Spojení krve: kapitola 16

Šestnáct

Když se Henry hnal chodbou vedoucí k laboratoři, zaslechl bouchání. Zaslechl ho a byl by ho ignoroval, kdyby ho nedoprovázelo vytříbené libreto italských nadávek. Prudce se zastavil před starými výplňovými dveřmi, všiml si, že mají kliku ohnutou takovým způsobem, že je naprosto k ničemu, a vyřešil celý problém tím, že mechanismus jednoduše vytrhl ze dřeva.

Dveře se rozletěly, Celluci se vyřítil na chodbu a energie jeho překotného pohybu jím smýkla na kolena.

Henry ho jednou rukou zvedl na nohy, zatímco druhou blokoval následný příval ran.

Když konečně upíra poznal, přestal Celluci vyzývavě vrčet. „Kde jsi k čertu byl?“ zeptal se.

„Hledal jsem cestu zpátky,“ odpověděl chladně Henry. „Co jsi tam dělal?“

„Snažil jsem se dostat ven,“ odpověděl detektiv přesně stejným tónem. „Zaslechl jsem křičet Vicki.“

„Já taky.“

Společně se otočili a rozběhli se k laboratoři.

Když vrazili do dveří, narazil Henry na pach krve, skoro jako by to byla pevná zeď. Byl příliš blízko, než aby ho mohl překrýt pach rozkladu nebo alkoholické výpary stále unikající do vzduchu. Hlad, jenž ještě nebyl ani zdaleka uspokojen, se znovu ozval. Henry ho kvůli Vicki zastavil a potlačil. Kdyby se přestal ovládat, nijak by jí tím nepomohl. Zatímco se snažil udržet jasnou hlavu, prodral se Celluci kolem něj.

Zdálo se, že místnost je plná těl, ale Celluci viděl pouze to, na kterém mu záleželo. Vedle izolačního boxu ležela Vicki – roztažená na zádech a nehýbala se, s výjimkou ryze kinetických záškubů, způsobovaných dopadajícími ranami. Viděl zvedat se a dopadat kovovou tyč, zavyl nevýslovnou zuřivostí, popadl světlovlasou ženu za ramena a mrštil jí za sebe.

„A ty za to taky můžeš!“ zaječela Catherine a napřáhla tyč, z jejíhož ostrého konce odkapávaly šarlatové krůpěje krve.

Celluci neměl nejmenší šanci se na útok připravit. A pak už náhle žádný útok nebyl.

Henryho paže vystřelila vpřed rychleji, než mohlo smrtelné oko sledovat. Jednou rukou popadl Catherine zezadu za krk, druhou jí ovinul kolem hlavy a trhl.

Světlé oči se obrátily v sloup. Už podruhé té noci zazvonil kovový prut na dlaždicích, když vypadl z náhle zemdlelých prstů.

Henry odhodil bezvládné tělo stranou, klesl na kolena, přidal své ruce k Celluciho a společnými silami horečně ohledávali rány pod Vickiiným krví nasáklým oblečením.

Z levého ramene jí železná tyč vyrvala kus masa a na dvou místech na pravém boku ji zasáhla do žeber. Všechny tři rány byly dost ošklivé, ale rozhodně ne smrtelné.

Pak jí zvedli prsty z kaluže krve rozlévající se mezi bokem a stehnem.

„Ježíši!“ Henry přitiskl prsty na zraněné místo a opětoval Celluciho divoký pohled. „Tepna,“ řekl tiše a napjal smysly, aby přes zběsilé bušení vlastního srdce zaslechl to její.

Krví potřísněná čočka baterky vytvářela na stropě Rorschachovy obrazce.

~~~

Číslo devět ležel, hlavu položenou na bok tak, jak ho zanechala, a čekal, až se vrátí. A pak byla zpátky u něj. Ale neviděla ho a neusmála se.

~~~

„Patnáct minut. Trvá patnáct minut, než z takové rány člověk vykrvácí.“

„Já vím!“ odsekl Henry. Už slyšel tep jejího srdce, ale byl děsivě slabý.

„Samozřejmě že víš.“ Celluci uchopil do roztřesených prstů její brýle a nasadil jí jejich nožku zpátky za ucho. „Jsi přece zasraný upír. O krvácení víš první poslední. Tak s tím něco udělej!“

Henry ho zpražil pohledem. V místě, kde se noha připojuje k tělu, se krvácení zaškrtit nedá. Jediný způsob, jak je zastavit, je tlačit prsty přímo do rány, a to už dělal, byť na to bylo příliš pozdě. „Co mám udělat?“ otázal se, dobře si vědom toho, že nic jiného se dělat nedá.

„Jak to mám do prdele vědět? Ty jsi přece zatracený… Ježíši!“

Upoután intenzitou Celluciho vyděšeného pohledu se Henry ohlédl. Na protější straně laboratoře u stěny se zabedněnými okny se jedno z ležících těl pomalu zvedlo na nohy.

~~~

Jeden z nich ji zabil. Dočista zabil.

Hněv, který číslo devět cítil předtím, byl ničím ve srovnání s tím, co cítil nyní.

~~~

Pistole? Kde je k čertu moje pistole? Celluci ovládl panickou hrůzu, rozhlédl se po podlaze a konečně ji zahlédl skoro přímo pod nohama té chodící mrtvoly. Prostě skvělé…

Vyskočil na nohy, vrhl se vpřed, sklouzl k zemi, sevřel zbraň oběma rukama, překulil se a z takřka bezprostřední vzdálenosti vypálil.

Kulka pronikla zetlelou tkání, aniž by vůbec ztratila rychlost, a zazvonila o mosaznou nádobu kyslíkové bomby, která stála těsně za stvůrou. Odrazila se od zakřiveného povrchu, zasáhla další nádobu, roztříštila na kusy její ventil a rozesela ho po celé místnosti. Ozvalo se syčení unikajícího kyslíku.

„Ježíši Kriste!“ Aniž by se zvedl z podlahy, začal se Celluci krabím pohybem soukat zpět. Přestože ze střelné rány vytékal hnis a kapalina a kdovíco ještě, mrtvý muž se nepřestával šourat vpřed. „Kde si kurva myslíš, že jsme? V nějakém zasraném filmu od Jamese Camerona?“ Na to, aby se ho pokoušel střelit do hlavy, se mu až příliš třásly ruce. Sledoval, jak druhý výstřel vytrhl monstru z vnitřní strany stehna kus masa, aniž by to mělo jakýkoli viditelný účinek.

„Sakra práce, chcípni už!“

Třetí kulka opět prošla břichem, zazvonila o mosaz a zajiskřila.

Rozpoutalo se pravé peklo.

Henry se vrhl přes Vicki.

Celluci se přitiskl k zemi.

Výbuch mrštil kusy kyslíkové nádoby do vzduchu jako střepiny granátu. Několik větších střepin zasáhlo číslo devět a roztrhalo ho na kusy.

~~~

Vzpomněl si na umírání.

Minule, když to skončilo, byla u něj ona.

Doufal, že tam bude znovu.

~~~

Zahučelo to, jak se vzňaly alkoholové výpary ve vzduchu, pak alkohol sám a potom začal hořet stůl.

Načež zhaslo nouzové osvětlení.

Celluci se opatrně vrátil k Vickiinu tělu. „A teď tu kurva ještě hoří. Aspoň vidíme.“ Slzícíma očima pohlédl na Henryho, na bledou pleť upírovy tváře a na hruď, kterou v mihotavém světle skoro neviděl.

„Jsi v pořádku?“

„Ano.“

„Vicki?“

Henry zaváhal a modlil se, aby uslyšel něco jiného, ale věděl, že neuslyší. „Umírá.“

„To zrovna, do hajzlu!“ Celluci si serval bundu a pouzdro na pistoli a pak si přetáhl přes hlavu i košili, aniž by bral ohled na knoflíky. Složil větší část tkaniny do hrubé podušky, přičemž rukávy nechal volně plandat, a podal to Henrymu. „Říkal jsi, že tvé sliny obsahují koagulační látky.“

„Ano, ale…“

„Plivni na to a převaž tím ránu. Jsme prakticky nad zasranou nemocnicí. Až zastavíš krvácení, přesuneme ji.“

„Je příliš…“

„Udělej to!“

Přestože věděl, že tím nic nezmění, vzal si Henry košili a sklonil se nad tržnou ránou.

Michael Celluci měl za sebou necelých čtyřicet let života a ještě pořád si myslel, že se smrtí se dá bojovat. Čtyři sta padesát let zkušeností říkalo něco jiného. V souboji mezi smrtí a láskou vždy vítězila smrt. Cítil, jak z Vicki uniká život, a věděl, že nic z toho, co udělají, to nemůže změnit.

Aniž by přestal tlačit prsty, přiložil ke stále krvácející ráně ústa. Tak aspoň neztratí kontakt s její krví, až zemře. Nasál do paměti její dotek, chuť i pach.

Jsi smrtelná, má lásko. Vždy jsem věděl, že jednou zemřeš, ale ani ve snu mě nenapadlo, že budeme mít tak málo času…

Náhle mu Celluci vjel prsty do vlasů a kontakt se přerušil.

„Řekl jsem, abys to převázal, k čertu. Ne aby sis kurva bral i to málo, co jí ještě zbylo!“

Henry vycenil krví potřísněné zuby. „Ruce pryč, smrtelníku!“

~~~

Výbuch vytrhl Vicki ze šedé zóny bolesti a temnoty, v níž se utápěla. Nikdy by si nepomyslela, že je možné cítit takovou bolest, a přesto být naživu. Slyšela, jak se ti dva muži hádají, a zápolila se závažím, které jí viselo na jazyku.

„Mi…“

„Vicki?“ Sotva uslyšel její hlas, zapomněl Celluci na Henryho, otočil se a vzal její tvář do dlaní. Plameny už olizovaly překližku kryjící okna. Celluci je ignoroval. Vysoký strop zvedal kouř do výšky a odváděl ho pryč. Cesta ke dveřím zůstávala volná. Dokud oheň nepředstavoval bezprostřední nebezpečí, bylo ho možné z naléhavějších důvodů ignorovat. Naleštěný kovový povrch izolačního boxu odrážel do místnosti oranžovou záři plamenů. V jejich světle Celluci zahlédl, jak se Vicki zachvěla víčka – jednou, dvakrát. „Vydrž, dostaneme tě do nemocnice.“

Nemocnice? Chtěla mu říct, že to nemá smysl, ale nevěděla jak.

„Michaeli.“ Bolest v detektivově hlase utlumila Henryho hněv a přivedla do popředí jeho vlastní žal. Zatímco jednu ruku stále nesmyslně a beznadějně tlačil do rány ve Vickiině noze, uchopil druhou Celluciho jemně za rameno. „Nemáme dost času.“

„Ne.“

„Zemře ještě dřív, než ji dostaneš z téhle budovy.“

„Ne!“

„Cítím, jak z ní vyprchává život.“

„Řekl jsem NE!“

Poslouchej ho, Miku. Má pravdu. Měla pocit, že pořád dýchá, ale nebyla si tím jistá. Ještě jsem tady, takže určitě dýchám.

„Sakra, Vicki, neumírej!“

Ach bože, Miku, neplač. Myslela si, že větší bolest už cítit nemůže. Mýlila se.

„Musí být něco, co můžeme udělat!“

Henry cítil, jak se mu kolem srdce sevřel svěrák. „Ne.“ Jedno slovo, dvě písmena jakýmsi způsobem vyjádřila vše, co cítil.

Upoután zvukem utrpení stejně velkého, jako bylo jeho vlastní, zvedl Celluci zrak a pohlédl do oříškových očí, které se v záři ohně zbarvily téměř do zlata. Spatřil v nich pravdu, jež byla příliš hořká, než aby se dala popřít. Vicki umírala.

Je mi zima. A je tu tma. A není to fér. Teď bych vám mohla říct, že vás miluji. Vás oba. Láska byla dost silná na to, aby přivedla zpátky mou matku. Myslím, že já takovou sílu nemám. Zdálo se jí, že k ní její tělo už nepatří. Viselo na ní jako špatně střižené šaty. A do hajzlu. Nic necítím. To je hrozné. To je fakt hrozné. JÁ NECHCI UMŘÍT!

Otevřela oči. Viděla, jak se nad ní sklání povědomý stín. Zachvěly se jí prsty, tolik by mu chtěla shrnout z tváře loknu černých vlasů.

„Vicki?“

Načerpala z něj dost sil, aby zformovala jediné slovo. „Hen… ry.“

To jméno se zarylo Cellucimu do duše a ostrými hroty ji rozervalo na cáry. Chtěla Henryho. Ne jeho. Chtěla zemřít v Henryho náručí. Kousl se do rtu, aby nevykřikl nahlas, a pokusil se odvrátit zrak.

Nemohl. Měla v očích něco, co ho nepustilo. Něco, co se ze všech sil snažilo, aby pochopil.

Uviděla náhlý bílý záblesk jeho úsměvu a odnesla si ho s sebou do temnot. Udělala, co mohla. Teď už to bylo na něm.

Henry uslyšel své jméno a právě se skláněl níž, když Celluci zvedl hlavu. Ztuhl. Očekával, že ve tváři svého soka spatří přes bolest z Vickiina umírání vyrytou bolest její volby. Nečekal, že v ní spatří divokou a šílenou naději.

„Proměň ji!“

Henry cítil, jak mu poklesla čelist. „Cože?“

„Slyšel jsi mě dobře!“ Celluci se natáhl přes Vickiino tělo a popadl ho za límec koženého pláště. „Proměň ji!“

Proměnit ji. Z jejích žil se hluboce napil teprve před krátkou chvílí. A sytil se z ní i předešlou noc. Jeho krev obsahovala dost prvků té její, aby ji její organismus mohl přijmout, zvláště když měla tak málo vlastní. Ale vzhledem k jeho stavu… měl dost krve pro oba dva?

Proměnit ji. Kdyby ji proměnil, přišel by o ni. Čekalo by je něco přes rok společně stráveného času, ale nic víc. Pak je rozdělí její nová přirozenost.

„Udělej to,“ prosil ho Celluci. „Je to její jediná šance.“

Henry si náhle uvědomil, že Celluci netuší, co by ta proměna znamenala. Že věří tomu, co bylo v naprostém protikladu s pravdou. Věřil, že pokud se Vicki promění, přijde o ni on. Viděl bolest z té ztráty vepsanou v jeho tváři. Četl v ní, jak je pro Vickiino dobro ochoten vzdát se jí ve prospěch jiného muže.

Myslíš si, že jsem vyhrál, smrtelníku. Jak hluboce se mýlíš. Pokud zemře, ztratíme ji oba. Jestli se promění, ztratím ji pouze já.

„Henry. Prosím.“

A pokud se jí dokážeš z lásky vzdát ty, přemítal Henry Fitzroy, upír, nemanželský syn Jindřicha VIII., můžu já učinit něco jiného? Jeho srdce mu dovolovalo pouze jedinou odpověď.

Henry pozvedl k ústům vlastní zápěstí a otevřel si žílu. „Možná to nebude fungovat,“ řekl a přitlačil ranku do díry v její noze. Nutil tak tok vlastní krve, aby zastavil její krvácení. O chvíli později zvedl paži z rány a hodil Cellucimu zpátky jeho košili. Ve vzduchu se jako rubín zatřpytila jediná šarlatová kapka. „Převaž to. Pevně. Tohle ji pořád ještě může zabít – navzdory všemu, co udělám.“

Celluci udělal, co mu bylo řečeno, a zvedl oči právě včas, aby viděl, jak si Henry Vickiiným zavíracím nožíkem otvírá žílu těsně nad srdcem. Přestože použil tak prozaický nástroj, skrýval se v jeho konání stín prastarého rituálu a Celluci sledoval, neschopen odvrátit zrak, jak se z rány v alabastrově bílé pleti řine takřka černě vyhlížející krev.

Henry podložil Vicki ramena svou paží a přitiskl si její ústa k ráně na prsou. Její život povadl natolik, že už zněl jen jako vzdálené mumlání. Nebyla mrtvá, ještě ne, ale byla tomu už velmi, velmi blízko.

„Pij, Vicki.“ Dal do těch slov sílu rozkazu, vrhl do nich vše, čím byl, vdechl je do hebké podušky jejích vlasů. „Pij, abys žila.“

Na chvíli měl strach, že ho nebude moci poslechnout, ani kdyby chtěla, ale pak se její rty rozevřely a ona polkla. Intenzita vlastní reakce ho naprosto zaskočila. Matně si vzpomínal, jaké to bylo, když se z něj sytila Christina. V žádném případě se to nedalo srovnávat s rozkoší, jakou nyní pociťoval on. Zakymácel se, objal její tělo i druhou rukou a zavřel oči. Tato extáze mu sice nemohla vynahradit pozdější ztrátu milované ženy, ale, bože můj, mnoho nechybělo.

Celluci, jehož ruce pracovaly takřka nezávisle na vědomém úsilí, utáhl provizorní tlakový obvaz. Na celém výjevu bylo cosi tak nepokrytě smyslného a současně mimořádně nevinného, že by nemohl odvrátit zrak, ani kdyby chtěl. Ne že by byl chtěl. Chtěl s Vicki strávit každou vteřinu, která jí zbývala, než bude muset čelit zbytku života bez ní.

Záře ohně propůjčila Vickiiným vlasům barvu medu, tančila v oranžových odlescích na černém plášti kolem ní a odrážela se v šarlatových loužích její krve rozlité po podlaze.

Kristepane! Ten požár! Náhle, jako by oheň čekal, až si na něj vzpomene, ucítil na zádech sálavý žár. Otočil se. Celá stěna zabedněných oken byla v jednom plameni. Kouř měl nyní nazelenalý nádech a nepříjemně páchl – možná rozlitými chemikáliemi, možná hořícími plasty, na tom nezáleželo. Museli okamžitě vypadnout.

„Fitzroyi!“

Ten hlas přicházel z veliké, veliké dálky, ale skrývala se v něm naléhavost, kterou bylo těžké ignorovat. Henry otevřel oči.

„Musíme odsud zmizet dřív, než se to rozšíří všude! Můžeš ji přenést?“

Chvíli trvalo, než se mu rozjasnily oči, ale nakonec si i Henry uvědomil hrozící nebezpečí. Pohlédl dolů na Vicki, stále sající z jeho prsu jako slepé kotě, a vymanil se z extáze právě natolik, aby mohl mluvit. „Ještě nikdy jsem to nedělal, detektive.“ Už mu nezbývaly síly na nic jiného než čistou pravdu a dotek jejího života zůstával i nadále velmi chabý. „Umírá pomaleji než předtím, ale stále umírá.“

„Kriste! Co je ještě zapotřebí?!“

„Obávám se, že víc, než právě teď mám.“ Zapotácel se, až se Vicki tím pohybem nadzvedla a znovu klesla hlava. „Říkal jsem ti, že to možná nezabere.“

Prostě úžasné. Vicki pořád umírala, Fitzroy vypadal naprosto příšerně a celý ten barák si kolem nich vesele hořel. Zakašlal a otřel si tvář předloktím. Žádná zatracená sklenice není poloprázdná, když řeknu, že je poloplná. Celluci zvedl z podlahy bundu, pouzdro a pistoli a postavil se. „Jestli pořád umírá, tak ještě nezemřela. Soustřeďme se na to, aby to tak zůstalo. Jdeme!“

Henry přehmátl, uložil si Vicki v náručí, jako by byla dítě, a pokusil se vstát. Místnost se zakymácela.

Celluci, oči slzící kouřem, mu vsunul ruku do podpaží a pomohl Henrymu zvednout ze země jeho břemeno. „Udržíš ji?“

„Ano.“ Popravdě pochyboval o tom, že ji dokáže pustit, ale právě teď neměl dost sil na vysvětlování.

Henry se spolehl na sílu svého většího společníka a roztřeseným krokem společně zamířili ke dveřím. Neviděl, kam pokládá nohy, zakopl o kus čehosi vlhkého – ani nechtěl vědět čeho – a skoro upadl.

„Ale ne, nic takového.“ Celluci napínal svaly, pot se mu po hrudi řinul proudem, ale nějakým způsobem se mu dařilo udržovat všechny tři na nohou a v pohybu. „Po tom všem, čím jsme si dnes v noci prošli, to přece teď nevzdáme.“

Henry, s Vicki v náručí, udržující ji naživu vlastním životem, vyloudil na tváři záchvěv úsměvu. „Naděje umírá poslední, detektive?“

Celluci si shrnul z tváře loknu černých vlasů a vedl je ven z laboratoře. „To si sakra piš,“ zavrčel.

Když zmizeli na chodbě, otevřely se pomalu dveře do skladiště a do laboratoře s kašlem vklopýtala doktorka Burková.

„Tak tomu tedy říkám,“ prohlásila, „nanejvýš po… učný večer. A to se říká, že po… slouchat za dveřmi se nevyplácí.“ Otřela si slzící oči a nos do rukávu a opatrně zamířila skrz dým a trosky ke dveřím.

Z toho, co vyslechla, se zdálo, že dcera Marjory Nelsonové a její společníci měli dost vlastních problémů. Takových problémů, kterých mohla snadno využít k tomu, aby je přesvědčila, že by doktorku Aline Burkovou měli raději nechat na pokoji a že celá její účast na té nepříjemné záležitosti nebyla ničím víc než pouhým dílem náhody.

Donald byl mrtvý. Jeho smrt si sice nepřála, ale po zralé úvaze nenacházela nic, co by pro něj mohla udělat. Proč by ona měla trpět jen proto, že Donald zemřel?

Catherine byla rovněž mrtvá, a tudíž se dala využít jakožto příhodný a nic nenamítající obětní beránek.

„Netušila jsem, co se tam děje, Vaše Ctihodnosti.“ Začala se hihňat a pozvracela se. Ať už se tu pálily jakékoliv chemikálie, byly nesporně toxické. „Jen do toho, hořte!“ přikázala. „Vypravte Catherine a jejím přátelům správný vikingský pohřeb, a když už budete v tom…“ Předklonila se v záchvatu kašle, odpotácela se k izolačnímu boxu, opřela se o něj a začala dávit.

„A když už budete v tom,“ zopakovala, když popadla dech a polkla žluč, „znište co nejvíš důkažního materiálu. Trocha upířího vydírání, jeden menší – jak se to řekne – po… žár a budu z toho venku, aniž by přitom moje kariéra nějak výrazně utrpěla.“ V jejím plameny orámovaném odrazu se objevil lišácky samolibý výraz. Usmála se na něj a poplácala se po tváři. Box už byl citelně teplý na dotek a pleť na její tváři a na rukou byla ve stoupajícím žáru čím dál napjatější. Nejvyšší čas jít. Sklonila hlavu, aby se vyhnula nejhoršímu dýmu, který se nyní valil od stropu dolů, a za téměř nepřerušovaného kašlání vyrazila ke dveřím, zvedajíc přitom s opileckým přeháněním nohy, jak překračovala ležící těla nebo jejich části.

Pak si všimla diskety. Byla sytě modrá a napůl vyčnívala z kapsy Catherinina krví potřísněného laboratorního pláště. Mohla obsahovat pouze jedinou věc: kopie testů, které dnes odpoledne provedla na upírovi. Co jiného mohlo mít pro Catherine takovou důležitost, aby to nosila u sebe?

Teprve dnes odpoledne. Zdá se to tak dávno. Doktorka Burková se sehnula, opírajíc se přitom jednou rukou o konec izolačního boxu, protože její rovnováha momentálně za moc nestála. Nezdálo se, že by disketa byla nějak poškozená. Díky tomu, že ležela pod ochranou Catherinina těla, se dokonce nezdála ani moc teplá. Strčila si ji do kapsy a náhle si uvědomila, že nejenže z celé aféry vyvázne prakticky bez úhony, ale navíc si z ní odnese informace, za něž ji vědecký svět zahrne vysokými poctami.

Pár jednoduchých experimentů, pomyslela si a široce se přitom usmála, a ta Nobelova cena je…

Poté co ji předchozí exploze mrštila do laboratoře, zůstala jedna z kyslíkových nádob jakýmsi zázrakem nepoškozená. Ležela částečně ukrytá za izolačním boxem a v bezpečné vzdálenosti od největšího žáru. Jenže teplota stoupala. Plastový ventil se konečně začal tavit. Kovová obroučka, nacházející se pod ním, se velmi, velmi nepatrně roztáhla. To stačilo.

Výbuch srazil doktorku Burkovou k zemi, odkud s hrůzou sledovala, jak jakási neviditelná obří ruka zvedá těžký izolační box do výšky a neuvěřitelně pomalu ho upouští na její nohy. Zaslechla praskání drcených kostí, vzápětí ucítila bolest a sklouzla do temnoty.

Když se znovu objevilo světlo, byla to červenooranžová záře blížících se plamenů. Od výbuchu uběhlo jen velmi málo času. Necítila to, co zbylo z jejích nohou.

„To nic. Nohy nepotřebuju.“

Catherinina natažená ruka se začala škvařit.

„Nohy nepotřebuju. Potřebuju se dostat ven.“ Izolační box ležel na boku. Jeho zakřivení jí poskytne trochu místa. Jestli se jí podaří o něj zapřít, bude moci vytáhnout nohy ven a vyplazit se z místnosti. Nohy nepotřebovala.

Přitáhla se do sedu a zatlačila do boxu. Spočíval na nerovném povrchu a zakolébal se.

Něco pod ním začvachtalo, ale na tom nezáleželo.

Plameny už olizovaly rukáv Catherinina laboratorního pláště. Přes puch chemikáliemi nasyceného kouře ucítila pečené vepřové.

Polkla sliny a udeřila do boxu.

Znovu se zhoupl.

Západka, kterou předtím částečně uvolnil číslo devět, povolila.

Víko se otevřelo, a jak ho tichý mechanismus vynesl vzhůru, srazilo doktorku Burkovou znovu k zemi. Z útrob boxu vyhřezlo tělo vržené proti víku při předchozí explozi a zhroutilo se jí do klína.

Nahá a prázdná tělesná schránka Donalda Li se ještě jednou převalila a zůstala jí ležet v náručí s hlavou natočenou tak, až se zdálo, že jí hledí přímo do tváře.

Jekot umlčely až plameny, když konečně přišly.

~~~

„Ježkovy oči!“ Výbuch vymrštil na ulici kusy hořícího dřeva a žhavého kovu a detektiv Fergusson se přikrčil za autem. „Příště půjdu, kurva, vyšetřovat opilecká přiznání až ráno!“ Ignoroval výkřiky paniky přibíhajících hlídačů ostrahy, popadl vysílačku a s chladnou profesionalitou, kterou rozhodně necítil, nahlásil požár.

„… a taky sanitku!“

Měl pocit, že slyší jekot. Usilovně doufal, že se mýlí.

~~~

„Co zase.“

„Je těsně po druhé hodině. Potřebuji se nasytit. Zhruba za hodinu, pokud bude pořád naživu, musím nasytit ji. A pak se potřebujeme dostat ještě před svítáním do Toronta.“

„Proč do Toronta? Proč nemůže jednoduše zůstat tady?“

Henry klesl na kraj postele. Měl pocit, že má tak těžkou hlavu, že ji stěží dokáže zvednout. „Protože jestli se promění, budu ji potřebovat mít na místě, o kterém vím, že je bezpečné.“ Unavenou, krví potřísněnou rukou udělal rozmáchlé gesto po bytě. „Tohle není. A jestli… jestli…“

„Zemře,“ řekl bez emocí Celluci a pohlédl na bezvládné Vickiino tělo. Měl pocit, jako by se celý svět naklonil o několik stupňů do strany a jemu nezbylo nic jiného než se snažit udržet na tom svahu rovnováhu.

„Ano,“ přisvědčil Henry se stejnou bezvýrazností. Kdyby se teď přehrada protrhla, odneslo by je to všechny. „Jestli zemře, budu se muset zbavit těla. Na to budu potřebovat být ve městě, které znám.“

„Zbavit se těla?“

„Když to neudělám, bude její smrt poněkud obtížné vysvětlit, nemyslíš? Bude se pitvat, vyšetřovat a klást otázky, na které nemáš odpovědi.“

„Takže jednoduše zmizí…“

„Ano. Prostě jen další záhada.“

„A já se budu muset chovat, jako bych nevěděl, jestli je naživu nebo mrtvá.“

Henry zvedl hlavu a dovolil si vložit do hlasu špetku moci. „Truchli pro ni jako pro mrtvou, detektive.“

Celluci se neobtěžoval předstírat, že nerozuměl. Odtrhl zrak od Vicki a bláznivě pohlédl do upírových očí. „Mám po ní truchlit tak jako tak? Jdi se bodnout. Řekni mi, co se stane, Fitzroyi. Jestli zmizí, protože zemřela, budu po ní truchlit. Jestli zmizí s tebou někam do noci, budu…“ V čelisti mu zacukal sval. „Budu ji postrádat, jako bych postrádal část sebe sama, ale truchlit po ní nebudu, když nebude mrtvá o nic víc, než jsi ty.“

Od chvíle, kdy ji našli umírající v laboratoři, měřil Henry čas podle tepu Vickiina srdce. Teď nechal uběhnout tři, zatímco zkoumal duši Mika Celluciho. „Opravdu to myslíš vážně,“ řekl nakonec. Bylo pro něj obtížně tomu věřit. Bylo pro něj nemožné, aby mu to nevěřil.

„Jo.“ To slovo se Cellucimu zadrhlo v hrdle. „Opravdu to myslím vážně.“ Polkl a snažil se neztratit sebeovládání.

Pak se mu rozšířily panenky. „Co jsi myslel tím, že se potřebuješ nasytit?“

„Touhle dobou bys už měl vědět, co tím myslím.“

„Na kom?“

„Mohl bych jít lovit.“ Až na to, že byl neuvěřitelně unavený. Tato noc už trvala déle než jakákoli jiná, kam až jeho paměť sahala. Připadalo mu zbytečné jít lovit, když tady byl… Nechal moc zesílit ještě o trochu víc.

„Nech toho. Vím, o co se snažíš.“ Celluci s námahou odtrhl oči a znovu pohlédl na ženu ležící na posteli. Stále byla naživu. Jediné, na čem doopravdy záleželo, bylo postarat se, aby to tak zůstalo. Rozhodl se už tam v laboratoři. Hodlal v tom vytrvat. „Pokud jde jen o sání krve, tak si můžeš objednat.“

Henry, zaskočen touto nabídkou, cítil, jak se mu zvedá obočí. „Nemusí jít o nic víc než o sání krve, detektive. Teď nepotřebuji ani tak výživu jako spíš dočerpat palivo.“

„Tak tedy dobrá.“ Celluci se vysoukal z bundy, pečlivě ji obrátil naruby, aby nepotřísnil koberec, a začal si vyhrnovat rukáv. „Zápěstí, že?“

„Ano.“ Henry potřásl hlavou a v jeho hlase se rovnou měrou mísil respekt s úžasem. „Víš, za celých čtyři sta padesát let jsem ještě nepotkal muže, který by se ti podobal. Přes to všechno mi nabízíš svou krev?“

„Jo. Navzdory všemu.“ Ještě jednou pohlédl na Vicki, otočil se a položil se na kraj postele. „Možná tě tím urazím, ale po všem, čím jsem si dnes v noci prošel, mi to zase tak hrozné nepřipadá. A kromě toho to dělám pro ni. Co se mě týče, tak právě teď nejsi nic jiného než primitivní pobočka Červeného kříže. Tak do toho.“

Henry zvedl nabízenou paži, pak upřel na Celluciho temný pohled a v koutcích úst mu zacukal nepatrný náznak úsměvu. „Víš, detektive, je škoda, že je mezi námi taková propast.“

Celluci ucítil ten žár a shrnul si z čela loknu černých vlasů. „Nepokoušej štěstí, ty nemrtvý parchante.“

~~~

Když ji nesl ke dveřím, zatímco její život stále visel na vlásku, Henry se zastavil. „Tebe nesžírá,“ otázal se nakonec, protože kdyby se to nedozvěděl, nedokázal by odejít, „že si nakonec zvolila mě?“

Celluci natáhl ruku a jemně jí vsunul brýle do kapsy kabátu. Kabelku a kufr už měla naložené v Henryho autě.

„Nezvolila si tebe,“ řekl, ustoupil zpátky a poškrábal se na obvaze na zápěstí. „Zvolila si jedinou šanci, jak zůstat naživu. Ohledně toho se odmítám užírat.“

„Ještě pořád může zemřít.“

„Tak se postarej, aby se to nestalo.“

Mezi jedním chabým úderem srdce a dalším proběhlo tisíc myšlenek. „Udělám, co bude v mých silách.“

Celluci přikývl, sklonil se a políbil ji jemně na rty, které byly méně teplé než kdykoli předtím.

„Nashledanou, Vicki.“

A nic víc říct nedokázal.

~~~

Vyřídil to s detektivem Fergussonem. Vysvětlil mu, že se Vicki tak trochu zhroutila, což bylo za daných okolností naprosto pochopitelné, a vrátila se s kamarádem do Toronta. „Dám jí vědět, co se stalo…“

Vyřídil záležitosti ohledně bytu její matky. Zavolal realitní kancelář a celý byt osobně vystěhoval. „Prostě to prodejte. Než dojde k přezkoumání závěti, jdou všechny peníze na účet právníka, tak co.“

Vyřídil to s panem Delgadem.

„Viděl jsem z okna, jak odjíždí v jeho autě.“ Starý pán k němu zvedl oči a zavrtěl hlavou.

„Co se stalo?“

Na chvíli mu to Celluci chtěl říct – jen na kratičkou chvíli, protože to zoufale potřeboval někomu říct. Naštěstí ta chvíle brzy pominula. „Je jedno takové staré rčení, pane Delgado: ‚Když něco milujete, nechte to jít.‘“

„To rčení znám. Jednou jsem ho četl na tričku. Je to kravina, omluvte má slova.“ Nepřestával vrtět hlavou, jako by to byla jediná pohyblivá součást starého hodinového mechanismu. „Takže si zvolila.“

„Všichni jsme si zvolili.“

Vyrovnal se s tím, že odjíždějí do Toronta a on nic neví. Fitzroyovi volat nehodlal. Už se sehnul, jak nejníže to šlo.

Ať zavolá Fitzroy jemu.

Vyrovnal se s tím vzkazem, když konečně přišel, a děkoval Bohu za to, že se musel vyrovnat pouze s Fitzroyovým hlasem na záznamníku. Ani tak to nebylo snadné. Snažil se být šťastný, že je naživu. Snažil se ze všech sil. Skoro se mu to podařilo.

Co bylo dál, se dozvěděl čirou náhodou. Neměl v úmyslu jít kolem jejího bytu. Bylo to hloupé. Strašidelné. Věděl, že tam není. Zašel tam hned tu noc, kdy se vrátil z Kingstonu, vzal si své věci a – aniž by věděl proč – vzal si také z jejího prádelníku fotografii jich dvou, kterou tak nenáviděl. Když přišel domů, vrazil ji do horní police skříně v předsíni a už se na ni ani nepodíval.

Ale měl ji.

„Čau, seržo.“ Od širokého kmene starého ořešáku se odloupl útlý stín a loudavým krokem se vrátil na chodník. „Nemá smysl tam chodit, všechno už je vystěhované. Příští týden přijdou noví nájemníci, aspoň myslím.“

„Co tady děláš ty, Tony?“

Mladík pokrčil rameny. „Šel jsem vrátit klíč a pak jsem tě zahlédl zpoza rohu, tak jsem si řekl, že počkám. Ušetřím si tím cestu. Mám pro tebe vzkaz.“

„Vzkaz,“ zopakoval, protože se nechtěl zeptat od koho.

„Jo. Henry povídal, že ti mám říct, že jsi jeden z nejčestnějších lidí, s jakými se kdy setkal, a že si přeje, aby všechno bylo jinak, než je.“

„Jinak. To jo.“

Tony vrhl na detektiva letmý pohled koutkem oka a nedal na sobě znát zklamání. Henry mu nechtěl říct, co myslí tím svým jinak, jestli tu záležitost ohledně Vicki nebo co vlastně, a teď se zdálo, že Celluci bude právě tak tajnůstkářský. Přestože se v hrubých rysech dozvěděl, co se poslední noci v Kingstonu stalo, neznal podrobnosti a umíral zvědavostí. „Henry taky chtěl, abych ti řekl, že jeden rok je jen malý kousek věčnosti.“

Celluci si odfrkl a znovu vykročil po Hurónské ulici, aby se rozptýlil pohybem. „A to má k čertu znamenat co?“ otázal se, když s ním Tony srovnal krok.

„Netuším,“ přiznal Tony. „Ale chtěl, abych ti to vyřídil. Prý to pochopíš později.“

Celluci si znovu odfrkl. „Zasraný spisovatel.“

„No jo.“ Když došli až na roh Cecilovy ulice a detektiv už nic víc neřekl, Tony si povzdechl. „Většinou spí,“ řekl.

„Kdo spí?“ V Celluciho tváři zacukal sval.

„Viktorka. Henry si o ni pořád dělá velké starosti, ale myslí si, že teď už bude v pořádku, když se jí konečně zahojila ta díra na noze. Stěhujeme se do Vancouveru.“

„Stěhujeme?“

„Jo. Je teď úplně bezmocná. Potřebují někoho, kdo snese slunce. A…“

„To je fuk.“ Do Vancouveru. Na opačném konci země. „Proč? Kvůli mořskému vzduchu?“

„Ne. Aby ji nikdo nepoznal, až začne lovit. Zdá se, že zpočátku nadělá hodně nepořádku.“

Jedli spolu snad tisíckrát. Možná dvakrát tolik. „Řekni mu, že se to nejspíš moc nezlepší.“

Tony vyprskl. „Vyřídím. Mám říct něco i jí?“

„Řekni jí…“ Jeho hlas se vytratil do ztracena a zdálo se, že hledí na něco, co Tony nevidí. Pak zkřivil tvář, semkl rty do tenké, bílé linky, otočil se na patě a odkráčel.

Tony stál, chvíli se za ním díval a pak přikývl. „Neboj, chlape,“ řekl jemným hlasem. „Já jí to vyřídím.“

~~~

Zvládal všechno – až do chvíle, kdy mu z Kingstonu zavolal detektiv Fergusson ohledně soudního vyšetřování.

„Podívejte, odstěhovala se do Vancouveru, chápete? Nic bližšího o ní kurva nevím.“

Detektiv Fergusson dospěl k očividnému závěru. „Dala vám kopačky, co?“

V odpověď Celluci vyrval telefon ze zdi v kuchyni a prohodil ho dveřmi. O pár dní později ho přivedli dva uniformovaní, protože závodil s tryskáčem na ranveji letiště v Downsview a na zadním sedadle měl spoustu prázdných láhví. Policejní psycholog mu naznačil, že potlačuje silné emoce. Celluci, který měl pořád hlavu jako střep, potlačil silné nutkání potlačit policejního psychologa.

~~~

„Doufám, že opravdu stojí za to, abys kvůli ní spláchl svoji kariéru do záchodu, protože právě to děláš.“ Židle inspektora Cantreeho vyčítavě zaskřípala, když se opřel a zpražil Celluciho pohledem. „Víš, co tady mám?“ Udeřil silnou rukou do složky ležící uprostřed stolu. „Nemusíš hádat, já ti to řeknu. Mám tu hlášení od našeho cvokaře, ve kterém naznačuje, že jsi nebezpečně labilní a že bych tě neměl nechat chodit s pistolí po ulici.“

Celluci semkl rty do tenké, bílé linky a začal se soukat z podpažního pouzdra.

„Koukej si to kurva zase nasadit!“ zařval Cantree. „Kdybych toho nafoukance poslouchal, musel bych ti sebrat odznak už před pár dny.“

Celluci si shrnul z tváře loknu černých vlasů a snažil se nemyslet na to, jak moc mu ji ten pohyb připomněl. „Jsem v pořádku,“ zavrčel.

„Kecy! Chci, abys mi řekl, co se děje.“

„Nic se neděje.“ Tónem hlasu Cantreeho vyzýval, aby se o tom opovážil pochybovat, a výraz v Cantreeho tváři mu vyhověl.

Celluci zaslechl drby, které kolovaly ohledně rychlého přesídlení bývalé vyšetřovatelky Vicki Nelsonové na západní pobřeží – ačkoli se k němu donesly až z druhé či třetí ruky, protože nikdo neměl dost odvahy, aby o nich spekuloval přímo před ním. Cantree je očividně slyšel také. „Je to osobní.“

„Když to ovlivňuje tvou práci, tak není.“ Inspektor se předklonil a pohlédl Cellucimu přímo do očí. „Takže to uděláš takhle. Vezmeš si minimálně měsíc dovolenou, vypadneš z města, půjdeš se podívat, kde jsi zapomněl mozek, pak se vrátíš a znovu si promluvíš s naším doktorem Freudensteinem.“

„Co když nebudu chtít?“ zamumlal Celluci.

Cantree se usmál. „Když si nevezmeš dovolenou, postavím tě bez výplaty na měsíc mimo službu. Ať tak, nebo tak, vypadneš odsud.“

~~~

V oddělení se začaly uzavírat sázky tři ku jedné, že Mike Celluci zahájí dovolenou tím, že sedne na první volný let do Vancouveru. Několik lidí přišlo o slušné peníze.

Týden po rozhovoru v Cantreeho kanceláři se Celluci ocitl na letišti v doprovodu své stařičké babičky, sedl na letadlo a zamířil na rodinnou sešlost do Itálie.

~~~

„Ježíši, Miku, to je dobře, že jsi zase zpátky.“ Dave Graham se culil tak, až bylo s podivem, že si nevykloubil dolní čelist. „Chci tím říct, že ještě jeden dočasný parťák, jako byl ten poslední, a musel bych si vzít šest týdnů volno.“

„Kdo mi kurva nechal po celém stole kroužky od kafe?!“

„Na druhou stranu,“ pokračoval zamyšleně Dave, zatímco Celluci začal obviňovat kolegy z toho, že mu udělali binec ve věcech, „tu bylo mnohem klidněji, když jsi byl pryč.“

~~~

„Ty si chceš koupit jednu z těchhle, Miku?“

„Cože?“ Celluci zvedl oči od vystavené brožované knížky a zamračil se na parťáka.

„No, už na ni civíš dobrých pět minut. Tak mě napadlo, že máš možná náladu na trochu lehčí četbu.“ Dave natáhl ruku k blonďatému obrovi držícímu v náručí polonahou brunetku. Osudová plavba od Elizabeth Fitzroyové. Vypadá to na trhák. „Když už si začínáš myslet, že někoho znáš…“ Podíval se na zadní stranu obálky. „… myslíš si, že znáš jeho vkus, a pak přijdeš na něco takového. Myslíš, že to kapitán Roxborough a tahle kočka Veronica dají na konci dohromady, nebo to jen tak vypadá?“

„Ježíši Kriste, jsme v obchoďáku! Někdo tě může vidět.“ Celluci knížku popadl a vrazil ji zpátky do regálu.

„Hej, ty sis ji začal prohlížet,“ namítl Dave a oba detektivové znovu vykročili. „Ty sám jsi…“

„Znám se s autorkou, jasné? A už toho nech.“

„Ty se znáš s autorkou? Já ani nevěděl, že umíš číst.“ Sledovali dav pubertálních mladíků mířících loudavým krokem do sportovního oddělení. „Tak jaká je? Bydlí v Torontu?“

Je to chlap, je upír a bydlí ve Vancouveru. „Řekl jsem, abys toho nechal.“

Po celém městě se nacházely roztroušené kousky Vicki, a kdykoli na některý z nich narazil, rozdíraly mu sotva zacelené rány v jeho schopnosti vypořádávat se se životem. Teď začal nacházet také kousky Fitzroye a každý výtisk jeho knížky, který uviděl, mu nasypal do ran čerstvou sůl. Naštěstí se hodně zlepšil v zakrývání bolesti.

Podařilo se mu dokonce přesvědčit policejního psychologa, že je v pořádku.

~~~

„… a ve vancouverském Stanley Parku se dále vraždí. U čajovny na Fergussonově mysu byl nalezen další známý překupník drog. Stejně jako ve třech předešlých případech se zdá, že hlava oběti byla utržena od těla, a zdroje blízké soudní patologii znovu hlásí, že z těla byla vysáta krev.“

Celluci stiskl plechovku od piva tak silně, až tu tenkou hliníkovou skořápku rozdrtil. Upíral oči k televizi s takovým soustředěním, že si nevšiml, že mu žlutá kapalina stéká po prstech na koberec.

„Policie je i nadále bezradná a jeden z policistů, který v době vraždy čajovnu sledoval, otevřeně přiznal, že nic neviděl. Spekulace v tisku sahají od pravděpodobného vysvětlení, že se do města přesunul nějaký nový silný gang, který likviduje konkurenci, až po možnost, že v parku řádí rozzuřený sasquatch.

V Edmontonu…“

Z těla byla vysáta krev. Celluci vypnul zvuk a bez mrkání hleděl na moderátora CBC, který neslyšně pokračoval ve čtení národních zpráv. Žádný sasquatch. Upír. Nový, mladý upír, který se učí lovit. Trhá hlavy, aby zakryl první nešikovné rány po zubech. Fitzroy měl na to síly dost. Nechat těla mrtvých překupníků drog v parku jako výstrahu ostatním. Za tím vším viděl Vicki.

„Zatracení upíří ochránci města,“ procedil skrz zuby zaťaté tak silně, až ho z toho bolelo ve spáncích. Kdysi, než přišel Fitzroy, bývalo Vicki jasné, že jedním z mála faktorů udržujících chaos v patřičných mezích je zákon. Třebaže on sám by taky leckdy hrozně rád zkrátil o hlavu pár švábů, kteří se po dvou nohách hemžili v městských stokách, nikdy zákon do vlastních rukou nebral.

Tohle Fitzroy změnil ještě dřív, než změnil ji.

Vicki byla naživu, ale co se z ní stalo? A proč mu to bylo jedno?

Celluci nechtěl čelit odpovědi na žádnou z těchto otázek. Zatímco v rohu tiše blikala televize, otevřel láhev skotské a začal systematicky hledat zapomnění.

~~~

Čas plynul, ale jen proto, že neexistuje nic, co by ho mohlo zastavit.

~~~

Chvíli stála venku a sledovala, jak se za žaluziemi pohybuje jeho stín. Cítila v hrudi podivný tlak, a kdyby se dost dobře neznala, skoro by řekla, že má strach. „Což je směšné.“

Otřela si dlaně do kalhot – čistě ze zvyku, protože fyziologicky už to nepotřebovala – a vykročila po cestě k domu. Čím déle by otálela, tím by to bylo horší.

Její zaklepání, silnější než měla v úmyslu, protože pořád neměla sílu úplně pod kontrolou, se v tiché ulici rozléhalo ozvěnou. Naslouchala, jak se blíží ke dveřím, počítala údery jeho srdce, zatímco otáčel klikou, a snažila se neucuknout před náhlým přívalem světla.

„Vicki.“

Měla pocit, jako by její jméno už hodně dlouho nikdo nevyslovil, a přes vlastní bouřlivou reakci neslyšela tu jeho. S ohromným úsilím si udržela víceméně vyrovnaný hlas. „Nezdá se, že by tě nějak zvlášť překvapilo, že mě vidíš.“

„Slyšel jsem, co se včera v noci stalo Gowanovi s Mallardem.“

„Nic víc, než si zasloužili. Nic víc, než jsem jim byla dlužná.“

„V novinách psali, že to oba přežijí.“

Noc se na okamžik rozzářila jejím úsměvem. „To je dobře. Chtěla jsem, aby s tím museli žít.“ Znovu si otřela dlaně do kalhot a tentokrát tím gestem smazala staré dluhy. „Můžu dál?“

Celluci odstoupil od dveří. Byla hubenější, bledší a měla jiné vlasy. Chvíli trvalo, než zaregistroval nejvýraznější změnu.

„Tvé brýle?“

„Už je nepotřebuji.“ Tenhle úsměv byl takový, jaký si pamatoval. „Ještě že tak.“

Zavřel za ní dveře a cítil se jako pacient po amputaci nohou, který se probudil a zjistil, že mu zase narostly. Zdálo se mu, že nemůže popadnout dech, a chvíli trvalo, než přišel na to, že divný pocit ztráty, který má, je nepřítomnost bolesti. Takřka zaslechl cvaknutí, jak do jeho života znovu zapadl kousek, který z něj byl vytržen.

„Víš, tenkrát v noci v laboratoři mi nedošlo, jak velký potenciální problém by ta moje RP mohla být,“ pokračovala na cestě do kuchyně. „Umíš si představit upíra, který v noci nevidí? Kousat podle Braillova písma – bože, to by byl svinčík.“

„Blábolíš,“ řekl úsečně, když se k němu obrátila.

„Já vím. Promiň.“

Dlouho se dívali jeden na druhého a během toho ticha spolu probrali několik věcí, které si potřebovali říct.

„Henry ti dluží omluvu,“ řekla nakonec Vicki. „Nikdy se ti nezmínil o tom, že upíři spolu nemůžou zůstat, jakmile je proměna u konce.“

„Trvalo to čtrnáct měsíců.“

Rozhodila rukama. „Promiň. Měla jsem pomalý start.“

Celluci se zamračil. „Nejsem si jistý, jestli ti rozumím. To už se s ním nikdy nemůžeš vidět?“

„Říká, že nebudu chtít. Že to nebudeme chtít.“

„Mohl mi to říct, parchant jeden.“ Prohrábl si rukou vlasy. „Henry taky chtěl, abych ti řekl, že jeden rok je jen malý kousek věčnosti.“ Zhluboka se nadechl a uvažoval, co by asi udělal on, kdyby se jejich role vyměnily. „To je jedno. Henry mi nic nedluží. A stejně se mi ten parchant už omluvil.“

Vicki se tvářila pochybovačně. „Jo? No já ty jeho kydy o tragickém odloučení stejně neberu, i když se nemůžeme dělit o jedno loviště.“ Odvážná slova, ale nebyla si příliš jistá, že mají nějakou váhu a že jí nová přirozenost dovolí udržet si pouto bez krve.

„Bez boje se tě nevzdám.“

Henry se odvrátil od světel tohoto nového města a smutně zavrtěl hlavou. „Budeš bojovat sama se sebou, Vicki. Bojovat s tím, čím jsi. Čím jsme my oba.“

„No a?“ vystrčila bradu. „Já se nevzdávám, Henry. Před ničím.“

„Už má mobil a právě si koupil fax, prokristapána. Myslím, že budeme moci zůstat v kontaktu.“

„Opravdu?“ Celluci se opřel bokem o stůl a založil si ruce na prsou. „Mně jsi nikdy nezavolala.“

„Až do nedávné doby jsem nemohla – ze začátku to bylo trochu chaotické. A pak…“ Přejela bledým ukazováčkem podél hrany kuchyňského stolu a byla ráda, že už ztratila schopnost se červenat. „A pak jsem měla strach.“

Ještě nikdy neslyšel, aby se přiznala, že má z něčeho strach. „Z čeho?“

Podívala se na něj a přečetl si odpověď v zoufalé otázce v jejích očích.

„Vicki…“ Vložil do jejího jména lehké obvinění. Nemohla jsi mi důvěřovat?

„No, jsem teď jiná a… čemu se směješ?“

Jak dlouho už se tak nezasmál? Měl podezření, že asi tak čtrnáct měsíců. „Jestli ses bála jen tohohle, Vicki, tak ti povím, že ty jsi byla jiná vždycky.“

Otázka vybledla a vystřídala ji naděje. „Takže ti to nevadí?“

„Lhal bych, kdybych řekl, že si na to nebudu muset zvyknout, ale ne, nevadí.“ Jestli mu to nevadí? Nebylo moc věcí, na které by si nedokázal zvyknout, pokud to byla cena za to, aby mohl zůstat po jejím boku.

„Už to nebude jako dřív.“

„Nepovídej.“

„Henry říká, že to může být ještě lepší.“

„Je mi fuk, co Henry říká.“

„Nebudeme se moci usadit a založit rodinu, jak jsi chtěl.“

Sklouzl ze stolu. „Neříkej mi, co jsem chtěl. Já jsem chtěl tebe.“

Rozevřela náruč a v pootevřených ústech se jí vábivě zaleskly velmi bílé zuby.

Vyšel jí vstříc.

Společně dopadli na podlahu.

O dvě hodiny a třiadvacet minut později mu Vicki položila hlavu na rameno a zahleděla se ke stropu kuchyně. Už si myslela, že se za uplynulých čtrnáct měsíců stačila vyrovnat s tím, čím se stala – upírem, dítětem temnot, nočním tulákem – ale nevyrovnala, ne dokud její zuby nepronikly záhybem jeho kůže a nenasála jeho život do svého. Slízla kapičku potu a poslouchala jeho dech, který ji hřál do temene, vnímala jeho pach, jenž ji halil jako plášť.

„Na co myslíš?“ zeptal se jí ospale.

Upír. Dítě temnot. Noční tulák.

Natáhla ruku, smetla mu z čela loknu vlasů a usmála se. „Myslela jsem na příštích čtyři sta padesát let.“

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Luky z IP 109.183.113.*** | 6.11.2011 23:03
Ahojky Niletko.. To, co delas je naprosta parada a uzasna vec! Mas muj vrely obdiv a velke diky! Akorat me mrzi nektere chybejici kapitoly. Jak u trojky krev ich pout nekolik kapitol do konce a tady u 4 se nezobrazi posledni kapitola.. Jinak vazne super!!! Diky
Niletka.blogerka.cz | 7.11.2011 08:40
Ahojky, koukala jsem na to,ale žádné kapitoly nechybí a zobrazí se bez problémů. Občas,ale ty kapitoly nejdou postupně,nevím proč,ale když budeš koukat na číslo kapitoly,tak toho všimneš. Ještě na to koukni. Jinak děkuji.smile
vanes z IP 46.13.240.*** | 24.6.2012 18:01
Ahoj je to vsechno super ale Akorat tu chybi posledni kapitola. Pokusis sem ji dat.prosim :))


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a pět