Stopy krve: kapitola 11

Jedenáct

„Protože nemocnice musí střelné rány hlásit, to byste měl vědět.“

Colin hodil pohledem po Barrym a dvou důstojnících Ontarijské provinční policie stojících a hovořících u stolku sester. „Říkala jste, že jde o odraženou kulku.“

Vicki převrátila oči. „Coline…“

„Tak jo, omlouvám se. Já jen, no, co jim mám říct?“

„Vy jim nebudete říkat nic.“ Dlaní zdusila zívnutí. „Řeknu jim to já. Věřte mi. Už to dělám déle než vy. Vím, co chce policie slyšet a jak to chce slyšet.“

„Vicki.“ Celluci se předklonil a poklepal jí na rameno. „Hrozně nerad ti beru iluze, ale jsi nejspíš nejneschopnější lhářka, jakou znám.“

Otočila se k němu čelem a posunula si brýle po nose. „Lhát policii? To by mě ve snu nenapadlo. Každé slovo, které vypustím z úst, bude čistá pravda.“

 

„Takže si někdo dělá z našich lesů už nějakou dobu střelnici?“

„No, nejsem si jistá, že se tři rány dají nazvat tímto termínem, komisaři.“

„Stejně se měly nahlásit, madam. Jestli někdo střílí v chráněné oblasti z lovecké pušky, měli bychom to vědět.“

„Naše rodina si myslí, že je to jen tím, že je Arthur Fortrin mimo město,“ vložil se do toho Colin.

S trochou usměrnění šly Colinovi polopravdy náramně dobře. Ale na druhou stranu mu jít musí, uvědomila si Vicki. Když se nad tím jeden zamyslí.

Důstojník OPP se tvářil pochybovačně. „Nemyslím, že nepřítomnost hajného s tím má něco společného. A vy byste měl mít víc rozumu.“ Zaklapl zápisník. „Řekněte rodině, že nám mají okamžitě zavolat, až příště uslyší výstřel. Možná najdeme jeho auto.“

„Já to vyřídím…“ pokrčil rameny Colin.

„Jo, já vím, ale poslechnou vás?“ Komisař si povzdechl a hodil pohledem po Vicki. Neměl velkou radost z toho, že se mu po lesích potlouká soukromá vyšetřovatelka z Toronta, i když jí policejní minulost dodávala na důvěryhodnosti. Když se jí podíval do očí, zmrzlo mu varování, ať si dá pozor, na rtech. Vypadala jako někdo, kdo se o sebe umí postarat – případně o cokoliv, co jí zkříží cestu. „Takže,“ obrátil se zpátky ke Colinovi, „má to něco společného s odjezdem vaší tety Sylvie?“

Colin si odfrkl. „No, myslím, že to byla poslední kapka.“

„Nezamířila náhodou na Yukon?“

„Jo, její bratr, můj strýc Robert, žije nedaleko Whitehorse. Říkala, že tady už začíná být příliš moc lidí.“

„Váš strýc Jason odešel nedávno také, že?“

„Jo, otec obvinil tetu Sylvii, že začala exodus, a hrozil, že zamkne Petra, Rózu a mě v domě, dokud se situace neuklidní.“

„No, upřímně řečeno, překvapovalo mě, že tu vůbec vydržel tak dlouho. Chlap potřebuje vlastní barák.“ Komisař OPP dloubl tužkou Colina do žeber. „Kdy se odstěhujete vy?“

„Až mé sebevražedné tendence zesílí natolik, že si budu chtít sám vařit.“

Oba muži se zasmáli a diskuse se stočila k obecnému tématu jídla.

Vicki si uvědomila, že dlaci nejsou možná tak izolovaní, jak si původně myslela. Když Colin opustil farmu a našel si práci, získali si tím pozornost policie, když už nic jiného. Policie měla naštěstí ve zvyku se o svoje lidi starat. Co se střílení týče, věděla, že s tím OPP nic moc nenadělá. Mohla jedině doufat, že když se bude v oblasti pohybovat o pár hlídek víc, získá čas vypátrat toho cvoka dřív, než zabije někoho dalšího. Dlaci budou muset prozatím vzít na vědomí, že jsou teď víc na očích, a dávat si při proměnách větší pozor. To bylo to nejmenší, co pro sebe mohli udělat.

 

„…no, Donald je v pořádku. Nemocnice ho propustila do péče doktora Dixona – ten tedy umí být přesvědčivý – a nejspíš se bude moci zítra vrátit domů. To, že ho střelili v jedné podobě a on se pak proměnil, očividně zabránilo nebezpečí infekce. Colin už je na cestě zpátky, ale myslela jsem, že bych vám měla zavolat a informovat vás. Ještě jedna věc, Nadine, dnes v noci přespím ve městě.“

„Vysvětlování?“

„Jo, jo.“

„Věříte mu?“

„Svěřila bych Miku Cellucimu život.“

„To je dobře. Protože mu svěřujete ty naše.“

Vicki se pootočila, aby viděla na Celluciho, který se opíral o zeď nemocnice naproti telefonům. Vypadal unaveně, ale klidně, všechny bariéry profese měl pevně na svých místech. „Bude to v pohodě. Můžu mluvit s Henrym?“

„Vydržte.“ Nadine předala sluchátko upírovi. „Měl jsi pravdu,“ řekla mu, když si ho vzal. Nevypadal, že by ho informace nějak zvlášť potěšila. Jestli se Celluci tvářil klidně, pak Henry byl jako z kamene. „Vicki?“

„Ahoj. Myslela jsem, že bych ti měla říct, že dnes v noci zůstanu ve městě. Potřebuji být chvilku sama.“

„Sama?“

„No, spíš pryč.“

„Nemůžu říct, že by mě to překvapilo. Máte si toho s panem Cellucim hodně co říct.“

„To mi povídej. Uděláš pro mě něco?“

„Cokoli.“ Dříve než mohla něco říct, znovu to zvážil. „Skoro cokoli.“

„Drž se dnes v noci u domu.“

„Proč?“

„Protože je 3:40 ráno a slunce vychází kolem šesté.“

„Vicki, já už se úsvitu vyhýbám pěkně dlouho. Nepoučuj mě.“

Dobrá. Možná si to zasloužila. „Podívej, Henry, je pozdě, máš jen jednu zdravou ruku – přinejlepším jednu a půl – a já měla pěkně těžký den, který ještě neskončil. Prosím, dopřej mi pomyšlení, že mám příštích pár hodin méně starostí aspoň o jednu osobu. Víme, že ten chlápek chodí až k domu, a nevíme, kde přesně střelil Donalda.“

„Ty ses ho nezeptala?“

„Neměla jsem příležitost. Podívej,“ opřela se o zeď, „jednoduše předpokládejme, že se farma nachází ve stavu obležení, a chovejme se podle toho, ano?“

„Žádáš mě o to pro svůj klid duše?“

Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. Neměla právo žádat ho o takovou věc z podobného důvodu. „Ano.“

„Tak dobře. Budu tiše sedět v kuchyni a pracovat na osnově nové knihy.“

„Děkuji ti. A udrž doma i dlaky. I kdybys musel zatlouct dveře hřebíky.“ Zasunula pod okraj brýlí palec a ukazováček a poškrábala se na kořeni nosu. „Kolikrát jim mám ještě říkat, aby se od polí drželi dál?“

„Nepřítel, kterého nevidí a necítí, pro ně není skutečný.“

Odfrkla si. „Zato smrt skutečná je. Uvidíme se zítra v noci.“

„S tím počítej. Vicki? Myslíš, že ti bude dělat potíže?“

Vrhla další kradmý pohled na Celluciho, který se pokoušel skrýt mohutné zívnutí. „Jako potížista nemá sobě rovného, ale obvykle ho dokáže přivést k rozumu, když ho pořádně praštím.“

Poté co zavěsila, opřela si na chvíli hlavu o studený plastový kryt telefonu. Nevzpomínala si, kdy se jí naposledy chtělo tak strašně spát.

„Pojď.“ Celluci jí provlékl paži pod ohbím lokte a nasměroval ji k parkovišti, kde je jako vlhká a napůl pevná stěna zasáhla vlna horka. „Vím o jednom levném, čistém motelu vedle letiště, kde nezáleží na tom, v kolik hodin přijdeš, pokud platíš hotově.“

„Jak se ti k čertu podařilo najít takové místo?“ Zívla tak široce, až se bála, že si roztrhne hlavu vedví, a po jejím zhmožděném spánku se začala v okovaných botách procházet bolest. „Zapomeň na to. Nechci to vědět.“ Vklouzla do auta a nechala klesnout hlavu na opěradlo sedadla. „Vím, že umíráš touhou zahájit výslech, tak co abych to vzala od začátku a řekla ti to svými slovy?“ Dostat niklák, kdykoli řekla tuhle větu nějakému svědkovi, byla by bohatá.

Se zavřenýma očima začala vyprávět, jak se v Henryho bytě setkala s Rózou a Petrem. Když dojeli k motelu, právě skončila u toho, jak postřelili Donalda. Jediné, co vynechala, byla Henryho přirozenost. To jí nepříslušelo.

K jejímu překvapení bylo jedinou Celluciho odpovědí: „Počkej v autě. Půjdu sehnat pokoj.“

Jelikož neměla v úmyslu hýbat se víc nebo častěji, než opravdu musela, ignorovala jeho tón a čekala. Klíče, se kterými se vrátil, naštěstí patřily k pokoji v přízemí. Tou dobou už pochybovala, že by byla schopná vyjít do schodů.

„Proč je tu takové ticho?“ zeptala se nakonec, zatímco opatrně uléhala na svou polovinu postele. „Čekala jsem přinejmenším další brilantní ukázku hysterického záchvatu po italsku.“

„Přemýšlím.“ Posadil se na druhou stranu postele, odepnul si pouzdro s pistolí a opatrně ho položil na noční stolek. „Vím, že na něco takového nejsi moc zvyklá.“

Až na to, že nevěděl, co si má vlastně myslet. Byla tu spousta věcí, o kterých mu Vicki neřekla, a únava způsobila, že se události minulé noci zdály být tak vzdálené, jako by se staly někomu jinému. Nemohl uvěřit, že opravdu vytáhl zbraň. To už bylo snazší věřit ve vlkodlaky.

„Vlkodlaci,“ zamumlal. „Co přijde příště?“

„Spánek?“ navrhla Vicki s nadějí v hlase.

„Má to něco společného s tím, co se stalo na jaře?“

„Spánek?“ Něco jí na tom nedávalo smysl, ale nedokázala přimět mozek, aby se s tím nějak vypořádal.

„Zapomeň na to.“ Sundal jí brýle a položil je vedle své zbraně, načež ji rychle svlékl. Nechala ho. Spánek v šatech nesnášela a na to, aby se svlékla sama, už neměla sílu.

„Dobrou noc, Vicki.“

„Dobrou, Miku. Nedělej si starosti.“ Bojovala s vlastním jazykem, aby vyslovil ještě poslední slova. „Ráno to bude všechno dávat smysl.“

Naklonil se a přetáhl jí přes ramena přikrývku. „Z nějakého důvodu o tom pochybuji,“ řekl jí jemným hlasem, i když měl podezření, že už ho neslyší.

 

Henry stál, hleděl do noci a snažil se přijít na to, co vlastně cítí. Žárlivost byla emoce, s níž se příslušníci jeho rasy museli naučit vypořádat velmi rychle, jinak dlouho nepřežili. Patříš mně! znělo sice velmi dramaticky, obzvlášť v doprovodu vířícího pláště a hrozivé hudby, ale ve skutečném životě to tak jednoduše nefungovalo.

Problém tudíž musel spočívat v Cellucim. „Ten chlap hází svůj život druhým do tváře jako rukavici,“ zamumlal Henry. Vůbec ho nepřekvapilo, že Stuart detektiva napadl – dominantní samci většinou nešli pro ránu daleko. Také jeho neustálá přítomnost nejspíš nepomohla. Ačkoli měl Henry v rámci rodiny zvláštní postavení, zůstával Stuart neustále ve střehu, protože jeho instinkty trvaly na tom, že jeden by se měl podřídit tomu druhému. Chránit smečku bylo povinností alfa samce a jeho frustrace ohledně toho, že musel požádat o pomoc někoho zvenčí, Stuartovu stabilitu nepochybně nahlodala ještě víc.

Vzhledem k Celluciho chování a Stuartovu duševnímu rozpoložení byl konflikt nevyhnutelný. Naproti tomu Hromův zásah všechny zúčastněné naprosto překvapil, včetně Hroma samotného. Mrak už to musí mít velmi blízko, že se její dvojče chová tak iracionálně.

Což ho víceméně znovu přivedlo k Vicki.

Henry se zazubil. Kdyby byl Celluci dlak, občůral byl kolem ní kruh a sdělil tak světu: To je moje! Načež by se Vicki zvedla a vystoupila by z něj ven.

„Nežárlím na něj,“ řekl do noci a v okamžiku, kdy to vyslovil, si uvědomil, že je to z větší části lež.

 

„Můžeme milovat?“ Proces přeměny započal, ačkoli ještě nedosáhl závěrečné fáze.

Christina se k němu otočila a její oči se skryly za závojem ebenového vějíře řas.

„Ty o tom pochybuješ?“ otázala se a vklouzla mu do náruče.

 

Ve stoletích, která následovala, miloval asi půltuctukrát a pokaždé to v temnotách jeho života zazářilo jako maják.

Dělo se to znovu? Nebyl si jistý. Jediné, co věděl, bylo, že chce říct Cellucimu: „Den je tvůj, ale noc je má.“

Že s takovým rozdělením bude Celluci souhlasit, bylo stejně nepravděpodobné, jako že s ním bude souhlasit Vicki.

 

„Nesmíš si ošklivit to, co dělají za bílého dne.“ Christina si položila jeho hlavu na ňadro a jemně se mu probírala ve vlasech. „Protože když to budeš dělat, uhnízdí se ti to v srdci a pokřiví tvou přirozenost. Pak se staneš jedním z temných tvorů, kterých se po právu obávají. Strach je to, co nás zabíjí.“

 

Až budou dlaci v bezpečí, možná že ji požádá: „Věnuješ mi své noci?“ Možná.

Chtěl se jí dotýkat, držet ji v náručí… ne… chtěl ji popadnout, mrštit s ní na lože a potvrdit svůj nárok na ni. Síla té touhy ho zarazila a vyděsila. Seděl zmateně na okraji postele, díval se, jak spí, a poslouchal, jak její tichý dech hraje kontrapunkt s hučením větráku levné klimatizace.

Nikdy neměli výlučný vztah. Oba měli v minulosti jiné partnery. Ona měla i jiné milence.

Mike Celluci se přinutil položit ruce volně na holá stehna a zhluboka se nadechl chladného vzduchu. Od doby, kdy se na scéně objevil Henry Fitzroy, se mezi ním a Vicki nic nezměnilo.

Náhle se neubránil myšlenkám na prvních osm měsíců poté, co odešla od sboru. Dokud nebyla pryč, nikdy si neuvědomil, jak důležitou součást jeho života tvořila. A nebyl to sex, co mu chybělo. Chyběly mu jejich rozhovory a hádky – dokonce i přesto, že většina jejich rozhovorů se vyvinula v hádky – a taky mu chyběl někdo, kdo měl smysl pro humor. Přišel o nejlepšího přítele a sotva se jakž takž naučil s tou ztrátou žít, svedl je osud znovu dohromady.

Něčím takovým by neměl být nikdo nucen procházet dvakrát.

Ale Fitzroy ji přece nikam neodváděl.

Nebo ano?

 

„Podívej, jestli si myslíš, že se po včerejší noci vrátím pokorně do Toronta, tak se pleteš. Odvezu tě zpátky na farmu. Nastup si.“

Vicki si povzdechla a vzdala to. Bezpečně poznala tón Celluciho hlasu, který říkal: Tady se toho děje víc, než se zdá, a já tomu přijdu na kloub – bez ohledu na to, jak se cítíš. Bylo jednoduše příliš horko na to, aby se s ním dál hádala. Kromě toho, když ji neodveze on, bude pro ni muset přijet někdo z farmy, a to jí nepřipadalo tak docela fér.

A o dlacích už stejně věděl, tak co by se mohlo stát, když byl Henry bezpečně zamčený?

„Takže,“ nastartoval motor a zapnul klimatizaci na maximum, „jaká je pravděpodobnost, že mi tvůj chlupatý přítel skočí zase po krku?“

„Přijde na to. Jaká je pravděpodobnost, že se budeš chovat jako osel?“

Zamračil se. „Já se choval jako osel?“

Vicki potřásla hlavou. A já už si myslela, že není schopen vůbec žádné sebereflexe… „No,“ řekla nahlas, „otevřeně jsi zpochybnil Stuartovu autoritu v jeho vlastním domě.“

„Byl jsem trochu podrážděný, vlkodlaci jsou pro mě nová záležitost. Nebyl jsem ve své kůži.“

„Rozhodně ses choval jako vždycky,“ opravila ho Vicki s úsměvem. „Ale myslím, že za normálních okolností se s tím Stuart bude umět vypořádat.“

Zastavili se na snídani v hotelu u cesty a Vicki dovolila Cellucimu, aby z ní během jídla vytahal informace o případu, přičemž jen jednou znervózněla servírku, když právě ve chvíli, kdy pokládala talíře na stůl, vykřikla: „…a ustřelit mu na takovou dálku vršek hlavy, to teda byla trefa jako hrom!“ Jestli si Celluci všiml, že se vyhýbá zmínkám o Henryho úloze, nic neříkal. Nemohla se rozhodnout, zda se jedná z jeho strany o takt, nebo o záludnost.

„Uvědomuješ si,“ řekl Celluci, zatímco vidličkou honil po talíři poslední zbytky bramborové kaše, „že jsou tam dva? Jeden s brokovnicí a druhý s loveckou puškou?“

Zavrtěla hlavou a s poněkud přehnaným bouchnutím postavila prázdný hrnek od kávy na stůl. „Nemyslím. Nese to všechny známky akce jediného člověka. Já vím, já vím,“ zvedla ruku a uťala jeho protest v zárodku. „Henry to koupil dvakrát.“ Henryho zranění byla v průběhu hovoru silně bagatelizována. „Ale i jeden člověk zvládne dvě pušky a pro účast další osoby zatím nesvědčí žádné důkazy.“

Celluci si odfrkl. „Jsou pro to sakra všechny důkazy, které si můžeš přát. Tečka.“

„Ale ty stopy, strom, způsob střelby, to vše ukazuje na osamělou, posedlou osobu. Myslím, že on,“ Celluci povytáhl obočí, a tak rozhodila ruce, „nebo ona, prostě měli po ruce brokovnici pro případ, že by se k němu nebo k ní někdo dostal příliš blízko.“

„Jako třeba tvůj přítel spisovatel.“ Z jeho tónu bylo dokonale jasné, co si myslí jak o Henrym, tak o Henryho toulání se lesem a hraní si na velkého detektiva.

„Henry Fitzroy se o sebe dokáže postarat.“

„To teda jo.“ Vstal a hodil na stůl dvacetidolarovku. „Proto se nechal střelit. Dvakrát. Stejně mě překvapuješ, že si tam necháš v noci poflakovat amatéra – vzhledem k tomu, jak nebezpečné to je.“

„O brokovnici jsem nevěděla,“ namítla, když opouštěli bufet, ale v okamžiku, kdy ta slova vypustila z úst, si přála, aby je mohla vzít zpátky. „Henry je dospělý člověk,“ zamumlala, když nastupovala do auta. „Já mu nemůžu nic zakazovat.“

„To je překvapení.“

„Nehodlám se s tebou o něm bavit.“

„Říkal jsem snad, že se o něm chci bavit?“ Vycouval z parkoviště a zamířil na sever. „Zapletla ses se smečkou vlkodlaků, Vicki. Vedle toho zatím vypadá i organizovaný zločin poněkud neškodně.“

„Henry není zapletený do organizovaného zločinu.“

„Dobře. Fajn. Tak vedle toho vypadá neškodně všechno, do čeho by zapletený být mohl.“

Vicki si posunula brýle na nose a rozvalila se na sedadle. To jsi celý ty, pomyslela si. Poznala způsob, jakým Celluci vysouval bradu, a věděla, že i když dlaci dočasně rozptýlili jeho pozornost, nehodlal se svých podezření ohledně Henryho vzdát. Fajn. S tím se Henry umí vypořádat. Je tu už čtyři sta padesát let a určitě to nezažil poprvé. I když neměla v úmyslu připlést se do jejich výměny názorů, byla dokonale ochotná omlátit jim hlavy o sebe v případě, že to bude nutné.

„Podívej,“ řekla těsně předtím, než se dostali na Highburskou třídu. „Jestli se tady hodláš motat, mohl bys taky dělat něco užitečného.“

Podezřívavě se zamračil: „Jako třeba co?“

„Zahni doprava. Navštívíš místo mě služebnu OPP.“ Musela vzdát hold jeho inteligenci, důvod návštěvy pochopil okamžitě.

„Nemáš seznam majitelů registrovaných střelných zbraní, viď? Jak to, že ne?“

„Víš…“ Vicki párkrát zašťourala v nastavení ventilů klimatizace. „Měla jsem s OPP takové drobné nedorozumění.“ Byla hrozně nerada, že to musí přiznat i v tak odlehčené verzi, protože věděla, že to Celluci nafoukne do obludných rozměrů.

„To se vsadím,“ zabručel a k jejímu překvapení to nechal plavat.

Když o dvacet minut později vyšel ze stanice, plně si to vynahradil.

„Malé nedorozumění?“ Práskl dveřmi od auta a zpražil ji pohledem. „Vicki, je docela možné, že sis zabouchla dveře ke spolupráci s místními orgány. Možná jen prozatím, možná už navždycky. Co jsi jim k čertu řekla?“

Pověděla mu to.

Zavrtěl hlavou. „Udivuje mě, že tě seržant nechal odejít živou.“

„Chápu to tak, že ten seznam nemáš.“

„Přesně tak, Sherlocku. Zato se mi dostalo důkladné přednášky o policejních předpisech.“

„Sakra. Já ten seznam potřebuji.“

„Na to jsi měla myslet, než jsi utrousila tu poznámku o jeho matce.“ Celluci zastavil u výjezdu z parkoviště. „Kudy?“

„Doleva.“ Vicki počkala, dokud nedokončil zatáčku a nezařadil se do pruhu, a pak dodala. „Potřebuji, abys vyzvedl na Ymce seznam členů.“

„Ty sis znepřátelila taky?“

Usoudila, že vzato kolem a kolem má na tu otázku právo. „Ne, ale já nemám právo od nich ten seznam chtít, a oni nemají důvod mi ho dávat. Jenže ty jsi policajt.“ Šťouchla ho do bicepsu. „Milí lidé jako ti z Ymky jsou zvyklí policii důvěřovat. Jestliže je požádáš o jejich prvorozené dítě ty, klidně ti toho fakana vydají.“

„Chceš, abych kvůli tobě lhal?“

Vicki se na něj usmála s vyceněnými zuby. „Pořád se chvástáš, jaký jsi v tom borec.“

Ukázalo se, že ti milí lidé z YMCA jsou přesně tak ochotní, jak Vicki naznačovala, a když se Celluci vrátil do auta, mohl jí hodit seznam členů klubu fotografů do klína.

„Ještě něco?“ zabručel a nastartoval.

„Ty ses rozhodl tady tvrdnout,“ podotkla Vicki, přejela seznam očima a hledala známá jména. Nikdo jí nepřišel povědomý, tak seznam složila a schovala ho do kabelky. „To je pro dopoledne všechno. Jedeme na farmu, umírám touhou se převléknout.“ I když si dopřála příjemnou, dlouhou sprchu za zamčenými dveřmi motelové koupelny, přece jen si musela zase obléct včerejší šortky a tričko a oboje už bylo značně nepoužitelné.

„Já jsem si říkal, co to tu tak smrdí.“

„Sklapni, Celluci. Jsi si jistý, že se dokážeš vymotat z města?“

Dokázal, i když se kvůli tomu musel vrátit zpátky k policejní stanici.

Nějakou dobu jeli mlčky, Vicki napůl podřimovala, dívajíc se z okna na ubíhající pole a stromy a stromy a pole a…

Náhle se narovnala. „Myslím, že jsme přejeli tu odbočku.“

„O čem to mluvíš?“

„Nepamatuji si, že bych tu zřícenou školní budovu už někdy viděla.“

„Jen proto, že jsi ji neviděla…“

„Podívej se, já už tudy jela třikrát. Dvakrát,“ řekla důrazně, aby zamezila komentářům, „za denního světla, kdy vidím. Myslím, že jsme odbočku minuli.“

„Možná máš pravdu,“ připustil, zatímco přejížděl očima okolní krajinu a hledal záchytné body. „Mám to otočit hned, nebo zahnout při nejbližší příležitosti na východ?“

„No, venkovské cesty jsou obvykle rozložené v jednoduché čtvercové síti. Dokud jedeme na jih, mělo by nám odbočení na první křižovatce stačit.“

„Takže na příští k východu.“

Vicki sklouzla po sedadle níž a opřela se koleny o palubní desku. Oba věděli, že by bylo smysluplnější otočit to hned a poohlédnout se po správné křižovatce, ale Vicki se poprvé po několika dnech cítila pohodlně a uvolněně a nemyslela si, že by pár minut navíc znamenalo rozdíl. Mikovi Cellucimu rozuměla. Začal pro ni představovat vše přirozené tváří v tvář nadpřirozenému, což znamenalo, že si před ním mohla dovolit otevřít se způsobem, který byl před dlaky i Henrym nemyslitelný. Kdyby to otočili hned, skončila by tato malá mezihra o chvilku dřív.

Ani se neodvažovala hádat, jaké důvody k další jízdě tímto směrem může mít Celluci.

Vedlejší silnice, na kterou odbočili, skončila asi po šesti kilometrech na dvoře farmy. Farmář, který se ani nenamáhal skrýt pobavení, je nasměroval, zatímco jim jeho pes označkoval zadní kolo. Jižní odbočku předtím minuli proto, že ji považovali za obyčejnou polní cestu.

„V téhle cestě je více děr než na Spadinské třídě,“ zabručela Vicki, zatímco se snažila zabránit stropu, aby ji mlátil do hlavy. „Myslíš, že bys mohl zpomalit?“

„Hlavně se dívej po červené stodole.“

Červená stodola už buď spadla, nebo vybledla, ale na každý pád nebyla tam, kde farmář říkal, že bude. Nakonec zahnuli na druhé křižovatce k východu, což je po necelých dvou kilometrech navedlo po dlouhém oblouku mezi kopci zpátky k jihu.

„Takhle skončíme za chvíli zase v Londýně.“

Celluci si povzdechl. Copak tady nikdy neslyšeli o dopravním značení? „Támhle je nějaká budova. Schválně jestli nám tentokrát někdo vysvětlí cestu trochu srozumitelněji.“

Na příjezdovou cestu k domu odbočili dřív, než Vicki stačila bílou farmu poznat.

„Zase bloudíte, paní Nelsonová?“ Carl Biehn přistoupil k autu ze strany spolujezdce a oklepával si ruce od hlíny.

Vicki se na něj usmála. „Tentokrát ne, pane Biehne.“ Ukázala palcem přes rameno. „Řídil on.“

Carl se předklonil, aby viděl do auta, a kývl Cellucimu na pozdrav. Ten jeho gesto opětoval a řekl: „Zdá se, že jsme někde špatně odbočili.“

„To se na venkově stane snadno,“ odpověděl starší muž a narovnal se.

Vicki napadlo, že vypadá unaveně. Kolem očí měl fialové kruhy a vrásky v koutcích úst se prohloubily. „Nějaké potíže se zahradou?“ otázala se a udivilo ji, proč tak nadskočil.

„Ne. Žádné potíže.“ Seškrábl si kousek zaschlé hlíny z okraje palce a dál si třel jednu ruku o druhou.

„No to se podívejme. Snad zase nebloudíte, paní Nelsonová?“ Slova byla téměř totožná, ale tón hraničil s urážkou. „Myslím, že se budeme muset smířit se skutečností, že někteří lidé se pro život na venkově nehodí.“

Vicki zvažovala, že mu oplatí úsměvem stejně falešným, jaký věnoval on jí, ale pak se rozhodla, že se nebude namáhat. Neměla ho ráda a bylo jí jedno, jestli to ví, nebo ne.

Protlačil se kolem strýce a naklonil se do auta s jednou rukou opřenou o spodní okraj otevřeného okénka. „Koukám, že se vám podařilo svést na scestí i někoho jiného.“ Natáhl přes Vicki do auta pravou ruku. „Mark Williams.“

„Celluci. Michael Celluci.“

Krátce si potřásli pravicemi. Vicki shledala, že je v pokušení se do té opálené paže zakousnout. Ovládla se, čas strávený ve společnosti dlaků očividně ovlivnil její myšlení. Kromě toho je tu slušná pravděpodobnost, že bych chytila něco ošklivého.

„Co se vám stalo s hlavou?“ Znělo to, jako by měl o ni starost.

„Měla jsem nehodu.“ A jemu do toho nic nebylo.

„Nestalo se vám nic vážného?“ Carl se na ni podíval přes rameno synovce a svraštil obočí.

„Jenom boule,“ ujistila ho Vicki. Spokojeně přikývl a střelil po Markovi pohledem, který ho varoval před dalším vyptáváním.

„Snažíme se dostat na farmu Heerkensových.“ Celluci se tvářil neutrálně – ani přátelsky, ani nepřátelsky. Vicki měla v repertoáru podobný výraz. Jen se s ním nenamáhala.

„Žádný problém. Tři nebo čtyři kilometry po téhle cestě a pak na první odbočce vlevo. Je odtud asi dva kiláky.“ Kamarádsky se zasmál. Jeho dech byl cítit mátou a šířil se do celého auta. „A pak asi ještě dva kiláky po polní cestě, jakmile se na ni dostanete.“

„Na troše soukromí není nic špatného,“ řekl Celluci mírně.

„Zhola nic,“ přitakal druhý muž. Narovnal se a rozhodil paže. Na slunci se zatřpytily zlaté chloupky na jeho předloktí. „Sám si na ně nedám sáhnout.“

To se vsadím, pomyslela si Vicki. A to já bych se zase hrozně ráda podívala na ta malá špinavá tajemství, která se ve tvém soukromí skrývají. Nejspíš jich tam je tak na pět, možná deset let…

„Paní Nelsonová?“ Carl si přestal čistit ruce od hlíny, ale pořád se zdál být rozrušený. „Budete bydlet u Heerkensových ještě dlouho?“

„Doufám, že ne.“

„To znělo skoro jako modlitba.“

Povzdechla si. „Možná že ano.“ Hodlala tu zůstat tak dlouho, dokud nedopadne toho hajzla s puškou, ale kdyby jí v tom mohla pomoci modlitba, nic by proti ní neměla. Posunula si brýle na nose a zamávala mu, zatímco Celluci otáčel tříbodovým manévrem vůz na příjezdové cestě a pak zamířil zpátky na hlavní silnici.

Carl zvedl ruku k rezervovanému pozdravu, ale Mark, který moc dobře věděl, že jemu gesto rozloučení rozhodně nepatřilo, odpověděl rozevlátým pohybem paže.

 

„Takže?“

„Takže co?“ Pootočil se k ní a povytáhl obočí. „Ty se mě ve skutečnosti neptáš na můj názor, nebo snad ano?“

„Celluci.“

Našpulil rty a otočil se znovu čelem k silnici. „Toho staršího něco žere, nejspíš ten mladší – škoda, že příbuzné si jeden nevybírá. Z toho, co jsi mi řekla při snídani a čeho jsem si sám právě všiml, mé brilantní dedukční schopnosti vyvozují, že se ti pan Biehn zamlouvá, a opravdu musím uznat, že vypadá na slušného člověka, ale že pana Williamse ráda nemáš.“

Vicki vyprskla. „Netvrď mi, že ty jo.“

„Mně tak špatný nepřipadal. Hej! Nemlať za jízdy řidiče.“

„Tak si nech ty kydy.“

Celluci se zašklebil. „Cože? Ty chceš, aby ti někdo potvrdil tvůj názor? Tak to musí být poprvé.“

Vicki čekala. Věděla, že si nenechá ujít příležitost, aby jí řekl, co si myslí.

„Já myslím,“ pokračoval, jako by nedošlo k žádnému přerušení, „že Mark Williams by prodal i vlastní matku, kdyby měl pocit, že na tom vydělá. Garantuji ti, že má něco za lubem, to mají tihle týpci vždycky.“

Vicki sáhla prstem po brýlích, i když jí seděly pevně na kořeni nosu. V den, kdy se Mark Williams naučí disciplíně potřebné k tomu, aby se stal střelcem stejného kalibru jako ten, který zabíjí dlaky, bude v pekle sněžit.

 

Carl Biehn se odvrátil v okamžiku, kdy vůz opustil příjezdovou cestu. V minulosti vždy dokázal nalézt ve své zahradě klid duše, ale dnes ráno mu unikal. Pořád slyšel, znovu a znovu, nářek tvora, jehož dnes v noci zranil. Nešlo o tvora Božího, takže by jeho bolest neměla mít sílu jej dojmout, přesto nedokázal křik vypudit ze své mysli a srdce.

Pán ho zkouší, jestli je jeho odhodlání dostatečně silné.

Zlo nesmí být litováno, je nutné je vykořenit.

„Dva poldové.“ Mark Williams zamyšleně našpulil rty. „Zdá se, že si zavolala posily.“ Velká škoda, že včerejší nehoda jejich problém nevyřešila, ale jak sám vždycky říkal, kdo nehraje, nevyhraje. I kdyby kamarád paní Nelsonové přijel jen proto, aby nehodu vyšetřil, on si dal velký pozor, aby nenechal na autě stopy, které by ho mohly usvědčit.

Na druhou stranu by s tím teď měl raději pohnout, nebo se tihle dva šmejdilové a jeho střelbymilovný strýček postarají o to, aby z jeho hezkého plánečku nic nezbylo.

 

„Budeš se zase prát s mým tátou?“

„Ne, pokud se on nebude prát se mnou.“

Daniel se otočil a pohlédl na Stuarta, který právě za tichého hrdelního vrčení vstal, protože do místnosti vešla Vicki s Cellucim. „Tati?“

Stuart ho ignoroval. Oba muži se do sebe zaklesli pohledy.

„Tati? Můžu ho pro tebe kousnout?“

Stuart sebou trhl a podíval se na syna. „Jestli můžeš udělat co?“

„Můžu ho pro tebe kousnout?“ Daniel vycenil drobné bílé zoubky.

„Danieli, nemůžeš jen tak kousat lidi. To jsme tě přece neučili.“

Nejmladší dlak zúžil zorničky. „Ale ty jsi chtěl,“ podotkl.

„To je něco jiného.“

„Proč?“

„To pochopíš, až budeš starší.“

„Co pochopím?“

„No…“ Vrhl bezradný pohled na Celluciho, který rozhodil rukama, protože se mu rovněž nedostávalo slov. „To je taková… chlapská záležitost.“

Daniel si odfrkl. „Mě nikdy nenechají nikoho kousnout,“ postěžoval si, kopl do síťových dveří a odkráčel na dvůr.

I když by smích mohl zapůsobit jako jiskra, od které chytne stodola, nedokázala si Vicki pomoci. Sesula se na prosezenou pohovku, držela se za boky a lapala po dechu. „Chlapská záležitost,“ podařilo se jí ze sebe konečně vypravit a začala sípat hůř než předtím.

Oba muži pohlédli na ni a pak na sebe navzájem. Oba měli ve tváři tentýž výraz.

„Stuart Heerkens-Wells.“

„Michael Celluci.“

„Ona patří k vám?“

„V životě jsem ji neviděl.“

 

Když se Vicki vrátila dolů, poté co se byla nahoře převléknout, byla v kuchyni jen Nadine.

„Kde jsou všichni?“ zeptala se, posunula si brýle na nose a položila kabelku na podlahu.

„No, moje dcery šly chytat krysy do kůlny a syn doufám vyčerpává energii honěním se za frisbee…“

Vicki vykoukla z kuchyňského okna a ke svému překvapení uviděla Celluciho, jak hází Stínovi létající disk. „Co ten tu ještě dělá?“

„Myslím, že čeká na vás.“

Vicki si povzdechla. „Víte, když mě sem zavezl, poděkovala jsem mu za pomoc a řekla mu, aby se ztratil. Zajímalo by mě, proč jsem si myslela, že mě poslechne.“

„Je to muž. Myslím, že od něj očekáváte příliš mnoho. No nic, Róza a Petr se právě oblékají, aby vás zavezli zpátky do města, a Pírko šel zkontrolovat stádo.“

Což Vicki připomnělo něco, na co se chtěla zeptat. „Pírko? Moc jako Pírko nevypadá.“

„Teď už možná ne,“ souhlasila Nadine, „ale byl nejmladší a nejmenší z trojčat a myslím, že tenkrát se to na něj hodilo.“

„Nejmenší?“

Nadine se široce usmála. „Ano. Trochu od té doby vyrostl.“

Právě v tu chvíli vešel do kuchyně Celluci, zanechav Stína ležet s vyplazeným jazykem na trávníku s frisbee bezpečně uloženým mezi předními packami. „Jsi připravená, to je dobře. Tak pojďme, je skoro poledne. Slyšel jsem, že Henry Fitzroy je ještě v posteli.“ Podařilo se mu neušklíbnout, ale jen tak tak.

„Měl rušnou noc.“

„A kdo z nás ne?“

Pak jí to došlo. „Pojďme kam?“

„Zpátky do města. Potřebuješ si promluvit s mechanikem – tedy pokud nechceš, aby Petra obvinili z řízení nezpůsobilého vozidla – dále někde musí existovat někdo, kdo ví, kdo je schopen střílet tímhle způsobem, takže navrhuji, abychom se po něm poohlédli, a taky je potřeba vyzvednout Donalda a odvézt ho domů.“

„Jo? A co?“ Založila si ruce na hrudi. „Co má cokoliv z toho společného s tebou?“

„Rozhodl jsem se, že se tu zdržím.“ Naklonil hlavu k Nadine. „Bez příplatku.“

Vicki skousla Jdi se vycpat! dříve, než jí splynulo ze rtů. Skoro se tím udusila, ale její hrdost neznamenala ve srovnání se životy dlaků vůbec nic. Na druhou stranu neměl Celluci monopol na pravdu, i když si to myslel, a už vůbec neměl právo se sem vnucovat.

„Co se děje?“ Petr vešel do kuchyně v těsném závěsu za sestrou a teď těkal pohledem z Vicki na Celluciho a chřípí se mu chvělo. Vzduch byl plný divných pachů.

„Vicki se právě rozhoduje, kdo bude cestou do města řídit,“ řekla mu Nadine.

„Róza,“ řekl okamžitě Petr. „Já mám ještě trauma po včerejšku.“

Róza obrátila oči. „Chceš sedět s hlavou vystrčenou z okna.“

Zazubil se. „To taky.“

„Řídit budu já, protože pojedeme mým autem.“

Obě dvojčata se jako jeden obrátila na Vicki.

Měla bych mu říct, aby jel domů, a tentokrát na tom trvat, i kdybych kvůli tomu musela polámat pár kostí. Jeho milostivou pomoc tady nikdo nepotřebuje.

Když Petr viděl její nerozhodnost, přistoupil o krok blíž a ztišil hlas. „Ehm, Vicki, co se jeho týče, pochybuji, že by s tím Henry souhlasil.“

Zúžila zorničky do tenkých štěrbinek. Co s tím měl co dělat Henry? Popadla kabelku a zamířila ke dveřím. „Co tu tak stojíš?“ vyštěkla, když míjela Celluciho. „Myslela jsem, že chceš řídit.“

Celluci si změřil Petra tázavým pohledem a pak ji následoval.

„Co to mělo znamenat?“ divil se Petr, když obě dvojčata spěchala za nimi. „Proč se teta Nadine rozesmála?“

„Ty to vážně nevíš?“

„Ne, opravdu to nevím.“

Róza si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Petře, ty jsi vážně někdy pěkně natvrdlý.“

„To nejsem.“

„Ale jsi.“

Byli by se hádali celou cestu až do Londýna, kdyby jim Vicki nepohrozila, že jim dá oběma náhubek.