Dvě
„Doktorko Burková? Jde o číslo sedm…“
„Ano?“ Doktorka Aline Burková si přichytila sluchátko pod bradou a naškrábala podpis pod oběžník, který následně hodila do košíku označeného jako ODCHOZÍ. Přestože Marjory Nelsonová byla mrtvá sotva pár hodin, už se jí začalo papírování vymykat z rukou. S trochou štěstí se vedení univerzity přestane škrábat na zadku a sežene jí dočasnou sekretářku dřív, než ji banality akademické administrativy zcela zavalí.
„Myslím, že byste se na to měla podívat sama.“
„Pro boha živého, Catherine, na to tvoje mlžení nemám čas.“ Obrátila oči v sloup. Postgraduálové. „Ztrácíme ho?“
„Ano, doktorko.“
„Hned jsem tam.“
~~~
„Zatraceně.“ Chirurgická rukavice narazila do odpadkového koše takovou silou, až se zakymácel.
„Zase ten rozklad tkáně. Přesně jako u ostatních.“ Druhá rukavice následovala první a doktorka Burková vrhla zlobný pohled na tělo staršího muže na železném stole s otevřenou hrudní dutinou a horní částí lebky opřenou o ucho.
„No, hlavně byl už dost starý, doktorko. A nebyl v moc dobrém fyzickém stavu.“
Doktorka Burková si odfrkla. „To bych řekla. Dost mě překvapilo, že to vydržel aspoň tak dlouho.“ Když viděla, jak zdrceně se mladá žena stojící u hlavy mrtvoly tváří, povzdechla si. „To nebylo míněno jako kritika, Catherine. Odvedla jsi jako vždycky výbornou práci a v žádném případě neneseš odpovědnost za odsouzeníhodné návyky subjektu z doby, kdy byl naživu. Takže teď vyjmi zbytek mechanických implantátů, zachraň co největší část sítě, dobře se ujisti, že jsou všechny bakterie mrtvé, a zahaj obvyklou proceduru likvidace.“
„Lékařská škola…“
„Samozřejmě že lékařská škola. Přece ho nemůžeme zatížit kamením a hodit do Ontarijského jezera – ačkoli musím připustit, že to nepostrádá jistou půvabnou jednoduchost, která by mi ušetřila spoustu další práce. Dej mi vědět, až bude připravený, příštích pár hodin bych měla být v kanceláři.“ Už měla ruku na klice, když se zarazila. „Co je to za rány?“
Catherine zvedla světle modré oči s rozšířenými panenkami a s prsty zabořenými do starcovy lebeční dutiny řekla: „To je číslo devět. Myslím, že se mu v tom boxu nelíbí.“
„Nemůže se mu něco líbit nebo nelíbit, Catherine. Je to mrtvé.“
Mladší žena pokrčila rameny, přijímajíc výtku, ale neochotná nechat se přesvědčit. „Takhle tam mlátí pořád.“
„No tak až skončíš s číslem sedm, sniž mu znovu přísun energie. To, co potřebujeme ze všeho nejméně, je zrychlené poškození tkání vlivem samovolného pohybu.“
„Ano, doktorko.“ Jemně vyklopila mozek na plastový tác. Ve světle baterie zářivek visící přímo nad stolem se v jeho šedozelené hmotě zaleskly nitky zlaté pavučinky. „Bude příjemné pro změnu jednou pracovat na subjektu, který mohl být předem připraven.
Tím chci říct, že to zdržení během pokusů o uchycení bakterií jim určitě nedělá dobře.“
„To nejspíš ne,“ souhlasila se sžíravou ironií v hlase doktorka Burková a s posledním nelibým pohledem k izolačnímu boxu čísla devět vyšla pevným krokem z laboratoře.
Bušení pokračovalo.
~~~
„Kam to bude, paní?“
Vicki otevřela ústa a pak je zase zavřela. Neměla vlastně nejmenší ponětí.
„Ehm, Queen’s University. Katedra přírodních věd…“ Její matku už určitě převezli. Někdo jí bezpochyby řekne kam.
„Univerzitní areál je pěkně veliký.“ Taxikář vyjel ze svého stanoviště u nádraží a odbočil na bulvár Taylora Kidda. „Máte aspoň název ulice?“
Adresu znala. Matka ji po nové budově pyšně provedla hned poté, co ji před dvěma lety otevřeli. „Je to na Obloukové ulici.“
„Hned vedle staré nemocnice, že? To najdeme.“ Bodře se na ni usmál do zpětného zrcátka. „Už jezdím s taxíkem patnáct let a ještě jsem nezabloudil. Dneska je hezky. Vypadá to, že konečně dorazilo jaro.“
Vicki zamžourala z okénka. Svítilo slunce. Svítilo už v Torontu?
Nevzpomínala si.
„Na kšefty je ale lepší zima. Komu by se taky chtělo jít pěšky, když vám ten marast sahá málem až do poloviny kola, že? I když, v dubnu to ještě není tak zlé, pokud dost prší. Já vždycky říkám, jen ať prší. Zdržíte se v Kingstonu dlouho?“
„Nevím.“
„Jedete na návštěvu k příbuzným?“
„Ano.“ K matce. Je mrtvá.
V těch jednoslabičných odpovědích zaznělo cosi, co taxikáře přesvědčilo, že jeho zákaznice nemá náladu se s ním bavit a že další otázky by už raději klást neměl. Nechal ji tedy v relativním tichu a začal si bezhlesně pobrukovat.
Nová betonová budova katedry přírodních věd byla navržena tak, aby pokud možno ladila se staršími pískovcovými stavbami v areálu univerzity, nicméně naprostým úspěchem tento pokus korunován nebyl.
„Pokrok,“ nadhodil taxikář. Když Vicki otevřela zadní dveře, rozvázalo mu znovu jazyk tučné dýško.
„Dneska ty děcka potřebují něco víc než jen pár Bunsenových kahanů a stojan zkumavek, aby dokázaly dělat výzkum, který by měl nějaký smysl, viďte? V novinách dokonce psali, že jedna studentka na postgraduálu získala patent na nějaké bakterie.“
Vicki, která mu předtím podala dvacku, protože to byla první bankovka, co jí přišla pod ruku, ho ignorovala.
Když se za ní díval, jak si to rázuje po chodníku se zády rovnými jako pravítko a s taškou přes rameno, kterou držela, jako by to byla zbraň, zavrtěl hlavou a usoudil, že by nebylo moudré přát jí hezký den.
~~~
„Paní Shawová? Jsem Vicki Nelsonová…“
Drobná žena za stolem vyskočila na nohy a vztáhla k ní obě ruce. „Ach ano, samozřejmě že jste to vy. Chudinko malá, to jste sem jela celou cestu až z Toronta?“
Vicki ustoupila o krok zpátky, ale nemohla zabránit tomu, aby se její pravá ruka neocitla v drtivém sevření. Než mohla něco říct, paní Shawová zběsilou rychlostí pokračovala.
„Samozřejmě že ano. Vždyť jste zrovna byla v Torontu, když jsem vám volala, a teď jste tady.“ Trochu zahanbeně se zasmála a pustila Vickiinu ruku. „Omlouvám se. Já jen, že… víte, byly jsme kamarádky, vaše matka a já, pracovaly jsme spolu skoro pět let, a když… tedy když… byl to prostě tak… tak obrovský šok.“
Vicki zírala na slzy kanoucí z očí starší ženy a ke své hrůze si uvědomila, že nemá ani nejmenší představu, co by měla říct.
Všechna slova útěchy, která za ta léta vyslovila, aby pomohla zmírnit tisíc různých druhů žalu, všechen její výcvik, veškeré zkušenosti – nic z toho najednou nemohla nalézt.
„Omlouvám se.“ Paní Shawová zanořila ruku do rukávu a vytáhla vlhký, zmačkaný kapesník. „Vždycky, když na to pomyslím… nemůžu si pomoct…“
„Právě proto vám pořád říkám, že byste měla jít domů.“
Vicki se s vděčností obrátila k nově příchozí, jejíž klidný, odměřený tón působil na její utýrané nervy jako hojivý balzám. Žena stojící na prahu kanceláře mohla mít něco přes čtyřicet, byla menší, podsadité postavy a pod rozevřeným laboratorním pláštěm na sobě měla takřka praktickou kombinaci šedých flanelových kalhot a bílé halenky s krajkovým lemováním. Měla rudohnědé, moderně zastřižené vlasy a na nose bohatě poprášeném pihami jí pevně seděly brýle s masivními obroučkami. Její sebedůvěra byla přímo hmatatelná i na šířku celé místnosti a Vicki navzdory všemu cítila, že na ni reaguje.
Paní Shawová si otřela nos a vrátila kapesník zpátky do rukávu. „A já vám pořád odpovídám, doktorko Burková, že nepůjdu domů, kde bych byla sama, když můžu zůstat tady, být obklopena lidmi a ještě být užitečná.“ Vicki ucítila, jak se jí kolem paže sevřely drobné prstíky. „Doktorko Burková, to je Marjoryina dcera Victorie.“
Vedoucí katedry měla vřelý, suchý stisk a potřásla jí rukou tak úsporným pohybem, že to Vicki musela ocenit.
„Jednou jsme se krátce setkaly, paní Nelsonová. Před lety, myslím, že nedlouho po vašem prvním vyznamenání. Mrzelo mě, když jsem se doslechla o té vaší retinitis. Muselo pro vás být těžké odejít z práce, kterou jste měla tak ráda. A teď…“ rozpřáhla ruce. „Upřímnou soustrast za vaši matku.“
„Děkuji vám.“ Víc se snad ani říct nedalo.
„Nechala jsem její tělo převézt do márnice v Obecné. Má tam ordinaci osobní lékařka vaší matky, doktorka Friedmanová. Jelikož jsme nevěděly, kdy přesně přijedete a jak se to nakonec udělá, připadalo nám to pro všechny zúčastněné jako nejlepší řešení. Řekla jsem paní Shawové, aby vám to oznámila, ale už jste byla asi na cestě.“
Celý ten příval informací nebyl zatížen vůbec žádným emocionálním břemenem. Vicki zjistila, že čerpá energii ze síly osobnosti, která za ním stála. „Mohla bych zavolat doktorce Friedmanové z některého z vašich telefonů?“
„Zajisté.“ Doktorka Burková pokynula ke stolu. „Už byla informována a čeká, až jí zavoláte. A teď mě prosím omluvte.“ Ve dveřích se ještě jednou zastavila. „A paní Nelsonová… dejte nám prosím vědět, kdy se bude konat obřad. Rády bychom…“ Její gesto ruky zahrnulo i paní Shawovou, „se zúčastnily.“
„Obřad?“
„Za těchto okolností bývá zvykem vypravit pohřeb.“
Vicki sarkasmus takřka nezaregistrovala. Ve skutečnosti vnímala jen poslední slovo. Pohřeb…
~~~
„No, nevypadá, jako by spala.“ Voskově šedá bledost a naprostá nepřítomnost osobnosti, jaké přináší smrt, byly nezaměnitelné. Vicki to poznala už tehdy, když ještě jako kadetka poprvé viděla laboratoř soudní patologie, a poznala to i tentokrát. Mrtví nejsou živí. Znělo to jako cynický, černý humor, ale jak tak hleděla na tělo, které patřilo její matce, žádné lepší vysvětlení ji nenapadalo.
Doktorka Friedmanová se zatvářila poněkud pohoršeně, když znovu zakrývala prostěradlem tvář Marjory Nelsonové, ale držela jazyk za zuby. Cítila bariéry, které si Vicki kolem sebe vystavěla, ale neznala ji dost dobře na to, aby jimi dokázala proniknout. „Nebude potřeba provádět pitvu,“ řekla a pokynula pracovníkovi márnice, aby tělo odvezl. „Vaše matka poslední dobou trpěla srdeční arytmií, a když se to stalo, stála doktorka Burková prakticky hned vedle ní. Řekla, že událost vykazovala všechny známky náhlé srdeční příhody.“
„Infarkt?“ Vicki se dívala, jak se za vozíkem zavřely dveře, a odmítla se otřást v ledovém průvanu, který z márnice zavanul. „Bylo jí teprve padesát šest.“
Doktorka smutně potřásla hlavou. „To se stává.“
„Nikdy mi nic neřekla.“
„Možná vám nechtěla přidělávat starosti.“
Možná jsem ji neposlouchala. Malá identifikační místnost se kolem ní náhle začala svírat. Vicki zamířila k východu.
Doktorka Friedmanová, kterou to zaskočilo, spěchala za ní. „Koroner nemá námitek, ale pokud vy ano…“
„Žádná pitva.“ Viděla jich až příliš mnoho, než aby mohla své matce – tedy tomu, co z ní zbylo – udělat něco takového.
„Vaše matka měla předplacený pohřeb u Hutchinsonova pohřebního ústavu na Johnsonově ulici, hned vedle Portsmouthské třídy. Bylo by nejlepší, kdybyste si s nimi co nejdříve promluvila. Máte někoho, kdo by šel s vámi?“
Vicki svraštila obočí. „Nepotřebuji, aby se mnou někdo chodil,“ zavrčela.
~~~
„Podle dohody s vaší matkou, paní Nelsonová, Vicki… paní Nelsonová,“ – ředitel pohřebního ústavu lehce zbledl, když ho výraz ve tváři jeho klientky znovu vykázal do oblasti oslovování příjmením, nicméně podařilo se mu plynule navázat – „chtěla být pohřbena, jak nejdříve to bude možné, bez vystavování.“
„V pořádku.“
„Také chtěla být balzamována… snad tedy pozítří? To vám dá čas zveřejnit oznámení v místních novinách.“
„Znamená to tedy, že pozítří je nejbližší termín?“
Pan Hutchinson mladší polkl. Shledal, že je velmi obtížné uchovat si naprostý klid pod tak přísným pohledem. „Popravdě nikoli, mohli bychom dokončit všechny přípravy do zítřejšího odpoledne…“
„Tak to tak udělejte.“
Takovému tónu se nedalo odporovat. Podobný tón dokonce neponechával ani příliš prostoru k diskusi. „Vyhovuje vám druhá hodina odpolední?“
„Ano.“
„Co se rakve týče…“
„Pane Hutchinsone, mám za to, že má matka už zařídila naprosto vše.“
„Ano, to zařídila…“
„V tom případě,“ Vicki vstala a přehodila si přes rameno kabelku, „to uděláme přesně tak, jak si to má matka přála.“
„Paní Nelsonová.“ Rovněž se postavil a zvýšil hlas tak jemně, jak to jen dokázal. „Bez oznámení v novinách budete všechny ty lidi muset obvolat.“
Lehce jí poklesla ramena a prsty sahající po klice se roztřásly. „Já vím,“ řekla. A byla pryč.
Pan Hutchinson mladší se zhroutil do židle a promnul si spánky. „Nejtěžší věc na téhle práci,“ řekl s povzdechem palmě v květináči, „je určitě vědomí, že jim nemůžete nijak pomoci.“
~~~
Celá čtvrť se nějak zmenšila. Obrovská plocha dvora za rohovým domem na křižovatce ulic Divizní a Quebecká, kterou místním celé dětství záviděla, se nějakým kouzlem srazila na velikost poštovní známky. Z večerky na rohu Divizní a Pinovy se stalo květinářství a samoobsluha naproti – kde si ve věku dvanácti let vyhádala svou první brigádu – zmizela úplně. Lékárna na Yorkské ulici stále fungovala, ale zatímco dříve jí vždy připadalo, že je pořádně daleko, teď měla Vicki pocit, že stačí natáhnout ruku a mohla by se jí dotknout. Z obrovského javoru v dolní části Quebecké ulice nezbyl ani pařez a ani jarní sluníčko nedokázalo zbavit oblast ošuntělého vzhledu místa, kde snad už ani nikdo nebydlí.
Jak tak stála na parkovišti před domem se šestnácti byty, do kterého se přestěhovaly poté, co si po odchodu jejího otce už nemohly dovolit dům v Collins Bay, Vicki se v duchu ptala, kdy k tomu všemu došlo. Za posledních čtrnáct let se sem vrátila už nesčetněkrát, nebylo to tak dávno, co sem zavítala naposledy, a nikdy si těch drastických změn nevšimla.
Možná proto, že se nezměnila ta hlavní věc, kvůli které jsem sem jezdila…
Už to nemohla dále odkládat.
Vstupní bezpečností dveře byly jen přivřené. Ani bezpečnostní dveře nejsou k ničemu, pokud je někdo nechá nezavřené a nezamčené. Ale to jí můžu říkat věčně… Tvrzené sklo se zachvělo, ale nepovolilo, když s nimi práskla, a klopýtala po krátkých schodech k matčinu bytu.
„Vicki? Ha, to jsem mohl vědět, že jste to byla vy, kdo takhle práskl dveřmi.“
„Bezpečnostní dveře se musí zavírat, pane Delgado.“ Nějak se jí nedařilo trefit se klíčem do zámku.
„Ha, věčná policistka. Viděla jste někdy, že bych si práci nosil domů já?“ Pan Delgado vyšel trochu dále do chodby a zamračil se. „Nevypadáte dobře, Vicki. Jste v pořádku? Ví vaše matka, že jste doma?“
„Moje matka…“ Sevřelo se jí hrdlo. Polkla a donutila se dýchat. Existuje tolik způsobů, jak to říct. Tolik různých jemných eufemismů a všechny znamenají jedno a totéž. „Moje matka… dnes ráno zemřela.“
Slyšet vlastní hlas, jak pronáší ta slova, je konečně proměnilo ve skutečnost.
~~~
„Doktorka Burková? Tady Donald.“
Doktorka Burková si sundala brýle a promnula si spánek hřbetem dlaně. „Donalde, i když to může znít jako klišé, myslím, že jsem ti říkala, abys mi sem nevolal.“
„Jo, to jste říkala, ale napadlo mě, že byste měla vědět, že pan Hutchinson jel vyzvednout subjekt.“
„Který pan Hutchinson?“
„Mladší.“
„A vrátí se?“
„Asi za hodinu. Nikdo jiný tady není, takže na něm okamžitě začne pracovat.“
Doktorka Burková si povzdechla. „Když říkáš nikdo, Donalde, myslíš tím personál, nebo klienty?“
„Klienty. Veškerý personál je tady, starý pan Hutchinson a také Christy.“
„Velmi dobře. Víš, co máš dělat.“
„Ale…“
„Já se postarám, aby nebyli vyrušováni. Jediné, s čím si musíš dělat starosti ty, je nevypadnout z určené role. Tohle je pro náš výzkum životně důležité, Donalde. Mohlo by nám to přinést konečné výsledky a zisk s nimi spojený prakticky na dosah ruky.“
Slyšela, jak se muž na druhé straně linky široce usmál, když jí odpověděl stejným klišé, jaké situace vyžadovala. „Nezklamu vás, doktorko Burková.“
„Ovšem že ne.“ Zmáčkla tlačítko pro přerušení hovoru a spojila se s laboratoří. „Catherine, právě se mi ozval Donald. Máte něco přes hodinu.“
„No, právě teď mám na dialýze číslo osm, ale už by to nemělo trvat déle než dalších čtyřicet minut.“
„Tak to máte spoustu času. Zavolejte mi těsně předtím, než přijedete, a já řeknu paní Shawové, aby začala zařizovat květiny a podobné věci. Ve stavu, v jakém se nachází, bude pravděpodobně schopná blokovat linky po větší část odpoledne. Už se číslo devět uklidnilo?“
„Až po tom, co jsem mu znovu snížila přísun energie. Teď nevykazuje skoro žádné známky života.“
„Catherine, není to živé.“
„Ano, doktorko.“ Následovala odmlka, nepochybně skrývající tiché povzdechnutí. „Nevykazuje skoro žádnou vlnovou aktivitu.“
„To je lepší. Nepoškodilo ho všechno to mlácení?“
„Vlastně jsem neměla čas pořádně ho prohlédnout, ale myslím, že byste se měla přijít podívat na ten box.“
Doktorka Burková cítila, jak se jí povytahuje obočí. „Na box?“
„Zdá se, že ho promáčkl.“
„Catherine, to je ne…“ Odmlčela se a okamžik se nad tím zamyslela. Věděla, že Catherine bude trpělivě čekat. Díky potlačení přirozených inhibitorů a neschopnosti cítit bolest bylo zvýšení síly popravdě docela možné. „Můžeš udělat pár testů, až zprovozníš tu novou várku bakterií.“
„Ano, doktorko.“
No páni… Doktorka Burková spokojně poklepala na sluchátko, opět zavěšené ve vidlici. Podle všeho nejspíš dosáhli u čísla devět průlomu. Teď kdybychom tak ještě dokázali zabránit dalšímu rozkladu…
~~~
V odkapávači ještě leželo nádobí od snídaně a židle se sedací poduškou zůstala trochu poodtažená od stolu. Na polici v koupelně byla otevřená krabička líčidel a vedle ní trochu vlhký ručník. Postel byla úhledně ustlaná, ale uprostřed peřiny ležely punčocháče s puštěným okem podél celé punčochy.
Vicki se usadila k telefonnímu stolku, rozevřela si na klíně matčin telefonní notýsek a klidným, profesionálním hlasem, jako by mluvila o matce někoho jiného, obvolala všechny, kteří by to podle jejího názoru měli vědět. Paní Singhová? Tady komisařka Nelsonová z Metropolitní policie. Volám kvůli vašemu synovi… Obávám se, že váš manžel… Řidič neměl nejmenší šanci se vaší manželce vyhnout… Vaše dcera, Jennifer, byla… Pohřeb bude zítra ve dvě hodiny.
Když jí zavolali z pohřebního ústavu, pan Delgado vzal ze skříně oblíbený modrý kostýmek její matky a odnesl ho tam. Když se vrátil, donutil ji sníst sendvič a neustále trval na tom, že by se jí ulevilo, kdyby se vyplakala. Sendvič snědla, aniž by si uvědomila, jak vlastně chutná.
Teď už nezbýval nikdo, komu by bylo třeba zavolat, a pan Delgado se konečně nechal přesvědčit, aby šel domů. Vicki se posadila do starého polstrovaného houpacího křesla, přehodila si jednu nohu přes opěradlo a druhou se odrážela od podlahy sem a tam.
V pokoji se pomalu setmělo.
~~~
„Říkám ti, Henry, že vypadala příšerně. Jako v Noci oživlých mrtvol.“
„A to tě neslyšela, když jsi na ni volal?“
Tony zavrtěl hlavou a do očí mu padla dlouhá lokna světle hnědých vlasů. „Ne, prostě šla dál a výpravčí mě nenechal vyjít po schodech za ní. Prý že dál můžou jen cestující s jízdenkami a nechtěl mi věřit, že jsem její bratr. Zkurvysyn jeden.“ Ani rok strávený pod Henryho patronátem nedokázal úplně vymazat stopy pětiletého života na ulici. „Tak jsem si aspoň opsal všechna města, kde ten vlak staví.“ Vytáhl z přední kapsy elastických riflí zmuchlaný kousek papíru a podal mu ho. „Nesla velkou tašku, takže si myslím, že až tam dojede, nějakou dobu se tam zdrží.“
Na bílých místech malého plánku metra bylo naškrábáno devět jmen měst. Henry se na ně zamračil. Proč Vicki odjela z města, aniž by mu něco řekla? Měl za to, že tuhle fázi už překonali. Pokud to ovšem nemělo něco společného s jejich sobotní hádkou. Uvědomoval si, že ani sebevětší pokušení dokázat jí svou moc mu nedává právo podrobovat ji své vůli tak, jak to udělal, a měl v úmyslu se jí omluvit – hned, jakmile vychladne natolik, aby to dokázala přijmout. „V Kingstonu bydlí její matka,“ řekl nakonec.
„Myslíš si, že jsi něco provedl, viď?“
Henry sebou trhl a zvedl oči. „O čem to mluvíš?“
„Rád se na tebe dívám.“ Tony se lehce začervenal a zaryl palec u nohy do koberce. „Dívám se na tebe pořád, co jsme spolu. Máš tvář lidského prince, tvář Prince temnot, pak takovou tu duchem nepřítomnou tvář spisovatele, ale když myslíš na Viktorku… na Vicki…“ začervenal se ještě víc, ale když mu Henry pohlédl do očí, neohroženě jeho pohled opětoval. „No, pak to vypadá, že nemáš jen nějaký výraz, ale že jsi to prostě ty.“
„Všechny masky padly.“ Henry si na oplátku prohlížel mladíka před sebou. Spousta ostrých hran se už během toho roku, který uplynul od doby, kdy jejich cesty svedla dohromady Vicki a démon, stačila ohladit. Vzhled ztřeštěného kluka se samou modřinou nahradila počínající klidná dospělost. „A vadí ti to?“
„To ohledně tebe a Viktorky? Ne. Ona pro mě taky hodně znamená. Chci říct, že nebýt jí, nebyl bych potkal… chci říct, že bychom se… a kromě toho…“ musel si navlhčit rty, než mohl pokračovat, „… občas se, třeba když se sytíš, díváš tak i na mě.“ Prudce sklopil zrak. „Půjdeš za ní?“
Vlastně to ani nebyla otázka. „Potřebuji vědět, co se děje.“
Tony vyprskl a shrnul si z očí loknu vlasů. „Jasně že potřebuješ.“ Jeho hlas opět získal ten typický, přidrzlý tón. „Tak zavolej její mámě.“
„Zavolat její mámě?“
„Však víš. To jako telefonem.“
Henry rozhodil ruce a nechal Tonyho, ať si to užije. „Nemám její číslo.“
„No a? Vezmi si ho z jejího bytu.“
„Nemám klíč.“
Tony znovu vyprskl. „Ty ho nepotřebuješ. Ale,“ propletl si prsty a zapraskal klouby, „jestli se nechceš dobývat do zamčených dveří, vždycky je tady náš starý přítel detektiv-seržant Celluci. Vsadím se, že ten to číslo má.“
Henrymu se zúžily zorničky. „Vezmu si ho z Vickiina bytu.“
„Číslo na Celluciho mám tady. Kdybys přece jen chtěl…“
„Tony.“ Uchopil jednou rukou mladíka za čelist a lehce stiskl, až pod prsty ucítil jeho pulz. „Nepřeháněj to.“
~~~
Z ulice viděl, že se v bytě svítí, štěrbinami v žaluziích zahlédl nějakou postavu, poznal ji a skoro se rozhodl, že dovnitř nepůjde. Když Tony viděl Vicki opouštět město, bylo brzy ráno. Ať už s sebou měla věci na přespání, nebo ne, mohla se velmi snadno vrátit, a pokud se opravdu vrátila, zjevně netrávila večer sama.
Stál ve stínu starého ořešáku, díval se a poslouchal tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že se v bytě nachází pouze jediný život.
To radikálně měnilo situaci.
Existovala celá řada způsobů, jak získat, co chtěl. Rozhodl se pro přímý přístup. Smysl pro upřímnost ho donutil uznat, že z čiré krvelačnosti.
„Dobrý večer, detektive. Čekal jste na někoho?“
Celluci se prudce otočil, zaujal obranný přikrčený postoj a zpražil Henryho pohledem. „K čertu s tebou!“ zavrčel. „Tohle mi nedělej!“
„Co nemám dělat?“ otázal se Henry suše a jeho hlas i držení těla ostentativně hlásaly do světa, že druhého muže v žádném případě nevnímá jako hrozbu. Překročil práh a vešel do Vickiina obýváku.
Jako by k tomu měl nějaké právo. Celluci se přistihl, že ustupuje. Parchant jeden! Stálo ho to vědomé úsilí, ale zaryl paty do země a zastavil se. Nevím, co máš za lubem, strašáku, ale tak lehce to nedostaneš. „Co tady k čertu děláš?“
„Mohl bych se zeptat na to samé.“
„Já mám klíče.“
„Já je nepotřebuji.“ Henry se opřel o stěnu a založil si ruce na prsou. „Tipuji, že ses přišel omluvit za to, jak jsi za sebou v sobotu práskl dveřmi.“ V Celluciho zrychleném tepu a hněvivém návalu krve do tváře si přečetl, že se mu podařil přímý zásah.
„Takže ti o tom řekla.“ Ta slova z něj vyšla jako téměř neartikulované zavrčení.
„Mně říká o všem.“ O následné hádce se není třeba zmiňovat.
„Takže ty po mně chceš, abych se jednoduše spakoval, co?“ Cellucimu se jen tak tak podařilo udržet temperament na uzdě. „Přiznej si, žes prohrál.“
Henry se napřímil. „Kdybych chtěl, aby ses spakoval, smrtelníku, tak bys to udělal.“
Když jsem o dobrých dvacet centimetrů vyšší než on, proč mám k čertu pocit, že se na mě dívá z výšky? „Máš o sobě docela vysoké mínění, že? Koukej, Fitzroyi. Je mi jedno, co jsi, a je mi jedno, co dokážeš. Měl ses obrátit v prach už před čtyřmi sty lety. Nedovolím ti, aby sis ji vzal.“
„Myslím, že tahle volba by měla být na ní, ne na tobě.“
„No tak tebe si teda nezvolí!“ Celluci práskl pěstí do stolu. Vratký komínek knížek se při tom nárazu zakymácel, z jeho vrcholku se zřítil malý hnědý adresář a dopadl přímo na telefonní záznamník.
Páska se dala do pohybu.
„Paní Nelsonová? Tady je zase Shawová. Promiňte, že vás opět obtěžuji, ale tělo vaší matky bylo převezeno do Obecné nemocnice. Mysleli jsme si, že byste to měla vědět, pro případ, že… no, pro případ… Předpokládám, že už jste stejně na cestě. Panebože… je deset hodin, devátého dubna, pondělí ráno. Dejte nám prosím vědět, jestli pro vás můžeme něco udělat.“
Celluci hleděl na převíjející se pásku a pak zvedl oči k Henrymu. „Tělo její matky,“ zopakoval. Henry přikývl. „Takže už víme, kde je.“
„Pokud tenhle telefonát přišel v deset, můžeme předpokládat, že poprvé jí zavolala kolem deváté. Ona ti neřekla…“ Celluci se zarazil a shrnul si z očí loknu černých, kudrnatých vlasů. „Ne, samozřejmě že ne, ani nemohla, tou dobou jsi už… spal. Nenechala ti vzkaz?“
„Ne. Tony ji viděl nastupovat do vlaku v 10:40 do Kingstonu, takže z bytu musela odejít těsně před tímhle telefonátem. Tobě taky žádný vzkaz nenechala?“
„Ne.“ Celluci si povzdechl a posadil se na okraj stolu. „Už mě začíná unavovat ten její přístup ‚já všechno zvládnu sama‘.“
Henry znovu přikývl. Myslel jsem, že tuhle fázi jsme už překonali, ona a já. „To mě taky.“
„Nechápej mě špatně, její síla je jednou z věcí, které…“
Ta odmlka byla sotva znatelná. Smrtelník by ji možná ani nezaregistroval. Henrymu neunikla. No, snad mi tu nebude vykládat, že ji miluje.
„… na ní obdivuji, ale,“ z výrazu jeho tváře čišela spíše únava než obdiv, „existuje jistý rozdíl mezi silou a…“
„Strachem z blízkosti,“ nadhodil Henry.
Celluci vyprskl. „Jo.“ Natáhl se za sebe a zvedl adresář. „No tak si na trochu té zatracené blízkosti bude prostě muset zvyknout, protože v tomhle ji samotnou nechat nehodlám.“ Začal jím listovat tak zuřivě, až to jeho vazba skoro nepřežila. „Tady je to, pod M jako Matka. Kristepane, ta má teda systém…“ Pak si náhle uvědomil, s kým mluví. Jenže nebyl připraven na to, jak rychle se Henry umí pohybovat – popravdě ani neviděl, kdy se Henry pohnul.
Henry si adresu přečetl a podal adresář zpátky detektivovi. „Předpokládám, že se uvidíme v Kingstonu,“ řekl a zamířil ke dveřím.
„Hej!“
Otočil se.
„Já myslel, že nemůžeš opustit svou rakev.“
„Viděl jsi příliš mnoho špatných filmů, detektive.“
Celluci se naježil. „Stejně musíš být nejpozději za úsvitu zalezlý. Můžu zařídit, abys nebyl. Jeden telefonát na OPP a uvidíš východ slunce ze zadržovací cely.“
„To neuděláš, detektive,“ řekl mírným hlasem Henry, nechal sklouznout masku civilizovanosti a pohlédl Cellucimu do očí. Chvíli si pohrával se smrtelníkovou reakcí a pak ho skoro neochotně propustil. „Neuděláš to,“ pokračoval stále tímtéž tónem, „ze stejného důvodu, z jakého já nepoužiji proti tobě svou moc. Ona by si to nepřála.“ Věnoval mu vlídný úsměv a sklonil hlavu v parodii zdvořilé úklony. „Dobrou noc, detektive.“
Celluci hleděl na zavřené dveře a ze všech sil se snažil, aby se neroztřásl. V obou podpaždích se mu šířily skvrny potu a ruce, pevně přitisknuté ke stolu, měl vlhké. Nebyl to strach, co ho tak rozhodilo. Se strachem se už vypořádal a věděl, jak ho ovládnout. Co jím tak otřáslo, bylo nutkání nastavit mu hrdlo, vědomí, že v příštím okamžiku by vložil do rukou Henryho Fitzroye svůj život.
„K čertu, Vicki.“ Jeho chraplavý šepot nebyl v nastalém tichu skoro slyšet. „Zahráváš si s pořádným ohněm…“
~~~
„Proboha, Cathy, proč jsi s sebou vzala je?“
„Myslela jsem, že by mohli odnést tělo.“
„Aha.“ Donald o krok ustoupil, zatímco Catherine pomáhala dvěma klátivým postavám vystoupit z dodávky. „Ten program, který jsem pro ně napsal, je poměrně primitivní. Jsi si jistá, že zvládnou něco tak složitého?“
„Číslo devět určitě.“ Takřka láskyplně poplácala široká záda. „Číslo osm bude možná potřebovat trochu pomoct.“
„Trochu pomoct. Jasně.“ Supě námahou, vyvlekl z dodávky dva pytle s pískem. „No, když jsou tak silní, tak by mohli odnést tohle.“
„Dej je oba číslu devět. Nejsem si jistá, že na to má osmička klouby.“
Přestože živé svaly by stěží zvedly byť jen jeden z těch pytlů, číslo devět na sobě nedal nijak znát, že by si jejich váhy vůbec všiml, a to ani poté, co si naložil oba dva.
„Dobrý nápad,“ supěl Donald. „Teda jako že jsi je vzala s sebou. Já bych se přerazil, než bych to dostal dovnitř.“ Lapaje po dechu, rozhlédl se po parkovišti. Lampa nad garáží na osvětlení celé plochy nestačila a lampu nad nakládací rampou odstranil už odpoledne. „Hlavně ať je nikdo nevidí, ano? Nevypadají tak úplně, inu, živí.“
„Aby si nikdo nevšiml jich?“ Catherine otočila číslo osm tak, aby stál čelem ke dveřím, pak se obrátila a viděla, že číslo devět se pohybuje bez pomoci. „Raději bychom si měli dát pozor, aby si nikdo nevšiml nás.“
„Lidi si pohřební ústavy moc pozorně neprohlížejí.“ Zatímco ještě pořád dýchal trochu ztěžka, otočil klíčem v zámku. „Bojí se toho, co by mohli zahlédnout.“ Vrhl letmý pohled na šedivou a seschlou tvář čísla devět usazenou nad límcem červené větrovky, a když zatlačil do dveří, aby se otevřely, tiše se zasmál. „To by si jeden skoro přál, aby tady na Mutta a Jeffa někdo narazil, co?“
„Ne. A teď sebou hoď.“
Donald jen pokrčil rameny a zmizel v budově. Na naprostý nedostatek smyslu pro humor své kolegyně už byl dávno zvyklý.
Číslo devět ho následoval.
Číslo osm Catherine lehce postrčila. „Jdi,“ zavelela. Zaváhal, ale pak se pomalu dal do pohybu. Na půli cesty dolů po nakládací rampě klopýtl. „Ne, nehýbej se…“ Nechala ho vratce opřeného o zeď, ohnula se a narovnala mu nohu.
„Proč vám to tak trvalo?“ zeptal se Donald, když konečně dorazili.
„Problém s čéškou.“ Zamračila se a zastrčila si zpátky za ucho pramínek takřka bílých blond vlasů. „Myslím, že se mu vůbec neregenerují buňky.“
„Jo, a taky čím dál hůř smrdí.“
„Ale ne.“
„Ale ano. Jenže…“ otevřel obě poloviny víka rakve, „… přece tu nebudeme celou noc očichávat mrtvoly. Máme práci.“
Číslu osm museli prsty kolem kotníků mrtvoly sevřít, ale číslo devět se chopil ramen jen s velmi lehkou dopomocí.
„Říkám ti, Donalde,“ švitořila radostným hlasem Catherine, zatímco vedli obě mrtvá těla zpátky k rampě, „že číslo devět se propojilo se sítí. Jsem si jistá, že vykazuje samostatnou mozkovou činnost.“
„Co na to říká doktorka Burková?“
„Té dělá větší starosti rozklad.“
„To je pochopitelné. Vždycky zamrzí, když ti experiment shnije dřív, než stačíš shromáždit všechna data. Na chvilku je zastav, já zatím otevřu dveře.“
Nakládání dodávky provedli oba postgraduální studenti sami. Ani Catherine nedokázala vymyslet řadu jednoslovných příkazů, které by umožnily číslu osm udělat všechny nezbytné složité manévry.
A jak jí Donald připomněl, bylo nanejvýš žádoucí vše provést rychle a tiše.
„Protože,“ dodal, zatímco usazoval číslo osm zpátky na jeho místo, „to, co děláme, je trestné.“
„Nesmysl.“ Catherine se zamračila. „Je to věda.“
Zavrtěl hlavou. Nikdy předtím se nesetkal s nikým, kdo by se jí mohl co do cílevědomosti rovnat. Pokud to mohl posoudit, užívala si života mimo laboratoř stejně málo jako její pokusné subjekty – a to bylo co říct, protože ty byly vlastně mrtvé. A co bylo ještě podivnější, zdálo se, že jí opravdu nezáleží na tom, že to, co dělají, jim přinese bohatství a celosvětovou proslulost. „Dobře, tak se tedy v zájmu vědy snažme neskončit ve vězení.“ Lehce postrčil číslo devět k vozu.
Číslo devět sklonil hlavu a v uměle zvlhčeném povrchu jeho očí se zaleskl třpyt hvězd.
2024 ©