Šest
„Tohle není osmnácté století, Fitzroyi. Lékařské školy už nějakou dobu hrobníky nenajímají.“
Henry zatáhl za klopy svého dlouhého kabátu z černé kůže a vyhrnul si je ke krku. „Máš snad lepší nápad, detektive?“
Celluci se zamračil. Neměl a oba to věděli.
„Historické precedenty nechme stranou,“ pokračoval Henry. „Detektiv Fergusson si je podle všeho jistý, že jsou v tom zapleteni studenti lékařské školy, kterýžto názor se nepochybně zakládá na znalosti místních poměrů.“
„Detektiv Fergusson dává studentům Queen’s University za vinu všechno, od dopravní zácpy až po počasí,“ poznamenal jízlivě Celluci. „A já myslel, že o detektivu Fergussonovi nijak zvlášť vysoké mínění nemáš.“
„Nikdy jsem se s tím člověkem nesetkal.“
„Říkal jsi…“
„Tak dost,“ přerušila je Vicki ze svého místa na pohovce, vyťukávajíc tužkou do konferenčního stolku rychlé staccato podtrhávající účinek jejích slov. „Logicky vzato, měli bychom prohledat všechna skladovací zařízení ve městě. A stejná logika nám velí – přinejmenším z historických důvodů, když pro nic jiného – abychom začali s lékařskou školou.“
„Ti, kdo se odmítají poučit z historie,“ přikývl tiše Henry, „jsou odsouzeni ji opakovat.“
„Ušetři mě té své moudrosti věků,“ zamručel Celluci. „Tahle zařízení neorganizují půlnoční prohlídky pro veřejnost. Jak se máte v úmyslu dostat dovnitř?“
„Ještě zdaleka není půlnoc.“
„Je půl deváté a deset minut, a to už je rozhodně po úředních hodinách.“
„Máme duben, to je konec semestru a všude kolem bude určitě spousta studentů, ale i kdyby ne, mě není snadné zastavit, když se rozhodnu někam vejít.“
„To mi nemusíš říkat. Proměníš se v mlhu?“ Když uviděl Henryho výraz, udělal unavené gesto rukou. „Já vím, dívám se na příliš mnoho špatných filmů. To je fuk. Myslel jsem to vážně, když jsem prohlásil, že mi to nemusíš říkat. Čím méně toho o tvých schopnostech vím, tím líp.“
„Máš tu fotku?“ otázala se Vicki. Ťuk, ťuk, ťuk. „Dokážeš ji identifikovat?“
„Ano.“ Henry pochyboval o tom, že Marjory Nelsonová je ještě dost podobná své fotografii, ale někde začít museli.
Ťuk. Ťuk. Ťuk. „Měla bych jít s tebou.“
„Ne.“ Přešel místnost a poklekl vedle ní na jedno koleno. „Budu se moci pohybovat rychleji, když budu sám.“
„To ano, ale…“ Ťuk. Ťuk.
Henry vzal její ruku do dlaní a zabránil tužce znovu se zvednout a dopadnout. Měla horkou pleť a Henry cítil, jak to těsně pod povrchem vře napětím. „Budu se moci pohybovat rychleji,“ zopakoval, „když budu sám. A čím rychleji se budu pohybovat, tím rychleji dostaneš své informace.“
Přikývla. „Máš pravdu.“
Chvíli počkal, ale když neřekla nic dalšího, vstal a neochotně ruku pustil.
Ťuk. Ťuk. Ťuk.
Velmi lehce ji konečky prstů pohladil po vlasech a otočil se.
Celluci ho vyprovodil ke dveřím. Společně vrhli letmý pohled k pohovce. Vicki předtím odstranila stínítka z lamp po obou stranách stolu a v jejich ostrém světle se zdálo, že má kolem úst a očí příšerně napnutou kůži pokrytou ošklivými podlitinami.
„Nenechávej ji o samotě,“ zamumlal Henry a byl pryč dřív, než si detektiv stačil rozmyslet, co mu odpovědět.
Na cestě z budovy ho doprovázelo ťukání Vickiiny tužky.
~~~
Dveře se pro ni málem staly nepřekonatelnou překážkou, západkový mechanismus byl téměř nad její schopnosti. V linii stehů těsně nad hranicí vlasů se vytvořila průrva, jak svraštila obočí a nutila prsty tlačit a tahat a šťouchat, dokud se dveře konečně neotevřely.
Bylo tu něco, co musela udělat. Možná se to nacházelo na druhé straně dveří.
Většina stropních svítidel byla zhasnutá a ona se šourala ze stínu do stínu. Někam šla. Chodby začaly vypadat povědomě.
Prošla dalšími dveřmi a vstoupila do místnosti tak známé, že chaos na okamžik ustoupil a ona věděla.
Já jsem…
Pak většinu té myšlenky opět pohltil maelström a jí zůstaly jen roztroušené fragmenty. Po dobu jediného úderu mechanicky posíleného srdce si byla vědoma toho, co ztratila. Místností zaburácel její zoufalý výkřik, ale ještě než stačila utichnout jeho poslední ozvěna, už zapomněla, že ho kdy vydala.
Přešla místnost ke dvojici stolů, odsunula jednu ze židlí a posadila se. Z toho měla správný pocit. Ne, úplně správný ne. Zamračila se a opatrně přesunula hrnek na kávu s nápisem Nejlepší máma na světě ze středu podložky k jejímu pravému okraji. Vždycky býval na pravé straně.
Něco bylo pořád špatně. Po krátké chvíli něčeho, co se blížilo přemýšlení, sáhla nemotornými prsty po stříbrném rámečku ležícím lícem dolů, po chvíli se jí ho podařilo uchopit a postavila ho. Třesoucí se rukou se zlehka dotkla tváře mladé ženy v uniformě, jejíž fotografie rámeček vyplňovala. Pak se postavila.
Bylo tu něco, co musela udělat.
Neměla by tu být.
Musela jít domů.
~~~
Nevěděl, kde je ta druhá, a tak šel a sledoval dráhu nejmenšího odporu, dokud nenarazil na malý čtvereček tvrzeného skla, za nímž prosvítaly hvězdy.
Venku.
Vzpomněl si na to, co to je venku.
S tváří přitisknutou ke sklu a očima upřenýma ke hvězdám se opřel proti překážce, až zahrabal botami po podlaze. Spíše šťastnou náhodou než úmyslně sevřel rukama kovovou závoru umístěnou ve výšce pasu. Další zatlačení a nouzový východ se otevřel.
Poplašná siréna vypudila hvězdy z jeho mysli. Tak rychle, jak toho jen byl schopen, se začal vzdalovat od nepříjemného zvuku po temných a tichých pěšinách protínajících prostranství mezi univerzitními budovami a za nimi. Najde ji. Najde tu milou. Ta to napraví.
~~~
„Tak co, necítíš se líp?“
„Asi ano.“
„Asi ano?“ Donald si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Nejlepší pizza v Kingstonu, nemluvě o mé šarmantní společnosti, a ty bys dala přednost laboratoři, kde bys žvýkala starý sendvič, pokud by sis ovšem vůbec vzpomněla, že by ses měla najíst, a přehrávala si gagy s těmi mrtvými šašky.“
„Ty jsi nechal otevřené dveře?“
„Cože?“ Zamžoural do matně osvětlené chodby a na otevřené dveře. „Jsi si jistá, že jsou to ty naše?“
„Samozřejmě že jsem si jistá.“
„No, když jsme odcházeli, tak jsem je zavíral, a navíc jsem slyšel, jak cvakla západka.“
Catherine se rozběhla. „Jestli se jim něco stalo, nikdy si to neodpustím.“
Donald ji následoval podstatně pomalejším krokem, napůl připravený vzít do zaječích. Ačkoli ostraha dohlížela na všechny vchody a východy, s hlídkováním po chodbách se neobtěžovala. Starou budovu katedry přírodních věd tvořilo bludiště chodeb, průchodů a podivně uspořádaných místností, a kdyby se v univerzitním rozpočtu našlo dost prostředků na její demolici, už by se dávno změnila na mnohem užitečnější třípatrové garáže. I když Donald příležitostně zapochyboval o tom, že jsou jedinou tajnou laboratoří, která zde pracuje, nikdy si nedělal starosti, že by mohli být odhaleni.
Jenže si byl jistý, že dveře zavřel.
A doktorka Burková, která jako jediná měla druhý svazek klíčů, by je nikdy otevřené nenechala.
Takže to vypadalo, že byli odhaleni.
Otázkou je, mumlal si pro sebe, zatímco se kolébal na špičkách nohou a uvažoval, má-li se vydat kupředu nebo zpátky, jestli jsme dosáhli dost velkého pokroku na to, aby účel naší činnosti v očích úřadů ospravedlnil použité prostředky.
Čísla jedna až devět byla, koneckonců, těla darovaná k výzkumným účelům. Bohužel silně pochyboval o tom, že by doktorka Burková dokázala vysvětlit tělo číslo deset – nikoli bez přesvědčivého důkazu, že opravdu zvrátili smrt. A k tomu měli ještě na míle daleko.
Dobře. Neměl v úmyslu skončit ve vězení. Ne pro vědu. Pro nic na světě. Já mizím.
„Donalde! Jsou pryč!“
Ztuhl, napůl otočený k odchodu. „Co tím myslíš, že jsou pryč?“
„Pryč! Nejsou tady! Odešli!“
„Cathy, vzpamatuj se! Mrtvoly jen tak nevstanou a neodejdou.“
Její pohled, v němž se rovnou měrou zračily hněv i rozhořčení, propálil stíny prostírající se mezi nimi. „Ty sám jsi je naučil chodit, ty blbče!“
„Panebože, jsme v hajzlu.“ Rozběhl se k laboratoři. „Jsi si jistá, že se tam nikdo nevloupal a neukradl je?“
„Kdo? Kdyby je někdo našel, byl by ještě uvnitř a čekal na vysvětlení.“
„Nebo by odešel zavolat policii.“ Mávl rukou nad jejími protesty a protlačil se kolem ní. Jeden rychlý pohled na monitory mu prozradil, že číslo osm zůstalo ve svém izolačním boxu, jehož chladící jednotka hučela na plný výkon ve snaze zabránit dalšímu rozkladu. Židle, na nichž seděla čísla devět a deset, byly prázdné.
Zbývající dva boxy byly rovněž prázdné. Podíval se pod stůl, na záchod, do skladiště, kolem veškerého zařízení laboratoře i pod ně.
Jestliže je nikdo nenašel, pak logika směřovala k závěru, že museli odejít sami.
„To je nemožné.“ Donald se opřel o rám dveří. „Neumějí zpracovávat abstraktní myšlenky.“
„Viděli nás odcházet.“ Catherine ho popadla za ruku a táhla ho zpátky na chodbu. „Byla to nápodoba, pokud ne něco víc.“ Postrčila ho doleva. „Ty běž tudy!“
„Kam mám jít tudy?“
„Musíme prohledat budovu.“
„Tak zavolej posily,“ odsekl a otřel si čelo roztřesenými prsty, „protože my dva tenhle barák neprohledáme sami ani za rok.“
„Ale musíme je najít!“
O tom se nedalo diskutovat.
~~~
Hlasy.
Číslo devět zamířil za zvukem, přitahován téměř povědomým rytmem.
Je to ona?
~~~
„Cathy!“ Donald se přihnal po chodbě a s těžkým oddechováním se u kolegyně z postgraduálu zastavil.
„Díkybohu, že jsem tě našel. Jsme ve větším průšvihu, než jsem si myslel. Šel jsem si promluvit s lidmi u pultu ostrahy v nové budově, jen abych zjistil, jestli náhodou něco neslyšeli. No, slyšeli. Slyšeli požární poplach. Někdo vyšel ven zadním nouzovým východem.“
„Ven?“ Její už tak bledá pleť zbělala ještě víc. „Bez dozoru?“
„Přinejmenším jeden z nich. Kde máš dodávku?“
„Na parkovišti za budovou.“ Otočila se a hnala se k východu. „Musíme je najít dřív, než je najde někdo jiný!“
Donald ji následoval, ruku přitisknutou k boku, ve kterém ho strašně píchalo. „Úžasná dedukce, Sherlocku,“ zasípal.
~~~
Hlasy zněly blíže. Zastavil se na rozhraní mezi měkkou a tvrdou zemí a otáčel hlavou sem a tam.
„Říkám ti, Jenny, zlatíčko, že sem dozadu nikdy nikdo nechodí. Je to tu dokonale bezpečné.“
„Proč nemůžeme zaparkovat pod věží jako všichni ostatní?“
„Protože tam parkují všichni ostatní a mně tak trochu vadí, když mi v citlivých okamžicích svítí policajti do ksichtu baterkou.“
„Tak aspoň zavřeme okna.“
„Je krásná noc, pojďme oslavit jaro. Kromě toho jsou zarosená okna neklamnou známkou toho, že se uvnitř děje něco nemravného, kdyby sem přece jen někdo zabrousil. A když už mluvíme o nemravnostech…“
„Pate! Počkej, já sklopím sedadlo. Buď opatrný… och…“ Jeho podrážky zašoupaly, jak se vydal klátivou chůzí vpřed k hlubším stínům v místě, kde se stýkaly dvě budovy. Novým zvukům nerozuměl, ale sledoval je až ke kovové věci, ve které rozpoznal auto.
Nevěděl, co to slovo znamená. Ubližovalo jí?
Opatrně se předklonil a nakoukl dovnitř.
Světlé vlasy.
Její tvář, ale ne její tvář.
Její hlas, ale ne její hlas.
Zmateně sáhl dovnitř a dotkl se křivky její tváře.
Prudce otevřela oči, rozšířily se jí panenky a pak zaječela.
To bolelo.
Začal couvat.
Ze tmy se vynořila další tvář.
Sáhly po něm nějaké ruce.
Popadly ho za zápěstí, zašátral do vzduchu. Chtěl se jen dostat pryč. Pak se jeho prsty sevřely kolem čehosi měkkého a nepřestávaly to svírat, dokud křik neustal. Druhá tvář zůstala bezvládně viset v jeho sevření. Zespodu se na něj dívala její tvář, která nebyla její tváří. Pak zase začala ječet.
Otočil se a pak se rozběhl.
Pamatoval si, jak se běhá.
Běžel, dokud to nepřestalo bolet.
Měkká zem pod nohama.
Tvrdě narazil do pevné tmy a vydal se podél ní, dokud nenašel průchod. Vpředu byla vidět světla. Ona – ta skutečná ona, ta milá – byla vždycky tam, kde svítila světla.
~~~
„Tam! Vychází zpoza budovy!“
„Jsi si jistý?“
„Prokristapána, Cathy, kolik mrtvol se po tomhle městě v noci toulá? Zajeď tam!“
Dodávka ještě úplně nezastavila, když Donald vyskočil na cestu. Klopýtl, našel ztracenou rovnováhu a rozběhl se ke klátivé postavě, která se právě vynořila ze stínů.
Ignoroval jekot zaznívající zpoza budovy. Když zahlédl ve světle lamp tvář čísla devět, byl si docela jistý, že ví, co ho způsobilo. Několik stehů přidržujících skalp na místě se utrhlo a nad volně vlajícím trojcípým cárem kůže prosvítala šedivě nažloutlá křivka lebky.
Doktorka Burková si dá moje koule k snídani! Zastavil se, zhluboka se nadechl pro uklidnění a – tak klidně, jak jen dokázal – řekl: „Pojď za mnou.“
~~~
Pojď za mnou.
Tomu výrazu rozuměl.
~~~
„Donalde, slyším, jak někdo ječí. A troubí na klakson.“
„Podívej, nedělej si s tím starosti. Číslo devět je uvnitř, tak už jeď.“
„Měli bychom se podívat, jestli je v pořádku. Mohli mu ublížit.“
„Teď ne, Cathy. Prozatím je v bezpečí, ale číslo deset není. Musíme ji najít. Najít to.“
Catherine se ohlédla přes rameno na číslo devět, ležící připoutané na svém místě, váhavě přikývla a vyjela na ulici. „Máš pravdu. Nejdříve najdeme číslo deset. Kam mám jet?“
Donald se zhroutil do sedadla spolujezdce, povzdechl si a rozhodil rukama. „Jak to mám k čertu vědět?“
~~~
V univerzitní márnici Marjory Nelsonová nebyla, ani celá, ani žádná její část. Zatímco bez hnutí stál vedle letitého javoru a zbavoval se pachu konzervované smrti, uvažoval Henry, jak nejlépe strávit zbytek noci. Dvě velké městské nemocnice nebyly daleko. Jestli se mu podaří zkontrolovat do úsvitu jejich márnice – a Henry neviděl důvod, proč by se mu to podařit nemělo – uvolní si tím ruce, aby mohl… aby mohl… udělat co?
Během minulého roku zjistil, že soukromí detektivové tráví většinu času tím, že dávají dohromady kousky zjevně nesouvisejících informací a doufají, že se poskládají do čehosi, co bude připomínat souvislý celek – tak trochu jako by nejprve vymetli všechny zaprášené kouty při hledání roztroušených kousků skládačky a pak je dávali dohromady, aniž by tušili, jak má výsledný obrázek vlastně vypadat. Daleko víc času trávili v knihovnách než automobilovými honičkami a výsledek závisel takřka rovnou měrou na jejich výcviku, talentu a štěstí. Nemluvě o tak paličatém odhodlání přijít věcem na kloub, že hraničilo s posedlostí.
Posedlost. Vickiina posedlost nalezením matčina těla blokovala žal, který měla pociťovat, blokovala její schopnost vypořádat se se zbytkem svého života. Henry se zády opřel o strom a přemýšlel, jak dlouho to ještě nechá takhle pokračovat. Věděl, že by tím dokázal proniknout, ale za jakou cenu? Dokázal by to, aniž by ji zlomil? Aniž by ji ztratil? Aniž by nechal na detektivu-seržantovi Michaelu Cellucimu, aby posbíral zbylé kousky?
Náhle se usmál a do tmy zazářil bělostný srpek jeho zubů. Ty měříš svůj život na staletí, pokáral sám sebe. Dej jí trochu času, aby se s tím mohla vypořádat. Vždyť je to zatím jen pár dnů. Nechal svůj způsob myšlení až příliš ovlivnit přístupem typickým pro dvacáté století, které se pokoušelo vypořádat s jakoukoli nepříjemností tak rychle a čistě, jak to jen šlo.
Jistě, potlačování emocí je nezdravé, ale… dva dny si jen stěží zaslouží zařadit do kategorie posedlost. Uvědomil si, že mu to připadalo o tolik delší jen kvůli přítomnosti Michaela Celluciho. Nemůže pro ni udělat o nic víc než ty. Měj důvěru v její sílu, v její zdravý selský rozum a ve vědomí, že tě miluje tak moc, jak je toho schopna.
Nás oba, dodal tichý hlas.
Zmlkni, řekl mu divoce.
Narovnal se, odstoupil od stromu a ztuhl, všechny chloupky na krku vztyčené. O vteřinu později se ozval jekot. Odrážel se od okolních budov namačkaných těsně jedna na druhou, což mu ztěžovalo určit jeho zdroj.
Poté co chvíli běhal po falešných stopách, dorazil na malé, oddělené parkoviště – právě v okamžiku, kdy na místě se skřípěním pneumatik zastavilo auto ostrahy univerzitního areálu a čelními světlomety ozářilo vyděšenou pubertální dívku stojící zády k neudržovanému autu a tělu podobně mladého hocha ležícímu napůl uvnitř a napůl na trávníku. Kluk byl podle všeho už mrtev, když se dveře auta otevřely – pouze mrtví padají k zemi s tak naprostým nezájmem o to, jak dopadnou.
Henry přimhouřil oči proti ostrému světlu a vklouzl do kapsy hlubokého stínu. I když nebylo nic neobvyklého na tom, že ho jako náhodného kolemjdoucího přitáhl zvuk výkřiků, byla to právě anonymita zachovávaná, kdykoli to bylo možné, co jeho druhu umožňovalo dosáhnout větší pravděpodobnosti přežití. Tišeji než ševelení větru na omítnutých stěnách se začal stahovat zpátky. Děvče už bylo v bezpečí, a třebaže by zasáhl, kdyby přišel včas, nekonečné způsoby, kterými jedni smrtelníci zabíjeli jiné, ho nezajímaly.
„A ten chlápek vypadal jako mrtvola! Jako celý zetlelý a mrtvý! Nejsem hysterická! Úplně jako jsem to viděla ve filmech, víte!“ Poslední slovo přešlo do kvílivého pláče.
Ten chlápek vypadal jako mrtvola.
A došlo ke krádeži těla.
Henry se zastavil a ohlédl se. Nejspíš to spolu nesouviselo. Tiše šel dál, těsně kolem jedné z budov, a skoro se rozkašlal. Pach smrti, jehož se zlehka dotkl v pohřebním ústavu, zde spočíval na trávě v tak silné vrstvě, že musel couvnout. Sledoval ho po jeho okrajích – a i tak mu byl mnohem blíže, než by se mu líbilo – až došel k rozbité příjezdové cestě plné výmolů, kde ho znovu ztratil.
Když se ozval zvuk blížících se sirén, zahalil se znovu nocí a vrátil se zpátky na parkoviště. Hodlal tam čekat a poslouchat, dokud drama neskončí. Ta dívka mohla docela dobře být hysterická a prožitá hrůza nejspíš vykreslila spáchanou vraždu v ještě hrůznějších barvách než ve skutečnosti. Policie si to určitě bude myslet. Jenže Henry si to nemyslel.
~~~
Jestli Henry vyjde z té márnice s prázdnýma rukama, řeknu mu, ať začne jezdit autobusy. Mladý asiat sedící hned před zadními dveřmi a cucající bonbóny se nedá jen tak lehce přehlédnout. Celluci si může vzít denní směnu.
Vicki si na autobusové mapě zakroužkovala přestupní stanici Brockova. Žádné velké vodítko to nebylo, ale žádné jiné neměla a dobře věděla, že na jeho sledování nebude police mít ani čas, ani dost lidí. Jestli se Tom Chen – nebo jak se ve skutečnosti jmenoval – pořád zdržoval v Kingstonu a jezdil místními autobusy, nakonec ho najdou.
Nakonec. Posadila se na pohovku a protřela si oči pod brýlemi. Tedy za předpokladu, že se pořád zdržuje v Kingstonu a jezdí autobusy.
A když ne?
Co když hodil tělo její matky do auta a odjel s ním pryč? Bylo možné, že zmizel nejen z města, ale i ze země. K mostu Ivy Lea přes Tisíc jezer do Států to nebylo daleko a vzhledem k hustotě dopravy, která po něm den co den proudila, existovala jen nepatrná pravděpodobnost, že celníci prohledají právě jeho auto. Mohl být kdekoliv.
Ale znal její matku. Neměl žádný jiný důvod nechat si ujít tolik těl, která prošla pohřebním ústavem, a pak utéct zrovna s jejím. Konkrétně s tím jejím. Takže existovala slušná pravděpodobnost, že sídlí někde v téhle oblasti.
Tím by se vyjasnilo, kdo a kde. Tedy, přinejmenším to bylo vše, co věděli.
Vicki si zaťala prsty do zátylku a pokusila si uvolnit uzly napětí, které jí svázaly ramena do jednolitých bloků. Pak se znovu sklonila nad konferenčním stolkem, ignorujíc skutečnost, že v kuchyni by se jí sedělo pohodlněji. Poznámky o Tomu Chenovi složila úhledně na jednu stranu a rozložila na stole obsah složky, kterou získala od doktorky Friedmanové. Kdo a kde a kdy, a dokonce jak, na tohle všechno měla nějaké poznámky, pro každou z těchto otázek zvláštní list papíru nadepsaný tlustým černým fixem. Pouze jediný list zůstával prázdný. Proč to tělo vůbec krást? Proč krást tělo patřící právě její matce?
Proč mi neřekla, že je tak nemocná?
Proč jsem nezvedla ten telefon?
Proč jsem jí nezavolala?
Proč jsem s ní nebyla, když mě potřebovala?
Tužka se jí zlomila v prstech a Vicki při tom zvuku s bušícím srdcem nadskočila z pohovky. Tyhle otázky netvořily součást vyšetřování. Ty si bude muset odložit na později, až získá matku zpět. Vicki si přitiskla levou ruku ke kořeni nosu a bojovala o udržení sebekontroly.
Vtom odněkud zavanul přetrvávající pach matčina parfému, kosmetiky a mýdla a pokryl jí hrdlo a nos patinou minulosti. Vrazila si pravou pěst do žaludku a potlačila náhlé nutkání zvracet. Běžné zvuky bytu se prodraly do popředí. Motor ledničky náhle získal hlasitost startujícího vrtulníku a kapání kohoutku v koupelně vytvářelo ozvěnu. Venku na ulici se občas prohnalo nějaké auto a po štěrkovém parkovišti před domem se cosi pohybovalo.
Postupně se všechny ostatní zvuky znovu stáhly do pozadí, ale kroky šourající se po drobných kamíncích neutichaly. Vicki se zamračila, vděčná za toto rozptýlení.
Mohl by to být Celluci vracející se z bistra na protější straně ulice… a tak váhavě našlapoval, protože… protože tak kolem ní Henry i Celluci našlapovali už od chvíle, kdy přijeli. Ne, že by si nevážila jejich pomoci, protože ona si jí vážila, ale byla by hrozně ráda, kdyby ty jejich tupé hlavy konečně vzaly na vědomí, že se o sebe dokáže postarat sama. Něco se otřelo o okno v obýváku. Vicki se napřímila. Veliké přízemní okno vždy představovalo lákavý cíl pro děti z okolí a za uplynulá léta už bylo popatláno mýdlem, barvou, vajíčky, rtěnkou, a jednou dokonce polepeno samolepkami Šmoulů. Vstala, prošla místností a rozsvítila stojací lampu vybavenou baterií tří stowattových žárovek. S trochou štěstí pronikne z pokoje do noci dost odraženého světla na to, aby malé vandaly aspoň zahlédla, než utečou.
Zastavila se u okna, jednou rukou chytila okraj záclony a druhou šňůrku žaluzií za ní. Z téhle blízkosti slyšela, že na okno z druhé strany opravdu něco škrábe. Jediným plynulým, nacvičeným pohybem odhrnula záclonu a vytáhla žaluzie až ke stropu.
Za oknem, přitisknutá ke sklu s roztaženými prsty a bezhlesně se otevírajícími ústy, stála její matka. Panenky v obou párech očí téhož odstínu šedi se současně rozšířily, jak se obě ženy vzájemně poznaly.
Svět se na okamžik posunul do strany.
Má matka je mrtvá.
~~~
Roztříštěná paměť se ze všech sil snažila složit dohromady. Zoufale hledala jednotlivé kousky.
To je moje…
To je moje…
Nemohla to najít, nemohla to uchopit.
Puberťačka s dlouhýma nohama a stuhou přes prsa. Vysoká, mladá žena stojící hrdě v modré uniformě. Malinká růžová pusinka otevírající se v nesporně největším zívnutí na světě. Dítě, které náhle zvážnělo a natahovalo malé ručičky, aby ji objalo, když plakala. A hlas, který říkal: „Neboj, mámo.“
Máma.
To je moje dcera. Moje dítě.
Teď už věděla, co musí udělat.
~~~
Okno bylo prázdné. Na parkovišti, kam až odražené světlo a Vickiin zrak sahaly, se nic nehýbalo.
Moje matka je mrtvá.
Za rohem, kam neviděla, zněly od štěrkové cestičky ke vchodu tytéž šouravé kroky.
Vicki se prudce otočila a rozběhla se ke dveřím bytu.
Když Celluci odcházel, uposlechla zvyk získaný mnoha lety života ve větším a nebezpečnějším městě, a zamkla za ním.
Teď třesoucími se prsty zápasila se zaseklým mechanismem, který nechtěl povolit.
„ZATRACENÝ, ZASRANÝ KRÁM!“
Už kroky neslyšela. Neslyšela nic, jen burácení krve ve svých uších.
Teď už bude u schodů… Už měla od vzpurného kovu ruce samou modřinu… otevírá vnější dveře… zamkl za sebou Celluci venkovní dveře, když odcházel? Vicki si nevzpomínala. Jestli se nebude moci dostat dovnitř, odejde. Dveře se třásly, jak mlátila do zámku pěstmi. Nechoď pryč! Pod prsty zbělalými námahou cítila, jak něco povolilo.
Už mě znovu neopouštěj…
Chodba byla prázdná.
Venkovní dveře otevřené.
Přes výkřik zklamání, který burácel ozvěnou v její lebce, i když ven skrz zaťaté zuby nepronikl ani hlásek, Vicki zaslechla prásknout dveře od auta a pak zvuk pneumatik na štěrku.
Příval adrenalinu ji katapultoval přes půlku schodiště a doslova ji vystřelil do noci.
~~~
„To bylo těsné, Cathy, příliš těsné. Dostala se až do budovy!“
„Je v pořádku?“
„Co tím chceš říct, jestli je v pořádku? Neměla jsi spíš na mysli, ‚neviděl tě někdo‘?“
„Ne.“ Catherine zavrtěla hlavou a konečky jejích vlasů se ve světle protijedoucích aut leskly jako slonovina.
„Ty opravy, které jsme provedli, nejsou dělané na nějakou velkou aktivitu. Kdyby se kterýkoli ze servomotorů spálil…“
Donald dokončil přivazování lehce se vzpouzejícího těla a přestoupil do přední části dodávky. „No, zdá se, že všechno funguje,“ povzdechl si a usadil se na sedadle. „Ale moc se jí se mnou rozhodně jít nechtělo.“
„Samozřejmě že ne. Přerušil jsi vzorec.“
„Jaký vzorec?“
„Tohle tělo reagovalo na opuštění budovy katedry přírodních věd tak, že sledovalo trasu, kterou léta předtím chodilo.“
„Jo? Já myslel, že šla domů.“
„Její domov je teď u nás.“
Donald vrhl nervózní pohled přes rameno do nákladového prostoru dodávky. Číslo devět ležel pasivně, ale číslo deset nepřestávala škubat pouty. Poslechla sice jeho příkaz, ale byl by vsadil svou šanci na Nobelovu cenu na to, že nechtěla.
„Lež klidně,“ vyštěkl a trochu ho uklidnilo, že zareagovala, jak byla naprogramována.
~~~
Mike Celluci vyšel z malinkého bistra, vdechuje všudypřítomný pach hranolků a mastných ryb nesoucí se teplým jarním vzduchem. Právě v tuhle chvíli nevypadala situace nijak zle. Přestože by pro všechny zúčastněné bylo nejlepší, kdyby se tělo Marjory Nelsonové našlo co nejdříve, byla Vicki dospělá žena, dobře seznámená s krutou skutečností, že některé případy zůstanou navždy nevyřešené. Nakonec přece jen přijme fakt, že se její matka nevrátí, že její matka je mrtvá, a všichni se budou moci vrátit k řešení problému, od kterého je tohle všechno vyrušilo.
Bude s ní a poskytne jí útěchu, ona si uvědomí, že jí Fitzroy nemá co nabídnout, a společně se usadí. Možná si pořídí i dítě. Ne. Představa Vicki v roli matky ho přiměla k přehodnocení posledního závěru. Dítě nejspíš ne.
Zastavil se na obrubníku, zatímco z příjezdové cesty k obytnému domu vyjela dodávka, která vzápětí zabočila na jih k centru města. O chvíli později se jídlo válelo zapomenuto v příkopu, protože Celluci sprintoval vpřed, aby chytil postavu s divoce vytřeštěnýma očima, která se vyřítila na silnici.
„Vicki! Co je? Co se stalo?!“
Kroutila se v jeho sevření a snažila se běžet za dodávkou. „Moje matka…“ Pak koncová světla zmizela z dohledu a ona se mu zhroutila v náručí. „Miku, moje matka…“
Jemně si ji otočil a jen tak tak se mu podařilo nevykřiknout úlekem, když spatřil výraz v její tváři. Vypadala, jako by jí někdo právě vyrval srdce z těla. „Vicki, co je s tvojí matkou?“
Polkla. „Byla v okně obýváku. Dívala se na mě. Zámek se zasekl, a než jsem se dostala ven, byla pryč. Odjela v té dodávce. Nijak jinak by se pryč nedostala. Miku, musíme tu dodávku sledovat.“
Cellucimu přejel mráz po zádech. Mumlala mezi rty šílená slova, ale znělo to, jako by jim věřila. Pomalu ji nasměroval zpátky k domu. „Vicki.“
Jemu samotnému připadal vlastní hlas tak stísněný a napjatý, že stěží rozeznal její jméno, které právě vyslovil, a proto začal znovu. „Vicki, tvoje matka je mrtvá.“
Vyškubla se mu z rukou. „To vím!“ zavrčela. „Myslíš si, že to snad nevím? Ta žena v okně byla taky mrtvá!“
~~~
„Podívej, nechal jsem ji samotnou jen na pár minut.“ I ve chvíli, kdy promluvil, zazněla Celluciho slova ozvěnou tisíce hlasů, které se vrátily a shledaly, že během těch pár minut, co byl pryč, došlo ke katastrofě.
„Jak jsem měl vědět, že je tak blízko zhroucení? Nikdy předtím se nezhroutila.“ Opřel se předloktím o zeď a zabořil obličej do paže jako do polštáře. Po krátkém výbuchu se Vicki roztřásla, ale nenechala na sebe sáhnout. Jen seděla v matčině houpacím křesle, kolébala se sem a tam a zírala do okna. Všechny roky výcviku, roky zkušeností s podobnými situacemi, to vše jí náhle nebylo k ničemu. Kdyby se neobjevil pan Delgado a nevnutil jí prášky na spaní – „jak asi budete moci být zítra silná, když se dneska nevyspíte, co?“ – nevěděl, co by udělal. Nejspíš by s ní třásl, určitě by křičel a rozhodně by tím ničemu nepomohl.
Henry, až dosud přikrčený u okna, vstal. Ten zápach, který ulpěl na vnější straně skla, byl nezaměnitelný. „Nezhroutila se,“ řekl tiše. „Přinejmenším ne tak, jak si myslíš.“
„O čem to mluvíš?“ Celluci se ani nenamáhal otočit hlavu. „Vždyť má, sakra, halucinace.“
„Ne. Obávám se, že nemá. A zdá se, že ti dlužím omluvu, detektive.“
Celluci se ušklíbl, ale v Henryho hlase zazněla taková jistota, že ho to přimělo, aby se narovnal. „Omluvu? Za co?“
„Že jsem tě obvinil, že se díváš na příliš mnoho špatných filmů.“
„Dnes v noci už o další záhady nestojím, Fitzroy. O čem to tu, k čertu, mluvíš?“
„Mluvím tady,“ Henry odstoupil od okna a tvářil se nevyzpytatelně, „o návratu doktora Frankensteina.“
„S tímhle na mě nechoď, Fitzroyi. Ne teď, uprostřed… Ježíši Kriste, ty si neděláš srandu, že ne?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Nedělám si srandu.“
Nebylo možné mu nevěřit. Vlkodlaci, mumie, upíři, měl jsem to čekat. „Svatá Matko Boží. Co řekneme Vicki?“
Oříškové oči pohlédly do těch hnědých a projednou mezi nimi nedošlo k boji o moc. „Nemám nejmenší tušení.“
2024 ©