Patnáct
„…já nevím! On se poslední dobou chová tak divně!“
Stuart a Nadine si za Rózinými zády vyměnili pohledy. Nadine otevřela ústa, aby něco řekla, ale když viděla výraz svého druha, zase je zavřela. Teď nebyl pravý čas na vysvětlování.
„Rózo.“ Celluci vyšel z kanceláře a kráčel tiše přes kuchyň, dokud se nemohl podívat dívce přímo do obličeje. „Tohle je důležité. Kromě lidí z rodiny, Vicki, pana Fitzroye a mne, s kým dnes Petr mluvil?“
Něco ví, pomyslel si Henry. Nikdy jsem ho neměl nechat hovor brát.
Róza se zamračila. „No, mluvil s tím mechanikem v servisu, doktorem Dixonem, doktorkou Levinovou – to je ta, co zaskakuje za doktora Dixona a byla chvíli v jeho domě – ehm, paní Von Thomovou, sousedkou doktora Dixona, a s někým, kdo jel po silnici kolem něj, ale neviděla jsem, kdo to je.“
„Viděla jsi auto?“
„Jo. Bylo černé, z větší části, se zlatým pruhem a mělo falešné zlaté špice na kolech.“ Nakrčila nos. „Auto skutečného pozéra.“
Všimla si Celluciho reakce a její výraz se znovu změnil. „To je ten, na kterého jste čekal, že? Že?“ Přikročila k němu s vyceněnými zuby. „Kde je Petr? Co se stalo s mým bratrem?“
„Já myslím,“ řekl bez okolků Stuart a vyšel zpoza neteře, „že byste nám měl radši říct, co víte.“
Pouze Henry měl představu o tom, jakým vnitřním konfliktem Celluci prochází, a neměl pro něj pochopení. Otázka konfliktu zákona se spravedlností mohla mít jediné řešení. Sledoval, jak Cellucimu tuhnou svaly na zádech, a slyšel, jak se mu zrychlil tep.
Celý Celluciho výcvik říkal, aby jim dal vyhýbavou odpověď a odešel se o to postarat sám. Jestli vlkodlaci chtějí, aby se s nimi zacházelo jako se zbytkem společnosti, v rámci zákona, pak nemohu jednat mimo zákon. A pokud jediný způsob, jakým mohl konat povinnost, vyžadoval, aby se z tohoto domu probojoval… sbalil ruce do pěstí.
Ve Stuartově hrdle se začalo rodit hluboké vrčení.
Stejně jako v Rózině.
A Nadinině.
Henry vykročil. Už toho měl dost.
Pak začal kňourat Daniel. Vrhl se matce k nohám a ponořil jí tvář do sukně. „Zabijí Petra!“ Látka příliš netlumila vytí šestiletého dítěte, které chápalo jen malou část toho, co se dělo.
Celluci shlédl na Daniela, který znovu prokázal nevšední talent obrátit pozornost zpět k důležitým věcem, a pak k Róze. „Nemůžete mě nechat, abych se o to postaral?“ zeptal se jemným hlasem.
Zavrtěla hlavou, začala se jí zmocňovat panika. „Vy to nechápete. Vy to nedokážete pochopit,“ dodala Nadine a tiskla k sobě Daniela tak silně, až se začal v jejím sevření vrtět.
Celluci viděl v ženiných očích bolest, bolest, která se zařezávala a trýznila ji a která přetrvá déle, než by měl kdo být nucen snášet. Rózu možná mohlo od stejné bolesti zachránit jeho rozhodnutí.
„Carl Biehn byl olympijský střelec. Černozlatým džípem jezdí jeho synovec, Mark Williams.“
Róze se rozšířily panenky. „Jestli mluvil s Petrem dnes odpoledne…“ Zatočila se, šaty z ní spadly na podlahu a jako Mrak vystřelila z kuchyně a do noci.
„Rózo, ne!“ Henry, kterého nezdržovala nutnost se proměnit, se hnal za ní dřív, než se Stuart, stále chycen do výzvy s Cellucim, stačil pohnout.
Ježíši Kriste! Nikdo se nepohybuje tak rychle! Když Henry zmizel do noci, popadl Celluci Stuarta za předloktí. „Počkejte!“ vyštěkl. „Potřebuji, abyste mi ukázal cestu na farmu Carla Biehna.“
„Pusť mě, člověče!“
„K čertu, Stuarte, ten chlap je ozbrojený. Henryho už jednou dostal! Když tam jen tak vpadnete, dostanete každý po kulce. Mým autem se tam dostaneme dřív.“
„Na to nespoléhejte.“ Stuart se zasmál, ale žádný humor v tom zvuku nebyl. „A tohle je náš lov. Nemáte právo tam být.“
„Vezmi ho, Stuarte!“ Nadinin tón neponechával jejímu druhovi prostor pro debatu. „Mysli na to, co bude pak.“
Dlačí samec zavrčel, ale po chvíli se Cellucimu vyškubl a zamířil ke dveřím. „Tak pojďme.“
Pak? uvažoval Celluci, zatímco si to ti dva rázovali přes trávník. Panno Marie, Matko Boží, oni po mně chtějí, abych vysvětlil to tělo…
„Proč mu to tak trvá!“ Vicki si posunula brýle na nose a odvrátila se od kuchyňského okna. Teď, když slunce zapadlo, neviděla v něm vůbec nic kromě svého odrazu ve skle, ale to jí nebránilo přecházet po místnosti tam a zase zpátky a znovu vyhlížet z okna do tmy.
„Musí sem jet až z křižovatky ulic Adelaide a Dundasova,“ poznamenala Bertie. „To mu pár minut zabere.“
„Já vím!“ Povzdechla si a zhluboka se nadechla. „Omlouvám se. Neměla jsem právo se na vás tak utrhnout. Já jen, že… no, nebýt mých zatracených očí, mohla bych jet sama. Už teď bych měla půlku cesty za sebou!“
Bertie našpulila rty a zatvářila se zamyšleně. „Nedůvěřujete partnerovi, že se o to postará?“
„Celluci není můj partner, jen přítel. Nemám partnera. V pravém slova smyslu.“ A i když se mohla na Henryho spolehnout, že nedovolí Cellucimu udělat žádnou hloupost, kdo zachrání Petra, dohlédne na dlaky nebo popadne za límec toho vraždícího hajzla – Vicki ho vždy viděla s tváří Marka Williamse, přesvědčena, že příčinou vražd je právě on, i když osobně spoušť nestiskl – a… a co pak? „Já tam musím být! Jak můžu vědět, že je to spravedlivé, když tam nebudu?“
Bertie, která si uvědomovala, že jsou otázky, na které se neodpovídá, moudře mlčela. Její vlastní otázky budou muset počkat.
„K čertu, řekla jsem mu, že je to naléhavé!“ Vicki se znovu přitočila k oknu a zašilhala do noci. „Kde je?“ Jelikož do konce směny zbývala hodina a Colin už byl stejně na stanici, nebylo pro Vicki těžké přesvědčit službu konajícího důstojníka, aby Colina uvolnil z důvodu naléhavé rodinné záležitosti. „Proč ten… tam!“ Na příjezdové cestě se objevila světla.
Vicki popadla kabelku a běžela ke dveřím, volajíc přes rameno: „S nikým o tom nemluvte. Ozvu se vám.“
Venku, kde byla v podstatě slepá, si to namířila přímo ke světlům a jen tak tak se nenechala srazit jedním z modrobílých aut londýnské policie. Sotva se skřípěním brzd zastavilo, hmátla po dveřích a vrhla se na zadní sedadlo.
Barry tam kopl zpátečku a nechal za autem černou stopu po celé délce příjezdové cesty, zatímco Colin se otočil a zavrčel: „Co se k čertu děje?“
Vicki si posunula brýle na nose a chytila se sedadla, protože vůz prosvištěl zatáčkou po dvou kolech. „Carl Biehn byl olympijský střelec, sloužil v Koreji a u mariňáků.“
„Ten trávožrout?“
„To možná je,“ vyštěkla Vicki, „ale jeho synovec…“
„Byl obviněn z podvodu v roce 86, přechovávání kradeného zboží v roce88 aspoluúčasti na vraždě před devíti měsíci,“ vložil se do hovoru Barry. „Odsouzen nebyl. Při všech třech případech vyvázl kvůli formalitám. Zjistil jsem to dnes odpoledne.“
„A teď ta naléhavá záležitost,“ zavrčel Colin s vyceněnými zuby.
„Petr zmizel.“
Do nohou ho šlehala tráva a plevel, stromy se mu míhaly v periferním vidění takovou rychlostí, že se z nich staly jen neskutečné stíny, které sotva zahlédl, než zase zmizely, bariéra plotu nepředstavovala překážku, jednoduše se přes jeho síťované pletivo přenesl, a než doskočil, nohy opět pokračovaly v běhu. Henry vždycky věděl, že dlaci jsou schopni vyvinout neuvěřitelnou rychlost, ale až do dnešní noci netušil, jak neuvěřitelnou. Mrak se mu nesnažila uniknout, ona jen uháněla za dvojčetem. Neměla sice příliš velký náskok, ale dost velký na to, aby se bál, že už ji nedohoní.
Obrys jejího měsícem postříbřeného těla zůstával těsně mimo dosah a Henry by vyměnil nesmrtelný život za schopnost proměny, kterou tradice jeho rase přisuzovala. Ve všem ostatním si byli rovni, ale čtyři nohy byly rychlejší a jistější než dvě.
Ve všem ostatním si tudíž rovni být nemohli.
Běžel, jako už neběžel mnoho let, a do úsilí překonat vzdálenost mezi nimi vrhl vše, čím byl. Tento závod musel vyhrát, neboť bylo-li nemožné zachránit jednoho, musel být zachráněn alespoň druhý.
Aniž by ztratil rychlost, strhl Celluci vůz do zatáčky na konci polní cesty a ve smyku rozstříkl za autem štěrk a hlínu do velikého vějíře. Pérování se prudce zhouplo, jak najel do obrovského výmolu na silnici, a spodní víko klikové skříně zaskřípalo na protest, když jím smýkl po vystouplém balvanu. Neustálé staccato kulometné palby kamínků vržených proti podvozku auta znemožňovalo konverzaci.
Stuart nepřestával vydávat hluboké hrdelní vrčení.
Na pozadí toho všeho Celluci neustále slyšel hlas své paměti.
Jsi ochotná být soudcem i porotou – a kdo bude katem? Nebo hodláš dělat i tohle?
Velice se obával, že se mu brzy dostane odpovědi, a modlil se, ať Vicki dorazí příliš pozdě na to, aby se do toho mohla zaplést.
Ve chvíli, kdy se Mrak dostala k otevřeným vratům do stodoly, visel už Henry těsně za jejím ocasem. Ještě krok, možná dva, a bude ji moci zastavit – doslova na poslední chvíli.
Pak Mrak zachytila pach dvojčete a s vrčením se vrhla vpřed.
Jakmile se její nohy odlepily od země, Henry s hrůzou uviděl, kam dopadne. Spatřil falešnou podlahu. Spatřil ocelové čelisti pod ní. Napjal poslední zbylé síly a vrhl se za ní v zoufalém pokusu chytit ji v letu.
Ve chvíli, kdy ji uchopil, věděl, že to nebude stačit, tak se stočil, a když dopadli a váleli se po podlaze, zaštítil zmítajícího se dlaka vlastním tělem.
Sklaply dvě pasti, jedna neškodně lapila jen pár stříbrobílých chlupů, druhé se nepodařilo ani to.
Z lehu na podlaze zaznamenal Henry kaleidoskop obrazů – červenohnědé tělo ležící bez hnutí na stole, nad ním se tyčící smrtelník zahalený od krku po kolena v plátěné zástěře a se štíhlým nožem matně se třpytícím ve světle lampy – a než se stačil zvednout do kleku, jednou rukou nepřestávaje svírat oddechující Mrak, věděl. Projela jím rudá a horká vlna hněvu.
Pak se mu Mrak vyškubla a zaútočila.
Podruhé této noci hleděl Mark Williams do tváře smrti a tentokrát věděl, že už nezaváhá. Zaječel, padl zády na stůl, ucítil na hrdle horký dech a polibek slonovinového tesáku a pak už nic. Ovládl jej pud sebezáchovy, a aniž se rozmýšlel, hmátl po brokovnici.
Henry zápolil s Mrak, zápolil s vlastním krvelačným chtíčem. Je to sotva sedmnáctiletá holka, skoro dítě. Nesmí jí být dovoleno zabít. Dlaci už nežili stranou od lidí a jejich hodnot. Jaký by mělo vítězství smysl, kdyby po zbytek dnů žila s takovou skvrnou na duši? Zatímco se mu znovu a znovu snažila vytrhnout, neustále jí opakoval jediná slova, o nichž věděl, že se k ní dostanou.
„Ještě žije, Mrak. Hrom je pořád naživu.“
Konečně se uklidnila, jedenkrát zakňučela a otočila se ke stolu se zvednutým čenichem, aby zachytila bratrův pach. Druhé zakňučení se protáhlo do vytí.
Když se její pozornost upírala k Hromovi, a nikoli k zabíjení, Henry se postavil. „Zůstaň, kde jsi,“ rozkázal a Mrak klesla na podlahu, chvějíc se touhou dostat se k bratrovi, ale neschopná neuposlechnout. Když zvedl hlavu, díval se přímo do obou hlavní brokovnice.
„Takže on ještě žije, říkáš.“ Jak zbraň, tak smích byly roztřesené. „Já žádný pulz necítil. Jsi si jistý?“
Henry slyšel pomalý a lopotný tep Hromova srdce, cítil obrovské úsilí jeho krve nepřestat proudit cévami staženými jedem. Nechal zesílit vlastní touhu po krvi. „Znám život,“ řekl a udělal krok vpřed. „A znám smrt.“
„Fakt?“ Mark si olízl rty. „A já zase znám Bo Jacksona. Koukej zůstat na místě.“
Henry se usmál. „Ne.“ Upír. Kníže temnot. Dítě noci. To všechno se zračilo v jeho úsměvu.
Za zády měl stůl, ustoupit nebylo kam. Mark neměl jinou možnost než se zastavit. Na čele mu vyrazily kapičky potu a stékaly mu po straně nosu. Tohle byl démon, kterého předtím střelil v lese. Měl sice lidské tělo, ale v jeho výrazu nic lidského nenacházel. „Já – já nevím, co jsi zač,“ vykoktal a nutil třesoucí se prsty nepovolit sevření kolem zbraně, „vím ale, že nejsi nezranitelný.“
Ještě jeden krok a hlaveň brokovnice se stočí natolik, že se Mrak ocitne mimo linii palby. Ještě jeden krok, říkal si Henry, rozdmýchávaje hlad zuřivostí, a tenhleten je můj. Zvedl nohu.
Vrata stodoly se rozletěla, narazila do stěny a rozštípla se.
„Odhoď zbraň!“ rozkázal Celluci stojící na prahu.
Stuart mu přizvukoval vrčením a svaly na zádech se mu vlnily napětím vůle, kterou musel vynaložit, aby pozdržel útok až do chvíle, kdy se Mrak ocitne mimo nebezpečí. Její zavytí ho vytáhlo z auta dřív, než stačilo zastavit, a vehnalo ho bezmyšlenkovitě do kůlny v lidské podobě, již mu šaty, které měl na sobě, znemožňovaly změnit.
Hlaveň brokovnice poklesla a znovu se zvedla. „Myslím, že ne.“
„Co se tu k čertu děje?“ otázal se Carl Biehn, mířící puškou na oba muže stojící v otevřených vratech. Slyšel, jak se auto přihnalo po příjezdové cestě, slyšel, jak zastavilo, až rozstříklo štěrk, uslyšel zavytí a věděl, že v tom mají prsty Satanovy stvůry. Popadnout pušku mu trvalo jen okamžik a do kůlny dorazil hned za muži z auta. Stále nevěděl, co se děje, ale synovec potřeboval pomoc. To bylo zřejmé. „Zajistěte revolver a hoďte ho na zem.“ Pokynul mu puškou. „Támhle, stranou ode všech.“
Se skřípěním zubů Celluci udělal, co mu řekl. Neviděl jinou možnost. Sklapnutí ocelových čelistí po dopadu revolveru na zem vylekalo všechny přítomné stejně.
„Pasti,“ řekl Stuart a ukázal prstem. Hliněná podlaha těsně vedle jeho kotníku byla rozrytá. „A tady.“
Mark se usmál. „Škoda, že neděláš delší kroky.“
„A teď se přemístěte sem,“ přikázal Carl, „k ostatním, kde na vás všechny…“ Jak si ve světle lampy hledali cestu mezi pastmi, poznal Stuarta a zúžily se mu panenky. Celý den se modlil za odpověď na své pochybnosti a nyní mu Pán odevzdal do rukou samotného vůdce bezbožníků. Pak uviděl Mrak, stále schoulenou na podlaze za Henrym a ignorující vše kromě těla na stole.
Potom uviděl Hroma.
Sklonil pušku z ramene a držel ji za pistolovou pažbu s prstem lehce položeným na spoušti. Nespouštěje hlaveň ze skupinky vetřelců, nyní sehnaných do houfu u jedné strany stodoly, přesunul se ke stolu. „Co,“ zopakoval, „se tady děje? Jak zemřel tenhle tvor?“
„Není mrtvý!“ Róza se vrhla Stuartovi do náručí. „Není mrtvý, strejdo Stuarte! Není.“
„Já vím, Rózo. A my ho zachráníme.“ Pohladil ji po vlasech a zpražil pohledem mladšího člověka, který na ni hleděl, jako by nahou kůži viděl poprvé. Potřebovala utěšit, ale jestli se měli zachránit všichni i s Petrem, měla by mít radši k dispozici zuby a drápy. Tiše proklel oblečení, které ho věznilo v lidské podobě. „Proměň se,“ řekl jí. „Dívej se. Buď připravená.“
„Nechte toho!“ Puška se přesunula ze Stuarta na Mrak a zase zpátky. „Už žádné ďábelské triky!“
Mrak zaskučela, ale Stuart jí zabořil prsty do husté srsti za hlavou a tiše řekl: „Čekej.“
Carl ztěžka polkl. Bolest v očích, které na něj tvor upřel – ne, upřela – se přidala k výkřiku tvora, jehož předtím poranil, a váha pochybností tížících jeho srdce se znásobila. Boží dílo by nemělo působit bolest. Otočil se a s fascinovanou hrůzou hleděl na Hroma. „Na něco jsem se tě ptal, synovče.“
Než odpověděl, zvětšil Mark trochu vzdálenost mezi sebou a Henrym – a zároveň se pro všechny případy přesunul blíže ke dveřím – vzpíraje se tichému rozkazu podívej se na mě. „Jelikož jsme byli ujištěni, že můj host není mrtvý,“ řekl s falešným úsměvem, „předpokládám, že máš na mysli otázku… jak jen jsi to formuloval: ‚Co se to tu k čertu děje?‘ To je jednoduché. Rozhodl jsem se spojit tvou politiku svatého vyhlazování s vlastním výnosným plánem.“
„Boží dílo se nekoná pro zisk!“ I když si spoustou jiných věcí nebyl náhle jistý, chytil se Carl pevně alespoň téhle víry.
„Blbost! Ty si sklízej odměnu v nebi, já chci svou… Ani hnout!“ Pokynul brokovnicí a Henry ztuhl. „Nevím, co jsi zač, ale jsem si po čertech jistý, že když to do tebe napálím z téhle vzdálenosti z obou hlavní, odletíš až do pekla. A hrozně rád ti to dokážu.“ Kolem očí mu prosvitlo bělmo a náhle začal ztěžka dýchat, zatímco ho na rozdrásaných zádech pálil stékající pot.
Celluci letmo pohlédl na Henryho profil a v duchu se ptal, co tam ten chlap asi vidí, že ho to tak děsí. Zajímalo ho to, ale doopravdy to vědět nechtěl. Podle jeho názoru spočívaly jejich největší naděje v osobě Carla Biehna, který se tvářil zmateně a navzdory nezpochybnitelným střeleckým schopnostem vypadal náhle staře a křehce. „Tohle už zašlo příliš daleko,“ řekl klidným hlasem. Nechal ho zaznít jako hlas rozumu a rozprostřel ho přes celou nastalou situaci jako hojivý balzám. „Ať už jste to začínal z jakéhokoli důvodu, situace se změnila. Je na vás, abyste to ukončil.“
„Sklapni!“ vyštěkl Mark. „Tady tvoje laciné kecy nikdo nepotřebuje.“
Carl zvedl ruku, kterou měl položenu na Hromově hlavě, skoro jako by mu žehnal, a pevněji uchopil zbraň. „A co plánuješ udělat teď?“ otázal se bez obalu a jeho otázka zazněla ozvěnou nevyslyšených modliteb.
„Sám jsi říkal, že ďábelské stvůry musejí zemřít. O tuhle,“ ukázal Mark na Hroma, „už bylo postaráno. Tady tu,“ Mrak znovu zakňučela a přitiskla se Stuartovi k nohám, „můžu taky použít. Škoda, že nemůžeme přimět toho velkého, aby se před smrtí proměnil.“
Stuart zavrčel a napnul se, připravený ke skoku.
„Ne!“ Henryho rozkaz přibil Stuarta k podlaze, takže zůstal stát a tvářil se zuřivě. V situaci, kdy na ně obě zbraně mířily z různých úhlů, by jeho útok – ať už úspěšný, nebo ne – vyústil ve smrt přinejmenším jednoho člena skupiny. Musel existovat i jiný způsob a oni na něj museli přijít hodně rychle, protože i když Hromovo srdce stále bojovalo o přežití, Henry dobře slyšel, jak moc zesláblo a na jak tenkém vlásku jeho život visí.
„Ty drž klapačku zavřenou,“ navrhl Mark. Ruce se mu na pažbě brokovnice potily, ale i když strýc držel „hosty“ v šachu, neodvažoval se otřít si dlaně. Byl si dobře vědom, že jakmile se začne střílet a tvor už nebude mít co ztratit, vrhne se na ně. Tohle se muselo pečlivě zorganizovat, aby z toho on a jeho kůže vyvázli v jednom kuse. A jestli se mu nepodaří zachránit i strejdu Carla… Chudák stará, už to neměl v hlavě úplně v pořádku, víte. „Tak dobře, teď se všichni otočíte a vytvoříte řadu čelem ke stěně.“
„Proč, Marku?“
„Abych je mohl držet v šachu, zatímco ty je budeš posílat zpátky do pekel, kam patří.“ A v náhlém záblesku inspirace dodal: „Děj se vůle Boží.“
Carl zvedl hlavu. „Děj se vůle Boží.“ Jemu zpochybňovat vůli Boží nepříslušelo.
„Pane Biehne.“ Celluci si navlhčil rty. Čas vyložit karty na stůl. „Jsem detektiv-seržant z oddělení torontské Metropolitní policie. Odznak mám v přední levé kapse u kalhot.“
„Vy jste od policie?“ Hlaveň pušky klesla k zemi.
„Je ve spolku se Satanovými stvůrami!“ vykřikl Mark. Ten polda padne kulkou z pušky. Chudák strejda Carl…
Hlaveň se zvedla. „Ani policie není imunní vůči ďábelským svodům.“ Probodl Celluciho pohledem. „Byl jste spasen?“
„Pane Biehne, jsem praktikující katolík a klidně vám odrecituji ‚Modlitbu Páně‘, ‚Apoštolské vyznání víry‘ a tři ‚Zdrávas Maria‘, jestli chcete.“ Celluci mluvil jemným hlasem člověka, kterému se dá věřit. „Chápu, proč jste tyhle lidi střílel, opravdu to chápu. Ale nenapadlo vás, že Bůh může mít plány, o nichž nic nevíte, a vy se možná, jen možná, mýlíte?“ Protože zůstávali stále naživu, tak ho to zjevně napadlo taky. Celluci se z té skutečnosti snažil vytěžit, co se dalo. „Proč neskloníte zbraň? Promluvíme si, vy a já, a podíváme se, jestli nenajdeme z téhle šlamastyky východisko.“ A pak, z hlubin dětství, kdy ho jeho drobná, černě oděná matka nutila číst každou neděli biblické verše, dodal: „Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.“
„Svatý Lukáš, kapitola dvanáctá, verš druhý.“ Carl se zachvěl a Mark viděl, že ho ztrácí.
„I ďábel cituje Písmo, strýčku.“
„A jestli to není ďábel, co pak?“ Ve tváři starého muže naběhly svaly. „Zavraždil bys muže zákona?“
„Lidského zákona, strýčku, nikoli zákona Božího!“
„Odpověz na mou otázku!“
„Ano, odpověz mu, Marku. Spáchal bys vraždu? Porušil bys přikázání?“ Teď Celluci používal hlas jako dláto a doufal, že se mu podaří odhalit prohnilé jádro. „Nezabiješ. To už neplatí?“
Mark už této noci unikl smrti dvakrát. Od okamžiku, kdy poznal tvora, který jej předtím napadl v lese, věděl, že na to, aby jí unikl potřetí, bude potřebovat víc než jen štěstí. Aby přežil on, budou muset zemřít všichni ostatní ve stodole. A on rozhodně hodlal přežít. Ten zkurvený policajt manipuloval právě tou věcí, kterou potřeboval, aby si zachránil zadek a ještě na tom dokázal vydělat. Dědek byl cennější jako živý nástroj než jako mrtvé alibi.
„Strýčku Carle…“ Zdůrazni váš vztah. Připomeň mu, že krev není voda, že rodina má držet pohromadě. „Tohle nejsou tvorové Boží. Ty sám jsi to říkal.“
Carl pohlédl dolů na Mrak a zachvěl se. „Nejsou to tvorové Boží.“ Pak zvedl utrápené oči k Cellucimu. „Ale co on?“
„Odsoudil se sám svými činy. Dobrovolně se spřáhl s přisluhovači Satana.“
„Ale když on je policejní důstojník, zákon…“
„Nedělej si starosti, strýčku Carle.“ Mark se nenamáhal zastřít náhlý pocit úlevy. Jestli dědka trápily následky, tak už se rozhodl pro akci. Bylo to v suchu. „Dokážu to zařídit tak, aby to vypadalo jako nehoda. Jen buď opatrný, až budeš zabíjet bílého vlka – psa, nebo co to vlastně je – abys neponičil srst.“
Příliš pozdě si uvědomil, že řekl něco, co říkat neměl.
Starý pán se zachvěl a pak se napřímil, jako by si na ramenou urovnával strašlivé břemeno. „Je tolik věcí, jimiž si nejsem jist, ale jedno vím. Ať už se dnes v noci stane cokoli, bude to pro slávu Boží, vydělávat na tom nebudeš.“ Pohnul puškou a namířil ji na Marka. „Odlož zbraň a běž si stoupnout k nim.“
Mark otevřel ústa a zase je zavřel, ale nevydal ani hlásek.
„Co máte v úmyslu?“ otázal se Celluci a udržoval při tom pečlivě neutrální hlas i výraz v obličeji.
„Nevím. Ale on se na tom podílet nebude.“
„To mi nemůžeš udělat.“ Mark znovu našel řeč. „Jsme rodina. Jedno tělo, jedna krev.“
„Odlož zbraň a běž si stoupnout k nim.“ Carl už věděl, kde se dopustil chyby, kde se odchýlil od cesty, kterou mu Pán ukázal. Toto břímě bylo jen jeho, nikdy ho neměl sdílet s někým jiným.
„Ne.“ Mark vrhl vyděšený pohled na Henryho, jehož výraz ho zval k sobě tak blízko, jak jen bude chtít. „Já nemůžu… já nechci… nemůžeš mě nutit.“
Carl mu pokynul puškou. „Můžu.“
Henry roztáhl rty v širokém úsměvu a Mark spatřil, jak se k němu blíží smrt, kterou zatím zadržoval. „NE!“ Obrátil brokovnici proti tomu, kdo ho k tomu dohnal.
Carl Biehn viděl, jak se hlaveň otáčí, a připravil se na smrt. Nemohl, dokonce ani pro záchranu vlastního života, zastřelit syna jediné sestry. Do tvých rukou vkládám svou du…
Mrak zareagovala bez přemýšlení a vrhla se do vzduchu. Její přední tlapy udeřily doprostřed starcova hrudníku a výstřel se neškodně rozprskl o východní stěnu právě v okamžiku, kdy společně dopadli na zem.
Pak se pohnul Henry.
V jednom okamžiku je dělily skoro tři metry. V příštím vyrval Henry brokovnici z Markova sevření a mrštil jí takovou silou, že prorazila stěnu stodoly. Jeho prsty se sevřely kolem smrtelníkova hrdla a stiskly. V místech, kde nehty prořízly kůži, mu kolem konečků prstů začala prýštit krev.
„Ne!“ Celluci se vrhl vpřed. „To nemůžete!“
„To ani nemám v úmyslu,“ řekl tiše Henry. A začal břemeno nutit couvat, jeden krok, dva. Sklapla past a Henry uvolnil stisk.
Paže, která zastavila Celluciho, vytvořila neproniknutelnou bariéru. Nemohl s ní pohnout. Nemohl ji obejít.
Trvalo jen okamžik, než bolest pronikla skrz hrůzu. S oběma rukama na hrdle odtrhl Mark oči od Henryho obličeje a pohlédl dolů. Nízké a měkké kožené boty jej před sevřením ocelových čelistí příliš neochránily, brzy je začala zaplavovat hustá, rudá krev. Vykřikl skřehotavým, přidušeným hlasem, klesl na kolena a tlačil do ocelového kloubu zmrtvělými prsty. Pak začaly křeče. O tři minuty později byl mrtev.
Henry nechal paži klesnout.
Mike Celluci přejel pohledem z těla na Henryho a ústy vyschlými strachem řekl: „Vy nejste člověk, že?“
„Ne tak docela. Ne.“ Oba muži hleděli jeden na druhého.
„Mě zabijete taky?“ zeptal se konečně Celluci.
Henry zavrtěl hlavou a usmál se. Nebyl to stejný úsměv, jaký si s sebou na onen svět odnesl Mark Williams. Byl to úsměv muže, který přežil čtyři sta padesát let, protože věděl, ke komu se může otočit zády. Teď to udělal a přidal se k Mrak a Stuartovi u Hromova těla.
Co teď? uvažoval Celluci. To mám jen tak odejít a zapomenout na všechno, co se stalo? Mám se postarat o tělo? Co? Technicky vzato byl právě svědkem vraždy. „Počkat, jestli je Hrom ještě naživu, možná…“
„Už jste viděl dost smrti na to, abyste ji poznal, detektive.“
Fitzroy měl pravdu. Opravdu už viděl dost mrtvých na to, aby věděl, že mu jeden leží u nohou na hliněné podlaze, to nemohlo zastřít ani mihotavé světlo petrolejky. „Ale proč tak rychle?“
„On,“ zavrčel Stuart, „byl jen člověk.“ Poslední slovo znělo jako nadávka.
„Kristepane, co se stalo?“
Celluci se prudce otočil, ruce zaťaté v pěsti, přestože hlas poznal. Nebo možná právě proto. „Co tu k čertu děláš? Ve tmě jsi slepá jako krtek!“
Vicki mu nevěnovala pozornost.
Colin se protlačil kolem ní a hrnul se k bratrovi.
Barry se pohnul, aby ho následoval. Jeden krok, dva a podlaha se mu pohnula pod nohama. Prudký dopad ocelových čelistí a jejich sevření kolem vysoké kožené policejní boty ucítil v celé noze. „Coline!“
Colin se zastavil a otočil se k parťákovi ozářenému paprskem z baterky, již Vicki vytáhla z kabelky, tvář zkřivenou nutností být na dvou místech zároveň. Vicki ho nemohla nutit, aby si zvolil. „Běžte,“ přikázala. „O Barryho se postarám já.“
Šel.
Vicki oparně poklekla na jedno koleno a nasměrovala proud světla na Barryho chodidlo. Svaly na noze se mu v místech, kde se opřel o její rameno, chvěly. Pevně si přidržela baterku pod bradou a jala se prohlížet mechanismus ocelových čelistí. „Dokážete mi říct, jestli se dostaly skrz botu?“
Slyšela, jak polkl. „Já nevím.“
„Dobře. Já myslím, že ne, ale budu vám ji muset sundat, abych si byla jistá.“ Sotva se stačila přiblížit prsty ke kovu, plácl ji Celluci přes ruku.
„Je otrávená,“ řekl dřív, než stačila zaprotestovat, a vrazil do kovového pantu rezavou železnou tyč. „Nehýbejte s nohou.“
Jak podrážka, tak zesílená špička dostaly co proto, ale vydržely. Když mu úleva dovolila se pohnout, opřel se Barry o Vickiinu paži. Mohl jsem zemřít, pomyslel si a ztěžka polkl. Horko mělo jen málo společného s potem, který mu náhle přilepil košili na záda. Mohl jsem zemřít. Zhluboka se nadechl. Ale nezemřel jsem.
„Jste v pořádku?“ zeptala se Vicki a natočila kruhovou oblast svého zorného pole na jeho obličej.
Přikývl a udělal krok. Pak ještě jeden, méně roztřesený, zpátky k ní. „Jo, jsem v pořádku.“
Vicki se na něj usmála a přejela vnitřek kůlny paprskem světla z baterky. Na podlaze leželo tělo. Na sudu seděl Carl Biehn a vypadal jako omráčený. Všichni ostatní – Colin, Mrak, Henry, Stuart – byli s Hromem.
„Je Hrom…?“
„Žije,“ řekl jí Celluci. „Williams ho zjevně chytil do jedné z pastí. Jsou zakopané všude kolem, takže šlapej jen tam, kam ti řeknu.“
„Williams?“
„Je mrtvý.“ Celluci trhl hlavou ke Carlu Biehnovi a řekl Barrymu: „Běžte k němu. Hlídejte ho.“
Barry přikývl, vděčný za nějaký pokyn, a odkulhal na druhou stranu kůlny.
Po celou dlouhou cestu na zadním sedadle policejního auta myslela Vicki na jedinou věc: aby dorazili včas a mohli být nějak platní. Teď už byla na místě, bylo po všem a světlo baterky jí ukazovalo jen oddělené výjevy zavěšené v temnotě. „Miku, co se stalo?“
Na okamžik zvažoval alternativy a pak jí rychle předestřel fakta. Snažil se je nezabarvovat emocemi, jimiž si sám nebyl příliš jistý. Když jí vyprávěl, co Henry udělal, díval se jí pečlivě do obličeje, ale ona nedala najevo nic, co by mohl použít.
„A Petr? Tedy chci říct Hrom?“ zeptala se, když skončil.
„Já nevím.“
2024 ©