Spojení krve: kapitola 7

Sedm

„Myslím, že bychom jí to měli říct.“

Henry si založil ruce na prsou a opřel se o stěnu blízko oken. „Říct jí, že si myslíme, že někdo proměnil její matku ve frankensteinovské monstrum?“

„Jo. Přesně to jí řekneme.“ Celluci si dlaněmi promnul spánky. Byla to velmi dlouhá noc a na ráno se rozhodně netěšil. „Vzpomínáš si na ten drobný incident z loňského podzimu?“

Henry povytáhl obočí. Téměř nebylo pochyb o tom, co má detektiv na mysli, ačkoli on by nejspíš zničení staroegyptského čaroděje za drobný incident neoznačil. „Jestli mluvíš o Anwaru Tawfikovi, tak na to si vzpomínám.“

„No, myslel jsem na něco, co Vicki řekla, když to všechno skončilo. Řekla, že tam někde venku číhá temný bůh, který nás zná, a že jakmile se poddáme beznaději a zoufalství, vrhne se na nás jako politici na koryto.“ Dlouze a roztřeseně si povzdechl. Byl tak unavený, že skoro neměl sílu znovu se nadechnout. „Jestli si jí ještě nevšiml, brzy u ní bude. Balancuje na hraně.“

„Vicki?“

„Ty jsi ji neviděl.“

Henry měl potíže uvěřit, že by se Vicki poddala čemukoli, a nejméně ze všeho beznaději a zoufalství, ale chápal, že za současné situace by mohla podlehnout i nejsilnější osobnost. „A ty si myslíš, že když jí řekneme, jaké máme podezření…?“

„Bude zuřit a nic nezamete s beznadějí a zoufalstvím rychleji než spravedlivý hněv.“

Henry se nad tím zamyslel, ruce založené na prsou a lopatkami opřený o stěnu. Tawfikův temný bůh nepřestával existovat, protože emoce, jimiž se sytil, tvořily součást lidské psychiky, ale oni tři – on, Celluci a Vicki – znali jeho jméno. Pokud chtěl akolyty, a který bůh by je nechtěl, bude muset přijít za někým z nich. Jestli měl Celluci ohledně Vicki pravdu – a Henry musel uznat, že by ji tenhle smrtelník měl mít po všech těch letech, co ji znal, celkem dobře přečtenou – pak to nejlepší, co pro ni mohli udělat, bylo poskytnout jí ochranu v podobě hněvu. Navíc tu byl ještě jeden faktor, který by neměli ignorovat. „Když jí to neřekneme, nikdy nám to neodpustí.“

Celluci přikývl a našpulil rty. „To taky.“

Na okamžik zavládlo ticho, během něhož oba zvažovali důsledky situace, kdy by se Vickiin hněv obrátil proti nim. Žádný z nich si nedával zvlášť velké šance na přežití, přinejmenším ne, co se udržování jejich vztahu týkalo. Jako první promluvil Henry. „Tak jí to řekneme.“

„Co jí řeknete?“ Vicki stála ve dveřích do obýváku, oblečení zmuchlané, oči podlité krví a na tváři otisk polštáře. Opatrně vešla dovnitř, zavrávorala a zachytila se opěradla židle. Kvůli účinkům prášků na spaní, které přemáhala jen s největším úsilím, se cítila vzdálená od vlastního těla. „Říct jí, že jí přeskočilo? Že v tom okně nemohla vidět svou mrtvou matku?“ Její hlas bláznivě kolísal nahoru a dolů a nějak se jí ho nedařilo udržet vyrovnaný.

„Po pravdě, Vicki, my ti věříme.“ Tón Henryho hlasu neponechával prostor pochybnostem.

Vicki překvapeně zamrkala a pak se pokusila namířit na Celluciho zamračený pohled. „Vy mi oba věříte?“

„Ano.“ Opětoval její zamračený pohled svým vlastním. „My oba ti věříme.“

~~~

Celluci sebou trhl, když figurka z produkce Royal Dalton narazila do stěny obýváku a roztříštila se na tisíc kousků drahého porcelánu. Henry o kousek uhnul z dosahu střepů.

„Zatracení, zasraní hovnožrouti!“ Vztek, který jí zbarvil svět do ruda a burácel v jejích uších, jí ucpal hrdlo a zarazil na nějakou dobu příval nových nadávek. Popadla další ozdobnou figurku a vší silou ji mrštila přes pokoj. Když se roztříštila o zeď, našla znovu ztracenou řeč. „Jak se OPOVAŽUJÍ!“

Ztěžka oddechujíc, sesula se na pohovku a zaťala zuby proti vlnám nevolnosti, které v jejím těle zpráva vyvolala. „Jak může někdo druhé lidské bytosti udělat něco takového?“

„Věda…“ začal Celluci, ale Vicki ho zarazila – což bylo pravděpodobně jenom dobře, protože si sám nebyl moc jistý, co chce vlastně říct.

„Tohle není věda, Miku. Tohle je moje matka.“

„Tvoje matka ne, Vicki,“ opravil ji jemným hlasem Henry. „Jen tělo tvé matky.“

„Jen tělo mé matky?“ Vicki si postrčila brýle pěstí, aby neviděli, jak se jí třesou prsty. „Možná že jsem nebyla nejlepší dcera na světě, ale vlastní matku ještě poznám, a tak vám říkám, že to za tím oknem byla moje matka. Ne jen její zatracené tělo!“

Celluci se posadil vedle ní na pohovku a vzal jednu její ruku do dlaní. Zvážil a zavrhl čtyři nebo pět útěšných frází, které by nejspíš neměly žádný účinek, a moudře se rozhodl držet jazyk za zuby.

Vicki se mu nepřesvědčivě pokusila vymanit, ale když jeho prsty reagovaly jen zesílením stisku, nechala to být a šetřila si síly na další výbuch hněvu. „Já ji viděla. Byla mrtvá. Smrt poznám. Pak jsem ji viděla znovu v tom okně. A byla…“ Znovu se v ní zvedla vlna nevolnosti, dosáhla vrcholu a pomalu opadla. „Nebyla mrtvá.“

„Ale nebyla ani živá.“ Jelikož ta slova sama nepřinášela žádnou útěchu, nabídl je Henry aspoň taková, jaká byla, nepřikrášlená emocemi.

Tvář její matky se znovu vynořila z temnot, s vytřeštěnýma očima, s bezhlesně se otevírajícími ústy. Celluciho ruka se stala teplou kotvou a Vicki ji využila k tomu, aby se s její pomocí vymanila z nepříjemné vzpomínky. „Ne.“ Polkla a v čelisti jí zapulzoval sval. „Nebyla živá. Ale stála a chodila.“ Na okamžik jí pomyšlení na to, že je v onu chvíli oddělovala pouze okenní tabulka, zabraňovalo pokračovat. Chtěla bych ječet a plakat, dokud to všechno nepomine a nebudu se s tím muset vypořádat. Kéž bych tehdy zvedla telefon. Kéž bych si s ní promluvila a řekla jí, že ji mám ráda, kéž bych se s ní rozloučila. Bolelo ji celé tělo, jak napínala všechny síly k tomu, aby udržela ten maelström emocí pod kontrolou. Jediné, co mohla pustit ven, byl hněv. „Někdo jí to udělal. Někdo na té univerzitě se dopustil nejhoršího možného znásilnění.“

Celluci sebou trhl. „Na univerzitě? Proč na univerzitě?“

„Sám jsi to řekl, věda. Sotva to bude někdo z nějaké zasrané samoobsluhy.“ Znovu si pěstí posunula brýle na nose, pak se předklonila a smetla poznámky z konferenčního stolku takovou silou, že se rozletěly až ke dveřím bytu. Její hlas naproti tomu rezonoval pevným sebeovládáním. „Tím se všechno mění. Teď ji můžeme najít.“

Celluci neochotně pustil její ruku. Už od něj přijala veškerou útěchu, kterou mohla. Mlčky sledoval, jak vytahuje čistý list papíru, a měl chuť s ní zatřást, ačkoli si nebyl úplně jistý proč.

„Tak dobře. Víme, že se její tělo stále nachází ve městě, takže víme, kde máme hledat ty nižší životní formy, ty zkurvysyny, kteří jí to udělali.“ Hrot tužky se zlomil o papír a ona měla co dělat, aby potlačila nutkání zarazit ji rovnou do stolu. „Je ve městě. Oni taky.“

„Vicki.“ Henry přešel místnost a poklekl vedle ní. „Jsi si jistá, že bys teď měla dělat tohle?“ Když zvedla hlavu a podívala se mu do očí, zasršelo ve vzduchu tolik napětí, až se mu postavily všechny chloupky na rukou.

„Co mám podle tebe dělat? Jít spát?“

Slyšel, jak jí buší srdce, slyšel účinky adrenalinu proudícího jejím organismem. „Ne…“

„Potřebuju to udělat, Henry. Potřebuju dát všechno tohle dohromady. Najít v tom nějakou strukturu. To je to, co teď potřebuju udělat.“ V jejím hlase zároveň zaznělo, co by se stalo, kdyby to neudělala. Nebo mě to bude užírat tak dlouho, až ze mě nic nezbude.

Ruka, která na okamžik spočinula na té jeho, byla tak horká, že ho téměř spálila. Protože nemohl dělat nic jiného, Henry přikývl a odešel k houpacímu křeslu u dveří, odkud mohl sledovat její tvář. Pro tuto chvíli ji byl ochoten nechat, ať se se svou hrůzou a zuřivostí vypořádá po svém.

Přišlo mu zajímavé, že ani Celluci nevypadal z celé situace o nic šťastnější, než se cítil on sám. Chtěli jsme ji přijet zachránit, a místo toho jsme zjistili, že je nám dovoleno pomoci. Což není pro potulného rytíře nijak zvlášť pohodlná pozice. Ale na druhou stranu, Vicki nebyla zrovna typ ženy, kterou je snadné milovat.

„Tak dobrá, když se místo na nalezení těla mé matky zaměříme na vypátrání lidí, kteří jí to udělali, co vlastně hledáme?“ Novou tužkou nadrápala nu stránku velkými písmeny slovo: „CO?“

„Někoho, kdo umí křísit mrtvé. Když pomineme druhý příchod Ježíše Krista, protože pochybuji, že to bylo tak snadné jako říct ‚vstaň a choď‘, přichází na řadu věda.“ Napsala pod nadpis slovo „vědec“, vytáhla čistý list papíru a nadepsala jej: „KDE?“

Celluci se předklonil, jak staré návyky převládly nad momentálními obavami. „Všechny stopy ukazují k univerzitě. Za prvé, právě tam lze najít vědce. Za druhé, kdo si dneska může dovolit soukromou laboratoř, zvláště pak takovou, která by obsahovala vybavení potřebné k tomu, aby…“

„Za třetí,“ přerušila jej Vicki. To poslední, co teď potřebovala, byly podrobnosti o tom, co ve skutečnosti udělali. „To poslední ne,“ řekl tichý hlas kdesi v koutku její mysli.

„Za třetí,“ řekla znovu a zakryla tím vědomí toho, že kdyby jednoduše zvedla telefon, dalo se tomuhle všemu zabránit. „Už jsme určili, že to musel být někdo, kdo věděl, že brzy zemře. Pracovala na univerzitě. Měla na univerzitě přátele. Na univerzitě si nechala dělat i testy. Za čtvrté, univerzitní areál leží od Divizní ulice necelých deset bloků směrem na jih. Jsme blízko.“ V jejím smíchu se zračilo více hysterie než veselí. „To ujde pěšky i mrtvola.“

„A za páté,“ dodal tichým hlasem Henry, zatímco Vicki znovu zápolila se svými reakcemi a Celluciho ruka se bezmocně vznášela nad jejími zády, jistá si tím, že by další projevy účasti byly odmítnuty, a tak je ani nedokázala nabídnout. „Je tu ještě jeden a ten byl přímo v univerzitním areálu dnes v noci.“

Vicki vysunula bradu a připomněla tím Henrymu, že v jeho snaze pomoci jí získat trochu odstup není nic přísně osobního. Celluci nechal klesnout ruku k boku. Zapsala si slovo od slova, co řekl, vzala další list, napsala slovo: „Proč?“ a musela znovu bojovat o odstup. „Alespoň víme, k čemu to tělo chtěli. Ale proč moje matka? Co na ní bylo tak zvláštního?“

„Věděli, že brzy zemře.“ Celluci nedokázal najít způsob, jak tu myšlenku dokončit, aniž by jí tím nenasypal sůl do emočních ran, které byly ještě čerstvé a stále krvácely, tak se jen nadechl na kuráž a místo toho řekl: „Vicki, proč mě nenecháš, ať se o to postarám sám?“

„A já mám zatím dělat co? Sypat si na hlavu popel? Jdi do prdele, Celluci. Věděli, že brzy zemře, a potřebovali čerstvé tělo. Tak. Už je to venku. A teď pokračujme.“

Celluci, který už měl sám nervy nadranc, vrhl krátký pohled na druhou stranu místnosti na kohosi, kdo mu mohl rozumět. Já jsem jí nechtěl ublížit!

Já vím. Henry letmo pohlédl nalevo od Celluciho a zpátky a jeho gesto říkalo stejně výmluvně, jako by promluvil nahlas: A ví to i ona.

„Nebyla provedena pitva.“ Vickiina tužka začala znovu kmitat po papíru. „Mám za to, že tohle je důležitý předpoklad, pokud chcete mrtvé tělo znovu postavit na nohy. V situaci, kdy matce lékaři šest měsíců předem předpověděli smrt na selhání srdce, nebyla pitva zapotřebí, když opravdu infarkt utrpěla. Tak si říkám,“ vzhlédla a zamračila se, „jestli čekali s takovou trpělivostí i na to, až zemře ten druhý chlápek. Můžeme si prověřit zdravotnický personál, zjistit, kdo další nedávno zemřel, podívat se, jestli tu není spojení s mou matkou, a vysledovat je zpět ke zdroji.“

Jednou rukou prohrábla všechny tři listy papíru. Druhou poklepávala gumovým koncem tužky o stůl. „Tak dobře. To máme co, kde, proč…“ Tužka se zastavila. „Myslím, že otázkou jak se zabývat nemusíme.“

Mrtvola natažená na prkně, na hrubé, kamenné stěně je vidět její groteskní stín. V pozadí podivné přístroje. V rozích temnota, narušená jemným předivem šedých pavoučích sítí. Nad hlavou se do noci otevírá zhroucená gotická kupole. Zaburácení hromu a z nebe sjede blesk. A Smrt musí ustoupit stranou.

„Vicki?“

„Co!“ Prudce se obrátila k Cellucimu, oči vytřeštěné.

„Nic.“ Teď, když si získal její pozornost, si náhle nebyl jistý, co by si s ní měl počít. „Jen ses tvářila trochu…“ strašidelně. Pevně zavřel poslední slovo za zuby.

„Unaveně,“ vyplnil odmlku pohotově Henry. „Nemyslíš, že by ses měla vyspat?“

„Ne. Ještě jsme neskončili. Nehodlám jít spát, dokud to nedoděláme.“ Věděla, že to zní trochu křečovitě, ale už se dostala do stavu, kdy jí to bylo jedno. „Tak, co máme k bodu kdo. Vědec nebo skupina vědců na univerzitě. Někdo, kdo věděl, že matka brzy zemře, disponující znalostmi nezbytnými ke křísení mrtvých a arogancí nezbytnou k tomu, aby je použil.“

„Většina zločinců je arogantních.“ Celluci se opřel o měkké polštáře na pohovce. „To z nich dělá zločince. Myslí si, že se na ně zákony společnosti nevztahují.“

Vicki si postrčila brýle. „Velmi hlubokomyslné, detektive, ale tohle není, jako když někdo vykrade krámek na rohu, aby měl na pivo. Potřebujeme motiv.“

„Kdybys měla schopnost křísit mrtvé, nebyla by sama o sobě dostatečným motivem?“ otázal se Henry a jeho oči náhle potemněly. „Dělají to, protože můžou. Pravděpodobně v tom ani nespatřují zločin – tato moc, která je činí podobnými Bohu, je povznáší nad podobné přízemní starosti.“

„No,“ odfrkl si Celluci, „ty bys to měl znát.“

„Ano.“

Toto jediné slovo způsobilo, že se Cellucimu postavily všechny chloupky na krku a on si opožděně uvědomil, že nikdo nerozumí zneužívání moci tak dobře jako ten, kdo k tomu má potenciál.

Vicki je oba ignorovala a trhavými pohyby si urovnávala zápisky do úhledné hromádky. „Takže budeme na univerzitě hledat arogantního vědce s lékařským vzděláním, který věděl, že má matka brzy zemře. To bude jako hledat příslovečnou jehlu v kupce sena.“

Celluci s námahou odtrhl pozornost od Henryho Fitzroye a obrátil ji znovu k diskutovanému problému. „Co šéfová tvé matky?“

„Doktorka Burková? Pochybuji. Matka říkala, že je to ta nejschopnější manažerka, pro kterou kdy pracovala, a to jí nedává moc času na to, aby mohla křísit mrtvé.“

„No a? Jestli jí podepsala úmrtní list, musí být doktorka medicíny, ať už se jinak zabývá čímkoliv. Věděla, že tvá matka umírá, a coby vedoucí katedry rozhodně byla v pozici, díky níž mohla získat vybavení pro tajnou laboratoř.“ Prohrábl si oběma rukama vlasy a snažil se donutit mozek, aby ještě chvíli fungoval. „U ní bych začal.“

„Mám s ní na zítřejší ráno domluvenou schůzku. Uvidím, co zjistím.“ Z jejího tónu bylo zřejmé, že žádné zásadní odhalení neočekává.

„Uvidíme, co zjistíme.“

„Ne, Miku.“ Zavrtěla hlavou, a když se celá místnost zhoupla, přála si, aby to raději neudělala. „Po tobě chci, abys našel pár chybějících dílků ke skládačce jménem pan Chen.“

„Vicki, Tom Chen je slepá ulička.“

Prudce se k němu otočila a opřela se zády o zadní stranu pohovky. „Pořád může být to jediné, co máme. Já tě s sebou nepotřebuji, Miku.“

„Neměla bys to dělat sama.“

„To taky nedělám. Pokud ovšem nechceš odjet domů.“

Podíval se na Henryho na protější straně místnosti. Ten se mu ale na pomoc nijak nehrnul. „Samozřejmě že domů nejedu,“ zavrčel.

Možná neměl jinou možnost než to vzdát, ale nikde nebylo psáno, že to musí vzdát s grácií. „Tak co budeme dělat teď?“

Ke svému překvapení to byl Henry, kdo mu odpověděl. „Půjdeme spát. Já nemám na vybranou. Už bude skoro svítat. Cítím slunce. Ty, detektive, jsi byl vzhůru celou noc. A Vicki, ve tvém organismu cítím drogy – musíš se vyspat, aby ti nezatemňovaly mysl.“

„Ne, já…“

Henry ji zarazil majestátním povytažením obočí. „Pár hodin pro tvou matku nepředstavuje žádný velký rozdíl, ale tobě hodně pomůžou.“ Přešel místnost a natáhl ruku. „Můžu způsobit, že na chvíli zapomeneš, jestli chceš.“

„Já nechci zapomenout, děkuji mnohokrát.“ Ale přijala jeho ruku a zvedla se na nohy. Pod podrážkami jí zapraskaly střepy z rozbitého porcelánu. Prsty měl stejně chladné, jako je Celluci měl teplé.

Kotva jiného druhu. „A navzdory tomu, co si o mně vy oba myslíte, jsem si plně vědoma toho, že přepínání mých sil k dopadení těch hovnožroutů, kteří to mají na svědomí, vůbec nijak nepřispěje. Budu spát. Budu jíst. A pak…“ Dříve než se zbytek její myšlenky stačil plně zformovat, zničily jej rovnou měrou hněv a vyčerpání. Uchopila Henryho za předloktí a zadívala se mu upřeně do tváře. „Nebudu schopná na tebe počkat. Do soumraku je zatraceně daleko.“

Pohladil ji volnou rukou po tváři a zopakoval: „Zatraceně daleko. Sám bych to neřekl lépe. Ale buď na sebe opatrná, zatímco s tebou nebudu.“ Zvedl oči přes její rameno a vyhledal Celluciho pohled.

„Buďte oba opatrní.“

~~~

Donald upravil sklíčko s preparátem a chvíli hleděl na fialovou skvrnu pod čočkou mikroskopu. Pak si povzdechl a otočil se.

„Cathy, vůbec se mi nelíbí, do čeho se tady zamotáváme.“

„Potíže s číslem osm?“ Catherine zvedla oči od řezu, obočí svraštěné a ruce zabořené pod jedním z rozkládajících se orgánů čísla osm.

„Číslo osm už dosáhlo stádia, kdy nám žádné problémy dělat nemůže,“ odfrkl si Donald. „Co mi dělá větší starosti, je tady to naše dynamické duo.“

Catherine vrhla zmatený pohled zpoza chirurgické masky k oběma zapnutým izolačním boxům. „Jsem si jistá, že veškerá poškození, která včera v noci utrpěli, byla jen povrchová. Ty sám jsi číslu devět zašil všechny tržné rány. My oba jsme vyloučili nebezpečí mechanického přetížení. Já jsem upravila přísun živin tak, aby se kompenzoval nápor na bakteriální restrukturalizaci…“

„To jsem neměl na mysli.“ Roztrhl obal bonbónu, sežmoulal ho a odhodil zhruba k odpadkovému koši. „Nemáš pocit, že ti dva lehounce překročili parametry pokusu?“

„Samozřejmě že ne.“ Catherine položila na sterilizovaný tácek vyjmutou ledvinu. „Budeme od ostatních potřebovat vzorky tkání ke srovnání.“

„Jo, jo, já vím. Za okamžik vezmu pitevní jehlu a jdu na to, ale nejdřív si budeme muset promluvit o tom včerejším půlnočním výletu. Ten neměl nic společného s regenerací orgánů prostřednictvím uměle vypěstovaných bakterií, ba dokonce ani s opětovnou reanimací lidského těla prostřednictvím uměle vypěstovaných bakterií a servomotorů.“

„O čem to mluvíš? Jestli to, k čemu včera v noci došlo, nebyla animace, tak už nevím, co by to mohlo být. Jestli chceš, aby byli animovaní ještě víc, tak budeš muset zavolat lidem od Disneyho.“

„To měl být vtip?“ otázal se Donald. „Protože jestli ano, nebyl směšný. Ona,“ ukázal na box Marjory Nelsonové, „neměla jít domů a on… no, on neměl chodit vůbec nikam.“

Catherine pokrčila rameny, ruce opět až po zápěstí v mrtvém těle. „Nahrávání jejích vlastních mozkových vln do neurální sítě očividně vyvolalo aktivaci zasutých vzpomínek. Uvážíme-li, že když byla naživu, chodila z budovy katedry přírodních věd každý večer domů, je jen logické, že jednala právě podle tohoto programu. Měli jsme to očekávat a podniknout preventivní opatření.“ Její hlas poměrně věrně napodobil přednáškový tón doktorky Burkové. „Čím více impulzů je vysláno po určité vzpomínkové stopě, tím snazším se stává pro pozdější impulzy, aby následovaly tentýž okruh. A vzhledem k tomu, jakou nám dalo práci naučit číslo devět, aby chodilo za námi, skoro bych si myslela, že budeš rád, že následoval ji. Byl jsi to koneckonců právě ty, kdo říkal, že nedělá vůbec žádné pokroky v učení.“

„Jo, to jo, ale taky jsem ten, kdo říká, že se mu tohle vůbec nelíbí.“ Silně skousl bonbón v ústech a rozdrtil ho mezi zuby. „Chci říct… co když to, co děláme, není jen opětovné vytváření fyzických reakcí?“

Catherine položila druhou ledvinu vedle první. „Nevím, o čem to tu mluvíš.“

„Mluvím tady o duších, Cathy!“ Jeho hlas získal trochu pisklavý podtón. „Co když se kvůli tomu, co jsme udělali, Marjory Nelsonová vrátila do svého těla?“

„Nebuď směšný. Nevracíme zpátky starý život, my vytváříme nový. Jako bychom lili nové víno do starých měchů.“

„To se nedělá,“ podotkl Donald jízlivě. „Staré víno pak zkazí nové.“ Otočil se zpátky na stoličce a znovu se sklonil nad mikroskopem. Bylo mu jasné, že o tomhle se s ní nemá smysl bavit, v Cathyině světě neměly duše místo. A možná měla pravdu. Byla to koneckonců ona, kdo měl diplom na genialitu, a byl to její experiment. On tu byl jen ze zvědavosti – a kvůli finální odměně, samozřejmě.

Stejně bych byl raději, mumlal si pro sebe, kousaje se do dolního rtu, palčivě si vědomý otázek spočívajících v izolačních boxech za jeho zády, kdybychom si tu přehrávali Frankensteina místo Noci oživlých mrtvol. Po chvilce přemýšlení si vzpomněl, že ani Frankenstein neskončil zrovna šťastně. Moc štěstí v něm ostatně nebylo ani v polovině.

~~~

Slyšel hlasy. Její hlas a jeho hlas. Nerozuměl tomu, co říkají, ale slyšel jejich tón.

Hádali se.

Hádky si pamatoval. Jak končívaly ranami. A bolestí.

On se s ní hádal často.

Číslu devět se to…

… se to…

… nelíbilo.

~~~

„Dobré ráno, doktorko Burková. Káva je připravená.“

„Dobře.“ Doktorka Burková odložila u dveří do vnitřní kanceláře kufřík a vrátila se ke konvici.

„Zachránila jste mi život, paní Shawová.“

„Nejspíš není tak dobrá, jako když ji dělávala Marjory,“ povzdechla si paní Shawová. „Ona to s kávou vždycky tak uměla…“

Doktorka Burková, stojící otočená zády k místnosti, obrátila oči v sloup a napadlo ji, jak dlouho asi ještě to melodramatické truchlení v kanceláři potrvá. Dva dny, kdy každou zprávu, každý oběžník, každou drobnost doprovázel hotový žalozpěv, představovaly přibližně hranici její tolerance. Vzala si z háčku hrnek a nasypala do něj tři plné lžičky cukru. Kdyby jí tak už univerzita obstarala slibovanou dočasnou náhradu za Marjory Nelsonovou, řekla by paní Shawové, aby si vzala pár dní volno.

Bohužel, doktorka Burková si nalila plný hrnek kávy a chvíli hleděla do jejích temných hlubin, akademické mlýny melou tak pomalu, že vedle nich i geologická období letí jako vítr.

Paní Shawová si za jejími zády pustila rádio. The Village People právě dozpívávali poslední slova písně „YMCA“.

Doktorka Burková upřela pohled pro změnu na rádio. „Jestli mají v úmyslu další retrospektivu sedmdesátých let, tak to přeladíme. Já už jsem jednu diskotékovou éru přežila a nechtěla bych ji zažít znovu.“

„Posloucháte CKVS FM, je devět hodin a nyní jsou tu zprávy. Policie stále nemá žádné stopy, které by vedly k dopadení pachatele brutální vraždy spáchané v areálu Queen’s University, jejíž obětí se stal jeden ze studentů. Jediná svědkyně zločinu je v současné době umístěna na pozorování v kingstonské Obecné nemocnici a zatím nebyla schopná dát policii přesný popis vraha. Ačkoli mladá žena při útoku neutrpěla fyzická poranění, lékaři tvrdí, že se stále zotavuje z utrpěného šoku. Policie i zdravotnický personál shodně tvrdí, že až do okamžiku, kdy jí byla aplikována sedativa, neustále křičela: ‚Vypadal jako mrtvola. Ten chlap vypadal jako mrtvola.‘ Policie žádá kohokoli, kdo by k tomuto tragickému incidentu mohl podat nové informace, aby kontaktoval detektiva Fergussona na policejním velitelství.

A nyní další zprávy z města…“

„To je hrozné.“ Paní Shawová si otřela oči hřbetem ruky. „Chudák kluk, měl ještě všechno před sebou.“

Ten chlap vypadal jako mrtvola. Doktorka Burková silněji sevřela v prstech ouško hrníčku. Ta holka má zjevně příliš bujnou fantazii. Tohle nijak nesouvisí s…

„Ostatní stanice měly mnohem víc informací. Taky říkala, že měl šouravou chůzi. Že jeho pleť byla šedivá a studená a že se výraz v jeho tváři vůbec neměnil, a to ani ve chvíli, kdy škrtil jejího přítele. Hrozné. Prostě hrozné.“

Nemožné. „Řekla, co měl na sobě?“

„Nějaké sportovní oblečení. Tepláky a mikinu, myslím. Doktorko Burková? Kam jdete?“

Kam vlastně šla? Chvíli hleděla do kávy, pak rezolutně postavila hrnek na stůl, přičemž prsty druhé ruky už svírala kliku dveří tak silně, až jí zbělaly klouby. Díkybohu za to, že od ní nikdo v kanceláři neočekával, že se bude usmívat. „Právě jsem si vzpomněla, že jeden můj student z postgraduálu dodělával včera večer nějaký program a já mu slíbila, že to dnes ráno zkontroluji. Ani nevím, proč si s tím dělám těžkou hlavu, má to pořád samou chybu.“

Paní Shawová se usmála a potřásla hlavou. „Děláte si s tím těžkou hlavu proto, že doufáte, že se mu to konečně podaří. A jéje.“ Její úsměv byl tentam. „Dnes dopoledne přijde Marjoryina dcera.“

Dcera Marjory Nelsonové, bývalá policejní vyšetřovatelka a nyní soukromý detektiv, byla poslední osobou, se kterou doktorka Burková právě teď chtěla mluvit. „Vyřiďte jí mou omluvu a… ne. Jestli přijde, zatímco budu pryč, poproste ji, ať počká. Vrátím se, jak nejdříve budu moci.“ Bude lepší, když neztratí přehled o tom, kde se paní Nelsonová při pátrání po těle své matky pohybuje. Informace představují vědění, nevědomost potenciální katastrofu.

~~~

„Včera v noci byl v areálu univerzity zavražděn jistý mladík. Ví o tom někdo z vás něco?“

Donald se otočil tak rychle, že málem spadl ze stoličky. „Doktorko Burková, vy jste mě vylekala!“

Udělala další krok do laboratoře, v čelisti jí zacukal sval a oči za brýlemi měla zúžené do štěrbinek.

„Odpověz na otázku.“

„Na otázku?“ Zamračil se a s divoce bušícím srdcem si ještě jednou přehrál její slova, která si kvůli úleku plně neuvědomil. Včera v noci byl zavražděn jistý mladík. „A do prdele.“ Ve vzpomínkách znovu viděl číslo devět, jak se mátožně potácí ke světlu, zatímco zpoza budovy je slyšet, jak někdo ječí. „Co vás vede k představě, že bychom o tom měli něco vědět?“

„Nezkoušej to na mě, Donalde,“ řekla doktorka Burková hlasem, který používala k upoutání pozornosti poslední řady přednáškového sálu čítajícího sedm set padesát míst. Donald se snažil nekrčit. „Byla u toho svědkyně. Její popis sedí na číslo devět jako ulitý a já chci vědět…“ práskla dlaní do stolu a náraz ruky do kovové desky zaburácel ozvěnou jako výstřel, „co se tu k čertu dělo.“

„Neudělal to úmyslně.“ Catherine se elegantně zvedla zpoza izolačního boxu čísla devět a lehce položila obě ruce na zakřivené víko.

„Mě zajímá, kde jste byli vy dva.“ Doktorka Burková se otočila a rozšířily se jí nosní dírky. Klidné chování mladší ženy na ni působilo jako dráždidlo. Její gesto směrem k izolačnímu boxu bylo ostré jako břitva. „Protože tahle věc, tedy mrtvola, jakékoli úmysly postrádá, není třeba ji nějak obhajovat. Vy dva, na rozdíl od ní, podobnou výmluvu nemáte. Takže začněme vysvětlením, proč byly pokusné subjekty přesunuty mimo laboratoř.“

„Ehm, to nebyly.“ Když k němu obrátila svůj baziliščí pohled, Donald si odkašlal, ale pokračoval dál. Neměl v úmyslu nechat se obviňovat z něčeho, co nebyla jeho chyba. „Odešli sami.“

„Tak oni odešli sami.“ Její tiché opakování se ani zdaleka nedalo označit za uklidňující. „Prostě se rozhodli vstát, vyrazit si ven a udělat si hezký večer, co?“ Prudkým zvýšením hlasu vyvolala dojem, jako by mrštila slovy o stěnu. „Máte mě snad za naprostého idiota?“

„Říká pravdu.“ Catherine vysunula bradu. „Zamkli jsme za sebou dveře. Když jsme se vrátili, byly dveře odemčené, zevnitř, a oba byli pryč. Číslo devět jsme našli, jak se potlouká po areálu.“ Útěšně pohladila izolační box prsty. „Číslo deset jsme objevili přímo před obytným domem, ve kterém bydlela, když ještě byla Marjory Nelsonovou.“

„Šla domů,“ dodal Donald.

Catherine si povzdechla. „Jednala podle starého programu.“

„Ty jsi neviděla její tvář, Cathy.“

„To jsem ani nepotřebovala. Znám parametry pokusu.“

„No tak se možná změnily!“

„Zmlkněte, oba dva.“ Dvojice šedých očí se najednou prudce otevřela a rozšířila náhlým poznáním. Doktorka Burková naproti tomu své oči na okamžik zavřela, a když je opět otevřela, zamumlala: „Tohle už zašlo příliš daleko.“

Catherine se zamračila. „Co zašlo příliš daleko?“

„Tohle všechno.“

„Ale, doktorko Burková, vy to nechápete. Jestli číslo devět zabil toho kluka, jednal sám za sebe. Nic takového jsme mu nenaprogramovali. To znamená, že je schopen se učit. On se učí.“

„To znamená, že on… Že to někoho zabilo, Catherine. Ten kluk je mrtvý.“

„No ano, a je to hrozné, ale nic z toho, co můžeme udělat, mu život nevrátí.“ Zarazila se, zvážila možnosti, zamračila se a zavrtěla hlavou. „Ne. Je příliš pozdě.“ Její oči se znovu zaostřily. „Ale můžeme zkoumat a rozvíjet nová data. Nechápete to? Číslo devět určitě myslí. Jeho mozek znovu funguje!“

„Cathy!“ Donald vyskočil ze stoličky a přistoupil k ní s nevěřícím výrazem ve tváři. „Ty to nechápeš? Ten kluk je mrtvý. Tenhle pokusný subjekt,“ kopl do izolačního boxu čísla devět, „je vrah a ten druhý je, je…“ Nemohl najít slova. Ne, nebyla to tak úplně pravda. Znal je. Jen je nedokázal vyslovit. Protože kdyby je vyslovil, možná by jim musel uvěřit. „Doktorko Burková, máte pravdu. Tohle už zašlo příliš daleko. Musíme to tu uzavřít a vypadnout odsud, dřív než policie vystopuje číslo devět až do jeho doupěte!“

„Donalde, zmlkni. Začínáš být hysterický. Policie v současné době nevěří, a nejspíš tomu neuvěří ani v budoucnosti, že se po městě potlouká mrtvola, která vraždí lidi.“

„Ale…“

Doktorka Burková ho umlčela pohledem. Její vlastní krize svědomí ustoupila ve světle nových informací do pozadí. Popravdě o tomto incidentu předtím neuvažovala z perspektivy experimentálních výsledků. Tohle mohlo být známkou obrovského skoku vpřed. „Jestli číslo devět myslí, Catherine, tak se mi vůbec nelíbí, na co myslí.“

Catherine se na tvářích objevil ruměnec. „No, samozřejmě, ale myslí. Copak to není to nejdůležitější?“

„Snad,“ připustila starší žena. „Pokud šlo opravdu o myšlenku a ne jen pouhou reakci na podnět. Možná budeme muset připravit novou sérii testů.“

Donald polkl a zkusil to znovu. „Doktorko Burková, ten kluk je mrtvý!“

„A?“

„Musíme něco udělat!“

„A co? Jít se udat na policii?“ Zachytila jeho pohled očima a po chvíli se pousmála. „Myslím, že ne. Ukončit pokus? To mu život nevrátí.“ Narovnala se v ramenou. „Tím chci říct, že jsem velmi rozčarována vaší nedbalostí. Postaráte se, aby se to už neopakovalo. Z boxů je budete pouštět, jen pokud to bude absolutně nezbytné. Nikdy je nenecháte o samotě a nepřipoutané. Už jsi natočila číslu devět EEG od chvíle, kdy se to stalo?“

Catherine se začervenala ještě víc. „Ne, doktorko.“

„Proč ne?“

„Číslo osm v noci zemřel a museli jsme začít…“

„Číslo osm byl mrtvý už hodně dlouho, Catherine, a nikam nám neuteče. Natoč mu to EEG. Jestli tam má jedinou mozkovou vlnu, chci, abyste ji zaznamenali.“

„Ano, doktorko.“

„A pro boha živého, nespouštějte je z očí. Nenechám si zničit kariéru jejich předčasným odhalením. Pokud se něco takového stane znovu, nebudu váhat a všechno spláchnu. Rozuměli jste?“

„Ano, doktorko.“

„Donalde?“

Kývl k druhému boxu. „A co ona? Co když… co když…“

Co když jsme uvěznili duši Marjory Nelsonové? Přečetla si ta slova z jeho tváře. Slyšela je šeptat v jeho mlčení. A odmítla sdílet jeho strach. „Jsme tady proto, abychom našli odpověď na všechna co když, Donalde. To je to, co vědci dělají. A teď,“ podívala se doktorka Burková na hodinky, „mám schůzku s dcerou Marjory Nelsonové.“ Ve dveřích se zastavila a znovu se otočila tváří do místnosti. „Pamatujte si. Ještě jednou se něco přihodí a odepíšeme ztráty.“

Když její kroky na chodbě dozněly, Donald se zhluboka a roztřeseně nadechl. Tohle na něj začínalo být trochu moc. Možná bylo na čase, aby začal pomýšlet na odepsání vlastních ztrát. „Věřila bys tomu, Cathy? Chudáka kluka odvezou havrani a ona je rozčarovaná.“

Catherine ho ignorovala, její plná pozornost se upírala k tlumenému bušení vycházejícímu z boxu před ní. Nelíbilo se jí, jakým směrem se věci ubírají. Doktorka Burková si přece musela uvědomovat, jaký význam má skutečnost, že číslo devět začíná získávat nezávislost, a jak je nezbytné chránit integritu experimentu. Co s tím má společného něčí kariéra? Ne. To, jakým směrem se věci ubírají, se jí nelíbilo ani trochu. Ale jediné, co řekla, bylo: „Nelíbí se mu být pořád zavřený.“

~~~

Dcera.

To slovo k ní proniklo i skrz hučení přístrojů a zvukové těsnění izolačního boxu. Použila ho jako háček, kterým zachytila konec zamotaného klubka myšlenek.

Měla dceru.

Bylo tu něco, co musela udělat.