Stopy krve: kapitola 13

Třináct

„Je mi líto, právě jste se minuli. Vrátil se do postele.“

„Vrátil se do postele?“ Celluci se podíval na hodinky. „Je za deset čtyři odpoledne. Je nemocný?“

Nadine zavrtěla hlavou. „To zrovna ne, ale zhoršila se mu alergie, tak si vzal prášek a šel si nahoru lehnout.“ Položila složené prostěradlo do koše s prádlem a vryla si do paměti, že až ho tma konečně probudí, musí Henryho informovat, že se stal alergikem.

„Doufal jsem, že si s ním budu moci promluvit.“

„Říkal, že vstane kolem soumraku. Zdá se, že po setmění není hustota pylu v ovzduší tak vysoká.“ Zatímco mluvila, natáhla se, aby sundala ze šňůry další kus prádla, a ztratila rovnováhu. Okamžitě ji za loket zachytila Celluciho silná ruka. Je skoro škoda, že není dlak, pomyslela si. Poděkovala mu a současně vyklouzla z jeho sevření. A je velmi dobře, že Stuart je právě ve stodole. „Jestli zůstanete na večeři,“ pokračovala, „můžete si s Henrym promluvit později.“

Alergie. Henry Fitzroy nevypadal na člověka, kterého by mohla položit alergie. I když by Celluci hrozně rád věřil, že všichni spisovatelé – a tím spíše spisovatelé romantické literatury – jsou neschopní slaboši žijící ve světě fantazií, nemohl popřít auru síly, kterou ten muž vyzařoval. Stále byl více než z poloviny přesvědčen, že maska spisovatele jen kryje jeho spojení s organizovaným zločinem. Navíc, jak dlouho může trvat napsání takové knihy?

Určitě mu zbývala spousta času, kdy se mohl zabývat velkým množstvím nekalých záležitostí.

Bohužel tu nemohl čekat věčně.

„Děkuji za pozvání, ale…“

„Detektive?“

Otočil se za hlasem.

„Máte na telefonu paní Nelsonovou.“

„Pokud mě omluvíte…“

Nadine kývla. Bylo jí sotva vidět za záhyby lehce potrhaného prostěradla. Noční proměny ložnímu prádlu nesvědčily.

Zatímco se v duchu ptal, co se asi stalo, vešel Celluci do domu a následoval zrzavou puberťačku do malé pracovny hned vedle kuchyně. Šlo zjevně o pozůstatek místnosti, jejíž větší část byla obětována, když se do farmy zavedl rozvod vody a byla přistavěna koupelna.

„Děkuji ti, ehm…“ S mladším párem dvojčat se seznámil ani ne před patnácti minutami, když přišly pomoci Petrovi s Rózou dostat Donalda po schodech nahoru a do postele, ale neměl ani tušení, která z nich to je.

„Jennifer.“ Zahihňala se a setřásla si z tváře hřívu rudohnědých vlasů. „Já jsem ta hezčí.“

„Promiň,“ usmál se na ni Celluci. „Příště si to budu pamatovat.“

Znovu se zahihňala a utekla.

Stále s úsměvem na rtech zvedl staré černé sluchátko – nejspíš patřící k původnímu telefonu ještě z doby před třiceti lety, kdy sem byla zavedena telefonní linka. „Celluci.“

Vicki, která se učila slušnosti při telefonování na stejné škole jako Celluci, neměla s nedostatkem zdvořilostních frází problém. Sama je užívala málokdy. „Právě jsem se dozvěděla, že Bertie Reidová nepřijde dříve než v pět.“

„Hodláš tam na ni čekat?“

„Myslím, že nemám na vybranou.“

„Mám přijet?“

„Opravdu není potřeba. Zůstaň na farmě, abych se s tebou mohla spojit, a nenechej dla… Heerkensovy chodit na jižní pole.“

„Během dne by to mělo být poměrně bezpečné.“

„To mě nezajímá. Nikoho dalšího už nesmí střelit, i kdybych je měla všechny uvázat na vodítko.“

Zavěsila, aniž by se zeptala na Henryho. Cellucimu to přišlo divné. Jako by věděla, že nebude k zastižení. Taky mohla samozřejmě prokazovat neobvyklou dávku taktu, ale o tom pochyboval.

Zatímco si v hlavě probíral možnosti, vrátil se na dvorek k Nadine. „Vypadá to, že se tu ještě chvíli zdržím. Ta ženská, se kterou potřebuje Vicki mluvit, dorazí později.“

„Žádný problém.“ Což sice nebyla tak docela pravda, ale podle Nadinina názoru potřeboval Stuart zapracovat na své schopnosti snášet nedlacké dominantní jedince. Detektiv z Toronta bude dobrý tréninkový model pro příště, až bude Stuart muset s někým spolupracovat. Posledně málem došlo ke katastrofě. Už tak bylo čím dal těžší udržet jejich existenci v utajení i bez toho, že by chtěl Stuart vyzývat každého alfa samce, s nímž se setká. A přestože si uvědomovala, jak těžké je pro jejího druha přijmout lidi zvenčí za ochránce smečky, už se stalo a on se s tím prostě bude muset naučit žít. Nebo všichni zemřeme. Jako Stříbrná. Podala Cellucimu hrst kolíčků na prádlo. „Dejte je prosím do košíku.“

Celluci jí vyhověl. Trochu se zamračil nad jejím náhlým smutkem a uvažoval, jestli by neměl něco říct. A pokud ano, co?

„Mami?“ Jako dokonalý obrázek šestileté sklíčenosti se zpoza rohu domu vyploužil Daniel a zhroutil se na schod. „Chtěl bych jít k rybníku, ale není tu nikdo, kdo by mě tam vzal. Taťka má strčenou hlavu v traktoru a říká, že Petr s Rózou musí spravit plot u cesty, a strejda Donald je nemocný a Colin šel do práce a Jennifer s Marií se starají o strejdu Donalda…“ Nechal hlas vyznít do ztracena a hluboce si povzdechl. „A tak jsem si říkal…?“

„Teď ne, zlatíčko.“ Natáhla k němu ruku a shrnula mu vlasy z očí. „Možná později.“

Daniel svraštil ebenové obočí. „Ale já chci jít hned. Je mi horko.“

„Můžu ho vzít já.“ Celluci rozhodil rukama, Nadine se otočila a podívala se na něj. „Nic jiného na práci nemám.“ Což byla víceméně pravda. Taky ho napadlo, že děti jakéhokoli živočišného druhu často vědí víc, než dospělí tuší. Jestli Fitzroy patřil k rodinným přátelům, možná by mu mohl Daniel vyplnit některá z otravných prázdných míst.

„Umíte plavat?“ zeptala se po chvíli Nadine.

„Jako ryba.“

„Mami, prosím.“

Zvážila pohodlí svého dítěte oproti jeho bezpečnosti s tímhle v podstatě cizím člověkem. Popravdě mu nemohla mít události včerejší noci za zlé. Samci nenesou odpovědnost za to, co dělají, když se jim pění krev.

„Maminko!“

A díky té výzvě koneckonců získal ve smečce jakés takés postavení. „Tak dobře.“

Daniel jí zprudka objal nohy, vyrazil cosi, co se velmi podobalo radostnému zaštěkání, a rozběhl se pryč s jedním vzrušeným „Tak jdeme!“, mířeným k Cellucimu, který ho poněkud důstojnějším tempem následoval.

„Hej!“

Otočil se a tak tak se mu podařilo zachytit letící ručník, dřív než ho zasáhl do obličeje.

Nadine se zašklebila a malinko povyplázla jazyk zpoza velmi bílých zubů. „Tohle nejspíš budete potřebovat. A nenechte ho jíst žáby. Nevečeřel by.“

 

„Já nevím. Jezdí sem celý můj život.“

Překlad: tři nebo čtyři roky. „Jezdí sem často?“

„Jasně. V jednom kuse.“

„Máš ho rád?“

Daniel se otočil a šel dál pozpátku, upíraje na Celluciho oči zpoza hustého porostu rozcuchaných, prachově černých vlasů. „Jasně že mám. Henry mi vozí dárky.“

„Jaké třeba?“

„Akční figurky. Vždyť víte, superhrdiny a tak.“ Zamračil se. „Ale hrozně lehko se rozhryžou.“ Zakopl bosou patou o trs trávy a mávaje rukama jako větrný mlýn, dopadl na zadek. Zavrčel na drzou překážku, a když ji dostatečně varoval před dalšími pokusy podrazit mu nohy, přijal ruku, kterou mu nabízel Celluci.

„Jsi v pořádku?“

„Jasně.“ Rozběhl se kousek napřed, jen aby dokázal, že mu nic není. „Už jsem spadl z větší výšky.“

Celluci se ohnal po komárovi. „Je rybník daleko?“ Vytáhl rozmáčklý hmyz z chlupů na předloktí a otřel si umazanou ruku do kalhot.

„Néé.“ Po třech výskocích uznal, že převislá větev je pro něj zatím ještě příliš vysoko, a pokračoval dál.

„Patří k farmě?“

„Hm. Vykopal ho děda před godziliónem let. Když byla máma ještě malá,“ dodal jen pro případ, že by Celluci nevěděl, jak dlouhý je jeden godzilión.

„Chodíš plavat taky s Henrym?“

„Néé. V noci plavat nesmím, pokud tam nejsou všichni.“

„Henry tady nikdy není přes den?“

Daniel si povzdechl a hleděl na Celluciho, jako by byl naprostý idiot. „Jasně že je. Teď je přece den.“

„Ale on spí.“

„To jo.“ Jeho pozornost upoutal motýl, vyrazil za ním a pronásledoval ho, dokud nevyletěl vysoko na jeden z topolů, které lemovaly cestu.

„Proč tě nikdy nevezme plavat během dne?“

„Protože spí.“

„Zrovna když ty chceš jít plavat?“

Daniel nakrčil nos a zvedl oči od brouka, kterého právě zkoumal. „Ne.“

Hlídač ve Fitzroyově domě také Cellucimu říkal, že Henry podle všeho žije nočním životem. Lidé, kteří pracují v noci a během dne spí, nejsou zase tak vzácní, ale tato informace se připojila k dalším kouskům skládačky – přesněji k chybějícím kouskům skládačky – a jeho podezření rozhodně nerozptýlila. „Vozí někdy Henry někoho s sebou?“

„Jasně. Přivezl Vicki.“

„A ještě někoho jiného?“

„Néé.“

„Víš, co Henry dělá, když je doma?“

Daniel věděl, že nemá nikomu říkat, že Henry je upír, stejně jako nesměl nikomu říkat, že jeho rodinu tvoří vlkodlaci. To byla jedna z prvních věcí, které ho učili. Ale tenhle policista věděl o jejich srstnatých podobách a byl přítel Vicki a ona to o Henrym věděla. Takže to možná věděl taky. Daniel se to rozhodl zahrát na jistotu. „To nesmím nikomu říkat.“

To znělo slibně. „Co nesmíš říkat?“

Daniel se zamračil. S tímhle dospělákem byla vážně nuda. Pořád by jenom mluvil, a to znamenalo, že se nemohl proměnit. S Vicki byla mnohem větší zábava, házela mu klacky, aby je honil. „Jste naštvaný na Henryho, protože je s vaší družkou?“

„Není to moje družka,“ vyštěkl Celluci, dříve než si stačil rozmyslet, jestli je moudré vůbec odpovídat. „Máte pach, jako by byla.“ Svraštil obočí. „Ale ona ne.“

Musel se zeptat. „A jaký pach má ona?“

„Svůj.“

Tohle není debata, kterou bych měl vést se šestiletým klukem, připomenul si Celluci, když je pěšina zavedla na malou louku, na jejímž vzdálenějším konci se v dolíku modrozeleně třpytil rybník.

„Páni! Kachny!“ Daniel si strhl šortky a vyrazil za hlasitého štěkotu a zběsilého mávání ocasem přes louku. Půl tuctu kachen počkalo, až byl skoro u rybníka, a pak se vzneslo. Vrhl se za nimi a cákal a štěkal, dokud mu nezmizely z očí za stromy. Pak se posadil na mělčině, rychle se napil a s vyplazeným jazykem se ohlédl, jestli jeho společník viděl, jak zahnal nepřítele na útěk.

Celluci se zasmál a sebral pohozené šortky. „Dobrá práce!“ zavolal. Když se kluk poprvé proměnil, ucítil v zádech pověrčivé mrazení, ale zbytek scény ustál. Když přešel louku, rozhodl se nechat Henryho po zbytek odpoledne být a jen si to užívat.

„Je tam hluboko?“ otázal se, když dorazil k rybníku.

„Uprostřed asi tak, jak jste vysoký,“ odpověděl Daniel po chvíli přemýšlení.

Přes metr osmdesát bylo na takového človíčka hluboko víc než dost. „Umíš plavat?“

Daniel si olízl z nosu kapku vody. „Jasně že jo,“ prohlásil dotčeně. „Umím čubičku.“

 

„Myslíš, že to do oběda doděláme?“ zeptala se Róza a otřela si zpocené čelo.

„Myslím, že nám strejda Stuart nedal na vybranou,“ vydechl Petr a opřel se o palici. „Poslední dobou je pořádně nabručený.“

„Pokud jsi zapomněl, rodinu někdo napadl. Má dobrý důvod.“

„Jistě, ale kvůli tomu přece nemusí bručet na mě.“

Róza pokrčila rameny a začala udusávat hlínu kolem kovového kůlu. Nesnášela množství šatstva, které musela mít při práci na sobě – boty, rifle, košili – ale v letních šatech se plot opravovat nedal, zvláště když se všechny jeho části očividně usnesly, že každá si bude vydržovat alespoň jeden ostružinový keř.

„Tím chci říct,“ Petr uštípl z klubka dvacet centimetrů drátu a začal ke kůlu připevňovat spodní část plotu, „že ať uděláš cokoli, pořád na tebe jen vrčí.“

Cokoli uděláš ty, chtěl jsi říct. Róza si povzdechla, ale neřekla nic. Sama se cítila poslední dobou tak divně, že rozhodně neměla v úmyslu dvojče kritizovat.

Zamžoural do slunce žlutobíle žhnoucího na odpoledním nebi a potlačil nutkání vypláznout jazyk. „To je den na práci venku jako dělaný. Horko k neuvěření.“

„Ty aspoň můžeš pracovat bez košile.“

„Ty můžeš taky.“

„Ne hned u silnice.“

„Proč ne?“ zazubil se. „Tady stejně nikdy nic nejezdí, a kromě toho je máš tak malý, že by si jich nikdo nevšiml.“

„Petře!“

„Petře!“ zopakoval jako ozvěna, když se po něm ohnala. „Dobře, když se ti tenhle nápad nezamlouvá, co kdybys nám zaběhla domů pro trochu vody?“

Róza si odfrkla. „Jasně. Zatímco ty se tu budeš opírat o plot a koukat, co kde lítá.“

„Ne.“ Ohnul se a zvedl křovinořez. „Zatímco já vyčistím bordel kolem dalšího sloupku.“

Přejela pohledem od sloupku k bratrovi a vykročila k domu. „Ať to máš hotové…“ varovala ho přes rameno.

„Nebo co?“

„Nebo… nebo ti ukousnu ocas!“ Zasmála se, když se Petr po téhle oblíbené dětské hrozbě schoulil, a pak se dala do běhu. Celou dobu, než se dostala z pole na cestu k farmě, cítila v zádech jeho pohled.

Petr se zatahal za lem riflí. Byly příliš těsné, příliš svíraly a bylo v nich horko. Chtěl… už ani nevěděl, co vlastně chce.

„To teda bylo léto,“ zamumlal a přesunul se podél plotu. Stýskalo se mu po tetě Sylvii a strejdovi Jasonovi. Teď, když byli dva starší dlaci pryč, měl pocit, že on a Róza nemají na vybranou a musí zaujmout jejich místo mezi dospělými.

Náhle se mu chtělo výt, ale místo toho si vybil část frustrace ničením křovinového porostu. Možná by si měl zařídit život mimo smečku tak jako Colin. Zavrhl ten nápad takřka ve stejném okamžiku, kdy mu přišel na mysl. Colin neměl dvojče a Petr si neuměl život bez Rózy po boku představit. Jedenáctý ročník na škole skoro nezvládli, protože se kvůli rozvrhu hodin skoro celý den neviděli. Výchovná poradkyně neměla ponětí, jak těsně unikla pokousání, když rozvrh odmítla změnit. Prý nastal čas, aby se od nezdravé emoční závislosti oprostili. Petr sťal křovinořezem několik kopretin. Kdyby jen tušila. Možná by na světě nebyl takový chaos, kdyby si trochu emoční závislosti vyvinuli i lidé.

Zvuk blížícího se auta jej přiměl přelézt na druhou stranu plotu, odkud se mohl lépe podívat na řidiče. Když se černozlatý džíp dostal až k němu, zpomalil, zastavil o pár metrů dál a pak ve spršce štěrku začal couvat. Byl to tentýž džíp, který parkoval na konci cesty k jejich farmě toho nedělního rána, kdy šel k poštovní schránce vyzvednout Stína. Se zježenými chlupy na krku odložil křovinořez. Bylo na čase zjistit, proč se tu ten chlapík potlouká.

 

Mark Williams nemohl věřit svému štěstí. Nejenže narazil na osamělého vlkodlaka hned u cesty, kde se k němu mohl dostat, ale navíc to byl jeden z těch zrzavých. Jeden z mladých zrzavých. A z vlastní zkušenosti věděl, že mladí jakéhokoli druhu se dají snadno zmanipulovat k impulzivnímu, neuváženému jednání.

Dokonce i v riflích a teniskách se stvoření pohybovalo s jistou vlčí elegancí, a když Mark viděl, jak přeskočilo plot a vydalo se k autu, byl přesvědčen, že se jedná o jinou verzi zvířete, které viděl včera sedět u poštovní schránky. Posazení hlavy, výraz zvědavé ostražitosti, to vše bylo s přihlédnutím k odlišnostem daným velikostí identické.

Stáhl okénko. Už se rozhodl, jakým způsobem náhodného setkání využije. Vždy byl přesvědčen, že nejlepších výsledků dosahuje při improvizaci. „Ty jsi jeden z Heerkensových?“

„Jo. A co má být?“

„Možná sis mě tady poslední dobou všiml.“

„Jo.“

Mark držení těla poznal. Tenhle tvor se chtěl stát hrdinou. No, nech kalhoty na sobě, tvoje šance ještě přijde. „Trochu jsem se podíval na ten váš, ehm, malý problém.“

„A jaký problém to má být?“

Ukázal prstem a řekl: „Prásk. Slyšel jsem, že jste tenhle měsíc přišli už o dva členy rodiny. Mám, ehm…“ Zarazil ho náhlý zvuk. Pak si uvědomil, o co se jedná. Tvor začal vrčet, zvuk vznikal kdesi hluboko v hrdle a ven se dral jako jasná hrozba. Mark vtáhl ruku do auta a položil prst na ovládání okénka. Nemělo smysl zbytečně riskovat. „Mám informaci, která by vám mohla pomoci chytit viníka. Máš zájem?“

Svraštění rudohnědého obočí. „Proč to říkáte mně?“

Mark se usmál, ale dával si velký pozor, aby neukázal zuby. „Vidíš tu snad někoho dalšího, komu bych to mohl říct? Myslel jsem, že bys s tím možná rád něco udělal.“

Vrčení ztichlo a ustalo. „Ale…“

„Nevadí.“ Mark pokrčil rameny. Teď opatrně, už skoro zabral… „Jestli bys raději seděl v bezpečí domova, zatímco tvou rodinu zachraňují ostatní…“ Začal vytahovat okénko.

„Ne! Počkejte! Řekněte mi to.“

Je můj. „Můj strýc, Carl Biehn…“

„Ten trávožrout?“

Znechucení, se kterým mu skočil do řeči, se nedalo přeslechnout. Mark skryl úsměv. Zrovna se chystal říct, že jeho strýc něco zahlédl dalekohledem, když pozoroval ptáky, ale urychleně přepsal scénář, aby využil předsudku dravce vůči vegetariánovi. I když tím předhodil strýce vlkům. Takříkajíc. „Jo. Ten trávožrout. Je to on. Ale nikdo ti neuvěří, když jim to jen řekneš, takže se sejdeme dnes po setmění v jeho staré kůlně a já ti dám důkaz.“

„Nevěřím vám.“

„Jak je ctěná libost. Ale čistě pro případ, že by ses rozhodl, že ti rodina za trochu času stojí, budu na tebe v kůlně po setmění čekat. Myslím, že to můžeš svým… lidem říct tak jako tak.“ Hluboce si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Ale ty víš moc dobře, že bez důkazu ti neuvěří – ten trávožrout? Ha! – o nic víc než ty mně, a když nepřijdeš, propásneš jedinou příležitost. Já bych si to tedy na svědomí nevzal.“

Mark vytáhl okénko a odjel, dříve než si tvor stačil dát dohromady, co poslední věta znamenala, a položit mu další otázky. Na plánu mohla nevyjít spousta věcí, ale on si byl jistý, že zvíře odhadl správně a riziko je přijatelné.

Pohlédl do zpětného zrcátka a uviděl, že tvor stále stojí na kraji silnice. Hodně brzy přesvědčí sám sebe, že ať už tím cizí člověk míní cokoli, neuškodí se na důkaz podívat. A jak to mají mladí ve zvyku, nebude se obtěžovat někomu to říkat, ne dřív, než si bude jistý.

„Tak pojď zachránit svět. Buď hrdina. Udělej dojem na holky.“ Mark poklepal na hromadu nášlapných pastí na sedadle spolujezdce. „Udělej ze mě boháče.“

 

Róza se vrátila k plotu se džbánem vody, sotva za odjíždějícím autem začal usedat prach. Viděla, že Petr s někým mluvil, ale neviděla ani necítila, o koho šlo.

„Hej!“ zavolala. „Stojíš na té cestě z nějakého důvodu?“

Petr sebou trhl.

„Petře? Co se děje?“

„Nic.“ Otřepal se a vrátil se za plot. „Nic se neděje.“

Róza se zamračila. Tohle byla lež jako věž. Právě mu to chtěla vytknout, když si vzpomněla, co jí radila teta Nadine, když se jí zmínila o Petrově současné náladovosti. „Dej mu trochu prostoru, Rózo. Kluci v tomhle věku to mají těžké.“ Nikdy dřív před sebou tajnosti neměli, ale možná měla teta Nadine pravdu.

„Na.“ Podala mu džbán vody. „Možná ti to spraví náladu.“

„Možná.“ Ale pochyboval o tom. Pak se jejich prsty setkaly a on ucítil, jak se mu letmý dotek propaluje paží a rezonuje celým jeho tělem. Svět zmizel kdesi v zapomnění, jak nasával její pach, pižmový, teplý a tak blízký. Zapotácel se. Cítil, jak mu džbánek vyklouzl z vláčných prstů, a pak se mu po hlavě a trupu rozstříkla sprška ledově chladné vody.

Róza se snažila potlačit smích. Tvářil se rozzuřeně, ale s tím žít dokázala. „Myslela jsem, že každou chvíli omdlíš,“ nadhodila a o krok ustoupila.

„Kdybychom se mohli proměnit,“ zavrčel Petr, potřásl hlavou a pokropil ji vodou z vlasů, „hnal bych tě až do sousedního okresu, a až bych tě chytil, tak bych…“

„Tak bys co?“ dráždila ho, hbitě mu unikajíc z dosahu. Náhle ji zaplavilo vědomí zvláštní síly. Kdyby na sobě neměla tolik oblečení…

„Tak bych…“ Pramínek vody si našel cestu za lem jeho kalhot. „Tak bych… sakra, Rózo, to studí! Ukousl bych ti ocas, to bych udělal!“

To už se rozesmála, nebylo zbytí, a ten okamžik byl pryč.

„Pojď.“ Zdvihla ze země palici a zamířila k plotu. „Radši to doděláme, než nám strejda Stuart ukousne ocasy oběma.“

Petr popadl klubko drátu a šel za ní. „Jsem celý mokrý,“ mumlal a utíral si hrudník, na který mu crčela voda z vlasů.

„Přestaň si stěžovat. Ještě před chvilkou ti bylo horko.“

Zvedla palici nad hlavu a Petra zaplavila vlna pachu jejího potu. Cítil, jak mu rudnou uši, a náhle se rozhodl. Dnes večer do stodoly Carla Biehna půjde.

Pohrával si s myšlenkou, že o tom řekne strejdovi Stuartovi, ale pak ji zavrhl. Mohl by reagovat dvojím způsobem: buď by informaci o trávožroutovi okamžitě zamítl a chtěl by vědět, o co tomu člověku šlo, nebo by jí uvěřil a chtěl by důkaz získat sám. Tak či onak, on, Petr, by zůstal mimo hru. A to nehodlal připustit.

Strejdovi Stuartovi o tom řekne, až důkaz bude mít. Předloží mu ho jako hotovou věc. To starším dlakům ukáže, že mají před sebou někoho, s kým je nutno počítat. Už žádné dítě. Petrovu hlavu zaplavily představy, jak vyzývá alfa samce a vítězí. Jak vede smečku. Jak získává právo na spáření.

Rozšířily se mu nosní dírky. Jestli se vrátí s informací, která zachrání celou rodinu, určitě tím Rózu pořádně ohromí.

 

„Vy jste ta mladá dáma, která tu na mě čeká?“ Vicki se s trhnutím probudila a podívala se na hodinky. Bylo 6:10. „Zatraceně!“ zamumlala a posunula si brýle na nose. V puse ucítila chuť útrob kanálu.

„Tady máte, možná vám to pomůže.“

Vicki hleděla na šálek čaje, který se jí náhle objevil v ruce, a pomyslela si: Proč ne? Odpověď se dostavila vzápětí.

Protože nesnáším čaj. Proč jsem to udělala?

Velmi opatrně postavila šálek na stůl a nutila otupělý rozum k činnosti. Tohle je klubovna Sportovního klubu. Takže tahle drobná stará paní v modrých riflích musí být…

„Bertie Reidová?“

„Ta osoba jsem já. Nebo aspoň to, co z ní zbylo.“ Starší žena se usmála, ukazujíc kompletní řadu zubů tak pravidelných, že nemohly být pravé. „A vy musíte být Vicki Nelsonová, soukromá vyšetřovatelka.“ Usmála se ještě víc, až se jí na obličeji kolem úst vyrýsovala hustá síť drobných vrásek. „Slyšela jsem, že potřebujete mou pomoc.“

„To jo.“ Vicki se protáhla, omluvila se a sledovala, jak Bertie opatrně usedá do jednoho ze zlatých sametových křesel se šálkem čaje postaveným na koleni. „Barry Wu mi řekl, že jestli mi v tomhle městě dokáže někdo pomoci, jste to vy.“

Vypadala, že ji to potěšilo. „Vážně to řekl? To je zlatíčko. Hodný kluk, tenhle Barry. Z příští olympiády určitě přiveze medaili.“

„To říkají všichni.“

„Ne, všichni říkají, že přiveze zlatou. Já ne. Nechci mu přinést smůlu, dřív než tam odjede, a ani nechci, aby se cítil špatně, kdyby přijel domů jen se stříbrnou. Kdo je druhý nejlepší na světě, ten se nemá proč cítit špatně, a všichni tihle gaučoví atleti, co se ušklíbají nad druhým místem, by zasloužili pořádný kopanec do zadku.“ Zhluboka se nadechla a pořádně si přihnula čaje. „Takže co jste to chtěla vědět?“

„Je v okolí Londýna někdo – a nemyslím tím jen členy klubu – kdo se blíží Barrymu Wuovi v přesnosti střelby?“

„Ne. Ještě něco?“ Vicki zamrkala. „Ne?“ zopakovala. „Aspoň co já vím. Ó ano, je tu pár kluků, kteří by se mohli vypracovat na slušnou úroveň, kdyby trénovali, a jeden či dva staří veteráni, kteří občas ukážou záblesk toho, čím kdysi bývali, ale lidé, kteří mají Barryho schopnosti a dost sebekázně na to, aby je získali, jsou vzácní.“ Zazubila se a pozvedla šálek k pozdravu. „Proto se také uděluje jen jedno zlato.“

„Do háje!“

Starší dáma chvíli zkoumala výraz ve Vickiině tváři, pak odložila šálek, opřela se v křesle a přehodila si jednu nohu přes druhou. Zářivě zelené tkaničky jejích kotníkových tenisek tvořily nejjasnější ostrůvek barev v místnosti. „Kolik toho víte o sportovní střelbě?“

„Nic moc,“ přiznala Vicki.

„Tak mi řekněte, proč mi tuto otázku kladete, a já vám řeknu, jestli je to správná otázka.“

Vicki si sundala brýle a promnula si tvář dlaněmi. Nic se jí tím neprojasnilo. Vlastně si v okamžiku, kdy si tím pohybem napnula kůži na zhmožděném spánku, uvědomila, že to byla pěkná hloupost. Narazila si brýle zpátky na nos a zašátrala v kabelce po prášcích, které jí dali v nemocnici. Bývaly doby, kdy bych se bez problémů dokázala milovat s upírem, odejít po svých z vážné autonehody, odvézt klienta do nemocnice, zůstat vzhůru celou noc a ještě strávit den hádáním se o etice s Cellucim. Asi už stárnu. Jedinou alternativou byl další doušek čaje a na to se opravdu necítila.

„Nakřápla jsem si hlavu,“ vysvětlila, když hodila malou lékovku zpět do tašky.

„Při výkonu služby?“ otázala se Bertie se zájmem.

„Dalo by se to tak říct,“ povzdechla si Vicki. Z nějakého důvodu v průběhu posledních minut dospěla k závěru, že Bertie má pravdu. Bez větších znalostí o sportovním střílení ani nemohla vědět, jestli se ptá správně. Tichým hlasem, aby ji nezaslechl jediný další obyvatel klubovny, jí předložila upravenou verzi událostí, které ji přivedly do Londýna.

Bertie tiše pískla nad jejím popisem výstřelů, které zabily „dva z rodinných psů“, a pak řekla: „Takže jestli tomu dobře rozumím, pět set metrů na pohyblivý cíl, v noci, z výšky šesti metrů usazený na borovici?“

„Maximálně pět set, přinejmenším tři sta.“

„Přinejmenším tři sta?“ vyprskla Bertie. „A oba psy zabila naprosto stejná jediná rána do hlavy? Pojďte.“ Odložila šálek a vstala z křesla. Světle modré oči se jí za rozdělenou čočkou silných brýlí zvláštně leskly.

„Kam jdeme?“

„Ke mně. Jedna taková rána mohla být jen klika, náhoda, nic víc. Ale dvě, to už ukazuje na pěstěný talent a takové schopnosti se nezískají přes noc. Jak už jsem řekla, na světě je zatraceně málo střelců, kteří by dokázali něco takového, a váš odstřelovač nevyskočil v celé své kráse z Diovy hlavy. Myslím, že vám ho můžu pomoci najít, ale musíme to udělat u mne. Mám tam všechny referenční materiály. Tahle banda by nepoznala knihu, ani kdyby je kousla do zadku.“ Mávla rukou po klubovně. Čtyřicátník, který seděl za stolem a hladil kocoura, se zatvářil trochu vylekaně a zamával v odpověď. „Střelecké časopisy, nic jiného nečtou. Pořád jim říkám, že potřebují knihovnu. Nejspíš jim odkážu svoji, až zemřu, a ona tu bude bez užitku ležet, zapadat prachem a ztrácet na aktuálnosti, až ji nakonec vyhodí. Přijela jste autem?“

„Ne…“

„Ne? Já myslela, že všechna soukromá očka jezdí červenými sexy kabriolety. No nic. Pojedeme mým. Bydlím blízko.“ Její pozornost upoutala sprška výstřelů a přivábila ji k oknu. „Ha! Říkala jsem mu, aby si tu winchestrovku nekupoval, jestli chce na podzim soutěžit. Bude mu trvat měsíce, než si na dalekohled zvykne. Blázen. Měl mě poslechnout. Roberte!“

Muž za stolem se zatvářil ještě polekaněji, když ho oslovila přímo. „Ano?“

„Jestli přijde Gary nahoru, vyřiď mu, že jsem mu to říkala.“

„Ehm, jistě, Bertie.“

„Má manželku dole na pistolové střelnici,“ řekla Bertie Vicki důvěrným tónem, když vycházely ze dveří. „Chodí sem skoro každý večer po práci. On nenávidí zbraně, ale miluje svou ženu, takže dospěli ke kompromisu. Ona střílí jen do terčů a on se nedívá.“

Bertie měla obrovskou starou polododávku Country Squire, bílou, s přístrojovou deskou v barvě dřeva. Sotva vyjely na dálnici, všech osm válců zařvalo a vůz dosáhl stálé rychlosti pětasedmdesát kilometrů za hodinu.

Vicki se snažila nekňourat nad jejich rychlostí – či spíše jejím nedostatkem – ale ubíhající čas jí drásal nervy. Doufala, že Donaldovo zranění dlakům připomene, proč by se měli po setmění držet poblíž domu, ale příliš s tím nepočítala. Dokud dlaci trvali na právu pohybovat se po každém západu slunce volně po svých pozemcích, představoval každý další večer, každý další den, který strávila řešením případu, nebezpečí, že se některý z nich ocitne ve smrtelném ohrožení. Jestli je nedokáže přesvědčit, aby se drželi stranou – a zatím v tomto ohledu zaznamenala pozoruhodný nedostatek úspěchu – bude muset toho chlápka vypátrat, jak nejrychleji to bude možné.

Prosvištělo kolem nich další auto a troubilo přitom na klakson.

„Chtěla jsem si sehnat nálepku na nárazník s nápisem ‚Zatrub na mě a já ti prostřílím pneumatiky‘, ale kamarád mi to rozmluvil.“ Bertie si povzdechla. „Takhle rychlá jízda je plýtvání ztenčujících se přírodních zdrojů.“ Zatímco mluvila, zpomalila o dalších pět kilometrů v hodině, aby demonstrovala, co má na mysli.

Vicki si také povzdechla, ale z poněkud odlišných důvodů.