Čtrnáct
„Ústředna. Komisař Kushner.“
„To je policejní… štanise?“
„Ano, paní, je.“
Doktorka Burková se zhluboka nadechla a s co nejpečlivější artikulací řekla: „Chtěla bych mluvit s detektivem Fergussonem, pro… prosím.“
„Přepojím vás na oddělení vražd.“
„To udělejte.“ Doktorce Burkové se klížila víčka a měla co dělat, aby v ochablých prstech udržela sluchátko.
„Oddělení vražd. Detektiv Brunswick.“
„Jasně. Detektiva Fergussona, prosím.“
„Detektiv Fergusson tu momentálně není, co pro vás můžu udělat?“
„Není tu?“ Natočila si mikrofon kolem úst tak, aby mohla upřít krhavý pohled na sluchátko. „Co tím myšlíte, že tu není?“
Než si vzpomněla, že musí mít sluchátko u ucha, unikla jí první část Brunswickovy odpovědi. „… ale mohu mu vyřídit vzkaz.“
„Vskaš? Podle jistých teorií je přišnání chrošně důležité. Ale když… tam není, tak se asi nepřišnám.“
Hlas detektiva Brunswicka získal výrazný tón vyhrazený pro uklidňování šílenců. „Když mi tu necháte své jméno, můžu mu vyřídit, že jste volala.“
Doktorka Burková se víceméně vzpřímila na židli a zvučným hlasem prohlásila: „Jsem vedoucí katedry… přírodních věd. On ví, kdo jsem. Každý ví… kdo jsem.“ Načež zavěsila.
„Tak… to by bylo.“ Přitáhla si Donaldovu bundu do klína. „Je mi kvůli tomu opravdu… štrašně, Donalde. Všechno ti to… vynahradím. Však uvidíš.“ Alkoholovým oparem láhve a půl whisky si nějakým způsobem proklestila cestu myšlenka. „Víš, jestli je ten izo-lační box zapnutý, má nejspíš zapnuté i chla-zení a tobě je určitě zi-ma.“ Křečovitě se přidržela opěradla židle a podařilo se jí vstát. „Jestli je ti zima, budeš nejspíš potřebovat tuhle bundu.“ Nalila do sebe poslední hlt skotské a málem upadla. Zapotácela se, získala zpátky ztracenou rovnováhu a vydala se ke dveřím. „Já ti ji… donesu.“
Kdesi daleko pod izolačními vrstvami alkoholového opojení vykřikl vyděšený hlas: „Ne!“
Doktorka Burková ho ignorovala.
~~~
„Kolik rozvoden může být v jednom pitomém baráku?“ Ztěžka oddechujíc, vycouvala Vicki zpět na chodbu a snažila se svítit baterkou do všech stran současně. Hlas jí plynul zpoza zubů jako chraplavý šepot. „Kdykoli otevřu dveře, čekám, že za nimi uvidím svou matku.“
Celluci natáhl paži a položil jí jednu ruku na rameno, druhou ji chytil za zápěstí a odklonil paprsek světla z baterky tak, aby mu nesvítil do očí. To poslední, co potřebovali, bylo, aby tady tápali poslepu oba dva. „Tak je budu otvírat já,“ navrhl tichým hlasem a natočil si ji tak, aby si viděli do tváře.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ty to nechápeš. Je to moje matka.“
„Vicki…“ Povzdechl si, protože nic z toho, co by mohl říct, nemohlo na situaci cokoli změnit. A pokud jeho samého k smrti děsila představa toho, že otevře dveře a za nimi uvidí stát Marjory Nelsonovou, zírající na ně mrtvolnýma očima, pak jen pánbůh sám věděl, jak se asi musela cítit Vicki. Bylo to dost zlé už v případě Donalda Li, jenže Marjory Nelsonová, jak jim doktorka Burková s laskavostí sobě vlastní připomněla, byla na nohou a chodila kolem. Vzpřímená, chodící a mrtvá. Ale jestli na to měla dost silné nervy Vicki, bude tomu on čelit po jejím boku. A navíc, i kdyby si sebevíc přál, aby se Henry Fitzroy nikdy neobjevil na scéně jejich života, nedokázal by ho opustit a zanechat napospas té živé smrti, v níž byl uvězněn Donald. „Vypneme proud, najdeme Fitzroye a vypadneme odsud.“
Přikývla, ale skoro při tom nepohnula hlavou, nechávajíc to gesto spíše v rovině záměru než opravdového skutku, a vykroutila se Cellucimu z rukou. Ze všech stran se na ni tlačily stíny a snažily se podkopat už tak dost křehkou rovnováhu, kterou s námahou udržovala.
Jdeme najít Henryho. Za tím účelem mu musíme znemožnit cestovat mezi jednotlivými patry. Proto teď jdeme vypnout proud. Pak to tady převrátíme vzhůru nohama, pěkně jedno patro po druhém. Jdeme najít Henryho. Nezklamu ho, jako jsem zklamala matku. Dokud se mohla upínat k tomuhle, mohla i fungovat. Ať si stíny dělají, co chtějí.
Vzduch v suterénu měl pachuť vlhkého betonu, rzi a dlouho nepožívaných prostor a budova sama – jak skřípala, usazovala se a skrývala svá tajemství – vydávala více hluku než oni dva dohromady, i když se zdálo, že v místech, kudy prošli, zůstával ve vzduchu viset zvuk jejich dechu. Místnosti po pravé straně chodby přiléhaly k venkovní zdi, a tak bylo každou z nich nutné prověřit, otevřít dveře, posvítit dovnitř a uvědomit si, jaké hrůzy by mohla skrývat. Našli dvě malé trafostanice s panely označenými jako „Laboratoře 3“ a „Laboratoře 4“ a „Přednáškový sál 1“, ale žádného vypínače se nedotkli. „Všechny najednou,“ zavrčela Vicki. „Aby ji nic nevarovalo.“
Za rohem zbývaly už jen jedny dveře. Jediné dveře, jediná místnost a budou mít prohledanou celou severní stranu budovy. Zatímco spěchali směrem k nim, pohlédl Celluci letmo na hodinky. 11:17? Teprve? Ještě jim zbývala více než polovina noci. Tak moc to zase není, opravil se, když si uvědomil, že je to pravděpodobně veškerý čas, který jim zbývá.
Čtverhranný stín tmavší barvy v úrovni očí s dírami po hřebících v každém rohu naznačoval, že zde bývala cedulka. Bezpečnostní závora volně spočívající na železném očku byla zase známkou toho, že se v místnosti kdysi nacházelo něco, co stálo za to důkladně zabezpečit.
„To by mohlo být ono.“ Vicki strhla závoru a otevřela těžké dveře. Ztuhlé panty zaskřípaly jako v hororu a jejich zvuk, podobný škrábání nehtů po tabuli, jí zazněl až v lebce. Stiskla zuby a protnula tmu světlem baterky.
Těsně za hranicí světla se cosi pohnulo.
Ztuhla. Kruh světla znehybněl spolu s ní.
Těsně za ním se znovu cosi pohnulo.
Jediné, co musela udělat, bylo namířit baterkou o necelý metr doleva. Nic víc…
Jediná nekrytá žárovka visící v kovovém koši u stropu zaplavila místnost světlem a vrhla temné stíny kolem složité soustavy trubek. Asi metr a půl od země se mihlo malé hnědé tělo a lysý ocas a v okamžiku zmizelo v neuvěřitelně úzké škvíře.
Vicki si vzpomněla, jak se dýchá. „Krysa,“ řekla, protože něco říct musela.
„Nebo myš, která trénuje na olympiádu,“ připustil Celluci, ruku stále položenou na vypínači na zdi. „Začínám si myslet, že až ji najdeme, nebude to tak zlé jako ten neustálý strach, že ji najdeme.“
Vicki si otírala slzící oči a zápasila s uzlem v žaludku. Nebudeš zvracet! přikázala si a polkla žluč. Po chvíli zvedla hlavu a zamumlala: „A já si začínám myslet, že máš pravdu.“ Prudkým pohybem si narazila brýle zpátky na místo. „Tohle je očividně hlavní uzávěr vody. Ten nehledáme.“
Venku v chodbě se zarazila, a dříve než mohl vyjít za ní, řekla: „Nech rozsvíceno.“
Dohnal ji, právě když se chystala prověřit první místnost na západní stěně. Zamračeně upíral zrak do chodby a snažil se znovu zachytit ten kovový záblesk, který předtím upoutal jeho pozornost.
„Vicki, na tamtěch dveřích je visací zámek.“
Vicki se otočila. Kužel světla proudící z baterky tak daleko nedosáhl. Nejenže neviděla žádný zámek, ale musela se spolehnout na Celluciho slovo i ohledně toho, že tam vůbec nějaké dveře jsou.
„Podle mých zkušeností,“ pokračoval, „se zamykají hlavně místnosti, do kterých nechceš, aby někdo chodil.“
„Nebo aby se z nich někdo dostal ven,“ dodala Vicki. „Jdeme.“
Na rozdíl od vchodu do místnosti, ze které právě vyšli, byly tyhle dveře stále označené nápisem. Nebezpečí. Vysoké napětí. Vstup zakázán.
„Máme slušnou šanci, že je to rozvodna.“ Vicki podala Cellucimu baterku. „Na. Podrž to. Budu potřebovat obě ruce,“ a začala lovit v tašce soupravu šperháků. „Drž to rovně.“ Poklekla na jedno koleno, odklopila krytku a vytáhla dva nejdelší šperháky.
Ruce se jí třásly tak, že nedokázala dostat do zámku ani jeden z nich.
Druhý pokus nebyl o nic úspěšnější.
Při třetím pokusu upustila jednu sondu na zem. Odrazila se jí od kolene, zazvonila na dlaždicích a zastavila se zahnutým koncem na špičce Celluciho boty. Vicki se na ni zahleděla. Pak se zamračila na zbývající šperhák, který svírala tak silně, až jí za nehty zbělaly prsty, prudce se otočila a mrštila jím daleko do chodby.
„Zkurvená práce!“
Ruce se jí třásly tak, že je nedokázala uklidnit. O tom, že by odemkla zámek paklíčem, si mohla nechat jen zdát.
Tak jsme našli tu zasranou rozvodnu. Šli vypnout proud. Aby Catherine nemohla přesouvat Henryho z patra do patra. Chtěli to tu převrátit vzhůru nohama, pěkně jedno patro po druhém. Šli najít Henryho. K tomu se upínala. Nic víc neměla. Jenže teď se mi celý plán sesypal jako domeček z karet!
Chtělo se jí bušit hlavou do dveří a řvát strachy a zklamáním.
Celluci natáhl ruku a jako by jí četl myšlenky, vzal její bradu jemně do dlaní a otočil ji k sobě.
„Ukaž, já to zkusím.“
Nevěřila si natolik, aby se opovážila něco říct, takže jen přikývla, postavila se a podala mu zbývající šperháky.
„Ne. Tohle není zrovna můj styl.“ Vrátil jí baterku a dodal: „Počkej tady.“
Zmizel dřív, než mohla něco namítnout, a na jeden krátký okamžik se zdálo, jako by ho pohltila tma. Než si stačila posvítit baterkou, byl už mimo její dosah. Pak se ozvalo známé kovové zaskřípání a protější strana chodby se jí zjevila nikoli sice přímo před očima, ale aspoň tak, že ji přinejmenším viděla.
Co sakra dělá u hlavního uzávěru vody?
Aniž by se obtěžoval za sebou znovu zavřít, vynořil se chvíli nato opět zpoza rohu a v obou rukou držel…
… kus trubky?
Když se vracel, ustoupila mu z cesty. Vrazil jeden její konec skrz očko zámku a zapřel ji o kovový plát kryjící dveře. Zhluboka se nadechl a celou vahou se opřel o protější konec.
Trubka se zakousla do dveří a kov se prohnul.
S tváří zrudlou námahou Celluci neartikulovaně zavrčel jakousi nadávku, vděčný za to, že konečně dostal příležitost někde si vybít všechen adrenalin, který se v něm během téhle noci hrůzy nashromáždil.
Závora se pomalu ohnula.
„Miku…“
„Teď. Ne.“
Kousek po kousku začaly vylézat ven jednotlivé šrouby.
„Ještě. Malý. Kou…“
Celé zabezpečení náhle povolilo, zarachotilo o zem a Celluci se zapotácel. Klopýtl, málem upadl a pak se s funěním opřel o trubku.
Vicki přikročila a zvedla zpod hromady šrotu upadlý šperhák. „Tvůj specialista na vloupačky používal zjevně poněkud přímější metody než ten můj,“ zamumlala suše.
Celluci zalapal po dechu. „Zjevně.“
Zaraženi tímto naprosto normálním dialogem jeden na druhého chvíli hleděli a pak se Vicki mihlo po tváři cosi jako úsměv, natáhla ruku a shrnula mu z čela loknu černých vlasů. „No tak to teda,“ řekla táhlým hlasem a cítila, jak ji opouští část nahromaděného zoufalství, „třikrát hurá testosteronu.“
Celluci vyprskl, narovnal se a odhodil trubku. „Mě osobně udivilo, že jsi z toho kufru, co s sebou pořád taháš, nevylovila kostku plastické trhaviny.“ Odstrčil nohou ohnutou závoru, otevřel dveře a zašátral uvnitř po vypínači.
Nebylo pochyb o tom, že konečně našli rozvodnu.
A ještě něco.
„Vicki…“
Zápasila o vládu nad vlastním hlasem. „Vidím.“
~~~
Pach krve ho vytáhl z jámy, do níž ho uvrhlo vyčerpání, a znovu ho ovládl Hlad.
~~~
Někdo, něco, bušilo zevnitř boxu.
„Henry?“ zavolala Vicki, kladouc jednu nohu před druhou, aniž si uvědomovala, že by se k tomu vědomě rozhodla.
Žádná odpověď nepřišla – jen pokračující bušení.
Druhé jméno zavolat nedokázala. Co kdyby opravdu dostala odpověď.
„Vicki, nech to na mně…“
„Ne. Tohle je něco, co musím udělat sama.“
„Samozřejmě,“ zavrčel Celluci, potýkaje se s ochromující hrůzou, kterou u něj pohled na box z nerezové oceli vyvolal, a přesunul se za její levé rameno. K čertu, Vicki, proč se prostě neobrátíš a nevezmeš do zaječích? Abych mohl udělat to samé i já…
Viděla, jak se její odraz každým krokem zvětšuje. Čím blíže se dostávala, tím větší vzdálenosti se její mysl dožadovala, až se nakonec zastavila takřka na dosah boxu, podívala se do svých vlastních očí a narovnala si brýle. Zmocnil se jí pocit, že celá situace sklouzla někam mimo realitu.
Vždyť já se na horory ani nedívám, řekla sama sobě. Tak proč, k čertu, hraju v jednom z nich hlavní roli?
Sledovala, jak se její paže zvedá, jak ruka bere západku, jak ji prsty lehce vytáčejí do strany… Víko odlétlo a srazilo jí ruku stranou.
Zachytila letmý obraz bledé tváře pod rudozlatými vlasy. Pak, dříve než stačila zareagovat, se na ni sneslo cosi černého a těžkého, až se poslepu zapotácela. To studené a vlhké něco jí ovinulo hlavu a s obscénní důvěrností ji objalo kolem ramen. Zatímco její hrdlo vyráželo ječivé skřeky nepříčetné hrůzy, sápala se v panickém děsu po té věci rukama.
Nakonec, když se její hrůza začala pomalu přetvářet v zuřivost, to ze sebe strhla a mrštila tím o podlahu. Brýle, které jí visely už jen za jedno ucho, začaly padat a probudily v ní ještě větší děs z téhle konkrétní ztráty. To způsobilo, že opět získala příčetnost a mohla si je narazit zpátky na nos.
U nohou jí ležela hromádka černé kůže.
Henryho dlouhý plášť.
Náhle, jako by v ní to poznání aktivovalo spínač, začala vnímat vrčení. Pak se ozvalo zaklení a náraz těla o tělo. Ovinula si ucho tašky kolem zápěstí – jinou zbraň u sebe neměla – a prudce se otočila; právě včas, aby viděla, jak Celluci nastrčil nohu mezi sebe a Henryho a s její pomocí mrštil menším mužem přes místnost.
Henry byl do půl pasu nahý a jeho tělo zářilo jako alabastr, jen na vnitřních stranách obou předloktí byly vidět ametystově zbarvené modřiny. Využil energie dopadu k tomu, aby se překulil a zase vymrštil na nohy, načež se znovu vrhl do útoku.
Celluci pod silou nárazu zabručel a loktem udeřil Henryho ze strany do hlavy, ale bez zjevného účinku.
Za poslední rok se Vicki jednou nebo dvakrát naskytla příležitost na okamžik spatřit to, co se skrývalo za maskou civilizovanosti, kterou Henry nosil. Dokonce ji podobné množství smrtící síly držené na tak chatrné uzdě i vzrušovalo – a to i ve chvílích, kdy jí na těle vyrazil studený pot a zdravý rozum uvnitř její hlavy křičel: „Utíkej!“
Jednou ji varoval, že v jeho rase dřímá bestie mnohem blíže povrchu, než je tomu u smrtelníků.
Nyní byla bestie volná.
~~~
Celluci si sotva stačil všimnout, že box je otevřený, když se náhle ocitl na zádech a bojoval o holý život. Když dopadl na podlahu, sevřel mu Henry Fitzroy hrdlo. Detektivovi se několik prvních okamžiků zápasu podařilo přežít jen proto, že jeho protivník měl jednu ruku tak oteklou a nepoužitelnou, že ho s její pomocí nedokázal udržet.
Zatímco levou rukou páčil Fitzroyovi bradu směrem vzhůru a pravou se mu snažil odervat prsty, které mu drtivě svíraly průdušnici, dostalo se Cellucimu, co se upírů týče, náhlého a zcela nevyhnutelného prozření.
Letmo jejich skutečnou tvář zahlédl minulý srpen, když zemřel Mark Williams, ale tuto zkušenost nebylo těžké pohřbít ve spletitém klubku dojmů, které Henry vyvolával. Navzdory své žárlivosti rozpoznal tenkrát sílu Henryho osobnosti a reagoval na ni. Když je svedl dohromady boj proti Anwaru Tawfikovi, obdiv nevyhnutelně přešel v úctu. Ostatní emoce, jež se nedaly tak snadno definovat, z větší části prostě ignoroval.
Nyní jejich čistou esenci vydestiloval boj o přežití.
Je silnější. Rychlejší. Další výhodu mu poskytla sama zběsilost útoku. Celluci se opřel nohou o horní část Fitzroyovy pánve a odhodil menšího muže přes místnost. O vteřinu později se na něj upír hnal znovu.
„Do prdele!“
Zaryl se mu nehty do tváře. Z Fitzroyovy prudké reakce poznal, že prorazil kůži.
Zoufale škubl hlavou do strany a uslyšel, jak mu u ucha klaply zuby. Nikdy jsem si nevšiml, že má ten parchant takové tesáky!
Dá si mě k obědu.
Jsem mrtvola.
~~~
Není to kvůli tomu, co mu udělali. On jde po krvi! Emocionální reakce trvala na tom, aby se zapojila do boje a odervala Henryho od Celluciho hrdla. Pudovější reakce navrhovala, aby vzala nohy na ramena. Rázně oba hlasy umlčela, a i když se třásla po celém těle, zůstala stát na místě. Sakra, Vicki, přemýšlej! Vzpomeň si, co ti říkal!
Mluvil o touze po nasycení, jako by to byla síla nezávislá na zbytku jeho osobnosti – síla, kterou musel ovládat jistým množstvím vědomého úsilí.
Dobrá. Přestal se ovládat. Má Hlad. Nebyla to obtížná dedukce, jeho potřeba byla tak hmatatelná, že mezi stěnami malé místnosti doslova burácela. Ti hajzlové mu nejspíš celou dobu odebírali krev kvůli testům. Krev je to jediné, co Henry má. Musí ji nahradit. Rozsápe Mikovi hrdlo, aby se k ní dostal. Tak mu poskytnu snadnější zdroj. Takový, o který nebude muset bojovat.
Vicki klesla na kolena, převrátila kabelku dnem vzhůru a začala hledat nůž.
~~~
Mike Celluci byl pořádný kus chlapa, těšil se výborné fyzické kondici a jeho sílu a rychlost navíc zvyšovalo vědomí toho, že pokud prohraje, zemře.
K jeho velkému štěstí byl Henry Fitzroy nejen oslabený ztrátou krve, ale také vyčerpaný a zraněný, poté co se pod vlivem Hladu pokoušel dostat ven z boxu.
Což pouze oddalovalo nevyhnutelné.
Krvácel ze spousty menších ran, v hrdle ho pálil horký dech a klouby mu praštěly, ale Fitzroyovy zuby se navzdory všemu blížily k cíli a Celluci s chladnou jistotou věděl, že prohrává. A nemohl s tím vůbec nic udělat.
~~~
S krví stékající do dlaně se Vicki vrhla přes místnost, zabořila prsty Henrymu do vlasů a trhla mu hlavou vzhůru.
~~~
Celluci zřetelně vnímal na kůži, jak se Henryho rty stahují vzhůru, a pocítil lehounký polibek bolesti. Pak se žhavý dotek prudce přerušil a zuby proťaly prázdnotu mezi jeho čelistí a krkem.
~~~
Vicki se nad oběma muži rozkročila a trhla znovu, silněji.
Henry zavyl a vztyčil se na kolenou.
Kdyby ho nedržela za vlasy, ztratila by rovnováhu, ale takto se jí podařilo přehmátnout, a zatímco jí z ruky crčela krev, vsakovala do rukávu a kapala na podlahu, vrazila mu zraněnou ruku přímo do tváře.
Vykřikla, když se jí jeho zuby zaťaly hluboko do masa a prsty nezraněné ruky stiskly paži téměř až na kost. Pak vykřikla podruhé, to když začal sát a zoufale pohyboval ústy po jejím zápěstí.
Mlhavě si vědoma Celluciho, plazícího se z dosahu, napůl sklouzla podél Henryho těla, dokud neklečela za ním, a volnou rukou mu sjela z vlasů k rameni. Se zavřenýma očima vnímala, jak její krev proudí do jeho těla, cítila, jak se jí zmocňuje jeho naléhavá potřeba a vleče ji s sebou, cítila, jak se v jeho Hladu začíná ztrácet. Když mu vnutila svou krev posledně, byl jen pasivní příjemce. I když ji nyní nejspíš nepotřeboval o nic naléhavěji než tenkrát, byl všechno, jen ne pasivní.
V tomto sycení byla opravdovost, která sežehla veškeré vzpomínky na všechny ostatní případy, kdy Henry pil její krev.
Prudce otevřel oči, zklamaně zavrčel, odmrštil její zápěstí stranou a otočil se k ní čelem. Ucukla. Následoval ji, rty a zuby potřísněné krví, a očima ji nutil, aby mu nastavila hrdlo, aby se poddala.
Cítila, jak zvedá bradu, a násilím ji přiměla znovu klesnout. „Na to, kurva, zapomeň!“ Její drsný šepot byl právě tak silný, aby se donesl pouze k němu. „Budeš se krmit tam, kde ti to dovolím.“ Natáhla mezi ně levou ruku a ve vzduchu se zatřpytily šarlatové stružky krve.
~~~
Nestačilo to. Krev tekla příliš pomalu.
Srazil její ruku stranou, přiložil zuby k hebké pleti na hrdle a vdechl sytý pach života.
Života…
Tenhle život znal.
Pak se s řevem znovu vrhl vpřed Hlad, zbavený pout, a jeho zuby proťaly kůži.
Ze strany přišel silný úder. Kontakt se přerušil, on upadl, ještě ve vzduchu se přetočil a dopadl na záda, kde zůstal ležet a hleděl vzhůru na jakéhosi černovlasého samce, který se ho opovážil odtrhnout od jeho kořisti.
Další úder. Popadl ho za nohu a trhl, přičemž se tímtéž pohybem vymrštil zpátky na kolena.
~~~
Vicki sykla, když Celluci narazil do zdi, ale zároveň nespouštěla oči z Henryho. Na kratičký okamžik ucítila, jak jeho Hlad zakolísal. Mohla k němu proniknout. Musela k němu proniknout. Byla to jediná šance, kterou všichni tři měli.
Silně sevřela pravou ruku nad ránou – podle bolesti, kterou jí to způsobilo, usoudila, že jí musel zuby původní řez podstatně rozšířit – a znovu mu nabídla levačku.
Už už se po ní chtěl vrhnout, když se zarazil a pomalu zvedl oči od rány zalité krví k její tváři.
~~~
Hlad se vzpínal a svíjel, ale on načerpal sílu z krve, kterou už vysál, a pevně ho držel.
Načerpal sílu z její krve.
„Henry?“
Henry. Ano. Jméno, které dokázalo spoutat Hlad. Přinutil své rty vyslovit druhé jméno, které ho mohlo pomoci dostat zpátky pod zámek.
„Vicki.“
~~~
Když se zapotácel, zamračila se a sunula se k němu, stále na kolenou. „Henry, nesmíš se přestat sytit. Ještě sis nevzal ani zdaleka tolik, kolik potřebuješ. A navíc…“ sklopila zrak k zápěstí a rychle ho znovu odvrátila. „A navíc,“ zopakovala, „teď to jen bezúčelně rozléváme po podlaze.“
Henry zasténal a zhroutil se.
Vicki ho zachytila, přičemž mu potřísnila záda krví. Uchopila ho druhou rukou, složila nohy pod sebe a položila si ho do klína.
„Ne…“ Sotva mu přiložila zápěstí k ústům, prudce ho odstrčil. Krátký závan její chuti málem znovu zbavil Hlad okovů. Už pouhý pach krve povážlivě lomcoval narychlo vztyčenými bariérami. „Nemám takovou důvěru… sám v sebe.“
Znovu mu přiložila zápěstí k ústům a krev mu začala stékat po stisknutých rtech a kanout po tvářích. To, že byl tak slabý a nedokázal ji zastavit, jen dokazovalo pravdivost jejích slov.
„Prokristapána, Henry, přestaň si hrát na mučedníka. Já ti důvěřuju.“
Cítila, jak váhá, a pak ucítila, jak rozevřel rty. Když se k ní přitiskl a začal sát, ovinula její paži bolest z poraněné tkáně jako ostnatý drát. Svaly se jí napjaly, ale podařilo se jí neucuknout, pak byla bolest pomalu zatlačena do pozadí povědomým rytmem a reakce jejího těla se začala blížit čemusi velmi podobnému postkoitální malátnosti. Položila Henrymu tvář na temeno hlavy a vzdychla.
„No není to kouzelné,“ zabručel Celluci, zatímco hleděl na ten živý obraz a stíral si z tváře krev. „Láska je všemocná.“ Sykl, přidřepl si k nim a zahleděl se do toho, co viděl z Vickiiny tváře. „Jsi v pořádku?“
Vtažena do neovladatelného víru Henryho touhy se ani nenamáhala zvednout hlavu. Nebyla by se vůbec obtěžovala s odpovědí, kdyby si ji nežádala starostlivost, kterou zaslechla v Celluciho hlase. „Nic mi není.“ A pak, když si trochu opožděně uvědomila, že si Celluci zaslouží něco víc, dodala: „Myslím, že mi nic není.“
„Skvělé.“ Změnil polohu. Z nějakého důvodu to bylo mnohem intimnější, než kdyby je sledoval, jak se milují. S námahou potlačil nutkání Henryho popadnout a natlačit ho zpátky do izolačního boxu. „Jak poznáš, že už má dost?“
„On to pozná. Přestane.“
„Fakt? A co když potřebuje víc, než můžeš postrádat?“
Vicki znovu vzdychla, ale tentokrát zněl výdech naprosto jinak. „Nevezme si víc, než můžu postrádat.“
Celluci se chytil otevřeného víka boxu a s námahou se zvedl na nohy. „Zajisté mi promineš, když na to nebudu příliš spoléhat. Ještě před pár minutami byl připravený nás oba zabít.“
„To bylo předtím…“
„A teď je teď? Velmi hlubokomyslné, Vicki. Velmi hlubokomyslná blbost. Buď do patnácti vteřin přestane, nebo ho odtrhnu od bradavky.“
„To nebude nutné, detektive.“ Toto prohlášení, byť vyslovené sotva slyšitelným hlasem, neponechalo žádný prostor k diskuzi.
Henry, který se odtáhl právě na tak dlouho, aby mohl říct těch pár slov, znovu přitiskl ústa k Vickiině ruce a stiskl okraje tržné rány k sobě, aby mohly začít působit hojivé látky obsažené v jeho slinách. Všude kolem sebe cítil Vickiin život, a třebaže to poslední, po čem právě teď toužil, bylo odtrhnout se od něj, kdyby pokračoval v sycení, jen by je tím oba dva přivedl do nebezpečí. Ona by zemřela ztrátou krve a on tím, že by ztratil ji. Vzal si vše, co si hodlal vzít.
Už podruhé mu zachránila život. Poprvé nevěděla, co riskuje, a tenkrát, po prohraném boji s démonem, ležel Hlad vedle něj v temnotách a nebylo třeba držet ho pod kontrolou. Tentokrát věděla, co mu nabízí, a nabídla mu to navzdory tomu, že jeho rozběsněný Hlad právě zlomil okovy. Chtěl jsem ji slyšet, jak říká, miluji tě. Právě jsem to slyšel.
A co jí na oplátku poskytl on?
„Omlouvám se, Vicki.“ Položil hlavu na její ňadro a šetřil tu trochu čerstvě nabytých sil. „Můžu zastavit větší část krvácení, ale ránu zacelit nedokážu. Budeš potřebovat obvaz.“
Vicki se podívala na své zápěstí a obrátil se jí žaludek. „Ježíši Kriste.“ Polkla žluč. „Vypadá to, že by to mělo bolet o hodně víc, než to opravdu bolí.“ Náhle se jí to splnilo. „Sakra…“
Celluci sebral z boxu Henryho košili a poklekl. „Myslím, že ‚Ježíši Kriste‘ to zhruba vystihuje. Do hajzlu, Fitzroyi, ty jsi prostě zvíře!“
Henry se klidným pohledem zadíval do detektivových rozzlobených očí. „Ne když tomu dokážu zabránit,“ řekl tiše.
„Jo. Jasně.“ Celluci sklopil zrak jako první a zakryl vlastní zmatené pocity – Málem nás oba zabije. Vyhryzne Vicki z ruky kus masa. A já ho lituju? – převazováním Vickiiny paže. „Máš kliku,“ zabručel a převazoval dál Henryho košili kolem rány. „Vypadá sice ošklivě, ale myslím, že šlachy poškozené nemáš. Zahýbej prsty.“
„Bolí to.“
„Stejně s nimi zahýbej.“
Vicki ho s polohlasnými nadávkami na rtech poslechla a všichni tři úzkostlivě sledovali, jak jí to jde.
„Co jsem ti říkal.“ Cellucimu se úlevou roztřásly prsty, když dokončil tlustý obvaz a zvedl v každé ruce jeden rukáv. „Z tohohle uděláme závěs, abychom to znehybnili, ale jakmile odsud vypadneme, půjdeš na pohotovost.“ Když jí svazoval rukávy za krkem, sklonila Vicki hlavu a on se na chvíli dotkl tváří jejích vlasů, hodně podobně, jako to dříve udělala ona s Henrym – ten se stále opíral o její zdravou ruku. „Myslel jsem…“ Myslel si, že až mu odtrhne zuby od jejího hrdla, bude mrtvá. Myslel si, že se pokouší o sebevraždu, když se mu nabídla podruhé. A když to opravdu zabralo, myslel si… myslel si… už ani sám nevěděl, co si vlastně myslel. „Myslel jsem, že je po všem,“ dokončil zlomeným hlasem a sedl si na paty. A jestli se mě zeptá, co tím myslím, nevím, co jí na to řeknu.
Pak se mu rozšířily panenky a vyprskl.
Henry se lekl a vztyčil se do sice nejistého, ale takřka vzpřímeného sedu.
Vicki svraštila obočí. „Čemu se sakra směješ?“ dožadovala se.
Celluci mávl rukou k nim oběma a vyprskl podruhé. „Na chvilku jste mi připomněli Michelangelovu Pietu. Znáte přece tu sochu Madony držící na klíně Kristovo tělo.“
„A myslíš si, že jsem nebyl v roli Krista dobrý?“ otázal se Henry.
Celluci se na něj pozorně zadíval – na jeho podlitiny, na hrůzu, která mu stále čišela z oříškových očí, na tu směsici fyzického mládí a kmetského věku, na téměř viditelné známky pevného sebeovládání, které z něj opět vyzařovalo – a zavrtěl hlavou. „Popravdě,“ řekl, „co se Kristů týče, už jsem viděl horší. Ale tahle ženská se na Madonu…“
Znovu vyprskl, když si ho Vicki změřila dopáleným pohledem. „Ale tahle ženská se na Madonu rozhodně moc nehodí.“
Vicki zacukalo v koutcích úst. „Ty prohnilý parchante,“ začala, ale pak se neudržela a zavyla smíchem.
Načež se Celluci přestal ovládat.
Henry váhal, nervy měl nadranc a nebyl si jistý, jestli by to neměl pokládat za urážku, jenže Vicki se neurazila, nebo za rouhání, které nikdo neměl v úmyslu – ačkoli smysl pro čest ho nutil přiznat, že na tom, co Celluci říká, něco je. Když už nedokázal odolat očistnému přívalu emocí, přidal se k nim.
A pokud v jejich smíchu zaznívaly i trochu hysterické tóny, všichni tři je shodně ignorovali.
~~~
„Hej, Fergussone! Co tady zase děláš, chlape?“
„Něco jsem tu zapomněl.“ Detektiv Fergusson zvedl ze stolu podlouhlou papírovou tašku a povytáhl z ní láhev pěny do koupele tvarovanou jako Želva Ninja tak, aby jeho kolega poznal, co to je. „Poslala mě pro to dcera. Cestou do postele mě informovala, že prý sliby chyby.“
„Kolik jí je. Čtyři? Pět?“
„Pět.“
Detektiv Brunswick potřásl hlavou. „Je jí teprve pět a už si tě omotala kolem prstu. Člověče, až bude v pubertě, tak z ní zešedivíš.“
Fergusson se zasmál a nacpal si tašku s láhví do kapsy pláště. „Tou dobou už mi přestane dávat tolik zabrat její matka.“ Natáhl se a zamžoural na kus oranžového papíru korunujícího hromadu hlášení jako čtvercová poleva na dortu. „Co je sakra tohle?“
„Volala ti nějaká ožralá ženská a chtěla se přiznat.“
„K čemu?“
„Že potopila Lusitanii? Zastřelila JFK? Porušila ústavu? Já nevím. Mně se přiznat nechtěla.“
„Kristepane, proč se vždycky lepí jen na mě?“
Brunswick se zazubil a poklepal si na pistoli. „Protože jsi takové zlatíčko.“
„Ty jdi taky do háje,“ zamumlal roztržitě Fergusson, zabraný do čtení vzkazu. „Vedoucí katedry přírodních věd?“
„Z nějakého důvodu byla přesvědčená, že bych ji měl znát. Dokonce mi řekla, že ji zná každý.“
Chvíli se díval kolegovi do tváře a úsměv mu zmrzl na rtech. „Nemyslíš si, že je v tom něco víc než jen blábolení, že ne?“
„Já nevím.“ Zmačkal papír, nacpal si ho do kapsy vedle dcerčiny pěny do koupele a výraz jeho tváře připomínal loveckého psa meditujícího nad kostí. „Možná.“ Pak pokrčil rameny a povzdechl si.
„Možná že ne.“
~~~
„Ještě jste mě ani zdaleka nepřesvědčili, že bychom se odsud neměli okamžitě zdekovat,“ zabručel Celluci. „Ty,“ ukázal prstem na Henryho, „jedeš na půl nádrže. A tobě chybí tak litr a půl.“
„Tolik ne,“ namítla Vicki, přestože podle toho, jak se cítila, by si na to rozhodně nevsadila.
Celluci ji ignoroval. „My všichni vypadáme, jako bychom prošli válkou. Pojďme odsud vypadnout a čištění nechme na policii.“
„Miku…“
„S Mikem na mě nechoď. A chci, aby se na to tvoje zápěstí podíval doktor, dřív než do toho chytneš gangrénu a budou ti tu ruku muset uříznout.“
„Do téhle rány se infekce nedostane,“ ujistil ho Henry tichým hlasem. „A já mám v úmyslu do té laboratoře jít.“ Natáhl obě ruce. Třebaže podlitiny už vybledly z fialových na zelené a zlomeniny v ruce začaly srůstat, stopy po jehlách byly stále velmi zřetelné. „Když mě, jak říkáte, Catherine neodstěhovala dřív než pozdě odpoledne, bude tam mít veškeré vzorky a výsledky testů. Musíme je zničit.“
„Ale no tak, Fitzroyi,“ povzdechl si Celluci. „Až se přijde na to, jak si tihle lidi zkoušeli hrát na doktora Frankensteina, neuvěří jim nikdo ani slovo.“
„Na to nemůžu spoléhat.“
Celluci přejel pohledem od Henryho k Vicki a zase zpátky a pak si prudce vjel oběma rukama do vlasů. „Ježíši, s vámi nemá člověk nikdy na vybranou. Tak dobře, dobře, půjdeme.“
„Řekl jsem, že tam mám v úmyslu jít já,“ poznamenal Henry. „Vy se mnou chodit nemusíte.“
„Na to, kurva, zapomeň,“ řekl Celluci bez obalu. „Nemáš představu, čím jsme prošli, než jsme tě našli. Dokud tě s příchodem rána nenacpeme zpátky do té tvé komory, nehneš se od nás ani na krok. Pokud ovšem…“ povytáhl významně obočí.
Henry se pousmál. „Jste oba v dokonalém bezpečí. I když mám pořád hlad, Vickiina krev více než stačila k tomu, abych se znovu začal ovládat.“
Celluci podvědomě zvedl ruku k místu na krku, kde ho poznamenaly Henryho zuby. Zlostně ten pohyb přeměnil v hrubé gesto ke stěně plné panelů a elektrických drátů. „Pořád máme v plánu vypnout proud?“
Vicki přikývla a okamžitě toho litovala, protože měla pocit, že její hlava by ráda pokračovala v pádu. „Důvody se nezměnily. Pokud v téhle budově probíhají další podobné… experimenty, chci, aby okamžitě přestaly.“ Odmlčela se a ztěžka polkla. Doktorka Burková řekla, že její matka chodí kolem. Vypnout matku a zařídit, aby zemřela podruhé, nebude tak snadné. „Měli bychom mít asi pětačtyřicet minut nouzového osvětlení – ne že by zrovna mně k něčemu bylo. To je spousta času, abychom se dostali do laboratoře, udělali, co je potřeba, a vypadli. Zbytek můžeme nechat na policii.“ Podívala se Cellucimu do očí a neuhýbala. „Slibuji.“
„Fajn.“ Přešel do rohu místnosti, kde ze zdi vycházel silný umělohmotný kabel a mizel v kovové skříňce o velikosti asi jeden a půl čtverečního metru. „Tohle je hlavní napájecí zařízení, takže tady musí být i hlavní jistič.“
Vicki, stojící těsně za ním, mu nakoukla přes rameno. „Jak to víš? Já myslela, že tvůj táta byl instalatér.“
„To je chlapská záležitost, tomu bys nero… Au! Sakra, Vicki, to bylo poslední místo, na kterém jsem neměl modřinu.“
„Bylo,“ zopakovala Vicki a zapnula baterku. „Tak to vypni.“
Jistič, asi třicet centimetrů dlouhý a po celém povrchu pokrytý rzí, se nemínil vzdát tak snadno. „S touhle věcí,“ zasupěl Celluci a pověsil se na něj celou váhou, „se nehnulo od doby, kdy sem zavedli elektřinu.“ Násilím se mu ho podařilo sklonit zhruba do úhlu čtyřiceti pěti stupňů, ale dál s ním nehnul. „Potřebuji páku. Ta trubka, co jsme s ní vypáčili dveře…“
„Dovolíš?“ Henry se natáhl přes Celluciho, sevřel páku jističe dlouhými bledými prsty a jediným plynulým pohybem ji přirazil dolů, kde ji ulomil.
Světla v rozvodně pohasla.
„Já myslel, že jsi ještě nezískal zpátky všechnu sílu.“ Celluci mhouřil oči v kruhu světla vrhaném Vickiinou baterkou.
Henry, který o krok ustoupil, aby si chránil citlivé oči, na chvíli zapomněl, že ho nemohou vidět, a pokrčil rameny. „Taky že nezískal.“
„Ježíši Kriste. Jak silný vlastně jsi?“
Henry ovládl pokušení vytahovat se a zvyšovat svou výhodu nad sokem, který se z jakéhosi důvodu stal něčím mnohem víc, a spokojil se s diplomatickým: „Ne dost, abych se dostal na svobodu sám.“ Což byla koneckonců ryzí pravda.
~~~
Catherine se zamračila nad mikroskopem. Musel existovat způsob, jak využít regeneračních schopností upírových buněk k tomu, aby prodloužila omezenou životnost svých bakterií. Jakmile ho nalezne, bude moci vypěstovat nové bakterie pro číslo devět a zachránit ho před rozkladem, který se stal osudným všem ostatním. Zvedla oči a vrhla letmý úsměv na druhou stranu místnosti, kde číslo devět seděl na kraji postele a trpělivě ji sledoval.
Náhle zhasla všechna světla a nepřetržitý hukot počítače pohltilo ticho, které se rozšířilo spolu s temnotou.
„To je ona!“ Catherine se pevně chytila oběma rukama stolu, dokud se její svět neustálil. „To udělala ona. Chce, abys zemřel.“ Převrhla stoličku, zvedla se a s rukama toporně nataženýma před sebou klopýtala ke dveřím. Chvíli zápolila se zámkem a pak vyšla na chodbu.
„Už to zašlo příliš daleko. Musíme se vrátit do laboratoře. Pojď,“ zavolala přes rameno. „Společně ji zastavíme.“
~~~
Číslo devět stěží viděl ve dveřích její siluetu. Vstal a pomalu se šoural k ní.
Společně.
Toužil ji vidět lépe.
~~~
Catherine, která těkala pohledem od stínu ke stínu a pátrala po možné přítomnosti doktorky Burkové, si ani nevšimla, že z očí čísla devět nyní do tmy slabě fosforeskuje hniloba.
2024 ©