Stopy krve: kapitola 2

Dvě

„Od začátku,“ zopakovala Róza a tón jejího hlasu změnil oznámení v otázku. Povzdechla si a shrnula si z tváře pramen světlých vlasů. „Myslím, že to začalo, když zastřelili Stříbrnou.“

„Stříbrnou?“ zeptala se Vicki. Měla pocit, že když nezačne držet s vysvětlováním krok hned od začátku, ztratí se jí hodně rychle z dohledu.

„Naši tetu,“ začala Róza, ale Petr ji přerušil, když viděl výraz ve Vickiině tváři.

„Máme dvě jména,“ vysvětlil. „Každé pro jednu podobu.“ Položil krátkoprstou ruku na opálené svalstvo své hrudi. „Tohle je Petr, ale ten, koho jste potkala u dveří, byl Hrom. A Róza se ve své srstnaté podobě nazývá Mrak. Je to tak snazší než vysvětlovat lidem zvenčí, proč se všichni psi na farmě jmenují stejně jako členové rodiny.“

„To si umím představit,“ přikývla Vicki, potěšena tím, že se potvrdil její dřívější předpoklad ohledně jmen. „Ale nepřipadá vám to trochu matoucí?“

Petr pokrčil rameny. „Proč by mělo? Vy také máte více než jedno jméno. Pro některé lidi jste paní Nelsonová, pro jiné zas Vicki, a nijak matoucí vám to nepřijde.“

„Ne, obvykle ne,“ uznala jeho argument Vicki. „Takže vaše teta byla zastřelena ve své… ehm… vlčí podobě.“

No, říkalo se jim vlkodlaci, takže měla za to, že budou dávat přednost pojmu vlk. Rozhodně se to zdálo společensky přijatelnější než pes. A to si uvědomte, že než se v mém životě objevil Henry, vůbec jsem si s takovými věcmi nelámala hlavu… Bude mu za to muset poděkovat.

„Správně,“ přikývl Petr. „Naše rodina vlastní velkou ovčí farmu kousek na sever od Londýna v Ontariu…“

Odmlčel se, jako by Vicki vyzýval, aby se opovážila nějak to komentovat, ale ta si udržela výraz zdvořilého zájmu a zavřenou pusu.

„…a Stříbrnou střelili do hlavy, když byla venku zkontrolovat stádo.“

„V noci?“

„Ano.“

„Uvažovali jsme, že řekneme policii, že někdo zastřelil jednoho z našich psů,“ pokračovala Róza, „a tenkrát jsme si mysleli, že za tím nic víc není, jen nějaký idiot s puškou, který neměl jak vědět, že to není jen pes. Tyhle věci se stávají, lidé přicházejí o psy v jednom kuse.“ Při posledním slově se jí zlomil hlas a Petr se opřel hlavou o Rózina kolena. Prohrábla mu vlasy a pokračovala. Vicki si všimla, že doteky jsou pro ně zjevně důležité. „Ale to poslední, co potřebujeme, je, aby nám po domě pobíhali policajti, vyptávali se, však víte, a ledacos viděli, takže se rodina rozhodla, že se s tím vypořádá sama.“

Petr vycenil dlouhé, bílé zuby, nejméně lidský rys v jeho tváři.

Jestli „rodina“ vraha dopadne, uvědomila si Vicki, bude mít spravedlnost hodně málo společného se zákonem a soudy. Ještě před rokem by se podobné představy zhrozila, ale před rokem nosila odznak a všechno bylo o dost jednodušší. „Tak co jste řekli lidem, kteří se ptali, kam se poděla vaše teta Sylvia?“

„Řekli jsme jim, že se konečně rozhodla odstěhovat za strejdou Robertem nahoru na Yukon. Pořád říkala, že to jednou udělá, takže to nikoho moc nepřekvapilo. Teta Nadine – byla dvojče tety Sylvie…“ Róza znovu polkla, těžce, a Petr se přitiskl blíž. „No, nějakou dobu jsme ji neviděli. Mezi našimi lidmi jsou pouta mezi dvojčaty hodně silná a ona nemohla přestat výt. A pak, v pondělí v noci, to dostal do hlavy Eben – strejda Jason – když byl venku zkontrolovat ovce s podzimními jehňaty. Nikdo nic neslyšel a žádný pach jsme blízko těla nenašli.“

„Vysokorychlostní puška, pravděpodobně s tlumičem a optikou,“ tipla si Vicki. Zamračila se. „To musel být ale sakra střelec, že takhle v noci zasáhl pohyblivý cíl…“

„V pondělí byl úplněk,“ vložil se do hovoru Henry. „Byla spousta světla.“

„S optikou na tom nesejde. A když zabil Stříbrnou, úplněk nebyl.“ Potřásla hlavou. „Takový zásah, dva zásahy…“

„To není všechno,“ přerušila ji Róza a hodila něco přes pokoj. „Otec našel vedle těla tohle.“

Vicki hmátla do vzduchu a malý kousek kovu skončil v jejím klíně. Tiše proklela svůj nedostatek prostorového vidění, zalovila v záhybech šortek, a když to vylovila, v úžasu hleděla na něco, co nemohlo být ničím jiným – navzdory promáčklému vzhledu – než stříbrnou kulkou. Skousla zuby a zadusila v sobě instinktivní reakci. Vašeho strýce zabil Lone Ranger?

Henry se natáhl přes její rameno, vzal jí matně lesklý předmět z dlaně a podržel si ho proti světlu mezi palcem a ukazováčkem. „Stříbrná kulka,“ vysvětloval, „je jedním z tradičních způsobů, jak zabít vlkodlaka. To stříbro je mýtus. I obyčejná kulka většinou úplně stačí.“

„To si umím představit.“ Střela ráže.30 – a Vicki věděla, že nic menšího to být nemohlo, když si to uchovalo jakýs takýs tvar i po průchodu svaly a kostmi a po nárazu do země – vypálená z vysokorychlostní pušky musela udělat z Ebenovy hlavy pěknou fašírku. Znovu se obrátila k Róze a Petrovi, kteří ji sledovali, aniž hnuli brvou. „Mám za to, že u tetina těla jste podobnou kulku nenašli, jinak byste se o tom zmínili.“

Róza svraštila obočí a podívala se dolů na bratra, načež oba zavrtěli hlavami.

„Ve skutečnosti na tom nesejde. I bez kulky odpovídá způsob provedení jedinému střelci.“ Vicki si povzdechla a naklonila se dopředu, opírajíc se předloktím o stehna. „A je tu ještě něco, nad čím bychom se měli zamyslet: Ať už zastřelil Ebena kdokoliv, šel speciálně po vlkodlacích. Jestliže jeden člověk ví, že jste dlaci, budou to vědět i jiní, to je jasné. Tyhle vraždy mohou být výsledkem skupinového…“

„Honu na čarodějnice,“ dokončil tiše Henry, když se odmlčela.

Přikývla, nespouštějíc zrak z obou dvojčat. Pak pokračovala. „Jste jiní a většinu lidí cokoli jiného děsí. Mohou si ten strach vybíjet na vás.“

Petr si vyměnil se sestrou dlouhý pohled. „Zase tak složité to být nemusí,“ řekl. „Náš starší bratr pracuje u londýnského policejního sboru a Barry, jeho parťák, ví, že je dlak.“

„A jeho bratr je odstřelovač?“ Vzato kolem a kolem to nebyl zase tak nepodložený dohad. Stejně tak nebylo úplně nepravděpodobné, že by jeho parťák vlastnil pušku ráže .30, protože v kterémkoli malém městě jich muselo libovolných šest lidí mít dohromady půl tuctu.

Dvojčata přikývla.

Vicki tiše a dlouze hvízdla. „Ošklivé. Už váš bratr svého partnera ohledně té záležitosti konfrontoval?“

„Ne, strejda Stuart to nechce dovolit. Říká, že smečka si řeší své problémy sama mezi sebou. Teta Nadine ho přesvědčila, aby zavolal Henrymu, a Henry přesvědčil oba dva, že bychom si měli promluvit s vámi. Že můžete být naše jediná šance. Pomůžete nám, paní Nelsonová? Strejda Stuart říkal, že máme souhlasit s jakoukoli cenou, kterou si řeknete.“

Petr jí znovu položil ruku na koleno a hleděl na ni s tak naléhavou prosbou v očích, že bez přemýšlení řekla: „Chcete, abych dokázala, že to Barry neudělal.“

„Chceme, abyste našla toho, kdo to udělal,“ opravila ji Róza. „Kdo to dělá. Ať je to kdokoli.“ Pak, na kratičký okamžik, dala najevo strach. „Někdo nás zabíjí, paní Nelsonová. Já nechci umřít.“

A tím se nám celá debata dostává z roviny pohádkového světa. „Ani já nechci umřít,“ řekla jí Vicki jemně. „Ale možná že nejsem pro tenhle případ ta nejvhodnější osoba.“ Posunula si brýle na nose a zhluboka se nadechla. K oběma vraždám došlo v noci a jí oči jednoduše neumožňovaly pracovat po setmění. Bylo to dost zlé i ve městě, ale na venkově, kde se nemohla opřít o žádné pouliční osvětlení, bude naprosto slepá.

Na druhou stranu, copak měli na vybranou? Určitě bude lepší než nic. A vada zraku jí nijak neovlivňovala úsudek, výcvik ani léta zkušeností. A tahle práce měla smysl, byla důležitá, otázka života a smrti. Taková práce, jakou stále dělá Celluci. Zatraceně. Nějak se se svým handicapem vypořádá.

„Hned teď odjet nemůžu.“ Výraz úlevy, který se pomalu rozhostil na jejich tvářích spolu s nadějí, jí potvrdil, že se rozhodla správně. „Mám bohužel závazky, které nemůžu zrušit. Co v pátek?“

„V pátek večer,“ přerušil ji Henry jemně. „Po západu slunce. A mezitím ať nikdo nikam nechodí sám. Nikdo. Jak Eben, tak Stříbrná byli zastřeleni, když byli sami, a to je také jediná část scénáře, kterou můžete změnit. Ujistěte se, že to pochopili i ostatní členové rodiny. Pokud to jen půjde, držte se na dohled od domu. Vlastně, pokud to jen trochu půjde, držte se v dohledu lidí. Ať už za tím stojí kdokoli, počítá s tím, že to nemůžete nikomu říct, a dokud budou kolem svědkové, měli byste být v bezpečí. Zapomněl jsem na něco, Vicki?“

„Ne, myslím, že ne.“ Zapomněl se zeptat na její názor předtím, než zahájil tuhle malou přednášku, ale to můžou probrat později. A co se týká jeho zmínky o tom, že jede s ní, no, vyřešil tím její problém s dopravou a vytvořil spoustu nových, se kterými se bude nutné vypořádat – opět později. Vůbec se na to „později“ netěšila.

„Chci,“ obrátila se na dvojčata, „abyste mi v průběhu dvou dnů vytvořili seznam – tedy vlastně dva seznamy. Na jednom budou lidi, kteří vědí, co jste, a na druhém lidi, kteří by mohli mít podezření. Proberte to se všemi v rodině.“

„To zvládneme, žádný problém.“ Petr si úlevou vydechl a vyskočil na nohy.

To, že ona a Henry fungovali jako tým, ho očividně nepřekvapilo. Vicki by ráda věděla, co jim řekl, než dorazila. „Jako první věc zítra ráno,“ zabalila zdeformovanou kulku do kapesníku a uzavřela ho do malého igelitového sáčku, který vždycky nosila v kabelce, „nechám tohle prověřit na balistice a uvidím, jestli mi dokážou říct něco o pušce, ze které to bylo vystřeleno.“

„Ale Colin říkal…“ začala Róza.

Vicki ji zarazila. „Colin říkal, že to povede ke zvědavým otázkám. No, v Londýně určitě. A vzhledem k situaci okolo vaší rodiny nejde o věc, o které chcete, aby se mluvilo. Dobří policisté si pamatují i nejnepatrnější detaily, a kdyby Colin začal všem kolem ukazovat stříbrné kulky, mohlo by to později vést k vašemu odhalení. Jenže,“ zvýšila hlas a vložila do něj všechnu přesvědčivost, „tohle je Toronto. Máme tady mnohem větší zločinnost, bohužel, a skutečnost, že jsem někomu ukazovala stříbrnou kulku, nebude mít vůbec žádný význam, i kdyby si to někdo pamatoval.“

Odmlčela se, aby popadla dech, a strčila malý sáček obsahující kapesník a zdeformovanou kulku do bezpečného kouta kabelky. „I tak si od toho ale moc neslibujte, tohle je na placku.“

„Nebudeme. A řekneme tetě Nadine, aby vás v pátek v noci očekávala.“ Petr se na ni usmál s tak naprostou a bezmeznou vděčností, že se Vicki cítila jako sketa, že byť jen uvažovala o tom, že je odmítne. „Díky, paní Nelsonová.“

„Ano, děkujeme vám.“ Róza se rovněž postavila a přidala k bratrovu rozzářenému úsměvu svůj klidnější úsměv. „Vážně si toho ceníme. Henry měl pravdu.“

V čem konkrétně měl Henry pravdu tentokrát, tak trochu zaniklo, protože si Petr stáhl šortky. Vicki usoudila, že si na to prostě bude muset zvyknout, ale prozatím ji pohled na zcela nahého mladíka poněkud rozrušoval. Když se konečně znovu objevil Hrom, přijala to se značnou úlevou.

Krátce se otřepal a odběhl ke dveřím.

„Proč…“ chtěla se zeptat Vicki.

Róza pochopila a zasmála se. „Protože rád jezdí s hlavou vystrčenou z okýnka.“ Nacpala jeho pohozené šortky do tašky a povzdechla si. „Na cesty autem je opravdu hodně mizerný společník.“

„No, rozhodně se zdá celý nedočkavý, aby se už jelo.“

„Nám se ve městě moc nelíbí,“ vysvětlila Róza a nakrčila nos. „Smrdí to tu. Ještě jednou díky, paní Nelsonová. Uvidíme se v pátek.“

„Rádo se stalo.“ Dívala se, jak Henry doprovází Rózu ke dveřím, varuje ji, aby byla opatrná, a vrací se do obývacího pokoje. Výraz v jeho tváři jí nedovolil, aby ho obvinila z arogance, což měla původně v úmyslu. „Co se stalo?“

Povytáhl obě rudozlatá obočí. „Někdo vraždí mé přátele,“ připomněl jí tiše.

Vicki cítila, jak se červená. „Promiň,“ řekla. „Je těžké mít to neustále na paměti – uprostřed všech těch,“ mávla rukou v doprovodném gestu, „podivností.“

„Mít to stále na paměti je ovšem nanejvýš důležité.“

„Já vím, já vím.“ Násilím zbavila hlas veškeré rozmrzelosti. Nemělo by být nutné, aby jí to musel připomínat. „Tebe ani na chvíli nenapadlo, že bych mohla říct ne, viď?“

„Za těch posledních pár měsíců jsem tě docela dobře poznal.“ Jeho výraz změkl. „Potřebuješ se cítit potřebná, a oni tě potřebují, Vicki. Soukromých vyšetřovatelů, kterým by mohli důvěřovat, moc není.“

Tomu bylo snadné uvěřit. Co se týká oné nejapné poznámky o tom, jak potřebuje být potřebná, tu mohla snadno ignorovat. „Jsou všichni dlaci tak,“ chvíli hledala správné slovo a nakonec se spokojila s: „ukáznění? Kdyby moje rodina procházela tím, čím ta jejich, byla by ze mě citová troska.“

Z nějakého důvodu o tom pochyboval, ale stejně to byla otázka, která si zasluhovala odpověď. „Od velmi raného dětství jsou dlaci vychováváni k tomu, aby skrývali, čím jsou, a nejen fyzicky. Pro dobro smečky nesmí před cizími lidmi nikdy dát najevo zranitelnost. Měla by ses cítit poctěna, že se ti dostalo takové otevřenosti, jaké se ti dostalo. Dlaci také mají tendenci žít mnohem více přítomností než lidé. Truchlí pro své mrtvé a pak jde život dál. Nenesou břímě včerejška a neočekávají zítřek.“

Vicki si odfrkla. „Velmi poetické. Ale díky tomu je pro ně v podstatě nemožné se s takovou situací vypořádat, nebo ne?“

„Proto taky přišli za tebou.“

„A kdybych tu nebyla já?“

„Zemřeli by.“

Zamračila se. „A proč bys je nemohl zachránit ty?“

Přesunul se na oblíbené místo u okna a opřel se zády o sklo. „Protože by mě nenechali.“

„Protože jsi upír?“

„Protože Stuart nesnese takovou výzvu vůči své autoritě. Jestli nedokáže zachránit smečku on, pak ani já ne. Ty jsi žena, jsi problém Nadine, a Nadine je v této chvíli zdrcena ztrátou svého dvojčete. Kdybys byla dlak, pravděpodobně bys ji teď mohla připravit o její postavení, ale protože nejsi, měly byste být schopny nějak spolupracovat.“ Zavrtěl hlavou nad jejím výrazem. „Nemůžeš je posuzovat podle lidských měřítek, Vicki, jakkoli lidští se většinu času zdají. A už je pozdě z toho vycouvat. Řekla jsi Róze a Petrovi, že jim pomůžeš.“

Zvedla bradu. „Dala jsem ti nějaký důvod myslet si, že chci vycouvat?“

„Ne.“

„To bych sakra řekla, že ne.“ Zhluboka se nadechla. Už pracovala pro torontskou Městskou radu, pracovat pro vlkodlaky dokáže taky. V jejich případě bude aspoň mít všechno to vrčení a chňapání význam. Popravdě, dlaci budou pravděpodobně nejmenším z jejích problémů. „Můžou nastat potíže. Chci říct, způsobené tím, že ten případ převezmu právě .“

„Jako třeba to, že neřídíš?“ Zaslechla v jeho hlase úsměv.

„Ne. Skutečné problémy.“

Otočil se a rozhodil rukama. Jeho vlasy při tom pohybu zlatě zazářily odleskem lampy. „Tak mi o nich řekni.“

Jmenuje se to retinitis pigmentosa. Ztrácím zrak. V noci nevidím. Nemám skoro žádné periferní vidění. Nedokázala mu to říct. Soucit by nezvládla. Ne od něj. Ne poté, čím si prošla s Cellucim. Do hajzlu. Posunula si brýle na nose a zavrtěla hlavou.

Henry spustil ruce k tělu. Po chvíli, když už se ticho natáhlo do trapných rozměrů, řekl: „Doufám, že ti nevadí, že jsem se pozval taky. Myslím, že jsme posledně byli dost dobrý tým. A taky mě napadlo, že bys možná potřebovala trochu pomoc při vyrovnávání se s těmi… podivnostmi.“

Podařila se jí téměř realistická imitace smíchu. „Já budu dělat denní směnu a ty pokryješ noc?“

„Tak jako posledně, ano.“ Opřel se zády o sklo a sledoval, jak si to probírá v hlavě a detailně přemýšlí nad každým problémem. Byla jednou z nejtvrdohlavějších, nejhádavějších a nejnezávislejších žen, které za čtyři a půl století potkal, a přál si, aby mu věřila. Ať už spočíval problém v čemkoli, společně ho mohli zvládnout, protože určitě nebyl tak velký, aby jí zabránil dát do toho případu všechny své síly. To nehodlal dopustit. Umírali jeho přátelé.

„Já nechci umřít, paní Nelsonová.“

Ani já nechci umřít, Rózo. Vicki skousla dolní ret mezi zuby. Jestli budou pracovat spolu, časem na to přijde. Musela se rozhodnout, jestli jí na tom záleží víc než na pokračujících ztrátách na nevinných životech. A když se to podá takhle, není co řešit, nebo ano? Jestli ona sama nepředstavovala jejich nejlepší šanci, spolu s Henrym už ano. Do háje. Vyřešíme to.

Henry sledoval, jak se její výraz mění, a usmál se. Za svůj dlouhý život se naučil velmi dobře číst v lidských tvářích, sledovat ony drobné změny, v nichž se zrcadlí myšlenky. U Vicki se většinou nedalo mluvit o drobných změnách, její myšlenky se četly stejně snadno jako billboard.

„Takže v pátek večer po západu slunce. Můžeš mě vyzvednout.“

Uklonil se spolu s úsměvem, který zbavil celé gesto potenciálně výsměšného obsahu. „Jak má paní poroučí.“

Vicki jeho úsměv opětovala, pak zívla, protáhla se, prohnula záda a roztáhla paže na rudém sametu.

Henry sledoval, jak jí na hrdle tepe pulz. Už se nenakrmil tři noci a cítil, jak jeho touha stoupá. Vicki ho chtěla. Cítil její touhu skoro pokaždé, když byli spolu, ale on se držel zpátky kvůli ztrátě krve, kterou utrpěla na jaře. A jak si musel přiznat, držel se zpátky také proto, že chtěl, aby načasování bylo přesné. Krmil se z ní zatím jen jedenkrát a tehdy šlo o tak šílenou nutnost, že jí byla odepřena všechna dodatečná potěšení, jež to mohlo oběma zúčastněným stranám přinést.

Pach jejího života naplnil celý byt a on vykročil vpřed, kroky přesně odměřené podle tepu jejího srdce. Když došel až k pohovce, podal jí ruku.

Vicki se jí chytila a postavila se na nohy. „Díky.“ Znovu zívla, pustila ho a dala si ruku před ústa. „Páni, já jsem úplně hotová. Nevěřil bys, v kolik jsem musela dneska ráno vstávat, a pak jsem celý den pracovala doslova za dva lidi v továrně, kde muselo být snad osmdesát stupňů.“ Hodila si kabelku přes rameno a zamířila ke dveřím. „Vyprovázet mě nemusíš. Budu tě čekat v pátek po západu slunce.“ Vesele mu zamávala a byla pryč.

Henry otevřel ústa, aby zaprotestoval, pak je zase zavřel a znovu otevřel. Potom si povzdechl.

Když výtah dojel do přízemí, podařilo se Vicki přestat se smát. Omráčený výraz v Henryho obličeji byl k nezaplacení a byla by dala rok života za to, aby u sebe měla foťák. Jestli si Jeho nemrtvá Výsost myslí, že má situaci pod kontrolou, měla by se nad tím znovu zamyslet. Na to, aby z bytu dokázala odejít, potřebovala skoro větší sílu vůle, než jakou doopravdy vládla, ale stálo to za to.

„Začni tak, jak bys chtěla pokračovat,“ prohlásila si pro sebe a otřela si zpocené dlaně o šortky. „Možná že matčina stará pořekadla mají větší cenu, než jsem si myslela.“

Když nasedala do taxíku, ještě pořád se usmívala, opojená vítězstvím. Pak se otočila a podívala se vzhůru na rozmazané obdélníky světel tvořící Henryho dům. Jeho neviděla. Dokonce by ani nedokázala říct, které z rozmazaných obdélníků patří jemu. Ale byl někde tam nahoře. Díval se dolů na ni. Chtěl ji. Tak jako ona chtěla jeho – a cítila se jako puberťačka, které se právě splašily hormony.

Tak proč tam teď k sakru není s ním?

Nechala klesnout hlavu na upocenou koženku sedadla a povzdechla si: „Já jsem takový idiot.“

„Možná,“ přikývl taxikář, který se otočil a v širokém úsměvu na ni cenil zlaté zuby, „byste chtěla být pohybující se idiot? Taxametr běží.“

Vicki ho zpražila pohledem. „Hurónská ulice,“ zavrčela. „Jižně od Školní. Jeďte.“

Odfrkl si a otočil se dopředu. „To, že nemáte štěstí v lásce, paninko, ještě není důvod k tomu, abyste si vybíjela vztek na mně.“

Taxikářovo brblání splynulo se zvuky provozu a celou dobu, co jeli po Bloorově ulici, Vicki cítila v zátylku žár Henryho pohledu. Tohle bude dlouhá noc.

 

Kazeta dohrála a Róza bezúspěšně zašátrala mezi sedadly po další. Po dlouhé jízdě z Toronta byla celý ztuhlá, unavená a tak napjatá, že nedokázala odtrhnout oči od cesty před sebou – i když šlo jen o prázdný pruh štěrku necelý kilometr od domova.

„Hej!“ Šťouchla bratra do zad. „Co kdybys udělal něco užitečného a vyhrabal… Hrome, drž se!“ Dupla na brzdu. Zadní část auta se na štěrku zazmítala ze strany na stranu a volant se jí cukal v rukou, jako by byl živý, zatímco se ze všech sil snažila znovu získat kontrolu nad řízením, matně si uvědomujíc, že se vedle ní drží Petr, nikoliv Hrom.

Nezvládneme to! Stín, který zahlédla ležet přes cestu, byl stále temnější a bližší.

Temnější. Bližší.

Pak, právě když získala dojem, že snad zastaví včas a úleva dovolila jejímu srdci, aby začalo znovu tlouct, došlo ke střetu předního nárazníku se stínem.

 

Dobře. Nebyli zranění. Jejich zranění při automobilové nehodě neměl v plánu. Jaká škoda, že se změnil vítr a on nemohl použít obvyklé loviště, ale to ještě neznamenalo, že by musel lov zrušit. Přitiskl tvář k pažbě a sledoval scénu v optice pušky. Byli blízko domova. Jeden z nich půjde pro pomoc a druhý zůstane pro něj.

 

„Řekl bych, že táta měl pravdu, když říkal, že ten starý strom je ztrouchnivělý. Uhnil, až spadl.“ Petr se usadil na padlém kmeni. Ve světle předních reflektorů vypadal jako zrzavý Puk. „Myslíš, že s ním hneme?“

Róza zavrtěla hlavou. „Sami ne. Měl bys raději běžet domů a přivést pomoc. Já počkám u auta.“

„Proč nepůjdeme oba?“

„Protože tady nechci auto jen tak nechat.“ Smetla si z tváře pramen vlasů. „Když poběžíš, jsi tam za pět minut. Budu v pořádku. Proboha, ty se poslední dobou chováš, jako bys mě musel pořád před něčím chránit.“

„To teda ne! Já jen…“

Blížící se náklaďák uslyšeli oba současně. O zlomek vteřiny později se Róza a Hrom vynořili zpoza auta a šli mu naproti.

 

Tahle cesta vede jen k Heerkensovic farmě. V noci jezdí po téhle cestě jen Heerkensové. Sevřel pevněji potem zbrocený kov zbraně.

 

„Dneska čistili křižovatku od oleje. Děsně to páchne.“ Frederick Kleinbein si povytáhl kalhoty přes křivku břicha a bodře se na Rózu zazubil. „Beru to domů delší trasou, abych se vyhnul smradu. Ještě že tak, co? Vytáhneme z náklaďáku řetěz, přivážeme ho ke stromu a odtáhneme na stranu.“ Natáhl ruku, jemně uchopil Hroma za čenich a zatřásl mu hlavou ze strany na stranu. „Možná tě zapřáhneme taky, co ty na to? Aby sis jednou vydělal na živobytí.“

 

„Nikdo není tak slepý jako ten, kdo vidět nechce…“ Teď už šanci k ráně nedostane.

 

„Díky, pane Kleinbeine.“

„Proč děkuješ mně? Půlku práce jsi odvedla ty. Druhou náklaďák.“ Vyklonil se z okénka a otřel si obočí sněhově bílým kapesníkem. „Teď už se dostaneš domů i s tím svým přerostlým štěnětem, že jo. Řekni tátovi, že tam nahoře je ještě nějaké dřevo, které se hodí na spálení. Jestli ho nechce on, vezmu si ho já. A taky mu řekni, že mu to jímkové čerpadlo vrátím do konce měsíce.“

Když nastartoval náklaďák, ustoupila Róza o krok dozadu a pak se zase vrátila, když dodal ještě něco, co přes zvuk motoru neslyšela. „Cože?“

Ale on jen zamával tučnou rukou a byl pryč.

„Říkal,“ pověděl jí Petr, jakmile zmizela červená koncová světla z dohledu a bylo bezpečné se proměnit, „že máš pozdravovat bráchu. A pak se zasmál.“

„Myslíš, že tě viděl, když přijížděl?“

„Rózo, na tom, co říkal, není naprosto nic neobvyklého. Mohl myslet mě, mohl myslet Colina. Koneckonců, Colin mu pomáhal svážet seno. Děláš si zbytečné starosti.“

„Možná,“ pokývala hlavou, ale když Hrom zase vystrčil hlavu z okna, tiše si pro sebe dodala: Možná že ne.

 

Zůstal, kde byl, a díval se za nimi, dokud neodjeli. Pak vysunul stříbrnou kulku z komory a zastrčil si ji do kapsy. Bude ji prostě muset použít jindy.

 

„Jste si jistá?“ Pan Glassman starší poklepal zastřiženými nehty na zprávu. „Obstojí to u soudu?“

„O tom nepochybujte. Je tam všechno, co potřebujete.“ Vickiiny prsty za zády vyklepávaly do dlaně druhé ruky vojenský pochod. Pokaždé, když se ocitla tváří v tvář panu Glassmanovi staršímu, zjistila, že z neznámého důvodu stojí jako voják na přehlídce. Fyzicky to nijak impozantní muž nebyl, ani držení těla neměl v žádném ohledu nijak vojenské, takže měla za to, že to musí být způsobeno silou jeho osobnosti. Přestože byl v té době ještě dítě, podařilo se mu nejen přežít tábory smrti během holocaustu, ale navíc z toho pekla vyvedl i mladšího bratra Josefa.

Zavřel složku a zhluboka si povzdechl. „Harris.“ To jméno ukončilo měsíce drobných sabotáží, ačkoli způsob, jakým je vyslovil, svědčil spíš o únavě než o zlobě. „Máte naše díky za rychle odvedenou práci, paní Nelsonová.“ Postavil se a podal jí ruku.

Když jí Vicki potřásla, neunikla jí síla skrytá pod hebkým povrchem.

„Vidím, že jste ke zprávě připojila i fakturu. Koncem týdne vám pošleme šek. Předpokládám, že budete dostupná, kdyby bylo nutné, abyste svědčila u soudu.“

„To je součástí mých služeb,“ ujistila ho. „Jestli mě budete potřebovat, přijdu.“

 

„Hej, panenko!“ Harris, který trávil poslední chvíle polední přestávky venku na sluníčku spolu s párkem svých kumpánů, vyskočil na nohy, jakmile Vicki vyšla z budovy. „Tak už to balíš, co? Nestíhalas.“

Vicki měla upřímně v úmyslu ho ignorovat.

„Škoda, že se ta tvoje prdelka bude kroutit zase někde jinde.“

Ale na druhou stranu…

Když viděl, že zareagovala, zasmál se a smál se dál, když přešla přes parkoviště a zastavila se před ním. Když byl mladší, musel být pěkný ranař, ale teď měl těžkou, oplácanou figuru člověka, který kdysi býval samý sval. Kolem pivního břicha, které teď nosil v místech, kde míval pas, se mu povážlivě napínalo tričko s nápisem „Blue Jays“. Byl to přesně ten typ vysmátého kreténa, kterého má každý tendenci omlouvat.

Nevšímej si ho, je už prostě takový.

Vicki považovala právě takové za nejnebezpečnější. Tentokrát zašel příliš daleko. Bude si moci stěžovat na lidi, kteří nerozumějí legraci. Třeba až u soudu.

„Co se děje, panenko, nemohla jsi odejít bez polibku na rozloučenou?“ Otočil se, aby se přesvědčil, že dva muži, kteří stále ještě seděli vedle budovy, oceňují jeho vtip, takže mu unikl výraz ve Vickiině tváři.

Špatně se vyspala. Měla mizernou náladu. A byla více než ochotná vybít si ji na tomhle rasistickém a sexistickém grázlovi. Byl o dobrých deset centimetrů vyšší než ona a o padesát kilo těžší, ale pochybovala, že by jí dělalo potíže ho spráskat. Lákavé, ale raději ne. I když se jí zúžily panenky a sevřela čelist, léta strávená pozorováním toho, co zpravidla následovalo, jí pomohla udržet temperament na uzdě. Nestojí za tu námahu.

Když se otočila k odchodu, Harris se bleskurychle otočil a se širokým úsměvem ji plácl po zadku.

Vicki se usmála. Ale co…

Z otočky ho kopla z vnější strany pod koleno, slaběji, než by mohla. Složil se k zemi s takovým výkřikem bolesti, jako by mu právě usekla obě nohy. Rána těsně pod žebra mu za vyděšeného vyjeknutí vyrazila dech z plic, a když si přitáhl kolena k hrudi, dopřála si dobře mířený kopanec do zadku jako odškodnění za to, že mu nedupla tam, kde by to bolelo nejvíc. Pak se zazubila na jeho nohsledy a pokračovala v cestě domů.

Mohl ji žalovat. Ale pochybovala, že to udělá. Nedošlo ke zranění a byla ochotná se vsadit, že jakmile popadne dech, začne si v hlavě skutečný průběh událostí překrucovat tak, aby odpovídal jeho pohledu na svět – a jeho pohled na svět nezahrnoval možnost, že by ho mohla zmlátit ženská.

Také si dobře uvědomovala, že by tomu tak nebylo v případě, kdyby stále nosila odznak. Policejní brutalita byla u podobných lidí oblíbeným zaklínadlem.

Víš, posunula si brýle na nose a rozběhla se, aby chytila autobus, který už viděla vyjíždět na nadjezd přes Eglingtonskou třídu, myslím, že si ten civil ještě zamiluju.

Pocit euforie z ní vyprchal spolu s adrenalinem a necelé dva bloky od autobusové zastávky ji začalo trápit svědomí. Nebylo to ani tak násilí samotné, co ji rozhodilo, jako spíš její reakce na ně. I když se snažila sebevíc, nedokázala se přesvědčit, že Harris nedostal aspoň malý zlomek toho, co si zasloužil. A v okamžiku, kdy se ze všech sil tlačila do zadní části autobusu ve snaze dostat se ke dveřím, aby mohla vystoupit, až dojede na zastávku Dundasova, měla už celé záležitosti po krk.

Násilí nikdy nic neřeší, ale někdy představuje jedinou možnou reakci, jako třeba v případě švábů. Na poslední chvíli se dostala ze dveří, ale předtím musela fyzicky odstranit z cesty dva výrostky v téměř komatózním stavu. Harris je šváb. Konec debaty. Na řešení otázek osobní etiky bylo příliš velké horko. Slíbila si, že se o to znovu pokusí, až se trochu ochladí.

Cítíc pod podrážkami tenisek rozpálený asfalt, zamířila Hurónskou ulicí k domovu tak rychle, jak jí to jen valící se dav dovoloval. Dundasova a Hurónská se křížily v centru čínské čtvrti a tato oblast byla plná restaurací a malých tržnic s exotickou zeleninou a živými rybami. V horkém počasí se kovové popelnice plné odpadu z potravin rozpálily a puch, který se pak oblastí linul, rozhodně chuť k jídlu nepřidával. Vicki, dýchajíc jen mělce ústy, dokonale chápala, proč dlaci s odjezdem z města tolik spěchali.

Když ji míjela, zkontrolovala kaluž. Nacházela se u obrubníku v místě, kde se odloupl asfalt a kde chybělo několik kostek z původní dlažby. Sbíraly se v ní místní splašky stejně jako různé organické zbytky. Když teplota stoupla, zčeřily občas její kalný povrch odporně páchnoucí bubliny a s radostí přispěly svou troškou k pestrému koncertu vůní. Vicki neměla nejmenší tušení, jak hluboká kaluž může být. Za posledních pět let neviděla, že by někdy vyschla. Měla teorii, že jednoho dne se z posledního zbytku původní prvotní zárodečné polévky něco vyplazí a začne terorizovat město, takže ji nespouštěla z očí. Chtěla být u toho, až k tomu dojde.

Než se dostala do bytu, byla pokryta tenkou vrstvou potu a jediné, po čem toužila, byla studená sprcha a něco ještě studenějšího k pití. Měla podezření, že si na obojí bude muset chvíli počkat, protože jakmile strčila klíč do zámku, ucítila zevnitř čerstvě uvařenou kávu.

„Je pětačtyřicet stupňů ve stínu,“ zamumlala, když otevírala dveře, „jak můžeš k čertu pít horkou kávu?“

Ještě že odpověď nečekala, protože se jí žádné ani nedostalo. Znovu za sebou zamkla, pohodila kabelku v předsíni a vešla do maličkého obýváku.

„Je hezké, že ses tu ukázal, Celluci.“ Zamračila se. „Vypadáš příšerně.“

„Děkuji, Matko Terezo.“ Pozvedl hrnek a zhluboka se napil, aniž přitom zvedl hlavu z opěradla křesla. Když dohltal, pohlédl jí do očí. „Dostali jsme ho, hajzla.“

„Margota?“

Celluci přikývl. „Má to spočítaný. Sebrali jsme toho grázla v pravé poledne.“

V poledne. Zrovna když jsem já dokazovala, že jsem drsnější než Billy Harris. Vicki byla na okamžik tak zaslepená závistí, že nemohla ani mluvit. Tohle bylo to, co měla provést se svým životem, něco důležitého, ne dělat ze sebe blázna na parkovišti před továrnou na kávu. Kousla se do spodního rtu a podařilo se jí srazit příšeru zpátky do propasti, ze které vylezla, ačkoli vyloudit na rtech úsměv už nezvládla.

„Dobrá práce.“ Když si znovu pustila do života Mika Celluciho, pustila tam spolu s ním i policejní práci. Jen se s tím ještě musela naučit vyrovnat.

Přikývl a v jeho výrazu se zračilo jen vyčerpání a skoro nic jiného. Vicki cítila, jak jí z ramen padá část břemene. Buď jí rozuměl, nebo byl až příliš unavený, než aby udělal scénu. Ať tak či tak, nebylo to nic, co by nezvládla. Natáhla se a vzala mu z ruky prázdný šálek.

„Kdy jsi naposledy spal?“

„V úterý.“

„A jedl?“

„Ehm…“ zamračil se a protřel si oči volnou rukou.

„Opravdové jídlo,“ popíchla ho Vicki. „Ne jen něco z krabice, posypané cukrem.“

„Nevzpomínám si.“

Zavrtěla hlavou a zamířila do kuchyně. „Nejdřív svačina, pak postel. Doufám, že ti nebude vadit studená hovězí pečeně, protože nic jiného nemám.“ Když mu dávala na chleba plátek masa, zazubila se. Bylo to skoro jako za starých časů. Měli spolu takovou dohodu, ona a Celluci, už před lety, kdy si spolu poprvé začali, že když se o sebe nebude moci postarat jeden z nich, dovolí to tomu druhému.

„Tahle práce má spoustu možností, jak ti užírat duši,“ řekla mu, když jí masíroval zatuhlá záda. „Stojí za to vybudovat si nějakou podpůrnou strukturu.“

„Jsi si jistá, že ti nejde jen o to, abys měla někoho, před kým se můžeš chvástat?“ řekl se smíchem. Její loket ho zasáhl na solar plexus. Zatímco lapal po dechu, sladce se na něj usmála a řekla: „To taky.“

A stejně důležité jako mít někoho, kdo vás chápe, když se něco podaří, je mít někoho, kdo vám rozumí, když se nedaří. Někoho, kdo neklade spousty hloupých otázek, na něž neexistují odpovědi, a nenabízí soucit, který jen přisypává další sůl do rány, způsobené selháním.

Někoho, kdo vám prostě jen udělá sendvič, rozestele postel a pak odejde, až se zmuchlá a pokryje potem i poslední čisté ložní prádlo.

O šest hodin později se Celluci přišoural do obýváku a ospale zamžoural na televizní obrazovku. „Která směna?“

„Končí čtvrtá.“

Zhroutil se do jediného dalšího křesla v místnosti – ve sklápěcím křesle byla natažená Vicki a nehodlala ho opustit. „Jaké je skóre?“ zeptal se a poškrábal se v chlupech na hrudi.

„Jsou to doběhy, ty mizero, jak moc dobře víš, a zatím žádný.“

Zakručelo mu v břiše tak hlasitě, že to přehlušilo i zvuky davu jásajícího nad snadným vyautováním na první metě. „Pizzu?“

Vicki mu hodila telefon. „Jsme u mě. Platíš ty.“

V krabici ležel už jen poslední stydnoucí plátek a Jays se konečně podařilo získat a držet dvoubodový náskok, když mu řekla, že odjíždí do Londýna.

„V Anglii?“

„Ne, v Ontariu.“

„Nový případ?“

„Hned napoprvé.“

„O co jde?“

Hledám člověka – nebo více lidí – který ostřeluje stříbrnými kulkami rodinu vlkodlaků, vlastnících ovčí farmu. Aspoň je to skutečná práce. Důležitá práce. „Ehm, teď ti to ještě říct nemůžu. Možná později.“ Asi tak za milion let…

Celluci se zamračil. Něco skrývala. Vždycky to poznal. „Jak se tam dostaneš? Vlakem? Autobusem?“ Natáhl nohu a šťouchl ji bosou nohou do boku. „Nebo poběžíš?“

Vicki si odfrkla. „Ha, ha, ha, špekoune.“

Neubránil se tomu a podvědomě zatáhl břicho.

Vicki se zazubila, protože začal okamžitě předstírat, že nic takového neudělal, a viditelně se snažil uvolnit. Smůla, dumala Vicki, protože stejně zase vytuhne. „Henry mě tam zítra večer odveze.“

„Henry?“ Celluci pečlivě držel hlas v neutrální rovině. Samozřejmě měla plné právo trávit svůj čas, s kýmkoli chtěla, ale na Henrym Fitzroyovi bylo na každý pád něco, co se Cellucimu ani za mák nelíbilo. Opatrné dotazování nepřineslo nic, co by ho přimělo změnit názor – jelikož nepřineslo vůbec nic. „On s tím případem nějak souvisí, že?“ Poslední případ, do něhož byl Henry Fitzroy zapletený, skončil tak, že Vicki ležela polomrtvá u nohou příšery, která jako by utekla z béčkového hororu. Na Celluciho to žádný dojem neudělalo.

Vicki si posunula brýle na nose. Kolik mu toho říct… „Přátelí se s lidmi, pro které pracuji.“

„Zůstane tam, až tě přiveze?“ Správně si vyložil její svraštěné obočí a dodal: „Uklidni se. Víš stejně dobře jako já, jak dokáže takový civilista, který se motá kolem, případ zkomplikovat. Jen se chci ujistit, že si to neděláš těžší.“ Viděl, že není přesvědčena o čistotě jeho motivů. Smůla.

„Tak především si, Celluci, uvědom, že já jsem teď taky civilista.“ Zasmál se a ona se zamračila. „Za druhé, on mě tam jen odveze a seznámí mě s pozadím případu. Nebude se plést do vyšetřování.“ Bude mi pomáhat. Budeme na tom dělat spolu. Naprosto neměla v úmyslu dopustit, aby se to Mike Celluci dozvěděl – zejména proto, že sama neměla moc jasno v tom, jaký z toho má pocit. Nadto by mu musela dát vysvětlující informace, na což neměla právo. A i kdyby se rozhodla pracovat s Henrym Fitzroyem, Cellucimu do toho nic nebylo.

Celluci si z výrazu tváře přečetl její poslední myšlenku a pochopil ji skoro správně. „Měl jsem na mysli tvou kariéru, ne sexuální život,“ zavrčel a kopl do sebe poslední hlt zvětralého piva z láhve. „Nemůžeš se nad to povznést, Vicki?“

„Já se mám povznést?“ Teď se pro změnu zasmála ona. Vyloupla se z křesla, přičemž se její zpocená kůže oddělila od vinylového potahu s příšerným zvukem, jako když se něco trhá. „Já jsem s tím nezačala. Ale když už jsi to nakousl…“

Byl si vědom toho, že její následující pohyb byl míněn jako záminka k odvedení pozornosti od Henryho Fitzroye. Nebyl to špatný pokus, a tak se rozhodl spolupracovat. Později bude mít na malé vyšetřování ohledně tajemného pana Fitzroye dost času.

Na půli cesty do ložnice se zeptal s předstíranou vážností – nebo přinejmenším něčím, co se jí velmi podobalo, vzhledem k jeho přerývanému dechu, „a co ten zápas?“

„Mají dvoubodový náskok a do konce zbývá jen směna a půl,“ zamumlala Vicki. „Snad už to vyhrají i bez nás.“

 

Když Henryho zuby otevřely žílu na Tonyho zápěstí, vzhlédl a zjistil, že ho mladík upřeně pozoruje. Zorničky rozšířené a víčka ztěžklá po orgasmu, ale přesto Tony dychtivě sledoval, jak upír pije.

Když Henry skočil a byl si jist, že látky podporující srážení obsažené v jeho slinách zastavily krvácení, zvedl se na jednom lokti. „Vždycky se díváš?“

Tony ospale přikývl. „To je součást orgáče. Koukat, jak to děláš.“

Henry se zasmál a smetl Tonymu z čela dlouhý pramen vlhkých hnědých vlasů. Během posledních pěti měsíců pil z Tonyho tak často, jak jen to opatrnost dovolovala – od té doby, kdy Vicki mladíka přesvědčila, aby jí pomohl zachránit jeho život. „Díváš se, jak dělám i ostatní věci?“

Tony se zazubil. „Nevzpomínám si. Vadí ti to?“

„Ne. Je příjemné nemuset skrývat to, co jsem.“

Tony přejel pohledem celou délku Henryho těla a zamumlal: „Teď toho teda moc neskrýváš. Budeš tady o víkendu?“

„Ne,“ odpověděl Henry. „Jedeme s Vicki do Londýna. Pár přátel má potíže.“

„Další upíři?“

„Vlkodlaci.“

„Děsivý,“ zamumlal stěží slyšitelným hlasem. Pak se mu zavřela víčka a upadl do spánku.

Je velmi příjemné nemuset skrývat to, co jsem, přemítal Henry a sledoval, jak se na Tonyho hrdle zpomaluje tep. Už to bylo velmi dávno, kdy si mohl naposledy dovolit ten luxus a sejmout všechny své masky. A teď měl ne jednoho, ale hned dva smrtelníky, kteří ho znali jako to, čím byl.

Usmál se a pohladil Tonyho palcem po měkké kůži na vnitřní straně zápěstí. Protože se z dlaků krmit nemohl, konečně se na tom výletě… více sblíží s Vicki.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a dvě