Stopy krve: kapitola 12

Dvanáct

„A tady máme ten váš problém.“

Vicki hleděla dolů do motoru Henryho BMW. Žádné zjevné závady neviděla. „Kde je ten problém?“

„Tady.“ Mechanik ukázal šroubovákem, který držel v ruce. „Přívod brzdové kapaliny, tady nad hlavním válcem.“

„Něco je v nepořádku s přívodem brzdové kapaliny?“

„Jo. Je děravý.“

„Co tím myslíte, děravý?“

Mechanik si povzdechl. Výraz v jeho tváři říkal: Ženská! stejně výmluvně, jako by to slovo pronesl nahlas. „Děravý. To jako ne neporušený.“

„Někdo do něj udělal díru?“ Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co by to znamenalo. Někdo právě zvedl sázky? Začal si být vrah vědom jejího působení a rozhodl se s tím něco udělat? Zamračila se, to neodpovídalo zavedenému vzorci. Vzduch v dílně, už tak nasycený pachem železa, oleje a benzínu, náhle zhoustl ještě víc a stal se nedýchatelnějším.

„Neříkal jsem, že to někdo udělal. Vidíte tady tohle?“ Nadzvedl černou gumovou hadičku koncem šroubováku. „Třelo se to o tenhle kus kovu. Přesně mezi těmihle žebry, dokud se to neprodřelo.“ Pokrčil rameny a nechal ji zase klesnout. „To se stává. Brzdy ještě chvíli fungují, ale ztrácejí kapalinu. A když jí ztratí příliš…“ přejel si umaštěným prstem přes hrdlo.

„Ano, já vím.“ Vicki se narovnala. „Byla jsem tam. Takže policii řeknete…?“

„Nehoda. Smůla. Ničí chyba.“ Znovu pokrčil rameny, otočil se a potřásl hlavou nad zničeným bokem auta. „Těžko uvěřit, že všichni odešli po svých. Klika.“

A pořádná, uvědomila si. Unikla smrti ani ne o půl metru, a kdyby Róza seděla za spolujezdcem, nepřežila by. Vicki si přidržela brýle na nose a znovu se sklonila nad přívodem brzdové kapaliny. Něco jí tam nehrálo.

„Proč by někdo sakra vyráběl auto tak, aby se hadička přívodu brzdové kapaliny o něco třela?“

Skoro slyšela, jak mechanik pokrčil rameny. „Možná je to tím, že je to staré auto. Vyrobené v roce ’76, něco se mohlo pokazit. Mohlo jít o závadu na výrobní lince. Žádná dvě auta nejsou stejná.“

Tak dobře, to dávalo smysl, byla to čirá smůla a nic jiného, co způsobilo, že ona, Róza a Petr seděli v tomhle autě právě ve chvíli, kdy se drobná chybička zúročila. Kristepane, když už se nemůžete spolehnout ani na BMW…

Jenže… na obou stranách praskliny byla dvě místa, kde žluté značky na hadičce svítily světlejší žlutou, místa, kde mohly nahromaděnou špínu setřít čísi prsty, když té drobné závadě malinko pomáhaly. Opatrně, aby se nedotkla gumy, přejela Vicki prstem po vystouplém kousku kovu, který poškození způsobil. I když nebyl přímo ostrý, hranu rozhodně měl.

„Řekněme, že byste chtěl někomu proděravět přívod brzdové kapaliny a udělat to tak, aby to vypadalo jako nehoda,“ ukázala dolů do motoru, „jak dlouho by vám trvalo tohle napodobit?“

Mechanik se zatvářil zamyšleně. „Dlouho ne.“

Seděli v restauraci hodinu a půl. Spousta času.

Zaujat myšlenkou sáhl dolů do auta. „Tady bych to chytil…“

„Nesahejte na to!“

Ucukl rukou, jako by ho píchla vosa. „Snad si nemyslíte…“

„Myslím, že nechci nic riskovat. Potřebuji, abyste zavolal policii. Mám číslo na policistu, který u toho byl, jestli vy ne.“

„Ne. Mám ho.“

„Dobře. Řekněte mu, že máte podezření na manipulaci s brzdami. Když už nic jiného, měli by aspoň vzít otisky prstů.“ Měla vlastní soupravu, nic složitého, ale na sejmutí otisků prstů z mastné hadičky by rozhodně stačila. Ovšem pokud měla příležitost využít policejních technologií, tím líp.

„Proč nezavoláte vy?“

„Protože vy jste tu expert.“

Chvíli se na ni mračil, pak si povzdechl a řekl: „Tak jo, madam. Vyhrála jste. Zavolám.“

„Hned,“ navrhla.

„Dobře. Hned. Na nic nesahejte, dokud se nevrátím.“

„Fajn. A vy na nic nesahejte, dokud sem nedorazí policejní specialista a nedodělá svou práci.“

Znovu se zamračil. Ušel dva kroky, zastavil se a ohlédl. „Někdo se vás pokusil zabít, co?“

„Možná.“ Nebo Petra. Nebo Rózu.

Potřásl hlavou a jeho výraz osciloval někde mezi respektem a znechucením. „Vsadím se, že to není poprvé.“ Vykročil ke kanceláři, aniž by čekal na odpověď.

Vicki si přejela pravým palcem po tenkých jizvách na levém zápěstí, znovu spatřila nelidský úsměv a slyšela démona, jak říká: „Takže ty máš být oběť.“ Mezi ňadra jí skanul pramínek potu, který neměl s horkem v garáži nic společného, a ucítila, jak se jí rozbušilo srdce. Tenkrát se ocitla tak blízko smrti, že její stín zůstal patrný ještě dlouho poté, kdy nebezpečí samo už pominulo. Zkušeně vzpomínku zaplašila a hodně hluboko pohřbila.

Svět mimo tu vzpomínku vypadal chvíli zvláště, pak potřásla hlavou a přinutila se vrátit do současnosti. Venku vedle auta vykládala Róza Cellucimu nějakou historku, která zjevně vyžadovala značné mávání rukama, přičemž jí u boku ochranářsky stál Petr. Když se Celluci zasmál něčemu, co Róza říkala, Vicki si všimla, že Petrovi ztuhla ramena.

„Petře! Mohl bys prosím přijít sem?“

Neochotně, ale přišel.

Kývla k autu. „Jaká je pravděpodobnost, že bys dokázal zachytit pach, který někdo nechal na gumové hadičce přívodu brzdové kapaliny?“

Petr pohlédl dolů na motor a nakrčil nos. „Dost malá. Pach brzdové kapaliny je sám o sobě hodně silný. Proč?“

Vicki neviděla důvod, proč mu lhát. Dlaci už věděli, že jim hrozí smrt. „Myslím, že včerejší nehodu někdo zařídil úmyslně.“

„Páni. To Henryho dožere.“

„Henryho?“

„No, zrušili mu přece auto.“

„A nás skoro zabili,“ připomněla mu Vicki.

„No, to jo.“

Dveře od kanceláře se otevřely a do dílny se vrátil mechanik. Nevypadal zrovna nadšeně. „Dobře. Tak jsem tam zavolal. Řekl mi, že se tu někdo staví. Později.“ Upřel pohled na auto a pak na Vicki. „Říká, že s vámi chce mluvit. Nemáte opouštět město.“

„To by mě nenapadlo ani ve snu. Díky, moc jste mi pomohl.“

S úšklebkem její úsměv opětoval a ostentativně se sklonil k práci na modrém saabu, který už měl lepší dny za sebou.

Vicki poznala, že byla právě vypoklonkována. A protože tam už stejně neměla co dělat, dokonce se rozhodla nechat. „Pojď, Petře.“

Petr ji následoval ven z dílny a zamyšleně se při tom mračil.

„Co je?“ zeptala se ho, když přešli parkoviště a došli k Celluciho autu.

„Nejspíš to nic nebude, ale když jste mluvila s panem Sunshinem, očichal jsem si okraje kapoty. Jestli se někdo vrtal v brzdách, musel přece nejdřív otevřít kapotu, ne?“ Zhluboka se nadechl. „Na vteřinu jsem měl pocit, jako bych poznával pach, který jsem tam zachytil. Pak to bylo pryč. Je mi líto.“

„Myslíš, že bys ho znovu poznal?“

„Asi jo.“

„Tak dobře, jestli na něj narazíš, hned mi to řekni. Ten chlápek je nebezpečný.“

„Hej,“ zaprotestoval. „Já vím. Vždyť mi postřelil tátu.“

Vicki uvažovala, jestli mu má říct, že člověk, který postřelil jeho otce, a člověk, který manipuloval s Henryho autem, nejspíš nebyla jedna a táž osoba – obě činnosti se od sebe až příliš lišily – a podle jejích zkušeností byla nová hrozba mnohem nebezpečnější, protože tu nebyl vzorec, díky němuž by se dala předvídat. Nakonec se rozhodla, že to neudělá. K čemu by to bylo?

 

Celluci se díval, dokud Petr s Rózou nezmizeli uvnitř, pak vycouval z příjezdové cesty k domu doktora Dixona a zamířil do centra. „Je těžké si je neoblíbit, že?“

„Co je na nich špatného?“

„A to říká žena, která kdysi tvrdila, že by postavila puberťáky mimo zákon?“

„No, nejsou to zrovna typičtí puberťáci, nebo ano?“

Celluci na ni pohlédl koutkem oka. „Tak dobře, co tě žere? Tuhle náladu máš od doby, kdy jsme odjeli ze servisu.“

Vicki si posunula brýle na nose a povzdechla si. „Jen jsem tak přemýšlela…“

„Tak to bylo poprvé.“

Ignorovala ho. „…že jestli si někdo dal tu práci a pokusil se mě zabít, tak musím vědět něco, čeho si nejsem vědoma. Vrah si myslí, že se už dostávám příliš blízko.“

„Nebo jsi nebyla jeho cíl ty, ale Róza s Petrem. Ty ses k tomu dostala jen náhodou.“

„Ne, on už má na zabíjení dlaků zavedený systém. Proč by ho měnil? Přece pořád funguje. Mám pocit, že tohle bylo namířeno proti mně.“

„Předtucha?“

„Říkej tomu, jak chceš, ale jestli to nazveš ženskou intuicí, vyškrábu ti oči.“

Jelikož neměl v úmyslu činit tak zjevně sebevražedná prohlášení, hrozbu ignoroval. „Tak si pojďme projít, co už víš.“

„To by nemělo trvat dlouho.“ Vicki si opřela kolena o palubní desku a začala odpočítávat na prstech. „Vím, že to neudělal Barry Wu. Vím, že to neudělal doktor Dixon. Vím, že to neudělal Arthur Fortrin. Mohl to udělat kdokoli jiný, včetně kteréhokoli náhodného známého, jemuž se někdo z těchhle lidí chlubil u baru. Jakmile mi Barry řekne, kdo z lidí žijících kolem Londýna dokáže tak dobře střílet, pak budu moci začít porovnávat seznamy lidí, kteří do chráněné oblasti chodí pravidelně. Doufejme, že nás stopy přivedou až k jeho bytu dřív, než zase vyrazí do práce.“

Celluci chňapl po kusu papíru, který měla rozložený na klíně, letmo ho přejel očima a hodil ho zpátky. Měl naprostou důvěru ve svou schopnost vyznat se v okolí, navzdory ranní okružní jízdě po okolní krajině. „A jestli to Barry neví?“

„Někdo to vědět bude. Najdu ho.“ Uhladila si mapu na koleni. „Jo, a taky to není Frederick Kleinbein.“

„Kdo?“

„Technicky vzato by se dal, myslím, nazvat jejich nejbližším sousedem. Informoval mě, že Heerkensovi mají jedno hluboké, temné tajemství.“ Zazubila se. „Jsou to nudisti, kdybys nevěděl.“

„Nudisti?“

„To mi řekl. Místní zjevně věří raději v nudisty než ve vlkodlaky.“

Věnoval jí kyselý pohled. „Na tom není nic překvapivého. Co mě překvapuje, je, že to nepřilákalo zástupy mladíků vyzbrojených teleobjektivy.“

„Já měla dojem, že o tenhle problém se postarali psi.“

Celluci, který už měl příležitost podívat se jednomu z těch psů pěkně zblízka do tlamy, chápal, že by to mohlo příležitostné šmíráky poněkud odradit.

Vicki si jeho zabručení vyložila jako souhlas a pokračovala. „Jediní další lidé, se kterými jsem mluvila, jsou Carl Biehn a Mark Williams.“

Chvíli mu trvalo, než si jména zařadil. „Ti dva chlápci z dnešního rána?“

„Právě ti.“

„Tak to možná budou oni.“

„Nepravděpodobné,“ odfrkla si. „Dovedeš si představit, že by někdo jako Williams byl ochoten vynaložit tolik času a úsilí, aby se stal odstřelovačem? Ne, ne. Pokud ho dobře čtu, tak ho nezajímá nic, co nepřináší okamžitý zisk.“

„A ten starší pán? Jeho strýc?“

Vicki si povzdechla. „Je to vegetarián.“

„On dlaky přece nejí, Vicki, on je jen zabíjí.“

„A je to hluboce věřící člověk.“

„Stejně jako spousta naprostých magorů. To se navzájem nevylučuje.“

„A miluje svoji zahrádku.“

„A tobě se zamlouvá.“

Znovu si povzdechla a s klapnutím otevřela a zase zavřela ventil klimatizace. „Jo. A mně se zamlouvá. Mám pocit, že je to z gruntu slušný člověk.“

„Další pocit?“

„Sklapni, Celluci.“ Ze společného působení ostrého slunce, včerejšího zranění a nedostatku spánku ji začínala příšerně bolet hlava. „To, že má někdo za synovce odporného slizouna, zdaleka nepředstavuje důvod k jeho obvinění z mnohonásobné vraždy. Na druhou stranu ovšem hodlám Barryho požádat, aby se podíval, jestli pan Williams nemá něco v rejstříku – jen pro všechny případy. Jestli chceš nějak pomoci i ty, a pokud bude vítr foukat správným směrem, můžeš strávit dnešní noc hlídáním stromu.“

„To ti pěkně děkuju. Přesně po tomhle jsem vždycky toužil, strávit noc někde v lese a nechat se zaživa sežrat komáry.“ Zatímco si ty a Henry budete pěkně lebedit uvnitř. To zrovna. Hodil po ní pohledem a znovu se věnoval řízení. „Kdo říká, že se tam vrátí?“

„Je to součást vzorce, když vane vítr od pole.“

„Tak proč ten strom neporazíš?“

„Už mě to napadlo.“

„Zatímco o tom budeš ještě přemýšlet, mám pro tebe další nápad. Pokud víš, že se k tomu stromu pořád vrací, proč si tam na něj nepočíháš sama?“

„Jak? Ty víš moc dobře, že po setmění nevidím vůbec nic. Kromě toho tam šel Henry…“

„Poslala jsi tam civilistu!“

„Přihlásil se dobrovolně!“ odsekla Vicki, ignorujíc skutečnost, že mezi civilisty teď patří i ona sama.

„Přihlásil se dobrovolně i o tu ránu z brokovnice?“

„Henry je dospělý chlap. Ví, jaká jsou rizika.“

„Dospělý chlap. Jasně. A další věc: podle řidičáku je Fitzroyovi pouhých čtyřiadvacet let.“ Zvedl oči od silnice právě na tak dlouho, aby ji mohl zpražit pohledem. „Jsi skoro o osm let starší než on, nebo to snad… co je tady k smíchu?“

Přestože vibrace rozpoutaly uvnitř její hlavy pravé peklo, neubránila se Vicki záchvatu smíchu. Celých osm let. Dobrý bože. Nakonec si uvědomila ledové ticho na druhé straně auta a podařilo se jí ovládnout. Celých osm let… Sundala si brýle a otřela si uslzené oči do ramene trička. „Miku, nemáš ani ponětí, jak málo na tom záleží.“

„Očividně ne,“ procedil Celluci skrze zaťaté zuby.

„Hej! Stíháme někoho, nebo co? Právě jsi zrychlil na žlutou.“ Vicki stačil jediný pohled na jeho sevřenou čelist, aby usoudila, že je na čase změnit téma. „Co bych tak mohla vědět, že to někomu stojí za vraždu?“

Nebyl to zrovna nejelegantnější způsob, jak změnit směr hovoru, ale Celluci se ho chopil. Najednou ani nechtěl vědět, čemu se tak smála. Henryho zasraného Fitzroye převyšoval věkem o celých dvanáct let a neměl pocit, že by to jeho ego uneslo. „Být tebou, nechal bych si Carla Biehna a jeho synovce předvolat k výslechu.“

„Na základě čeho?“

„Někdo si myslí, že se začínáš dostávat příliš blízko, a tihle dva jsou jediní lidé, se kterými jsi mluvila a nebyla schopna je vyloučit.“

„No, ty nejsi já.“ Vicki si poškrábala komáří bodnutí na zadní straně lýtka. „A pro případ, že ti to až doteď unikalo, tohle nejen že není policejní případ, ale policii do něho vůbec tahat nesmíme.“

„Už do něho zatažená je. Nebo jsi zapomněla na tu včera nahlášenou střelnou ránu?“

„Ulice Queen. Tady zahni. Barry bydlí v čísle 321.“ Posunula si brýle na nose a dodala: „Policie si jen myslí, že na tom pracuje. Ve skutečnosti nemají ponětí, co se vlastně děje.“

„A nemyslíš, že na to přijdou?“ zeptal se, zatímco zatáčel širokým obloukem za roh, aby se vyhnul malému klukovi na kole.

Vicki rozhodila rukama. „Jak by na to mohli přijít? Máš v úmyslu jim to říct?“

„Budou vyšetřovat.“

„Jasně že budou. OPP bude v chráněné oblasti pár týdnů hlídkovat trochu častěji, dokud se neobjeví něco důležitějšího, než je náhodná rána z pušky, načež bude muset přesměrovat normohodiny tam.“

„Ale tohle žádná náhodná rána nebyla,“ poznamenal Celluci, který se zoufale snažil udržet temperament na uzdě. „To ale policie neví.“ Vicki se přinutila ke klidu. Skřípání zubů jí jen zhoršovalo bolest ve spánku a na paličáka sedícího vedle ní stejně nijak nepůsobilo. „A ani to nezjistí.“

„No, až zjistíš ty, kdo je ten zabiják, tak se do toho budou muset vložit. Nebo,“ pokračoval sarkasticky, „jsi snad naplánovala taky nějakou nehodu, která by se o všechno postarala?“

„Támhle.“ Ukázala. „Tři dvacet jedna. Je tam nápis, že parkoviště pro hosty je za domem.“

Ticho kolem těch slov mluvilo výmluvnou řečí.

„Ježíši Kriste, Vicki. Ty nemáš v úmyslu postavit ho před soud, že?“

Prohlížela si špičky bot.

„Odpověz mi, zatraceně!“ Dupl na brzdy a skoro ještě předtím, než auto zastavilo, ji popadl za ramena a otočil čelem k sobě.

„Soud?“ Vyškubla se mu. Bože, ten je někdy natvrdlý. „A co se stane s dlaky u soudu?“

„Zákon…“

„Oni nechtějí zákon, Celluci, oni chtějí spravedlnost, a jestli vrah půjde k soudu, žádné se jim nedostane. Víš stejně dobře jako já, že oběť jde před soud společně s obžalovaným. Jakou šanci by dlaci asi měli? Když nejsi bílý nebo jsi chudý nebo, Bože chraň, když jsi dokonce žena, vidí tě systém jako podřadného člověka. Dlaci vůbec nejsou lidi! Jak si myslíš, že bude systém pohlížet na ně? A jaký život asi budou mít, až s nimi skončí?“

Nemohl věřit tomu, co slyší. „Snažíš se tady přesvědčit mě, nebo spíš sama sebe?“

„Sklapni, Celluci!“ On ji nechápal úmyslně. Jeho hezky uspořádaný svět se trochu zašmodrchá a on se nedokáže přizpůsobit. Není to moje chyba.

Zesílil hlas, aby se vyrovnal jejímu. „Nehodlám tady jen tak stát a dívat se, jak zahazuješ všechno, čemu jsi tak dlouho věřila.“

„Tak odejdi!“

„Jsi ochotná být soudcem i porotou – a kdo bude katem? Nebo hodláš dělat i tohle?“

Chvíli na sebe hleděli, pak Vicki zavřela oči. Bušení jejího srdce se změnilo ve výstřely z pušky a na vnitřní straně víček uviděla krvácejícího Donalda a pak i ostatní členy smečky, ležící tam, kde je zastihly kulky. Srst měli potřísněnou krví a zbyla jen ona, kdo je mohl oplakávat. Nabrala do plic dlouhý, přerývaný dech, pak ještě jeden a nakonec otevřela oči.

„Já nevím,“ řekla tiše. „Udělám, co budu muset.“

„I když to bude znamenat vraždu?“

„Nech to být, Miku. Prosím. Řekla jsem, že nevím.“

S úsilím si zajel rukama do vlasů a udržel za zuby většinu věcí, které jí chtěl říct, až na jednu. Dokonce se mu podařilo udržet hlas rozumně klidný. „Kdysi jsi to věděla.“

„Život býval o hodně jednodušší. Kromě toho,“ odepnula si bezpečnostní pás, a když otevírala dveře, zasmála se roztřeseným a naprosto nepřesvědčivým smíchem. „S tímhle chlebem si budeme dělat starosti, až přijde na jeho krájení.“

Celluci ji následoval do domu, kde bydlel Barry Wu, a v hlavě se mu zhruba stejným dílem mísily starosti a hněv. Život býval o hodně jednodušší. Tak proti tomu rozhodně neměl co namítnout.

 

„Především potřebujete dobrou sadu nožů.“

„Nože mám.“

„Cha. Nových nožů. Čepele z továrny jsou na hovno.“

„Dnes odpoledne si je nechám nabrousit.“

„Cha.“ Postarší chlap vytáhl z bince na kuchyňském stole roztrženou obálku a načmáral na její rub adresu. „Zajděte tam,“ přikázal, když ji podal svému hostu, „poslední místo ve městě, kde by ještě mohli odvést slušnou práci.“

Mark Williams složil papírek na dvě poloviny a zasunul si ho do peněženky. Pár otázek ohledně obchodu s kožešinami ho přivedlo až za tímhle dědkem. Padesátka mu vynesla několikahodinovou instruktáž. Vzhledem k tomu, kolik mu kůže hodí, považoval ty peníze za výhodnou investici.

„Dobře. Poslouchejte. Projdeme si to ještě jednou. Když to budete dělat pomalu, neměl byste mít potíže. Váš první řez povede podél břicha – tam je skoro takový šev – potom…“

 

„Problém je v tom, že tu nikdo další není. Vlastně musím říct, že si nejsem jistý, jestli bych takhle dokázal střílet já sám. V noci ne.“ Barry vystrčil hlavu z ložnice, kde se oblékal do práce. „S optikou jsem moc nepracoval.“

„A co lidi z útvaru rychlého nasazení?“

Povytáhl obočí. „Máte na mysli policistu?“

Celluci si povzdechl. Podle jeho názoru vypadali mladí lidé vždycky nedůtklivě, když se snažili mračit. „Chcete mi tvrdit, že se v Londýně nikdy nevyskytl špatný polda?“

„No… to ne… ale s takovým Torontem se nemůžeme srovnávat.“ Znovu zmizel v ložnici a o chvíli později se vynořil s rozepnutou košilí a botami v rukou. „Myslím, že bych se mohl poptat,“ nabídl a usadil se na okraj poslední volné židle. Trochu se mu nedostávalo nábytku, ale jak televizor, tak hudební věž byly prvotřídní kvality. „Ale upřímně řečeno, pochybuji, že by to dokázal někdo z těchhle chlapíků.“ Zhluboka se nadechl. „Vím, že to zní jako chvástání, ale i když vezmeme v potaz můj nedostatek zkušeností s prací s optikou, nemůže se mi žádný z nich rovnat.“

Vicki zvedla z čestného místa na televizi fotku z promoce na Barryho policejní škole. Pouze jediná upřímně se usmívající tvář na ní patřila zjevnému příslušníku národnostní menšiny, Barrymu Wu samotnému. Plus pět žen a jeden vlkodlak. To je mi směska. Všechny ženy byly bělošky. Technicky vzato byl běloch i vlkodlak. A to se policie diví, proč se vztahy mezi ní a komunitami hroutí. Popravdě musela přiznat, že police moc dobře věděla, proč se vztahy mezi ní a komunitami hroutí, jen nedokázala najít pro tento dlouhodobý problém řešení, které by se líbilo všem. Bohužel fráze „to chce čas“ nebyla přijatelnou odpovědí v situaci, kdy se jim právě času nedostávalo.

„Překvapuje mě, že vás ještě nepřetáhli kluci od SWAT.“ Opatrně vrátila fotku na místo. Pořád pro ni bylo zvláštní uvažovat o sobě a policii jako o dvou oddělených jednotkách.

Trochu příliš sebevědomě se pousmál. „Už mě varovali, že jakmile se vrátím z olympiády se zlatem, jsem jejich.“ Když se předklonil, aby si zavázal boty, jeho úsměv pohasl. „Tak to abych si je radši prověřil, že?“

„No, kdyby se vám podařilo zjistit, co dělali nejlepší odstřelovači v ty noci, kdy došlo k vraždám, dost by nám to pomohlo.“

„Jo.“ Povzdechl si. „Škoda, že jsme v ty noci neměli velkou akci na záchranu rukojmích, která by jim poskytla alibi.“

„Škoda,“ přikývla Vicki a skryla zcela nepatřičný úsměv. Tenhle kluk – mladý muž – mluvil naprosto vážně.

„Já prostě nemůžu uvěřit, že by někdo mohl střílet po Colinově rodině. Tím chci říct,“ posadil se, začal si zapínat košili a prsty se mu přitom třásly rozhořčením, „jsou to nejspíš ti nejpohodovější lidi, které znám.“

„Vás nezneklidňuje, že se proměňují ve zvířata?“ otázal se Celluci.

Barry ztuhl. „Oni se neproměňují ve zvířata,“ vyštěkl. „To, že v jedné ze svých podob mají srst, z nich nedělá zvířata. Většina zvířat, která jsem poslední dobou potkal, chodila po dvou nohou! A navíc, Colin je skvělý polda. Jak jednou zachytí pach podezřelého, má to ten všivák spočítané. Lepšího parťáka, který by vám kryl záda v ošklivé situaci, byste si nemohl přát. A co víc, dlaci prakticky vynalezli koncept týmové spolupráce.“

„Mě jen zajímalo, jestli vás to neznepokojuje,“ řekl Celluci mírným hlasem.

„Ne.“ Barry si prudce zastrkal košili do kalhot a trochu zrudnul. „Teda už dávno ne, chtěl jsem říct. Vždyť přece jakmile někoho opravdu poznáte, nemůžete ho nenávidět jen proto, že je vlkodlak.“

Moudrá slova do dnešních časů, pomyslela si Vicki. „Zpátky ke střílení…“

„Jo, myslím, že znám někoho, kdo by vám mohl pomoci. Bertie Reidová. Je to opravdový nadšenec, jeden z těch, kteří vás dokáží zasypat fakty a čísly za posledních padesát let. Jestli je v téhle oblasti někdo, kdo dokáže takhle střílet, ona ho bude znát. Nebo to aspoň dokáže zjistit.“

„Ona taky střílí?“

„Příležitostně z malých zbraní, ale z velkorážních už dávno ne. Musí jí být přes sedmdesát.“

„Znáte adresu?“

„Ne, to neznám, a její číslo není v seznamu – slyšel jsem, jak se o tom jednou na střelnici zmínila – ale najít ji nebude těžké. Většinu odpolední tráví ve Sportovním klubu na ulici Grove, vysedává v klubovně, popíjí čaj a kritizuje každého, kdo si přijde zastřílet.“ Zvedl oči od kusu papíru, na který jim psal adresu klubu. „Mně říkala, že mám moc napnutou přední ruku.“ Protáhl si zmíněnou končetinu a dodal: „Měla pravdu.“

„Proč necvičíte na policejní střelnici?“ zeptal se ho Celluci.

Barry se tvářil trochu nesměle, když jim adresu podával. „Občas tam zajdu. Ale vždycky to skončí tak, že je kolem spoustu čumilů. A navíc, no, všechny terče tam vypadají jako lidé. To se mi nelíbí.“

„Mě to taky nikdy nijak zvlášť nebralo,“ řekla mu Vicki a uložila si složený kousek papíru do kabelky. Možná byly realistické – všechno, po čem bude policista kdy střílet, bude mít tvar člověka – ale každoroční střelecké testy v ní vždycky zanechaly lehký pocit studu, že jí to tak jde.

Doprovodili Barryho na parkoviště a sledovali, jak se souká do kožené bundy – „Radši se budu potit, než abych nechal lokty na dlažbě.“ – nasazuje si helmu s reflexním oranžovým pruhem na zadní části, opatrně ukládá čepici pod sedadlo motorky a s řevem ujíždí pryč.

Vicki si povzdechla a opatrně se opřela o horký kov Celluciho vozu. „Prosím tě, řekni mi, že jsem nebyla tak zapálená.“

„Takhle ne,“ vyprskl Celluci. „Byla jsi horší.“ Otevřel dveře a opatrně se usadil na vinylový potah sedadla. Na parkovišti nebyl žádný stín, ve kterém by se dalo zaparkovat. Ne že by si toho všímal, vzhledem k rozhovoru, který spolu při příjezdu vedli. Tiše zaklel, když se loktem otřel o rozpálené opěradlo sedadla, odemkl Vickiiny dveře, a než nasedla, zapnul klimatizaci.

V autě doznívala ozvěna jejich poslední hádky. Ani jeden z nich nemluvil, aby nezačala nanovo. Celluci nijak netoužil vést monolog na téma nebezpečí morálních úsudků a věděl, že Vicki považuje téma za uzavřené. Ale jestli si myslí, že odjedu, než to tady skončí, tak se šeredně plete. Nemusel se vrátit do práce až do čtvrtka, a jestli bude muset, vezme si nemocenskou. Teď už šlo o víc než jen o Henryho Fitzroye. Vicki potřebovala zachránit sama před sebou.

Prozatím budou dodržovat příměří.

„Je skoro půl třetí a já umírám hlady. Co takhle někde zastavit na něco k snědku?“

Vicki zvedla oči od adresy, kterou Barry naškrábal na kus papíru, a vděčně nabídku ke smíru přijala. „Jenom v případě, že se najíme cestou v autě.“

„Fajn.“ Vyjel na ulici. „Ale nesmí to být kuře. V tomhle vedru by auto nasáklo pachem plukovníka z Kentucky a už bych se ho nezbavil.“

Zastavil u prvního rychlého občerstvení, na které narazili. Celou dobu, kdy seděl v autě, pojídal hranolky a čekal, až se Vicki vrátí z toalety, nemohl Celluci odtrhnout oči od černozlatého džípu zaparkovaného na protější straně ulice. Věděl, že už ho někde viděl, ale nevybavoval si kde, jen to, že vzpomínka měla neurčitě nepříjemný nádech.

Řidič ho zaparkoval před stařičkou opravnou obuvi. Vybledlý nápis na polovině oken, která Celluci viděl, hlásal: Není správný chlap, kdo obouvá starý křáp. Udiveně přemítal nad kouskem vzpomínky, dokud z dílny nevyšla odpověď.

„Mark Williams. Žádný div, že jsem z toho měl divný pocit.“ Williams měl k životu přístup, jaký Celluci vysloveně nesnášel. Kdyby si měl vybrat on, dal by vždycky přednost upřímné protivnosti před povrchním šarmem. Zašklebil se s plnou pusou hamburgeru. Což rozhodně vysvětluje můj vztah s Vicki.

 

Williams s veselým pohvizdováním obešel auto, otevřel dveře na straně řidiče, a než nasedl, hodil na sedadlo spolujezdce objemný balík v hnědém papíru.

Kdyby byl ve vlastním okrsku, možná by si s ním šel Celluci popovídat, čistě z principu, aby ten chlap věděl, že je pod dohledem, a pokusil by se zjistit, co v balíku je. Zastával názor, že před lidmi Williamsova typu je třeba udržovat náskok. Ale takhle mohl jen sedět a dívat se, jak odjíždí.

Když džíp odjel, zahlédl ve výloze obchodu druhý nápis.

Brousíme nože.

 

„Bertie Reidová?“ Muž středního věku sedící za stolem se zamračil. „Pochybuji, že už je tady, ale…“ Zazvonil telefon, muž zvedl sluchátko a obrátil oči v sloup, když odpovídal: „Sportovní klub na ulici Grove. Ano, přesně tak. Zítra večer na pistolové střelnici. Ne, madam, v průběhu večírku se střílet nebude. Děkuji. Doufám, že vás tam uvidíme. Zatracené telefony,“ pokračoval poté, co zavěsil. „Alexander Graham Bell měl dostat cementové boty nadměrné velikosti a měli ho hodit z pevninského šelfu. Kde jsme to přestali?“

„U Bertie Reidové,“ napověděla mu Vicki.

„Pravda.“ Mrkl na hodiny na zdi. „Jsou teprve tři, Bertie se tu ukáže nejspíš až za hodinu. Jestli se můžu zeptat, co chce dvojka torontských soukromých vyšetřovatelů po Bertie?“

Vicki, kterou nemálo pobavil předpoklad, že její průkaz zahrnuje i Celluciho, mu věnovala nejlepší profesionální úsměv určený k získání důvěry veřejnosti. „Sháníme informace o sportovních střelcích a Barry Wu nám řekl, že paní Reidová je naše nejlepší volba.“

„Vy znáte Barryho?“

„Základem naší práce je co nejtěsnější spolupráce s policií.“ Celluci neměl problém s tím, že je vnímán jako Vickiin partner. Bylo to lepší než mávat po Londýně služebním odznakem – čímž by si u nadřízených v Torontu popularitu zaručeně nezískal.

„Naší taky.“ Jeho hlas se stáhl do defenzivy. „Členové střeleckého klubu zacházejí se svými zbraněmi zodpovědně. Každá zbraň, která překročí práh klubu, je registrována jak u OPP, tak u místní policie, a žádnou munici zde nepřechováváme. Jestli někdo střílí v restauracích a ve školách, nebo omylem odbouchne strýčka Ralpha, když se chlubí novou hračkou ráže .30, jsou to ti hajzlové, kteří si myslí, že puška je – s prominutím – nadupaným nástavcem na jejich vocas, ne členové našeho klubu.“

„Ne že by bylo lepší být střelen úmyslně, ne náhodou,“ poznamenala Vicki jízlivě. Přesto mu musela dát za pravdu. Když už nešlo nacpat koncept palných zbraní zpátky do Pandořiny skříňky, bylo lepší sejmout z nich veškeré pozlátko a udělat z nich jen další nástroj či zálibu. Osobně by ovšem dala přednost natolik přísné a celosvětově platné legislativě kontroly zbraní, že by to jak výrobci, tak spotřebitelé tváří v tvář hromadě papírování radši vzdali. Rovněž trest za použití zbraně při spáchání zločinu by měl být přiměřenější… na každého takového hajzla by měli vzít jeho vlastní zbraň a pak ji pohřbít spolu s jeho tělem. K téhle filozofii dospěla, když viděla, co dokáže brokovnice udělat s tělem sedmiletého kluka.

„Nebude vám vadit, když tu na paní Reidovou počkáme?“ otázal se Celluci, než se muž za stolem stačil rozhodnout, jestli Vicki mínila svá slova jako souhlas, nebo útok. Měl za to, že dnešní příděl vášnivých slovních přestřelek už vyčerpal.

Muž se lehce zamračil a pokrčil rameny. „Myslím, že to nebude vadit, když vás posílá Barry. Je chloubou a potěšením našeho klubu, víte, nikdo z ostatních se mu nemůže ani zdaleka rovnat. Pojede na příští olympiádu – a jestli je na světě spravedlnost, přiveze domů zlato. Zatraceně!“ Zatímco sahal po telefonu, ukázal jim ke schodům. „Klubovna je ve druhém patře, můžete na Bertie počkat tam.“

 

Klubovna byla vybavena několika hnědými či zlatými rozložitými pohovkami a křesly, párem slušně velkých stolů a skříňkou na trofeje. V malé kuchyňce v rohu se nacházel kávovar, několik sklenic instantní kávy, elektrická varná konvice a čtyři konvičky různých velikostí. Ve tři hodiny odpoledne byl jediným obyvatelem místnosti malý šedý kocour stočený na výtisku Střelecké bible. Vicki a Cellucimu věnoval jediný pohled a od té doby je ignoroval.

Za velkými okny v severní stěně bylo slyšet střelbu z pušek.

Celluci se podíval ven, pak si vzal z jednoho stolu dalekohled a nasměroval ho k terčům. „Pokud se nás nesnaží chytře svést ze stopy, tak ani jeden z těch dvou není odstřelovač, kterého hledáme.“

Vicki postavila dalekohled zpátky na místo a ani se nenamáhala ho použít. „Podívej, Celluci, není důvod, abychom tu oba tvrdli až do čtyř. Co kdybys zajel k doktoru Dixonovi, odvezl dvojčata a jejich otce domů a pak mě přijel vyzvednout?“

„Zatímco ty budeš dělat co?“

„Trochu se tu poptám a pak si popovídám s Bertie. Nic, u čeho bys mi musel dělat chůvu.“

„Pokoušíš se mě zbavit?“ otázal se a opřel se o zeď z tvárnic.

„Jen se snažím jednat rozumně.“ Viděla, jak si založil ruce, a povzdechla si. „Podívej, vím, jak moc nesnášíš čekání, a pochybuji, že se tady bude dít tolik věcí, aby nás to oba hodinu zaměstnalo.“

I když hrozně nerad, musel uznat, že má pravdu. „Mohli bychom si povídat,“ navrhl nepřesvědčivě.

Vicki zavrtěla hlavou. Další povídání s Michaelem Cellucim bylo to poslední, co teď potřebovala. „Popovídáme si, až to tu skončí.“

Natáhl ruku a posunul jí brýle na nose. „Beru tě za slovo.“ Znělo to spíš jako hrozba než příslib. „Zavolej na farmu, až budeš chtít, abych vyrazil. Nemá smysl, abych sem přijel doprostřed rozdělané práce.“

„Díky, Miku.“

„Žádný problém.“

 

„Proč jsem to vlastně udělala?“ ptala se sama sebe, jakmile měla klubovnu jen pro sebe. „Vím přesně, co udělá.“ Křesla byla mnohem pohodlnější, než se zdálo, a ona se s vděčností zabořila do zlatého sametu. „Souhlasil s tím, že půjde pryč, jen aby mohl tahat z dlaků informace o Henrym, aniž bych se mu do toho pletla.“ Že by chtěla, aby se to o Henrym dozvěděl?

„Už v Henryho minulosti pátral,“ řekla kocourovi. „Bude lepší, když se to dozví za kontrolovaných podmínek než náhodou.“

Byl to dokonale přesvědčivý důvod a Vicki se rozhodla mu věřit. Jen doufala, že mu uvěří i Henry.