Pět
„Doktorko Burková, podívejte se na tohle! Rozhodně zaznamenáváme nezávislý vzorec mozkových vln.“
„Jsi si jistá, že nechytáme jenom echo toho, co tam sami pouštíme?“
„Poměrně jistá.“ Catherine poklepala na sjetinu ohnutým prstem. „Podívejte se na ten vrchol tady. A tady.“
Donald se naklonil doktorce přes rameno a přejel široký pruh papíru očima. „Elektronické říhání,“ prohlásil, když se narovnal. „A po třiceti hodinách přemlouvání k životu mě to vůbec nepřekvapuje.“
„Možná že máš pravdu, Donalde.“ Doktorka Burková se zlehka dotkla každého vrcholu a v koutcích jí zacukal náznak úsměvu. „Ale na druhou stranu je možné, že tam opravdu něco je. Catherine, myslím, že bys měla izolační box otevřít.“
Oba postgraduální studenti se prudce otočili a nevěřícně na konzultantku zírali.
„Ale na to je ještě příliš brzy,“ namítla Catherine. „Vždycky jsme dávali bakteriím minimálně dvaasedmdesát hodin…“
„A žádný velký úspěch jsme zatím nezaznamenali,“ skočila jí do řeči doktorka Burková. „Nebo snad ano? O prvních sedm jsme přišli, číslo osm se už začíná rozkládat a podle ranních vzorků se zdá, že ani u čísla devět nezapočala žádná regenerace svalové tkáně. Ta katastrofa, ke které málem došlo u čísla pět, dokazuje, že izolaci nemůžeme protahovat nad sedmdesát dva hodin, takže se podíváme, co se stane, když ji naopak zkrátíme.“
Catherine přejela rukou po zakřiveném povrchu boxu. „Já nevím…“
„A kromě toho,“ pokračovala doktorka, „jestli vrcholy opravdu ukazují na nezávislou mozkovou aktivitu, pak pokračující izolace v zařízení, které je v podstatě komorou senzorické deprivace, s největší pravděpodobností způsobí, že…“
„Že je to zase rozplácne.“
Obě ženy se otočily.
„Neobratně řečeno, Donalde, ale v zásadě máš pravdu.“
Světlé oči přejely pohledem klubka drátů, monitory, digitální displeje a jediný ciferník. „Popravdě, až na nepřetržitý přísun alfa vln tam vlastně nic moc nedělá,“ připustila zamyšleně Catherine.
Doktorka Burková si povzdechla a rozhodla se, že protentokrát nebude Catherininu terminologii opravovat. „Přesně to jsem myslela. Donalde, kdybys byl tak laskav… Catherine, ty na všechno dohlédneš, a kdyby došlo k jakýmkoli změnám, zavoláš mi.“
Víko se se zasyčením otevřelo, lehký nádech formaldehydu v unikajícím vysoce okysličeném vzduchu byl nepochybně jen iluzí, a těžký poklop se na své protiváze tiše zvedl. Tělo Marjory Nelsonové, pokryté velkými sešitými jizvami fialové barvy, leželo nahé a odhalené na tom, co bývalo sterilní podložkou. Přes svorky, které držely na místě vrcholek její lebky, spadaly kadeře již křehnoucích vlasů. Díky tenké vrstvě pohřební kosmetiky se její tváře leskly umělým ruměncem a dotvářely dojem výrazné posmrtné masky.
Catherine, stojící u monitorů, se zamračila. „Nejsem si jistá. Možná máme uvolněný spoj. Doktorko Burková, zkontrolovala byste ten konektor?“
Doktorka Burková si navlékla chirurgické rukavice a natáhla se, aby natočila hlavu trochu více doleva.
Šedomodré oči se prudce otevřely.
„A do prdele!“ Donald uskočil, narazil do boxu čísla devět a chytil se ho, aby neupadl.
Doktorka Burková ztuhla, téměř se dotýkajíc jednou rukou linie čelisti.
Jedna sekunda. Dvě sekundy. Tři sekundy. Věčnost.
Pak se oči stejně náhle, jako se předtím otevřely, zase zavřely.
Catherine, které blokovalo výhled zařízení laboratoře, Donaldovu prudkou reakci ignorovala – podle jejího názoru k ní docházelo až příliš často na to, aby něco znamenala – a povzdechla si. „Jenom tik. Nejspíš je něco s drátem.“
„S drátem!“ Stetoskop na Donaldově krku opsal prudký oblouk. „To nebyl žádný tik, kolegyně, to byla identifikace.“
„Cože?“ Catherine vyskočila na nohy a těkala pohledem mezi Donaldem a doktorkou Burkovou. „Co se stalo?“
„Jak jsme otevřeli víko, ona otevřela oči – a bác ho!“ Donald udeřil pěstí do vzduchu. „Na krátký okamžik věděla, kdo nad ní stojí. Říkám ti, Cathy, že poznala doktorku Burkovou!“
„Nesmysl.“ Doktorka Burková zkontrolovala implantát a narovnala se. „Byla to jen nevědomá reakce na světlo, nic víc.“ Srolované rukavice odletěly do koše. „Odpoj ten pomocný přívod kyslíku – už nám zbývají jen tři plné bomby a nejsem si jistá, kdy se nám podaří získat ze zásob oddělení další – a proveď kompletní diagnostiku mechaniky. Odeber obvyklé vzorky.“
„A ty alfa vlny?“
„Pokračuj v nahrávání.“ Když se doktorka Burková zastavila ve dveřích, vypadala ve světle zářivek trochu bledá. „Ale při první známce jakékoli prudké aktivity sniž přísun energie. Musím dohnat pár věcí, takže se s vámi oběma uvidím později.“
Catherinin udivený pohled se pomalu přesunul od dveří laboratoře k Donaldovi.
„Mně to fakt kurva přišlo jako identifikace,“ zopakoval a otřel si dlaně do kalhot. „Myslím, že to naši milou doktorku vyděsilo, a vůbec se jí nedivím. Mě to vyděsilo taky, a to jsem tu ženskou skoro neznal.“
Catherine se kousla do rtu. „No, elektronika nic nezaznamenala.“
Pokrčil rameny. „Pak tu možná máme aktivitu probíhající mimo síť.“
Nato se ozvalo bouchání z boxu čísla devět.
Donald vyskočil a zaklel, ale Catherine se náhle zatvářila provinile.
„Ach ne! Já mu slíbila, že tam nebude muset trávit víc času, než je pro udržení integrity experimentu nezbytně nutné.“
Dívaje se za ní, jak se žene na druhou stranu laboratoře, vylovil Donald z kapsy pláště bonbón a pečlivě ho rozbalil.
Ne že by se zrovna tenhle člověk vůbec ven nedostal.
~~~
Obvykle doktorka Burková nepovažovala zvuk svých kroků, klapání kožených podrážek o dlaždice, za nic víc než zvuk na pozadí, který zaznamenala a okamžitě na něj zapomněla. Dnes ji ten zvuk pronásledoval prázdnými chodbami staré budovy katedry přírodních věd a přes spojovací podchod až do bezpečného útočiště její kanceláře. I když se ponořila do uklidňujících hlubin svého starého křesla, nemohla se zbavit pocitu, že stále slyší ozvěnu svých kroků. Po chvíli si uvědomila, že poslouchá rychlé bušení vlastního srdce.
Jsi směšná, řekla si pevným hlasem s dlaněmi položenými na desce stolu. Dýchej zhluboka a přestaň se chovat jako hysterka.
Z Marjory Nelsonové učinil dokonalou kandidátku na další fázi experimentu stav jejího srdce, o její dostupnosti nemluvě. Zaznamenali její mozkové vlny, odebrali vzorky tkání, vypěstovali bakterie speciálně upravené podle její DNA – to vše jako přípravu na její smrt. Nebo spíše na pokus o její zvrácení. Marjory, která o tom, co vlastně dělají, nic nevěděla, se podrobila testům, o nichž jí řekli, že by jí mohly pomoci, a zemřela přesně v termínu.
Přesně v termínu. Druhý hluboký nádech následoval první. Bylo to rychlé a bezbolestné, ačkoli jinak by to takové být nemuselo. Nemluvě o tom, že přítomnost doktorky Burkové u kolapsu zajistila, že si nemuseli dělat starosti s poškozením tkání, ke kterým by při pitvě došlo.
Doktorka Burková zatnula zuby a sáhla přes stůl pro ranní poštu. Pracovali na zvrácení smrti. Catherine sice možná vytvořila bakterie, ale bez jejího přispění by jejich využití bylo celé roky, ne-li desítky let vzdálenou budoucností. Umožnila logické pokračování Catherininých pokusů a hodlala za to sklidit odměnu.
Pokud se v Marjoryiných očí na okamžik opravdu mihl záblesk poznání, pak stáli na prahu úspěchu dřív, než by se z empirických dat zdálo.
Pokud došlo k identifikaci, pak…
Pak co?
Marjory Nelsonová je mrtvá a mně je to hluboce líto. Byla důležitou součástí mého personálu a bude mi chybět. Doktorka Burková vzala nůž na dopisy a zručným pohybem přejela po první obálce. To tělo v laboratoři je pokusná jednotka číslo deset. Nic víc.
~~~
„Už jsem o tom hovořila s policií, paní Nelsonová.“ Christy Alomanová nervózně prohrábla papíry na stole. „Nevím, jestli bych s vámi o tom vůbec měla mluvit.“
„Řekla vám policie, že o tom nemáte s nikým mluvit?“
„Ne, ale…“
„Musíte uznat, že pokud to někdo má právo vědět, jsem to já.“ Vicki cítila, jak si zapíchla tužku hluboko do mozolu na druhém prstu, a donutila se uvolnit ruku.
„Ano, ale…“
„Tělo mé matky bylo ukradeno z tohoto objektu.“
„Já vím, ale…“
„Rozhodně bych si myslela, že budete chtít udělat, co bude ve vašich silách, abyste mi pomohla.“
„To chci. Opravdu.“ Dopustila se té chyby, že se podívala Vicki do obličeje, a zjistila, že nedokáže odvrátit zrak.
Její oči připomínaly otesané kusy zmrzlého kamene a jí se zmocnil stejný pocit jako kdysi před tolika zimami, kdy podlehla dětskému pokušení a bláhově se dotkla jazykem kovového sloupu branky – pocit, že se nechala pěkně hloupě chytit.
„Tak mi řekněte všechno, co si pamatujete o Tomu Chenovi. Jak vypadal. Co nosil. Jak se choval. Co říkal. Co jste zaslechla.“
„Všechno?“ Byla v tom naprostá kapitulace a obě to věděly.
„Všechno.“
~~~
„Pochybuji, že jsi něco takového nosil, když jsi byl naživu.“ Catherine přetáhla číslu devět přes boky tepláky s nápisem Queen’s University. Jeho šedavá pleť se po nejnovějším promazání estrogenovým krémem silně leskla. „Tedy, vzato kolem a kolem, byl jsi v docela slušné kondici, ale jako atlet jsi rozhodně nevypadal. Posaď se.“
Číslo devět se poslušně posadil.
„Zvedni ruce. Výš.“
Jak se paže čísla devět zvedly do výšky, vyhřezlo z jizvy na hrudní kosti trochu agaru.
Catherine to ignorovala a přetáhla mu přes ruce a hlavu mikinu. „Tak, hotovo. Teď ještě boty a můžeš se ukázat ve slušné společnosti.“
„Cathy, hrozně nerad to říkám, ale jsi pěkně trhlá.“ Donald se zvedl od mikroskopu a protřel si oči. „Mluvíš tady s hýbající se mrtvolou. Nerozumí ti.“
„Já myslím, že rozumí.“ Nazula jedno kostnaté chodidlo do sportovní boty a přimáčkla suchý zip. „A i kdyby ještě všemu nerozuměl, nikdy se tomu rozumět nenaučí, pokud na něj nebudeme mluvit.“
„Já vím, já vím. Nezbytné podněty. Ale podle jeho mozkových vln nedostáváš zpátky nic jiného než to, co jsi tam sama vložila. Jasně,“ zvedl ruku, aby předešel její námitce, „jsou tu jakési důkazy o propojení s hrubou motorikou. Nemusíš dávat separátní instrukci každému svalovému vláknu, a to je kurva úžasné, ale přiznej si to,“ poklepal si na čelo, „v horním patře je prázdno. Nájemník je pryč.“
Catherine vyprskla a poklepala číslo devět konejšivě po rameni. „Úžasná komunikace s pacientem. Už chápu, proč tě vyrazili z medicíny.“
„Odnikud mě nevyrazili.“ Donald vsunul pod čočky mikroskopu další sklíčko. „Podnikl jsem laterální přesun k postgraduálnímu studiu organické chemie.“
„Ne zcela dobrovolný přesun, podle toho, co jsem slyšela. Zaslechla jsem, že ti musela zachraňovat prdel doktorka Burková.“
„Catherine!“ Donald rozhodil ruce v předstíraném gestu úleku a hrůzy. „Já nevěděl, že znáš taková slova.“ Zavrtěl hlavou a zašklebil se. „Trávíš příliš mnoho času s jednobuněčnými orgasmy…“
„Organismy!“
„… potřebuješ si vyjít trochu na vzduch.“
Catherine se přesunula k boxu čísla devět a nastavila přísun energie. „Někdo tady musí zůstat a postarat se o ně.“
Donald si povzdechl. „Radši ty než já.“
~~~
Dotek.
Její dotek.
Jak ze sítě přicházely neustále další a další elektronické impulzy, vracelo se mu více a více slov.
Držet. Chtít. Mít. Číslo devět nevěděl, co si s těmi slovy počít. Zatím.
Čekat.
~~~
„Spí?“
„Ano.“ Henry se zanořil do pohovky a spočinul s rukama na kolenou. Ve světle lampy se pod vyhrnutými rukávy zaleskly chomáčky rudozlatých chloupků.
„Musel jsi ji… přesvědčit?“
„Málem, ale nakonec jsem nemusel. Jen jsem jí pomohl, aby se uvolnila, zbytek dokončila únava.“
Celluci si odfrkl. „Pomohl jsi jí, aby se uvolnila?“ zavrčel. „To má být eufemismus pro něco, o čem nechci nic vědět?“
Henry jeho otázku ignoroval. „Je pozdě. Co ještě děláš vzhůru?“
Celluci si položil dlouhé nohy na konferenční stolek a zabručel: „Nemohl jsem usnout.“
„A chceš?“
Otázal se relativně nevinně. Ne. Nevinně ne. Nic z toho, co Fitzroy dělal, se nedalo zařadit do kategorie nevinné. Poměrně přirozeně. „Ne.“ Také Celluci se snažil odpovědět podobně neutrálním tónem. „Jen jsem si myslel, že jestli máš nějaký nápad ohledně toho, co bychom měli dělat dál, rád bych si ho poslechl.“
Henry pokrčil rameny a vrhl letmý pohled přes rameno k ložnici, kde v pomalém a pravidelném rytmu tlouklo Vickiino srdce, konečně osvobozené od hněvivého bušení, ke kterému bylo nepochybně celý den nuceno. „Upřímně řečeno mě nic nenapadá.“ Otočil se a upřel pohled do stínů na svého společníka. „Nemáš náhodou nějakou práci, ke které by ses měl vrátit?“
„Mám dovolenou,“ odpověděl úsečně Celluci a zamžoural. „Neměl bys být venku, a já nevím, lovit v nočních temnotách, nebo tak něco?“
„Neměl bys být venku a věnovat se pátrání?“
„Pátrání po čem? Hlídkovat na místě činu nemá skoro smysl a můžeš se vsadit, že ten hajzl Chen, nebo jak se ve skutečnosti jmenuje, už stačil zmizet. Ani všechny policejní složky na světě nám nepomohou identifikovat pachatele, kterého nemůžou najít.“
Henry se natáhl dolů a prohrábl papíry ležící na stolku u Celluciho nohou. Vicki strávila celý večer tříděním údajů, které toho dne shromáždila, a když Henry vstal – těsně před osmou – předložila jim výsledky.
„Mluvila jsem se všemi, kteří se s ním mohli setkat – s výjimkou jednoho ze tří řidičů autobusu, s tím si promluvím zítra. Oblečení a účes se můžou měnit, ale drobné zvyky se odbourávají jen těžko. Hodně se usmívá. Dokonce i když je sám a nemá k tomu zjevný důvod. Pije výlučně Colu Classic. Obvykle nosí po kapsách bonbóny. Nejčastěji sedí na sedadle před zadními dveřmi u okna. Do autobusu jezdícím po Johnsonově ulici nastupuje na zastávkách Brockova a Montrealská, používá jednotlivé jízdenky, ne přestupní. To pravděpodobně znamená, že bydlí v centru.“
Na Henryho to udělalo dojem, ale stejnou měrou ho to znepokojilo. Viktorii Nelsonové při všem tom pátrání zjevně nezbýval čas truchlit. Důsledná emoční dieta složená z hněvu – zvláště v její situaci – rozhodně nebyla nic zdravého. Zalistoval stránkami jejího notesu a zavrtěl hlavou. „Má tady úplně všechno. Už jí chybí jen portrét.“
Celluci váhavě souhlasil. Zdálo se, že se ve Vickiině emocionální reakci přece jen projevily roky výcviku a teď už hledala osobu, místo aby se jen slepě držela jména.
„Detektiv Fergusson říká, že se zítra pokusí uvolnit policejního malíře.“
„Proč mám takový pocit, že to detektiv Fergusson nepovažuje za důležité?“
„V tom to není. Jde o zdroje. Nebo konkrétněji o jejich nedostatek. Jak řekl, a zde cituji: ‚Jo, je to sice strašné, ale my jen stěží držíme krok s hanebnostmi páchanými na živých.‘“ Cellucimu se zúžily rty, když si vzpomněl na rozličné „hanebnosti páchané na živých“, jichž byl svědkem a které zůstaly nepotrestány z důvodu nedostatku lidí, škrtů v rozpočtu oddělení nebo obyčejných chyb vedení. V žádném případě neschvaloval Vickiinu nedávnou konverzi k praxi braní zákona do vlastních rukou, ale rozhodně jí rozuměl. Uspokojení plynoucí z toho, že se Anwar Tawfik obrátil v prach a tentokrát prachem i zůstane, z toho, že Mark Williams zaplatil za všechny nevinné životy, které zmařil, i z toho, že Norman Birdwell už nevypustí do města žádné další hrůzy, všechno tohle spočívalo na vahách Spravedlnosti s mnohem větší tíhou než zákon ležící na druhé misce.
Upíral na Henryho Fitzroye krhavý pohled zpod těžkých víček. Kolik dalších takových existuje? Stovky? Tisíce? Zatímco on si málem useděl zadek a uchodil nohy, netrávil Fitzroy a jemu podobní celé noci tím, že systematicky rozšlapávali šváby hemžící se v lidské společnosti? Celluci si tiše odfrkl. Jestli ano, odváděli rozhodně hodně mizernou práci.
Upíři. Vlkodlaci. Démoni. Mumie. Jen a pouze kvůli Vicki byl vůbec ochoten byť jen uvažovat o tom, že přijme tak pokřivený pohled na realitu. Možná měl poslechnout svou rodinu, oženit se s nějakou hezkou Italkou a usadit se. Tak jako před ním Henry se Celluci ohlédl přes rameno k ložnici. Ne. Žádná hezká holka, italská ani žádná jiná, se jí nemůže rovnat. Vicki byla spolubojovnice, přítelkyně a – jakkoli přeslazeně to znělo – žena, kterou miloval. Teď, když ho potřebuje, bude stát po jejím boku bez ohledu na to, kdo nebo co jí stojí po tom druhém.
Nechtěl mít s Henrym Fitzroyem nic společného. Nechtěl si ho vážit. A už vůbec nechtěl být jako on. Ohledně prvního bodu očividně neměl na vybranou, v případě toho druhého přišel o možnost volby už před několika měsíci a nemohl se zbavit silného podezření, že moc šancí nemá, navzdory všemu, ani ve třetím případě. Kristepane. Být kámoš s pijavicí. Všechny odpovědi bylo nutné filtrovat skrze vzpomínku na moc, kterou mu demonstroval ve Vickiině obýváku. To už je bezpečnější hrát si s pitbulem.
Henry na sobě cítil tíhu Celluciho pohledu a snažil si vzpomenout, kdy naposledy trávil tolik času se smrtelníkem, ze kterého se nesytil nebo neměl v úmyslu se sytit. Tato situace byla přinejmenším neobvyklá.
Za celý svůj život Henry jen zřídka pociťoval takovou frustraci. „Tohle nemůžeme vyřešit,“ řekl nahlas, „dokud se tělo nenajde, nebude pohřbeno a její truchlení neskončí.“
Celluci se neobtěžoval s předstíráním, že nepochopil, co myslí slovem tohle, ačkoliv měl pokušení. „Tak to tělo najdi,“ navrhl a zívl tak zeširoka, až si málem vykloubil čelist.
Henry povytáhl obočí. „To se lehce řekne,“ zabručel.
„Jo? A co ten divný pach, na který jsi podle Vicki včera v noci narazil?“
„Nejsem lovecký pes, detektive. A kromě toho jsem ho sledoval až k místu, kde končil – na parkoviště.“
„Jaký to byl pach?“
„Pach smrti.“
„Nic překvapivého. Byl jsi v místnosti, kde se vystavují těla.“ Znovu zívl.
„Pohřební ústavy vynakládají značné úsilí právě na to, aby smrtí nepáchla. Tohle bylo něco jiného.“
„Panebože, už zase,“ zasténal Celluci a prohrábl si rukou vlasy. „Co to bude tentokrát? Netvor z Rideau Canal? Nebo rovnou lochnesská příšera? Bažináč? Godzilla? Megatron? Condor? Rodan?“
„Kdo?“
„Ty ses nikdy nedíval na filmy o příšerách, které běžely v sobotu odpoledne?“ Když viděl Henryho výraz, potřásl hlavou.
„Ne, nejspíš ne, viď? Tisíce děcek seděly každý víkend před televizí jako přilepené a dívaly se na špatně dabované, černobílé japonské příšery terorizující Tokio. Nemluvě o filmech jako Setkání Jesseho Jamese s Frankensteinovou dcerou, Setkání Abbotta a Costella s mumií nebo Vlkodlačí kletba.“
Na parkovišti náhle s nepřirozenou hlasitostí bouchly dveře od auta.
„Kristepane.“ Celluci měl vytřeštěné oči. I když byl pořád unavený, najednou neměl na spánek ani pomyšlení. Narovnal se a sundal nohy ze stolu. „Motiv. Nemyslíš, že…“
„Že si Tom Chen hraje na Igora jakéhosi doktora Frankensteina?“ Henry se usmál. „Myslím, že už jsem jednou říkal, že se příliš často díváš na špatné filmy, detektive.“
„Vážně? A víš, co si myslím já? Já si myslím…“
Buch. Buch. Buch.
Podívali se ke dveřím a pak jeden na druhého.
„Policie,“ řekl Celluci a vstal.
„Ne.“ Henry mu zastoupil cestu. Cítil jejich životy, slyšel šumět jejich krev, cítil jejich vzrušení. „Policie ne, ačkoli mám podezření, že chtějí, abychom si to mysleli.“
Buch. Buch. Buch.
„Hrozba?“
„Nevím.“ Přešel přes pokoj. Když se zastavil, přistoupil i Celluci a zůstal stát za jeho levým ramenem. Už to bylo hodně dávno, co mu někdo dělal lidský štít. Otevřel dveře.
Téměř dřív, než stačil zareagovat, přišel záblesk. Smrtelník by sebou trhl – Henryho ruka vystřelila vpřed a zakryla objektiv fotoaparátu, než jeho uzávěrka stačila úplně zapadnout. Zavrčel, jak se mu do citlivých očí bolestivě zaryly jehličky ostrých světel, a sevřel prsty. Z plastu, skla a kovu se stal pouhý plast, sklo a kov.
„Hej!“
Fotografova společnice ignorovala jak zvuk drceného fotoaparátu, tak pisklavé protesty svého kolegy. Občas získali při otevření dveří skvělou momentku. Občas ne.
Nehodlala si s tím dělat starosti. „Dobrý večer. Je Victorie Nelsonová doma?“ S lokty přitisknutými k tělu a se zápisníkem, který držela v rukou, jako by to bylo beranidlo, se pokusila prodrat přes práh. Podle její zkušenosti byla většina lidí příliš zdvořilá, než aby ji zastavila.
Ten drobný mladík ale ani nezakolísal. Měla pocit, jako by narazila do nepříliš vysoké cihlové zdi. Čas na plán B. A když nezabere ani ten, byla připravená projít třeba celou abecedu, bude-li to nutné. „Velice nás mrzí, co se stalo s tělem její ma…“ Vlak jejích myšlenek vykolejil kdesi v hlubinách oříškových očí.
Henry se rozhodl pro drsný přístup. Neměl na ně náladu a oni by to stejně nepochopili. „Jděte pryč. Nevracejte se.“
Jeho slova podbarvila temnota a dodala jim dostatečně hrozivý nádech.
Fotograf, hýčkající na klíně trosky svého přístroje, nebyl schopen slova, dokud neseděl v bezpečí za zamčenými dveřmi kovové klece auta. „Co budeme dělat?“ otázal se hlasem, v němž se stále chvěly pradávné vzpomínky na Lov.
„Uděláme…“ ledovou rukou s roztřesenými prsty zařadila rychlost, dupla na plyn a ohodila půl parkoviště sprškou štěrku, „přesně to, co říkal.“
Společně už čelili stovkám hrozeb. Možná tisícům. Jednou je dokonce bývalý obránce z NHL zuřivě a bezostyšně napadl hokejkou. I tak vždycky získali příběh, pro který si přišli.
Nebo přinejmenším jednu jeho verzi. Tentokrát však cosi v jejich duších, krvi a kostech rozpoznalo hrozící nebezpečí a převládlo nad rozumným myšlením.
Celluci stál uvnitř bytu Marjory Nelsonové a se závistí hleděl na rudozlaté temeno Henryho hlavy. Jestli v životě něco opravdu nenáviděl, byli to novináři. Tisková prohlášení, na kterých vždy trvali, byla kletbou jeho profese. „Kéž bych to uměl udělat i já,“ zamumlal.
Henry se moudře rozhodl nevyslovit nahlas to, co bylo zřejmé, a než se otočil, dal si bedlivý pozor, aby byl opět bezpečně skryt za všemi svými maskami. Toto nebyl vhodný okamžik, aby ho Michael Celluci vnímal jako hrozbu.
Celluci se poškrábal na nose a povzdechl si. „Pravděpodobně přijdou další.“
„Postarám se o ně.“
„A když přijdou během dne?“
„Postaráš se o ně ty.“ Henry vyloudil na tváři zakřivený úsměv dravce. „Nejsi ve službě, detektive. Můžeš být tak sprostý, jak…“ Jak přesně sprostý bude Celluci moci být, zaniklo v náhlé změně jeho výrazu a o zlomek vteřiny později už se hnal do ložnice.
Smrtelným očím se zdálo, že tam v jednom okamžiku byl, a v příštím zmizel. Celluci se otočil ještě včas, aby viděl, jak se rozlétly dveře do Vickiiny ložnice, zaklel a hnal se přes obývák. On nic neslyšel. Co sakra mohl slyšet Fitzroy?
~~~
Jak na to mohla zapomenout?
Zuřivě hrabala do dlaždic v kuchyni. Jak je vytrhávala, házela je za sebe, ignorujíc, že spolu s nimi si strhla nehet, ignorujíc, jak krev kapající z jejích prstů začíná vytvářet na podlaze klikaté cestičky. Už tam bude. Každou chvíli.
Plocha, kterou odkryla, se prostírala metr šedesát do délky a necelý metr do šířky a měla nerovnoměrné okraje. Nakonec zbývala jen překližková podlahová krytina. Šedohnědé dřevo bylo poznamenáno hnilobou a mezi úzkými prkny rašila úzká chapadla výhonků světlé plísně. Zalapala po dechu a začala do poslední bariéry bušit pěstmi.
Dřevo zapraskalo, rozštíplo se a povolilo natolik, že se jí podařilo vrazit prsty pod první prkno. Zapřela se za ně celou váhou a s vlhkým, mlaskavým zvukem je nadzvedla. Pod ním na okamžik zahlédla linii šedivých blond vlasů a možná i kus ramene.
Jak mohla zapomenout, kde nechala svou matku?
Prosíc o odpuštění začala drásat prsty zbývající prkna…
~~~
„Vicki! Vicki, probuď se, je to jen sen!“
První vzlyk potlačit nedokázala, ale druhý popadla a násilím ho nacpala tam, odkud vyšel. Její vědomá mysl se upnula k uklidňujícímu hlasu neustále omílajícímu slova útěchy kdesi nad jejími vlasy. Její podvědomí čekalo, až odstraní druhé prkno. Její ruce se pohybovaly nezávisle na vůli a prsty se zaťaly hluboko do ramene a paže ovinuté kolem ní, aby ji chránily.
„To je v pořádku, Vicki. To je v pořádku. Jsem tady. Byl to jen sen. Držím tě…“ Ta slova, jak Henry věděl, byla méně důležitá než jejich tón, a zatímco mluvil, ovíjel jejich rytmem zběsile bušící srdce a přesvědčoval je, aby se uklidnilo.
„Henry?“
„Jsem tady.“
Zápasila s hrůzou o vládu nad svým dechem a nakonec zvítězila. Dlouhý nádech. Ještě delší výdech. A znovu.
Henry skoro slyšel, jak její bariéry zase zapadly na své místo, a pak se od něj se vzdorně vysunutou bradou odtáhla.
„Jsem v pořádku.“ Byl to jen sen. Chováš se jak děcko. „Vážně, nic mi není.“ Tma deformovala obrysy věcí a posouvala nábytek, se kterým se nehýbalo už patnáct let. Kde je sakra noční stolek? „Rozsviť,“ přikázala a zoufale se snažila zabránit nové vlně paniky, aby se zmocnila jejího hlasu. „Potřebuji brýle.“
Chladný dotek na její ruce, prsty se jí s vděčností sevřely kolem těžké plastové obroučky. Druhý dotek jí je pomohl usadit na nose, právě když se místnost zalila světlem. Mžourajíc do světla, zaostřila nejprve na vypínač a pak na ustaraný pohled Michaela Celluciho.
„Ježíši. Vy jste tu oba.“
„Bohužel.“ Henry si poposedl na okraj postele a bez valné naděje na úspěch se zeptal: „Chceš o tom mluvit?“
Zacukalo jí v koutcích. „Ani omylem.“ Kdyby o tom začala mluvit, musela by na to myslet. Myslet na to, co by uviděla, kdyby se jí podařilo vyrvat z podlahy ještě jeden kus dřeva…
~~~
„Celluci? Fergusson. Na medicíně jsou tři Chenové. Jeden z nich je dokonce Tom Chen – Thomas Albert Chen. A hádejte co? Ten kluk má neprůstřelné alibi nejen na inkriminovanou noc, ale na celé dva a půl týdne, kdy náš hoch pracoval v pohřebním ústavu. Smůla, co?“
Celluci, se sluchátkem přichyceným mezi uchem a ramenem, spláchl vidličku míchaných vajíček hltem hořké kávy. Nepovažoval Fergussona za dostatečně důvtipného, aby byl schopen sarkasmu. Zjevně se mýlil. „Jo, smůla. Vezmete jeho fotku k Hutchinsonovým, jen pro všechny případy?“
„Vzdejte to, Celluci, a přestaňte plýtvat mým drahocenným časem. Oba víme, že žádného Toma Chena nehledáme.“ Fergusson si povzdechl, zatímco od Celluciho zaznělo neutrální zabručení, z nějž jasně zaznívalo: to mi povídejte. „Vyřiďte paní bývalé detektivce Nelsonové, že mě to s její matkou hrozně mrzí, ale že sakra vím, co dělám. Jestli zjistíme něco skutečně důležitého, tak se vám ozvu.“
Cellucimu se podařilo nabrat si do úst další náklad vajíček, než podlehl Vickiinu pronikavému pohledu a celý rozhovor jí zopakoval. Ona možná dokázala znovu usnout, uklidněna Fitzroyovou nadpřirozenou ochranou, ale on strávil neklidnou noc natažený ve vedlejším pokoji, napínaje uši po jakémkoli zvuku, který mohl proniknout skrz zeď, a nepřestával se divit, proč jim tak snadno vyklidil pole. Máš celý den, připomenul si a sáhl po dalším toastu. Což ve skutečnosti nebyla odpověď. K čertu s Fitzroyem. Doufal, že obrovským množstvím jídla se mu podaří nahradit nedostatek spánku.
Vicki odsunula talíř stranou. Věděla, že by se měla najíst, ale její schopnost protlačit jídlo skrz hroudu v krku měla své hranice. „Chci, abys to alibi prověřil.“
Panebože, už zase. Opravdu doufal, že se zbavila posedlosti představou, že by se jejich podezřelý mohl skutečně jmenovat Tom Chen. Vyšetřování, které zatím provedla, svědčilo o skvělé policejní práci a on ho považoval – podle všeho předčasně – za známku toho, že zase začíná fungovat. Nedávaje na sobě znát obavy, které by stejně neocenila, se natáhl přes stůl a vzal jednu její ruku do dlaní. Nemělo smysl opakovat to, co bylo zřejmé, když to odmítala slyšet, a tak to zkusil jinak. „Vicki, detektiv Fergusson své práci rozumí.“
„Buď to prověříš ty, nebo to udělám já.“ Vymanila se z jeho sevření a pohlédla mu vyrovnaně do očí. „Nehodlám to nechat plavat. K tomu mě nepřinutíš. Když mi pomůžeš, bude to dřív hotové.“
Oči se jí příliš leskly a viděl, jak jí napětím klesají ramena a třesou se prsty. „Podívej se, Vicki…“
„Já nepotřebuji, aby mi někdo dělal chůvu, Miku. Ani ty, ani on.“
„Tak dobře.“ Povzdechl si. Požádala ho o pomoc. Třebaže nešlo o druh pomoci, který jí chtěl poskytnout, bylo to aspoň něco. „Prověřím to alibi a zaběhnu s jeho fotkou k Hutchinsonovým. Myslím, že bys neměla zůstávat sama, ale jsi dospělý člověk a máš pravdu v tom, že to půjde rychleji, když na tom budeme pracovat oba.“
„Všichni tři.“
„Fajn.“ Očekával příliš, když doufal, že řekne Fitzroyovi, aby se zdekoval. „Co budeš dělat ty?“
S ostrým břinknutím postavila na talířek prázdný hrnek od kávy. „Tom Chen šel výlučně po těle mé matky. Za tu dobu, co pracoval v pohřebním ústavu, si nechal ujít dvě další ženy zhruba stejného věku a zdravotního stavu. Hodlám zjistit proč.“ Když se postavila, shodila na zem nůž. Jednou se odrazil, pak sklouzl po podlaze kuchyně, po stále netknutých dlaždicích, jež pořád ukrývaly…
Jak mohla zapomenout, kde nechala svou matku?
Vajíčka se změnila v tuhý knedlík o velikosti pěsti, který ji začal bolestivě tlačit do žeber. Překročila nůž, aniž by sklopila oči k zemi. Další dva kroky ji přenesly přes dlaždice v podlaze.
Šedivě blonďaté kadeře a možná kus ramene.
Ještě jedno prkno…
~~~
„Zvedni pravou nohu.“ Jakmile Donald promluvil, nahrál přímo do sítě vzorec mozkových vln odpovídající tomuto příkazu.
Pravá noha v otevřeném izolačním boxu se zachvěla a pomalu se zvedla asi deset centimetrů od podložky.
„Hej, Cathy, máme tady nadanou žákyni. Vzpomínáš, jak starému číslu devět noha lítala? Jako by chtěl kopnout až do stropu?“
„Vzpomínám si, jak si doktorka Burková dělala starosti, že by si mohl poškodit kyčelní kloub,“ odpověděla Catherine a pokračovala v nastavování kapačky č. 4, vyživující stále rychleji se rozkládající číslo osm. „Přinejmenším jsme s jeho nohou nemuseli při první stovce pokusů pohybovat sami, jako u všech ostatních.“
„Hej, klídek. To nebylo nic proti té tvé super-mrtvole. Jen jsem chtěl poznamenat, že se zdá, že číslo deset má kontrolu nad rozsahem pohybu.“
„Vždyť taky používáme její vlastní mozkové vlny.“
„U čísla devět jsme pro ovládání hrubé motoriky použili moje mozkové vlny,“ namítl samolibě. „Takže měl mít velkou výhodu.“
„Překvapuje mě, že se vůbec naučil chodit.“
„Ach.“ Donald se dramaticky popadl za srdce. „Teď jsi mě ťala do živého.“ Obrátil oči v sloup nad jejími netečnými zády a stiskl další dvě klávesy. „A chodit životem zasažen do živého je pěkně bolestivá záležitost, to ti povím. Spusť pravou nohu.“
Pravá noha se poddala gravitaci a klesla k zemi.
„Zvedni pravou nohu. Mám takový pocit, že číslo deset bude právě to děťátko, na kterém vyděláme majlant.“
Catherine se zamračila a přesunula se k číslu devět, aby ho zkontrolovala. Poslední dobou se hodně mluvilo o tom, jak „vydělají majlant“. Rozšiřování lidského poznání by mělo být cílem samo o sobě, úvahy o finančním zisku negativně ovlivňovaly výzkum. Musela uznat, že číslo deset představovalo obrovský krok vpřed, co se experimentálních dat týče, ale v žádném případě nestanovovalo konečné hranice jejich možností.
~~~
Bylo tu něco, co musela udělat.
Tato potřeba začala dávat nicotě určitější tvar.
~~~
„Upřímně řečeno, Vicki, překvapuje mě, že vám tohle všechno matka neřekla.“ Doktorka Friedmanová si upravila brýle a zahleděla se do karty Marjory Nelsonové. „Koneckonců jsme jí to diagnostikovali asi před sedmi měsíci.“
Vickiin výraz se nezměnil, i když jí zacukalo v čelisti. „Věděla, jak špatně na tom je?“
Stejným tónem by mohla mluvit o matce kohokoli jiného; ne že by jí tato iluze vzdálenosti nějak pomohla. „Věděla, že ji může srdce zradit každým okamžikem?“
„Ach ano. Popravdě jsme se dohodly, že se pokusíme o operativní řešení, ale, inu…“ Doktorka pokrčila smutně rameny. „Víte, jak se tyhle věci pořád odkládají, když nemocnice musejí rušit lůžka.“
„Chcete mi říct, že ji zabily rozpočtové škrty?“ Ta slova z ní vyšla jako rozdrcené sklo.
Doktorka Friedmanová zavrtěla hlavou a pokusila se udržet si utěšující tón. „Ne. Vaši matku zabil infarkt. Pravděpodobně tou vadou trpěla celý život, dokud ji stárnoucí sval už nedokázal déle kompenzovat.“
„Šlo o běžný zdravotní problém?“
„O běžný zdravotní problém nešlo…“
Vicki ji zarazila ostrým pohybem ruky. „Šlo o natolik neobvyklý problém, že někdo mohl ukrást její tělo za účelem jeho zkoumání?“
„Ne, je mi líto, ale to ne.“
„Chtěla bych vidět její kartu.“
Doktorka Friedmanová svraštila obočí a hleděla na tu prostou hnědou složku, aniž ji ve skutečnosti viděla. Přísně řečeno šlo o důvěrný materiál, ale Marjory Nelsonová byla po smrti a už jí to bylo jedno. Ovšem její dcera, na druhou stranu, byla stále naživu, a pokud jí obsah zdravotní karty mohl pomoci překonat nebezpečně silný syndrom odmítnutí, pak k čertu s lékařským tajemstvím. A ne že by ta složka obsahovala něco, co jí během poslední hodiny výslechu neřekla. Všechny podrobnosti byly vyzdviženy z paměti s chirurgickou přesností, jež byla zároveň děsivá i obdivuhodná. Dospěla k rozhodnutí, posunula složku přes stůl a otázala se: „Můžu pro vás ještě něco udělat?“
„Děkuji, doktorko.“ Vicki zasunula matčinu kartu do kabelky a vstala. „Dám vám vědět.“
Jelikož to nebylo přesně to, co měla na mysli, zkusila to znovu. „Mluvila jste s někým o své ztrátě?“
„O své ztrátě?“ Vicki se upjatě usmála. „Mluvím o tom s každým.“ Kývla hlavou, spíše na znamení, že rozhovor je u konce, než že by se jednalo o gesto rozloučení, a opustila ordinaci.
Ztráta, usoudila doktorka Friedmanová, když za Vicki zapadly dveře, bylo nešťastně zvolené slovo.
~~~
Už to skoro měla. Skoro se jí vzpomínku podařilo uchopit. Bylo tu něco, co musela udělat. Co potřebovala udělat.
~~~
„Cathy. Vydala zvuk.“
„Jaký zvuk? Napínání tkáně? Loupání kloubů? Jaký?“
„Hlasový zvuk.“
Catherine si povzdechla. „Donalde…“
„Ne. Vážně.“ Poodstoupil, v rukou stále mikinu, kterou se právě chystal přetáhnout přes elektronicky vzpažené ruce. „Znělo to jako zasténání.“
„Nesmysl.“ Catherine mu vzala mikinu z rukou a jemně ji navlékla. „Nejspíš šlo o unikající vzduch. Jsi moc hrubý.“
„Jo, a taky poznám rozdíl mezi krknutím a zasténáním.“ S pobledlou tváří přešel ke svému stolu, klesl do židle a roztřesenými prsty si rozbalil mentolový bonbón. „Jdu se pustit do dnešních pitev. Ty můžeš doobléknout Kena a Barbie.“
~~~
„Vaše matka byla poměrně všední člověk.“ Paní Shawová se smutně usmála nad hrnkem kávy. „To nejexotičtější v jejím životě jste pravděpodobně byla vy.“
Vicki nechala opadnout příval soucitu – jako vlnu tříštící se o skálu – a postrčila si brýle. „Jste si jistá, že se během posledních měsíců nezapletla do něčeho neobvyklého?“
„To jsem si jistá. Kdyby ano, určitě by mi o tom řekla. Mluvily jsme spolu o všem, vaše matka a já.“
„Věděla jste o tom, jak na tom byla se srdcem?“
„Samozřejmě. Och.“ Starší žena nervózně hledala způsob, jak vzít zpátky poslední slova. „Ehm, dáte si ještě kávu?“
„Ne. Děkuji vám.“ Vicki postavila to, co bývalo hrnkem její matky, na to, co bývalo stolem její matky, pak se natáhla a jemně položila svou fotografii z promoce na policejní akademii lícem dolů. „Vyšetřování se nesmí dostat do osobní roviny,“ zazněl jí v hlavě hlas instruktora kadetů. „Emoce zastírají fakta a pak se může snadno stát, že přehlédnete důkaz, který k vyřešení případu potřebujete.“
„Popravdě, jestli se v životě vaší matky dělo cokoli neobvyklého, mohla by to vědět doktorka Burková.“ Paní Shawová odložila hrnek na stůl a plná ochoty pomoci se naklonila přes stůl. „Když se dozvěděla, jak je na tom vaše matka se srdcem, přesvědčila ji, aby si nechala udělat celou spoustu testů.“
„Jakých testů?“
„Já nevím. Myslím, že ani vaše matka…“
Neříkejte to! Vaše matka! Vaše matka! Měla jméno.
„… to úplně přesně nevěděla.“
„Je doktorka Burková u sebe?“
„Dnes odpoledne bohužel ne. Právě teď je na schůzi vedení katedry, ale jsem si jistá, že si na vás bude moci udělat čas zítra dopoledne.“
„Děkuji vám.“ Vicki se opatrně postavila. „Já se vrátím.“ Zkřivila rty v neveselém úsměvu. Cítila se spíš jako Charlie Brown než jako Arnold Schwarzenegger.
~~~
„Sakra, koukej, kolik je hodin. Je skoro 8:30 večer. Není divu, že mám takový hlad.“
Catherine opatrně postavila Petriho misku do inkubační komory. „Hlad? Nechápu, jak je to možné, vždyť se cpeš celý den cukrem.“
„Cathy, Cathy, Cathy. A to si říkáš vědec. Cukr podněcuje hlad, cukr nezasycuje.“
Svraštila světlá obočí. „Myslím, že to tak úplně přesně není.“
Donald se nasoukal do bundy. „Koho to zajímá? Pojďme na pizzu.“
„Ještě tu mám práci.“
„Já tu taky ještě mám práci. Ale pochybuji, že budu schopen pracovat naplno, když to jediné, na co dokážu myslet, je můj žaludek. A navíc,“ přešel místnost a se zdviženým obočím ji poplácal po rameni, „si jsem jistý, že jsem slyšel, jak se před krátkou chvílí dožaduje pozornosti i ten tvůj.“
„No…“
„Copak si tvůj výzkum nezasluhuje tvou plnou pozornost?“
Popuzeně se napřímila. „To je bez debaty.“
„Když tě bude rozptylovat hlad, kdo ví, jaké škody by to mohlo napáchat. Jdeme.“ Podal jí kabát. „Hrozně nerad jím sám.“
Když poznala, že přinejmenším v tomhle posledním prohlášení bylo něco pravdy, nechala se Catherine odvést ke dveřím. „A co oni?“
„Oni?“ Na okamžik neměl ponětí, co tím myslí, a pak si povzdechl. „No, můžu jim přinést speciál feferonovou, hodíme to do mixéru a dáme jim to do čtyřky, dobře?“
„To jsem nemyslela. Jen tu tak sedí mimo boxy. Neměli bychom…“
„Nech je sedět. Hned jsme zpátky.“ Odtáhl ji přes práh. „Vždyť jsi sama říkala, že potřebují stimulaci.“
„Ano, to jsem říkala.“
Když byla Catherine bezpečně na chodbě, natáhl se Donald zpátky a zhasl stropní světla. „Nedělejte nic, co bych neudělal já,“ křikl vesele do místnosti a přibouchl dveře.
~~~
Rušivé podněty jeden po druhém ustaly. Nejprve hlasy. Pak reakce, které nedokázala ovládat ani pochopit. Nakonec palčivé světlo. Náhle bylo snazší udržet myšlenku. Vzpomínky.
Bylo tu něco, co musela udělat.
Zvedni pravou nohu.
Zvedni levou nohu.
Jdi.
Vzpomněla si, jak se chodí.
Pomalu přešla místnost, kompenzujíc klátivým krokem lehce vyšinutou rovnováhu.
Dveře.
Zavřené.
Otevřít.
Bylo zapotřebí obou rukou s propletenými prsty, aby otočila klikou – vzpomínky říkaly, že by to mělo jít i jinak, ale vzpomínky ležely v cárech.
Bylo tu něco, co musela udělat.
Co potřebovala udělat.
~~~
Číslo devět se díval. Díval se, jak jde. Díval se, jak odchází.
Tahle nová nebyla jako ten druhý. Ten druhý neměl žádnou…
Žádnou…
Ten druhý byl prázdný.
Tahle nová nebyla prázdná. Tahle nová se podobala jemu.
Jemu.
On.
Dvě nová slova.
Myslel si, že by to mohla být důležitá slova.
Vstal a šel, tak jak ho učili, ke dveřím.
2024 ©