Stopy krve: kapitola 8

Osm

Když se probudil na jiném místě než ve svém důkladně zatemněném útočišti, následoval obvykle krátký okamžik paniky, během něhož se jeho paměť zoufale snažila obnovit. Dnes věděl, kde je, dříve než nabyl plného vědomí. Pach dlaků, jímž byla jeho komůrka doslova nasycená, byl naprosto nezaměnitelný.

Protáhl se a ještě chvíli ležel bez hnutí, napínaje smysly tak dlouho, dokud se nedotkly Vickiina života. Cítil, jak v něm každým úderem jejího srdce narůstá hlad. Dnes večer se nasytí.

Když Henry sešel dolů, naplnil farmu a nejspíš i široké okolí Mozartův Don Giovanni. Právě hudba představovala tu část lidské kultury, kterou dlaci přijali z celého srdce a s nadšením. Henry sebou trhl, když se přes něj i všude kolem něj valily z nahrávky vibrace sopránu způsobem, jaký by si Mozart nedovedl představit ani ve snu.

Ale co, myslím, že mohlo být hůř. Připravil se na Stínovo nadšené uvítání. Mohli to být New Kids on the Block.

S rukou drbající Stína za ušima se Henry zastavil na prahu a nechal oči přivyknout světlu. Napůl očekával, že uvidí za stolem Vicki, ale místnost byla prázdná, až na Donalda sedícího s nohama na stole a sledujícího, jak Jennifer a Marie myjí plný dřez nádobí. O pár vteřin později prostá domácí idylka skončila, jako když utne, když se Stín vrhl vpřed a otřel se Marii studeným, vlhkým čumákem zezadu o holé nohy. Talíř dopadl na zem, odkutálel se a zůstal ležet zcela zapomenut, zatímco dvojčata hnala mladšího bratra z domu.

„Večer,“ zabručel Donald, když se Henry sehnul, aby talíř zvedl. „Neznáš náhodou nějaké operní zpěvačky?“

Kdysi, skoro před dvěma sty lety, znal operní tanečnici, ale to bylo něco trochu jiného. „Je mi líto, ale ne. Proč?“

„Tak mě napadlo, že kdybys nějakou znal, mohl bys nám ji sem přivést.“ Donald mávl rukou v gestu zahrnujícím Dona Giovanniho. „Bylo by hezké slyšet to pro změnu naživo.“

Henry se chystal namítnout, že do Toronta to není autem zase tak daleko a Kanadská královská operní společnost, i když to není žádná Vídeňská filharmonie, rozhodně má své chvilky, když se mu náhle dostavila vize vlkodlaků sedících v divadle a zbledl. „Kde jsou všichni?“ zeptal se místo toho.

„Pírko a Nebe…“

Stuart a Nadine, přeložil si Henry.

„…šli navzdory protestům té tvé paní Nelsonové na lov. Děsivou trojku jsi viděl odcházet sám. Colin je v práci a mí dva druzí jsou…“

Orchestr téměř přehlušil tenorové sólo a obě melodie se navzájem propletly a pokračovaly simultánně jedna vedle druhé.

„…v obýváku s hlavou mezi reproduktory. Sehnali dnes u doktora pár starých nahrávek nějaké obskurní společnosti, které ještě nejsou na CD.“ Poškrábal se v porostu červených chlupů na hrudi a zamračil se. „Mezi námi, ten tenor je možná trochu moc ostrý.“

„Proč byli u doktora? Je někdo zraněný?“

„Všichni jsou v pořádku,“ ozval se mu za zády ode dveří do koupelny Vickiin hlas, jehož tón dodával: zatím. Henry se otočil, ona pokračovala. „Potřebovala jsem si s ním promluvit, abych si mohla být jistá, že vrahem není on.“

„A teď si jsi jistá.“

„Poměrně dost. Není to on, není to Colinův parťák a není to ten myslivec. Bohužel do lesa chodí pravidelně ještě dalších třicet sedm lidí, všichni s sebou mají silné dalekohledy a může to být kdokoli z nich. Nemluvě o neznámém počtu fotografů, jejichž jména zatím nemám.“

Henry povytáhl obočí a usmál se. „Zdá se, že jsi měla plodný den.“

Vicki vyprskla. „Měla jsem den,“ opravila ho a posunula si brýle na nose. „Ve skutečnosti jsem se odpovědi na otázku, kdo to udělal, moc nepřiblížila. A Stuart s Nadine si vyrazili na malou noční procházku.“ Její názor na věc byl jasně patrný.

„Jsou to lovci, oni…“

„Mohou chodit lovit do supermarketu, dokud to neskončí,“ vyštěkla. „Jako my ostatní.“

„Oni nejsou jako my ostatní,“ připomněl jí Henry. „Nemůžeš je posuzovat podle…“

„Nech toho! Toho jsem dnes byla svědkem tolikrát, že víc už nesnesu.“ Když viděla, jak se tváří, povzdechla si a potřásla hlavou. „Promiň. Jenom mě frustruje to jejich nelogické chování. Můžeme jít někam, kde bychom si mohli promluvit?“

„Ven?“

Zamračila se. „Je tma. Nic bych neviděla, a kromě toho se to tam hemží hmyzem. Co takhle můj pokoj?“

„A co můj?“ I když nebyl velký, představoval jedinou místnost v domě se dveřmi, které se daly zamknout zevnitř. Jestli začnou v jeho pokoji, nebudou se později muset přesouvat, až nadejde čas k nasycení. Ucítil volání její krve a talíř, který svíral mezi prsty, se rozlomil vedví. „K čertu. Promiň, Donalde.“

Donald pokrčil rameny a v koutcích úst se mu objevil podezřele vědoucný úsměv. „Nedělej si z toho těžkou hlavu. My se tady s nádobím stejně nijak nemazlíme.“

Henry v duchu poděkoval, že mu to, čím byl, už nedovoluje zrudnout – v průběhu krátkého smrtelného života mu světlá tudorovská pleť dělala pravé peklo – hodil obě půlky talíře do koše na odpadky a znovu se otočil k Vicki. Nyní pro změnu objevil na její tváři neproniknutelný výraz. „Půjdeme tedy?“ otázal se a uchýlil se do bezpečí formalit.

V původní části domu ozařovala schodiště a chodbu v horním patře osvětlovací tělesa z vroubkovaného skla, ale do přístavku se je dlaci, kteří viděli ve tmě skoro stejně dobře jako za světla, instalovat neobtěžovali.

Vicki zaklela a zůstala nehnutě stát na hranici příšeří. „Možná bude přece jen lepší jít do mého pokoje…“

Henry vsunul její paži do své a jemně ji táhl vpřed. „Není to daleko,“ řekl uklidňujícím hlasem.

„Ten blahosklonný tón si odpusť,“ odsekla. „Trpím počínající slepotou, nikoliv senilitou.“

Henry cítil v každém jejím kroku napětí a její prsty se sevřely kolem ohbí jeho lokte.

Holá čtyřicetiwattová žárovka visící ze stropu Henryho kumbálu – nazývat to místností by bylo značně nadnesené – dávala dost světla, aby Vicki viděla Henrymu do obličeje, ale hromady harampádí vrhaly všemi směry husté stíny. Přitáhla si pod záda jeho polštář, opřela se o protější stěnu a dívala se, jak zamyká dveře.

Ucítil počátky její touhy.

Pomalu se otočil a jeho hlad stále sílil.

„Takže.“ Skopla si sandály a poškrábala se na komářím kousnutí. Co je lepšího než se zbavit jednoho svědění poškrábáním jiného. „Sedni si a já ti povím, jaký jsem měla den.“

Posadil se. Nic moc jiného udělat nemohl.

 

„…a to je celý seznam podezřelých, jak v této chvíli vypadá.“

„Opravdu věříš, že by to mohl být někdo z ptáčníků?“

„Nebo fotografů. K ďasu, byla bych radši, kdyby to byl Carl Biehn nebo jeho slizký synovec, než osamělý turista, kterého nikdy nenajdeme.“

„Ty si nemyslíš, že je to pan Biehn.“

„Uvažuj realisticky. Je to fajn chlap.“ Povzdechla si. „Samozřejmě by to nebylo poprvé, kdy jsem se spletla, a tak jsem ho ze seznamu nevyškrtla. Podívej, zatím se mi podařilo vyloučit jenom tři lidi.“

„Tomu nevěřím.“ Henry zvedl její holou nohu nataženou vedle na lůžku a začal jí masírovat stehno. Nejdříve zajížděl palci hluboko pod sval a pak ho válel mezi dlaněmi.

Po polovičatém pokusu o vyproštění své nohy z Henryho sevření ji Vicki nechala, kde byla. „Čemu nevěříš?“

„Že ses už někdy spletla.“

„Jo. No, občas se to…“ Musela polknout, než byla schopná dopovědět. „…stává.“

Henry věděl, že by si ji mohl vzít hned teď – dala najevo, že to chce, a byla by svolná. Více než svolná – celá maličká místnůstka takřka vibrovala v rytmu bušení jejího srdce. Sevřel hlas do železných čelistí sebeovládání.

„Takže.“ Lehce ji plácl přes chodidlo, než odložil její nohu stranou. „Co jsi po mně chtěla, abych udělal?“

Prudce otevřela oči a stáhla obočí.

Henry čekal, na tváři pouze výraz zdvořilého zájmu.

Na zlomek vteřiny Vicki kolísala mezi hněvem a pobavením. Pobavení zvítězilo a ona se zazubila.

„Můžeš okouknout strom, co jsem našla. Zjistit, jaký je tam vítr – podle mě se tam vzduch skoro nehne – a jestli fouká směrem od pole. Pokud se tam někdo ukáže s puškou ráže.30 abude čekat na cíl, popadni ho za límec a případ je vyřešen.“

„Dobrá.“ Začal se zvedat, ale přehodila mu nohu přes klín a zahradila mu cestu.

„Koukej zůstat, kde jsi – a nevytahuj na mě obočí. Jestli to budeme ještě chvíli oddalovat, začneme ze sebe rvát oblečení přede všemi v kuchyni a jenom si uděláme ostudu. Nechci, aby k tomu došlo, tohle tričko patří k mým oblíbeným. Teď, když už jsme si navzájem demonstrovali, jak skvěle dokážeme ovládat své nízké pudy, co bys říkal tomu, kdybychom to prohlásili za remízu a šli na věc?“

„Nic proti.“ Natáhl paži, aby si ji podle nejlepší romantické tradice přivinul do náruče, ale místo toho byl brutálně stržen dolů přímo k jejím ústům.

Tričko sice neroztrhli, ale rozhodně ho trochu vytahali.

Ke konci převzal iniciativu, a když jí jeho zuby pronikly kůží na zápěstí, vykřikla a zaryla mu prsty volné ruky drsně do ramene. Nepřestala se pohybovat po celou dobu, co pil, a zastavila se až ve chvíli, kdy jazykem vyčistil ránu a nechal látky obsažené ve slinách, aby malé poranění zacelily.

Ucítil na temeni její horký dech. „To bylo… úžasné,“ vzdychla.

„Děkuji.“ Slaný pach její pleti plnil jeho nos, hrdlo i plíce. „Samotného mě to docela ohromilo.“ Kroutil se na lůžku tak dlouho, dokud jí neviděl do tváře. „Pověz mi, vždycky se miluješ s nasazenými brýlemi?“

Zazubila se a třesoucím se prstem si je posunula na nose. „Jen poprvé. Pak už se mohu spolehnout na paměť. A na některé věci mi slouží přímo fenomenálně.“ Posunula se, ale jen natolik, aby cítila jeho pohyby. „Jsi vždycky tak chladný?“

„Nižší tělesná teplota. Vadí ti to?“

„Je srpen a my jsme v malé komůrce bez ventilace. Co bys řekl?“ Kreslila špičkami prstů složité vzory podél jeho páteře. „Je skvělé se tě dotýkat. Byl to fantastický zážitek.“

„Fantastický,“ přikývl. „Už musím jít,“ řekl jemně, posadil se a přejel rukou po celé délce jejího těla. „Noci jsou krátké, a jestli chceš, abych ten případ vyřešil za tebe…“

„Děláme to pro dlaky,“ opravila ho a zívla, příliš vláčná, než aby reagovala na jeho přidrzlý komentář. „Jasně, jdi na to, najez se a běž.“ Vyškubla nohu z jeho sevření a dívala se, jak se obléká.

„Kdy si to budeme moci zopakovat?“

„Teď chvíli ne. Krev se musí obnovit.“

„Nemohl sis vzít víc než pár doušků. Co je pro tebe chvilka?“

Nacpal si tričko do kalhot, naklonil se, aby ji políbil, a chvíli zůstal přisátý k jejímu dolnímu rtu. „Máme spoustu času.“

„Ty možná,“ zamumlala si, „ale já budu za nějakých šedesát, nanejvýš sedmdesát let mrtvá a už nechci promarnit ani chvilku.“

 

Policejní komisař Barry Wu přejel parťáka pohledem a přál si vědět, co se sakra děje. Ať už Colina v uplynulých několika týdnech trápilo, zarývalo se mu pod kůži a žralo cokoliv, bylo to pryč – což bylo samo o sobě skvělé, deprimovaný vlkodlak nebyl právě nejpříjemnějším společníkem v hlídkovém voze – ale Colin mu pořád nechtěl říct, o co šlo, a to se Barrymu nelíbilo. Jestli měl Colin potíže, měl by to vědět jako první. Byli přece parťáci, prokristapána. „Takže.“ Když projeli křižovatkou, přehlédl Fellnerovu třídu. Zdálo se, že je tam klid. „Teď už je všechno v pořádku?“

Colin si povzdechl. „Už jsem ti na začátku směny říkal, že na tom pracujeme. Povím ti to hned, jakmile budu mít od Stuarta svolení.“

Jak se ukázalo, Stuart nebyl dopoledne vůbec k nalezení, ale Colin byl pevně odhodlán vystopovat ho hned, jakmile mu skončí směna, a předložit mu Vickiiny závěry. Teď, když ho loajalita netáhla dvěma opačnými směry, bude s Barrym moci záležitost probrat – a čím dříve, tím lépe.

„Ale týká se to mě?“ zkoušel to dál Barry.

„Ne, už jsem ti řekl, že už ne.“

„Ale týkalo se mě to?“

„Poslyš, mohl bys mi do zítřejšího večera jednoduše důvěřovat? Přísahám, že pak ti budu moci všechno říct.“

„Do zítřejšího večera?“

„Jo.“

Barry zabočil s autem na Ashlandskou třídu. Za horkých letních nocí se kolem arény s oblibou potloukaly gangy děcek a policie to tu radši měla pod dohledem. „Dobrá, ovcomile. Počkám.“

Colinovi zacukalo v koutku úst. „Máš kliku, že řídíš.“

Barry se zazubil. „Kdybych neřídil, nikdy bych to neřekl.“

 

Henry se na okamžik zastavil a hleděl do lesů, jednu ruku volně položenou na horní příčce cedrového plotu. Uprostřed léta to v lesích kypělo životem lovců i lovených. Bylo jich příliš mnoho, než aby dokázal odlišit jedny od druhých. Žádné lidské životy poblíž necítil, ale nemohl si být jistý, jestli je to jejich nepřítomností, nebo tím, že se skrývaly za menšími životy kolem dokola.

Nebyla to chyba, že jsem se nakrmil? uvažoval. Hlad by zbystřil jeho citlivost na přítomnost krve. Ale kdepak, připustil a usmál se při vzpomínce na to, jak se pod ním Vicki pohybovala, koneckonců pochybuji, že jsem měl na vybranou.

V minulosti, když byl u dlaků déle než tři dny a pocítil nutkavou potřebu se nasytit, odjel jednoduše do Londýna, kde si najal prostitutku. Nevadilo mu občas zaplatit – rozloženo do delšího časového období to vyšlo levněji než nakupovat v samoobsluze. Po krátké úvaze se rozhodl, že o tuhle myšlenku se s Vicki raději dělit nebude.

Plot pro něj nepředstavoval takřka žádnou překážku a o chvíli později se už tiše jako stín pohyboval mezi stromy a sledoval stopu, kterou po sobě ráno zanechala Vicki. Cestu mu zkřížilo malé zvířátko a pak, když zachytilo pach velikého dravce, ztuhlo a srdce se mu rozbušilo jako zvon. Sotva prošel kolem, slyšel, jak peláší pryč, a popřál mu hodně štěstí. Byla tu slušná pravděpodobnost, že se nedožije rána. Občas sem chodili i dlaci, nejspíš na lov, ale poslední dobou ne, protože jejich stopy byly už sotva znatelné a i to jen v místech, kde si lesní půda uchovala trochu vlhkosti.

Sklonil se pod větví a sebral z ní zlatohnědý vlas, který se na ní zachytil.

Vicki si v lese příliš dobře nevedla, důkazů, které o tom svědčily, bylo všude kolem plno – na značné části stezky ležela lehká stopa její krve. Pomyslel si, že je na tom stěží něco divného u člověka, který jako ona pochází ze světa skla a oceli. Uložil vlas do bezpečí své kapsy a pokračoval po stopě, nechávaje mysl, aby se během cesty zabývala vzpomínkami na ni.

 

Dnes v noci neměl v úmyslu jít ven, ale nemohl usnout, tak to vzal jako znamení. Usadil se na stromě, zhluboka se nadechl teplého vzduchu prosyceného vůni borovice, setřel si z čela kapku potu a zahleděl se na oblohu. Hvězdy zářily jako stovky tisíc drahokamů a ubývající měsíc se koupal v odražené slávě. Světla bude dost.

Pod a za ním se potulovalo velké zvíře. Možná kráva nebo ovce, která se do chráněné oblasti zatoulala z blízké farmy. Na tom nezáleželo. Teď, když se změnil vítr, se předmětem jeho zájmu staly světlé obdélníky polí za lesem. Určitě přijdou zkontrolovat ovce a on bude připraven.

Opřel si hlaveň pušky o vhodně umístěnou větev, zlehka položil tvář na pažbu a aktivoval noční dalekohled. Jakmile začátkem léta pochopil, co musí udělat, objednal si z katalogu firmy Bushnell nejjednodušší infračervenou optiku. Stála ho víc, než si mohl doopravdy dovolit, ale byly to dobře vynaložené peníze. Nešetřil ani na lithiových bateriích, které vyměňoval před každou výpravou. Muž je jen tak dobrý, jak dobré je jeho vybavení – jeho starý seržant se postaral o to, aby si to každý voják, kterému kdy velel, dobře pamatoval.

Pod vlasově tenkými linkami zaměřovacího kříže začaly být patrné šedé obrysy stromů, tu a tam nesoucí matně rudé tepelné signatury malých zvířat. Aniž by se obtěžoval zapnout emitor, přejel obě pole, avšak nenašel na nich nic než ovce. Ovce byly nevinné. Nemohly nijak ovlivnit, jakých pánů se jim dostalo. Pak se znovu zaměřil na stromy.

Oni příležitostně lovili i v chráněné oblasti. To dobře věděl. Možná si vyjdou na lov i dnes v noci a on je…

Zahlédl mezi stromy červený záblesk a zamračil se. Na svou velikost vypadal příliš matný, a tak neměl tušení, co by to mohlo být. Pomalým, tichým pohybem zapnul emitor a přejel oblast paprskem infračerveného světla. I když by pouhé oko nezaznamenalo rozdíl, v dalekohledu se rozjasnilo, jako by zapnul silný červený reflektor.

Tvor, kterého zahlédl, by měl být…

 

S úsilím se Henry vrátil myšlenkami zpátky do lesa. Přehrávat si v paměti dřívější část noci bylo sice neskonale příjemnější, ale věděl, že už se musí blížit k borovici. Zvedl pohled, aby prozkoumal vrcholky stromů…

…a s trhnutím se zase odvrátil, když mu přes oči přejel paprsek rudého světla.

 

„Krucifix!“ Mark Williams pozvedl třesoucíma se rukama strýcovu brokovnici. Nevěděl, co to je. Ani to vědět nechtěl. Takovéhle věci potkával v nočních můrách, takových, ze kterých se člověk probudí zpocený, šátrá po vypínači a zoufale se snaží zapudit temnotu.

Nevypadalo to jako člověk. Nevypadalo to neškodně.

Stiskl spoušť.

Broky se rozptýlily natolik, že po zásahu napáchaly jen málo vážných škod a posely Henrymu pravý bok a stehno mozaikou dírek. Světlo bylo jen otravné, tohle byl útok.

Henry jednou Vicki varoval, že v jeho rase dřímá bestie mnohem blíže pod povrchem, než je tomu u smrtelníků. Zatímco mu krev pomalu vsakovala do riflí, pustil ji ze řetězu.

O zlomek vteřiny později ho další rána zasáhla do ramene, otočila ho a zvedla ze země. Tvrdě narazil hlavou o strom a napůl v bezvědomí se sesul k zemi.

Skrz bolest, skrz hlasitý tep vlastního života v uších, uslyšel hlasy, mužské hlasy, jeden téměř hysterický, druhý tichý a naléhavý. Věděl, že je důležité, aby poslouchal, aby si pamatoval, ale nějak se nedokázal soustředit. S bolestí se uměl vyrovnat. Nebylo to poprvé, co byl postřelen, a věděl, že už v této chvíli se jeho tělo začalo hojit. Zápolil se šedými vlnami zapomnění a zoufale se snažil udržet při vědomí, ale bylo to jako chtít udržet v dlani písek, který mu stále unikal ze sevřené pěsti.

Hlasy zmizely. Kam, to neměl ponětí.

Pak se po něm natáhla ruka a jemně ho otočila. Známý hlas tiše řekl: „Musíme ho dostat zpátky do domu.“

„Myslím, že nemůže chodit. Běž pro Donalda, je pro tebe moc těžký. Neuneseš ho.“

Stuart. Poznal Stuarta. To mu poskytlo výchozí bod. Než se Nadine vrátila s Donaldem, podařilo se mu posbírat střípky vědomí, držet je pohromadě a budit dojem, že je při smyslech. Měl sice pocit, že má hlavu křehkou jako vaječnou skořápku, ale když ji držel opatrně, velmi opatrně, dokázal světu zabránit, aby mu ujížděl příliš daleko stranou.

Navzdory drsnému transportu měl Henry v hlavě už skoro jasno, ještě než ho dlaci dostali do domu. Z otekliny na zátylku sice stále pomalu vzlínaly šedivé obláčky prázdnoty, ale v zásadě byl zpátky.

Viděl, že na zápraží čeká Vicki a s úzkostí mžourá do tmy. Vypadala křehčí a zranitelnější než kdykoli předtím. Když ho Stuart s Donaldem donesli na dosah k ní, natáhla ruku a lehce ho pohladila po tváři.

Stáhla obočí. „Co se ti kurva stalo?“

 

„Samozřejmě že jsem tě sledoval!“ Mark Williams si znovu přihnul whisky ze sklenice na vodu.

„Tak se trochu dříve vracím z malé partičky pokeru s přáteli a vidím svého starého strýčka, jak se krade uprostřed noci z domu, s sebou si nese…“ Mávl rukou k pušce, která nyní ležela rozložená na kuchyňském stole. „… tohle a vyráží bůhvíproč do lesů…“

„Bůh ví,“ přerušil ho tiše Carl, přejížděje mastným hadříkem po hlavni.

„Fajn. Bůh ví. Ale já ne. A,“ bouchl nyní prázdnou skleničkou o stůl, „po tom, čím jsem právě prošel, si myslím, že si zasloužím malé vysvětlení.“

Carl si synovce chvíli prohlížel a pak si povzdechl. „Sedni si.“

„OK. Sednu si.“ Mark se zprudka posadil na kuchyňskou židli. „A ty mluv. Cos to chtěl k čertu lovit a co mě to tam napadlo?“

Už od doby, kdy mu Pán ukázal, co žije na farmě Heerkensových, a dal mu poznat, co je jeho povinností, měl Carl Biehn obavy, že na to nebude dost silný. Byl už starý, starší než vypadal, a tomuto starci dal Pán strašlivé břemeno. Mark nebyl ten, koho by si vybral, aby mu pomohl nést kříž, ale cesty Boží jsou nevyzpytatelné a zjevně si vyvolil i Marka. Nakonec to možná dávalo smysl, kluk byl jeho jediný žijící příbuzný, a když stiskl dnes v noci kohoutek, prokázal, že má dost sil, aby boj podstoupil. Možná že i jeho hříchy budou smyty v krvi bezbožných, které měl pomoci zničit.

Carl se rozhodl, vytáhl z kapsy u vesty tři připravené náboje a postavil je na stůl. Ve světle stropní lampy zářily jako maličké rakety.

„Krucifix! To je stříbro!“

„Ano.“

Mark přejel prstem po špičce kulky a poněkud hystericky se rozesmál. „Snažíš se mi tu říct, že lovíš vlkodlaky?“

„Ano.“

V následném tichu znělo tikání kuchyňských hodin nepřirozeně hlasitě.

Tomu staříkovi přeskočilo. Už nadobro přišel i o tu trochu rozumu, kterou ještě měl. Vlkodlaci. Je to cvok.

A pak začal Carl mluvit. O tom, jak šel koncem jara pozorovat ptáky a náhodou zahlédl první proměnu. O tom, jak další pozorování už náhodná nebyla. O tom, jak v nich poznal ďábelské stvůry. Uvědomil si, že proto nikdo z té prokleté rodiny nikdy nevkročil do domu Božího. Uvědomil si, že nejde o tvory Boží, ale o stvůry Satanovy, které padlý anděl vyslal, aby na zemi šířily temnotu. Postupně dospěl k poznání, co musí udělat.

Musí být posláni zpět do pekel. A musí tam být posláni v tělech, která nejsou výsměchem obrazu Božímu. Musí se to provést potají pod pláštěm noci, jinak se ho Otec lží bude snažit zastavit.

Ke svému překvapení si Mark uvědomil, že mu věří. Byla to ta sakra nejdivnější historka, jakou kdy slyšel, ale zněla z ní ryzí pravda.

„Vlkodlaci,“ zamumlal si a potřásl hlavou.

„Stvůry zla,“ přikývl strýc.

„A ty je zabíjíš?“ A to je ten chlápek, který si myslí, že je hřích sníst hamburger.

„Posílám je zpět k temnému pánovi. Démoni se vlastně zabít nedají.“

„Ale posíláš je k němu pomocí stříbrných kulek?“

„Stříbro je kov našeho Pána, neboť zaplatilo za život Jeho syna.“

„Ježíši Kriste.“

„Nerouhej se.“

Mark pohlédl na pušku, nyní už vyčištěnou a opět složenou, a pak znovu na strýce. Ten chlap byl šílenec posedlý morálkou, na to se nesmělo zapomínat. Dobře ozbrojený šílenec a po čertech dobrý střelec. „Jo, promiň. Takže, ehm, a co ta věc, kterou jsem viděl v lese?“

„Nevím.“ Carl si propletl prsty a povzdechl si. „Střelil jsem ho, abych tě zachránil.“

Markovi vyrazily na čele krůpěje potu, když si na to vzpomněl, a srdce se mu rozbušilo jako o závod. Na okamžik si myslel, že znovu ztratí kontrolu nad močovým měchýřem. Dnes v noci pohlédl do tváře Smrti a na sevření chladných prstů kolem svého života nikdy nezapomene, ať se bude snažit sebevíc. Kvůli této zkušenosti, osobní a děsivé, pro něj bylo snazší uvěřit i všemu ostatnímu. „Možná,“ nabídl vlastní vysvětlení a těžce polkl, „to byl sám rohatej a přišel se podívat na své sluhy.“

Carl pomalu přikývl. „Snad, ale jestli je to tak, jeho přenechám Pánu.“

Tobě se to lehce řekne. Mark si otřel do kalhot vlhké dlaně. Tobě po krku nešel. „A co ta ženská?“

„Ženská?“

„Jo, ta kočka Nelsonová, jak se tu motala dnes ráno.“

„Nevinný člověk, který se k tomu náhodou připletl. Ji z toho vynecháš.“

Ale Mark si vzpomněl na malou borovou větvičku přichycenou na jejím tričku s nápisem Blue Jays a nebyl si tak jistý.

 

„Puška ráže .30 by ti na tuhle vzdálenost měla ustřelit rameno.“ Vicki zalepila konec gázy a zamračila se na své dílo. „Tvoje klíční kost by v žádném případě neměla být schopná takovou ránu vydržet.“

Henry se usmál, když slyšel ohromený tón jejího hlasu. Bolest se snížila na snesitelnou úroveň a zranění se nakonec ukázalo být mnohem menší, než se obával. Teoreticky by měl být schopen zregenerovat i ztracenou končetinu, ale po ověřování téhle teorie nijak zvlášť netoužil. Zlomená klíční kost a chybějící kus masa z horní části ramene, s tím žít dokázal. „Má rasa má silnější kosti než tvá,“ řekl jí a pokusil si protáhnout paži. Vicki zaťala ruku v pěst a vypadala odhodlaná ji použít, tak toho nechal.

„Silnější?“ ušklíbla se. „Zasraný titan.“

„Ne tak docela. Titan by se nezlomil.“ Sykl, když mu Donald vytáhl ze stehna další brok, a pak se otočil zpátky k Vicki. „Uvědomuješ si, že jsi mnohem víc prostořeká, když máš starosti?“

„O čem to k čertu mluvíš?“

„Během uplynulé hodiny jsi toho naklela víc než za celou dobu, co se známe.“

„Jo?“ zaklapla lékárničku silněji, než bylo nezbytné. „Taky jsem k tomu měla víc důvodů, nezdá se ti? Nechápu, jak se to mohlo stát. Ty přece máš být v noci bezchybný. Na co jsi myslel?“

Neviděl důvod, proč jí lhát. „Na tebe. Na nás. Na to, k čemu došlo předtím.“

Vicki se zúžily zorničky. „No není to typický chlap? Je mu kurva čtyři sta padesát let a stejně pořád myslí koulema.“

„To už je všechno.“ Donald se narovnal a hodil pinzetu do misky s broky. „Pár hodin a budeš jako nový. Pár mělčích děr se už začalo hojit.“

„Docela ti to jde,“ poznamenal Henry a zvedl trochu nohu, aby na ni lépe viděl.

Donald pokrčil rameny. „Před dvaceti, třiceti lety jsem v tom získal hodně praxe. Lidi tenkrát sahali po pušce mnohem rychleji než dnes a srst není zase tak neprůstřelná. Sám jsem měl na zadku hodně podobný vzorek.“ Otočil se způsobem, jaký by žádná lidská páteř neumožnila, a začal si řečenou část těla prohlížet. „Zdá se, že už je pryč.“ Zvedl misku a zamířil ke dveřím. „Kdybys byl jedním z nás, poradil bych ti, aby ses párkrát proměnil a tím zamezil možné infekci. Nebo si to vylízal. Ale takhle…“ Pokrčil rameny a byl pryč.

„Vždyť já se ho na to neptal!“ protestoval Henry, když ho Vicki zpražila pohledem.

„Ještě že tak.“ Lízat si díry po brocích, to mě podrž! Nedokázala udržet přísný výraz. Stal se z něj široký úsměv, který se po chvíli změnil v zamračení, když ji něco napadlo. „Budeš se potřebovat znovu nasytit?“

Zavrtěl hlavou a téměř okamžitě toho zalitoval. „Možná zítra. Dnes ne.“

„Po útoku démona ses potřeboval nasytit okamžitě.“

„Věř mi, po útoku démona jsem na tom byl podstatně hůř.“

Vicki zlehka položila Henrymu ruku na ploché břicho, přesně v místech, kde mu pod pupkem začínala linie rudozlatých chloupků. Bylo to majetnické gesto bez výrazného sexuálního podtextu. „Budeš se moci nasytit zítra?“

Přikryl jí ruku zdravou. „Něco vymyslíme.“

Přikývla, ne sice uspokojená, ale aspoň ochotná počkat. Touha, kterou cítila, ji zahanbovala a jen úpěnlivě doufala, že jsou za ni zodpovědné Henryho vampýrské vibrace. Hyperaktivní hormony byla poslední věc, kterou teď potřebovala. „Víš, udivuje mě, jak jsi vůbec dokázal ta čtyři století přežít. Nejdřív démon, teď tohle, a to vše během pěti krátkých měsíců.“

„Možná tomu nebudeš věřit, ale než jsem tě potkal, vedl jsem usedlý, nudný život autora romantické literatury.“

Povytáhla obočí a brýle jí sklouzly až ke špičce nosu.

„No tak dobře,“ přiznal, „noční život byl trochu lepší, ale věci tohoto druhu se mi nikdy nestávaly.“

„Nikdy?“

Zavzpomínal a zazubil se, i když tenkrát mu do smíchu zdaleka nebylo. Za tu katastrofu byla také zodpovědná žena – budiž, přesněji jeho zájem o ni. „No, skoro nikdy…“

 

Měl pocit, že má koleno dvakrát větší než normálně a sotva unese jeho váhu. Šťastná rána železným kladivem toho kováře ho do něj zasáhla z boku.

Člověk by se už nikdy nepostavil. Henry Fitzroy, upír, se zvedl a dal se na útěk, ale zranění a bolest mu umožňovaly jen lidské tempo.

Slyšel psy. Byli blízko.

Měl past vycítit. Slyšet, cítit nebo vidět muže ukryté v temných koutech místnosti. Ale byl tak nedočkavý se nasytit, ztratit se v náručí maličké Mily, že neměl nejmenší podezření. Vůbec netušil, že tahle maličká Mila se svým sladkým úsměvem, měkkými stehny a horkou krví se vyzpovídala z hříchu knězi a ten zburcoval vesnici.

Přítomnost upíra převážila nad zpovědním tajemstvím.

Psi ho doháněli. Za nimi následovaly pochodně a kůly a definitivní smrt.

Kdyby nevkládali tolik důvěry v kříž, byli by ho dostali. Jediný kovář byl natolik duchapřítomný, aby máchl kladivem v okamžiku, kdy prorazil jejich obklíčení a rozběhl se ke dveřím.

Noha pod ním povolila a do těla mu vystřelil bílý oheň. Ohlušen hučením vlastní krve se zoufale chytil stromu a snažil se udržet rovnováhu. Už nemohl dál. Nemohl se ani zastavit.

To bolí. Ach Bože, to bolí.

Psi byli blíž.

Přece nemohl takhle zemřít, zemřít po necelých sto letech, uštvaný jako noční zvíře. Žebra se mu těsněji sevřela kolem bušícího srdce, jako by na nich cítil smrtící dotek kůlu.

Psi už byli skoro u něj. Noc se zúžila na jejich štěkot a bolest.

Vůbec útes neviděl.

Skaliska na břehu minul jen o vlásek a pak se svět převrátil vzhůru nohama a on se skoro utopil, než se mu konečně podařilo vyhrabat zpátky na hladinu. Neschopen překonat proud, nechal se jím unášet. Naštěstí bylo jaro a řeka byla hluboká – většina jejích zubů byla bezpečně ponořená pod jedním, dvěma metry vody. Většina. Všechny ne.

Těsně před úsvitem se Henry vydrápal na břeh a vklínil omlácené tělo co nejhlouběji do úzké skalní průrvy. Bylo tam vlhko a zima, ale slunce tak daleko nedosáhlo a tak byl prozatím v bezpečí.

Nikdy předtím to pro něj neznamenalo víc.

 

„Ne, pane. Pan Fitzroy nikdy potíže nedělá.“ Greg se narovnal v ramenou a pohlédl policejnímu důstojníkovi do očí. „Je to dobrý nájemník.“

„Žádné divoké večírky?“ otázal se Celluci. „Stížnosti od sousedů?“

„Ne, pane. Ani v nejmenším. Pan Fitzroy je velmi tichý džentlmen.“

„To vůbec nikdy nemívá návštěvy?“

„Návštěvy mívá, pane.“ Starému vrátnému zrudly uši. „Je tady jedna mladá dáma…“

„Vysoká, krátké blond vlasy, brýle? Kolem třiceti?“

Grega ten tón trochu zarazil. „Ano, pane.“

„O ní víme. Pokračujte.“

„No, pak je tu takový kluk, necelých dvacet. Je trochu odrbaný, vypadá jako chuligán. U pana Fitzroye bych nikoho podobného nečekal.“

Pro Celluciho přítomnost kluka zase tak překvapivá nebyla. Jen přidala další kousek skládačky a posunula ho o krok blíže k vyřešení. „To je všechno?“

„Co se týče návštěv, ano, pane, ale…“

Celluci vycítil zaváhání. „Ale co?“

„No, já jen, že pana Fitzroye nikdy nezahlédnete během dne. A když se ho zeptáte na minulost…“

Ano, pár otázek ohledně jeho minulosti bych měl. Popravdě se ukázalo, že se kolem Fitzroye rojilo mnohem více otázek než odpovědí. To se Cellucimu nikdy na nikom nelíbilo, a teď se mu to líbilo ještě míň, protože začínal vidět, čím by se prázdná místa dala vyplnit.

Jestli si Henry Fitzroy myslel, že dokáže skrýt to, čím je, čekalo ho ošklivé překvapení.

 

Starý pán usnul, Mark ho slyšel za stěnou oddělující jejich ložnice chrápat.

„Spánek spravedlivých,“ zamumlal, dal si ruce pod hlavu a hleděl na strop na skvrnu od vody. I když souhlasil, že strýčkovi v jeho svaté válce pomůže – a to šlo o jednoho starého pána, jenž očividně neměl všech pět pohromadě – nebylo vlastně jasně řečeno, co to bude obnášet. Pokud šlo o něj, byla otázka, jestli vlkodlaci jsou nebo nejsou ďábelskými stvůrami, ryze akademická. Mnohem důležitější bylo, že žili zjevně mimo zákon.

Byl podnikatel, musel přece existovat způsob, jak z toho vytřískat zisk.

Kdyby se mu jednoho z nich podařilo chytit, věděl o několika lidech, kteří by si takovou kuriozitu velice rádi pořídili. Bohužel měl nápad háček. Ten tvor se mohl jednoduše odmítnout proměnit – podle všeho měli proces plně pod kontrolou – čímž by šla veškerá jeho důvěryhodnost k čertu. A v obchodních záležitostech byla důvěryhodnost vším.

„No dobře, když mi nepřinesou prachy jako živí…“

Usmál se.

Vlkodlaci.

Vlci.

Mrtví vlci znamenají kožešinu. Nechte jim hlavu a budou z nich parádní předložky.

Za něco tak unikátního a neobvyklého lidé vždycky rádi zaplatí.