Devět
Noc obsahovala nespočet různých druhů temnoty, od vínově tmavé oblohy klenoucí se nad středozemím, přes poušť rozkrájenou měsíčním svitem do ostrých reliéfů, až po města, jež se v kaleidoskopu jasných světel rozkládala do množství tajemných míst. Henry je znal všechny. Nikdy si nebyl jistý, jestli má noc opravdu víc tváří než den, nebo zda měl jen víc času na to, aby je objevil – čtyři sta padesát let značně zastiňovalo oněch pouhých sedmnáct. Byly ty tváře, každá svým způsobem, opravdu nádherné, nebo se mu krásné jen zdály z pouhé nezbytnosti?
Kráčeje na jih Divizní ulicí směrem k univerzitě, vpíjel se do další noci ve svém životě. Návrat slunce, jež on už neměl nikdy spatřit, rozehřál zemi a pach nového rašení málem přehlušoval asfalt a beton a několik tisíc pohybujících se kusů masa a krve. Ve větru tančilo mladé listí, stále jemné a křehké, a jeho ševelení tvořilo kontrapunkt k hučení elektrických drátů, vrčení automobilů a nikdy neutichajícím zvukům lidské společnosti. Věděl, že kdyby měl čas nahlédnout do šerých zákoutí města, objevil by další lovce, některé čtyřnohé, většinou ale dvounožce, které vylákala z úkrytů stoupající teplota.
Přešel Princezninu ulici a zastínil si oči před září světel lemujících křižovatku. Mladá žena, která čekala na zelenou na protějším chodníku, si ho se zájmem prohlížela, a když ji míjel, ocenil její zájem lehkým úsměvem. Ještě několik kroků vnímal žár, který tím u ní vyvolal. Vzato kolem a kolem, města a lidé v nich žijící byli po celém světě víceméně stejní.
A díkybohu za to, ocenil tichým pokývnutím přízeň nebes. Citelně to usnadňuje můj noční život.
Divizní ulice ho dovedla až k samotnému univerzitnímu areálu, a když kolem projelo policejní auto, vklouzl do stínu temné pasáže. Od vraždy uběhlo sotva čtyřiadvacet hodin, a tak bylo nanejvýš pravděpodobné, že by ho čekala spousta otázek, na které nechtěl odpovídat. Otázek typu: Kam jdete a proč? Během uplynulých staletí došel k poznání, že nejlepším způsobem, jak jednat s policií, je nemuset s ní jednat vůbec.
Než došel k maličkému parkovišti, kde se zločin skutečně odehrál, vyhnul se téže hlídce ještě dvakrát. Kingstonská policie brala svůj medializovaný slib veřejnosti, že zintenzivní hlídkovou činnost, velmi vážně.
Henry nastražil smysly, podlezl žlutou policejní pásku a přešel přes asfalt. Když došel k rozmazaným křídovým čárám označujícím místo, kde oběť dokonala svůj život, sklonil se a zlehka položil prsty na chodník. Stále na něm spočívala chlapcova smrt, pach jeho hrůzy, otisk jeho těla, okamžik, kdy se z něj stala jen hromádka masa. Přes tohle všechno, přes celé to místo, se prostírala druhá smrt, pach rozkladu, chemikálií, přístrojů, pach smrti, která se velmi, velmi zvrhla.
Henry se narovnal a pokřižoval se, potlačuje nutkání zvracet. Ohavnost. To slovo se mu uhnízdilo v mysli a on se ho nedokázal zbavit. Pomyslel si, že je to koneckonců velmi příhodný termín pro označení tvora, jehož stopu musel sledovat. Ohavnost. Zvrácenost. Zlo. Možná že nebyl zlý sám o sobě, ale zlo na něm spočívalo samotným aktem jeho stvoření.
Až toho tvora vystopuje do jeho útočiště, najde-li po jeho boku Marjory Nelsonovou, podnikne kroky směřující k tomu, aby Vicki nikdy nespatřila, co z její matky udělali. Ten jediný krátký okamžik, kdy ji zahlédla, představoval víc, než s čím by měl být kdokoli nucen žít.
~~~
„Proboha, Cathy, chodíš vůbec někdy domů?“
Catherine zvedla oči od monitoru a zamračila se. „Co tím myslíš?“
„Vždyť víš, domov.“ Donald si povzdechl. „Domov: místo, kde máš postel, televizi a ledničku plnou ochucovadel a spousty plesnivého sýra.“ Zavrtěl hlavou a proložil hlas přemrštěnou starostlivostí. „Ty mi vůbec nerozumíš, viď?“
Teď bylo na Catherine, aby si povzdechla. „Já vím, co znamená domov, Donalde.“
„Nevidím nic, co by to dokazovalo. Vždyť jsi pořád tady.“
Catherine přejela pohledem laboratoř a její pohled zjemněl spokojeností. „Domov je tam, kde mám práci,“ řekla prostě.
„Je tam, kde žiješ,“ odsekl Donald. „Chodíš domů aspoň spát?“
„Popravdě,“ její bledé tváře zrůžověly, „jsem si zařídila takový kumbál tady v suterénu.“
„Cože? Tady? V téhle budově?“
„Víš, někdy nemůžeš od pokusů odejít vůbec, nebo je musíš kontrolovat třikrát nebo čtyřikrát za noc a můj byt je až na Montrealské ulici u starého nádraží, a přišlo mi mnohem praktičtější využít jednu prázdnou místnost tady,“ vysypala ze sebe v přívalu slov. Sledovala, kousajíc se do spodního rtu, jak se Donald opřel zadkem o roh ocelového stolu, vytáhl z kapsy bonbón, rozbalil ho a strčil si ho do úst.
„To mě potěš,“ řekl konečně a široce se zazubil. „Nikdy jsi na mě nepůsobila dojmem squatterky.“
„Já nejsem žádná squatterka!“ namítla dotčeně. „Jsem jen…“
„Svědomitá?“ Když se nepřestávala mračit, zkusil to znovu. „Přistupuješ zodpovědným způsobem ke svým experimentům?“
„Ano. Přesně tak.“
Donald přikývl a na tvář se mu vrátil široký úsměv. „Squatting.“ Mohla si to racionalizovat, jak chtěla, ale přesně o tohle šlo. Ne že by jí to nějak vyčítal. Popravdě to považoval za úžasnou ukázku iniciativy od někoho, koho až dosud vnímal jako příliš připoutaného ke svým zkumavkám. „Proč právě v suterénu?“
Chvíli ho probodávala pohledem, než mu odpověděla. „Nejsou tam okna, která bych musela zakrývat.“ Oba otočili pohled k západní stěně překryté překližkou. „A nehrozí tak nebezpečí, že mě někdo vyruší.“
„Vyruší?“ Obočí mu vyskočilo až k linii vlasů. „Co tam dole ještě děláš, kromě spaní?“
„No…“ Catherine přejela palcem horní okraj monitoru a upřela oči na obrazovku.
„No tak, Cathy, mně to můžeš říct.“
„Neřekneš to doktorce Burkové?“
Načrtl si přes hruď velké X. „Na mou duši, na psí uši.“
„Zařídila jsem si tam dole malou laboratoř.“
Donald obrátil oči v sloup a vytáhl další bonbón. „Proč mě to vůbec nepřekvapuje? Našla sis perfektní skrýš, dokonalou příležitost k prostopášnému životu, a co v ní děláš? Pracuješ.“ Sklouzl ze stolu a přešel místnost k hromádce mikroskopů, chemikálií a malé odstřeďovačce. „Trávíš veškerý čas prací, Cathy. To není normální. Nevzpomínám si, že bych kdy byl v téhle laboratoři, aniž bys tu byla taky ty.“
„Jak jsi říkal, mám smysl pro zodpovědnost vůči své práci.“
„Jak jsem řekl, jsi cvok.“
Zvedla bradu. „Je pozdě. Co tady ještě děláš ty?“
Místo odpovědi začal přecházet po místnosti, šťourat do laserového zařízení, koukat na počítačové sjetiny a nakonec klepat prsty podél izolačních boxů. „Hej! Počkat!“ Trhavým pohybem palce ukázal na tmavý prostor mezi izolačním boxem a stěnou. „Co dělá venku? Doktorka Burková říkala…“
„Abychom je pouštěli z boxů jen tehdy, bude-li to absolutně nezbytné. Abychom je nikdy nenechávali volné o samotě. Není sám. Jsem tady s ním. A myslím, že je pro něj absolutně nezbytné, aby byl z boxu venku tak často, jak to jen jde. Musí mít podněty. On myslí, Donalde.“
„Jo, jasně.“ Ale přes všechnu vyzývavost v hlase se Donald nedokázal podívat číslu devět do očí. „Tak proč je nepustíš ven oba, aby spolu mohli hrát žolíky, nebo tak něco? Podívej, Cathy,“ obešel řadu monitorů, posadil se obkročmo na židli u počítače a položil si ruce na opěradlo, „můžeme si promluvit?“
Otočila se na židli k němu a v obličeji se jí rozhostil zmatený výraz. „Vždyť spolu mluvíme.“
„Ne, já myslím vážně si promluvit.“ Upřeně se zahleděl na své ruce a začal se šťourat v záděře na levém palci. „Promluvit si o tom, co tady ve skutečnosti provádíme. Musím ti říct, Cathy, že mi to dělá docela starosti. Tohle už daleko překročilo to, co doktorka Burková řekla, že budeme provádět. Chci říct, že rozhodně děláme víc, než jen vyvíjíme systém údržby a oprav.“
„Mluvíš o tom, co se stalo včera v noci?“
„Tak trochu, ale…“
„Už se to nestane. Dám si velký pozor, abych je už nenechala o samotě. Měli jsme velké štěstí, že se nepoškodili, když chodili venku bez dozoru.“
Donald prudce zvedl zrak a podíval se jí do očí. „Proboha, Cathy, včera v noci umřel mladý kluk a jediné, co ti dělá starosti, je, jestli se naše děsivá dvojka trochu nepomuchlala?“
„Je mi líto, co se stalo,“ řekla s upřímností v hlase, „ale když nad tím budu hloubat, život mu to stejně nevrátí. Číslo devět včera udělalo ohromný skok vpřed a to je to, na co bychom se měli soustředit.“
„Co když jen reagoval?“
Usmála se. „Pak nešlo o naprogramovanou reakci a musel se ji naučit sám.“
„Jo? A odkud?“ Donald se ohlédl a chvíli hleděl na číslo devět, sedící netečně u zdi. „To, co mu poskakuje v hlavě nahoru a dolů, jsou moje mozkové vlny a já jsem rozhodně nikdy nikoho neuškrtil.“
„To je velmi správná připomínka.“ Catherine se nad tím na chvíli zamyslela a svraštila obočí. „Možná bychom měli přizvat psychologa?“
„Jasně. Skvěle.“ Donald se otočil zpátky k ní a zamával rukama. Číslo devět za jeho zády pohyb sledoval očima.
„Poslat ho na psychoterapii. Odpověď desetiletí. Je čas podívat se realitě do očí, Cathy. Tenhle chlápek byl mrtvý a já myslím, že už není. Je na čase položit si otázku – co jsme to stvořili?“
„Život?“
„Plný počet bodů. A teď,“ jeho gesta byla čím dál rozmáchlejší a slova hlasitější, „co to přesně znamená? Nechme stranou, že vstává a chodí kolem, nechme stranou veškeré vědecké blábolení o propojení se sítí, a nechme pro tuto chvíli stranou, jestli jde o život starý nebo nový. Znamená to, že zde máme osobu. Právě takovou, jako jsem já. Až na to,“ mávl rukou k číslu devět, aniž by se otočil, „že tenhle hnije tam, kde právě stojí.“
~~~
Stojí.
To byl skoro ten příkaz. Číslo devět se pomalu postavil.
Byl rád, že slyší, jak mluví. Rád poslouchal její hlas. Toho druhého rád neměl. Ten druhý byl příliš hlučný.
Pomalu, jednou rukou opřený o box, ve kterém rozpoznal ten svůj, vykročil tiše vpřed.
~~~
„Takže mi tím říkáš, že zde máme živého člověka v mrtvém těle?“
„Ano! A co s tím budeme dělat?“
Catherine mu věnovala klidný pohled. „Bakterie udržují tělo ve funkčním stavu.“
„To jo, ale jen omezenou dobu. Je naživu a zároveň se rozkládá, a tebe to ani trochu netrápí. Chci tím říct – etické úvahy o správnosti vykrádání hrobů nechme stranou – že udělat někomu něco takového je prostě příšerné!“
„Samozřejmě že mě to trápí.“ Shrnula si vlasy z čela a všimla si, jak dobře číslo devět ovládá pohyby. Veškeré pozůstatky klátivé chůze byly pravděpodobně způsobeny pouze mechanickou poruchou v kolenou a bocích. „To, co podle mě opravdu potřebujeme, jsou čerstvější těla. Velké naděje vkládám do čísla deset.“
„Čerstvější těla!“ Donald ta slova skoro zavřeštěl. „Zbláznila ses?“
„Dospěla jsem k názoru, že čím dříve se bakterie aplikují, tím lépe působí.“ Její prsty se roztančily po klávesnici. Okamžik nato mu nabídla počítačovou sjetinu. „Nanesla jsem do grafu časový faktor v porovnání se životností bakterií a množstvím oprav, které jsou schopny provést. Myslím, že zjistíš, že mé závěry jsou nezpochybnitelné. Čím čerstvější tělo, tím déle vydrží a tím větší bude mít šanci na naprostý úspěch.“
Donald vzhlédl od papírů ke Catherine a rozšířily se mu panenky, když to náhle pochopil. Nevěděl, proč si toho nevšiml dřív. Možná mu zatemnily rozum peníze a sláva, o nichž neustále mluvila doktorka Burková. Možná mu stoupla do hlavy celá ta myšlenka na hraní si na boha a kříšení mrtvých. Možná to jen nechtěl vidět.
Když se podíval číslu devět do očí, viděl v nich člověka, a to bylo značně děsivé. Když podrobil stejnému zkoumání Catherine, to, co viděl, vůbec nepoznával, a to bylo vlastně ještě děsivější.
S bušícím srdcem vstal a začal couvat. „Ty ses zbláznila.“
Narazil lopatkami do čísla devět. Prudce se otočil a zaječel.
~~~
Ten zvuk mu působil bolest.
Ale on už se naučil, jak ho zastavit.
~~~
Donald zápolil s rukou, která mu svírala hrdlo, a zatínal nehty do mrtvé tkáně.
~~~
Catherine se zamračila. Vzbuzovalo to dojem, že číslo devět reaguje pouze na Donaldovo ječení. Ten zvuk mu podle všeho působil bolest, a tak ho zastavil. I bez dalších dat dospěla k očividnému závěru, že křičel i mladík včera v noci. Ale i tak, číslo devět opravdu aplikoval to, co se naučil včera v noci, na novou situaci – a to bylo pozitivní.
~~~
Ty vlhké zvuky byly lepší. A ještě lepší bude naprosté ticho. Zesílil stisk.
~~~
Pusť! Pusť! Tento příkaz byl implantován. Číslo devět bude muset uposlechnout. To slovo burácelo Donaldovi v lebce, ale nedokázal ho dostat ven. Svět kolem něj zrudl. Pak zfialověl. Nakonec zčernal.
~~~
Číslo devět se podíval, co to drží, a pak zvedl očí k ní. Pomalu natáhl paži a mrtvé tělo jí nabídl.
Ona se rovněž podívala dolů. A pak nahoru. Potom přikývla a on věděl, že udělal správnou věc.
~~~
„Polož ho na stůl.“ Zatímco číslo devět vykonával její povel, Catherine uložila program, na kterém právě pracovala, a natáhla do systému vzorec Donaldových mozkových vln. Potřebovala čerstvé tělo, na kterém by si ověřila svou hypotézu. A teď ho měla.
Dokonalé. Dokonce i bakterie už měla vypěstované. Jenže je měla v druhé laboratoři v suterénu, protože jí doktorka Burková řekla, aby přestala plýtvat drahocenným časem vyhrazeným experimentům na něco, co stejně nevyužije. Teď mohla zapojit síť a pak si dojít pro bakterie, nebo mohla nejdříve jít pro bakterie a nechat Donalda, jak byl, anebo…
Rychlými pohyby – ať už se rozhodla pro cokoli, nejdůležitějším faktorem byl čas – otevřela izolační box, v němž bylo svého času uloženo číslo osm. Když ho dá dovnitř, přinejmenším ho udrží v chladu, než si doběhne dolů. Když se rozhodla, položila jemně číslu devět ruku na rameno.
„Dej ho dovnitř.“
~~~
Číslo devět ten box znal.
Hlava patřila takto.
Nohy patřily takto.
Paže položit rovně podél těla.
~~~
„Dobře.“ Catherine se pochvalně usmála, sklopila víko a aktivovala chladicí jednotku. Zamykat box se neobtěžovala. Nebude pryč dlouho. Lehkým tlakem odvedla číslo devět ke stěně, aby nepřekážel. „Zůstaň tady. Nechoď za mnou.“
Když pádila ke dveřím, nevydávaly gumové podrážky na kachličkách žádný zvuk.
~~~
Zůstaň tady. Nechoď za mnou.
Chtěl být s ní, ale udělal, co mu řekla.
~~~
Henry hleděl na nouzový východ. Zjevně nemohl vejít do budovy stejnou cestou, jakou z ní vyšel ten tvor. I když s problémem nepřítomnosti vnější kliky se mohl nějak vypořádat, s poplašným zařízením nedokázal udělat vůbec nic. Zvenčí ho nemohl ani zničit. Musela existovat i jiná cesta dovnitř.
Okna v přízemí byla mezi drátěnými mřížemi a sklem zabedněná navíc překližkou a rychlá prohlídka ukázala, že jsou podobným způsobem zahrazena a zadrátována i ze strany. Když se zklamaně vrátil k nouzovému východu, vrazil Henry prsty pod spodní okraj mřížoví a zkusmo zatáhl. Jestli bude nutné uplatnit přímý přístup…
Šrouby vyjely z betonové zdi a postranní mříže se začaly za kovového skřípání ohýbat.
Špatný nápad. Ztuhl a poslouchal, jestli někdo nejde. V dálce slyšel pleskat o beton kožené podrážky a cítil, jak se přibližují dva životy. Poodstoupil od budovy, splynul s nocí a čekal.
„… a on povídá: ‚Chicago? Za čtyři? Ty ses asi zbláznil. Vsadím se s tebou o dvacet babek, že se nedostanou ani ze čtvrtfinále.‘ Na to jsem kývl a za pár dní ho o tu dvacku zkásnu.“
„Páni, chlape, jak můžeš v takové době myslet na hokej?“
„V jaké době?“
„V baseballové sezóně, člověče. Začala šestého. Co máš co myslet na hokej, mluvit o hokeji a sázet na hokej, když už začala baseballová sezóna?“
„Ale hokejová sezóna ještě neskončila.“
„Možná ne, ale měla by. Proboha, jestli to takhle půjde dál, bude se starý dobrý Stanley Cup předávat v červenci.“
Oba muži měli na sobě uniformu univerzitní ostrahy, oběma táhlo na čtyřicítku, byli vyzbrojeni baterkami a na opascích se jim houpaly obušky. Jeden z nich měl váhu přenesenou na špičkách chodidel, jako by vyzýval svět, aby si něco zkusil. Ten druhý vyvažoval ohromné břicho mohutnými rameny a pažemi. Prošli pár centimetrů od stínu, kde se skrýval Henry, a ani netušili, že jsou sledováni.
„Tyhle dveře?“
„Jo.“ Zaklepal na ocel masitou rukou, až zadrnčela. „Nějaký zasraný študácký génius si tudy nejspíš zkracoval cestu z nové budovy katedry přírodních věd.“
„Zkracoval cestu? Potmě?“
„V jaké tmě? Nechávají svítit každé jedno světlo ze čtyř, pro všechny případy.“
„Pro jaké případy?“
„To vážně netuším, ale tady se svítí pořád.“
„Tak tomu říkám plýtvání penězi.“
„To mi povídej. Možná kdyby zhasli a začali šetřit, mohli by si dovolit tuhle králíkárnu zbourat a postavit to kryté parkoviště.“
„Kryté parkoviště? Teda, to ti povím, že něco takového bychom tu vážně potřebovali.“
Od Parthenonu ke krytému parkovišti… Může vůbec civilizace klesnout ještě hlouběji? uvažoval Henry, zatímco hlídka pokračovala v obchůzce. S rukama vraženýma do kapes se otočil k nové budově katedry přírodních věd, jasně osvětlené stavbě ostře kontrastující s tmavým a zabedněným objektem, který nahradila. Takže budovy jsou propojené. Ten tvor vešel do staré a doktorka Burková pracuje v nové – společně s několika stovkami dalších lidí. Přesně ten druh informace-neinformace, jaké Vicki a Celluci sbírali celý den. Pojďme se podívat, jestli jim nějaké odpovědi dokáže poskytnout noc.
Strážný u hlavního vstupu zaznamenal pouze krátký závan vzduchu, který mu zatřepal novinami, ale už ne pohyb, který ho vyvolal. Jakmile se ocitl uvnitř, zamířil Henry tiše do nižších podlaží na severním konci budovy. Protože spojení mezi budovami nebylo zvenčí vidět, muselo se nacházet pod zemí.
V přízemí narazil na pach, který znal. Nebo spíše na zvrácenou nápodobu pachu, který znal. Poslední tři dny strávil ve tmě šatníku Marjory Nelsonové, obklopen jejím oblečením, a tak si vyskládal kousky a útržky jejího života. Pach její smrti, oloupené o klid a přinucené k návratu ke groteskní existenci, ulpíval na kachličkách a omítce prakticky stejně, jako lpěl na okně Marjoryina bytu.
Vedl ho k průchodu, skrze něj, nahoru po schodišti, dlouhou chodbou, vzhůru po dalším schodišti, prázdným přednáškovým sálem s dírami v podlaze po vytrhaných lavicích. Nakonec ho zavedl do chodby, kde už byl pach zvrácenosti tak hustý, že nebylo možné odlišit jednotlivé stopy.
V půlce chodby prosvítal pod jedněmi dveřmi uzounký proužek světla.
Slyšel tiché hučení elektronického zařízení, slyšel servomotory, slyšel tlukot srdce.
Žádný život necítil.
Když se pokusil přistoupit blíž, nohy mu vypověděly poslušnost.
Henry Fitzroy, vévoda z Richmondu a Somersetu, nemanželský syn Jindřicha VIII., byl vychován ve víře ve fyzické zmrtvýchvstání těla. Až nastane Soudný den a Pán k sobě povolá věrné, přijdou nejen jako duše, ale oděni tělem. Po celých sedmnáct let svého života chodil téměř každý den do kaple a tato víra tvořila samotné základy jeho náboženské výchovy. Dokonce i když se jeho královský otec odvrátil od Říma, vzkříšení těla zůstalo.
Čtyři sta padesát let sice jeho pohled na náboženství změnilo, ale ani tak se mu nikdy nepodařilo své rané výchovy zbavit. Byl vychován jako katolík šestnáctého století a – v jistých ohledech – katolíkem šestnáctého století i zůstal.
Nemohl vkročit do té místnosti.
Ale když to neuděláš ty, tak kdo? Rozštípl prsty kousek dřevěného obložení. Michael Celluci? Opravdu mu chceš věnovat takovou šanci? Příležitost zachránit dámu v nesnázích, zatímco ty se budeš třást pověrčivým strachem? Nebo snad Vicki? A co tvoje přísaha, že ji toho ušetříš?
Podařilo se mu udělat krok, spíš krůček, směrem ke dveřím. Kdyby mu přirozenost umožňovala, aby se potil, zanechala by jeho ruka na stěně vlhký otisk. Tak aspoň zaryl prsty do omítky.
Legendy daly jeho druhu označení nemrtví, ale navzdory tomu, jak se to jevilo lékařským autoritám jeho doby, on nezemřel, pouze prošel proměnou. Mrtví v místnosti stáli vzpřímeně a chodili. Byli okradeni o šanci na život věčný. Připraveni o Boží milost…
Nenechám se ovládat minulostí na úkor Vicki.
Dveře byly odemčené.
Místnost za nimi byla obrovská a táhla se do poloviny délky chodby. Henry zvedl ruku a zastínil si citlivé oči před ostrým světlem bílých zářivek. Přitom si všiml, že všechna okna byla pečlivě zakryta, aby žádné světlo neuniklo ven a neprozradilo, že se místnost používá. Nerozpoznal takřka žádný z přístrojů, které vyplňovaly většinu využitelného prostoru. Na rozdíl od precedentu popsaného ve fantastické literatuře bylo k provádění těchto zvráceností očividně zapotřebí víc než jen skalpel a bleskosvod.
Možná bych je poznal, kdybych místo románů pro ženy psal sci-fi, zamumlal si pro sebe a pomalu kráčel vpřed s démony svého dětství v patách.
Puch té ohavnosti nabyl na takové pronikavosti, že mu pokryl vnitřní stranu nosu, úst a plic a jako hustý sliz se mu rozlezl po těle. Nezbylo mu než doufat, že se mu ho časem podaří zbavit a nebude nucen nést ho s sebou věčností jako neviditelné Kainovo znamení.
Pod okny stály vyrovnané mosazné nádoby, byly tu police s chemikáliemi, dva počítače a jedny dveře vedoucí do téměř prázdného skladiště. Dveře, které z něj ústily na druhé straně, byly zamčené.
Nakonec, když už to nemohl dále odkládat, se Henry obrátil k pomalému a pravidelnému srdečnímu tepu, jehož si byl až příliš dobře vědom od chvíle, kdy vešel do místnosti.
Ten tvor stál za řadou kovových boxů. Každý z nich byl dva a půl metru dlouhý a přes metr široký. Byly příliš velké, než aby mohlo jít o rakve, a Henrymu připomínaly vnější sarkofág, který tři tisíce let věznil nemrtvého staroegyptského čaroděje. Většina elektronického hukotu, který Henry vnímal, pocházela právě z nich. Mechanické zvuky vycházely z tvora samotného.
Henry se opatrně plížil podél stěny, aniž by vstupoval do přímé linie jeho pohledu. Když se dostal na tvorovu úroveň, zastavil se a přinutil se vzít na vědomí to, co viděl.
Nečesané tmavé vlasy spadaly podél protáhlého obličeje, jehož zelenošedá pleť měla vzhled jemně šupinaté kůže, a vrcholek hlavy přidržovalo na čele několik stehů černé nitě. Nos, který byl zjevně několikrát zlomený, se v křivé linii táhl až k fialově šedým rtům, jež se už nebyly schopny přes slonovinově bílý oblouk zubů zcela uzavřít. I s přihlédnutím k mrtvolnému sesychání bylo přes modrou sportovní mikinu stále vidět šlachovité svaly a mohutné kosti. Tento tvor býval muž. Muž, který nezemřel v příliš vysokém věku.
Jeho hrudník se zvedal a klesal, ale tvor nejevil známky toho, že vnímá.
Dobrý bože! Henry udělal krok vpřed. A pak další. Potom se k němu otočil čelem.
Mělo to otevřené oči.
~~~
Číslo devět čekal. Ona se brzy vrátí. Viděl, jak do místnosti vchází ten divný, a sledoval, jak se k němu blíží. Divný si ho prohlížel. Odvrátil zrak.
~~~
Henry zavrčel, přerušil kontakt a odskočil.
Bylo to živé.
Jeho tělo bylo mrtvé.
Ale to žilo.
Ať to udělal kdokoliv, měl by být uvržen do věčného zatracení!
Roztřesen hněvem a dalšími emocemi, které se nedaly tak snadno pojmenovat, položil Henry ruce na víko boxu před sebou. Marjory Nelsonová, Vickiina matka, musela být v jednom z nich. Teď už si nebyl jistý, co udělá, až ji najde.
Předáme je detektivu Fergussonovi. To se v obecné rovině lehce řeklo.
A co udělá detektiv Fergusson?
Otevřel box.
Pach nedávné smrti, ještě ničím neposkvrněné, se zvedl spolu s víkem a Henry na okamžik pocítil naději – ale tělo v boxu nepatřilo Marjory Nelsonové. V plastové dutině, na polstrované podložce, spočívalo tělo mladého asiata s fialovými otisky prstů kolem hrdla, vytřeštěnýma očima a vyplazeným jazykem. Byl mrtvý tak krátkou dobu, že příval krve způsobený škrcením ještě nestačil opustit jeho tvář.
Marjory Nelsonová náhle pozbyla důležitosti. Ona již byla ztracená a nemohl pro ni udělat nic víc než ji najít. Tohoto chlapce ještě zachránit mohl.
Rychlým pohybem zavřel vytřeštěné oči, pak mu vsunul paže pod kolena a ramena a vytáhl zmrazené tělo ven. Chlapcova váha byla zanedbatelná, ale špatně se nesl, a on se musel posouvat bokem, než se mu podařilo vyjít zpoza řady boxů a otočit se.
„Co si myslíš, že děláš?“
Zahlcen puchem té ohavnosti Henry její příchod nejenže necítil, ale ani neslyšel, protože měl uši nastražené pouze k tlukotu srdce, které žádný zvuk vydávat nemělo. Jelikož na jemný přístup neměl náladu, otočil hlavu, aby jí pohlédl do očí a přikázal jí odejít, ale pod povrchovým zdáním příčetnosti nenacházel nic, čeho by se mohl dotknout. Její myšlenky se točily v nekonečné spirále a bloudily odnikud nikam.
Světlé oči se zúžily. Bledé tváře zrůžověly. „Zastav ho,“ řekla.
Kolem Henryho ramen se sevřely silné ruce a smýkly jím zpátky. Za zády cítil dýchající smrt. Tohle není život! křičely jeho smysly. Po celém těle cítil odporné mravenčení. Upustil mrtvého chlapce, vnímal, jak je zvednut a mrštěn proti jakémusi povrchu, který pod silou toho nárazu trochu povolil. Mrskl sebou a vzhlédl vzhůru právě včas, aby viděl, jak se nad ním zavírá víko.
„NE!“
~~~
„Ještě se nevrátil.“
Celluci sebou prudce trhl, až mu hlava bolestivě poskočila na ztuhlém krku. „Co…?“
„Ještě se nevrátil,“ zopakovala Vicki stojící uprostřed obýváku s rukama těsně ovinutýma kolem sebe. „A už skoro svítá.“
„Kdo se ještě nevrátil? Fitzroy?“ Celluci si zakryl rukou zívnutí tak široké, že mu při něm málem praskla čelist, a podíval se na hodinky. „6:12. Kdy má vyjít slunce?“
„6:17,“ odpověděla Vicki. „Má pět minut.“ Zachovala si bezvýraznou tvář i hlas a ohlásila pouze fakta a nic než holá fakta, protože měla strašný strach, že kdyby dala prudké panice, která jí zevnitř drásala útroby, sebemenší šanci, už by se jí nepodařilo znovu ji ovládnout.
Celluci obrannou reakci poznal. Na celé planetě neexistoval jediný policajt, který by alespoň jednou nepoužil osobní výcvik k tomu, aby zakryl osobní hrůzu. Ti, kteří si všechno moc připouštěli, ho používali často. On je občas využíval. Se ztuhlými klouby se zvedl z křesla, ve kterém předtím usnul, a zamumlal: „Jak k čertu víš, kdy vychází slunce?“
Náhle si uvědomil děsivou možnost. Že by Fitzroy… že by… jeho mysl se vzpírala proti samotné myšlence vysávání krve, proti sycení. Že by s ní Fitzroy byl tak často, až se mu začala podobat? Copak to nefungovalo právě nějak takhle? Vrhl úzkostný pohled na zrcadlo nad pohovkou a s úlevou zjistil, že v něm stále vidí její odraz. Pak si uvědomil, že Fitzroy sám se v něm odrážel právě tak zřetelně. „Neměníš se v… v jednoho z nich, že ne?“ zavrčel.
Vicki si posunula brýle hřbetem ruky. „O čem to sakra mluvíš?“
„Jak víš, že slunce vychází v 6:17?“ Měl chuť přejít pokoj a třepat s ní tak dlouho, dokud mu neodpoví, a jen stěží se dokázal ovládnout.
„Četla jsem to včera v novinách.“ Svraštila obočí, zmatená nečekaným útokem. „V čem je tvůj problém, Miku?“
Četla to včera v novinách. „Promiň, já, ehm…“ Pocítil tak silnou úlevu, až se mu z ní udělalo slabo a zatočila se mu hlava. Rozhodil omluvně rukama a povzdechl si. „Myslel jsem, že se začínáš stávat tím, čím je on,“ řekl tiše, „a měl jsem strach, že tě ztratím.“
Vicki si skousla dolní ret mezi zuby a dlouho na něj hleděla, přestože v bledém světle vycházejícího slunce stěží dokázala rozeznat jednotlivé rysy jeho tváře. Protože už neměla energii, kterou by mohla vrhnout do popření, vycítila jeho starostlivost, strach, jeho lásku – a věděla, že ji ničím nepodmiňuje, že jí neklade podmínky. K jejímu překvapení to její vědomí sebe sama neoslabilo, naopak ji to vzpružilo a cítila se silnější. Dokonce i panika kvůli Henrymu trochu polevila. Zvlhly jí oči.
Nebudu plakat.
Polkla knedlík, který se jí vytvořil v krku, a řekla: „Takhle to nefunguje.“
„Dobře.“ Zaslechl v jejím hlase když ne přímo přijetí, tak aspoň přikývnutí, a byl pro tuto chvíli ochoten nechat to být.
V pokoji se citelně rozjasnilo.
Vicki se otočila k oknu a znovu se objala pažemi. „Roztáhni závěsy.“
Oba slyšeli nevyslovený dovětek. Roztáhni je ty, protože já nemůžu. Protože mám strach z toho, co bych za nimi mohla uvidět.
„Kdo ti dělal otroka minulý rok?“ zabručel Celluci, aby to nějak zamluvil.
Vypadalo to, že bude nádherný den. Několik tuctů ptáků hlučně vítalo úsvit a vzduch byl tak průzračný, jak bývá pouze na jaře. Podle jeho hodinek bylo 6:22. „Jak dlouho vydrží na slunci?“
„Nevím.“
„Půjdu se podívat ven. Pro případ, že se dostal skoro až k domu.“
Ke dveřím se neplazila žádná zčernalá a pokroucená postava. Na parkovišti nebyla vidět hromádka popela ve tvaru ležícího muže. Když se Celluci vrátil dovnitř, našel Vicki stát tam, kde ji zanechal, a hledět z okna.
„Není mrtvý.“
„Vicki, to nemůžeš vědět.“
„No a?“ Svírala čelisti tak silně, až jí začalo bušit ve spáncích. „Není mrtvý.“
„Tak dobře.“ Celluci přešel místnost a jemně ji otočil čelem k sobě. „Ani já tomu nechci věřit.“ Byla to pravda, nechtěl. Nechápal dobrou polovinu pocitů, které v něm Fitzroy vyvolával, ale jeho smrt si nepřál. „Tak tomu nebudeme věřit společně.“
Společně. Vicki se zamračila, aby zarazila hrozící příval slz, a přikývla. Společně znělo mnohem lépe než sama.
~~~
Cítil úsvit. I přes hrůzu, zuřivost a paniku cítil příchod rána. Na okamžik soustředil síly a celým tělem se napřel proti víku svého vězení. Pak se zhroutil zpátky na podložku a zůstal bez hnutí ležet.
Známý dotek slunce chvějícího se na okraji obzoru mu projasnil rozum. Příliš dlouho si uvědomoval pouze pronikavý puch té ohavnosti a bolest, kterou si způsoboval, jak se snažil osvobodit. Nyní znovu věděl, kým je.
Právě včas, aby ztratil vědomí sebe sama v nadcházejícím dni.
~~~
Protože musela pracovat sama, trvalo to Catherine až do sedmi, než skončila s přípravou Donaldova těla a napojila ho na box čísla devět. Původně měla v úmyslu použít box patřící číslu osm, ale vetřelec, kterého v něm zamkla, ji přinutil změnit plány. Číslu devět nijak neublíží, když zůstane chvíli venku. Možná to pro něj bude i lepší.
Zívla a protáhla se, přemožena náhlým vyčerpáním. Měla za sebou dlouhou a rušnou noc a zoufale potřebovala pár hodin spánku. Neustálé bušení z boxu čísla osm bylo velmi otravné a během jistých delikátních zákroků dokonce víc než jen trochu rušivé. Skoro znovu zapnula mrazicí jednotku, aby ho trochu zchladila.
Jaká škoda, že když bušení konečně ustalo, byla už skoro hotová a mohla si nastalé ticho vychutnat jen krátce.
2024 ©