki…“

Ona neví, kde jsi. Co když tě nenajde včas? Co když nepřijde?

„NE!“

Uvolnil Hlad, nechal se pohltit bestií, zuřivě se deroucí na svobodu.

Žádného jiného spojence ve svém boji neměl.

~~~

„Dokud funguje tohle, nemáme záruku, že zůstane s Henrym na jednom místě.“ Vicki zamžourala v jasně osvětlené výtahové kabině a zhasla baterku. „Může ho přesouvat po celé budově nahoru a dolů a my za ní budeme běhat jako v nějakém špatném filmu od bratrů Marxových.“

„Tak je zablokujeme?“ navrhl Celluci stejným neser-mě tónem, jaký použila jeho partnerka, a překročil práh. To, že oba dva ještě fungují, považoval za malý zázrak. Třikrát hurá pro schopnost lidského tvora překonávat překážky.

Vicki zavrtěla hlavou a udeřila do tlačítka prvního podzemního podlaží takovou silou, že málem nakřápla plastový kryt. „To nestačí. Výtahy se nacházejí na protilehlých koncích chodby. Může je uvolňovat stejně rychle, jak je my dokážeme zablokovávat. Musíme je vyřadit z provozu.“

„Jak?“

„Tím, že vypneme hlavní přívod energie v budově.“

„Znovu opakuju: jak?“

Vicki se obrátila a hleděla na něj skrz přimhouřená víčka. „Jak to mám k čertu vědět? Vypadám snad jako elektrikář? Najdeme rozvodnu a vytáhneme šňůru ze zásuvky.“

„Obrazně řečeno.“

„Nezkoušej na mě ty svoje kydy, Celluci.“

„Moje kydy? Ty jsi tedy sakra drzá, Nelsonová.“

„Drzá!“

„Chceš si poslechnout nějaké moje kydy?“

Jejich hlasy se prolínaly, odrážely se od stěn stísněného prostoru kabiny a s duněním se vracely zpět. Slova se ztratila v hluku a pozbyla významu. Stáli naproti sobě a křičeli na sebe jednu urážku za druhou.

Výtah dorazil do cílového patra. Zastavil se. Dveře se otevřely.

„… ty samolibý hajzle!“

Ozvěna se změnila. Slova se rozletěla do tmy a nevrátila se.

Současně si to uvědomili a současně umlkli.

Vicki se třásla tak silně, že si nebyla jistá, jestli se udrží na nohou. Měla je jako rozvařené těstoviny a krk jí svíral železný pás utažený tak těsně, že ji bolelo každé nadechnutí a nemohla polknout. Brýle jí sklouzly na nose tak daleko, že jí byly téměř k ničemu. Šilhala přes ně skrze tunel, do něhož nemoc zredukovala její zrak, a snažila se zaostřit na tvář, kterou měla několik centimetrů od té své. Zvedla ruku, aby brýle posunula na jejich místo, ale pokračovala v pohybu, dokud neshrnula Cellucimu z čela loknu vlasů. Slyšela, jak si povzdechl.

Pomalým pohybem zvedl ruku a jedním prstem jí postrčil brýle zpět. „Všechno v pořádku?“

Cítila na tváři jeho teplý dech. Trhavě přikývla a ustoupila o krok dozadu z dosahu té útěchy. „Co stopy?“ otázal se. Rozsvítila baterku a vyšla do suterénu, poněkud udivena, že její nohy tento základní povel vůbec uposlechly. „Stopy budeme hledat, jakmile znehybníme Catherine.“

Celluci se na chvíli zastavil ve dveřích výtahu a svou přítomností je udržel otevřené. „Vypneme proud v celé budově,“ řekl, „a tím přerušíme veškeré experimenty, které by mohla provádět.“

Vicki se zastavila a pootočila tak, aby mu viděla do tváře. „Ano.“

Poznal syrový hněv, s nímž ta slova vyplivla z úst. Poznal ho, poněvadž ho pociťoval i on sám. Neměl nic společného se závodem ve žlučovitosti, který se před chvílí odehrál v kabině výtahu – to nebylo nic jiného než napětí, které nalezlo svůj hlas – zato však měl všechno společné s hrůzou, již nalezli v laboratoři. Chtěl najít ty, kteří za to nesli odpovědnost, ať už to byl kdokoli, vzít je pod krkem a… pro to, co jim chtěl udělat, neexistovala slova.

Během uplynulého týdne přicházela Vicki o jednu vrstvu sebeovládání a ochrany za druhou. Měl strach, že jí už nezbývá nic, co by jí bránilo jednat podle toho, jak si její hněv žádá. Obával se, že pokud najdou Henryho ve stavu, v jakém našli Donalda Li, sklouzne přes okraj propasti a on ji nebude schopen zastavit.

A ještě více se obával toho, že se o to nebude ani pokoušet.

~~~

Ve druhém podzemním patře, v malém kumbálu sousedícím s výtahovou šachtou, se na tváři Marjory Nelsonové svraštily obličejové svaly do nejvěrnější napodobeniny zamračení, jaké byla schopna. Zaslechla hlasy.

Hlasy.

Hlas.

Ten hlas znala.

Bylo jí řečeno, že má zůstat na místě. Byl to jeden z příkazů vynucených neurální sítí. Jeden z příkazů s pevnou dráhou přímo do paměti.

Zůstaň.

Rozechvěle se postavila…

Zůstaň!

… šouravým krokem se vydala ke dveřím…

ZŮSTAŇ!

… otevřela je a vykolébala se na chodbu.

Bylo tu něco, co musela udělat.