Patnáct
Náhlá tma vrhla doktorku Burkovou ke zdi, kde zůstala stát se srdcem v krku a dlaněmi zvlhlými potem. Cítila, jak záplava adrenalinu ukusuje z dojmu neskutečnosti okolního světa navozeného alkoholem, a zoufale se snažila uklidnit. Ocitnout se v téhle budově střízlivá rozhodně nebylo součástí plánu.
„Já věděla, věděla, věděla, že jsem si měla všít š šebou zbytek… té druhé… láhve,“ zamumlala a její hlas se téměř ztratil cestou skrz hrdlo, kolem zubů a přes rty, kterou musel překonat, než se dostal z jejích úst.
Když se na obou koncích chodby stejně náhle rozsvítila světla napájená ze záložních baterií, zamávala vítězoslavně nad hlavou Donaldovou bundou. „Ha, ha! Třikrát hurá pro moderní tech… niku! Vypadne proud, naskočí nou… zové osvětlení. Cha! To udělali sakra dobře,“ pokračovala, klopýtajíc dál. „Jinak by tu zatracenou laboratoř nikdy… nenašli. Mohli by tu bloudit celé… dny. Možná i… měsíce.“
Zamžourala do chodby. „Když už o tom… mluvíme. Kde to vlastně jsem?“ Chtělo to chvíli soustředěného úsilí, než poznala nadcházející rozvětvení ve tvaru písmene T. Levá odbočka končila ve slepé uličce, poté co prošla přednáškovou halou a sestoupila po krátkém schodišti dolů, ale pravá ji s trochou štěstí nakonec dovede k zadním dveřím laboratoře. Ty malé dřevěné dveře sice vedly do skladiště, které nikdy nepoužívali, ale doktorka Burková se hned zpočátku postarala, aby od nich měla klíč.
„Možná jsem tušila, že se stane… něco takového,“ svěřila se důvěrným hlasem hasicímu přístroji. „Možná jsem se chystala na to… až šílené Cathy… nadobro přeskočí.“
A byla jsi opravdu připravená, otázal se jí hlas rozumu, uvážíme-li, co se stalo Donaldovi?
Tenhle hlas nedokázala umlčet ani láhev tvrdého alkoholu, ale zvládla aspoň to, že se dal velmi snadno ignorovat. Tak toho doktorka Burková využila.
~~~
Zatímco Vicki vnímala nouzové osvětlení jen jako bílé špendlíkové hlavičky v černé látce, jejím společníkům zjevně poskytovalo světla víc než dost. Henry, vzhledem k tomu, jak málo mu stačilo, viděl pravděpodobně zcela zřetelně, a o Cellucim ze zkušenosti věděla, že se ve tmě orientuje nadprůměrně dobře. Bože, jak jim záviděla, že se mohou pohybovat volně a beze strachu, že špatně došlápnou nebo do něčeho vrazí, že dokážou včas zahlédnout každý pohyb ve stínech a tak…
A tak co?
Tuhle otázku odsunula Vicki stranou a soustředila se na to, aby se nepohybovala rychleji než okruh viditelného světa kolem ní. Přestože neustále mířila baterkou do země pár kroků před sebou, aby oba muže neoslňovala, nechávala malou část světla dopadat i na Henryho. Po tom všem, čím prošli – čím si prošli všichni tři – neměla v úmyslu dopustit, aby jen kvůli jejímu chabému zraku sklouzl znovu do temnoty.
Henry byl v bezpečí.
Zachránili ho.
Její matka byla mrtvá, ale Henry zůstal naživu, byl s nimi a v bezpečí.
To znamenalo hodně.
Ztěžka oddechujíc, s Celluciho rukou zaklesnutou do ohbí lokte zdravé paže, sledovala, jak se ta část Henryho, kterou viděla, vynořuje ze schodišťové šachty. Zamžourala na červenou špendlíkovou hlavičku žhnoucí v temnotě, která musela označovat východ. „Jste si vy dva jistí, že to jsou ty správné dveře?“
„Já jsem si jistý.“ Henryho hlas zněl ploše a bezvýrazně. „Tady je puch zvrácené smrti nejsilnější.“
„Henry…“ Vicki se vysmekla z Celluciho sevření a lehce ho šťouchla baterkou do boku. „V laboratoři to bude ještě horší.“ O tom, v jakém stavu našli Donalda, mu řekli, ještě než odešli z rozvodny. Všichni tři potřebovali chvíli na to, aby se vzpamatovali. „Můžeš počkat na chodbě, jestli si myslíš, že pach bude příliš silný.“
„Jediný rozdíl spočívá v intenzitě,“ odpověděl Henry příkře, aniž se otočil. Už viděl obrys dveří na druhé straně chodby. „Do té laboratoře můžu jít klidně s vámi, protože ani tady stejně nic jiného necítím.“
Pak sáhl za sebe, přejel prsty po teplé pleti její ruky a jemnějším tónem pokračoval: „Příležitost k útěku jsme už všichni tři propásli. Nastal čas, abychom se posledním několika hrůzám postavili čelem a…“
„Pak odsud vypadli,“ dokončil za něj Celluci. „K čemuž nedojde, jestli tu budeme trčet a mlít pantem. Jdeme.“ Znovu vzal Vicki za ruku, vlekl ji vpřed a nutil tím Henryho, aby šel dál, nebo zůstal vzadu. Kdyby vypadli z rytmu, nejspíš by to nikdy nedokončili. A on už hodně dlouho necítil takovou touhu něco dokončit. „Horší než ta předchozí návštěva to pro nikoho z nás rozhodně být nemůže.“
Vicki pevněji stiskla baterku, děkujíc Bohu za to, že je ze silné gumy se vzorkem. Měla totiž tak zpocenou ruku, že jakýkoli hladší povrch by jí hned vyklouzl. Postavit se čelem posledním několika hrůzám. Panebože, doufám, že ne.
Laboratoř – možná proto, že šlo o tak velikou místnost, ale možná i proto, že po století rekonstrukcí se budova jednoduše vzpírala jakékoliv logice – byla vybavena vlastním nouzovým osvětlením.
„No, díkybohu za drobné radosti,“ zamumlal Celluci, sotva vešli dovnitř. „S tímhle bych ve tmě rozhodně být nechtěl.“
Vicki o to letmo zavadila paprskem světla z baterky. V temnotě se na okamžik zaleskla nerezová ocel, načež se znovu ponořila do stínů.
Veškerá hrůza nyní spočívala pouze v paměti, neboť tělo, které se nyní v izolačním boxu nacházelo, bylo pouze mrtvé, a se smrtí se všichni už dávno vypořádali. Opravdu je nanejvýš upřímně mrtvý. Potlačila zahihňání a razantně myšlenku potlačila. Bylo by až děsivě snadné přestat se ovládat.
Henry box ignoroval a s pláštěm povlávajícím na holých ramenou ráznými kroky přešel celou místnost k jedinému zbývajícímu počítači. Jelikož byl přívod energie vypnutý, neměl jak zjistit, jestli opravdu obsahuje soubory, které se jím zabývaly. Mohl jen předpokládat, že pokud Catherine prováděla testy v této laboratoři, musela zadat údaje právě do tohoto počítače.
„Fitzroyi.“
Otočil se, svíraje v rukou svazek kabelů.
„Tohle by sis měl taky radši schovat.“ Celluci mu podal peněženku, kterou před chvílí zvedl ze země a do níž byly volně vloženy různé průkazy a legitimace. „Nebudeme dávat detektivu Fergussonovi příležitost, aby dospěl ke zřejmým závěrům.“
„Děkuji.“ Henry vše rychle zkontroloval a vrazil do kapsy pláště. „Kdyby se policii podařilo prokázat, že s tím mám něco společného, musel bych zmizet.“ Letmo se na detektiva pousmál. „Možná jsi tam tu peněženku měl nechat ležet.“
Celluci mu odpověděl identickým tónem i výrazem. „To jsem možná měl.“
Henry pečlivě odpojil kabely i klávesnici, zvedl počítač nad hlavu a vší silou jím mrštil do kouta.
~~~
Sotva zaslechla zvuk drceného plastu, Catherine sebou trhla a její zorničky se neuvěřitelně rozšířily. „To je ona. Rozbíjí přístroje.“ Sevřela prsty kolem paže čísla devět a zanechala v jeho stále poddajnější tkáni zřetelné otisky. „Musíme ji zastavit!“
Číslo devět poslušně zareagoval na její tlak a zastavil se, připraven udělat, co po něm chtěla.
Z laboratoře nad jejich hlavami se ozývaly zvuky pokračující destrukce, jak se z malých kusů stávaly čím dál menší, až nezůstala žádna naděje, že by se ještě daly spravit.
„Tak dobře.“ Catherine se vytáhla na špičky a opřela se čelem o lebku čísla devět, těsně pod svorkami, které na místě přidržovaly kostěnou čepičku. „Plán je následující. Já odvedu její pozornost, nechám ji, ať mě nahání po chodbách, a ztratím se jí. Ty běž pro Donalda. Teď už by měl být životaschopný i mimo box. Nenech se ničím zastavit.“
Její vřelý dech na svém uchu a krku necítil – nervy v kůži mu nikdy nezregenerovaly – ale vnímal její blízkost, a to stačilo. Zvedl ruku a nešikovně ji poplácal po rameni.
„Já věděla, že s tebou můžu počítat!“ Stiskla mu ruku, aniž by cítila, jak drobné kůstky vyklouzávají z kloubů, jejichž šlachy a vazy se už začaly rozkládat. „Pojďme!“
~~~
Zatímco Henry rozbíjel hardware na menší a menší kousky a Celluci lámal diskety, Vicki se s baterkou přichycenou pod bradou probírala stohy potištěných papírů.
„Našla jsi něco?“ otázal se Celluci a natáhl se pro další plastový čtvereček.
Vicki zavrtěla hlavou. „Většinou jsou to záznamy EEG.“
Natáhl krk a zaostřil na stránku, na níž se vlnila černá křivka plná ostrých vrcholů a prohlubní.
„Jak to k čertu můžeš vědět?“
Odfrkla si. „Jsou označené.“
„Nechte toho!“
Všichni tři se prudce otočili.
„Okamžitě toho nechte!“
Kužel světla z Vickiiny baterky jen tak tak dokázal ozářit bledý ovál obličeje a vlasů nad ještě světlejším obdélníkem laboratorního pláště, tyčící se ve dveřích na protějším konci protáhlé místnosti.
„Nechte toho! Nechte toho! Nechte toho!“ V hlase zřetelně zaznívala zuřivost a šílenství.
„Catherine.“ Henry přeskočil trosky u svých nohou a vyrazil vpřed.
Postava ve dveřích zmizela.
„Fitzroyi!“
„Henry!“
Ignoroval je a soustředil se jen na lov. Tahle šílená žena ho věznila, mučila a nechala samotného v temnotě. Byla jeho. Teď, když věděl, co je zač, už se podruhé v prázdnotě jejích očí neutopí. Srazí ji k zemi. Třebaže mysl měla zkaženou, její krev byla čistá. A krev bylo to, co mu dlužila.
Navzdory jeho rychlosti – která se mu sice ještě nevrátila v plném rozsahu, ale i tak převyšovala rychlost smrtelníka – už byla mimo dohled, když se dostal na chodbu. Její pach ležel pohřbený pod lepkavým nánosem zápachu zvrácené smrti, který nejenže naplňoval vzduch, ale jako toxická vrstva ropy ulpíval i na vnitřní straně jeho úst a nosu. Slyšel však její život, a tak vyrazil za ním.
Jenže se ukázalo, že zvuk sám představoval klikatou a velmi nejistou stopu, již bylo v labyrintu místností a průchodů snadné ztratit, a Henry zjistil, že dohonit ji je těžší, než by věřil. Její život se sice přibližoval, avšak jen zoufale pomalu.
Šílenství sice ničí sílu mysli, zato však dodává sílu údům. Už si nevzpomínal, od koho to před mnoha lety slyšel, ale zdálo se, že kromě síly údům dodává šílenství také hbitost nohám, neboť Catherine, využívajíc zvláštností této budovy, mu i nadále unikala.
Tep jejího srdce ho vedl dál za roh, skrz přednáškovou halu a potom dveřmi, o jejichž existenci věděl jen někdo, kdo tuhle budovu důvěrně znal. Nouzové osvětlení způsobovalo, že se oblasti příliš jasného světla střídaly s pruhy stínů, které byly vůči jeho očím mnohem šetrnější. Začínal pociťovat únavu, jak jeho tělo protestovalo proti námaze, které je vystavoval tak záhy po utrpení, jež zakusilo. Vickiina krev na všechno nestačila.
~~~
Okamžik předtím, než se Catherine dala na útěk, upíra poznala a netrvalo jí dlouho a uvědomila si, že jemu utéct nedokáže. Její jediná výhoda spočívala ve znalosti této budovy, a třebaže ji pro tuto chvíli chránila před přímým střetem, brzy zjistila, že k tomu, aby ho svedla ze stopy, nestačí.
Neměla představu, co udělá, až ji nakonec dostihne, a ani ji to nezajímalo. Jediné, na co myslela, byl číslo devět a to, jak ho byla nucena poslat proti přesile do laboratoře samotného. Musela se k němu vrátit.
Když zahnula za roh, upoutalo její pozornost nouzové světlo visící v podivném úhlu, a zastavila se. Baterie, která se skrývala v jeho objímce, se nakonec ukázala jako příliš těžká na to, aby ji ve starodávné omítce udrželo pár šroubků v liště, a celé zařízení se odchlíplo od stěny. Ztěžka oddechujíc se odrazila, skočila a zachytila se prsty za úzkou kovovou obroučku.
~~~
Henry sledoval Catherinin život kolem dalšího rohu a pak chodbou, která byla mnohem tmavší než všechny předešlé. Tep jejího srdce zesílil. Pak uviděl její siluetu krčící se u šedivé stěny, odkud neměla kam utéct.
Vycenil zuby a lovec se blížil ke své kořisti.
Napřímila se a její tělo přestalo zakrývat věc, kterou chovala v náručí.
Oslnivě bílé světlo vystřelilo ostré bodce žhavého kovu přímo do jeho očí uzpůsobených nočnímu vidění. Henry vykřikl bolestí a zapotácel se, marně zvedaje ruce před oči. Už bylo pozdě. Slyšel, jak prochází kolem něj, zachvěl se, když se o něj otřela ostrými střepy svého života, ale sledovat ji nemohl.
~~~
Celluci udělal tři hbité kroky za běžícím upírem, viděl, že rychle zůstává pozadu, a zastavil se. „K čertu s ním!“ Vší silou mrštil disketou, kterou právě držel, proti stěně, ale to, že ji roztříštil, jeho zjitřeným citům neulevilo ani v nejmenším. „Po tom všem, čím jsme prošli, abychom ho vytáhli z bryndy, nám ten zatracený nemrtvý parchant vezme roha!“
Vicki, pevně svírajíc v ruce tělo baterky, pouze zavrtěla hlavou. „Ne že by byl krotký lev,“ řekla tichým hlasem.
Celluci si vjel oběma rukama do vlasů a obrátil se k ní. „A tohle má k čertu znamenat co?“
„To je citát z jedné knížky pro děti. Použila jsem ho na něj minulé léto, když jsme se seznámili.“
„Skvělé, prostě skvělé. Ty se touláš pohádkovými vzpomínkami a Fitzroy lítá bůhvíkde.“ Udělal další krok ke dveřím, pak si to rozmyslel, prudce se otočil a rázně se vrátil zpátky k ní. „Vicki, je po všem. Padáme odsud.“ Obavy a starostlivost převážily pocit, že se dopouští zrady. „Jestli má Fitzroy dost sil na to, aby si šel hrát na krvežíznivého anděla pomsty, dokáže se bez nás obejít a…“
Náhle si uvědomil, že ho vůbec neposlouchá. Což samo o sobě nebylo nijak zvlášť neobvyklé, ale výraz, kterým upřeně hleděla ve směru kuželu světla z baterky, zatím viděl na její tváři pouze jednou v životě – asi před hodinou a půl, když našli kovovou rakev a Donald Li otevřel oči. S mrazivým pocitem mezi lopatkami se rychle otočil.
Ve dveřích se tyčila karikatura lidské bytosti.
~~~
Řekla mu, aby zachránil Donalda. O lidech stojících vedle boxu se nezmínila, takže je číslo devět ignoroval. Šouravým krokem se vydal vpřed.
~~~
Celluciho pravá ruka vylétla vzhůru a rychlým pohybem načrtla znamení kříže. „Ta holka, ta svědkyně z noci, kdy zavraždili toho kluka, řekla, že ho uškrtila mrtvola.“
Tvor se nepřestával šourat k nim a také zápach z něj byl každým krokem silnější.
Kdokoli při smyslech by vzal nohy na ramena. Ale jemu nohy vypověděly poslušnost. „Tohle musí být ta věc, která ho zabila.“
„Taky bych řekla,“ přikývla Vicki a její slova zněla, jako by je procedila skrz zaťaté zuby. „Co uděláš? Zatkneš ji?“
„Úžasně směšné.“ Aniž by spustil oči z klátící se ohavnosti, udělal pár kroků stranou, dokud se ramenem nedotkl jejího; pocítil náhlou potřebu vnímat teplo jiného života. „Co si myslíš, že asi chce?“
Cítil, jak pokrčila rameny. „Bojím se hádat.“
Došlo to až k izolačnímu boxu a sáhlo po západce.
„Necháš to!“ Celluci vyrazil vpřed, aniž si uvědomil vlastní pohyb. Po tom všem, čím prošli, aby Donalda Li zachránili – po tom všem, čím si prošel sám Donald Li – rozhodně nehodlal dopustit, aby byl chudák kluk odvlečen zpátky mezi nemrtvé hordy. Nemrtvé hordy… Ježíši! Už mluvím jako postava z televizního filmu. Přihnal se k boxu, zastavil se a zařval: „Zmiz! Vypadni odsud!“
Ignorovalo ho to.
„K čertu s tebou, řekl jsem, abys zmizel!“ Nepamatoval si, že by vytahoval pistoli, ale náhle ji třímal v ruce. „Koukej mazat od toho boxu! Hned!“
Konečně si to uvědomilo, že se jedná o jakousi hrozbu, otočilo to hlavu a podívalo se to přímo na něj.
~~~
Běž pro Donalda. Nenech se ničím zastavit.
Číslo devět hleděl na muže stojícího u boxu. Vydal příkaz, ale slova, která použil, nebyla slovy, jež musel poslechnout.
Nenech se ničím zastavit.
Tahle slova nestačila, aby ho zastavila. Tohoto muže mohl ignorovat.
Znovu obrátil pozornost k západce a snažil se ji zachytit prsty.
~~~
Nejhorší nebyla mrtvolně šedá kůže, zelenočerné rty a konečky prstů, ani svorky na čele nebo zřetelné známky postupující hniloby. Nejhorší bylo, že tam uvnitř někdo byl – uvnitř téhle trosky se neskrývala jen jakási inteligence, ale živá osobnost.
Celluci, v němž se rovnou měrou mísila hrůza, soucit a odpor, si levačkou podepřel ruku s pistolí, suchými rty zašeptal „Zdrávas Maria“ a stiskl spoušť. První výstřel minul. Druhý škrábl tvora zezadu do lebky s takovou silou, že ho otočil kolem osy a odhodil na zakřivené ocelové víko izolačního boxu. Ke třetímu se už nedostal.
Úder ho zasáhl těsně pod rameno a srazil ho na trojici kyslíkových láhví pod oknem. Pistole mu vypadla z ruky. Matně viděl, jak klouže po podlaze, a zahlédl, jak se zpoza boxu řítí Vicki, třímajíc v napřažené ruce baterku, jako by to byl kyj.
~~~
Když se Celluci k tvorovi blížil, sledovala ho Vicki s podivnou nezúčastněností. Bylo to, jako by si ve chvíli, kdy se objevil ve dveřích, uvědomila zároveň, čím je i čím není, pak uvnitř ní vypadly nějaké pojistky a ona už nemohla nijak reagovat, jen čekat. Její ústa se pohnula, aby odpověděla na to, co Celluci říkal, ale mysl zůstávala odpojená. Po několika dnech neustálých vnitřních bojů, výpadů, protiútoků, a jednoduše všeobecné hysterie, byl tenhle klid a mír svým způsobem příjemný. Nepřestávala na tvora, který se k nim šouravým krokem blížil, mířit světlem baterky a odmítala si klást otázku, na co ještě čeká.
Měla pocit, že chápe, co vede Celluciho k tomu, že se snaží zabránit novému otevření boxu, ale nedokázala tomu přikládat význam. Slyšela ho mluvit, ale slova se nějak zamotala a nedávala smysl.
Když vytáhl zbraň, jediné, co pocítila, bylo mírné překvapení.
Po prvním výstřelu se jí křečovitě stáhly svaly a mozek jí poskočil v hlavě. Druhý výstřel ji vytrhl z letargie a probral k plnému vědomí.
Viděla, jak tvor napřahuje ruku a Celluci letí vzduchem. Začala jednat dřív, než dopadl na zem.
Míříc si světlem pod nohy tak dlouho, dokud se nedostala natolik blízko, aby měla jistotu, že zbytek cesty zvládne poslepu, zvedla těžkou baterku jako kyj a udeřila. Dopadla s podivně tlumeným žuchnutím.
Přestože se dostala tak blízko, až se kolem ní ovinul lehce nasládlý puch rozkládajícího se masa, ve skutečnosti tvora, jemuž se postavila, neviděla. A díkybohu za drobné radosti. I na dálku byl více než děsivý. Co ale bohužel také neviděla, byl jeho odvetný úder.
Protože mohla udržovat rovnováhu pouze jednou rukou, starala se víc o to, aby neupustila jedinou věc, která ji umožňovala vidět, než o ztlumení pádu. Dopadla, překulila se a roztříštila si o podlahu zraněné zápěstí.
~~~
Když se Celluci znovu vrhal do útoku, zaslechl, jak zasípala bolestí. Co to děláš? ječela stále ještě racionální část jeho mozku. Ale přestože uznával, že otázka má opodstatnění, trvala tahle noc už příliš dlouho na to, aby ji bral na vědomí.
S tupým mlasknutím tvorovi zaryl rameno do žeber a tlačil ho zpátky ke dveřím. Společně upadli na zem, chytili jeden druhého a začali se válet. Ztratil vědomí o čase, ztratil vědomí o tom, kde je, ztratil vědomí sebe sama, dokud nenarazil páteří na dlaždice a nezjistil, že hledí do stropu chodby. Zasupěl, jak jeho silné zádové svaly utlumily větší část nárazu, třebaže ne všechen.
Pokusil se kopnutím zbavit protivníka. Byl zdvižen a odhozen na stěnu s policemi. Sklouzl po nich dolů. Viděl, jak se zavírají dveře.
A náhle se ocitl sám v temnotě.
~~~
Posledního vetřelce zavřel číslo devět v boxu. To ji potěšilo. Našel box i pro tohoto vetřelce.
Zatlačil oběma rukama dolů a ohýbal tu kovovou věc tak dlouho, až jí nebylo možné otočit.
Teď vetřelec v boxu zůstane.
~~~
Nepochybně šlo o kumbál používaný jako skladiště – ne že by na tom záleželo. Celluci se vrhl proti dveřím. Nepovolily. A když za hlasitého doprovodu italských nadávek konečně našel kliku, nešlo jí otočit.
~~~
Vicki se s námahou zvedla na kolena. Točila se jí hlava. Předpokládala, že zvuky zápasu, které slyší, pocházejí od Celluciho a toho tvora, ale v současné chvíli nebyla fyzicky schopná jít mu na pomoc. Ležela schoulená kolem zraněné paže, naprázdno dávila a bojovala s vlnami závrati, které ji hrozily znovu srazit k zemi.
Sakra, Vicki, seber se! Mike tě potřebuje! No tak jsi ztratila trochu krve, to je toho. Není to poprvé. VSTÁVEJ!
S těžkým oddechováním skrz zaťaté zuby nahmátla baterku a náhle si uvědomila, že není sama.
Viditelný svět, ozářený světlem baterky a omezený nemocí, která jí zničila zrak, se skládal z velmi úzkého pruhu podlahy. Do tohoto pruhu se všourala chodidla obutá do nových sportovních bot na suchý zip. Vicki, neschopná pociťovat další hrůzu, ztuhla. Nemohla se pohnout, nemohla myslet, nemohla odvrátit zrak, zatímco se chodidla pomalu šourala směrem k ní. Když se zastavila, viděla také do tepláků oblečené nohy od kolen dolů. Tepláky měl na sobě i tvor u boxu, ale ona pořád slyšela zvuky zápasu…
Konečně přiměla prsty, aby se sevřely kolem pogumované rukojeti, a svírajíc ji jako talisman, se pomalu a s námahou zvedla.
Z výšky se na ni dívala její matka, převážně stejným způsobem, jakým se na ni předtím dívala už tisíckrát.
Až na to, že tentokrát byla její matka mrtvá.
Cítila, jak ji opouští rozum, a zoufale se ho snažila udržet. Byla to její matka. Její matka ji milovala. Ať už mrtvá nebo živá, její matka by jí nikdy neublížila.
Pak se mrtvé rty rozevřely a mrtvá ústa vyslovila její jméno.
To už bylo příliš.
~~~
Henry uslyšel výkřik, otočil se a vyrazil za ním. Stále poloslepý a neschopný se v těchto chodbách nasycených puchem zvrácenosti orientovat po čichu, hnal se po stopě Vickiiny hrůzy, dokud neskončil ve slepé uličce.
Zavyl vztekem, otočil se a zapátral smysly po doteku jejího života, který by ho vedl.
~~~
„VICKI!“ Celluci se v bezmocné zuřivosti vrhl proti dveřím. Znovu a znovu. A znovu.
~~~
Vicki pomalu ustupovala, v ústech měla sucho a srdce jí zběsile bušilo v náhle příliš těsném hrudním koši. Její mrtvá matka ji následovala, natahujíc po ní ruce. Ostré světlo baterky zvýrazňovalo její mrtvolnou bledost a vrhalo malé stíny za každou svorku lemující čelo Marjory Nelsonové.
Její nohy se ještě chvíli pohybovaly, než si Vicki uvědomila, že už to dál nejde a že se vzdálenost mezi nimi zkracuje. Do týla ji tlačila chladná křivka izolačního boxu. Obejdi ho! napadlo ji, ale nevzpomínala si, jak se to dělá. Nedokázala spustit zrak z blížící se postavy. Stejně jako nedokázala odvrátit světlo v naději, že se rozplyne v temnotě.
„Stop!“
Vicki sebou trhla, jako by ji ten zvuk udeřil.
Mrtvá žena, jež bývala Marjory Nelsonovou, udělala ještě jeden krok a pak musela poslechnout.
„Stůj!“ Do laboratoře vstoupila Catherine, následována číslem devět. Když prošla paprskem světla, přimhouřila oči a zlobně se rozhlédla kolem. „Podívejte se na to. Bude trvat celé dny, než tu uklidím.“ Kopla do polámané součástky ležící na zemi a otočila se k Vicki. Pohybovala se skoro stejně trhavě jako její společník. „Kdo jste?“
Kdo jsem? Brýle jí klouzaly z nosu dolů. Sklonila hlavu a postrčila je vzhůru ukazováčkem nezraněné ruky. Kdo vlastně je? Polkla ve snaze navlhčit si ústa. „Nelsonová. Vicki Nelsonová.“
„Vicki Nelsonová?“ zopakovala Catherine a přikročila blíž.
Tón hlasu zamrazil Vicki v páteři, třebaže samotná postgraduální studentka se stále nacházela mimo její zorné pole. Ta ženská je šílená. Blázen nebylo jednoduše dost silné slovo, které by mohlo tón Catherinina hlasu vystihnout.
Nechávajíc číslo devět ve stínu, vkročila Catherine do kuželu světla a zastavila se těsně vedle Marjory Nelsonové, zápasící s nutkáním zůstat na místě. „Doktorka Burková mi o vás řekla. Že nehodláte přestat slídit kolem.“ Zvedla špičatou bradu a zúžily se jí zorničky. „Nechtěla by ty experimenty ukončit, nebýt vás. Tohle je vaše vina!“ Poslední slova vyzněla jako kletba a ona se vrhla vpřed, prsty zkřivené do drápů, jimiž se sápala po Vickiině hrdle.
~~~
Ze strnulosti ji vytrhl pud sebezáchovy. Vicki prudce uhnula do strany. Věděla, že to nestihne včas. Ucítila, jak její límec zachytily konečky prstů, a na okamžik se dívala do bezedné jámy šílenství, na chvíli celé její zorné pole vyplnila Catherinina zkřivená tvář a pak náhle s údivem zjistila, že se potácí zpátky a už na ni nikdo neútočí. Opřela se o nehybný box, zvedla baterku a hledala vysvětlení.
Catherine visela z rukou její matky a pak byla bez zjevného úsilí odhozena stranou.
Byl to právě ten druh činu, jakého jsou podle nezlomné víry malých dětí jejich matky schopny, aby je zachránily. Navzdory všemu se Vicki přistihla, že se usmívá.
„Tak se to dělá, mami,“ zamumlala, lapajíc po dechu.
~~~
Číslo devět zpočátku nechápal, co má ta druhá, která byla jako on, v úmyslu. Pak uslyšel ji, jak při dopadu na zem vykřikla. Byla zraněná. Vzpomněl si na hněv.
~~~
První úder čísla devět jí roztříštil žebra tak, až zvuk lámaných kostí zazněl hlasitě jako výstřel a úlomky kostí pronikly do hrudní dutiny. Ten první úder by ji zabil, kdyby už nebyla mrtvá. Zapotácela se, ale podařilo se jí udržet na nohou. Druhý úder srazil stranou zdvižené ruce, třetí jí mrštil přes půl laboratoře.
Vicki se zoufale snažila udržet si bitvu v zorném poli, opírajíc se při tom o box a kmitajíc kuželem světla po místnosti sem a tam jako nějaký šílený osvětlovač představení, jež bylo mnohem hrůznější, než jaké mohlo nabídnout kterékoli moderní divadlo.
Z pahýlů paží čísla devět crčela vyživovací kapalina, jak násilí dokonalo to, co započala hniloba. Ze zničených zápěstí prosvítaly úlomky kostí. Používal předloktí jako hole a zuřivě jimi mlátil sem a tam, znovu a znovu.
Vicki sledovala, jak matčino tělo narazilo do kovového regálu a spolu s obsahem polic ho shodilo na zem. Vypadalo to, jako by několik skleněných nádob po kontaktu s podlahou explodovalo a do vzduchu z nich začaly unikat chemické výpary, okamžitě se mísící s pachem rozkladu. Když se číslo devět znovu vrhl vpřed, nemohla už se na to Vicki déle dívat.
„Prokristapána, mami,“ vykřikla. „Dej tomu hajzlovi co proto!“
Její matka se otočila, přičemž se jí hlava zakymácela na zlomeném krku, který ji už nedokázal udržet, na okamžik pohlédla dceři do očí a pak se sehnula a vytrhla z trosek regálu plochou kovovou tyč. Uchopila ji jako baseballovou pálku, narovnala se, napřáhla a udeřila.
Ostrý konec kovového prutu zasáhl číslo devět do spánku, prorazil tenkou kost a zaryl se mu do mozku. Na okamžik se zalesklo zlato, jak se protrhla neurální síť, a pak se číslo devět zapotácel a zhroutil na zem.
Kovová tyč zazvonila o dlaždice. Marjory Nelsonová se zakymácela a sesypala se, jako by někdo přestřihl neviditelné provázky.
„MAMI!“ Vicki udělala pár klopýtavých kroků a klesla na kolena. Nemohla držet zároveň svou matku i baterku, takže vrazila svítilnu do závěsu přidržujícího její zraněnou paži a přitáhla si bezvládné tělo do klína. Matné světlo prosvítající Henryho tenkou bavlněnou košilí setřelo veškeré změny, které způsobila smrt společně s vědou, a vrátilo jí zpět její matku.
„Mami? Neumírej. Ach, prosím, neumírej. Už ne…“
~~~
Příliš velké poškození. Cítila, jak její pouta povolují. Ale bylo tu něco, co musela udělat.
~~~
„Mami? Zatraceně, mami…“ Světlešedé oči, tolik podobné jejím, se náhle otevřely a Vicki zapomněla dýchat. Neměla být schopna vidět jejich výraz, ale viděla ho, viděla ho zřetelně. Cítila, jak ji objímají a na jeden dlouhý okamžik ji chrání před celým světem.
„… mám tě ráda… Vic… ki…“
Zpoza brýlí se řinuly slzy a začaly jí stékat po tvářích. „Já tě mám taky ráda, mami.“ Chvíli neviděla nic než rozmazanou šmouhu, a když si protřela oči, byla sama. „Mami?“ Ale šedé oči hleděly do prázdna a tělo, které držela v klíně, bylo prázdné. Velmi, velmi jemně ho položila na zem a zavřela mu oči.
Její matka byla mrtvá.
Roztřásla se. Tlak narůstal, svíral jí srdce, vázal uzly na svalech a zmítal jí tam a zpět, zatímco klečela na podlaze. První vzlyk jí protrhl do srdce veliké, žhavé díry a skrývalo se v něm stejně hněvu jako žalu. Byla to taková bolest, že se tomu žalu poddala, schoulila se kolem své bolesti a plakala.
Plakala pro svou matku.
Plakala pro sebe.
~~~
Číslo devět ležel tam, kde padl. Hněv byl pryč. Třebaže neměl jak vědět, že neurální síť přestala fungovat, matně chápal, že to, co bývalo jeho tělo, a to, čím byl on sám, jsou nyní dvě oddělené věci.
Hleděl do stropu a toužil…
… toužil…
Pak se mu výhled posunul a byla tam ona.
~~~
Catherine jemně otočila hlavu čísla devět k sobě.
„Nedokážu tě spravit,“ zašeptala a pohladila ho prstem po linii čelisti, přejíždějíc střídavě po mase a kosti. „Mohl jsi se mnou zůstat navždy. Nedovolila bych jí, aby tě vypnula.“ Usmála se a něžně přiložila odtržený kus kůže zpátky na místo.
„Byl jsi,“ řekla mu zadrhávajícím se hlasem, „ten úplně nejlepší experiment, jaký jsem kdy provedla.“
~~~
Chtěl, aby se usmála.
Měl rád, když se usmívala.
Pak byla pryč.
Chtěl, aby se vrátila.
~~~
Pomalu a naprosto precizními pohyby se Catherine postavila na nohy. Pečlivě naplánovanými kroky přešla laboratoř. Když došla k ocelovému prutu se zubatým ostřím, ležícímu tam, kde byl upuštěn, sehnula se a zvedla ho z podlahy. Strana, jež byla odtržena od police, se leskla, zahrocena silou, která ji vytrhla z úchytu.
Podržela si ji před očima a usmála se na ni.
~~~
Plochý kovový prut dopadl na Vickiina sehnutá ramena a srazil ji na podlahu. Svět se pootočil a převládl instinkt. Vicki vydechla bolestí a podařilo se jí obrátit tak, aby viděla, odkud útok přichází, narážejíc si brýle zpátky na místo.
Baterka v záhybech látky se nějak posunula a čirou náhodou se zachytila tak, že mířila přímo vzhůru jako miniaturní světlomet. Ozářila lesknoucí se ocelový hrot klesající směrem k Vicki. Ale pozdě.
2024 ©