Spojení krve: kapitola 8

Osm

Vicki nedokázala vydržet v klidu a neustále přecházela po vnější kanceláři sem a tam, palčivě si vědoma vlahého a soucitného pohledu paní Shawové, který ji sledoval, kamkoli se hnula. Nepotřebovala soucit, potřebovala informace.

Dobře, když jí předali krabici s osobními věcmi její matky, nereagovala nijak zvlášť dobře, ale to nebyl důvod, aby si paní Shawová cokoli domýšlela. Kdyby poslední zápis v matčině diáři nezněl: Zavolat Vicki, byla by v pořádku.

„Dala byste si šálek kávy?“

„Ne. Děkuji vám.“ Popravdě by si tu kávu dala hrozně ráda, ale nedokázala snést představu, že by měla použít matčin hrníček. „Bude doktorka Burková pryč dlouho?“

„Myslím, že ne. Jen musela odběhnout, aby zkontrolovala jednoho ze svých postgraduálních studentů.“

„Studentů? Co učí?“

„Ehm, ona vlastně neučí, jen si vzala pod ochranná křídla několik lidí z postgraduálu a těm se věnuje.“

„Studentů medicíny?“

„Nejsem si jistá.“ Paní Shawová se natáhla pro čistý kapesníček a otřela si oči. „Vaše matka by to věděla. Pracovala pro paní Burkovou jako její osobní sekretářka.“

Moje matka tu není. Vicki se snažila, aby se jí tato myšlenka neobjevila ve tváři; zvláště proto, že emoce, které ji provázely, svědčily spíše o rozmrzelosti než o žalu.

„Vaše matka si doktorky Burkové opravdu vážila,“ pokračovala paní Shawová s teskným pohledem upřeným k prázdnému stolu na protější straně místnosti.

„Působí dojmem člověka, který si tu úctu zaslouží,“ přerušila ji Vicki dřív, než se mohla spustit další záplava slzavých vzpomínek. „Má… kolik že to, dva tituly?“

„Tři. Doktorát z medicíny, doktorát z organické chemie a MBA. Vaše matka vždycky říkala, že když ji univerzita zaměstnala, aby vedla tuhle katedru, udělala nejlepší rozhodnutí v celé své historii. Akademici nejsou nijak zvlášť dobří manažeři a většinu manažerů tvoří lidé, kteří naprosto postrádají jakýkoli cit pro potřeby akademie. Vaše matka nazývala doktorku Burkovou mostem mezi dvěma světy.“

Proč se k čertu musí pořád vracet k mojí matce? podivovala se Vicki, zatímco paní Shawová v rychlém sledu vyřídila tři telefonáty.

„Ano, profesore Irvingu, postarám se, aby váš vzkaz dostala, jakmile přijde.“ Paní Shawová položila sluchátko a povzdechla si. „A tak to jde celý den. Všichni by chtěli, aby se kvůli nim rozkrájela.“

„Takže na práci v laboratoři jí asi moc času nezbývá.“

„Práci v laboratoři? Ta si sotva může urvat chvilku, aby něco zakousla, než ji zase někdo bude potřebovat.“ Paní Shawová poklepala na hromadu vzkazů, která se tyčila do úctyhodné výše už předtím, než k nim přidala poslední tři, a pak její hlas náhle získal ostrý tón. „Nutí ji běhat z jedné schůze na druhou, zasypávají ji formuláři a dotazníky a zprávami, roční tohle, pololetní támhleto a čtrnáctidenní kdovíco…“

„A jen sám pánbůh ví, jak se z toho bez pomoci vaší matky vyhrabu.“

Paní Shawová zrudla a Vicki se otočila ke dveřím.

„Omlouvám se, že jsem vás nechala čekat, paní Nelsonová.“ Doktorka Burková přešla místnost a natáhla ruku pro vzkazy. „Ale jak jste slyšela, mám docela dost práce.“

„Žádný problém, doktorko.“ V té statné postavě oblečené do bílého pláště bylo cosi, co působilo uklidňujícím dojmem, a když Vicki následovala její gesto do vnitřní kanceláře, cítila, že se ovládá lépe než za posledních pár dnů. Náhle si vzpomněla, jak jí matka novou šéfovou, která právě přebrala vedení katedry, popsala. Podle ní byla natolik sebejistá, že v její blízkosti každý ztrácel potřebu cokoli zpochybňovat. Tenkrát se tomu Vicki zasmála, ale teď měla pocit, že ví, jak to její matka myslela. Už začátkem týdne pocítila vliv její osobnosti. Byla to doktorka Burková, kdo ji vrátil do reality a nasměroval do nemocniční márnice, a právě na doktorku Burkovou se také obrátila s prosbou o smuteční řeč.

Než se zjistilo, že jí nebude zapotřebí.

Když se Vicki usadila v jedné téměř pohodlné dřevěné židli s koženým potahem, obešla doktorka Burková stůl a posadila se, ukládajíc zhruba tucet růžových papírových čtverečků do úhledné hromádky. „Obvykle po mně taková sháňka nebývá,“ vysvětlila a zpražila hromádku papírů otráveným pohledem. „Ale máme konec semestru, a tak se mé okamžité pozornosti dožadují všechny byrokratické nesmysly, které se mohly vyřídit už před pár měsíci.“

„Nemůžete to někomu svěřit?“

„Věda a management mluví dvěma odlišnými jazyky, paní Nelsonová. Když to někomu svěřím, skončí to tak, že to budu muset překládat. Upřímně řečeno, je mnohem snadnější, když to udělám sama.“

Vicki rozpoznala ten tón. „Chápu to správně, že byste se radši, ehm, točila kolem zkumavek a takových věcí?“

„Vůbec ne.“ Doktorka Burková se usmála a o upřímnosti skryté za jejími slovy nemohlo být pochyb. „Hrozně ráda organizuji lidem život a starám se o to, aby se každé kolečko v celém tom komplikovaném mechanismu točilo na přiděleném místě, jak má.“ Možná by bylo přesnější říct ‚na místě, které mu přidělím já‘, ale doktorka Burková neměla v úmyslu nechat Vicki nahlédnout do své osobnosti do takové míry. A teď, když jsme si už ujasnili, že mám ráda svou práci, co kdybychom přikročili k vyšetřování, paní Nelsonová? „Paní Shawová mi říkala, že jste se mě chtěla zeptat na testy, které jsem vaší matce udělala.“

„Přesně tak.“ Dřívějším telefonátem doktorce Friedmanové zjistila, že matčina doktorka o testech věděla, takže pravděpodobně neměly nic společného s… s konečným výsledkem. Ale někde začít musela. Vicki vylovila z hlubin kabelky notýsek a tužku. „Předpokládám, že se týkaly stavu jejího srdce?“

„Ano. Ačkoli lékařství již nějakou dobu neprovozuji, jsem doktorka medicíny a vaše matka, která se celkem pochopitelně cítila velmi rozrušená, chtěla vědět, co si o tom myslí jiný lékař.“

„A vy jste jí řekla…?“

„Že pokud nepodstoupí operativní zákrok, má před sebou zhruba půl roku života. Víceméně přesně totéž, co jí řekla její vlastní lékařka.“

„Proč na tu operaci nešla?“

„To není tak jednoduché,“ řekla doktorka Burková, opřela se a propletla si na břiše prsty rukou.

„Na každou větší operaci jsou vždy dlouhé pořadníky, zvláště pokud se jedná o transplantaci, kterou vaše matka potřebovala, a kvůli rozpočtovým škrtům…“

Vicki propíchla tužkou papír a procedila skrz zaťaté zuby: „Doktorka Friedmanová říkala totéž.“ Moji matku mohly docela dobře zabít podělané škrty v rozpočtu. „Ráda bych viděla kopie.“

„Těch testů? Žádné jsem si nenechala. Dala jsem je vaší matce, která je, jak předpokládám, předala své doktorce, ale neviděla jsem důvod, proč bych si je měla schovávat.“ Doktorka Burková se zamračila. „Udělala jsem pro ni, co jsem mohla. Zpochybňujete mou diagnózu, paní Nelsonová?“

„Ne. Ovšemže ne.“ Tak vy jste tu pro ni byla, a já ne. To teď řešit nebudeme. „Kdo ještě o testech věděl?“

„Proč?“

Nijak překvapivá otázka a Vicki si uvědomila, že ji v prvé řadě vyprovokoval její vlastní agresivní tón. Byla by ji položila sama, kdyby se někdo tímto tónem vyptával jí. Úžasná výslechová technika, Nelsonová. Už jsi zapomněla všechno, co ses naučila? Možná s sebou přece jen měla vzít Celluciho. Možná neuvažovala s jasnou hlavou. Ne, nepotřebuji, aby mě držel za ručičku. S prací v hněvu mám zkušenosti. Byla jedna z nejlepších, hvězda ročníku, světlovlasá holka metropolitní policie. Zhluboka se nadechla a pokusila se působit jistým zdáním profesionality. „Tělo mé matky bylo ukradeno, doktorko Burková. Mám v úmyslu ho najít a jakákoliv informace, kterou mi můžete poskytnout, mi může pomoci.“

Doktorka Burková se předklonila a opřela se oběma rukama o stůl. „Myslíte si, že tělo vaší matky vzal někdo, kdo věděl, že brzy zemře?“

Celluci vždycky říkal, že je mizerná lhářka. Vicki pohlédla doktorce Burkové do očí a rozhodla se, že to ani nebude zkoušet. „Ano, přesně to si myslím.“

Doktorka Burková chvíli její pohled opětovala a pak se opět opřela. „Kromě mě a doktorky Friedmanové si mohu být jistá jen paní Shawovou, ačkoli je pravděpodobné, že o tom věděla i sestra doktorky Friedmanové. Já jsem to nikomu neříkala, paní Shawová by možná mohla a samozřejmě se o tom svým přátelům mohla zmínit sama vaše matka.“

„Mně se o tom nikdy nezmínila,“ zavrčela Vicki a pevně sevřela rty v obavě, co by z nich ještě mohlo vyklouznout. Neměla v úmyslu říct něco takového.

„Vzhledem k tomu, že jsme používali univerzitní zařízení,“ pokračovala doktorka Burková, milostivě ignorujíc Vickiin výbuch, „nemohu zaručit, že o tom testování nikdo jiný nevěděl, to jistě chápete.“

„Ano.“ Jediné slovo se zdálo poměrně bezpečné. Škoda, že jich musela použít víc; každá další slabika nesla větší žár než předchozí a ona s tím podle všeho nemohla vůbec nic udělat. „Potřebuji mluvit s těmi členy vaší katedry, se kterými přicházela moje matka do častého kontaktu.“

„To znamená se všemi,“ odvětila doktorka Burková suše. „Ale snad si nemyslíte, že je za to zodpovědný někdo z mé katedry?“

„Vy si nemyslíte, že bych měla v první řadě prověřit právě je?“

Odpovídáte na otázku otázkou. Hezký pokus, paní Nelsonová, ale já se nehodlám přestat ovládat. „Mě by v první řadě zajímaly důvody, které vás k takovému podezření vedou.“

Jelikož se její důvody k takovému podezření zakládaly pouze na půlnoční návštěvě její matky, o které se neměla v úmyslu zmiňovat, Vicki zjistila, že momentálně nemá jak odpovědět. „Členové vaší katedry jsou vědci.“

„A proč by měl nějaký vědec krást tělo vaší matky?“ Navenek si doktorka Burková zachovala neutrální výraz, ale v duchu nakopala Donalda do toho jeho lehkomyslného zadku. Věděla, že od Catherine nemůže očekávat zvážení světštějších aspektů celé situace, ale od něj si slibovala víc. Bylo zřejmé, že včerejší neplánovaný noční výlet neunikl pozornosti. K tak zatvrzelému přesvědčení, že je za to zodpovědný někdo z univerzity, nemohlo logicky vést nic jiného než vědomí toho, že se po městě potloukala mrtvá žena. „Stejně dobře to mohl být odvržený milenec. Ověřila jste si tuhle možnost?“

„Žádného milence neměla,“ zabručela Vicki, „odvrženého ani jiného.“

Doktorka Burková si za maskou zdvořilé omluvy užívala její reakce. Samozřejmě že ne. Matky nikdy nemají milence.

Nahlas řekla: „Což nás opět vrací k vědcům. Mám říct paní Shawové, aby vyřídila pár telefonátů a sjednala vám schůzky?“ Byla to veliká univerzita a existovaly způsoby, jak ji učinit ještě větší.

„Kdybyste byla tak laskavá. Děkuji vám.“ Právě o to se ji Vicki zrovna chystala požádat, dobře si vědoma, že s pomocí doktorky Burkové dokáže rychleji proniknout časově náročným bludištěm akademického světa. To, že jméno doktorky Burkové i nadále setrvávalo na seznamu potenciálních podezřelých, hodnotu její pomoci nijak nesnižovalo. Popravdě způsob, jakým bude spolupráce probíhat, jí může posloužit jako další důkaz. „Potřebuji si promluvit s pedagogickým sborem na lékařské škole.“ Začne s tím nejsamozřejmějším. Postupně, bude-li třeba, může okruh pátrání rozšiřovat. Když to bude nutné, rozebere tuhle zatracenou univerzitu na kusy, pískovcový blok po pískovcovém bloku.

„Udělám, co budu moci. Jestli mohu něco navrhnout, vaše matka se docela přátelila s doktorem Devlinem, odborníkem na biologii buněk.“ A debaty s tímhle irským zpustlíkem by vás měly zabavit na dlouhé dny, jak se budete snažit oddělit fakta od fantazií. „Popravdě si myslím, že pohodlně vyhovuje oběma našim teoriím, jelikož věřím, že si ji hodně oblíbil.“

„Oběma našim teoriím?“

„Vědec a odvržený milenec.“

Na kratičký okamžik se Vicki zamyslela nad tím, jestli se její matka nemohla zaplést s někým, kdo se odmítl sklonit před smrtí, uvažovala, jestli se jí nějaký zvrácený milenec nepokusil násilím vrátit život a nevytvořil tak onu parodii její matky, kterou zahlédla v okně. Ne. Nemožné. Henry říkal, že je tu ještě jeden. A kromě toho by mi to řekla, kdyby se seznámila s někým novým.

Stejně jako ti řekla, jak je na tom se srdcem? otázal se jí tichý vnitřní hlas.

Doktorka Burková sledovala bouřlivé vlny emocí honící se ve tváři jejího hosta a usoudila, že se experiment nenachází v bezprostředním ohrožení. Ačkoli včerejší selhání bezpečnosti opravdu posunulo paní Nelsonovou blíže k pravdě, vzato kolem a kolem, pouhé „blíže“ se nepočítá. A teď jsem jí poskytla novou myšlenku, nad kterou může hloubat. Doktora Devlina nejspíš čeká opravdu zajímavý rozhovor. A až si to ti dva vyjasní, vždycky se dá vymyslet něco dalšího.

Mezitím by i nejméně pečlivý pozorovatel – a k takovým ona rozhodně nepatřila – došel k závěru, že dcera Marjory Nelsonové povážlivě balancuje mezi tvrdým sebeovládáním a naprostým zhroucením. Že je jako emocionální korouhvička, která může jakémukoli objektivnímu vyšetřování pouze překážet, čehož se dá snadno využít.

„Je úžasné,“ zamumlala, skoro jako by si povídala sama se sebou, „jak moc se své matce podobáte.“

Vicki sebou trhla. „Já?“

„Jste samozřejmě vyšší a vaše matka nenosila brýle, ale máte stejný úhel čelisti a ústy pohybujete skoro stejně jako ona.“

Opravdu… Z její paměti se vynořila matčina tvář, nakukující vytřeštěnýma očima skrz skleněnou okenní tabulku a bezhlesně klapající ústy.

„Dokonce máte spoustu jejích pohybů.“

Vicki se zoufale snažila zaplašit tu hrůznost, která se z její matky stala, a nahradit ji dřívější vzpomínkou. Prostěradlo se odhrnulo, šedivě bledá kůže, pach chemikálií nemocniční márnice… Ve vzpomínce před ní pořád zvonil a zvonil telefon, ale nikdo ho nezvedal.

„Paní Nelsonová? Jste v pořádku?“

„V naprostém,“ řekla varovným hlasem.

Doktorka Burková se postavila a překryla spokojený výraz maskou zdvořilé lítosti. „Jestli už nemáte další otázky, obávám se, že seznam schůzek, kterých se musím zúčastnit, je dlouhý jako moje ruka. Řeknu paní Shawové, aby vám domluvila ta setkání.“

Vicki vrazila notýsek do kabelky a rovněž se postavila, upravujíc si prudkým pohybem brýle na nose. „Děkuji vám,“ řekla a násilím nutila ústa, aby zformulovala odpovídající konverzační obraty. „A děkuji vám, že jste mi dnes ráno věnovala čas.“

Hodila si kabelku přes rameno a rychlým krokem zamířila ke dveřím. Nevěděla, jestli zjistila všechno, co měla v úmyslu, a ani ji to nezajímalo. Chtěla vypadnout z téhle kanceláře. Z téhle budovy. Chtěla být někde, kde její matku nikdo neznal. Kde by nikdo neviděl v její tváři obraz mrtvoly.

„Paní Nelsonová? Vaše matka nám tady moc chybí.“ Mělo to být závěrečné dloubnutí do pošramocené obrany, ale doktorka Burková k vlastnímu překvapení shledala, že to myslí vážně, a místo aby dále kroutila nožem v ráně, pouze dodala: „Bez ní vypadá naše kancelář prázdně.“

Vicki se otočila ve dveřích a krátce přikývla. Nedůvěřovala si natolik, aby něco řekla, a – jen pro tuto chvíli – zatoužila, aby poslechla Celluciho a nechodila sem sama.

Doktorka Burková rozpřáhla ruce a zvýšeným hlasem, jako by jí žehnala, prohlásila: „Ujišťuji vás, že vůbec netrpěla.“

~~~

„Ne. Je mi líto, detektive, ale na žádné z těchto fotografií není Tom Chen, kterého jsme zaměstnávali.“

Celluci vytáhl z hromádky snímek Toma Chena, studenta medicíny. „Jste si jistý i v případě tohoto muže?“

„Rozhodně. Náš pan Chen měl o trochu delší vlasy, výraznější lícní kosti a naprosto odlišnou linii obočí. V naší profesi upravujeme opravdu hodně tváří, detektive,“ pokračoval pan Hutchinson mladší v odpovědi na Celluciho nevyslovenou otázku. „Jsme zvyklí všímat si výrazných rysů.“

„Jo, to nejspíš ano.“ Celluci zasunul zrnité černobílé fotografie zpátky do fólie. Tom Chen, nebo jak se ve skutečnosti jmenoval, v současné době univerzitním studentem nebyl a ani neodpromoval během uplynulých tří let.

Detektiv Fergusson projevil maximální ochotu zavolat na registrační oddělení univerzity a navrhnout, aby fotografie uvolnili.

„Žádný problém,“ prohlásil pramálo upřímně kingstonský policejní důstojník. „Hrozně rád bývalé kolegyni Nelsonové v jejím nelehkém pátrání pomůžu.“ Ze sluchátka zazněl charakteristický zvuk srkání kávy z papírového kelímku. „Už jste dnes ráno slyšel zprávy? Dobrá polovina sboru leží v posteli s jarní chřipkou a nějaký hajzl si začne škrtit mladé milence. Máme jen jednu hysterickou svědkyni – která se podle mě až moc často dívala na Michaela Jacksona a jeho klip ‚Thriller‘ – a žádné podezřelé. A právě vám určitě nemusím říkat, že čím čerstvější mrtvola, tím vyšší má prioritu. Jestli můžu vaši přítelkyni potěšit dvouminutovým telefonátem, a současně se jí tím zbavit, abych se mohl věnovat tomuhle novému případu, je to dobře využitý čas.“

Celluci byl v pokušení mu říct, že oba případy souvisejí, jak vyplývalo z nejnovějšího pokusu o převzetí zákona do vlastních rukou, kterého se dopustili Vicki s Fitzroyem ve svém boji proti čertvíčemu, ale na poslední chvíli usoudil, že by to asi nebylo nejrozumnější. Vrah, kterého hledáte, detektive, je oživlá mrtvola. Jak to vím? Řekl mi to upír. V Kingstonu se nacházela velká psychiatrická klinika a on neměl v úmyslu v ní skončit.

A pátrání po Igorovi se nikam neposouvalo.

„Tak dobře, pane Hutchinsone.“ Nejvyšší čas zkusit to z jiné strany. „Říkal jste, že všichni pracovníci pohřebních ústavů musejí projít čtyřtýdenní pozorovací lhůtou, než je přijmou do učebního programu.“

Pan Hutchinson mladší se opřel na židli. „To je pravda.“

„A odkud se pozorovatelé rekrutují?“

„Z řad uchazečů o tento program na Humber College v Torontu.“

„Takže tenhle mladík, ať už to byl kdokoli, si musel o přijetí do tohoto programu zažádat?“

„Ó ano, a projít vstupním pohovorem. Lidi od zdravotních věd se ze všech sil snaží vyloučit nevyhovující kandidáty dřív, než jsou umístěni na pozorování.“

Celluci se zamračil. „Takže to byla čirá náhoda, že Ig… Tom Chen, abychom mu nějak říkali, skončil právě tady?“

„Ne, vůbec ne. Požádal o to, aby byl přiřazen právě sem. Říkal, že na něj udělalo dojem, jak jsme před pár lety zvládli pohřeb jeho tety, a tak chtěl pracovat právě s námi.“ Pan Hutchinson si povzdechl. „Předpokládám, že si to všechno vymyslel, ale tehdy nám to zalichotilo a souhlasili jsme, že ho přijmeme. Byl to velmi příjemný chlapík a všichni ho měli rádi.“

„No jo, každý občas udělá chybu.“ Celluci si naškrábal poznámku, aby zavolal na Humber College, zastrčil notýsek do kapsy a vstal, rád, že už odchází. Z pohřebních ústavů, se všemi koberci a květinami a vkusně rozmístěným nábytkem, mu běhal mráz po zádech. „Já bych se tím netrápil. Myslím, že nemáte moc příležitostí cvičit se v odhadu osobnosti.“

Pan Hutchinson rovněž vstal a ve tváři měl kamenný výraz.

„Naše služby jsou určeny ku prospěchu živým, detektive,“ řekl úsečně. „A ujišťuji vás, že umíme odhadnout charakter osobnosti stejně dobře jako – řekněme – lidé z policejního oddělení. Sbohem.“

Protože už neměl nic, na co by se zeptal, nechal se Celluci vyprovodit. Když byl venku, odfrkl si a zamířil k nejbližší autobusové zastávce – jelikož jejich jediným konkrétním vodítkem zůstávaly cestovní návyky podezřelého, nechal auto před Vickiiným domem. „Umíme odhadnout charakter osobnosti stejně dobře jako lidé z policejního oddělení,“ zopakoval si pro sebe a zalovil v kapse po drobných. „Nejsme my nějak přecitlivělí?“ Ale i tak musel uznat, že funebráci určitě musejí mít plné zuby předsudků proti jejich povolání stejně jako, řekněme, policisté, takže ta poznámka nebyla tak docela nezasloužená.

Naskočil na autobus pendlující po Johnsonově ulici, vrhl krátký pohled na sedadlo před zadními dveřmi, doufaje, že na něm bude sedět mladý asiat chroupající bonbón. Sedadlo bylo prázdné.

„Samozřejmě že je prázdné,“ zamumlal a posadil se na ně sám. „Jinak by to bylo moc jednoduché.“

~~~

„Násilné trestné činy. Detektiv-seržant Graham.“

„Proč k čertu nejsi někde venku a nepracuješ? Kristepane, já z tebe vážně nemůžu ani na chvilku spustit oči.“

„Ahoj, Miku. Mně se po tobě taky stýská.“

Celluci se zazubil a opřel si sluchátko o rameno. „Poslyš, Dave, potřebuji laskavost.“

Jeho parťák na druhém konci linky si povzdechl tak silně, že to muselo rozhoupat dráty z Toronta až do Kingstonu. „Samozřejmě. Proč bys jinak volal?“

„Chci, abys zatelefonoval na Humber College a promluvil si s někým ze zdravotních věd o Tomu Chenovi, který si nedávno zažádal o přijetí do programu pro pracovníky pohřebních ústavů.“

„Humber… zdravotní vědy… Tom Chen… Mám to. Co chceš vědět?“

„Všechno, co vědí oni.“

„O tomhle Chenovi?“

„Ne, o životě obecně.“ Celluci obrátil oči v sloup na svůj odraz v poškrábaném zrcadle visícím nad automatem.

„To jméno je falešné, ale to by nemělo v pátrání nijak vadit. A ty informace potřebuju co nejdřív.“

Dráty se znovu rozhoupaly. „Samozřejmě. Jak se drží?“

„Vicki?“

„Ne, její matka, ty magore.“

„Asi tak, jak se dá čekat, vzhledem k situaci.“

„No jo. Takže…“ Následovala odmlka, během níž zvažoval, jak to nejlíp vyjádřit. „Takže ty se teď v bytě Vickiiny matky pár dní zdržíš?“

Celluci se rozhlédl po místnosti. „Nejspíš. Máš číslo?“

„Jo. Cinknu ti na účet volaného.“

„Skotský skrblíku,“ zamumlal Celluci a s úsměvem zavěsil. Dave Graham byl dobrý polda a věrný přítel. S výjimkou oddanosti práci se jeden druhému ani trochu nepodobali a jejich partnerství bylo současně úspěšné a nekomplikované.

„Nekomplikované, takových věcí bych teď potřeboval víc.“ Celluci zamířil do kuchyně a ke kávovaru. „Občas k nám zaskočí Vickiina mrtvá matka. Další stejně mrtvý vtipálek tady morduje puberťáky. A v komoře máme upíra.“

Zarazil se uprostřed kroku.

„Naprosto bezbranného upíra.“

I kdyby se jeho sok uvnitř zabarikádoval, nebyl by velký problém ho odstranit. Měl by Vicki jen pro sebe. Stačilo by pustit dovnitř trochu slunečního světla…

Dokončil krok a zvedl konvici. Fitzroy žil už hodně dlouho a byl příliš chytrý na to, aby do té komory vlezl, kdyby si myslel, že mu hrozí nebezpečí. Celluci zavrtěl hlavou nad tou jemnou demonstrací důvěry a pozvedl šálek kávy k pozdravu.

„Hezké sny, pacholku.“

~~~

Vicki si protřela oběma rukama spánky a hlasitě vydechla. Adrenalin z ní vyprchal už před nějakou dobou a její mysli se zmocnila ochromující únava. S fyzickým vyčerpáním se dokázala vypořádat – měla s ním bohaté zkušenosti z minulosti – ale po emoční stránce se cítila, jako by ji celý den bičovali a pak jí zasypali rány solí.

Začala to doktorka Burková náhlým přílivem soucitu a doktor Devlin její dílo dokončil. Měl její matku více než jen trochu rád a jako typický Ir, zdrcený žalem, se nijak nerozpakoval dát smutek náležitě najevo. Vicki ho nedokázala zarazit a zůstala tam sedět se suchýma očima, zatímco tenhle profesor středního věku blábolil o krutosti osudu, vykládal o tom, jak všeobecné oblibě a úctě se Marjory Nelsonová těšila, načež přešel k detailnímu popisu toho, jak byla Marjory Nelsonová hrdá na svou dceru. Vicki věděla, jak ho zastavit. „Občas,“ říkal jim instruktor kadetů, „bude výhodné nechat vyslýchané osobě naprostou volnost. Ať si mluví, o čem chce. My vás naučíme, jak oddělit zrno od plev. Ale někdy to budete muset utnout a převzít kontrolu.“ Jen to prostě nedokázala.

Nechtěla slyšet nic o tom, jaká byla její matka úžasný člověk, jak na ni všichni spoléhali a jak moc jim všem chybí, ale kdyby to odmítla poslouchat, cítila by se jako zrádkyně. A tenhle pocit byl už tak dost silný.

Krabice s osobními věcmi, kterou si přinesla z kanceláře, ležela vyčítavě na okraji konferenčního stolku. Nedokázala s ní udělat nic víc než ji odnést zpátky do bytu, a ani tohle nebylo nijak snadné. Vážila mnohem víc, než by podle obsahu měla.

Náhle si uvědomila, že se jí Celluci právě na něco zeptal a ona vůbec netuší, co to bylo. „Promiň,“ řekla a postrčila si brýle s takovou silou, že si jejich plastovou obroučku málem zarazila do čela.

Vyměnil si pohled s Henrym, a i když nezachytila obsah, možnosti, které to skýtalo, se jí ani trochu nelíbily. Každého zvlášť je s největším vypětím ještě zvládala. Teď ale dospěla do bodu, kdy bylo jakékoli spojenectví nad její síly.

„Ptal jsem se tě,“ zopakoval vyrovnaným hlasem, „na postgraduální studenty doktorky Burkové. Říkala jsi nám, že nějaké má. Je tu možnost, že by mohli pod jejím vedením na něčem pracovat?“

„Pochybuji o tom. Když jsem se vrátila pro seznam schůzek, tak mi paní Shawová řekla, že jeden pracuje na bakteriích, pár dalších dělá něco s počítačem a jeden – a zde ji cituji – je mamlas, který se nedokáže rozhodnout. Prověřím…“ Celluci otevřel ústa, ale ona se opravila dřív, než stačil něco říct, „prověříme si je zítra.“

Henry se předklonil na židli a ve tváři se mu rozhostilo to, v čem začínala rozpoznávat výraz lovce. „Takže doktorku Burkovou přece jen podezíráš?“

„Já nevím, co si mám o doktorce Burkové myslet.“ Když si Vicki ten rozhovor zpětně promítala, jediné, co slyšela, bylo, jak doktorka tichým hlasem říká: „Je úžasné, jak moc se podobáte své matce.“ Což byla přinejmenším irelevantní poznámka i za příznivějších okolností, a dvojnásob nyní, když byla její matka mrtvá. „Potřebnou aroganci má, to je po čertech jisté, stejně jako inteligenci a prostředky, ale to jediné, co o ní kdo dokáže říct, je to, jaký je úžasný manažer.“ Pokrčila rameny a vzápětí toho litovala. Měla pocit, že na nich drží olověná závaží. „I tak, dokud nebudeme vědět, že to neudělala, zůstane na seznamu. Na druhou stranu si myslím, že doktora Devlina můžeme s klidným srdcem vyloučit.“

„Proč?“

„Protože ten by takový výzkum nikdy nedokázal uchovat v tajnosti. Kdyby prováděl něco takového,“ v jejím podání zaznělo to neškodné zájmeno jako kletba, „neudržel by se a vytroubil by to do světa. Kromě toho si myslím, že je oddaný irský katolík a ti se až donedávna nedívali nijak příznivě ani na pitvy.“

„Ale je také vědec,“ podotkl Celluci. „A může to jen hrát.“

„Celý svět je divadlo,“ dodal tichým hlasem Henry, „a lidé pouzí herci.“

Celluci obrátil oči v sloup. „Co to má k čertu znamenat?“

„Že když budete mluvit s lidmi, kteří to mají na svědomí, budou vám lhát.“

„Právě proto střádáme důkazy, Fitzroyi. Abychom viníky nachytali při lži. Dnes večer víme víc, než jsme věděli včera, a zítra budeme moudřejší než dnes. Pravda nakonec vyjde najevo. Nic nezůstane utajeno navždy.“

My nemáme věčnost, chtěl říct Henry. Každý okamžik, který uplyne, se do ní zakusuje. Jak dlouho bude trvat, než z ní nezůstane nic než případ? „Potřebujeme kouřící pistoli,“ řekl místo toho.

Celluci nevěřícně vyprskl. Z Henryho úst zněla ta fráze směšně. „Takže přece jen čteš i jinou literaturu.“

Henry ho ignoroval. „Hodlám vystopovat toho druhého. Muže, který zabil toho puberťáka. Jestli najdu jeho, najdu zároveň i tělo tvé matky.“

„A pak?“ dožadovala se Vicki. „Co uděláme pak?“

„Předáme je detektivu Fergussonovi. Zavedeme ho do laboratoře. Necháme na něm, aby se vypořádal…“

„Počkej chvíli,“ skočil mu do řeči Celluci. „Ty opravdu navrhuješ, abychom to nechali vyřídit policii?“

„Proč ne? Tentokrát nemáme koho chránit – s výjimkou mě – a na rozdíl od starověkých egyptských bohů temnot nebo démonů vyvolaných z hlubin pekelných by si se šílenými vědci měl zákon být schopen poradit.“

Celluci zavřel ústa. Neměl tohle říct on?

„Henry, s tímhle nemůžeš jít na policii,“ začala Vicki.

Henry se usmál a vpadl jí do řeči. „A ani nepůjdu. Předám tu informaci vám. A vy ji předáte policii. Detektiv Fergusson bude mít takovou radost z nalezení svého vraha, že si myslím, že mu nebude vadit, když budete mluvit trochu neurčitě o tom, kde a jak jste ho našli.“

Vicki skoro zacukalo v koutku. „Víte, většina chlapů dá holce jednoduše kytku nebo bonbón.“

„Většina,“ souhlasil Henry.

Vzduch v bytě náhle zasršel takovým napětím, že Celluci cítil, jak mu vstávají chloupky na rukou. Fitzroyovi potemněly oči, a i když seděl na protější straně místnosti, viděl, že na něj z jejich hlubin hledí odraz Vicki. Pochopení se dostavilo s takovou nečekaností, až zlomil tužku, kterou držel mezi prsty. Ani jeden z nich si toho nevšiml.

Upír.

Jak často se musí upíři sytit?

Nasytil se Fitzroy vůbec od doby, kdy přijeli do Kingstonu?

No tak ze mě se sytit nebudeš, chlapečku. A taky mě už nepošleš do žádné země zapomnění, zatímco se budeš… zatímco…

Zatímco jí nabídneš útěchu, kterou nechce přijmout ode mě.

Další pohled do Henryho tváře – a věděl, že nabídka nebude učiněna na jeho účet. Přes tohle se nějak přenesli a on si ani nevzpomínal kdy a kde.

„Musím odsud vypadnout,“ řekl Celluci ostrým, ale rozhodným hlasem a postavil se. Nemůžu uvěřit tomu, co právě dělám. „Potřebuju se v klidu pořádně projít, abych si pročistil hlavu. Pomůže mi to přemýšlet.“ Půl tuctu kroků jeho dlouhých nohou ho zaneslo až ke dveřím. Strhl z věšáku bundu a vyrazil na chodbu dřív, než se mohli pokusit ho zastavit. Protože tohle bych jim na žádný pád podruhé nabídnout nedokázal.

Jakmile se ocitl v bezpečí venku a zabouchl za sebou dveře, opřel se zády o zeď a zavřel na chvíli oči, udivený tím, co právě udělal. Ano, dámy a pánové, pohleďte. Tento muž jedná ze své svobodné vůle jako naprostý blázen.

Ale on měl přece den.

Bylo poctivé upírat Fitzroyovi noc?

A stejně, zajel si oběma rukama do vlasů. Tahle volba by měla patřit Vicki. Neměla by jí být vnucena mou přítomností. Jestli něco miluješ, přestaň na tom lpět…

„Ježíši Kriste. Který idiot by se řídil tím, co mu poradilo nějaké tričko?“

~~~

Vicki zírala na dveře od bytu a pak se obrátila a hleděla na Henryho. „On prostě…?“

„Odešel?“ Henry přikývl. Samotného ho to nemálo udivilo. „Ano.“

Její mozek to nedokázal pobrat. „Proč?“

„Mám za to, že se považoval za překážku mezi námi a uklidil se nám z cesty.“

„Mezi námi? Myslíš tím, abychom mohli…?“

„Ano.“

„Ten arogantní hajzl!“ Svraštila obočí, ale byla natolik unavená, že její výkřik měl jen málo síly.

„Nenapadlo ho, že bych do toho mohla taky mluvit já?“

Henry rozhodil rukama a ve světle lampy se zaleskly jemné, rudozlaté chloupky na jeho předloktích. „Nikdo ti nebrání, abys to řekla, Vicki.“

Ještě chvíli na něj upírala sžíravý pohled a pak si povzdechla. „Tak dobře. Správná připomínka. Jenže já myslím, že vy dva spolu začínáte vycházet nějak příliš dobře.“

„Nebylo by pro tebe snadnější, kdybychom s detektivem-seržantem Cellucim vycházeli?“

„Přijde na to.“ Opřela se o měkké podušky na pohovce a suše dodala: „Jak dobře byste spolu vycházeli.“

„Vicki!“ zvolal s přehnaným úlekem. „Snad si nemyslíš…“

Chvíli trvalo, než jí došlo, co tím myslí, ale když to pochopila, neubránila se a začala se hihňat. Muselo to být vyčerpáním, ona se nikdy nehihňala. „O tom si nechej zdát. Michael Celluci má tak většinovou orientaci, že většinovější bys hledal těžko.“

Henryho úsměv se lehce proměnil a oči mu potemněly právě natolik, aby se v nich objevil lovec s jasnými touhami. „Tak to si budu muset najít někoho jiného.“

Vicki polkla. Když pro nic jiného, tak aby vytlačila srdce z hrdla. Nijak se nepokoušel zachytit její pohled a vtáhnout ji do své moci. Kdyby řekla ne, a ona cítila chuť toho slova na jazyku, šel by lovit jinam. Jenže on mě potřebuje. Jeho Hlad vnímala přes celý pokoj. Nebude to žádná zrada. Nic víc pro svou matku už dnes v noci udělat nemohla. A co bylo důležitější, jeho potřeba se kryla s její, takže tomu mohla, byť jen na určitou dobu, nechat volný průběh.

Potřebuje mě. Když si to opakovala, odváděla pozornost od nebezpečnějšího konceptu: Potřebuji ho.

„Vicki?“

Jeho hlas jí znovu rozproudil krev. „Ano.“

~~~

Celluci sledoval, jak Henry přechází parkoviště, a usilovně se snažil uvolnit semknuté čelisti. V tom, jak se ten druhý chlápek – upír a spisovatel románů pro ženy v jedné osobě, pomyslel si Celluci zuřivě – pohyboval, nebylo nic, co by poukazovalo na to, k čemu v bytě došlo. No, aspoň že se nechvástá. To musím tomu parchantovi nechat.

„Detektive.“

„Fitzroyi.“

„Až vejdeš do bytu, buď tiše. Spí.“

„Jak je jí?“

„Pár bloků se uvolnilo. Kéž bych mohl říct, že zůstanou uvolněné i ráno.“

„Neměl jsi ji nechávat samotnou.“ Já ji samotnou nechal a podívej se, co z toho vzešlo. Oba slyšeli nevyslovený dovětek. Oba ho ignorovali.

„Poslouchám, jak jí tluče srdce, detektive. Můžu u ní být během pár vteřin. A nikam dál nepůjdu, dokud nebudeš připraven mě vystřídat.“

Celluci si odfrkl a přál si, aby ho napadlo, co na to říct.

Henry zvedl hlavu a zhluboka nabral do plic noční vzduch. „Bude pršet. Raději bych neměl otálet.“

„Jo.“ S rukama vraženýma hluboko do kapes se Celluci zvedl a vystoupil z auta. Dobře, tak moc daleko nešel. Ani neřekl, že to má v úmyslu. Chtěl věřit, že jí Fitzroy nedal na vybranou, ale věděl, že to není pravda. Kdyby si myslel, že něco takového hrozí, nikdy by neodešel.

„Michaeli.“

Když ho otočil zvuk jeho jména, snažil se, aby se mu žádný z pocitů neobjevil ve tváři. Nebylo to nijak těžké. Sám přesně nevěděl, co vlastně cítí.

„Děkuji.“

Celluci se nadechl, aby se zeptal: Za co? ale neudělal to. V Henryho hlase zaznělo cosi – kdyby to musel pojmenovat, nazval by to čestností – co mu tak nejapnou odpověď prostě neumožnilo. Místo toho přikývl a zeptal se: „Co bys udělal, kdyby řekla ne?“ Ještě než vypustil z úst poslední slovo, už se v duchu ptal, proč se na to vlastně ptá.

Henry udělal rozmáchlé gesto rukou, které jako by sahalo daleko za prolínající se žlutobílá světelná pole pouličních lamp. „Jsme uprostřed malého města, detektive. Nějak bych si poradil.“

„Šel bys za někým cizím?“

Henry povytáhl rudozlatá obočí potemnělá stíny. „No, na to, abych se skamarádil, bych asi čas neměl.“

Jasně, jen si ze mě utahuj. „To nevíš, že řádí epidemie?“

„Je to krevní onemocnění, detektive. Poznám, když je někdo nakažený, a tak se mu můžu vyhnout.“

Celluci si shrnul z čela loknu černých vlasů. „Máš ty ale kliku,“ zabručel. „Ale stejně si myslím, že bys neměl… chci říct…“ Kopl do štěrku a zaklel, když se jeden kamínek s cinknutím odrazil od kapoty auta. Proč si sakra vůbec dělal o Fitzroye starosti? Ten prevít přežil staletí, umí se o sebe postarat. Důvěřovat mu je jedna věc. A nejsem si jistý, že mu opravdu důvěřuju. Rozhodně se mi nezačíná zamlouvat. Ne, ne. Ani omylem. Na to zapomeň. „Podívej, i když to dokážeš vycítit, neměl bys…“ Co by neměl? Ježíši, na tohle normální slovní zásoba nestačí. „… to dělat s lidmi, které neznáš,“ dokončil spěšně.

Henry zkřivil rty do váhavého úsměvu. „To by mohl být problém,“ řekl jemně, „pokud tady zůstaneme delší dobu. I kdyby k tomu svolila, nemohl bych se z Vicki sytit pokaždé, když pocítím Hlad.“

Noční vzduch náhle ztěžkl. Celluci se zatahal za límec.

„A koneckonců,“ pokračoval Henry a v koutcích očí mu pobaveně jiskřilo, „v tomhle městě je už jen jeden další člověk, kterého nemůžu považovat za cizího.“

Cellucimu trvalo stejně dlouho jako Vicki, než to pochopil. „To by se ti líbilo,“ zavrčel, otočil se na patě a rázným krokem zamířil k domu.

Henry se s širokým úsměvem ve tváři díval, jak odchází, a poslouchal rozzlobený tlukot Celluciho srdce, až dokud nezašel za roh a nezmizel mu z dohledu. Nebylo zrovna dvakrát laskavé utahovat si z tohohle smrtelníka, když o něj měl upřímnou starost, ale pokušení bylo příliš silné, než aby mu dokázal odolat.

„A kdyby se mi zlíbilo,“ připomněl noci, když ji měl zase jen pro sebe, „udělal bych to.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a jedna