Stopy krve: kapitola 6

Šest

Vicki si nevšimla, že by les řídl – v jednu chvíli byla v něm, a v druhé už vcházela na pole. A nebylo to pole, které by poznávala. Nebyly na něm žádné ovce, ploty a nic, co by naznačovalo, kde se to ocitla.

Usadila si popruh kabelky pevněji na rameni a vyrazila k bílému roubenému domu a hloučku hospodářských stavení, která se choulila na protější straně pole. Možná se bude moci zeptat na cestu nebo si odsud zavolat…

„…nebo na mě pustí velkého psa a vyběhne na mě farmář s vidlemi.“ Byla si docela jistá, že na venkově se to tak dělá, že to v podstatě není nezákonné a že jí na tom nesejde, protože se do lesa stejně vrátit nehodlá. To se radši porve s půltuctem farmářů s vidlemi.

Když se blížila k domu, brodíc se po kolena ve vysoké trávě, hvězdnicích a bodláčí, dospěla k závěru, že na téhle farmě už pěkně dlouho nikdo nepracoval. Stodola působila zanedbaným a nepoužívaným dojmem, a dokonce cítila růže popínající jednu stranu bílého roubeného domu.

Pole přešlo ve velkou zeleninovou zahradu. Vicki poznala zelí, rajčata, keře malin – nic dalšího jí nepřišlo povědomé. Což není nic divného. Začala ji obcházet po obvodu. Já znám zeleninu hlavně v balení s obrázkem veselého zeleného obra…

„Ehm, zdravím.“

„Zdravím.“ Postarší pán, který se jí náhle zjevil v cestě, na ni nepřestával hledět a očividně čekal, že to nějak rozvede.

„Já jsem, ehm, zabloudila v lese.“

Jeho pohled začal u nízkých tenisek, pak putoval vzhůru po jejích poškrábaných a pokousaných nohou, minul krátké vycházkové šortky, na okamžik se zdržel u trička s nápisem Blue Jays, letmo spočinul na kabelce na rameni a nakonec se dostal až k její tváři. „Aha,“ řekl a v koutcích úst pod pečlivě zastřiženým šedým knírem mu zacukal úsměv.

To jediné slovo pokrývalo celou škálu významů a závěr, který z něj Vicki vyvodila, by ji nejspíš rozpálil do ruda, kdyby nebyl tak přesný. Podala mu ruku. „Vicki Nelsonová.“

„Carl Biehn.“

Dlaň měl suchou a hrubou, stisk pevný. Během let přišla Vicki na to, že ze způsobu, jakým jí muž potřese rukou – nebo jestli to vůbec udělá – se dá zjistit spousta věcí. Někteří muži se stále tvářili naprosto zmateně, když podaná ruka patřila ženě, a podle všeho si nebyli jistí, co by s ní měli dělat. Carl Biehn jí potřásl rukou úsporným způsobem, který svědčil o tom, že si nemá co dokazovat. To se jí na něm zamlouvalo.

„Vypadáte jako někdo, komu by prospěla trocha vody, paní Nelsonová.“

„Nejmíň jezero,“ připustila Vicki a setřela si pot nasbíraný pod bradou.

Jeho úsměv získal na šířce. „No, jezero nemám, ale uvidíme, co se dá dělat.“ Vydal se po pěšině kolem maliníků a Vicki ho následovala. Při prvním pohledu na zbytek zahrady se neubránila obdivnému výkřiku.

„Líbí se vám?“ znělo to skoro plaše.

„To je…“ vyloučila hromadu zcela nevýstižných přívlastků a jednoduše dopověděla: „…ta nejkrásnější věc, kterou jsem kdy viděla.“

„Děkuji vám.“ Celý se rozzářil, nejprve na ni a pak na květinové záhony, kde se na baldachýnu všemožných odstínů zeleni prostíraly tisíce zářivých střípků spadlé duhy. „Pán byl ke mně toto léto štědrý.“

Vicki ztuhla, ale on už se o Bohu dále nezmínil. A díkybohu za to. Neměla tušení, jestli rezervovaností toho muže pronikl její obdiv, nebo jestli jednoduše žádnou neměl, když šlo o jeho zahradu. Jak procházeli mezi záhony, představoval jí květiny, které míjeli, jako by to byli staří přátelé – tu upravil kolík podpírající krvavě rudý mečík, tu hbitě utrhl umírající květ.

„…tyhle světle oranžové krasavice jsou trpasličí denivky, nádherné trvalky. Když si dáte práci a zasadíte jejich časné, střední i pozdní odrůdy, krásně vám pokvetou od června až do září. Nejsou nijak náročné. Není těžké se o ně starat, stačí jim trochu fosfátu a uhličitanu draselného a budou vám vděčné. To tady tyhle kopretiny shasta daisy…“

Jelikož Vicki strávila většinu života v bytech, blížily se její znalosti o zahradách a v nich se vyskytujících rostlinách nule, ale co ocenit dokázala – a také oceňovala – byla spousta práce, kterou vytvoření a udržení této oázy barev uprostřed létem sežehlých polí stálo. Oceňovala také hloubku citů, které Carl Bien ke svému výtvoru choval. Nebyl sentimentální či přecitlivělý, ale z tónu jeho hlasu, výrazu obličeje a ze všeho, co dělal, bylo jasně znát, že chápe svou zahradu jako živou bytost. Lidé, kterým tak moc záleželo na něčem mimo ně samé, byli ve Vickiině světě vzácní, a to ještě více posilovalo její prvotní příznivý dojem.

Poblíž zadního vchodu stála na betonové plošince stará ruční pumpa. Carl ji zavedl přes trávník až k ní, dokončil nadšený monolog o nových šlechtěných růžích a sáhl po páce.

„Zdá se, že kalíšek je zase pryč, paní Nelsonová. Doufám, že vám to nevadí.“

Vicki se zazubila. „Já bych pod ni nejradši strčila celou hlavu, kdyby vám to nevadilo.“

„Poslužte si.“

Navzdory zjevnému stáří fungovala pumpa hladce a voda, která z ní prýštila, byla chladná a jen s nepatrnou železitou příchutí. Vicki si ani nepamatovala, kdy naposledy okusila něco tak dobrého, a náhlý šok ze studeného proudu na zátylku zahnal většinu ranní ztuhlosti. Kdyby pumpa byla jen o trochu vyšší, vlezla by si pod ní celá.

Pohodila hlavou, aby si smetla mokré vlasy z obličeje, narovnala se a ukázala na pumpu. „Můžu?“ Když Carl Bien kývl, že nic nenamítá, vyměnili si místa. Páka kladla větší odpor, než Vicki očekávala, a zjistila, že se do ní musí opřít celým tělem. Zahradničení zjevně udržovalo jejího dobrodince ve skvělé kondici.

„To je opravdu neuvěřitelné,“ zamumlala. „Nikdy jsem nic takového neviděla.“

„Měla jste to tu vidět minulý týden. Tehdy to opravdu stálo za to.“ Stál tam, utíral si mokré ruce do kalhot a pyšně hleděl na rozlehlý pestrobarevný koberec před sebou. „Ale sám musím uznat, že nevypadá nejhůř. Je tu všechno od A do Z, od aster po zvonky.“

Vicki o krok ustoupila, když jí těsně kolem nosu proletěl po poněkud klikaté dráze veliký čmelák obtěžkaný žlutým pylem. Z místa, kde stála, viděla přes květinové a zeleninové záhony až do polí za nimi. Kontrast byl zarážející. „To pole vypadá odsud úplně sežehlé. Jak tu zahradu zaléváte? Určitě neděláte nic jiného.“

„Vůbec ne.“ Stoupl si jednou nohou na betonovou plošinku a opřel se předloktím o stehno. „Používám podzemní zavlažování vyvinuté v Izraeli. Já jen otočím kohoutkem a systém se postará o zbytek. Navíc si do zahrady vedu vodu třicetimetrovou hadicí, víceméně jen pro jistotu, pro případ, že by nějaká rostlina potřebovala trochu zvláštní péči.“

Mávla rukou k hranici mezi hnědým a zeleným. „Jen si pořád nedokážu vysvětlit ten rozdíl.“

„Inu, občas i Pán potřebuje trochu pomoct se svými zázraky. Byla jste spasena, paní Nelsonová?“

Ta otázka přišla natolik nečekaně a byla vyslovena tak racionálním tónem, že Vicki chvíli trvalo, než si uvědomila, co vlastně řekl, a pak další chvíli, než dokázala přijít s něčím, o čem doufala, že je uspokojivá odpověď. „Jsem anglikánka.“ Popravdě nebyla, ale její matka ano, svým způsobem.

„Ach tak,“ přikývl a sestoupil z plošinky. „Anglikánská církev.“ Na kratičký okamžik nechala jeho vlhká podrážka na rozpáleném betonu otisk – soustředné polokruhy, jaké naposledy viděla otištěné ve smůle v rozsoše borovice.

Vicki, která si i přes náhlý příliv adrenalinu uchovala neutrální výraz ve tváři, položila na plošinku vlastní nohu a ohnula se, aby si zavázala tkaničku. Ve slunečním žáru se otisk jeho boty rychle ztrácel, ale i tak ho bezpečně poznala.

Bohužel se shodoval s tím, který po sobě zanechala ona.

Jeden rychlý pohled jí ujistil o tom, že oba mají stejnou značku tenisek. Značku, kterou podle všeho nosila na nohou polovina civilizovaného světa.

Kruci, kruci, kruci. Dobré zprávy a špatné zprávy. Nebo špatné zprávy a dobré zprávy, nebyla si tak úplně jistá. Důkazy už sice neukazovaly prstem přímo na nohy Carla Biehna, ale její seznam podezřelých, přinejmenším ten založený na otiscích bot, se právě rozrostl o miliony lidí. Byly tu samozřejmě drobné rozdíly – velikost, praskliny v gumě, vzorec ochození – ale zato se právě rozplynuly veškeré naděje na snadnou identifikaci.

„Jste v pořádku, paní Nelsonová? Možná byste si měla na chvíli sednout někam do stínu.“

„Jsem v pořádku.“ Díval se na ni s jistým zneklidněním, a tak vykouzlila na tváři úsměv. „Děkuji, pane Biehne.“

„No tak to bychom se měli nejspíš postarat, abyste se dostala zpátky tam, kam patříte. Jestli vám mohu nabídnout odvoz…“

„A jestli ne ty, tak to rozhodně udělám já.“

Vicki se otočila. Muži, stojícímu ve dveřích, mohlo být kolem třiceti, byl průměrné výšky, průměrného vzhledu a zjevně měl o sobě zcela nadprůměrné mínění. Žoviálně se na ni culil a držením těla chtěl očividně zdůraznit mužnou postavu – která, jak musela uznat, opravdu nebyla nejhorší. Pokud se vám líbí týpci, kteří hrají squash a chodí do posiloven… Což nebyl její případ.

Nasadil si drahé sluneční brýle a vstoupil do slunečního světla, na němž jeho vlasy zazářily jako naleštěné zlato.

Vsadím se, že si je odbarvuje. Rychlý pohled jí odhalil, že na nohou má modré kožené polobotky. Bez ponožek. Boty bez ponožek Vicki nesnášela. Ačkoli zde byla slušná pravděpodobnost, že vlastnil i sportovní boty, z nějakého důvodu pochybovala, že by byl ochoten ničit si nehty lezením po stromech. Což byla škoda, protože představoval ideální exemplář muže, kterého by dlakům s radostí předhodila.

Zaslechla, jak za ní stojící Carl potlačuje povzdechnutí.

„Paní Nelsonová, seznamte se s mým synovcem Markem Williamsem.“

Mladší muž se na strýce široce usmál. „A já si myslel, že tvými jedinými koníčky jsou zahrada, pozorování ptáků a spása duší.“ Pak obrátil plnou sílu úsměvu na Vicki.

Ten musel nechat u zubaře spoustu peněz, pomyslela si, zatímco si seškrabávala z trička kousek zaschlé smoly a snažila se nemračit.

„Paní Nelsonová zabloudila v chráněné oblasti,“ vysvětlil Carl strohým hlasem. „Právě jsem se ji chystal odvézt domů.“

„Moc vás prosím, nechte to na mně.“ Markův hlas se zastavil těsně před hranicí mazlivosti, ale daleko za hranicí toho, co Vicki považovala za urážlivé. „Jak znám strýce, jakmile dostane do auta osamělou rozkošnou ženu, jediné, na co se zmůže, je kázání.“

„Prosím, neobtěžujte se.“ Z tónu jejího hlasu bylo jasné, že jde spíše o rozkaz než o zdvořilou odpověď, a Mark se chvíli tvářil zaraženě. „Kdybyste byl tak hodný…“ pokračovala, když se znovu obrátila ke Carlovi. Každopádně dávala přednost kázání před Markovou společností. Připomínal jí pasáka, kterého kdysi zabásla.

„Ale to víte, že ano.“ Carl se snažil udržet neutrální výraz a odvedl úžasný kus práce, ale Vicki neuniklo zajiskření v očích a podezřelé zachvění konečků jeho kníru. Mávl rukou k příjezdové cestě a naznačil Vicki, aby šla první.

Přiřadit auto k muži nebylo nijak těžké. Poslední model černého džípu se zlatými ozdobami, přepychovým interiérem, střešním okýnkem a rzí na spodní straně dveří byl prakticky zpodobněním Marka. Nedávno navoskovaný deset let starý béžový sedan ukazoval stejně nezpochybnitelně – i když ne tak ostentativně – na Carla.

Vicki už měla ruku na dveřích, když za ní Mark zavolal: „Hej! Ani neznám vaše křestní jméno.“

Otočila se a kolem jejího úsměvu se zatetelil horký vzduch. „Já vím,“ odpověděla a nastoupila do auta.

Velmi drahý zvukový systém ji trochu překvapil.

„Rád při řízení poslouchám gospely,“ vysvětlil Carl, když viděl, jak hledí na tu spoustu kontrolek, tlačítek a přepínačů, za které by se nemusel stydět ani kokpit letadla. U vjezdu na hlavní silnici zastavil. „Kam teď?“

Kam, opravdu, neměla ani tušení o adrese ba ani o jménu ulice. „Na, ehm, ovčí farmu Heerkensových. Víte, kde to je?“

„Ano.“

V tom jediném slově bylo koncentrováno tolik potlačených emocí, že Vicki svraštila obočí. „Je tu nějaký problém?“

Svíral volant tak křečovitě, až mu zbělely klouby. „Vy jste jejich příbuzná?“

„Ne. Jen přítelkyně jednoho jejich přítele. Měl pocit, že by mi prospělo dostat se na chvíli z města, a přivezl mě na víkend sem.“ Mike Celluci by téhle lži neuvěřil ani na okamžik – často říkával, že Vicki je nejhorší lhářka, s jakou se kdy setkal – ale napětí v Carlových ramenou trochu povolilo a otočil vůz na cestu mířící na sever.

„Tenhle víkend jsem je viděla poprvé,“ pokračovala věcným tónem. Zkušenost ji naučila, že na lidi, jako byl její současný hostitel, nejlépe platí přímost. „Vy je znáte dobře?“

Carl stáhl rty do tenké bílé linky, ale po chvíli řekl: „Když jsem se sem přistěhoval před deseti – teď už jedenácti – lety, měl jsem snahu se s nimi seznámit. Být dobrý soused. Neměli zájem.“

„No, jsou trochu samotářští.“

„Samotářští!“ Vyprskl smíchem, ale žádný humor v tom nebyl. „Snažil jsem se konat svou křesťanskou povinnost. Věděla jste, paní Nelsonová, že žádné z jejich dětí není pokřtěno?“

Vicki zavrtěla hlavou, ale než mohla něco říct, pokračoval. „Snažil jsem se přivést tu rodinu k Bohu a víte, čeho se mi dostalo za mou péči? Bylo mi řečeno, abych se klidil z jejich pozemků a nepřibližoval se, dokud nedokážu nechat Boha doma.“

Máte kliku, že vás nepokousali, pomyslela si Vicki. „Vsadím se, že vás to pořádně naštvalo.“

„Bůh není něco, co s sebou nosím jako peněženku, paní Nelsonová,“ odvětil suše. „Je součástí všeho, co dělám. Ano, rozzlobilo mě to…“

Dost na to, abyste dokázal zabít? ptala se v duchu.

„…ale můj hněv byl spravedlivý a já ho věnoval k větší slávě Páně.“

„A co s ním Pán udělal?“

Napůl se k ní otočil a usmál se. „Zapojil jej do díla ve Svých službách.“

Hm, tohle může znamenat skoro cokoli. Vicki hleděla z okna. Jak mám nadnést téma vlkodlaků? „Váš synovec se zmínil, že jste ptáčník…“

„Když mi to povinnosti na zahradě dovolí.“

„Chodíte někdy do chráněné oblasti?“

„Příležitostně.“

„Mám bratrance, který je ptáčník.“ Nikoho takového v rodině neměla, byla to učebnicová vyšetřovací lež. „Vyprávěl mi, že se v lese dá vidět spousta úžasných věcí. Povídal, že neobvyklé a bizarní číhá za každým rohem.“

„Opravdu? Tak to musí mít zajímavé úlovky.“

„Jaký nejzajímavější druh jste kdy identifikoval vy?“

Svraštil šedé obočí. „Jednou jsem tu měl rybáka dlouhoocasého. Netuším, jak se dostal tak daleko na jih. Modlil jsem se za jeho bezpečný návrat domů, a protože jsem ho viděl jen jednou, rád bych si myslel, že mé modlitby byly vyslyšeny.“

„Rybák dlouhoocasý?“

„Přesně takhle,“ řekl, aniž by zvedl oči ze silnice před sebou, „reagovali všichni, kterým jsem o tom vyprávěl. Já nikdy nelžu, paní Nelsonová. A nikdy jsem nikomu nedal příležitost, aby mě nazval lhářem dvakrát.“

Měla pocit, jako by ji právě plácl přes zápěstí. „Promiňte.“ Tak tudy cesta nevede.

„Vypadá to, že se tu musí dobře lovit,“ prohodila ledabyle, dívajíc se z okna na stromy a pole, a jak cesta ubíhala, další stromy a pole. „Lovíte?“

„Ne.“ V té jediné slabice bylo tolik opovržení, tolik emocí, že mu Vicki musela věřit. „Brát život Božím tvorům je ohavnost.“

Otočila se čelem k němu a uvažovala, jak si zdůvodňuje skladbu svého jídelníčku. „Vy nejíte maso?“

„Už od roku 1954.“

„Ach tak.“ Bod pro něj. „A co váš synovec?“

„V mém domě se řídí mými pravidly. Zbytek jeho života se ovlivňovat nesnažím.“

Ale ani ho neschvalujete, uvědomila si Vicki. „Bydlí u vás dlouho?“

„Ne.“ Pak dodal: „Mark je syn mé nebožky sestry. Můj jediný žijící příbuzný.“

Což vysvětluje, proč u sebe toho slizouna vůbec necháváte. Vycítila jeho odpor, ale nedokázala říct, jestli je mířen proti ní nebo Markovi. „Ani já jsem nikdy nelovila,“ řekla ve snaze získat si zpět jeho přízeň. Technicky vzato to byla pravda. Nikdy nelovila nic, co by běhalo po čtyřech nohou.

„To je dobře. Modlíte se?“

„Nejspíš ne tolik, jak bych měla.“

To mu vyloudilo na rtech úsměv. „Nejspíš ne,“ souhlasil a zastavil na konci dlouhé polní cesty vedoucí k farmě Heerkensových. „Jestli mě omluvíte, dál už vás zavézt nemohu.“

„Omluvit vás? Právě jste mi ušetřil dlouhou cestu na horkém slunci. Jsem vaší dlužnicí.“ Vyklouzla z auta a přidržujíc si jedním prstem brýle, naklonila se zpátky skrz otevřené okénko. „Díky za svezení. A za vodu. A za příležitost prohlédnout si vaši zahradu.“

Vážně přikývl. „Rádo se stalo. Nepřemluvím vás, abyste se ke mně zítra připojila k modlitbě, paní Nelsonová?“

„Ne, myslím, že ne.“

„Nuže dobrá.“ Zdálo se, že rezignoval. „Buďte opatrná, paní Nelsonová. Když ohrožujete svou duši, ohrožujete svou šanci na život věčný.“

Vicki cítila, že to myslí upřímně a nejsou to pro něj jen slova, a tak přikývla a řekla: „Dám si pozor,“ a ustoupila zpět ke kraji cesty. Čekala, dokud těsným manévrem neotočil své veliké auto, pak si upravila váhu kabelky na rameni, zamávala a vyrazila k polní cestě.

A v tom okamžiku spatřila, jak se z houští asi sto metrů dále po silnici vynořil Hrom. Klusal k ní s vyplazeným jazykem a v jeho srsti se zlatě lesklo slunce.

Na štěrku zapištěly pneumatiky, velký sedan nabral rychlost a řítil se přímo na mladého dlaka.

Vicki chtěla křičet – na Hroma, na Carla, nebyla si jistá, ale jediné, co jí vyšlo z náhle suchých úst, bylo přidušené zaskřehotání.

Pak sprška hlíny a drobných kamínků a bylo po všem.

Carl Biehn, jeho vůz a jeho Bůh zmizeli v dálce a Hrom kolem ní tančil na uvítanou.

Když jí opět začalo bít srdce, usadila si Vicki brýle zpátky na nose a zamyšleně drbala Hroma v teplé srsti za ušima. Byla by přísahala… Možná jsem dnes byla na slunci až příliš dlouho.

 

Když Mark Williams neshledal na celé té vychvalované okolní přírodě zhola nic zajímavého, vrátil se do domu a vytáhl si z ledničky studené pivo. „Díky Bohu za to, že můj skvělý strýček Carl proti ‚umírněnému pití alkoholu‘ nic nemá.“ Zasmál se a ještě jednou zopakoval: „Díky Bohu.“ Doufal, že si ta blonďatá kráva užívá do sytosti míru, lásky a ostatních náboženských hovadin potrhlého starého trouby.

Stejně nebyla jeho typ. Dával přednost ženám menším a ochotnějším nechat se ohromovat. U takových si mohl být jistý, že nepoběží na policii pokaždé, když trochu poruší pravidla.

„A nejvíc miluji ženské, kvůli kterým nemusím trčet v zastrčené díře, kde dávají lišky dobrou noc.“ Zhluboka si přihnul z láhve piva a zahleděl se z kuchyňských oken na pole tetelící se v letním žáru. „Do hajzlu.“ Povzdechl si. „Za všechno může Anette.“

Kdyby se Anette nechystala překazit mu tu jeho hezkou akcičku, kterou měl rozjetou ve Vancouveru, nemusel ji nechat oddělat tak rychle a najímat si na to profesionála. Navíc se ukázalo, že je to pěkný lajdák. Až ho zamrazilo při pomyšlení, jak těsně unikl vězení, ve kterém by strávil celý zbytek produktivního věku. Naštěstí se mu to podařilo zařídit tak, že najatý profesionál vzal všechno na sebe. Jen tak tak se mu podařilo zavřít krám, inkasovat zisk z většiny rozjetých akcí a vypadnout z provincie dřív, než se dostavili příbuzní onoho profesionála, aby žádali podíl.

„A tak jsem se ocitl v téhle prdeli na konci civilizace.“ Dopil pivo a zívl. Mohlo být hůř, aspoň zdejší noci nabízely jisté povyražení. S úšklebkem hodil prázdnou láhev do přepravky. Včera v noci si při zábavě dokázal, že jeho schopnosti jsou pořád tak skvělé, jako vždycky byly.

Zívl podruhé a málem si při tom vykloubil čelist. Šel spát až po půlnoci a vstával nemožně brzy. Možná by se měl jít nahoru natáhnout. „Nemůžu potřebovat, aby se mi v kritický okamžik třásly prsty. A kromě toho,“ vytáhl si další pivo a vzal si ho s sebou, „se tady až do setmění stejně nic jiného dělat nedá.“

 

Když výhled od silnice zakryl přerostlý šeříkový keř, podala Vicki tiše Petrovi jeho šortky.

„Díky. Co jste dělala se starým Biehnem?“

„Vyšla jsem z lesa na jeho pozemku.“ Určitě nebude na škodu, když bude Petr žít v domnění, že to udělala záměrně. „Svezl mě zpátky.“

„Aha. No, ještě že ho neviděl strejda Stuart.“

„Vážně ho tvůj strýc vyhodil?“

„No jo. A kdyby ho nezastavila teta Nadine, nejspíš by ho i napadl.“

Vicki cítila, jak se jí povytáhlo obočí. Otočila se přímo na Petra. Už si sice zvykla na odtělesněné hlasy lidí, kteří kráčeli vedle ní, ale občas prostě musela vidět, jak se tváří. „Byl by ho napadl kvůli rozdílným náboženským názorům?“

„Tak vám to starý Biehn řekl?“ vyprskl Petr. „Jennifer a Marii bylo šest, možná sedm, a teta Nadine byla těhotná a nosila Daniela. Přišel k nám starý Biehn – tenkrát se u nás stavoval docela často, snažil se spasit naše duše a nám všem už to lezlo pěkně na nervy – a začal vykládat o pekle. Nevím, co přesně říkal, protože jsem u toho nebyl, ale holky vyděsil tak, až začaly výt.“ Petr svraštil obočí a přitáhl uši k hlavě. „To se vlčatům nedělá. No a pak přišel strejda Stuart a bylo to. Od té doby se u nás neukázal.“

„Dost ho to rozzlobilo,“ podotkla Vicki.

„Určitě ne tolik jako strejdu Stuarta.“

„Ale občas se s ním přece vídat musíte…“

Petr se zatvářil zmateně. „Proč?“

Vicki se nad tím zamyslela. Má pravdu. Proč vlastně? Ty dva kluky, kteří se nastěhovali do přízemního bytu v jejím domě, nepotkala ode dne, kdy se nastěhovali. Pokud je za celé tři roky nepotkala na chodbě u dveří ona… No, je tu slušná šance, že se na tak rozlehlém prostoru můžete s někým míjet věčně. „Beru to zpátky.“

Pokrčil rameny. Jemné rudozlaté chloupky na jeho hrudi se zaleskly na slunci. „OK.“

Došli na konec polní cesty a Vicki se elegantně opřela o kmen velikého stromu, u něhož začínal trávník. Otřela si zpocené obočí a už otevírala ústa, aby se zeptala, kde všichni jsou, když Petr trhl hlavou dozadu a beze slova prohnal svůj hlas o dvě oktávy nahoru a dolů.

„Róza vám chce něco říct,“ řekl na vysvětlenou.

 

Róza jí chtěla říct o Fredericku Kleinbeinovi.

„Myslím, že má bujnou fantazii,“ nabídl Petr svůj názor, když sestra domluvila. „Co si myslíte vy, paní Nelsonová?“

„Já myslím,“ řekla Vicki, „že si s panem Kleinbeinem radši půjdu promluvit.“ Nedodala, že pochybuje o tom, že by strom spadnuvší v takovou dobu a takovým způsobem byl zcela přirozený jev. Jen tak z hlavy jí napadaly přinejmenším dva způsoby, jak by se to dalo provést, aniž by na místě zůstal nějaký pach, který by dlaci mohli zachytit. Kdyby Petr opravdu od auta odešel, byla si naprosto jistá, že by po návratu našel dvojče zastřelené stejným způsobem jako Eben a Stříbrná. Což znamenalo, že se způsob vrahova zabíjení neomezoval jen na strom v lese. To ovšem otevíralo zcela novou plechovku s červy.

Díkybohu za Fredericka Kleinbeina. Jeho příchod nepochybně zachránil Mrak život a jeho současně odstranil ze seznamu podezřelých.

Ale vzato kolem a kolem, stejně by si s ním ráda promluvila.

Róza střelila po bratrovi vítězoslavným pohledem. „Bydlí hned za křižovatkou. Řeknu vám, jak se tam dostanete, jestli si chcete vzít Henryho auto.“

„Henryho auto?“

„Jasně. Je to tak pět a půl kilometru, možná o něco víc. Celkem hračka, když máte čtyři nohy, ale pro dvě je to slušná procházka.“

Petr se naklonil a rozšířil nosní dírky. „Je něco v nepořádku?“

Nic není v nepořádku. Ale přesně jak jsem se bála, jsem tady naprosto nemožná. Vy vidíte, já ne. Tedy jako že nevidím. A nemůžu řídit. Jak mám k čertu cokoli udělat a jak vám to mám k čertu říct…

Skoro nadskočila, když se k ní Róza natáhla a pohladila ji drsnýma rukama po zpocené paži. Uvědomila si, že ten dotek byl pro uklidnění, ne k vyjádření lítosti, a podařilo se jí neucuknout.

„Neřídím,“ řekla jim stroze, aby se jí netřásl hlas. „Nemám na to dost dobré oči.“

„Ach, a to je všechno?“ Petr se narovnal a očividně se mu ulevilo. „Žádný problém. Odvezeme vás. Hned skočím pro klíče.“ Věnoval jí zářivý úsměv a odběhl k domu.

Ach, a to je všechno? Vicki se dívala, jak Petr mizí v kuchyni, a pak se otočila k Róze, která se usmála, protože se problém vyřešil. Nesuď je podle lidských měřítek. Z té fráze se rychle stávala mantra.

 

„…a pak strejda Stuart říkal, že jestli to dřevo chcete, je vaše.“

„Dobře, dobře. Vyřiď strejdovi, že si ho vyzvednu, až poleví horka.“ Frederick Kleinbein si otřel tučnou rukou zpocenou tvář. „No, já mám zase pozdní maliny, které mi tu hnijí, protože jsem moc tlustý a líný, abych je sbíral. Nemáte zájem?“

Dvojčata se obrátila na Vicki, která jen pokrčila rameny. „Jen po mně nechtějte, abych vám pomohla. Já zůstanu v chládku a promluvím si s panem Kleinbeinem.“ A jelikož se pan Kleinbein očividně nemohl dočkat, až si popovídá s ní…

„Takže,“ začal chvíli na to, „vy jste přijela na návštěvu z města. Znáte se s Heerkensovými dlouho?“

„Ne, vůbec ne. Jsem kamarádka jednoho jejich kamaráda. Vy je znáte dobře?“

„Ne, tak bych to nenazval. Ne.“ Ohlédl se přes rameno. Rózu a Petra bylo za hustým maliním sotva vidět. „Tahle rodina si drží odstup. Nejsou nepřátelští, jen se drží stranou.“

„A lidé to respektují?“

„Proč ne? Za farmu je zaplaceno. Děcka chodí do školy.“ Prst, kterým pokýval jejím směrem, vypadal jako napůl uvařená klobása. „Žádný zákon neříká, že každý musí být společenský tvor.“

Vicki skryla úsměv. Společenský tvor – úžasná představa.

Naklonil se k ní a z celého držení těla vyzařovalo, že má tajemství.

Už je to tady, pomyslela si Vicki.

„Vy u nich bydlíte, takže to musíte vědět.“

Zavrtěla hlavou a usilovně si snažila uchovat neurčitě zmatený výraz. „Vědět co?“

„Heerkensovi…“

„Ano?“

„…celá rodina…“

Teď se naklonila i ona sama.

„…jsou…“

Prakticky se dotýkali nosy.

„…nudisti…“

Vicki zamrkala a narovnala se, momentálně neschopna slova.

Frederick se také narovnal a moudře pokýval hlavou. Všechny jeho brady se samostatně zhouply na souhlas. „Zatím asi chodí oblečení kvůli vám.“ Pak se mu tvář rozzářila v nevinném úsměvu. „Škoda, co?“

„Jak to víte?“ vypravila ze sebe nakonec Vicki.

Klobásový prst se znovu zakýval. „Ledacos vidím. Drobnosti. Jsou opatrní, tihle Heerkensovi, ale občas se dají zahlédnout těla. Proto tam mají všechny ty velké psy, aby je varovali, že někdo jde a že se mají obléct.“ Pokrčil rameny. „Všichni to vědí. Většina lidí říká, že je to špatné a Heerkensovým se vyhýbají, ale já říkám, že do toho, co dělají na své půdě, nikomu nic není.“ Mávl rukou k malinovým keřům. „Děcka jsou spokojený. Na ničem jiném nezáleží. A kromě toho,“ tentokrát jeho masitý úsměv doprovodilo velmi lascivní povytažení hustého obočí, „jsou to moc hezká těla.“

Vicki musela souhlasit. Takže všichni sousedé si myslí, že Heerkensovi jsou nudisti, to se podívejme. Pochybovala, že by se jim vědomě podařilo vytvořit lepší krytí, i kdyby chtěli. To, v co lidi věří, určuje to, co vidí, a lidé, kteří hledají nahá těla, pravděpodobně nenajdou srst.

A taky je sakra jednodušší věřit v nudistu než ve vlkodlaka.

Jenže je tady někdo, připomněla si při pomyšlení na druhou stříbrnou kulku v kabelce, kdo obecný názor nesdílí.

 

Přestože džíp jeho synovce pořád stál zaparkovaný na příjezdové cestě, Marka samotného vidět nebylo. Carl se posadil za kuchyňský stůl a složil hlavu do dlaní, vděčný za chvíli samoty. Ten kluk byl jediný syn jeho jediné sestry, tělo jeho těla, krev jeho krve, a také jediný příbuzný, který mu ještě zbyl. Rodina musí mít přednost před osobním vkusem.

Byl to hřích, že nedokázal v srdci najít pro Marka trochu citu? Že se mu vlastně ani trochu nezamlouval?

Carl měl podezření, že ho využívá, aby se před něčím schoval. Proč by se jinak synovec, kterého léta neviděl, tak nečekaně objevil na jeho prahu a neřekl ani, jak dlouho se zdrží? Ten kluk – muž – byl hříšník, o tom nebylo nejmenších pochyb. Ale také to byl příbuzný a tahle skutečnost musela mít větší váhu.

Možná mi sem Pán Marka poslal právě v tuhle dobu, aby byl spasen. Carl si povzdechl a palcem setřel ze stolu kroužek od hrnku s kávou. Byl už starý a to, co od něj Pán poslední dobou žádal, nebyla maličkost.

Měl bych se Marka zeptat, kam v noci chodí?

Mám sílu to vědět?