Deset
To je směšné. Je 11:30. Vicki už nejspíš spí. Celluci seděl v autě a hleděl na temnou siluetu farmářské usedlosti. Nebo je přinejmenším v posteli. Rozhodl se myšlenku dále nerozvádět. V kuchyni se svítí. Někdo je vzhůru. Alespoň bych se mohl ujistit, že je to ten pravý… „Kristepane!“
Bílá hlava hledící do okénka na straně řidiče patřila největšímu psovi, jakého kdy v životě viděl. Zdálo se, že je zčásti vlčák, a zčásti malamut, a kdyby nevěděl, že je to nesmysl, byl by přísahal, že zčásti i vlk. Nevypadal, že by byl rozzuřený, jen zvědavý, a jeho oči… Nemohl se rozhodnout, jestli jsou jeho oči opravdu tak zvláštní, jak si myslel, nebo jestli je nějak nezkresluje sklo, tak otevřel okno natolik, aby se do něj vešla hlava, ale už ne ramena, a prst nechal na tlačítku pro případ, že by se na něj potvora vrhla.
Dovnitř, přes hranu okénka, nestrčilo zvíře ani vous, ale jeho vlhký černý čenich se několikrát zachvěl, jak z auta unikl do noci chladný vzduch.
Opravdu měl zvláštní oči, nebylo to jen sklem. Celluci si nebyl úplně jistý, v čem spočívá rozdíl, ale ještě nikdy neviděl psa žádné rasy, jehož oči by se tolik podobaly lidským.
Náhle se veliký pes otočil a se štěkotem uháněl k domu a jeho bílé tělo se na černém pozadí noci lesklo jako negativ.
Celluci si uvědomil, že rozhodnutí právě padlo i bez něj a vypnul motor. Byl ohlášený. Teď už mohl klidně vejít dovnitř.
„Vicki. No tak, Vicki. Probuď se.“
Vicki se snažila ignorovat jak hlas, tak ruku, která jí jemně lomcovala ramenem, ale její tělo ji navzdory veškeré snaze zradilo a začalo se probírat ze spánku. Nakonec to vzdala, zamumlala něco sprostého a sáhla po brýlích. Studené prsty ji uchopily za zápěstí a pomohly jí hledat. Vůbec se nenamáhala s otevíráním očí, dokud neměla brýle na svém místě – proč taky, stejně by nic neviděla.
V matném světle dopadajícím z chodby nezřetelně rozeznávala tmavší siluetu muže. Musel to být Henry, nejen proto, že to byl jediný dospělý muž v domě, který měl ve zvyku chodit oblečený. Prozradila ho také nízká teplota doteku.
„Henry, lichotíš mi, ale jsem úplně mrtvá. Zmiz.“
V jeho odpovědi byl slyšet úsměv. „Příště budu schopen odvést větší kus práce. Ale proto jsem tě nevzbudil. Máme společnost a myslím, že bys měla radši vstát.“
„Kolik je hodin?“
„11:33.“
Vicki digitální čas nesnášela, jen závodní koně a obhájci u soudu potřebovali mít čas života změřený na sekundy. „Právě jsem usnula. Nemohlo by to počkat do rána?“
„Myslím, že ne.“
„Tak dobře.“ Povzdechla si a vytáhla nohy zpod deky. „Kdo je to?“
„Detektiv-seržant Michael Celluci.“
„Řekni to ještě jednou!“
„Detek…“
„Já tě slyšela hned napoprvé. Zavři dveře a rozsviť.“
Udělal, co po něm chtěla, a zakryl si oči před náhlým prudkým světlem.
Šaty, které měla na sobě odpoledne, musely stačit. Celluci už ji viděl vypadat hůř. „Jsi si jistý?“
„Naprosto. Mrak auto zkontrolovala hned, jak přijelo. Řekla, že cítí pistoli, tak jsem to rychle omrkl. Je to Michael Celluci. Vzhledem k okolnostem, za jakých jsme se seznámili, na něho jen tak nezapomenu.“
Vicki na setkání Henryho a Celluciho moc vzpomínek neměla, ale vzhledem k tomu, že byla v tu chvíli vyčerpaná, krvácela a byla na nejlepší cestě stát se obětí pro démona, nebylo na tom nic překvapivého. „Co ten tady k čertu dělá?“
„Nevím.“ Henry se opřel o zeď, počkal, až si natáhne přes hlavu tričko, a pak pokračoval. „Ale myslel jsem, že bys u toho možná chtěla být, až to zjistíme.“
„Možná?“ Nazula si nohy do sandálů, a než aby hledala kartáč, prohrábla si vlasy prsty. „Jeho vysvětlení bych si nenechala ujít za žádné peníze, a jestli se nestalo něco fakt vážného, co bych musela vědět okamžitě – a ať se propadnu, jestli vím, co by to mohlo být – budu mu k tomu taky chtít říct pár slov.“
Protože Henry rozhodně zamýšlel žít dalších čtyři sta padesát let, nechal si první odpověď, která mu přišla na jazyk, pro sebe.
„Detektiv-seržant Michael Celluci, madam. Je tady Vicki Nelsonová?“
„Ano, je tady. Henry ji šel vzbudit.“
„To není nutné.“ Henry ho musel vidět přicházet k domu a poznat ho. Jestli je to opravdu tak, má oči jako sova. Já neviděl ani vlastní nataženou ruku, je zamračeno. „Je pozdě. Můžu se vrátit zítra, když vím, že jsem tu správně.“
„Nesmysl.“ Žena mu ustoupila z cesty a pokynula do kuchyně.
„Jedete sem až z Toronta, tak to už tu chvíli počkejte. Hned bude dole.“
Jestli ji šli vzbudit, opravdu neměl na vybranou. Jediné, co bylo horší než nechat Vicki vytáhnout z postele, bylo nechat ji vytáhnout z postele a pak bez vysvětlení odejít. Zastrčil odznak a průkaz zpátky do kapsy a následoval ženu do kuchyně, přičemž nespouštěl z očí obrovitého bílého psa, který jej sledoval z protější strany místnosti. To je směšné. Jedna noc navíc nic nezmění. A rozhodně nebude mít radost z toho, že ji vzbudil.
Přišel ještě červený pes a posadil se vede bílého. Nevypadal moc šťastně, že ho vidí. Taky vypadal ještě větší, čemuž bylo vzhledem k velikosti prvního těžké uvěřit. Trochu se zavrtěl na židli. „Co, ehm, co je to za psy?“
„Pocházejí z nějakého obskurního evropského loveckého plemene. Nejspíš jste o něm nikdy neslyšel.“
„Něco jako vlčák?“
„Něco takového, ano.“ Přitáhla si židli, posadila se a upřela na něj podivně pronikavý pohled. „Jmenuji se Nadine Heerkensová-Wellsová a tuhle farmu vedeme s manželem. Vicki pro nás v současné době pracuje. Je tu něco, co bych měla vědět, detektive?“
„Ne, madam. Vás se to netýká.“ Popravdě měl problémy vyrovnat se se skutečností, že by tato žena a muž, za kterého Henryho Fitzroye považoval, mohli být přátelé. I když byla po fyzické stránce velmi atraktivní, s rovnými vlasy a takřka exotickými rysy, z okolního prostředí vyplývalo, že je chudá jako kostelní myš. Její zmačkané šaty bez rukávů vypadaly, že je právě zvedla z podlahy a hodila na sebe. A kolem se válí tolik oblečení, že by se do něj mohlo obléct půl tuctu lidí. Tedy za předpokladu, že jim na eleganci moc nesejde. Žádný kus nábytku nevypadal, že by byl méně než deset let starý, v každém koutě se povalovaly chomáče chlupů a celá kuchyně působila ošuntělým dojmem, který naznačoval, že peněz nemají právě nazbyt.
Samozřejmě, veškeré peníze, co ušetřili, mohli klidně utratit za krmení pro psy.
Uslyšel na schodech kroky, vstal ze židle a otočil se ke dveřím vedoucím na chodbu.
„Tak dobře, Celluci. Co se děje?“ Vicki se zastavila sotva na šířku dlaně od jeho hrudníku a upřeně se mu zadívala do obličeje. „Doufám, že někdo umírá…“ Tón jejího hlasu dodával: …protože jestli ne, tak bude.
„Co se ti sakra stalo s hlavou?“
„S čím? Jo, tohle. Měla jsem odpoledne autonehodu. Myslím, že jsem se uhodila o palubní desku.“ Zabubnovala prsty ve vzduchu nad fialovozeleným otokem. „V nemocnici mi řekli, že je to jen boule. Vypadá hrozivě, ale skutečné zranění to není.“ Zúžila panenky a při tom pohybu jí brýle sjely dolů. „Jsi na řadě.“
Henry, stojící mezi dveřmi do kuchyně, skryl úsměv. Vicki si zjevně myslela, že Celluci má právo o nehodě vědět. Když mu o ní říkala, ztratil její postoj i hlas vyzývavý charakter. Jakmile skončila, byl zpátky. Celluci zhluboka nabral vzduch do plic a pomalu vydechl.
„Můžeme si promluvit v soukromí?“
„V soukromí?“
Letmo jí pohlédl přes rameno na Henryho. „Jo. V soukromí. To jako, že bych s tebou chtěl mluvit o samotě.“
Vicki se zamračila. Tenhle výraz už viděla. Přeloženo do zdvořilého jazyka znamenal, že se chystá někoho zatknout. Proč by se měl tak dívat na Henryho… „Půjdeme do tvého auta.“
„Já myslel, že potmě nevidíš.“
„Vím, jak vypadáš.“ Popadla ho za loket a táhla ho ke dveřím, a než odešli, řekla všem v místnosti: „Dlouho se nezdržím.“
V okamžiku, kdy se ocitli mimo dům, se Petr protáhl a řekl:
„Zajímalo by mě, proč nechtěla použít obývák.“
Henry se zazubil. „Kde bys slyšel každé jejich slovo?“
„No…“
„Vicki má poměrně slušnou představu o tom, jak dobře dlaci slyší.“ Přistoupil k oknu a zahleděl se přes trávník k Celluciho vozu. „A ví, jak dobře slyším já.“
„Takže?“
Poklepal prsty na volant. Kde jen začít? „Jde o tvého přítele, pana Fitzroye.“
Vicki si odfrkla. „Nepovídej.“
„Trochu jsem se šťoural v jeho biografických údajích…“
„Co žes udělal?“
Ignoroval její přerušení a pokračoval: „…a narazil jsem na pár nesrovnalostí, o kterých bys, myslím, měla vědět.“
„Předpokládám, že jsi měl pro tohle zneužití policejní pravomoci důvod!“ Napětí v čelisti jí tlačilo na spánek, vyostřovalo bolest a šířilo ji po celé lebce, ale Vicki neměla odvahu povolit. Jestli Celluci objevil Henryho tajemství, musela o tom vědět. Nemohla si dovolit ztratit se v zuřivé hádce. Později.
Celluci slyšel v jejím hlase potlačený zlobný tón a viděl, jak se v bledém oválu její tváře semkly rty. Neměl tušení, proč se snaží ovládnout temperament, věděl však, že to dlouho nevydrží, takže by měl čas, který má, radši využít.
„Ten důvod, Celluci.“
„Myslíš, že to, k čemu došlo na jaře, jako důvod nestačí?“
„Ne. Jestli jsi začal pátrat až teď, nestačí.“
„Co tě vede k představě, že jsem začal až teď?“
Všiml si, jak jí přes rty přelétl lehký úsměv. Nevypadal ani trochu přátelsky.
„Jedeš sem až z Toronta, vpadneš do cizího domu o půl dvanácté v noci, necháš mě vytrhnout ze spánku a vyvléct z postele, a ještě chceš, abych věřila, že jde o informaci, kterou máš už měsíce? Kápni božskou, Celluci, důkazy svědčí proti tobě.“
„Podívej,“ otočil se k ní, „tvůj přítel není to, za co ho máš.“
„Za co ho mám?“ To neznělo dobře.
„To já nevím.“ Celluci zvedl ruce k nebesům. „K čertu, jasně že vím. Myslíš si, že je to exotický týpek z červené knihovny, který tě bude zvát na večeře u vína a nabídne ti romantické noci ve světle měsíce…“
Vicki cítila, jak jí poklesla čelist.
„…ale v jeho minulosti jsou takové díry, že by jimi projel náklaďák. Všechno ukazuje k jedinému závěru. Určitě je hluboce zapletený do organizovaného zločinu.“
„Do organizovaného zločinu?“ Její hlas byl plochý a bez sebemenšího zabarvení.
„To je jediné řešení, které odpovídá všem skutečnostem.“
Vyprskla. Jednoduše si nedokázala pomoci. Už to prostě nedokázala déle zadržovat.
Celluci se naklonil dopředu a snažil se číst v jejím výrazu tváře. Až překoná počáteční šok, bude chtít slyšet, co vypátral.
Vicki se podařilo zopakovat slova organizovaný zločin, než se přestala ovládat.
Díval se, jak se směje, a uvažoval, jestli by ji neměl praštit. Vždycky se mohl vymluvit na hysterický záchvat.
Nakonec se jí podařilo získat sebekontrolu.
„Jsi připravená poslouchat?“ otázal se skrz zaťaté zuby.
Vicki zavrtěla hlavou, natáhla ruku, shrnula mu z čela dlouhou loknu černých vlasů – na to, aby věděla, že tam je, ji vidět nepotřebovala. „Když ponechám pro tento okamžik tvé důvody stranou, víc už se mýlit nemůžeš. Věř mi, Miku, Henry Fitzroy do organizovaného zločinu zapletený není. Na žádné úrovni a do žádného druhu.“
„Ty s ním spíš, viď?“
Tolik k jeho důvodům. Pod otázkou a skrze ni rezonovalo jsi moje. Bohužel nemohla jeho zastaralý způsob uvažování konfrontovat hned, představoval pro Henryho příliš velké potenciální nebezpečí. „Co to s tím má společného?“
„Že nebudeš ochotná věřit…“
„Blbost! Jsem dokonale ochotná věřit, že jsi šovinistický, majetnický hajzl, a spím s tebou taky.“ Tak to bychom měli dobré úmysly.
Neměl v úmyslu křičet tak hlasitě, ale jeho hlas prakticky zaburácel v těsném prostoru auta ozvěnou. „Vicki, já ti povídám, že mimo jakoukoli pochybnost nemá Henry Fitzroy… Co to k čertu bylo?“
„Co bylo co?“ Vicki mžourala skrz okno, tmou ale proniknout nedokázala. Posunula si brýle na nose. Nepomohlo to.
„Něco proběhlo kolem. Mohl to být jeden z velkých psů. Vypadal, že je možná zraněný.“
„Do prdele!“ Než stačila doznít poslední slabika, byla venku z auta a na půli cesty k domu. Okolo ní panovala absolutní tma, až na matný čtverec světla, který představoval kuchyňské okno. Je to velký dům. Jak bych ho mohla minout? Pak si vzpomněla, jak ji Henry první noc varoval, že se pěšina stáčí. Příliš pozdě. Zakopla, upadla a zabořila ruce do kypré půdy zahrady.
„Pojď.“ Celluci ji zvedl na nohy a pevně ji držel za ruku. „Jestli je to tak důležité, budu tvýma očima.“
Společně vběhli do kuchyňských dveří – právě včas, aby viděli, jak mohutné červenohnědé tělo kleslo na podlahu a po srsti na hrudi se mu rozlévá tmavší rudá skvrna věštící smrt.
„Na Hroma je moc velký,“ vydechla Vicki a snažila se vyškubnout z Celluciho sevření. „To musí být…“
A pak se veškeré pochybnosti rozptýlily, protože obrysy těla trochu zmatněly a pak už krev tryskala z ošklivé rány táhnoucí se přes pravou stranu Donaldových žeber.
Vicki a Nadine klesly vedle zraněného dlaka zhruba v tom samém okamžiku. Nadine, která předtím popadla z kredence lékárničku, zkušeně tiskla k sobě roztrhnuté okraje tkáně a převazovala je.
„Většinu felčařiny si děláme sami,“ řeka v odpověď na Vickiinu nevyslovenou otázku.
Vzato kolem a kolem to dávalo smysl. Přítomnost doktora Dixona neznamenala mnoho ve srovnání s dějinami, kdy lékaře neměli. „Nevypadá to na střelnou ránu.“ Společně převázali obvaz Donaldovi kolem krku. „Vypadá to, jako by ho zasáhl letící kus kamene.“
Nadine si odfrkla. „To je útěcha.“
„Myslela jsem,“ zabručela Vicki, zatímco držela váhu Donaldova těla, aby ho Nadine mohla obvázat, „že jste všichni souhlasili, že se budete od polí držet dál.“
„Není snadné překonat teritoriální pudy.“
„Ustát kulku ráže .30 taky není snadné.“
„O čem to vy dvě k čertu mluvíte?“ Celluci udělal krok dopředu. „Co se to tu k čertu děje?“
„Později, Miku. Myslím, že bude muset do nemocnice.“
„Myslím, že máte pravdu. Mraku!“
K Cellucimu úžasu velký bílý pes vyběhl z místnosti. „Co asi udělá? Zavolá 911?“
„Ano,“ odsekla Vicki a posunula si hřbetem zkrvavené ruky brýle na nose.
Henry vyrazil přes kuchyň. Někdo si bude muset vzít na starost Michaela Celluciho, a i když po tom nijak netoužil, zdálo se, že to bude muset být on. Není důvod k obavám, detektive, jsou to jen vlkodlaci. Násilí bude bezpečnější řešení než vysvětlování, vyvleče ho ven a bude se mu hrabat v mysli tak dlouho, až si nebude vůbec jistý, co vlastně viděl.
Bohužel, než se stačil Henry dostat přes čtyři metry, které ho od Celluciho dělily, situace se znovu změnila.
Stuart, který uviděl na konci ulice parkovat cizí auto, popadl v kůlně kalhoty a proměnil se, než vešel do domu. Při neplánované konfrontaci mohly často hrát hlavní roli hlas a pár rukou, ale teď si přál, aby si ponechal zuby a drápy. Příslušník jeho smečky ležel na zemi a pach krve byl tak silný, že ho nutil cenit zuby.
„Co se děje?“ zavrčel.
„Trefili Donalda. Vicki si myslí, že to byla odražená kulka. Sanitka už je na cestě,“ vychrlila ze sebe Nadine, aniž vzhlédla.
„Proměnil se?“
„Když upadl do bezvědomí.“
Stuart se otočil tváří v tváří cizinci, uši těsně přitisknuté k hlavě. „A tenhle to viděl?“
„Jo, tenhle to viděl.“ Celluci vysunul bradu v nebezpečném úhlu. „A chci vysvětlení toho, co jsem viděl – a chci je hned.“
„Jen klid, detektive.“ Henry viděl, že Stuart balancuje na hraně a čelí Celluciho agresi stejně, jako by čelil výzvě dominantního samce vlastní rasy.
„Nepleťte se do toho, Fitzroyi!“ Celluci sevřel ruce v pěst a střetl se pohledem s mužem ve dveřích. Už toho bylo pro dnešek dost. Psi se neproměňují v lidi. „Chci odpovědi hned.“
Vrčení vyjadřovalo varování a cosi v Celluciho zadním mozku mu porozumělo. Jenže Celluci ho neposlouchal. „No? Já čekám!“
Nemusel čekat dlouho. Jeho otřesené vidění světa upadlo a roztříštilo se na tisíc kusů, když muž strčil palce za lem šortek, ty sklouzly na podlahu a po krku se mu vrhla veliká černá bestie, samý zub. Pak ho něco odstrčilo stranou a Henry se začal s tím zvířetem válet po zemi.
Henry se vrhl proti útoku zdravým ramenem a podařilo se mu strhnout Stuarta v srstnaté podobě k zemi. Ovšem pouze jednou rukou ho tam nebude moci udržet a nezranit ho. Aspoň se mu podařilo přesměrovat jeho hněv.
Celluci věděl, že člověk se nedokáže pohybovat tak rychle, jak se pohyboval Henry Fitzroy. Zvíře udělalo výpad a Fitzroy byl někde jinde. V jediném okamžiku. Nebo tak blízko významu toho slova, že to nehrálo roli. Znovu. A znovu. A znovu. Prodleva mezi jednotlivými pohyby by stačila sotva k jednomu úderu srdce. A do toho všeho hluboké hrdelní vrčení vydrážděného zvířete, které s každým novým útokem získávalo na divokosti.
Taneček se smrtí, uvědomil si Henry, když tesáky klaply naprázdno těsně vedle jeho boku. Věděl, že i s jednou zraněnou rukou by dokázal dlaka přinutit, aby se vzdal – měl větší sílu i rychlost, ale co potom? Porazit dominantního samce a stát se vůdcem smečky. Ne, děkuji, pomyslel si, zatímco se vyhýbal dalšímu výpadu. Ale cítil, že i on reaguje na pach, zvuky a hněv, a uvažoval, jak dlouho se dokáže ovládat. Musel existovat způsob, jak z toho ven…
A náhle už nešlo o jeho problém.
Jelikož Donald ležel v bezvědomí, musel červený útočící dlak být jedině Hrom. Henry rychle vycouval, zatímco se ti dva váleli po zemi, vrčeli a chňapali po sobě, pak od sebe odskočili, zakroužili kolem sebe a znovu současně zaútočili.
„Dost!“ Celluci poklekl na jedno koleno a vytáhl z pouzdra na kotníku pistoli. Nedalo se říct, že by uvažoval zrovna jasně, ve skutečnosti neměl představu, po čem bude vlastně střílet – vždyť jsem v něčí kuchyni, proboha! – ale s těžkou pistolí v ruce se cítil více pánem situace.
Pak Hrom zakňučel, převrátil se na záda a vystrčil všechny čtyři nohy do vzduchu, jedno ucho natržené. Kolem hrdla se mu sevřely dlouhé bílé zuby.
Celluci pozvedl zbraň.
Pak panující chaos proťalo vysoké, pronikavé zavytí a všichni ztuhli. Vypadlo to, jako by hráli hloupou hru na sochy. Načež se všichni skoro současně otočili. Ve dveřích na chodbu seděl s pozdviženým čenichem Stín a jeho hrdlo pulzovalo, jak vyluzovalo táhlý truchlivý tón kolísající nahoru a dolů napříč stupnicí. Trvalo to necelou minutu, vytí se odráželo od stěn, vibrovalo v kostech a krvi a nedalo se ignorovat. Pak se vytratilo do sekvencí škytavých vzlyků.
Jako první zareagovala Nadine. Nechala Donalda s Vicki a chvátala přes kuchyň, aby vzala Stína do náručí. Přitiskl se k ní a snažil se schovat hlavu pod její prsa. Zvedla mu hlavu a s úzkostí mu pohlédla do očí. „Co je, děťátko? Co se děje?“
Když ho vybídla, aby promluvil, a tudíž mu dovolila, aby se proměnil, vykoukl Daniel zpoza jejího ramene a zakvílel: „Ten pán chce střelit tátu!“
Všichni otočili hlavy po směru Danielova ukazováčku – všichni kromě Hroma, kterého strýc tiskl obrovitou tlapou k zemi, zatímco mu důkladně lízal pokousané ucho.
Vicki se posadila na paty s jednou ruku lehce přitisknutou na silné podušce gázy převázané kolem Donaldova hrudníku, monitorujíc jeho těžký dech konečky prstů. Zvrátila oči a povzdechla si: „Kristepane, Celluci, dej tu náhražku penisu pryč.“
V tu chvíli zazněla ode dveří nečekaná reakce v podobě výbuchu smíchu. Všichni se znovu otočili a viděli, že do kuchyně vcházejí Colin a Barry a Colin říká: „Říkal jsem ti, že přijdeme o to nejlepší, když se zastavíme pro benzín.“
„Přísahala bych, že jsem podobnou scénu viděla ve filmu bratří Marxových,“ zamumlala Vicki víceméně sama pro sebe. „Tak co, lidi, myslíte, že bychom se dokázali dát trochu do pořádku, než dorazí sanitka?“
Colin přeletěl pohledem kuchyň, registroval přitom chvějícím se chřípím všechny rozličné pachy, a pak uviděl ležet na podlaze bezvládné tělo. „Táto!“ Vrhl se na kolena a odstrčil Vicki stranou. „Co se stalo otci?“
„Odražená kulka. Náš odstřelovač minul.“
„Je…?“
„Minimálně zlomené žebro a potrhané svaly. Nevím, jestli nemá vnitřní zranění.“
„A proč tu jen tak leží? Musíme ho dostat do nemocnice!“ Vsunul ruce otci pod ramena.
Vicki je odsunula. „Uklidněte se, sanitka už jede.“
„Jestli se po vás střílí už i v lidské podobě, budeme to muset nahlásit,“ poznamenal Barry a lehce položil Colinovi ruku na záda.
„Tak to není,“ řekla Vicki a postavila se. „Proměnil se, když se dostal do domu. Vy musíte být Barry Wu.“
„Ano, madam.“
„Chci s vámi mluvit.“
„Ano, madam. Později. Ehm, pokud se proměnil v domě, pak…“ Jeho pohled zamířil k Cellucimu a zpátky.
Vicki si povzdechla. „Ano, viděl to.“ Otočila se k Cellucimu a otřela si zakrvácené prsty do šortek. „Dej tu pistoli prosím pryč, Miku.“
Celluci těžce oddychoval a díval se na svou zbraň, jako by ji viděl poprvé.
„Dej ji pryč, Miku.“
Pohlédl na ni a svraštil obočí do hlubokého V. „To je šílené,“ řekl.
„Existuje pro to dokonale jednoduché vysvětlení,“ řekla mu a přesunula se blíže k němu. Jestli to bude nutné, byla připravená na něj skočit. S trochou štěstí chvíli zaváhá, než po ní vystřelí, a jí by se mohlo podařit ho odzbrojit.
„Dobře.“ Pohodil hlavou, aby si smetl kudrlinu z čela. „Tak sem s ním.“
Vicki hodila pohledem po Nadine, která pokrčila rameny.
„Jen do toho,“ řekla. „Jestli si myslíte, že to zvládne.“
Vicki si pomyslela, že nemá na vybranou, přinejmenším dokud ho nepřinutí vrátit pistoli tam, kam patří.
„To tvé jednoduché vysvětlení,“ vybídl ji Celluci.
Narovnala se v ramenou, podívala se mu do očí a tak nenuceně, jak jen dokázala, řekla: „Vlkodlaci.“
„Vlkodlaci,“ zopakoval bezvýrazně, pak se předklonil, zasunul osmatřicítku do pouzdra, a než se narovnal, znovu ji zakryl nohavicí. Podíval se na Stína, který se třel o srst svého otce, na Hroma a Mrak, kteří dělali víceméně to samé, a pak na Henryho.
„Vy taky?“ otázal se.
Henry zavrtěl hlavou. „Ne.“
Celluci přikývl. „Dobře.“ Zhluboka se nadechl a pak začal klít. Italsky. Vydržel to skoro tři minuty a podařilo se mu vybavit si i slova a fráze, jež nepoužil od dětství. Většinu z nich ječel na Vicki, která trpělivě čekala, až mu dojde dech.
Henry, který mluvil plynulou, byť poněkud archaickou italštinou, přikývl. Udělalo na něj slušný dojem, že se Celluci opakoval jen v případě, kdy chtěl vulgarismus zpestřit vhodným přídavným jménem.
Jeho slovní zásoba se vyčerpala právě ve chvíli, kdy se na cestě objevil maják sanitky.
Jakmile ho zahlédli, převzala kontrolu nad situací Nadine. „Mraku! Vezmi Stína nahoru a dohlédni na to, ať tam zůstane – on i dvojčata. Hrome, ty zůstaň v srstnaté podobě, krvácí ti ucho. Pírko, hoď na sebe nějaké oblečení.“
Pírko? opakovala tiše Vicki, zatímco se Stuart soukal do tepláků. Stuart se v srstnaté podobě jmenuje Pírko?
„Coline,“ pokračovala Nadine, když zavírala dveře za Mrakem a Stínem, „jeď za nimi do města pro případ, že by potřeboval krev. Vicki, mohla byste jít do sanitky? Jestli se probudí…“
„Bez problémů.“
Ostatním přikázala, co mají dělat, ale Vicki požádala – zaregistroval poněkud pobaveně Henry.
Když zdravotníci odnesli Donalda na nosítkách, popadl Celluci Vicki za loket a odtáhl ji stranou.
„Pojedu za vámi. Musíme si promluvit.“
„Už se na to těším.“
„Dobře.“ Vycenil zuby v parodii úsměvu. Nikdo z přítomných, včetně upíra a dlaků, by to nesvedl lépe.
2024 ©