Stopy krve: kapitola 5

Pět

„Proč nemůžu jít?“ Daniel se sveřepě mračil na Petra. „Vždycky jsi mě bral s sebou, když jsi někam šel.“

„Je to moc nebezpečné.“ Petr si natáhl přes boky šortky. Vicki se snažila nedívat, ale moc jí to nešlo. „Co když tam bude ten člověk, který zastřelil Stříbrnou a Ebena?“

Stáhl rty a vycenil malé, špičaté zoubky. „Tak ho kousnu!“

„Zastřelil by tě. Nikam nejdeš.“

„Ale Petře…“

„Ne.“

„Mraku?“

Nesmlouvavé zavrčení.

„Fajn, tak dobře.“ Daniel sebou hodil do trávy. „Ale jestli se tam venku dostanete do maléru, nechoďte výt ke mně.“ Vrazil bradu do misky z dlaní, a když mu Mrak na rozloučenou párkrát olízla ucho, jen se mračil.

Vicki srovnala krok s Petrem a všichni tři zamířili ke skoro zarostlé pěšině za stodolou.

„Hej, Petře!“

Petr se otočil.

„Ei kee ayaki awro!“ Intonace slov stoupala a klesala v téměř hudebním rytmu a zlost šestiletého dítěte z nich prakticky sálala.

Petr se zasmál.

„Co to říkal?“

„Řekl, abych se šel spářit s ovcí.“

Vicki předtím vlastně ani nenapadlo, že by dlaci mohli mít vlastní jazyk, ale když se teď nad tím zamyslela, přišlo jí to samozřejmé. Znělo to trochu jako inuitština – přinejmenším podle toho, jak ji podávaly dokumentární filmy PBS o Arktidě. Vicki sama nebyla nikdy dál na severu než v Thunder Bay. Když se o tom zmínila Petrovi, kopl do trsu zažloutlé trávy.

„Já jsem sice nikdy inuitštinu neslyšel, ale určitě máme stejný problém. Čím více se integrujeme mezi lidi, tím více mluvíme jejich jazykem a ztrácíme svůj. Děda a babička uměli holandsky, anglicky a dlacky. Táta ještě trochu holandsky rozumí, ale jenom teta Sylvia si dala tu práci, aby se učila dlačtinu.“ Povzdechl si. „Učila ji mě a já se snažím učit Daniela, ale je toho tolik, co nevím. Ten hnusák, který ji zabil, zabil zároveň i moji nejlepší šanci udržet náš jazyk živý.“

„Řekla bych, že odvádíš dobrou práci.“ Vicki mávla rukou zpátky k vrbě. „Daniel ji rozhodně používá…“ Možná to nebyla kdovíjaká útěcha, ale víc mu zatím nabídnout nemohla.

Petr se rozzářil. „Pravda. Je jako malá houba, úplně ji nasává. To tady Mrak,“ pokusil se chňapnout dvojče za ocas, ale ona mu hbitě uhnula, „se naučila říct jen akaywo a vzdala to.“

„Akaywo,“ zopakovala Vicki. V jejím podání to slovo nerezonovalo tak, jako když je vyslovil Petr, ale poznat se dalo. Trochu. „Co to znamená?“

„Ehm, většinou dobrý lov. Ale to zase znamená ahoj, nashle, jak to jde, dlouho jsme se neviděli.“

„Něco jako aloha.“

„Aloha. Aloha.“ Petr protáhl druhou slabiku tak, až vibrovala na pomezí vytí. „Dobré slovo. Ale ne jedno z našich…“

Náhle Mrak nastražila uši a skočila do porostu. O vteřinu později vrazil Petr Vicki do ruky šortky a vyrazil za ní.

Vicki se dívala, jak jejich ocasy mizí za hradbou křoví a plevele a ohnala se po jednom z miliard komárů, které při běhu trávou vyplašili. „A co teď?“ uvažovala. Podle šustění to ještě pořád honili, ať už to bylo cokoliv. „Hej,“ zavolala. „Budu se držet téhle pěšiny, dokud neskončí. Tam mě najdete.“ Nikdo jí neodpověděl, ale upřímně řečeno to ani nečekala.

Na pěšině bylo skoro příjemně, zdaleka žádný chládek, ale rozhodně ne tak horko, jak určitě během dne bude. Vicki se podívala na hodinky. 8:40. „Můžete je všechny obvolat dnes ráno,“ řekla jí Nadine, „ale možná by pro vás bylo lepší, kdybyste vyrazila do polí, než začne pořádné horko, a obhlédla místo, kde se to stalo. Až za pár hodin nastane pořádné vedro, nenajdete tu nikoho, kdo by byl vzhůru a mohl vás tam zavést. A kromě toho vám Petr nebo Róza můžou cestou říct všechno o těch třech lidech.“ Hezká teorie, to by ovšem Petr nebo Róza, nebo Petr a Mrak, nebo aspoň Hrom a Mrak – jak je libo – museli být někde poblíž.

Odehnala hejno much, zaplácla na koleni dalšího komára a přemýšlela, jestli je Henry v pořádku. Dlaci mu očividně utěsnili pokoj proti světlu, ale Vicki si zatím nebyla úplně jistá, že jim naprosto důvěřuje. I když, Henry tu už několikrát předtím byl a zjevně to přežil.

Postrčila si brýle na nose důkladně navlhčeném potem a zastavila se, trochu ohromena obrovskou rozlohou pozemku, který se před ní teď rozprostíral. Nad hlavou se jí klenula nekonečná modrá obloha. Pod ní byl plot a pole a za ním další plot a ještě větší pole. Na obou polích viděla ovce. Tři z nich se dokonce nacházely necelých deset metrů od ní na druhé straně prvního plotu.

Dvě se pásly, třetí si Vicki měřila z výšin svého římského profilu.

Vicki nikdy neslyšela, že by ovce byly nějak nebezpečné, ale na druhou stranu, co ona o tom věděla? Nikdy předtím takhle blízko žádné nebyla.

„Takže.“ Opřela se opatrně o plot, sebrala ze zrezivělého kusu drátu chomáč vlny a promnula ho mezi prsty. „Předpokládám správně, že jste tu noc, kdy došlo k vraždě Jasona Heerkense, alias Ebena, nic neviděly?“

Zírající ovce, poplašená zvukem jejího hlasu, převrátila oči a odcouvala, zatímco druhé dvě se rozestoupily, a stále přežvykujíce, o pár kroků poodběhly.

„Tak to bychom měli výslech svědků,“ zamumlala si a otočila se zpátky čelem k pěšině. „Kde k sakru jsou Mrak s Pe… Hromem?“

Jako by reagovali na zavolání, vystřelili oba dlaci z křoví a hnali se k ní s vyplazenými jazyky, mávajíce ocasy. Mrak doběhla k plotu jako první, bez zastavení se přes něj přenesla, na druhé straně se náhle zarazila a lehla si do trávy. Hrom se odrazil sotva o vteřinu později, ještě ve vzduchu se proměnil a už jako Petr dopadl do velmi lidského podřepu vedle sestry na druhé straně plotu. Ovce, které byly na podobné věci očividně zvyklé, se ani nenamáhaly zvednout hlavy od pastvy. Méně zvyklá Vicki si snažila uchovat nevzrušený výraz a beze slova podala Petrovi šortky.

„Díky.“ Nacvičeným pohybem se do nich bleskurychle navlékl. „Tentokrát jsme ho málem dostali.“

„Koho?“

„Starého sviště, který žije pod hromadou cedrových klád u pěšiny. Je rychlý a chytrý, ale tentokrát se dostal do nory jen chlup od našich zubů.“

„Nemohli byste se jednoduše proměnit a klády odsunout?“

Petr zavrtěl hlavou, až mu z vlasů létaly kusy kapradí. „To by byl podvod.“

„Nelovíme ho přece pro jídlo,“ přidala se Róza rozvalená v trávě. „Kdybychom použili ruce, nebyla by to zábava.“

Vicki se rozhodla nepodotknout, že svišť v tom tak jako tak nespatřuje žádnou zábavu. Hodila tašku přes plot a trochu pomaleji ji následovala. Klády by mohla přeskočit skrčkou, ale drát jí neposkytoval dostatečně pevnou plochu, od níž by se mohla odrazit. A kromě toho, jestli se budu snažit držet krok s párem vlkodlačích puberťáků, nejspíš přijdu o zdraví. A o sebeúctu taky.

Posunula si brýle na nose. „Kam teď?“

„K protější straně té velké pastviny,“ ukázal Petr. „K lesu.“

Les skýtal dostatečný počet úkrytů pro celou armádu vrahů.

Vicki zvedla tašku. Čas začít vydělávat peníze. „Komu patří ty lesy?“

„Vládě. Je to státní půda.“ Petr je vedl podél plotu a Mrak se mu držela těsně u boku. „Nebudeme si to zkracovat napříč, protože ovce budou mít počátkem podzimu jehňata a nechceme je plašit víc, než je nutné. Naše pozemky končí u stromů,“ pokračoval, „ale sousedíme s chráněnou oblastí Fanshawe.“ Zazubil se. „Pomáháme udržovat jedno z nejlepších jeleních stád v kraji.“

„O tom nepochybuji. Nechte mě hádat. Tak jste se seznámili s hajným?“

„Jo, jo. Přišel k jednomu jelenovi, kterého ulovila smečka, poznal, že psi to nebyli, a myslel si, že podle stop jde o vlka, ale nechápal, co tam dělají sem tam roztroušené otisky bosých lidských nohou. Vystopoval nás. Byl vážně dobrý…“

„A vy, tedy smečka, jste nebyli tak opatrní, jak byste být mohli.“ Vicki zastávala názor, že za vyzrazením většiny světových tajemství stojí samolibost.

„Jo. Ale ukázalo se, že Arthur je v pohodě.“

„Mohlo to skončit katastrofou,“ poznamenala Vicki.

Petr pokrčil rameny. Co se smečky týče, co se stalo, stalo se. Postarala se o to, aby se to neopakovalo, a už na to nemyslela.

„A co doktor?“ Všimla si, jak Mrak chňapla po lučním koníkovi a uvažovala, jestli mají v různých podobách odlišné chutě.

„Pan Dixon je stará historie,“ řekl jí Petr, chytil vysoko skákající hmyz ve vzduchu a strčil si ho do pusy.

Vicki potlačila náhlé nutkání zvracet. To křup, křup, polk dodalo myšlence na svačinu aktuálnosti, jakou jí předchozí epizoda s krysami dát nemohla. A vidět, jak něco takového udělala Mrak, byla jedna věc… No, myslím, že to odpovídá na mou otázku. Pak si všimla výrazu v Petrově tváři. Ten malý hajzlík to snědl úmyslně, aby mě dostal. Postrčila si brýle na nose a o dva kroky dále chytila jednoho lučního koníka na přední straně svých šortek – naštěstí byl docela malý.

Kdysi dávno jí na kurzu přežití instruktor říkal, že mnoho druhů hmyzu je jedlých. Teď doufala, že ji netahal za nohu.

Skousnout nebylo snadné.

Vlastně to chutná trochu jako šťavnatý burák.

Výraz na Petrově tváři stál za to. Když se jí naposledy podařilo tak ohromit nějakého mladíka, byla sama podstatně mladší a její matka odjela na víkend někam pryč.

Mike Celluci s oblibou tvrdil, že trpí šílenou soutěživostí. Nebyla to pravda. Jen ráda zachovávala status quo a svou pozici na vrcholu. A žádný puberťák jakéhokoli živočišného druhu si na ni nepřijde…

„A teď,“ nahmátla jazykem něco za zuby a rychle to spolkla – všechno má své meze – „neříkal jsi mi něco o doktoru Dixonovi?“

„Ehm, no, jo…“ Podíval se na ni úkosem, ale očividně se rozhodl, že to nebude komentovat. „Když naši prarodiče po válce emigrovali z Holandska, byla babička těhotná a nosila tetu Sylvii a tetu Nadine. Dostali se až do Londýna a pak začala rodit. Normálně doktory nepoužíváme, když je třeba, pomůže smečka. Když přišel na svět Daniel, šel jsem do stodoly, ale Róza se dívala.“

Mrak se otočila, když zaslechla své jméno. Předtím odběhla kousek napřed a teď značkovala plaňku plotu.

„Takže,“ pokračoval Petr, a když míjeli sestřinu značku, zachvělo se mu chřípí, „v davu byl jeden mladý doktor, a než stačil děda babičku odnést, odvlekl je oba a taky tátu, kterému bylo tenkrát asi pět, do své ordinace.“ Zahihňal se. „Páni, že ale dostal šok. Jakmile byli sami, děda se proměnil a málem mu rozsápal hrdlo. Doktor měl štěstí, že teta Sylvia na tom byla špatně – nějak, já nevím – a doktor Dixon se zachoval jako lékař a děda ho nechal žít. Od té doby se stará o všechny naše lékařské záležitosti.“

„Je šikovné mít někoho takového.“ Množství „lékařských záležitostí“, které bylo v Kanadě potřebné jen pro úřední papírování, bylo obrovské. Dlaci měli štěstí, že v pravý čas narazili na doktora Dixona. „Takže nám zůstává jenom Barry Wu.“

„Jo.“ Petr si hluboce povzdechl a poškrábal se v porostu červených chlupů uprostřed hrudníku. „Ale o něm byste si měla raději promluvit s Colinem.“

„To mám v úmyslu. Ale taky bych ráda slyšela tvůj názor.“

Petr pokrčil rameny. „Mám ho rád. Doufám, že to neudělal. Jestli jo, Colina to zabije.“

„Jsou už dlouho parťáci?“

„Hned od začátku. Chodili spolu do policejní školy.“ Došli ke druhému plotu. Mrak ho přeskočila stejně jako první. Petr zasunul palce pod okraj šortek, pak si to rozmyslel a začal ho přelézat. „Barry je v pohodě. Reagoval na nás stejně jako vy…“ Ohlédl se na ni přes rameno, hlavu nakloněnou do nemožného úhlu, a zazubil se. „…byl trochu otřesený, ale přijal to.“

Mrak běžela napřed s čenichem skloněným k zemi. Asi ve třech čtvrtinách cesty napříč polem se zastavila, sedla si, zvedla čenich k obloze a zavyla. Vicki se při tom zvuku postavily všechny chlupy na těle a v krku měla knedlík tak velký, že skoro nešel spolknout. Z nepříliš velké dálky se ozvala odpověď a oba hlasy se v prapodivné harmonii prolínaly. Pak se s vlastní písní přidal i Petr, stále v lidské podobě.

Než se vytí vytratilo do ztracena, začaly se ovce tvářit značně nervózně.

„Otec a strejda Stuart,“ vysvětlil ty dva přidané hlasy Petr. „Kontrolují ploty.“ I přes opálenou pleť bylo vidět, že se trochu začervenal. „No, nepřidat se je skoro nemožné…“

Vicki chápavě přikývla. I ona sama pocítila jistou touhu – udušenou hned v zárodku – přispět se svou troškou do mlýna. „Tak tady se to stalo?“

„Jo. Přesně tady.“

Na první pohled se místo označené jako „přesně tady“ nijak nelišilo od jakéhokoli jiného na poli. „Jsi si jistý?“

„Samozřejmě že jsem. Nepršelo a pach je pořád silný. A kromě toho,“ lehce přejel bosou nohou přes krátký travnatý porost, „jsem byl u těla jako první.“ Mrak se mu otřela o nohy. Sáhl dolů a zlehka ji poškrábal za ušima. „Pochybuji, že se mi na to někdy podaří zapomenout.“

„Taky si myslím.“ Možná mu měla říct, že časem zapomene, ale Vicki byla proti jakýmkoliv lžím, kterým se dalo vyhnout, i proti milosrdným. Násilná smrt někoho blízkého by měla zanechat trvalou stopu. Vzhledem k tomu se jemnějším hlasem zeptala: „Cítíš se na to?“

„Jasně, bez problémů.“ Jeho ruka zůstala zabořená v husté srsti za sestřinou hlavou.

Všichni dlaci se navzájem hodně dotýkají, uvědomila si Vicki, nejen ti mladí. I ti tři dospělí včera kolem stolu se jen zřídkakdy stáhli mimo kontakt. Ani si nepamatovala, kdy se ona naposledy spontánně dotkla matky. A proč mě to napadá právě teď? Vyhrabala z tašky notýsek a tužku. „Tak začneme.“

Eben se pohyboval přes pole severovýchodním směrem. Kulka otočila tělo tak, že roztříštěná hlava mířila skoro přesně k severu. Dokonce i bez Petrova popisu tam bylo dost rezavě hnědých skvrn na to, aby bylo zřejmé, kde skončilo to, co zbylo z Ebenovy hlavy. Výstřel musel přijít z jihu.

Vicki si dřepla a hleděla k lesu na jižní straně. Skvělá dedukce, Sherlocku. Postavila se a otřela si skvrny od trávy na kolenou. „Kde byla zastřelena vaše teta?“

Petr zůstal sedět, sestřinu hlavu v klíně. „Na malém jižním poli, kousek tímhle směrem.“ Ukázal. Malé jižní pole se stáčelo kolem rohu lesa. „Eben šel právě odtud.“

„Podobná rána?“

„Jo.“

Zásahy do hlavy, v noci, na pohyblivý cíl. Ať už za tím stál kdokoli, byl dobrý. „Jak bylo tělo orientováno?“

„Takhle.“ Petr natáčel tělo Mrak tak dlouho, dokud neleželo k severozápadu. Trpělivě tu manipulaci snášela, ale netvářila se nadšeně.

Stopy Stříbrné přicházely z jihu a výstřel ji vymrštil ve stejném oblouku jako Ebena.

Lesy chráněné oblasti se táhly od malého jižního pole na východ.

„Myslím, že můžeme bezpečně předpokládat, že je to tentýž chlápek a že střílel z úkrytu mezi stromy,“ mumlala si Vicki a toužila po městských ulicích a jasně dané linii pohledu. Stromy se kymácejí a pohybují způsobem, jaký je budovám ve městě zcela cizí, a z místa, kde Vicki právě stála, jí les připadal jako pevná zelenohnědá stěna, přičemž se nedalo nijak zjistit, co se za ní skrývá. Z vlasů jí skanula kapička potu a sklouzla dolů po zátylku. Někdo je mohl sledovat právě teď, zvedat pušku, mířit… Začínáš být směšná. K vraždám došlo v noci. Ale nedokázala zabránit tichém hlasu, který dodal: Zatím.

Zády k lesu a s nekontrolovaným svěděním mezi lopatkami se postavila. „Pojďme.“

„Kam?“ Petr se bez námahy postavil. Vicki se snažila nedat najevo podrážděnost.

„Musíme se podívat po kulce, která zabila vaši tetu.“

„Proč?“ Srovnal s ní krok a Mrak vyrazila napřed.

„Snažíme se vyloučit možnost, že jde o dva vrahy. Zatím se způsob provedení obou vražd zcela shoduje, až na jedinou výjimku.“

„Stříbrnou kulku?“

„Přesně tak. Jestli jsou vraždy ve všech bodech identické, máme slušnou pravděpodobnost, že je za ně zodpovědný jediný člověk.“

„Jestli je to ten případ, jak ho najdeme?“

„Půjdeme zpátky po vzoru.“

Petr se zamračil. „Myslím, že nechápu, co tím myslíte.“

„Selský rozum, Petře. To je celé.“ Vyškrábala se přes další plot. „Všechno souvisí se vším. Stačí jen přijít na to jak.“

„Po zavraždění tety Sylvie vyrazila smečka na lov vraha, ale nenašli jsme v lese žádný pach, který by tam nepatřil.“

„Co myslíš tím, který by tam nepatřil?“

„No, je tam spousta pachů. My jsme hledali zvláštní.“ Pod Vickiiným zamračeným pohledem trochu znejistěl a pak trochu méně samolibým tónem pokračoval. „Ale stejně, po zastřelení strejdy Jasona zakázal Stuart chodit do lesa všem kromě Colina.“

Dobrý způsob, jak o Colina přijít, pomyslela si Vicki, kterou jako už mnohokrát překvapilo, jakých pitomostí jsou jinak inteligentní lidé schopni se dopouštět, ale nahlas řekla jen: „A co Colin našel?“

„No, Barryho pach ne a myslím, že ten hledal především.“

Mrak běhala v těsných kruzích s čenichem u země zhruba uprostřed pole.

„To je to místo, kde se to stalo?“

„Jo, jo.“

Vicki čekala se zaťatými zuby na zavytí. Nepřišlo. Když se Petra zeptala proč, jen pokrčil rameny a řekl: „Stalo se to už před několika týdny.“

„Neschází vám?“

„Samozřejmě že schází, ale…“ Znovu pokrčil rameny, nedokázal to vysvětlit. Pro Stříbrnou už přestali výt všichni kromě tety Nadine.

Než k ní došli, Mrak kulku našla a s větší dávkou nadšení než efektivity ji vyhrabala ven. Čenich a packy získaly hnědou patinu a zbytek srsti měla samou hlínu.

„Dobrý nos!“ vykřikla Vicki, shýbla se a zvedla kulku ze země.

A taky je dobře, že se z místa činu už nic jiného dozvědět nedá, dodala si tiše pro sebe, když přejela oraniště pohledem. Krátce ji otřela do šortek a už držela kořist proti slunci. Olovo to rozhodně nebylo.

Petr zašilhal na kousek kovu. „Takže jde o jednoho chlápka?“

Vicki přikývla a strčila kulku do tašky. „Se slušnou pravděpodobností.“ Jeden odstřelovač. Který zabíjel v noci jedinou ranou do hlavy. Jeden kat.

„A teď ho můžete najít?“

„Teď můžu začít hledat.“

„Měli jsme toho grázla najít sami,“ zavrčel Petr a zuřivě vyškubl trs trávy. „Chci říct, vždyť jsme lovci!“

„Lov lidí je speciální dovednost,“ podotkla Vicki vyrovnaným hlasem. Hrdinské kousky byly to poslední, k čemu by je chtěla podnítit. „Lovec se to musí naučit stejně jako cokoli jiného. A teď,“ úkosem pohlédla k lesu a pak zpátky na oba mladé dlaky, „chci, abyste se oba vrátili do domu. Já půjdu do lesa a rozhlédnu se kolem.“

„Ehm, paní Nelsonová, vy nemáte s lesem moc velké zkušenosti, že ne?“ otázal se váhavě Róza.

„Ne, nijak zvlášť,“ přiznala Vicki, „ale… Rózo, co si sakra myslíš, že děláš?“

„Já jen, že jste z města a…“

„To jsem nemyslela!“ Postavila se mezi les a dívku. „Ty víš, že tvou rodinu z těch stromů někdo pozoruje. Proč ses proměnila? Proč tak hloupě riskuješ?“

Róza si seškrábala hlínu z obličeje. „Ale teď tam nikdo není.“

„To nemůžeš vědět!“ Neměla tušení, jak bylo možné, že do tajemství rodiny není zasvěcen celý okres.

„Ano, můžu.“

„Jak?“

„Je to proti větru.“

„Proti větru? Les je proti větru? A ty cítíš, že tam teď nikdo není?“

„Přesně tak.“

Vicki si zase připomněla, že je nemá posuzovat podle lidských měřítek, a rozhodla se nechat to být. „Myslím, že byste měli jít domů.“

„Možná bychom měli zůstat s vámi.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Vicki. „Když se mnou zůstanete, ovlivníte, co uvidím.“ Zvedla ruku, aby zarazila Petrův protest, a dodala: „I kdybyste nechtěli. A navíc je to nebezpečné.“

Petr pokrčil rameny. „Od doby, kdy zemřel Eben, je tu bezpečno.“

Chvíli jí trvalo, než to pochopila. „Chceš tím říct, že tady byli zastřeleni dva členové vaší rodiny a vy stále chodíte na dostřel od lesa? V noci?“

„Chodíme po dvojicích, jak říkal Henry,“ namítl. „A využíváme vítr.“

Já tomu nevěřím… „Od nynějška až do doby, kdy zjistíme, co se děje, nikdo na tahle pole chodit nebude.“

„Ale musíme dohlížet na ovce.“

„Proč?“ odsekla Vicki a mávla ruku ke stádu. „Dělají něco?“

„Kromě pastvy a spánku? Ne, ani ne. Ale důvodem, proč v Kanadě ovce chová tak málo lidí, jsou dravci.“ Petr vycenil zuby a bylo vidět, jak pod vlasy přitáhl uši k hlavě. „My s dravci problém nemáme.“

„Ale je nutné být skoro pořád ve střehu,“ pokračovala Róza, „takže někdo sem chodit musí.“

„Nemůžete přesunout ovce blíže k domu?“

„Pastviny se střídají,“ vysvětlil Petr. „Tak jednoduše to zase nefunguje.“

„Vykašlete se na pastviny a vykašlete se na ovce,“ řekla Vicki a tón jejího hlasu byl v přímém protikladu ke zvoleným slovům, protože si vzpomněla na přednášku o základní bezpečnosti na ulicích pro mateřské školky. „Vaše životy jsou důležitější. Buď ty ovce nechejte chvíli bez dozoru, nebo je přesuňte blíže k domu.“

Róza a Petr si vyměnili ustarané pohledy.

„Nejde jen o ovce…“ řekla Róza.

„A o co ještě?“

„No, tohle je hranice rodinného teritoria. Musí se značkovat.“

„Co myslíš tím značkovat?“ zeptala se Vicki, i když měla celkem jasnou představu.

Róza rozhodila rukama. Měla špinavé dlaně. „Vždyť víte, značkovat. Označit pachem.“

„Já jsem myslela, že to už se udělalo.“

„No, jo, ale musí se to dělat pořád.“

Vicki si povzdechla. „Takže jste ochotni riskovat život, abyste mohli počůrat plot?“

„Tak jednoduché to není,“ povzdechla si i Róza. „Ale myslím, že ne.“

„Myslím, že bychom si mohli promluvit se strejdou Stuartem…“ nabídl Petr.

„To udělejte,“ odvětila Vicki příjemným hlasem. „Ale udělejte to v domě. Hned.“

„Ale…“

„Ne.“ Poslední dobou se Vicki děly samé divné věci – její oči, Henry, vlkodlaci – ale teď pracovala, a to jí navzdory okolnostem vracelo pevnou půdu pod nohama. Z těchto stromů byly vypáleny dva výstřely a někde v lese zbudou malinké stopy, které po sobě vždy zanechají i ti nejpečlivější zločinci, důkazy, které ji přivedou z lesů až k prahu toho parchanta.

Dvojčata uslyšela, jak se její hlas změnil, všimla si změny v jejím chování a zareagovala na ni. Mrak se postavila a otřásla, halíc se na okamžik do oblaku jemných bílých chloupků. Petr se zvedl na nohy s rukou položenou na sestřině rameni. Strčil palce pod okraj šortek a pak se zarazil. „Můžu vás poprosit?“ ukázal bradou na tašku na jejím rameni.

Vicki si povzdechla a najednou se cítila staře. Propast mezi jedenatřiceti a sedmnácti byla mnohem širší než mezi jedenatřiceti a čtyřmi sty padesáti. „Předpokládám, že podle vašich nosů je to pořád bezpečné.“

„Packu na srdce a kousnout do ocasu.“

„Tak je sem dej,“ řekla a natáhla ruku.

Zazubil se, svlékl šortky a hodil jí je. Petr se protáhl, pak už se protahoval Hrom a potom se spolu s Mrak rozběhli k domu.

Vicki se za nimi dívala, dokud nepřeskočili bližší z obou plotů, nacpala Petrovy šortky do tašky a zamířila k lesu. Zdálo se jí, že se porost vypíná vzhůru, aby se setkal s korunami stromů, které mu šly naproti, a všechny listy visely v srpnovém žáru zplihle a bez hnutí. Kdo ví, co se tam všechno může skrývat? Ona rozhodně ne.

Na konci pole se zastavila, narovnala se v ramenou, zhluboka se nadechla a vnořila se do divočiny. Z nějakého důvodu pochybovala, že to bude legrace.

 

Barry Wu zamrkal, aby vyplavil z oka kapku potu, podíval se přes mušku a o milimetr sklonil hlaveň své kulovnice 30-06 Springfield.

Za normálních okolností dával přednost starým dobrým terčům nastaveným na největší možnou vzdálenost, která ještě umožňovala přesnou střelbu, ale právě si připravil několik nízkorychlostních nábojů – toho druhu, který reagoval balisticky na vzdálenost sta metrů, přičemž normální náboje reagovaly až od pěti set – a chtěl je vyzkoušet. Vlastní náboje si vyráběl už od čtrnácti let, ale poslední dobou se pouštěl do stále exotičtějších druhů a tyhle byly první kusy tohoto typu, o které se pokusil.

Čekala na něj olověná silueta grizzlyho zmenšená v poměru jedna ku pěti, stejně jako náboje, které do ní měl v úmyslu nastřílet.

Kulka zasáhla terč s uspokojivým plným prásknutím, a když šel grizzly k zemi, Barry cítil, jak se trochu uvolňuje napětí, které cítil v krku a ramenou. Vyhodil prázdnou patronu a zasunul do komory další náboj. Střílení ho vždycky uklidňovalo. Když se mu dařilo, a poslední dobou se mu dařilo vždycky, stali se on a puška součástí jediného celku, jeden prodloužením toho druhého. Všechny drobné mrzutosti života se daly odstřelit jednoduchým stisknutím spouště.

Dobrá, úplně všechny ne, připustil, když v rychlém sledu za sebou padli sob a ovce tlustorohá. Budu s Colinem Heerkensem muset něco udělat. Vzájemná důvěra, která byla pro výkon jejich povolání nezbytná, se ocitla ve vážném nebezpečí. Vzrůstající hněv způsobil, že těsně minul jelena wapiti, ale jelence běloocasého zasáhl přesně.

Dnes večer se to vyřeší.

Zacílil na poslední terč a stiskl kohoutek.

Tak či onak.

O sto metrů dále se pod tvrdým nárazem kulky prudce překlopila silueta šedého vlka.

 

Vicki se poškrábala na lícní kosti a druhou rukou mávla v marném pokusu o rozehnání hejn komárů, která se kolem ní rojila na každém kroku. Naštěstí se zdálo, že většinu z nich tvoří samečci. Nebo samičky držící dietu, připustila a snažila se jich moc nevdechovat. Po necelých sto metrech jí pole s ovcemi zmizelo mezi stromy, a když se ohlédla, jediné, co viděla, byl pouze les. Nebylo to tak pracné prodírání, jak se obávala, ale také nešlo o procházku parkem. Naštěstí lesním porostem pronikalo dost světla na to, aby jí bylo k něčemu dobré. Svět se zbarvil do zelena, ale zůstal viditelný.

„Někdo by tu měl uklidit,“ zamumlala si a vymotala si vlasy ze suché větve. „Nejlíp plamenometem.“

Udržovala tak přímý směr, jak jen to bylo možné, a prohlížela si stromy a křoviny podél předpokládané linie střelby. Věděla, že někde v tomhle lese najde místo, odkud měl jejich odstřelovač jasný výhled. Netrvalo jí dlouho, než si uvědomila, že takové místo může existovat pouze nad úrovní porostu. Což zároveň vysvětlovalo, proč dlaci nic nenašli. Jestli lovili jako vlci, měli čenichy u země.

Potíž byla v tom, že zatím každý strom, kolem kterého šla, byl k lezení naprosto nevhodný. Stromy, dost velké na to, aby unesly váhu dospělého člověka, vypínaly ke slunci relativně hladké kmeny, které se začínaly větvit až ve výšce, kde se jim to úsilí mohlo vyplatit.

„Takže pokud si nepřinesl žebřík…“ povzdechla si Vicki a utřela si rukávem trička z brady kapku potu. Napravo od směru, kterého se podle svého názoru měla držet, si všimla něčeho, co vypadalo jako vyvýšenina, a rozhodla se tam podívat. Překročila spadlou větev a zakopla, jak se jí pod nohy připletly menší větve ukryté pod tlející vrstvou loňského listí.

„Parkoviště.“ Postrčila si brýle na nose, postavila se a zamračila se na matku Přírodu v rozpuku letní krásy. „Jsem všemi deseti pro parkoviště. Pár vrstev asfaltu by s tímhle místem dokázalo pravé divy.“ Kousek vedle ní začala bzučet cikáda. „Sklapni,“ řekla jí a znovu vyrazila.

Ukázalo se, že vyvýšenina je koncem nízkého skalnatého předělu, na němž se podařilo uchytit a zakořenit statné borovici. Vicki smetla letité vrstvy spadaného jehličí, posadila se těsně za hranici jejího kořenového systému a zamyšleně si prohlížela poškrábané a pokousané nohy.

Za všechno mohl Henry. Mohla být doma, pohodlně usazená před osmnáctipalcovým větrákem se třemi rychlostmi a otočnou hlavicí, dívat se na sobotní kreslené filmy a…

„…a dlaci by umírali jeden po druhém.“ Povzdechla si a začala ze spadaného jehličí stavět tři hromádky. Právě tomuhle se rozhodla zasvětit život – snaze pročistit trochu žumpu, kterou se svět stával. Nemělo smysl si stěžovat jen proto, že to nebyla vždycky jednoduchá práce. A musela uznat, že od doby, kdy jí do života vstoupil Henry, získala ohromným způsobem na zajímavosti. Porota v její hlavě se stále ještě nerozhodla, jestli to bylo dobře, nebo ne, vzhledem k tomu, že když spolu naposledy pracovali, ocitla se blíže smrti než kdykoli během devíti let práce u Metropolitní policie.

„A tentokrát mě zase žerou zaživa komáři.“ Poškrábala si podrážkou tenisky kousnutí na zadní straně nohy. „Možná na to jdu špatně. Možná jsem měla začít lidmi. Co tady nahoře k čertu asi tak poznám?“ Pak její ruka ztuhla nad vrstvou jehličí a začala se pomalu pohybovat až k místu, kde na ně znovu plně dopadalo sluneční světlo.

Spálená skvrna byla tak bledá, že musela naklonit hlavu do přesně správného úhlu, aby ji viděla. Byla asi šest centimetrů dlouhá a jeden a půl široká a tvořila nepatrně tmavší linii na světle hnědém podkladu spadaného jehličí – přesně takovou skvrnu by po sobě mohla na podložce vysušené na troud zanechat prázdná nábojnice.

No, dobře, přinutil ji přiznat smysl pro upřímnost, taky ji mohla způsobit celá spousta dalších věcí – od kyselého deště po králičí moč. Ale podle ní rozhodně vypadala jako spálenina po prázdné nábojnici. Samozřejmě může jít o pozůstatek po nějakém lovci s licencí, který na tomto místě zastřelil to, po čem lovci s licencí obvykle střílejí.

Poblíž byla spousta holých skalnatých míst, kde mohl střelec stát a sbírat prázdné patrony, a mnoho dalších, která očistila sama Vicki, ale i tak se podívala po dalších stopách. Sice nečekala, že nějaké najde, ale nijak to nesnížilo její frustraci, když je opravdu nenašla.

Radši by měla zjistit, odkud výstřel přišel. Vyvýšenina se zvedala nad okolní terén sotva o tři čtvrtě metru, což rozhled nijak nezlepšovalo. Vicki zvedla oči. Borovice byla vyšší než většina okolních stromů, ale její větve obtížené jehličím se skláněly až k zemi. Pak na její severní straně objevila průchod do matně osvětlené dutiny se střechou ze živého a podlahou z uschlého jehličí. Bylo tam ticho a skoro chladno a větve rostly od kmene tak pravidelně, že tvořily téměř žebřík – což bylo jen dobře, protože Vicki skoro nic neviděla.

To bylo ono. Muselo to být ono.

Viděla tu borovici už z pole? Nevzpomínala si, jí připadaly všechny stromy stejné.

S nosem skoro až u stromu hleděla zblízka na několik malých větviček ulomených hned u kmene. Mohl je ulomit někdo, kdo hledal nohama oporu. Nebo je mohla zlámat obézní veverka. Dá se to zjistit jedním způsobem. Usadila si brýle pevněji na nose a vyhoupla se na první větev.

Lezení nebylo tak snadné, jak se při pohledu ze země zdálo. Miliony malých větviček do ní píchaly a šťouchaly a vůbec jí všemožně ztěžovaly postup. Navíc se celá ta zatracená věc pohybovala. Vicki na žádný strom nelezla od roku1972 ateď si začínala vybavovat proč.

Kdyby se její nos neocitl snad dva centimetry od otisku tenisky, pravděpodobně by si ho vůbec nevšimla. Přitisknutých ke kmeni na rozpláclé hroudě borovicové pryskyřice se nacházelo skoro pět centimetrů čtverečních otisku vzorku podrážky. Nebylo to dost na to, aby to někoho usvědčilo, protože aspoň jeden pár běžeckých bot vlastnil v této zemi každý muž, žena i dítě, ale pro začátek to stačilo. Pryskyřičná hmota byla tak měkká, že kdyby ji odloupla od kmene, otisk by tím zničila, tak si aspoň pořídila pár rychlých náčrtků – balancujíc při tom nejistě na jedné noze – pak položila vlastní nohu tak blízko vedle, jak to jen bylo možné, a vytáhla se nahoru.

Její hlava se vynořila do přímého slunečního světla. Zamrkala a zanadávala, a když se rozkoukala, zaklela znovu. „Kristepane…“

Zašla do lesa hlouběji, než si myslela. Místo, kde zastřelili Ebena, leželo asi čtyři sta padesát metrů na sever. Půl otočky a viděla malou pastvinu, kde zabili Stříbrnou. Byla sice o něco blíž, ale stejně ji od borovice dělila fantastická vzdálenost. Jestli stiskl spoušť Barry Wu, neměl by mít problém dostat se do olympijského týmu a přivézt domů zlato. Vicki věděla, že jisté teleskopické puškohledy obsahují i měřič vzdálenosti, ale i s nimi by bylo k dosažení potřebné přesnosti zapotřebí vrozeného talentu a mnoha let praxe. A to šlo o pohyblivý cíl na čtyři sta padesát metrů…

Jednou slyšela, že podle fyzikálních zákonů by lidská bytost neměla být schopná zasáhnout prudký baseballový nadhoz. Podle stejných zákonů fyziky zasáhl tento vrah ne jednou, ale hned dvakrát – a navíc jen tak od oka.

Rychlá prohlídka odhalila na kmeni odřeniny, kde si opřel zbraň o strom.

„Bohužel,“ povzdechla si Vicki a opřela si hlavu o vhodně umístěnou větev, „mě zjištění jak a kde nijak nepřibližuje k odpovědi na proč a kdo.“ Na chvíli zavřela oči a vnímajíc horké sluneční paprsky opírající se jí do víček, přemítala, jestli to opravdu udělá. Až vraha najde, jestli ho opravdu vydá dlakům, aby ho popravili. Nenacházela odpověď. Nenacházela ani alternativu.

Nastal čas vrátit se zpátky do domu a začít telefonovat, ačkoli se nemohla zbavit ošklivého pocitu, že mnohem produktivnější by bylo, kdyby zajela do města a pořádně si prohlédla podrážky bot policisty Barryho Wu.

Lezení dolů jí zabralo méně času než šplhání nahoru, ale to jen proto, že se do toho vložila gravitace a spustila ji o dva metry níže, kde konečně přistála na větvi, která byla dost silná, aby unesla její váhu. S bušícím srdcem podnikla zbytek cesty na zem už poněkud méně neortodoxním způsobem.

Kdyby její zavírací nůž obsahoval pilku, byla by se pokusila odstranit poslední větev, právě tu, na které se lezec vzepřel a dostal se hlavou nad úroveň stromu a do světla. Bohužel ji neobsahoval a myšlenka na upižlání větve o průměru pěti centimetrů se jí vůbec nezamlouvala. V podstatě ji nenapadal jiný způsob, jak zabránit využití tohoto stromu jako pozorovatelny k ostřelování dlaků, než jim zakázat, aby na ta pole vůbec chodili.

„Kam se poděli všichni bobři, když jednoho potřebujete?“ mumlala si pro sebe a přála si, aby s sebou měla sekeru. Na druhou stranu se jí podařilo o vrahovi zjistit hned dvě informace: Musel být vysoký nejméně jako ona, sto sedmdesát centimetrů – kdyby byl menší, nedosahoval by ramenem do výšky větve, o kterou si opíral hlaveň pušky – a byla tu slušná pravděpodobnost, že má krátké, rovné vlasy. Z vlastních krátkých a rovných vlasů právě vytáhla hrst jehličí a jednu malou větvičku. Kdyby měla vlasy dlouhé nebo vlnité, nikdy by se z toho stromu živá nedostala.

„Promiňte?“

Její výkřik byl naprosto mimovolný, a protože se jí ho podařilo zdusit dříve, než sklouzl ze rtů, Vicki usoudila, že se nepočítá. S rukou na tašce – v minulosti ji už jako zbraň s úspěchem použila – se prudce otočila a stanula tváří v tvář dvěma zvědavě se tvářícím ženám středního věku. Obě si nesly silné dalekohledy a jedna měla přes rameno plátěnou tašku asi metr dlouhou a dvacet centimetrů širokou.

„Jen jsme si říkaly,“ oslovila ji ta menší, „co asi děláte na tom stromě.“ Vicki pokrčila rameny, slábnoucí příliv adrenalinu jimi škubal nahoru a dolů. „Jen jsem se rozhlížela.“ Mávla ne zcela ledabyle rukou k jejich plátěné tašce. „Vyšly jste si trochu zastřílet?“

„Dá se to tak říct. I když tohle je náš fotografický stativ, nikoli puška.“

„V chráněné oblasti se střílet nesmí,“ dodala druhá žena. Měřila si Vicki pohledem, který říkal, že se ještě zcela nevyrovnala se skutečností, že ji přistihla na stromě. „Každého, koho bychom tu přistihly při střílení, bychom nahlásily, tím si můžete být jistá.“

„Jen klid.“ Vicki zvedla obě ruce do úrovně ramen. „Nejsem ozbrojená.“ Protože se zdálo, že se ani jedné z nich její smysl pro humor nelíbí, nechala je znovu klesnout. „Vy jste ptáčnice, že?“ Nedávno otištěný přírodovědný sloupek v novinách tvrdil, že v současné době se preferuje pojem ptáčník, protože termín milovník ptactva už vyšel z módy.

Článek měl zjevně pravdu.

O dvacet minut později věděla Vicki o fotografování v přírodě víc věcí, než kdy chtěla vědět, dozvěděla se také, že navzdory silným dalekohledům si obě ženy nevšimly na Heerkensovic farmě ničeho zvláštního – „Nepozorujeme majetek cizích lidí, pozorujeme ptáky.“ – a vlastně ani nevěděly, kde se farma nachází, dozvěděla se, že puška ráže .30 s optikou by se snadno vešla do pouzdra na stativ a šlo by ji tak snadno nosit do lesa, aniž by to vzbudilo pozornost. Přestože ani jedna ze žen nikdy na žádného lovce nenarazila, obě občas nalézaly prázdné nábojnice, a tak byly neustále ve střehu. Vickiinu varování, aby si daly pozor, se obě vysmály, plny středostavovského přesvědčení, že jim by přece nikdo ublížit nechtěl.

V Londýně fungovaly dva ptáčnické kluby a jeden klub fotografů spadající pod YMCA, a všichni ti lidé do chráněné oblasti často chodili. Vyzbrojena jmény a telefonními čísly kontaktních osob – „Ačkoli členové toho druhého klubu jsou ve skutečnosti jen tlupa diletantů. U nás by vám bylo mnohem líp.“ – dala Vicki oběma ptáčnicím sbohem a odpochodovala pryč houštím. Byla ochotná vsadit velké peníze na to, že ne každý, kdo má dalekohled, ho používá výlučně k pozorování ptáků a že kdosi nechodí vyzbrojen pouze fotoaparátem.

 

„Henry Fitzroy?“ Dave Graham hleděl parťákovi přes rameno na štos papírů ležících na stole. „Není to ten chlápek, co se s ním schází Vicki?“

„A co když je?“ zavrčel Celluci a ostentativně obrátil hromádku textem dolů.

„Nic, nic.“ Dave přešel na svou stranu stolu a posadil se. „Ehm, Vicki tě požádala, abys ho trochu prověřil?“

„Ne. Nepožádala.“

Dave poznal ten tón a věděl, že by toho měl nechat, ale existují pokušení, kterým smrtelník nedokáže odolat. „Já myslel, že ty a Vicki máte vztah, který je založen na, co to jen bylo, důvěře a vzájemném respektu?“

Cellucimu se zúžily panenky a zabubnoval prsty o papír. „Jo. A co má být?“

„No…“ Dave se pomalu napil kávy. „Mně se zdá, že prověřovat toho druhého chlápka v jejím životě daným parametrům příliš neodpovídá.“

Celluci prudce odsunul židli dozadu a postavil se. „Do toho ti sakra nic není.“

„Máš pravdu. Promiň.“ David se na něj ironicky pousmál.

„Jen hlídám záda příteli. Jasný? Je to spisovatel a bůhví, jakou má minulost.“

„Jasně.“

Zdánlivě o vlastní vůli Celluciho prsty sevřely horní list papíru a zmuchlaly ho do malé pevné kuličky. „Může se scházet, s kým chce,“ procedil skrz zaťaté zuby a odkráčel z kanceláře.

Dave se zařehtal do šálku kávy. „Samozřejmě že může,“ řekl do vzduchu. „Pokud se s ním nevídá příliš často a mají tvé požehnání.“ Měl v plánu být co nejdál z dosahu, až se to Vicki dozví a začne mazec.

 

Zhruba v 10:27 bylo Vicki celkem jasné, že zabloudila. Cesta z lesa už jí zabrala dvakrát delší dobu než do lesa. Všechny stromy jí připadaly stejné a pod těžkým letním baldachýnem z listí bylo zhola nemožné orientovat se nějakým způsobem podle slunce. Už dvě pěšiny se vytratily do ztracena a jedna sojka na ni dobré tři minuty za hlasitého nadávání pořádala nálety. Rozličné šelestění v porostu podle všeho naznačovalo, že místním obyvatelům připadá celá záležitost navýsost komická.

Zpražila pohledem zelený mech obrůstající kmen stromu dokola ze všech stran.

„Kde sakra jsou všichni skauti, když je člověk potřebuje?“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a jedna