Tři
„Tohle není zdravé srdce.“
Donald hleděl přes okraj chirurgické masky do hrudní dutiny. „Ne, to tedy není,“ souhlasil.
„Nekouřila, nepila a podívej se na to. To má jeden skoro chuť vyrazit ven pořádně si zapařit.“
Zručným řezem skalpelu obnažila doktorka Burková trojcípou chlopeň a začala odstraňovat potrhanou membránu. „Ty moralistické komentáře si nech, Donalde. Dávej pozor na to, co děláš.“
Aniž by ho to viditelně zkrušilo, vyprázdnil Donald stříkačku, kterou držel v ruce, vytáhl ji z očního koutku a vzal si menší jehlu. Světlo zářivek dodávalo kapalině v komoře takřka duhový lesk. „Tak jo, vážení,“ opatrně vetkl hrot skrz rohovku, „jdeme na to. Píchni tady, řízni tam, když duhovku nespravíš, všechno pěkně pokazíš.“
„Obejdeme se bez poezie, děkuji.“ Pevnými stehy zacelila řez v srdci. „Jestli už máš zvlhčené obě oči, běž pomoct Catherine s břišní dutinou. Musíme co nejdříve uvolnit krevní řečiště, abychom mohli nechat cirkulovat vyživující kapalinu.“
„Při práci této povahy je časový faktor nanejvýš důležitý…“ Přednáška pokračovala, zatímco Donald zakryl obě nehybné oči navlhčeným bavlněným polštářkem a přesunul se k podélné straně stolu. „První fáze balzamovacího procesu naštěstí vyztuží krevní řečiště a umožní nám pracovat rychle, což nám dá možnost…“
„Ehm, doktorko, tohle je naše desátá mrtvola,“ připomněl jí Donald, vysávaje sterilní roztok, jímž předtím vypudili z těla balzamovací kapalinu. Catherine, která až do té doby šila pod vodou, mu věnovala vděčný úsměv, při němž jí zajiskřily oči vykukující nad maskou. „Tím chci říct, že tohle všechno víme. A šest z předchozích devíti jsme přece zvládli levou zadní.“
„Odvedli jste opravdu vynikající práci. Kéž by mi má práce umožnila více vám při tom pomáhat.“
Doktorka Burková byla nanejvýš ochotná projevit uznání tomu, kdo si ho zasloužil – zvláště když ji to, jako právě teď, nic nestálo. Sáhla za sebe pro maličký implantát servomotoru a elektrický šroubovák. „Přesto nikdy není na škodu připomenout, jak důležitá je pro zdravou tkáň správná míra vlhkosti.“
Donald se zahihňal a téměř dokonalou napodobeninou svůdného hlasu televizní reklamy pronesl: „Jak dlouho po smrti myslíš, že jsem?“
Doktorka Burková přestala pracovat a zahleděla se na něj. „Musím být unavenější, než jsem si myslela. Opravdu jsi mě málem rozesmál.“
Chvíli nato usadili gelový vak nahrazující trávicí soustavu. Na jeho hustém agarovém povrchu se perleťově zalesklo odražené světlo.
„Bakterií máme tentokrát více než dost,“ poznamenala doktorka Burková, když dokončila připojení druhého servomotoru k umělé bránici. „Chci mít ty orgány saturované.“
„Saturujeme,“ přikývl Donald. Vzal si od Catherine jaterní kulturu a zlobně se zahleděl někam přes její rameno. „Nech toho!“
„Čeho mám nechat?“ otázala se a sklonila se k práci na ledvině.
„Ty ne. Číslo devět. Zírá na mě.“
Narovnala se a ohlédla. „Nezírá. Jen se dívá tvým směrem.“
„Mně to vadí.“
„Nikomu nepřekáží.“
„No a?“
„Děti.“ Kdyby doktorka Burková promluvila ještě o něco sušším hlasem, asi už by se rozlámal. „Co kdybychom se soustředili na to, co právě děláme?“ Ostentativně čekala, dokud se oba nedali opět do práce, a pak uvolnila rozpěrku žeber. „Jestli ti to tolik vadí, Donalde, může ho Catherine dát zpátky do boxu.“
Donald přikývl. „Dobrý nápad. Ať si po sobě uklidí hračky, když už si s nimi nehraje.“
Catherine ho ignorovala. „Radši bych ho nechala venku, doktorko. Jestli se má propojit se sítí, potřebuje podněty.“
„Správná připomínka,“ uznala doktorka. „Neohrabaně vyjádřená, ale jinak naprosto správná. Promiň, Donalde. Zůstane venku.“
Catherine po něm vrhla vítězný pohled.
„Až s tím skončíte, může ji jeden z vás zavřít, zatímco druhý zapne pumpu a začne nahrazovat sterilní roztok. Chci, aby oběhová soustava začala pracovat co nejdříve. A teď půjdu otevřít lebku, jestli si myslíte, že už to zvládnete, aniž bych vám musela dělat rozhodčí.“
„Pořád se na mě dívá,“ zavrčel o chvíli později Donald tak tiše, že ho nebylo přes kvílení kostní pilky skoro slyšet.
„Doufejme, že se od tebe učí.“
„Jo?“ Zvedl k pozdravu jeden prst v gumové rukavici. „Tak ať se naučí tohle.“
Na druhé straně místnosti se tři prsty na ruce čísla devět pomalu sbalily do dlaně, kde je zajistil ohnutý palec. Ačkoli jeho tvář zůstávala bezvýrazná, pod kožnatým povrchem tváře sebou zacukal jeden sval.
~~~
Henry provedl BMW hladce zatáčkami dálničního sjezdu, uháněje přitom rychlostí podstatně vyšší, než byla doporučená. Dvě hodiny a čtyřicet dvě minuty z Toronta do Kingstonu – ne, že by se to nedalo zajet i rychleji, ale vzhledem k věčné dopravní zácpě, se kterou se musel vypořádat při výjezdu z města, a vysokému počtu vozů provinční policie hlídkujících na posledních sto kilometrech, to byl úctyhodný čas.
Třebaže mu vysoká rychlost působila potěšení a jeho reflexy mu umožňovaly provádět manévry, na které ostatní řidiči jenom zírali s otevřenými ústy, Henry nikdy nepochopil, proč jsou Severoameričané do aut tak zamilovaní. Pro něj auto představovalo pouze nástroj a právě BMW mu nabízelo dobrý kompromis mezi výkonem a spolehlivostí. Zatímco řidiči – smrtelníci riskovali krk a ždímali ze svých strojů maximum, on v žádném případě nehodlal ukončit svůj čtyřsetpadesátiletý život kvůli únavě materiálu nebo konstrukční vadě – ale na druhou stranu si on, na rozdíl od řidičů smrtelníků, nemusel nic dokazovat.
Najít byt Vickiiny matky nebylo nijak těžké. Nejen že se na Divizní ulici najíždělo přímo ze čtyřistajedničky, ale ani ze vzdálenosti jednoho domovního bloku si nemohl s nikým splést postavu, která právě vystupovala z nejnovějšího modelu sedanu zaparkovaného před domem. Henry odbočil na maličké parkoviště a zajel se svým BMW na vedlejší místo.
„Máš dobrý čas,“ poznamenal, když vystoupil z auta a protáhl se.
„Díky.“ To slovo mu vyklouzlo z úst dřív, než si Celluci stačil uvědomit, že nemá důvod, proč se cítit tou poznámkou tak absurdně potěšen. „Zato ty jsi zjevně porušil několik zákonů,“ zavrčel. „Máš pocit, že na tebe se naše rychlostní omezení nevztahují?“
„O nic více, než se podle tvého soudu vztahují na tebe,“ odpověděl Henry s jedovatým úsměvem. „Nebo snad policisté nemusejí dodržovat zákony, které přísahali chránit?“
„Hajzle,“ zamumlal Celluci. Nic nedokázalo uhasit spravedlivý hněv rychleji než vynucené doznání, že se pohybuje na eticky nejisté půdě. „Stejně nechápu, proč jsi vlastně přijel. Vicki potřebuje společnost živých, ne další mrtvoly.“
„Nejsem o nic víc mrtvý než ty, detektive.“
„Jo, no, taky ale nejsi… chci říct, že přece jsi…“
„Jsem upír.“ Henry rozhodil rukama. „Tak, a už to mezi námi nevisí. To slovo bylo vyřčeno.“
Zachytil Celluciho pohled a opětoval ho, ale tentokrát nepoužil žádnou moc, aby kontakt udržel. „Už by ses s tím měl vyrovnat, detektive. Já nikam neodejdu.“
Zvědavost převážila nad zdravým úsudkem a Celluci náhle zjistil, že se ptá: „Co jsi byl?“
„Byl jsem princ. Královský bastard.“
Detektivovi zacukalo v koutcích úst. „No, bastard teda jsi, to se musí nechat.“ S úsilím se vrátil k rovnostářštější poloze, ignoruje podezření, že mu to bylo dovoleno.
„Proč nikdy nikdo není obyčejný venkovský balík?“
„Nikdo?“ povytáhl Henry obočí.
„Ty, Shirley MacLaine… zapomeň na to.“ Znovu se opřel o auto a povzdechl si. „Podívej, oba nás tu nepotřebuje.“
„Tak proč se vlastně nezvednu a neodjedu domů? Ani nápad.“
„Co jí můžeš dát?“
„Teď? V jejím žalu? Totéž co ty.“
„Ale já jí můžu dát noc i den. Ty máš jen noc.“
„Tak proč ti dělá takové starosti, že tady jsem, když máš výhodu? Ale pamatuj,“ pokračoval Henry zamyšleným hlasem, „že já kvůli ní opustil své útočiště, že riskuji slunce, abych mohl stanout po jejím boku. To by se taky mělo počítat.“
„Co myslíš tím mělo počítat?“ vyprskl Celluci. „Tohle není soutěž! Muž proti…“ zúžily se mu panenky, „… spisovateli ženských románů. Máme tu přece být pro ni.“
„Tak to bychom se radši měli víc snažit,“ Henry vykročil k domu, „abychom na to nezapomínali.“
Zatracený blahosklonný parchant! Naštěstí Cellucimu dlouhé nohy umožnily srovnat s ním krok, aniž by musel běžet. „Takže se teď budeme soustředit na ni, dokud to neskončí.“
Henry se pootočil a změřil si ho pohledem. „A pak?“
„Kdo k čertu ví, co bude pak?“ Přestaň se na mě tak dívat. „Nejdřív se zaměříme na tohle.“
Henry se zaposlouchal do tlukotu Celluciho srdce a spokojeně přikývl.
~~~
Vicki chvíli trvalo, než si uvědomila, co to bušení znamená.
Dveře.
Bum. Bum. Bum.
Otevřete, policie. Ten rytmus byl nezaměnitelný. Zamračila se na ztemnělý byt a toporně vstala. Jak dlouho už to trvá? Navzdory světlu pronikajícímu dovnitř z ulice jí oči nebyly k ničemu, takže po hmatu došla k telefonnímu stolku a pak podél stěny až ke dveřím.
~~~
Celluci se na Henryho zamračil a znovu pozvedl ruku, aby zaklepal. „Jsi si jistý, že je doma?“
„Jsem si jistý. Cítím její život.“
„Jo. Jasně.“
~~~
Bum. Bum. Bum.
Narazila prsty na vypínač, stiskla ho a náhlá záplava světla jí vehnala slzy do očí. Zapomněla, že její matka zásadně používá stowattové žárovky.
„Je mi jedno, kolik energie spotřebují. Mnohem důležitější je, abych viděla, když přijdu domů. Dovolit si to můžu a životní prostředí mi může vlézt na záda.“
Její matka používala stowattové žárovky.
Zámek se zasekl v půlce cesty.
„Říkala jsem jí, aby si to nechala spravit,“ zavrčela, zatímco zápasila s nepoddajným mechanismem. „Zatracený krám.“
Bum. Bum. Bum.
~~~
„Jenom se neposer, sakra!“
~~~
Celluci svěsil ruku. „Je doma.“
~~~
Konečně zámek povolil. Vicki se zhluboka nadechla, upravila si brýle a otevřela.
„Co tady k čertu děláte?“ otázala se po dlouhé odmlce.
„Přišli jsme ti pomoct,“ řekl tiše Henry.
Přejela pohledem z jednoho na druhého a jediná emoce, kterou byla schopna okamžitě pojmenovat, byl zmatek.
„Oba dva?“
„Oba dva,“ přikývl Celluci.
„Já se vás o pomoc neprosila.“
Vyměnili si pohledy a Celluci si povzdechl. „My víme,“ řekl.
„Vicki?“
Všichni tři se otočili.
Kousek před svými dveřmi stál pan Delgado. Váhu měl přenesenou na špičkách chodidel, ramena stažená dozadu, ruce volně svěšené podél těla. Přes proužkované pyžamo si natáhl kalhoty. „Nějaký problém?“
Vicki si postrčila brýle na nose. Pravdivá odpověď by zněla: Zatím ne. „Ne,“ řekla. „Žádný problém. To jsou přátelé z Toronta.“
„Co dělají tady?“
„Zjevně,“ její hlas ztrácel každým slovem na neurčitosti, „mi přijeli pomoct.“
„Ach tak.“ Přejel Celluciho pohledem od hlavy k patě a pak se zahleděl na Henryho. Henry kvůli Vicki ovládl rozmrzelost a nechal starého pána domluvit. „No, kdyby vám dělali problémy…“ poslední dvě slova vyzněla jako varování, „dejte mi vědět.“
„Tyhle dva zvládnu, pane Delgado.“
„O tom nepochybuji. Ale neměla byste k tomu být nucena. Ne v téhle situaci.“ Bojovně vysunul bradu. „Rozuměli jste, hoši?“
Cellucimu začínala docházet trpělivost. „Rozumíme, pane Delgado.“
„Oba dva?“
Henry se otočil ještě o kousek víc a podíval do chodby. „Oba rozumíme.“
Pan Delgado se na Henryho podíval úkosem a pak se najednou málem postavil do pozoru. „Musel jsem se zeptat…“
„Já vím.“
„Tak dobrou noc.“
Henry ho úklonem hlavy propustil. „Dobrou noc.“
Všichni tři se dívali, jak za ním zaklaply dveře, a Vicki ustoupila krok stranou. „Pojďte radši dovnitř.“
~~~
„… napadlo vás dva vůbec, že jsem se o to možná chtěla postarat sama?“ Vicki přešla přes celý pokoj, zastavila se u okna a zahleděla se do noci. Byt se nacházel půl patra pod zemí, nebyl to tak docela sklep ani přízemí. Z oken bylo vidět na úzký pruh trávníku, na parkoviště pro návštěvy, chodník a cestu. Žádný velký rozhled. Aby zabránila světu dívat se na oplátku dovnitř, investovala Vickiina matka jak do žaluzií, tak do těžkých závěsů. Vicki se neobtěžovala zatáhnout ani jedno z toho. „Že tu možná není nic,“ pokračovala se staženým hrdlem, „s čím byste mi mohli pomoct?“
„Jestli chceš, abychom se oba – nebo některý z nás – vrátili zpátky do Toronta, uděláme to,“ řekl jí tichým hlasem Henry.
Celluci se na něj zprudka obrátil a otevřel ústa, ale Henry varovně zvedl ruku, takže je znovu mlčky zavřel.
„Chci, abyste se oba vrátili do Toronta!“
„Ne, nechceš.“
V jejím smíchu se odrážel lehounký náznak hysterie. „Čteš mi snad myšlenky, Henry?“ Obrátila se k nim čelem. „Dobrá, vyhráli jste. Když už jste tady, můžete zůstat.“ Jednou rukou naznačila, že se vzdává. „Můžete zůstat oba.“
~~~
„Jak jsi přesvědčil Mika, aby šel spát?“
„Jen jsem mu řekl, že budeš zítra potřebovat, aby byl odpočatý, a že pokud jde o noční hlídku, jsem logická volba já.“
„Jenom to?“
„No, možná jsem ho trošku přinutil.“
Posadila se na okraj široké postele v místnosti, kde vyrostla, a prsty jedné ruky uhladila neexistující vrásky na polštáři. „Ráno ti za to vůbec nepoděkuje.“
„Možná ne.“ Henry ji obezřetně sledoval, ale nedal na sobě znát, jak velké starosti si o ni dělá. Jinak by na něj určitě vyletěla. „Zato jsem mu ale vysvětlil, že by bylo těžké, abychom ti poskytovali útěchu oba současně. Zdálo se, že souhlasí.“ Popravdě zabručel: Tak odejdi, ale Henry neviděl důvod, proč se o tom Vicki zmiňovat.
„A tohle všechno jste stihli, zatímco jsem byla v koupelně?“
„Mělo by to trvat déle?“
„Asi ne.“
Byl připraven na to, že se bude kvůli jeho aroganci zlobit – dokonce by dal jasnému plameni jejího hněvu přednost před šedivou smířlivostí, jíž se mu místo něj dostalo. Natáhl se a jemně vzal do dlaní její ruku, která nepřestávala uhlazovat polštář. „Potřebuješ se vyspat, Vicki.“
Kůže kolem jejích očí vypadala velmi napjatě.
„Pochybuji, že to půjde.“
„Já ne.“
„Jestli se potřebuješ nasytit, myslím, že to ne…“
Henry zavrtěl hlavou. „Dnes v noci ne. Možná zítra. Teď si běž lehnout.“
„Nemůžu…“
„Můžeš.“ Lehce prohloubil hlas a zvedl jí bradu tak, aby se jejich oči setkaly.
Když si uvědomila, co dělá, rozšířily se jí panenky a bezmocně se vzepřela proti jeho prstům.
„Spi,“ řekl jí znovu.
Z jejího neartikulovaného protestu se stalo dlouhé, přerývané zívnutí a zhroutila se na postel.
Když jí Henry schovával nohy pod deku a ukládal brýle do bezpečí nočního stolku, zamyšleně se mračil. Ráno si ti dva budou moci navzájem postěžovat na nespravedlivou výhodu, které využil proti dvěma smrtelným myslím. Možná je to sblíží. Bylo to riziko, které musel chtě nechtě podstoupit. Ale pro tento okamžik… Natáhl se po vypínači a zhasl světlo.
„Pro tento okamžik,“ zamumlal a upravil deku přikrývající život, jenž zářil v temnotě jako maják. „Pro tento okamžik se stanu strážcem tvých snů.“
~~~
„Henry…“ Zvedla se na lokti a zašátrala po brýlích. Místnost byla šedá, nikoliv černá.
Svítat ještě nemohlo, protože ucítila jeho přítomnost dřív, než se jí podařilo rozeznat hlubší stín u dveří.
„Déle už zůstat nemůžu.“ Rozhodil omluvně rukama. „Slunce už je velmi blízko obzoru.“
„Kam půjdeš?“
„Nikam daleko.“ Uslyšela v jeho hlase úsměv. „Z komory v pokoji tvé matky se dá udělat dostatečně bezpečné útočiště. Nebude ji těžké odstínit před denním světlem.“
„Jdu s tebou.“ Svěsila nohy z postele a postavila se, ignorujíc nedostatek světla. Co odešla z domu, její matka v pokoji nic podstatného nezměnila – aby tu zabloudila, musela by být víc než slepá.
U dveří se jí kolem paže těsně nad loktem sevřely Henryho chladné prsty. Otočila se, věděla, že on ji vidí, i když ona jen stěží rozeznává obrysy jeho těla.
„Henry.“ Přistoupil blíže a ona natáhla ruku a položila mu dlaň na hruď. „Moje matka…“ Slova nepřišla. Cítila, jak čeká, a nakonec musela zavrtět hlavou.
Jeho rty se velmi zlehka otřely o její vlasy.
„Měl jsi pravdu,“ řekla místo toho. „Spánek mi udělal dobře. Ale…“ uchopila ho za košili a lehce jím trhla vpřed, „už to nikdy nedělej.“
Přikryl jí ruku svou dlaní. „Nic neslibuji,“ řekl tiše.
Ale ano, slib mi to, chtělo se jí naléhat. Nenechám tě, abys mi motal hlavu. Ale on jí motal hlavu už pouhou svou existencí a za stávajících okolností by stejně nevěřila žádným slibům, které by jí dal. „Běž už.“ Postrčila ho ke dveřím. „Teď už to slunce cítím i já.“
~~~
Celluci ležel natažený na posteli její matky, zutý, ale jinak oblečený. Když se před ní tak náhle objevil v záři lustru, vylekala se a musela se přemoci, aby s ním nezatřásla a nedožadovala se odpovědi na otázku, co tam dělá. Na posteli její matky. Jenže její matka v ní už nikdy spát nebude, tak co na tom záleželo?
„Nevzbudí se,“ řekl jí Henry, když se zarazila na prahu. „Ne, dokud já… neusnu.“
„To jsi neměl dělat.“
„Vicki.“
Zvuk jejího jména ji přitáhl blíže k němu, až stáli těsně jeden vedle druhého u dveří do komory.
Natáhl ruku a jemně ji pohladil po tváři. „Michael Celluci má den; ten s ním sdílet nemohu. Nežádej po mně, abych mu dal ještě noc.“
Vicki polkla. Jeho dotek jí vykreslil do pleti žhavé linky. „Copak jsem tě o to někdy žádala?“
„Ne.“ Výraz v jeho tváři se lehce zachvěl a pak trochu posmutněl. „Ty ode mě nikdy nic nežádáš.“
Chtěla namítnout, že to není pravda, ale věděla, co má na mysli. „Teď ne, Henry.“
„Máš pravdu.“ Přikývl a stáhl ruku. „Teď ne.“ V komoře bylo naštěstí dost místa na to, aby do ní mohl nepříliš vysoký muž ulehnout a skrýt se před sluncem.
„Zamknu se zevnitř, aby nikdo nemohl nedopatřením otevřít. Taky jsem si s sebou vzal zatemňovací závěs, který jsi pověsila v mé ložnici. Zabalím se do něj. Večer budu zpátky u tebe.“
Očima své paměti ho zahlédla, jak vstává s příchodem tmy, poté co strávil celý den… bez života.
„Henry.“
Zastavil se mezi dveřmi.
„Má matka je mrtvá.“
„Ano.“
„Ty nikdy nezemřeš.“
Čtyřsetpadesátiletý nemanželský syn Jindřicha VIII. přikývl. „Nikdy nezemřu,“ souhlasil.
„Měla bych tě za to nesnášet?“
„Měl bych nesnášet já tebe kvůli dni?“
Prudce svraštila obočí a tím pohybem jí sklouzly brýle až na špičku nosu. „Nesnáším, když mi odpovídáš na otázku otázkou.“
„Já vím.“
V jeho úsměvu se skrývalo tolik věcí, že nemohla doufat, že je všechny pochopí dřív, než se za ním zavřou dveře.
~~~
„Vicki, přece nemůžeš schvalovat to, co Fitzroy udělal!“ Když se náhle začala zabývat odstraňováním neexistujícího kousku špíny ze svých čistých bot, uvědomil si, že to snad opravdu schvaluje. „Vicki!“
„Cože?“
„Uspal mě, znásilnil mou svobodnou vůli!“
„On se mnou jen chtěl strávit stejně dlouhý čas o samotě, jaký máš teď k dispozici ty. Zaručeně bez vyrušování.“
„Nemůžu uvěřit tomu, že ho obhajuješ!“
„Neobhajuji. Čestně. Já jen chápu jeho důvody.“
Celluci si odfrkl a vrazil ruce do rukávů saka. Několik stehů na protest popraskalo.
„A co jste vy dva dělali v onom čase, kdy vás nikdo nevyrušoval?“
„Mě uspal taky. Pak seděl a do svítání mě hlídal.“
„To je všechno?“
Vicki se k němu otočila čelem, obě obočí značně povytažená nad úroveň horní hrany brýlí. „To je všechno. Ne že by ti do toho vůbec něco bylo.“
„Tentokrát mu to neprojde, Vicki.“ Přikročil, vzal jí botu z rukou a poklekl s ní. „Začalo mi do toho něco být v okamžiku, kdy Fitzroy začal s tou kravinou ohledně Prince temnot.“
Povzdechla si a nechala ho, ať jí navede nohu do jednoduché černé lodičky. „Jo, to asi udělal. Potřebovala jsem se vyspat, Miku.“ Natáhla ruku dolů a shrnula mu z čela loknu černých kudrnatých vlasů. „Bez něj bych to nedokázala. Věnoval mi noc spánku, i když si ji mohl vzít pro sebe.“
„To od něj bylo velmi šlechetné,“ zabručel Celluci zatímco jí nazouval druhou botu. Opravdu to bylo velmi šlechetné, přiznal sám sobě, když se zvedal na nohy. Šlechetné v rámci nepřetržité řady lumpáren, které moc dobře znám, tak se ani neobtěžuj vyjadřovat nějaký názor na způsoby, které se přežily spolu s celým zasraným feudálním zřízením. Ať tak nebo tak, Fitzroy jednal v souladu s tím, co považoval pro Vicki za nejlepší. A Celluci si upřímně řečeno nemyslel, že by je dokázal nechat spolu o samotě – což Henry s příchodem rána udělat musel, protože neměl jinou volbu. Takže mám za to, že bych za podobných okolností snad mohl udělat totéž. Což ovšem Jeho zasranou nemrtvou královskou Výsost ani v nejmenším neomlouvá.
Co mu na tom dělalo největší starosti, bylo to, jak málo na tom Vicki podle všeho záleželo, do jak velké míry funguje jako automat a jak málo reaguje na svět kolem sebe. Rozpoznal dopady žalu a šoku – sám je za celá dlouhá léta vídával víc než často – ale z nějakého důvodu pro něj bylo těžší se s nimi vyrovnat, protože se právě tady a teď týkaly Vicki.
Chtěl jí to usnadnit.
Věděl, že nemůže.
Hrozně těžko se s tím smiřoval.
Tak dobrá, Fitzroyi, ty jsi ji včera v noci nechal vyspat. Já jí dnes poskytnu podporu. Možná že společnými silami ji z toho dostaneme.
Nakonec se mu přece jen podařilo přinutit ji, aby něco snědla, ale na snahu přimět ji mluvit musel rezignovat, když selhal dokonce i pokus rozpoutat hádku.
Kolem poledne přišel pan Delgado, aby se zeptal, jestli Vicki nepotřebuje svézt k pohřebnímu ústavu. Vzhlédla k němu z místa, kde seděla, a tiše se houpajíc sem a tam zavrtěla hlavou.
„Humf,“ odfrkl si, vyšel na chodbu a znovu si Celluciho přeměřil pohledem. „Vy jste jeden z jejích přátel od policie?“
„Detektiv-seržant Michael Celluci.“
„Jo. Myslel jsem si to. Vypadáte jako policajt. Louis Delgado.“ Stisk měl stále silný a dlaň zdrsněnou dělnickými mozoly. „Co se stalo s tím druhým chlápkem?“
„Seděl u ní celou noc. Ještě spí.“
„On není policajt.“
„Ne.“
K Cellucimu překvapení se starý pán zasmál. „Když za mých časů takhle dva chlapi soupeřili o jednu ženu, to vám povídám, že na ulici zůstala krev.“
„Proč si myslíte…?“
„Myslíte si snad, že jsem vypnul mozek, když jsem šel do důchodu? Viděl jsem vás včera v noci všechny tři pohromadě, vzpomínáte si?“ Jeho tvář náhle získala vážný výraz. „Možná je dobře, že jsou dnes lidé civilizovanější. Ona právě teď nepotřebuje, aby se o ni chlapi prali. Viděl jsem ji vyrůstat. Viděl jsem ji, když se rozhodla být dospělá, a přitom si ještě měla užívat dětství. Snažila se starat o matku, místo aby se starala sama o sebe.“ Povzdechl si. „Neohne se, víte. Teď, když se jí stala tahle strašná věc, nenechte ji, aby se zlomila, vy a ten druhý chlápek.“
„Uděláme to nejlepší, co budeme umět.“
„Humf.“ Znovu si odfrkl a otřel si oči sněhově bílým kapesníkem. Očividně neměl o jejich schopnostech vysoké mínění.
Celluci se za ním díval, dokud nezašel do svého bytu, a pak tiše zavřel dveře. „Panu Delgadovi na tobě hodně záleží,“ řekl, prošel místností a zůstal stát vedle Vicki.
Zavrtěla hlavou. „Měl hodně rád mou matku.“
Od té chvíle nepromluvila, dokud neseděli v autě a nejeli k pohřebnímu ústavu.
„Miku?“
Letmo pohlédl stranou. Měla nasazený svůj soudní výraz. Ani nejschopnější advokát obhajoby by si z něj nedokázal udělat nějaký názor.
„Nezavolala jsem jí. A když mi volala ona, nezvedla jsem to. A pak zemřela.“
„Víš, že to spolu nesouvisí.“ Řekl to tak jemně, jak jen dokázal. Nečekal, že mu odpoví. Neodpověděla.
Nevěděl, co víc by řekl, a tak se natáhl a přikryl jí ruku dlaní. Po dlouhé chvíli se její prsty otočily a ona ho stiskla s takovou silou, že se musel kousnout do rtu, aby nevykřikl bolestí. Jediné, co se pohnulo, byla její ruka. Prsty měla jako led.
~~~
„Opravdu je to pro tvé vlastní dobro.“ Catherine dotáhla hrudní pás a lehce položila číslu devět ruku na rameno. „Vím, že se ti to nelíbí, ale nemůžeme riskovat, že si vytrhneš jehly. To se stalo číslu šest a přišli jsme o ni.“ Usmála se na izolační box. „I když ti ještě nefungují ledviny, dostal ses o dost dál než všichni ostatní, takže bychom hrozně neradi přišli i o tebe.“ Sáhla mu za levé ucho, zapojila mu do implantované zástrčky počítačový kabel a hmatem se přesvědčila, že se mu neodchlípla kůže od pásu z chirurgické oceli, který mu pevně svíral kštici a lebku.
„Takže teď…“ zavrtěla hlavou nad lehce zprohýbaným povrchem vnitřní strany víka izolačního boxu. „Hezky klidně lež a já to otevřu, hned jak ti skončí dialýza.“
S povzdechem vzduchotěsného uzávěru a kovovým cvaknutím automatické západky se box uzavřel. Catherine se lehce zamračila a nastavila množství čistého kyslíku proudícího dovnitř přívodem vzduchu. Přestože už překonal fázi, kdy ho potřeboval, a byl by se spokojil i s obyčejným filtrovaným vzduchem, chtěla mu poskytnout veškeré výhody, aby uspěl. Později, až bude běžet diagnostika svalstva, udělá mu ještě celkovou masáž estrogenovým krémem. Jeho pleť nevypadala vůbec dobře.
Zatím však cvakla vypínačem, který zahajoval přenos skrz jeho síť, a šla zkontrolovat zbylé dva boxy.
Číslo osm začal selhávat. Nejen že se mu zhoršovala reakce kloubů, ale také mu ztmavly okrajové části těla, takže měla podezření, že se mu začala kazit játra – jasná známka toho, že mu odumírají bakterie.
„Po celém světě se jich množí miliardy,“ řekla smutně, hladíc povrch boxu čísla osm. „Proč nedokážeme tyhle udržet naživu aspoň tak dlouho, aby byly k něčemu užitečné?“
U třetího boxu, nedávno uprázdněného rozpitvaným číslem sedm, zkontrolovala jeden z trojice počítačových monitorů. Mozkové vlny Marjory Nelsonové, nahrané během měsíců před její smrtí, se prostřednictvím sítě v nekonečné smyčce neustále přenášely do nově instalované neurální soustavy. Nikdy předtím skutečné mozkové vlny neměli. Všechny předchozí pokusné vzorky – včetně čísla osm a devět – dostávaly pouze generické alfa vlny pocházející od ní samotné a od Donalda.
„Vkládám do tebe velké naděje, číslo deset. Není důvod, proč bys…“ Široké zívnutí jí zabránilo dokončit myšlenku a Catherine se odpotácela ke dveřím, přemožena náhlým vyčerpáním. Donald šel spát hned, jakmile dokončili operaci, a doktorka Burková odešla těsně před úsvitem. Nijak jí nevadilo, že musí všechno dokončit sama – ráda měla laboratoř jen pro sebe, umožňovalo jí to postarat se o to, že všichni dostanou pár drobností navíc – ale pokud se nepletla, už se rychle blížila doba, kdy bude na nohou celý den a půl, a potřebovala si trochu zdřímnout. Na pár hodin si lehne a bude zas jako znovuzrozená.
S rukou na vypínači se zastavila na prahu, rozhlédla se po laboratoři a tiše zavolala: „Hezké sny.“
~~~
Sny to nebyly, nešlo tak docela ani o vzpomínky, ale za hranicemi vlivu sítě se chvěly obrazy. V těsné blízkosti se vznášela tvář mladé ženy se světlými vlasy a světlýma očima. Její hlas jí přinášel útěchu ve světě, kde bylo příliš mnoho příliš jasných světel a kde hlučelo příliš mnoho zvuků. Její úsměv byl…
Její úsměv byl…
Po nervových drahách se rozběhly zbytnělé organické impulzy a hledaly spojení, které by tu myšlenku dokončilo.
Její úsměv byl…
Vlídný.
Číslo devět se zavrtěl ve svých poutech.
Její úsměv byl vlídný.
~~~
„Paní Nelsonová?“
Vicki se otočila po hlasu a usilovně se snažila nemračit. Příbuzní a přátelé její matky se hemžili v obřadní místnosti a všichni od ní očekávali, že se bude chovat v souladu s jejich definicí žalu. Nebýt Celluciho mohutné postavy za jejími zády, asi by vypěnila – nebýt jeho rychlé ruky, která jí bleskurychle sevřela zápěstí, rozhodně by zmlátila jednoho bratrance, který – poté co přijel z Gananoque – poznamenal, že tam musíme všichni, dříve či později, a rozhodně doufá, že se pak bude podávat občerstvení.
Toho podsaditého muže, který na ni zavolal jménem, neznala.
Podal jí masitou ruku. „Paní Nelsonová, jsem reverend Crosbie. Anglikánský pastor, který s panem Hutchinsonem obvykle spolupracuje, se dnes necítí moc dobře, tak mě požádal, abych za něj zaskočil.“ Měl hrubý, nezřetelný hlas, který stoupal a klesal v rytmu typickém pro východní pobřeží. Jeho kolárek nebyl kvůli dvojité bradě skoro vidět, ale vzhledem k síle, s jakou jí stiskl ruku, Vicki pochybovala, že mohutnou postavu tvoří jen tuk.
„Moje matka do kostela nechodila,“ odvětila.
„To je mezi ní a Bohem, paní Nelsonová.“ Jeho hlasu se dařilo být současně věcným i sympatickým. „Chtěla anglikánský obřad, aby její duše došla klidu, a já jsem tady, abych její přání vyplnil. Ale,“ lehce svraštil mohutné obočí, „jelikož jsem vaši matku neznal, nemám v úmyslu mluvit, jako by tomu tak bylo. Hodláte přednést vlastní řeč?“
Opravdu chtěla předstoupit před všechny tyhle lidi a povědět jim o své matce? Chtěla jim vykládat, jak se její matka vzdala života mladé ženy, na který měla nárok, aby je obě uživila? Říct jim, jak se jí matka snažila zabránit nastoupit do prvního zaměstnání, protože si myslela, že by dětství mělo být o trochu delší? Povědět jim, jak její matka zářila pýchou jako maják, když sledovala, jak Vicki dokončila nejprve střední školu, pak univerzitu a nakonec policejní akademii? Říct jim o tom, jak po jejím povýšení opepřila matka každý rozhovor, který vedla, frází moje dcera, policejní vyšetřovatelka? Svěřit se jim s tím, jak se poté, co jí poprvé diagnostikovali oční vadu, matka rozjela prvním vlakem do Toronta a odmítla vzít na vědomí její lži o tom, že je v pořádku a že ji tam nepotřebuje? Povědět jim o všem tom jejím poučování, strachování a o tom, jak jí vždycky volala, když se sprchovala? Říct jim, jak s ní její matka potřebovala mluvit a ona jí nezvedla telefon?
Říct jim, že její matka je mrtvá?
„Ne.“ Vicki cítila, jak jí Celluciho ruka stiskla rameno, a uvědomila si, že její hlas je všechno, jen ne zvučný. Zakašlala a takřka v panice přejela sál očima. „Tam. Ta drobná paní v dlouhém khaki plášti.“
Kdyby ukázala prstem, bylo by vidět, jak je třese. „To je doktorka Burková. Matka pro ni posledních pět let pracovala. Možná něco řekne ona.“
Jasné modré oči se na okamžik zaostřily někam za ni. Ať už reverend Crosbie spatřil v Celluciho tváři cokoliv, zdálo se, že ho to o něčem ujistilo, protože přikývl a tichým hlasem řekl: „Tak já si půjdu promluvit s doktorkou Burkovou.“ Jeho teplá ruka znovu pohltila její. „Možná budeme mít příležitost popovídat si později, co myslíte?“
„Možná.“
Když pastor odešel, sevřel jí Celluci rameno ještě pevněji. „Jsi v pořádku?“
„Jasně. Je mi fajn.“ Ale neočekávala, že jí to uvěří, takže to vlastně ani nepovažovala za lež.
„Vicki?“
Tenhle hlas poznala a takřka dychtivě se po něm otočila. „Teto Esther.“
Vysoká, hubená žena rozevřela náruč a Vicki se nechala obejmout. Esther Thomasová byla nejlepší přítelkyně její matky. Vyrostly spolu, chodily spolu do školy, byly si nevěstou a svědkyní, svědkyní a nevěstou. Co si Vicki pamatovala, učila Esther na škole v Ottawě, ale to, že bydlely každá v jiném městě, jejich přátelství nijak nezkalilo.
Když se od sebe oddělily, měla Esther vlhké tváře. „Už jsem myslela, že to nestihnu.“ Popotáhla a začala hledat kapesník. „Přijela jsem v Richardově šestiválcovém tanku, ale na dálnici číslo patnáct provádějí rekonstrukci. Věřila bys tomu? Je teprve duben. Pořád jim do toho může sněžit. Sakra, já… děkuji. Vy jste Mike Celluci, viďte? Jednou jsme se setkali, asi před třemi lety, těsně po Vánocích, když jste přijel do Kingstonu vyzvednout Vicki.“
„Vzpomínám si.“
„Vicki… Vicki, chtěla bych tě požádat o laskavost. Ráda bych… ráda bych ji ještě naposledy viděla.“
Vicki o krok ustoupila, šlápla Cellucimu na nohu a ani si toho nevšimla. „Chcete ji vidět?“
„Ano. Abych se mohla rozloučit.“ Oči se jí zalily slzami a volně jí stékaly po tvářích, otřela je kapesníčkem, ale bez většího účinku. „Myslím, že nedokážu uvěřit, že je Marjory opravdu mrtvá, dokud ji neuvidím.“
„Ale…“
„Já vím, že je rakev uzavřená, ale myslela jsem si, že bychom tam teď spolu mohly proklouznout. Než to všechno začne.“
Vicki nikdy nepochopila, proč má někdo potřebu dívat se na mrtvé. Mrtvola je prostě mrtvola a ona jich za ta léta viděla dost na to, aby věděla, že jsou v zásadě všechny stejné. Nechtěla si matku pamatovat tak, jak ležela natažená na stole v márnici, a už vůbec si ji nechtěla pamatovat připravenou k pohřbu jako figurína z výkladní skříně. Ale zjevně šlo o cosi, co Esther potřebovala.
„Promluvím si s panem Hutchinsonem,“ slyšela se říkat.
Chvíli na to se všichni tři ubírali centrální uličkou kaple a jejich boty nevydávaly na hustém rudém koberci žádný zvuk.
„Na tuto eventualitu jsme také připraveni,“ řekl pan Hutchinson, když se blížili k rakvi. „Velmi často se stává, že se přátelé a příbuzní chtějí se zesnulými naposledy rozloučit, i když je rakev již uzavřena. Jsem si jist, že najdete matku právě tak, jak si ji pamatujete, paní Nelsonová.“
Vicki se kousla do jazyka, aby něco neodpověděla.
„Obřad začne každým okamžikem,“ řekl, zatímco uvolnil západku a začal zvedat horní polovinu víka, „takže se obávám, že si budete muset… budete muset…“
Vicki sevřela ruce na polstrovaném okraji rakve a zaťala prsty do podušek. Uprostřed povlečeného polštáře ležela horní část velikého pytle s pískem. Rychlý pohled do nohou rakve ji ujistil o tom, že zbytek potřebné váhy dodává druhý pytel.
Napřímila se a hlasem, jenž zbavil pronesená slova veškeré civilizovanosti, se otázala: „Co jste provedli s mou matkou?“
2024 ©