Sedm
„Tohle jsou naše jižní pole, tohle je chráněná oblast, tady bydlí pan Kleinbein a tady je farma starého Biehna.“ Petr chvíli hleděl na náčrtek a pak nakreslil do hlíny další tři čáry. „A tohle jsou silnice.“
„Stará školní cesta je zakřivená,“ poznamenala Róza naklánějící se přes jeho rameno.
„To kvůli skále.“
„Tak ji tady přikreslíme…“ Naplnila slova činy, smazala jeho cestu pohybem ruky a nakreslila prstem novou. „…tak se skále vyhneme.“
Petr si odfrkl. „Teď ji máme ve špatném úhlu.“
„Vůbec ne. Pořád vede z dolního rohu…“
„Ale špatným směrem,“ skočil jí do řeči bratr.
„To teda ne!“
„To teda jo!“
Oba měli rty a prsty umazané od malinové šťávy a Vicki žasla, jak rychle se dokázali měnit z dospělých na děti a zase zpátky. Cestou od pana Kleinbeina – který se s ní rozloučil významným pomrkáváním a pošťuchováním, jímž ji nabádal, aby měla oči otevřené – se rozhodla neříkat jim nic o tom, že je místní veřejné mínění považuje za nudisty. Ještě se úplně nerozhodla, jestli o tom má říct jejich strýci Stuartovi. Z větší části proto, že měla pocit, že mu to bude jedno.
„Měla jsi tu křižovatku nakreslit až tady!“
„To teda ne.“
„To teda jo!“
„Na tom nesejde,“ uťala Vicki rázně jejich hádku. Když je sledovala při kreslení mapy okolí na holé místo uprostřed trávníku, dospěla k závěru, že dlaci mají velmi chatrný smysl pro kartografii. I když pravděpodobně na svém teritoriu znali každý keř a každou plaňku plotu, vzdálenosti, které zakreslil Petr, neodpovídaly vzdálenostem, jež si Vicki pamatovala. Zamračila se a posunula si brýle na nose. „Pokud si dobře pamatuji, ten strom je tady. A tady někde jsem nakonec vyšla z lesa.“
„Ale proč jste prostě nešla zpátky po svých stopách?“ otázala se Róza, která se přes všechno vysvětlování stále tvářila zmateně.
Vicki si povzdechla. Dlaci také měli drobný problém pochopit, že by někdo mohl zabloudit.
Než mohli znovu otevřít problematiku čichu, vynořila se zpod Vickiiny ruky malá černá hlava, jak se Stín snažil připlížit blíž, aby lépe viděl, co se děje.
Petr ho popadl za srst na krku a odtáhl ho. „Koukej odsud mazat, všechno nám tu zničíš.“
„Ne, to je v pořádku.“ Vicki se postavila a oprášila si šortky. Trávník byl dost řídký a holých zaprášených míst na něm bylo plno. „Myslím, že tady jsem už viděla všechno, co se dalo.“ Měla by jít dovnitř a začít telefonovat, tohle opravdu nikam nevedlo.
Stín se zmítal v sevření svého bratrance, a když ho Petr pustil, proměnil se ve velmi rozrušeného malého chlapce. „Ukaž Vicki svůj trik, Petře!“
Navzdory opálené kůži bylo vidět, jak se Petr trochu začervenal. „Myslím, že to vidět nechce, prcku.“
„Ale chce!“ Daniel přiskočil k Vicki. „Chcete, viďte, že jo.“
Nechtěla, ale jak mohla říct ne tváří v tvář tak odhodlanému nadšení? „Jasně že chci.“
Přiskočil zpátky k Petrovi. „Vidíš?“
Petr si povzdechl a rezignoval. „Tak dobře,“ natáhl ruku a smetl Danielovi z očí pramen vlasů. „Běž a přines to.“
Stín pronikavě zaštěkal a pádil před dům.
„To mluví, když dělá tohle?“ uvažovala nahlas Vicki.
„Ani ne.“ Róza nastražila uši po zvuku. „Zvuky, které vydáváme v osrstěné podobě, jsou spíš hlasitým vyjádřením emocí.“
„Takže Stínův štěkot se dá přeložit jako: ‚Páni, páni, páni‘?“
Dvojčata se na sebe podívala a zasmála se. „Jste hodně blízko,“ připustila Róza.
Stín už se hnal zpátky, tentokrát tiše, ale Vicki měla podezření, že jen proto, že veliké žluté frisbee, které nesl v tlamě, mu štěkat neumožňuje. Upustil ho Petrovi k nohám – vypadalo více než jen trochu okousané – a sedl si na zadní, dýchaje vzrušením.
Petr si stáhl šortky a sebral plastový disk ze země. „Připraven?“ otázal se.
Stín zavrtěl celou zadní částí těla.
Ne nepodoben antickému Diskobolovi, vrhl Petr frisbee švihem do vzduchu. Stín vyrazil za ním a zlomek vteřiny za ním i Hrom. Pod jeho červenohnědou srstí mu hrály všechny svaly, když se prohnal kolem menšího dlaka, přikrčil se na zadních a vymrštil se do vzduchu s rozevřenými čelistmi, připraven stisknout zuby okraj letícího disku.
Jen aby mu ho na poslední chvíli vyfoukl větší černý dlak. Sotva dopadl na zem, dali se Hrom i Stín do nadšeného pobíhání.
Róza se zahihňala, vrazila Vicki do rukou své šaty a už jako Mrak vyrazila za nimi. Chvíli se honili po dvorku a pak, v týmové spolupráci, Hrom a Mrak většímu dlakovi nadběhli a skočili na něj. Stín, který nepřestával štěkat, kdykoli se mu podařilo trochu popadnout dech, se vrhl do změti těl.
Okamžik na to vykoukla z mnohobarevné chundelaté hromady Nadine, odhodila frisbee stranou a zazubila se na Vicki. „Tak co, už budete mít chuť na oběd?“
„Našli jsme stopy, ani ne čtyři sta padesát metrů od domu.“ Vyslovil ta slova téměř jako nesrozumitelné vrčení. Ticho, které následovalo, trvalo jen pár vteřin. Pak je naplnila hněvivá odpověď.
Nadine přešla kuchyni a vzala druha za paži. „Čí?“ naléhala. „Čí stopy?“
„Nevíme.“
„Ale pach…“
„Česnek. Stopa páchne po česneku, po ničem jiném.“
„Jak je stará?“ chtěl vědět Petr.
„Dvanáct hodin. Možná o něco víc. Možná o něco míň.“ Stuartovi se ježily všechny chlupy a nedokázal zůstat stát na místě. Přecházel trhanými kroky sem a tam.
Jestliže byl Eben zastřelen ze stromu v lese – a všechny důkazy nasvědčovaly tomu, že opravdu byl – dalo se podle těch pěti set metrů a dvanácti hodin usuzovat, že se vrah přiblížil na dostřel k domu někdy minulou noc.
„Možná byste měli všichni radši bydlet v hotelu ve městě, dokud to neskončí,“ navrhla Vicki, ale už ve chvíli, kdy slova vypouštěla z úst, věděla, jaká bude reakce.
„Ne!“ vyštěkl Stuart a obrátil se k ní. „Je to naše teritorium a my ho budeme bránit!“
„Jemu nejde o vaše teritorium,“ namítla Vicki, rovněž zvýšeným hlasem. „Jemu jde o vaše životy! Odstraňte je z jeho dosahu, aspoň na čas. Je to jediné rozumné řešení!“
„Nebudeme utíkat.“
„Ale jestli se dokáže dostat tak blízko, nemůžete se mu bránit.“
Stuartovi se zúžily zorničky a jeho slova se takřka ztratila ve zlobném vrčení. „Už se to nebude opakovat.“
„A jak tomu hodláte zabránit?“ Tohle bylo horší než hádky s Cellucim.
„Postavíme hlídky…“
„Vy jste žádné nepostavili!“
„Nikdy předtím na naše území nevstoupil!“
Vicki se zhluboka nadechla. Tohle nikam nevede. Alespoň ne hned. „Tak pošlete pryč aspoň děti.“
„NE!“
Stuartova odpověď byla výbušná a Vicki se obrátila o pomoc k Nadine. Ona určitě pochopí, jak je důležité poslat děti do bezpečí.
„Děti musí zůstat v bezpečí pod ochranou smečky.“ Nadine si k sobě pevně přitiskla vážně se tvářícího Daniela a jednou rukou ho hladila po vlasech. Daniel se stejně silně tiskl ke své matce.
„Ve smečce nerozhoduje zbabělec s puškou.“ Stuart s trhnutím odsunul židli od stolu a prudce se posadil. „Nebudou tu rozhodovat ani jeho činy. Budeme žít tak, jak žijeme.“ Ukázal prstem na Vicki. „A vy ho najděte!“
Nezlobil se na ni, uvědomila si Vicki, ale sám na sebe kvůli tomu, co vnímal jako své selhání při ochraně vlastní rodiny. „Najdu ho,“ odpověděla a snažila se nezazlívat mu hněvivý výbuch. Jen doufejme, že ho najdu včas.
Oběd začal jako útok, lesknoucí se zuby rvaly a trhaly maso takovým způsobem, že nebylo pochyb, že slouží jako náhrada za hrdlo nepřítele. Naštěstí se atmosféra pro Vickiin klid mysli velmi rychle uklidnila. Dlaci – zvláště mladší – nebyli schopni setrvat v nějaké náladě dlouho, když je rozptylovaly okamžité problémy typu: kdo zapomněl vyndat z ledničky máslo a kde přesně je solnička.
Celá rodina jedla v lidské podobě a víceméně lidským způsobem.
„Pak to mají děti snazší, když se vrátí do školy,“ vysvětlila Nadine, dala Danielovi do ruky vidličku a vybídla ho, aby ji používal.
Studené skopové se salátem bylo tučné a nijak zvlášť chutné, ale Vicki se tak ulevilo, že bylo vařené, že ho snědla s radostí.
„Paní Nelsonová se šla ráno podívat za Carlem Biehnem,“ oznámil náhle Petr.
„Za Carlem Biehnem?“ Donald rychle pohlédl na Stuarta, jemuž opět přilehly uši k hlavě, a pak na Vicki. „Proč?“
„Je důležité promluvit si se sousedy,“ vysvětlila Vicki a také rychle pohlédla na dominantního samce. „Potřebuji vědět, jestli něco neviděli.“
„Už tady nebyl roky,“ řekla Nadine důrazně. „Ne od doby, kdy ho Stuart vyhodil za to, že děsil holky. Jennifer měla noční můry o tom jeho Bohu ještě několik měsíců.“
Stuart si odfrkl. „Bůh. Ten by skutečného Boha nepoznal, ani kdyby ho kousl do zadku. Ten starý blázen je trávožrout.“
Vicki zamrkala. „Cože?“
„Vegetarián,“ přeložila Róza.
„On vám to řekl?“
„Nebylo třeba.“ Stuart rozlomil kost a vysál z ní morek. „Páchne jako trávožrout.“
Donald hodil na stůl patku chleba a otřel si ruce o holá stehna. „Jednou mě zastavil ve městě a poukázal na zlo, jež spočívá v tom, když někdo dává život zvířatům jen proto, aby je pak zabil.“
„Mně to jednou udělal taky, ale já zase poukázal na to, že je snazší zvířata zabíjet než je jíst zaživa.“ Petr hodil do vzduchu ředkvičku, chytil ji do zubů a co nejhlasitěji ji rozkousl.
„Jsi naprosto nechutný, Petře!“ Jennifer udělala na bratrance znechucený obličej, ale ten se jen zašklebil a pokračoval v hltání oběda.
„Ale vy si nemyslíte, že za tím stojí starý Biehn, že ne, Vicki?“ otázala se klidně Róza, zvednuvší hlas nad obecnou hladinu zvuku kolem stolu.
Myslela si to? Carl Biehn bydlel tak blízko, že měl příležitost jak k tomu, aby náhodou objevil tajemství dlaků, tak aby se dostal ke stromu, z něhož se střílelo. Na muže svého věku byl ve skvělé fyzické kondici a historie svědčila o tom, že silné náboženské přesvědčení je osvědčeným a ospravedlňujícím motivem k vraždám. Na druhou stranu ovšem vyjádřil silný odpor k zabíjení, jemuž Vicki věřila, a kromě jednoho otisku podrážky, který sdílel s obrovskou spoustou dalších lidí, neexistovaly důkazy, jež by ukazovaly na jeho spojitost s vraždami. Musela také vzít v potaz, že se jí zamlouval, jakkoli šlo o subjektivní pocit. Dobří policisté si časem vyvinou cit na určité typy osobností, které v nich spustí podvědomý poplach, i když se pečlivě snaží skrýt. Carl Biehn vypadal jako slušný člověk a takových je málo.
Na druhou stranu byl ovšem dalším nejpravděpodobnějším podezřelým policejní důstojník a Vicki se nechtělo věřit, že by za to byl zodpovědný Barry Wu. Vrhla jeden rychlý pohled na Colina, který – ačkoli byl vyšší než jeho strýc i otec – byl příliš malý a podle starých předpisů o minimální výšce by se ke sboru nedostal. Tvářil se, jako by mu někdo vrazil do srdce nůž a pomalu jím otáčel. Od chvíle, kdy se posadil, neřekl ani dvě slova.
Myslela si, že to byl starý pan Biehn? Ne. Ani si nechtěla myslet, že to udělal Colinův parťák. Stejně tak nemohla žádného z nich s jistotou vyloučit, dokud se vrah nenajde. Jenže do lesa měla přístup velká spousta lidí, a navzdory statistice se ne vždy ukázalo, že ti nejvíce podezřelí jsou rovněž viníky.
Otočila se k Róze, která s trpělivostí dravce čekala na odpověď.
„Dokud nebudu mít víc informací, musím podezřívat každého, Rózo, dokonce i pana Kleinbeina. Tohle je příliš důležité, než abych si mohla dovolit to neudělat.“
Když ze stolu zmizelo všechno, co byť jen vzdáleně připomínalo jídlo, začali se dlaci zvedat a rozcházet se. Donald se už proměnil, odklusal na verandu a zhroutil se do stinného rohu. Stín si se svolením matky vzal do rohu kost, popadl ji do předních pacek a začal ji hryzat. Nehodlal přestat, dokud se kost nevzdá.
Vicki se postavila současně s Colinem, ale ten se otočil a zamířil ven z kuchyně, aniž ji vzal sebeméně na vědomí.
„Coline!“ Ve Stuartově hlase zazněl tak ostrý rozkaz, že ztuhla i Vicki, zatímco Colin zůstal stát jako přibitý, ramena svěšená. „Vicki s tebou chce mluvit.“
Colin se pomalu otočil s lesknoucími se tesáky.
„Coline…“ Doslova to jméno zavrčel, tiše a hrozivě.
Mladší dlak na chvíli zaváhal, pak svěsil ramena a krátkým trhnutím hlavou Vicki naznačil, aby ho následovala.
Ke slušnému chování to mělo daleko, ale muselo to stačit. Začal stoupat do schodů a Vicki za ním srovnala krok.
„Na procházku venku je příliš velké vedro, takže si promluvíme u mě v pokoji,“ řekl, aniž se otočil. „Tam nás nebudou vyrušovat děcka.“
Vicki si tím vzhledem k dlačímu smyslu pro soukromí nebyla tak jistá, ale kdyby to Colinovi pomohlo trochu se uvolnit, mohli by si klidně promluvit třeba na střeše.
Jeho pokoj byl jedním ze tří přistavěných nad kůlnou. Dveře, nacházející se vedle něj, byly první zamčené, které Vicki v domě viděla.
„Henry,“ uvolil se vysvětlit Colin, když je míjeli. „Zamyká se zevnitř.“
„To ale není ložnice…“
„Ne. Je to skladovací komora. Ale nemá okno, a když se tam věci trochu uskládají, je tam místo i na lůžko.“
Vicki přejela dlaní po tmavém dřevě a uvažovala, jestli ji Henry na chodbě dokáže vycítit. Přemýšlela, jaké to asi je, ležet tam ve tmě.
„Už více než čtyři sta let jsem neviděl slunce.“
Povzdechla si a vešla do Colinova pokoje. Hodil sebou na postel, propletl si prsty za hlavou a přivřenýma očima ji sledoval. Navzdory tomu, že jeho poloha působila navenek uvolněně, každý sval v těle mu vibroval napětím, připraven k boji či útěku. Vicki si nebyla jistá, ke které z těch dvou možností, a ani to vědět nechtěla.
„Taky jsem si ty svoje dávala do čistírny,“ řekla mu a kývla k půltuctu čistých košil od uniformy, visících na dveřích od skříně a stále zabalených v plastových pytlích. Shodila z dřevěné židle tepláky a posadila se. „Měla jsem se svým časem jiné plány než strávit ho žehlením. Takže,“ naklonila se dopředu a opřela se lokty o kolena, „myslíte si, že to váš parťák udělal?“ Colin zúžil panenky ještě víc a vycenil zuby, ale než se stačil pohnout, nenuceně dodala: „Anebo chcete, abych dokázala, že ne?“
Pomalu, aniž by na okamžik spustil oči z jejího obličeje, se Colin posadil. Vicki snášela jeho udivené zkoumání se svým nejneutrálnějším výrazem a čekala. Teď byl na tahu on. „Vy si nemyslíte, že to Barry udělal,“ řekl nakonec.
„To jsem neřekla.“ Položila si hlavu do složených dlaní. „Ale nechci věřit, že to byl on, a vy jste ten nejlepší člověk, který to může dokázat. Pro boha živého, Coline, začněte uvažovat jako policajt, a ne jako… ovčácký pes.“ Zachvěl se. „Měl příležitost?“
Na okamžik si nebyla jistá, jestli jí odpoví, pak napodobil její polohu na kraji postele a povzdechl si. „Jo. V obou případech, kdy k tomu došlo, jsme předtím byli v práci. Zná naši farmu a zná chráněnou oblast. Posledně jsme skončili v jedenáct večer a on sem mohl po službě pohodlně zajet a zanechat po sobě stopy.“
„Dobrá, tak to je jedna věc proti němu. Dále víme, že má potřebné dovednosti…“
„Jede na příští olympiádu, tak je dobrý. Ale jestli si odlévá stříbrné kulky, to nevím. Žádné stopy jsem nenašel a můžete mi věřit, že jsem se díval.“
„Má motiv?“
Colin zavrtěl hlavou. „Jak to mám vědět? Jestli to dělá, možná je cvok.“
„A je?“
„Je co?“
„Cvok? Trávíte s tím chlapem osm hodin denně. Jestli je cvok, měl byste si něčeho všimnout.“ Když viděla jeho zmatený výraz, obrátila oči v sloup a použila svůj hlas jako palici. „Uvažujte, sakra! Použijte, co jste se naučil při výcviku!“
Colinovi se stáhly uši a zrychlil dech, ale nepřestal se ovládat a Vicki přímo viděla, jak přemýšlí. Jeho sebeovládání na ni udělalo dojem. Kdyby někdo cizí mluvil tímto tónem s ní, pravděpodobně by udělala něco hloupého.
Po chvíli se zamračil. „U soudu bych na to přísahat nemohl,“ řekl pomalu, „ale vsadil bych život na to, že je duševně zdravý.“
„To také sázíte,“ poznamenala Vicki suše, „kdykoli s ním vyjdete ze stanice. Tak, teď když jsme si to ujasnili, proč se nesoustředit na to, abychom dokázali, že to neudělal?“
„Ale…“
„Ale co?“ vyštěkla Vicki, kterou už začínal Colinův přístup unavovat. Uvědomovala si, že se dostal do hrozné pozice, že je rozervaný mezi rodinou a parťákem, ale to přece nebyl důvod vypnout mozek. „Řekněte mi o něm něco.“
„My, ehm, byli jsme spolu už na policejní škole.“ Prohrábl si vlasy, jejich krátký sestřih zdůrazňoval jak jeho špičatou bradu, tak uši. „Nebýt Barryho, tak se ze mě policajt nestal. A myslím, že z něho taky ne, kdyby nebylo mne. Byl jediný kadet, který na první pohled patřil k národnostní menšině, a já byl, no, to, co jsem. Nakonec jsme se spojili za účelem přežití. Když jsme dostudovali, podařilo se nám zůstat spolu – hm, většinu času. Ne že bychom spolu spali nebo tak něco…“
Barryho filozofický přístup k parťákově rase Vicki nepřekvapil. Vzhledem k postoji „my proti nim“, ke kterému práce policejní důstojníky tlačila, se se zjištěním, že jeden z „nás“ je vlkodlak, dalo vypořádat docela snadno. Přinejmenším v osobní rovině. Mohu se spolehnout, že mi parťák bude krýt záda? To byla zásadní otázka, nikoliv Vyje můj parťák na měsíc? Když o tom Vicki uvažovala, znala poměrně dost policajtů, kteří na měsíc vyli tak jako tak.
„…a tenkrát v noci, když mě postřelili…“
„Počkat, když vás co?“
Colin nad tím mávl rukou. „Překvapili jsme pár pankáčů při loupežném přepadení. Chtěli se prostřílet. Chytil jsem kulku do nohy. Nic vážného.“
„Omyl. Těžký omyl,“ zašklebila se Vicki. „Barry byl u toho?“
„Samozřejmě že byl.“
„Viděl vás krvácet?“
„Jo.“
„Nejspíš jste se potom bavili o smrti a jak jste si mysleli, že vás tam zabijí oba.“
„Jo, ale…“
„Proč by Barry střílel na dlaky stříbrnými kulkami – drahými kulkami, které by si musel sám vyrobit a riskovat odhalení – když ví, že staré dobré olovo úplně postačí?“
„Aby nás svedl ze správné stopy?“
„Coline!“ Vicki zalomila rukama. „To by udělal jenom šílenec, a vy jste mi právě řekl, že Barry je normální. Důvěřujte instinktům. Přinejmenším tehdy, když máte dost faktů, které je podporují.“
Colin otevřel ústa, zase je zavřel a pak se zavrtěl, jako by mu spadla z ramen obrovská tíha. Vyskočil na nohy, zvrátil hlavu a zavyl.
Vicki, která v podstatě zapomněla, že je nahý, si toho náhle byla vědoma více než dobře. Dlaci možná sexuálně reagují pouze na pach, a tudíž na lidi nereagují vůbec, ale lidské libido je založeno na zraku, a to Vickiino ji právě nakoplo do rozkroku.
Pane Bože, proč právě já? pomyslela si, když jí na ramenou přistály obrovské černé tlapy a přes tvář jí energicky přejel veliký růžový jazyk.
Když pak Colin odběhl vyhledat vůdce smečky – k tomu, aby mohl mluvit s Barrym o tom, co se děje, potřeboval Stuartovo svolení – strávila Vicki prvních pár odpoledních hodin na telefonu. Ověřovala si, že myslivec je opravdu od začátku srpna na severu a že tam opravdu byl i ty dvě noci, kdy došlo k vraždám, což jí potvrdil plný bar svědků. Když to měla za sebou a vyškrtla jeho jméno ze seznamu podezřelých, převlékla se a nechala se od Rózy a Petra zavézt do Londýna.
Hrom strávil celou cestu s hlavou vykloněnou z okna, s vyplazeným jazykem, očima přivřenýma proti větru a ušima těsně přitisknutýma k lebce.
Získat seznamy členů obou ptáčnických klubů bylo relativně snadné. Jednoduše ukázala jejich prezidentům průkaz a řekla jim, že byla najata, aby našla vzdáleného příbuzného jistého velmi bohatého muže. „Jediné, čeho se můžu chytit, je to, že kdysi bydleli v oblasti Londýna a rádi pozorovali ptáky. Jestli ho najdu, je ve hře spoustu peněz.“
„Hledáte muže nebo ženu?“
„Já nevím.“ Vicki se tvářila rozmrzele. „Chybí mu v hlavě víc než jedno kolečko a na nic dalšího si nevzpomíná. Och, ano, ještě mumlal něco o tom, že tenhle příbuzný byl výborný střelec.“
Ani jeden z prezidentů na tuhle vějičku neskočil. Pokud byl vrahem někdo z ptáčníků, vedení klubu se o své zálibě v palných zbraních nezmínil či nezmínila. Vicki zkřížila prsty a zeptala se: „Nemáte náhodou bratrance z třetího kolena jménem Anthony Carmaletti, viďte?“ Kdyby kterýkoli z nich bratrance z třetího kolena jménem Anthony Carmaletti měl, šla by její historka o bohatém umírajícím příbuzném rychle ke dnu.
Dostalo se jí jednoho rozhodného ne s dvacetiminutovou přednáškou o genealogii, jednoho „zeptám se matky, můžete se tady stavit zítra“ od nějakého osmdesátníka a návdavkem obou seznamů. A Celluci říká, že prý jsem mizerná lhářka. Ha.
„A co teď?“ zeptala se Róza, když se po druhé zastávce vrátila do auta.
„Teď potřebuji seznam členů fotografického klubu, ale pochybuji, že mi ho YMCA jen tak vydá, a taky potřebuji policejní seznam vlastníků registrovaných střelných zbraní. Ten by se měl dát získat snadněji…“ Policajti byli nakloněni spolupracovat s kolegy. „…ale právě teď si potřebuji promluvit s doktorem Dixonem.“
Že pan Dixon vrahem být nemůže, bylo jasné na první pohled. Šlo o křehkého starého pána, který by ke stromu ani nedošel, natož aby na něj ještě šplhal s těžkou puškou s dalekohledem.
Během krátké, leč příjemné návštěvy vyprávěl doktor Dixon Vicki veselé historky z Petrova a Rózina dětství, jimž dvojčata nevěnovala pozornost, protože měla plné ruce práce s decimováním jeho sbírky nahrávek.
„Opera,“ vysvětlil jí doktor, když se Vicki zajímala, co se děje. „Všichni dlaci, které jsem kdy potkal, do ní byli úplní blázni.“
„Všichni dlaci?“ podivila se Vicki.
„Všichni, se kterými jsem se kdy setkal,“ znovu zdůraznil doktor. „Stuartova stará smečka ve Vermontu dává přednost italské, ale ti sídlí tak blízko civilizaci, že si mohou dovolit být vybíraví. Většina ostatních – přinejmenším v Kanadě, zvláště pak smečka u Algonquinského parku a ta banda nahoře u Mooseane – je každé nedělní odpoledne přilepená k CBC.“
„Kolik smeček tu vlastně je?“
„No, právě jsem se zmínil o čtyřech, pak jsou tu ještě nejmíň dvě nahoře na Yukonu, jedna v severní Manitobě…“ zamračil se. „Jak to mám sakra vědět? Je jich dost na to, aby byla zajištěna genetická diverzita. Ačkoli se zdá, že od jisté doby se všichni rodí s láskou k opeře. Nemohou se jí nabažit. Téhle bandě půjčuji nahrávky,“ zvýšil hlas, „a oni mi je občas i vracejí.“
„Příště, pane Dixone,“ zavolal Petr. „Slibujeme.“
„No jasně,“ zamumlal. „Jestli mi je to zatracené štěně zase ohryzalo, tak ho…“
„…zase budete drbat za ušima a říkat mu, že je nádherný,“ dořekla Róza, která právě vcházela do pokoje s půltuctem alb pod paží. „Jako vždycky.“
Když odcházeli, Vicki se zastavila na prahu a dívala se, jak Hrom honí na trávníku motýly.
„Co bude, až zemřete?“ zeptala se doktora.
Vyprskl. „Shniju. Proč?“
„Mám na mysli, co bude s nimi? Nepřestanou potřebovat doktora jen proto, že vy tu už nebudete.“
„Až nastane pravý čas, řeknu to mladé doktorce, která po mně převzala praxi.“ Náhle se rozesmál. „Když vyrůstala, pořád si nebyla jistá, jestli chce být veterinářkou nebo radši léčit lidi. Dlaci by pro ni měli být jako stvoření.“
„Nečekejte příliš dlouho,“ varovala ho Vicki.
„Nestrkejte detektivní nos, kam nepatří,“ odsekl doktor Dixon. „Znám Heerkensovic rodinu léta, déle, než jste vy naživu. Nemám v úmyslu zaklepat bačkorama a nechat je čelit světu bez pomoci.“
„Nebudou sami.“
Zašklebil se, když uslyšel její defenzivní tón, ale o poznání měkčím hlasem uznal: „Ne, myslím, že nebudou.“
Jennifer a Marie se neobtěžovaly přijít na večeři.
„Asi před hodinou se podělily o králíka,“ vysvětlila Nadine a skrz okno se na ně vlídně a smutně usmála. Byly schoulené tak těsně jedna vedle druhé, že bylo těžké rozeznat, kde jedno chundelaté tělo končí a druhé začíná.
Colin už dávno odešel do práce, takže jich ke stolu zasedlo jen sedm. Daniel se ze všech sil snažit chybějící tři nahradit.
Po večeři se Vicki probrala poznámkami – dojmy z Carla Biehna, Fredericka Kleinbeina, ptáčníků, doktora, nových stop – a pak jen seděla a snažila si poznatky utřídit. Jakýkoli řád jí stále unikal, měla sice spoustu různých kousků, ale nic, co by nepopiratelně tvořilo vzorec. To, že na pozadí zněla opera, jí v přemýšlení nepomáhalo a podivné harmonické zvuky, které k ní přidávali hostitelé, se nedaly označit jinak než jako rušivé.
Popravdě Vicki napadala spousta dalších označení, ale radši se zvedla a šla se k rybníku dívat, jak Stín loví žáby. Za daných okolností se to jevilo bezpečnější – nikoli jen pro Stína, ale i pro ni samotnou.
„Nenechte ho sníst jich příliš moc,“ volala za ní Nadine přes hudbu, když odcházeli, „nebo mu bude špatně.“
„To mě nepřekvapuje,“ zamumlala Vicki, ale nakonec ho nechala sníst obě žáby, které chytil. Tolik se nadřel a za hysterického štěkotu naskákal sem a tam, že měla pocit, že si je zaslouží.
Zpátky v domě se jí zdálo, že se smrákání táhne hodiny, zatímco Pavarotti zpíval zapadajícímu slunci duety s cvrčky. Pak se Vicki setmělo před očima a ze zvuku větru v korunách stromů se stala předzvěst smrti, tiše se kradoucí k domu: ze zapraskání dvou větviček natažení uzávěru pušky. Věděla, že dovoluje představivosti, aby přehlušila hlas rozumu, ale zároveň čekala na výstřel, který by jí řekl, že to nebyla jen zjitřená fantazie. Nakonec ji temnota zahnala ke kuchyňskému stolu, kde ji visící žárovka obklopila ostře ohraničeným kruhem viditelného světa.
Konečně zvedl Donald hlavu, zavětřil a oznámil: „Henry je vzhůru.“
Vicki si sundala brýle a protřela si oči. Už bylo na čase. Víte, jak poznáte, že jste měli opravdu divný den? mumlala si v duchu. Když se těšíte na příchod krvežíznivého upíra.
2024 ©