Stopy krve: kapitola 9

Devět

„Viděl někdo dnes ráno Daniela?“

Jennifer zvedla oči od bodláku, který se snažila vymotat ze sestřiny srsti. „Asi před hodinou si to rázoval po cestě. Říkal, že jde čekat na pošťáka.“

„Ale vždyť je neděle.“ Nadine obrátila oči v sloup. „Já se z toho dítěte pominu. Nemá ponětí, co je za den. Petře, můžeš pro něj zajít?“ Tón jejího hlasu zapadal někam mezi rozkaz a žádost.

Vicki si uvědomila, že víceméně stejný tón používá každý dobrý seržant. Možná by se dlaci dokázali integrovat snáz, než si myslela.

Petr si stáhl tričko a hodil ho po Róze. „Myslíš, že bys mohla najít klíče od auta, než se vrátím?“

„Někde tady jsou,“ zamumlala a prohrabala se další hromadou papírů. „Vím to. Cítím je.“

„Nedělej si s tím starosti,“ poradila jí Vicki a zachránila povážlivě nakloněný špos Ontarijského farmáře před sesutím na zem. „Jestli je nenajdeme, než se Petr vrátí, vezmeme si Henryho auto.“

„Vezmeme si BMW?“ Petr skopl tenisky. „Ty víš, kde má Henry klíče?“

Vicki se zazubila. „Jasně, dal mi je pro případ, že bychom ho potřebovali přeparkovat.“

„Tak dobře!“ Hodil sestře na hlavu šortky. „A moc mě neočumuj,“ řekl jí a proměnil se, načež vyrazil ze dveří a plnou rychlostí uháněl po cestě.

 

Mark měl v úmyslu kolem farmy jen projet a podívat se, jestli náhodou nezahlédne některého z údajných vlkodlaků a nebude si moci prohlédnout jeho srst, ale když uviděl u poštovní schránky sedět to zvíře, zdálo se mu to jako dar z nebes.

„Však mě strejda ujišťoval, že Bůh je na naší straně.“

Zastavil.

Nevypadalo jako vlk, ale pes to taky úplně nebyl. Velikostí připomínalo malého vlčáka. Jen tam sedělo a dívalo se na něj s hlavou nakloněnou na stranu a trochu zrychleně ve vedru oddychovalo. Jeho čistě černý kožich rozhodně vypadal jako vlčí srst a vyznačoval se týmiž dlouhými hebkými chlupy, do kterých ženy tak rády noří prsty.

Natáhl ruku z otevřeného okna a luskl prsty. „No pojď, pejsku. Pojď ke mně…“

Tvor se postavil, protáhl se a zívl, ukazuje bílé zuby, ostře kontrastující s černým čenichem.

Proč si jen s sebou nevzal sušenku, kus vepřového nebo tak něco? „Pojď ke mně.“ Škoda, že je černý, za exotičtější barvu by se dala usmlouvat lepší cena.

A pak viděl, jak se k nim po cestě žene rudá šmouha. Když dorazila až ke schránce, uvědomil si, že černý zatím dosáhl sotva poloviční velikosti. Červený tvor byl obrovský a měl nejkrásnější srst, jakou Mark kdy viděl. Její dlouhé husté chlupy přecházely ve slunečních paprscích od tmavě červenohnědé skoro k rudozlaté. Kdykoli se pohnul, přeběhly mu po celé délce těla další světelné odlesky. Jak čenich, tak uši měl ostře špičaté a oči mu lemoval pruh tmavší srsti a propůjčoval jeho tváři lidský výraz.

Znal lidi, kteří byli za takou srst ochotni vysolit pořádný balík.

Zvíře si ho chvíli se vztyčenou hlavou prohlíželo a nevšímalo si pokusů menšího, které se ho snažilo povalit. V jeho pohledu bylo cosi, co Marka silně zneklidňovalo, a všechny původní pochybnosti, jestli jsou ti tvorové něčím víc, než se zdají, se pod upřeným pohledem rychle rozplynuly. Pak se velký otočil a oba tvorové zamířili po cestě zpět.

„Ó ano,“ zamumlal a díval se, jak běží pryč. „Našel jsem poklad.“ A nejlepší na tom bylo, že pokud se něco zvrtne tentokrát, odskáče si to jeho šílený strýček Carl se svým velkorážním posláním od Pánaboha.

 

První bod programu, zajet do Londýna a udělat malý průzkum.

Netrvalo dlouho a Vicki objevila největší atrakci, kterou Henryho BMW skýtalo. Umístěný ve spodní části palubní desky a diskrétně skrytý před pohledy zvědavých očí, navíc maskovaný matně černým povrchem pokrývajícím vše včetně tlačítek a digitálního displeje, se nacházel prvotřídní CD přehrávač. Byla více než ochotná obdivovat kvalitu zvuku, byla dokonce svolná poslouchat Petrovu nadšenou přednášku o basových reproduktorech, výškových reproduktorech a jakési interní stabilizaci kdovíčeho, co ale rozhodně odmítla, bylo poslouchat celou cestu až do Londýna operu, zvláště pak za hlasitého doprovodu obou dlaků.

 

Udělali kompromis a místo toho si zpívali s Conwayem Twittym. Dlaci sice zastávali názor, že rozhlasový hudební pořad Grand Ole Opry představuje mizernou náhražku pořádné opery, ale pořád to bylo lepší než jet úplně bez hudby. Country Vicki nevadilo a aspoň rozuměla jazyku. Róza měla zase příležitost uplatnit nadání pro imitaci hystericky procítěného vybrnkávání.

Projeli východní částí města po Highburské třídě – dálnici 126 – na 401. V okamžiku, kdy se dostali do hustšího provozu, se Róza natáhla a hudbu vypnula. K Vickiinu překvapení Petr, vykloněný na zadním sedadle z okna, neprotestoval.

„Nevidíme stejným způsobem jako vy,“ vysvětlila Róza, zatímco opatrně přejela z pruhu do pruhu a předjela kamion s devíti nápravami. „Takže musíme dávat při řízení daleko větší pozor.“

„Většina lidí by měla dávat při řízení daleko větší pozor,“ zamumlala Vicki. „Petře, přestaň mi kopat zezadu do sedadla.“

„Promiňte.“ Petr si přeskládal nohy. „Vicki, tak jsem si říkal, jak se můžete jít podívat na OPP v neděli? Nebudou mít zavřeno?“

Vicki vyprskla. „Zavřeno? Petře, policie nikdy nezavírá, pracuje čtyřiadvacet hodin denně, sedm dnů v týdnu. Ty bys to měl vědět, brácha je přece policajt.“

„Jo, ale městský.“

„Ontarijská provinční policie je policie jako každá jiná… až na to, že jí nikdo pořád nemění barvu aut.“ Vicki se líbila původní černo-bílá a nikdy se nesmířila s tím, že torontská Metropolitní policie přebarvila auta nejprve na světle žlutou a pak na bílou. „Popravdě,“ pokračovala, „je hodně míst, kde jinou policii ani nemají. Platí nepsané pravidlo, že za horkého nedělního odpoledne uprostřed srpna by se na služebně neměl zdržovat nikdo, kdo tam být nemusí, takže by se mi mohlo podařit získat informaci, kterou potřebuji.“

„Já myslel, že tam prostě vejdete a požádáte je o jména všech, kteří mají zaregistrovanou pušku ráže .30.“ Náhle se před ně prudce zařadil chevy. Róza okamžitě přibrzdila a vytvořila si odstup na tři délky auta. „Magor,“ zamumlala pod nosem.

„To taky hodlám udělat. Ale jelikož oni nemají nejmenší důvod mi něco takového sdělovat, bude hodně záležet na tom, jak je požádám. A koho.“

Petr vyprskl. „Máte v úmyslu dělat ramena na ubohého bažanta, že?“ Vicki si posunula brýle na nose. „Samozřejmě že ne.“ Ve skutečnosti šlo spíše o záležitost nenápadného nadhození bývalé hodnosti a odvolání se na přístup „jsme v tom všichni“, sdílený policisty na celém světě. Pravda, ona už k policii vlastně nepatřila, ale to by na konečný výsledek nemělo mít vliv.

 

Služebna OPP měla výhled na silnici číslo 401 z jižní strany Exidorské ulice a její budova z červených cihel se krčila za hotelem Ramada. Vicki řekla dvojčatům, aby počkala u auta.

Kdyby stále pracovala u policie, zabralo by to. Bohužel skutečnost, že policistkou bývala, nestačila. Možná by to zabralo i tak, kdyby se nepokusila „dělat na ubohého bažanta ramena“, ale velice horlivá mladá žena, se kterou mluvila, dobře věděla, že na tuto informaci nemá Vicki žádné právo, ať už na nějakém případu dělá, nebo ne, postavila si hlavu a odmítla ji vydat.

Situace by se mohla vyvíjet lépe, kdyby Vicki neujely nervy.

Když opouštěla budovu, směřovala už větší část hněvu proti sobě samé. Rty měla semknuté do tenké bílé linky a nosní dírky se jí s každým nadechnutím rozšiřovaly. Šla na problém špatně a dobře si to uvědomovala.

Nejsem policajt. Nemůžu očekávat, že se mnou budou jednat, jako bych byla. Čím dříve to mé paličaté hlavě dojde, tím líp. V Torontu bylo snadné tuto litanii zapomenout, tam ji všichni znali a ona se stále těšila mnohým starým privilegiím, ale právě se jí dostalo názorné ukázky toho, co se stane ve chvíli, až tam lidi, s nimiž u Metropolitní policie sloužila, nebudou. Svírala a rozevírala prsty, jako by hledala hrdlo, kolem kterého by je mohla sevřít.

Vyrazila k autu stojícímu v hrdé osamělosti na okraji parkoviště. S každým krokem cítila, jak od chodníku stoupají vlny horka, které však nebyly ničím ve srovnání se žárem, jenž sálal z ní. Kde ta dvojčata k čertu jsou? Napůl doufala, že udělala něco hloupého, aby si na nich mohla zchladit žáhu. Když už byla skoro u auta, uviděla je, jak kráčí napříč parkovištěm od hotelu Ramada a nesou láhve s vodou.

Když se setkali, věnovali jí oba dlaci jediný pohled a sklopili oči.

„Nevyšlo to, že?“ otázala se nesměle Róza, hledící skrze řasy. Pod vlasy bylo vidět, že má uši natočené dopředu.

„Ne. Nevyšlo.“

„Jen jsme zašli pro trochu vody,“ podbízel se Petr, zaujímaje stejné postavení jako jeho sestra. Pozvedl druhou z plastových láhví, které nesl. „Vám jsme, ehm, taky jednu přinesli.“

Vicki přejela pohledem z láhve ke dvojčatům a pak zase k láhvi. Nakonec se ušklíbla a vzala si ji. „Díky.“ Byla studená, a to pomohlo. „A dejte si pohov. Já vás nepokoušu.“ A v tu chvíli jí došlo, že si mysleli, že by mohla.

Což bylo tak absurdní, že se musela smát.

Oba páry uší se zase vztyčily a dvojčatům se zjevně ulevilo. Kdyby se nacházela v srstnaté podobě, pravděpodobně by začala poskakovat, ale jelikož v ní nebyla, jen se zakřenila a napila se vody.

Dominantní a submisivní chování, pomyslela si Vicki a vyprázdnila láhev. Trochu jí to dělalo starosti. Jestli byli všichni dlaci s výjimkou dominantního páru naučeni reagovat na hněv či agresi submisivním chováním, mohlo by to v okolním světě způsobit nemalé problémy.

Když Róza obešla auto ke dveřím řidiče, začali na ni dva svalnatí mladíci poflakující se kolem hotelu Ramada pokřikovat oplzlé návrhy. Róza jen zívla, otočila se k nim zády a nasedla do auta.

Na druhou stranu, pomyslela si Vicki, se možná není čeho bát. Hodila prázdnou láhev na zadní sedadlo k Petrovi. „Pojďme se zatím někam najíst, než přijdu s dalším skvělým nápadem.“

 

Na rozdíl od mnoha jiných měst se Londýnu podařilo vyrůst z malého městečka sloužícího potřebám okolních farmářských komunit do slušně velkého města, aniž by přitom ztratil důstojnost. To, co Vicki cestou do centra města viděla, se jí zamlouvalo. Při plánování městského rozvoje byla zachována spousta parků, od několikaakrových pozemků až po maličká hřiště zastrčená v nejneočekávanějších zákoutích. Při rozvoji byly ušetřeny mnohé vzrostlé stromy, a kde to nebylo možné, vysadily se nové. Po větší část cesty je provázel zpěv cikád a celé město vyhlíželo, jako by se tiše a poklidně vyhřívalo na sluníčku.

Vicki, která dávala přednost městům poněkud drsnějšího rázu, měla podezření, že by ji za necelých čtyřiadvacet hodin unudilo k slzám. Ačkoli odmítala přijmout za svůj obecně sdílený postoj všech Toronťanů o tom, že se jejich město nachází ve středu vesmíru, nedokázala si představit, že by měla žít nebo pracovat kdekoli jinde.

 

„Jmenuje se to tam Bobův steakový ráj,“ řekl Petr, zatímco Róza zabočila na malé a skoro prázdné parkoviště. „Vlastně je na Clarencově ulici, ale kdybychom chtěli nechat auto tam, museli bychom parkovat podélně.“

„Což nám moc nejde,“ dodala Róza a s úlevným povzdechnutím vypnula motor.

Vicki by se naprosto spokojila s rychlým občerstvením – v současné chvíli trvala pouze na tom, aby tam měli klimatizaci – ale dvojčata vehementně prosazovala restauraci, kde „nemají tak mrtvé maso“.

O ulici dále východně od parkoviště se Róza náhle zastavila u malého obchůdku na rohu a vykřikla: „Baseballové samolepky!“

Petr přikývl. „To mu zvedne náladu.“

„To má být tajný kód,“ obrátila se Vicki na nikoho konkrétního, „nebo se mohou přidat i ostatní?“

„Daniel sbírá samolepky baseballových hráčů,“ přeložila jí to Róza. Svraštila obočí. „Nikdo si není úplně jistý proč vlastně, ale je to tak. Když mu přivezeme pár balíčků, vynahradíme mu tím, že nemohl jet s námi.“

„Vy dva běžte napřed.“ Vicki šmátrala v kabelce po klíčích od auta. „Já mám takové to nutkání jít zkontrolovat dveře od auta.“

„Já ty svoje zamkl,“ řekl jí Petr, pak se na chvíli zarazil a dodal, „aspoň myslím.“

„Přesně,“ zabručela Vicki. „A hrozně nerada bych Henrymu říkala, jak jsme si půjčili jeho BMW a ztratili polovinu dílů.“

Róza mávla rukou na prázdnou ulici. „Ale vždyť tu nikdo není.“

„Jsem od přírody podezřívavá. Běžte pro samolepky. Sejdeme se tady.“

 

K čemu je celá nová legislativa ohledně nedělní otevírací doby, říkal si Mark Williams na zpáteční cestě do uličky, kde nechal džíp, když tam, kam potřebuji jít, mají pořád zavřeno? Ve skutečně civilizované zemi by se nesnažili omezovat chlapskou svobodu, a… a hele!

Rychle se schoval za veliký starý javor a s rukou zlehka položenou na jeho kmeni opatrně vykoukl, aby se znovu podíval. Opravdu to byla paní „žádné křestní jméno“ Nelsonová. Měl pocit, že ten styl chůze už někde viděl. Jen málo žen si to rázovalo tak agresivním způsobem. Vlastně…

Zamračil se a díval se, jak kontroluje dveře od auta, a uvažoval, co mu na jejím držení těla připadá tak povědomé.

Jezdí v BMW, hm. Takže chudá nebude.

Když se otočila od auta, znovu se schoval. Nechtěl, aby ho viděla. Spousta z jeho nejvýnosnějších podniků začala tak, že se jen díval a držel jazyk za zuby. Když měl pocit, že uběhlo dost času, podíval se znovu.

Kristepane. Ona je policajt.

Ti, kteří nelitovali námahy a vštípili si do paměti určité jemné znaky, se v krátké době stali ve hře „najdi poldu“ hotovými mistry. Mark Williams si tu práci dal už dávno. Kdo je připraven, není překvapen, a nebylo to poprvé, co se mu připravenost vyplatila.

Ale otázkou je, co má společného s vlkodlaky. Možná že starý strejda není zase tak chytrý, jak si myslí. Jestli se s tou rodinou přátelí a je polda…

Když zmizela v postranní uličce na protější straně parkoviště, vyšel zpoza stromu. Nevěděl, jestli má u sebe bouchačku, ale v obrovité kabelce by mohla mít klidně i dělo a nikdo by nic nepoznal. Zatímco se nedbalým krokem loudal přes ulici, horečně přemýšlel. Kdyby se jí podařilo dokázat, že jeho starý strejda střílí sousedům psy, nemusela by se o žádných vlkodlacích vůbec zmiňovat. To strýc Carl by se zmínil. A strýc Carl by putoval do cvokhausu. A jeho šance na pěkný balík by byla ta tam.

Po něčem šla. Borové jehličky, které měla včera na tričku, dokazovaly, že našla strom, a on byl ochoten se vsadit, že malé divadýlko o zbloudilé slečně, které sehrála ve strýcově továrně na kytky, nebylo ničím jiným než záminkou, jak se dostat blíž.

Položil ruku na sluncem rozpálený kov jejího BMW.

Tuhle šanci pustit nehodlám.

 

Neocení to. Řekne, že se jí do toho motá, že se o sebe dokáže postarat sama, že se nemá chovat jako namyšlený parchant. Mike Celluci odložil elektrický holicí strojek a prohlížel si svůj odraz v zrcadle v koupelně.

Už se rozhodl. Pojede do Londýna. A Vicki Nelsonová si námitky může strčit za klobouk.

Neměl ponětí, do čeho ji Henry Fitzroy zapletl, a popravdě ho to ani nijak zvlášť nezajímalo. Městečko Londýn v Ontariu pravděpodobně nedisponovalo ničím, co by Vicki nezvládla – pokud věděl, jaderné zbraně nemělo. Ovšem Fitzroy sám, to byla jiná.

Když si Celluci přetáhl přes hlavu čistou golfovou košili, znovu si prošel všechno, co o spisovateli historické romantické literatury zjistil. Romantická literatura, panebože. Copak je to práce pro chlapa? Pokuty za špatné parkování platil včas, proti pokutě za překročení rychlosti, kterou dostal minulý rok, se neodvolal a v rejstříku neměl žádnou kriminální činnost. Jeho knížky se dobře prodávaly, peníze měl uloženy u Canada Trust, daně platil a charitativní příspěvky podle všeho posílal Červenému kříži.

Moc lidí ho neznalo a noční vrátný v jeho domě si ho jednak vážil, a jednak se ho bál.

To všechno bylo zatím v pořádku, ale spousta papírových záznamů, které moderního člověka provázejí od narození, v životě pana Fitzroye chyběla. Nešlo o důležité věci, to musel Celluci uznat, zatímco si zastrkával spodní okraj košile do kalhot, ale těch malých věcí bylo tolik, že to v něm vzbudilo podezření. Hlouběji už pátrat nemohl, ne, aniž by jeho pramálo etické vyšetřování vyplulo na povrch, ale mohl Vicki předložit jeho výsledky. Bývala policistkou. Bude vědět, co díry ve Fitzroyově minulosti znamenají.

Organizovaný zločin. V Kanadě se s ním policie příliš často nesetkávala, ale vzorec souhlasil.

Celluci se zazubil. Vicki bude požadovat okamžité vysvětlení. Doufal, že bude u toho, až se z toho bude Fitzroy pokoušet vykroutit.

2:15. Rodinné povinnosti ho zdrží ve Scarborough přinejmenším do pěti a i pak budou sestry remcat. Pokrčil rameny. Dvě hodiny strávené pojídáním spálených hamburgerů, obklopený hordou vřeštících neteří a synovců, posloucháním švagrů, jak debatují o rostoucí kriminalitě a kritizují policii… Úžasný způsob, jak strávit nedělní odpoledne.

 

„Dobře, takže pokud se slovo puška v názvu Klub pušky a prutu vztahuje ke střelnici a podobným věcem,“ Petr, kterému se konečně podařilo přesvědčit sestru, že by měl taky dostat možnost si zařídit, opatrně vyjel z parkoviště, „co znamená prut?“

„Nemám nejmenší tušení,“ přiznala Vicki a uhladila si na koleně papír s plánkem. Kapesníček, na němž byl načrtnutý, měl sice na sobě pár mastných skvrn, ale jinak byla mapka poměrně dobře čitelná. „Možná učí muškaření nebo něco takového.“

„Muškaření?“ zopakovala Róza.

„To by chtělo fakt dost malé laso,“ dodal Petr a zahnul na sever.

Příštích pár bloků strávila Vicki popisováním všeho, co věděla o vázání kousků pírek na háčky. Jako vysvětlení to za moc nestálo. A když se jí ptali, ukázalo se, že nemá ponětí ani o tom, proč jsou teoreticky dospělí lidé ochotní stát po stehna v ledové řece a nechat se ožírat od komárů, aby mohli – v případě, že se na ně usměje štěstí – sníst něco, co ani po uvaření moc nevypadá jako jídlo a zírá na ně z talíře způsobem, jakým to dokáže jen ryba. Musela ovšem uznat, že lidé jsou různí.

Přestože Petr řídil stejným puntičkářským způsobem jako Róza, nechal se snadněji rozptýlit – jakákoliv lesklá nebo pohybující se věc dokázala odvést jeho pozornost od silnice.

Takže dlaci opět zapadají do statistických norem, pomyslela si Vicki, šilhajíc do světla skrz čelní sklo, a je jasně vidět, proč mají pubertální holky míň nehod než pubertální kluci. „Červená, Petře.“

„Já ji vidím.“

Vicki chvíli trvalo, než si uvědomila, že nezpomalují. „Petře…“

Oči měl vytřeštěné a cenil tesáky. Pravou nohou zoufale dupal po podlaze. „Nebrzdí to.“

„Do prdele!“

A pak vjeli do křižovatky.

Vicki uslyšela skřípění brzd. Svět se zpomalil. Otočila se, uviděla dodávku, byla tak blízko, že mohla přečíst poznávací značku, a věděla, že je před srážkou nezachrání ani samo peklo. Zaječela na Petra, ať dupne na plyn, a auto skočilo vpřed. Okno vyplnila maska chladiče dodávky a pak se s takřka precizní přesností začala tlačit skrz zadní dveře. Ve vzduchu se roztančily střepy rozbitého skla, tříštící sluneční světlo do tisíců ostrých, duhově se třpytících střípků.

Svět se vrátil do normální rychlosti, obě auta se za skřípání mačkaného kovu a brzdících pneumatik točila jedno kolem druhého přes celou křižovatku, dokud BMW nenarazilo do sloupu osvětlení a dodávka se neuvolnila.

Vicki se narovnala. To, že si kryla obličej, jí udrželo brýle tam, kam patřily. S výrazem vděčnosti si je posunula na nose, pak se natáhla a vypnula zapalování. Během prvního náhlého okamžiku ticha bylo jediným zvukem, který slyšela, její vlastní srdce, jehož tlukot jí ale duněl v uších jako bicí souprava. Pak začaly z dálky přicházet další zvuky, pomalu, jako by dříve byly ztlumené a teď je někdo postupně zesiloval, hlasy, klaksony a za nimi sirény. Všechny je ignorovala.

Petr měl hlavu na volantu, podloženou složenýma rukama. Vicki si odepnula bezpečnostní pás a lehce mu stiskla rameno.

„Petře?“

Ze spodní části obličeje mu kapala krev, ale ta, pokud to mohla říct, pocházela z nosu.

„Brzdy,“ vypravil ze sebe bolestně. „Nefungovaly.“

„Já vím.“ Trochu zesílila stisk. Začínal se třást, a třebaže na to měl nárok, třebaže na to měli nárok všichni, teď nebyla vhodná chvíle poddat se hysterii. „Jsi v pořádku?“

Zamrkal, přejel pohledem po celé délce těla a pak zpátky k ní. „Myslím, že jo.“

„Dobře. Odepni si pás a zjisti, jestli můžeš otevřít dveře.“ Její hlas byl slabou ozvěnou tónu, který ráno použila Nadine, ale Petr na něj zareagoval bez otázek. Vicki v duchu vzdala dík za naučené chování, zvedla se na kolena a nahnula se dozadu přes sedadlo, aby zkontrolovala Rózu.

Zadní dveře se sice prohnuly, ale v zásadě náraz vydržely. Jejich vnitřní kryt a pokroucené části zavíracího mechanismu byly rozesety po třech čtvrtinách plochy sedadla, které bylo nyní prohnuto v podivném úhlu vzhůru. Zadní okno vyletělo ven. Boční okno dovnitř. Většina skla se roztříštila na miliony maličkých kousků, ale tu a tam byly vidět rozměrné střepy zabodnuté do čalounění.

Jedna trojhranná čepel, asi dvacet centimetrů dlouhá, trčela zaražená hluboko do krytu dveří těsně nad Rózou, schoulenou do pozice nenarozeného plodu. V jejích světlých vlasech se jako padlý sníh třpytilo sklo a ruce i nohy měla pokryté spoustou povrchových řezných ran.

Vicki se natáhla a vytrhla skleněnou dýku ven. BMW model 1976 nemělo bezpečnostní skla s plastovou úpravou.

„Rózo?“

Pomalu se narovnala. „Už je po všem?“

„Je po všem.“

„Jsem naživu?“

„Jsi naživu.“ Ačkoli by nebyla, kdyby seděla na druhé straně auta.

„Petr…“

„Je v pořádku.“

„Chci výt.“

„Později,“ slíbila Vicki. „Teď odemkni dveře, aby je Petr mohl otevřít.“

Zatímco Petr pomáhal vzadu sestře, přelezla Vicki přes řadicí páku a vyklopýtala ze dveří. Za sebou táhla kabelku, a jakmile se dostala ven a hodila si ji přes rameno, ucítila, jak jí její dobře známá váha dodává v panujícím zmatku jistotu. Kolem se shromáždil malý dav a zastavovala další auta. Jedno z nich, jak si s potěšením uvědomila, patřilo londýnské policii a podle zvuku sirén bylo jasné, že se blíží další.

Když viděla, že se dvojčata utěšují navzájem a jsou v podstatě nezraněná, obešla Vicki auto, aby zkontrolovala řidiče dodávky. Po tváři se mu řinula krev z řezné rány nad levým okem a na pravé straně krku měl výraznou spáleninu od zaříznutého bezpečnostního pásu.

„Kristepane, ženská,“ zasténal, když se zastavila vedle něj. „Koukejte na můj vůz.“ I když masivní nárazník větší část energie absorboval, zarazilo to masku hluboko do chladiče. „Vždyť jsem na tom neměl najeto ani padesát kiláků. To si mě žena pěkně podá.“ Sáhl dolů a jemně se dotkl jediného celého světlometu. „Quartz-halogen. Devětasedmdesát doláčů za jeden.“

„Jsou tady všichni v pořádku?“

Vicki věděla, co uvidí, ještě než se otočila. Sama používala přesně tentýž tón až příliš často. Důstojník londýnské policie byl starší muž, šedovlasý, s předpisovým knírem a předpisově neutrálním výrazem v obličeji. Jeho mladší parťák byl u dvojčat a dva uniformovaní z druhého vozu se zatím starali o řízení dopravy a dohlížení na dav. Slyšel, jak Petr začíná blábolit něco o nefunkčních brzdách, a rozhodla se nechat ho teď být. Trocha hysterie jen pomůže policii přesvědčit o tom, že mluví pravdu. Příliš klidní lidé byli často vnímáni, jako by měli co skrývat.

„Pokud můžu soudit,“ řekla, „jsme všichni v pořádku.“

Povytáhl obočí. „A vy jste?“

„Promiňte. Vicki Nelsonová. Pracovala jsem jako detektiv u torontské Metropolitní policie, než mě zradily oči.“ Už to dokonce mohla říct, aniž by to zabolelo. Možná byla v šoku. „Já jela v tom BMW.“ Vytáhla doklady a podala mu je.

„To vy jste řídila?“

„Ne. Řídil Petr.“

„Je to vaše auto?“

„Ne, patří příteli. Na dnešek nám ho půjčil. Když se Petr snažil zastavit na semaforu, vypověděly nám brzdy. Nemohli jsme zastavit.“ Mávla rukou na dodávku. „Neměl šanci se nám vyhnout.“

„Vletěli přímo přede mě,“ potvrdil řidič dodávky a setřel si krev ze tváře. „Neměl jsem najeto ani padesát kiláků. Budu muset nechat přetřít celý předek.“ Zhluboka si povzdechl, až se mu vzedmulo břicho. „Žena si mě podá.“

„Předtím fungovaly?“

„O kus dál jsme zastavili bez sebemenších…“ Svět ujel trochu do strany. „…potíží.“

„Myslím, že byste si měla raději sednout.“ Důstojník ji přidržel rukou za loket.

„Jsem v pořádku,“ protestovala Vicki.

Lehce se pousmál. „Máte na spánku fialovou bouli jako husí vejce. Dovolil bych si tvrdit, že tak úplně v pořádku nejste.“

Zlehka se dotkla spánku a zpod prstů jí do hlavy vystřelily bílé hvězdičky. A najednou to bolelo. Hodně. Bolelo ji celé tělo. A vůbec si nepamatovala, kdy a jak k tomu došlo. „Na tohle už začínám být moc stará,“ zamumlala a nechala důstojníka, aby ji odvedl ke kraji silnice.

„Mně to vykládejte.“ Jemně ji posadil na obrubník. „Jen se tady na chvíli posaďte. Řekneme lidem ze sanitky, aby vás prohlédli.“

Všechno se zdálo být o deset centimetrů posunuté oproti tomu, kde to mělo být. „Myslím,“ řekla pomalu, „že to možná nebude špatný nápad. Papíry od auta, pojištění a všechno ostatní je v přihrádce v palubní desce.“

Přikývl a zamířil k autu. Vicki přestala na chvíli sledovat, co se kolem ní děje.

Když saniťáci navrhli, aby jela do nemocnice, ani se moc nebránila, jen vytáhla z útrob kabelky telefonní číslo na doktora Dixona, požádala je, aby mu okamžitě zavolali, a trvala na tom, že Róza a Petr pojedou s ní. Policisté, kteří si brzy všimli příbuzenské podoby obou dvojčat s jedním z jejich kolegů, zamítli protesty zdravotníků a pomohli všem třem nastoupit do sanitky.

„Z ničeho vás neobviňujeme,“ řekl starší důstojník a podal jí vizitku řidiče odtahové služby, „ale ty brzdy necháme prověřit u mechanika. Tohle je servis, kam to auto odveze.“

Vicki opatrně přikývla a uložila si vizitku do kabelky.

Když sanitka odjela, prohlédl si řidič odtahovky vrak BMW a zavrtěl hlavou. „Ještě že neseděli v ničem tuzemském.“

 

„Hrome. Hrome!“

Hrom věnoval Mrak ještě jedno důkladné olíznutí a vzhlédl k doktoru Dixonovi. „Běž do kuchyně a dones mi prosím sklenici vody.“ Vicki se chystala zvednout ze židle, ale starý pán ji zarazil pohybem ruky. „Ne, chci, aby šel Hrom. Nech ji pořádně odtéct, ať je studená. Jestli najdeš v mrazáku led, dej ho tam taky.“

Na dřevěné podlaze zaškrábaly drápy a Hrom odešel z místnosti. Bylo je slyšet škrábat ještě v chodbě a pak utichly. Vicki přepokládala, že se proměnil. Mrak, jejíž srst se po Hromově lízání ježila v mokrých štětinách, se krátce otřásla, pak si položila hlavu na přední tlapy a zavřela oči.

Doktor Dixon si povzdechl. „Už se to blíží,“ řekl tiše Vicki, „a dvojče to začíná cítit.“

Vicki se zamračila. „Co se blíží?“

„První hárání. Mám za to, že ho pošlou pryč, jakmile se problém vyřeší. Já jen doufám, že už nebude příliš pozdě.“

„Příliš pozdě?“ zopakovala Vicki a vzpomněla si, jak o prvním hárání Mrak mluvila v sobotu ráno Nadine.

„Obvykle k tomu dochází koncem září nebo začátkem října, aby se v případě otěhotnění dítě či děti narodily začátkem léta a matka tak měla dostatek potravy v prvních měsících těhotenství i po porodu.“ Zasmál se. „Dlaci se sice rodí bez zubů, ale ty jim vyrostou proklatě rychle. Tohle všechno mělo samozřejmě větší význam, dokud žili jen z toho, co si nalovili, ale základní biologická pravidla stále platí. Díkybohu za to, že proměny dítěte jsou během prvních pár let života vázány na proměny matky.“

Vicki položila ruku na starcovu paži. V nemocnici vyloučili, že by utrpěla jakékoli jiné zranění kromě ošklivé boule na hlavě, ale hlava ji bolela a věděla, že jí něco uniká. „Doktore Dixone, o čem to sakra mluvíte?“

„Cože?“ Otočil se, podíval se na ni a zavrtěl hlavou. „Omlouvám se. Jsem už starý a zapomínám, že vy dlaky znáte teprve krátce.“ Jeho hlas získal mentorský tón, pomalý a precizní. „Mrak brzy dosáhne pohlavní dospělosti. Mění se jí pach. Hrom na to reaguje. Nevšimla jste si, jak ji olizoval?“

„Myslela jsem, že ji uklidňuje a čistí rány.“

„To také ano, částečně, ale mně se vůbec nelíbilo, jaký to začíná nabírat směr. To proto jsem ho poslal do kuchyně.“

„Ale vždyť je to její bratr,“ namítla Vicki.

„Právě proto ho rodina pošle pryč. Pro dvojčata to bývá těžké. Během prvního hárání je jednoduše nesmíte nechat spolu, zranil by se ve snaze dostat se k ní. Až bude starší, bude schopen svou reakci ovládat, ale teď je to pro oba poprvé…“ Doktor nechal hlas vyznít do ztracena a zavrtěl hlavou.

Odmlčel se, protože se do místnosti vrátil Petr.

„Vám jsem taky donesl trochu vody,“ řekl a podal Vicki druhou sklenici, kterou nesl.

Poděkovala mu. Potřebovala se napít. Voda bude muset stačit. Pozorně se dívala, když sebou už opět jako Hrom plácl na zem, položil si čenich přes Mračin hřbet a podle všeho okamžitě usnul. Jí to všechno připadalo dokonale nevinné. Hodila pohledem po doktoru Dixonovi. Ten se zneklidněně netvářil, takže tohle z rámce přijatelného chování evidentně nevybočovalo.

Celá poklidná scéna rázně skončila o chvíli později, kdy venku práskly dveře od auta a oba dlaci vyskočili a hnali se za vzrušeného štěkání ke dveřím.

„Jejich otec,“ vysvětlil doktor Dixon. „Zavolal jsem mu, když jsme odcházeli z nemocnice. Předtím nemělo smysl dělat mu starosti a teď vás může odvézt zpátky na farmu.“

„Vědí, že k tomu dojde?“ otázala se Vicki. „Že ho pošlou pryč?“

Doktor Dixon se chvíli tvářil zmateně. „Kdo? Aha. Mrak a Hrom? Róza a Petr?“ Když přikývla, povzdechl si. „Na intelektuální rovině vědí, že se takové věci dějí, ale i když jsou to dlaci, jsou to taky puberťáci a nevěří, že se to stane i jim.“ Zavrtěl hlavou. „Puberťáci. Já už bych tím nechtěl procházet ani za nic.“

Vicki se natáhla a přiťukla si s ním. „Amen,“ řekla. „Amen.“

 

Mike Celluci zamračeně přehmatával prsty po volantu. Odešel od sestry později, než měl v plánu, a cítil, že měl štěstí, že se mu to vůbec podařilo. Nikdo ho nevaroval, že se tohohle „malého rodinného grilování“ zúčastní i teta Marie – věděli, že by odmítl přijít.

No, snad jsi nečekal, že bábi přijede sama, Miku. Chci říct, vždyť té ženské je už třiaosmdesát.

Kdyby se zmínili, že přijede bábi, zajel by ji vyzvednout sám. Výlet do čtvrti kolem křižovatky ulic Dufferinská a St. Clair vítězil atraktivností nad představou odpoledne stráveného ve společnosti tety Marie na celé čáře. I když se snažil, nebylo možné se jí vyhýbat celé dlouhé odpoledne, a nakonec přece jen musel přetrpět litanii, kterou od ní slýchal při každém setkání prakticky už od puberty.

Kdy se budeš ženit, Michele? Nezapomínej, že jsi poslední z Celluciů, Michele. Říkala jsem tvému otci, svému bratrovi, ať odpočívá v pokoji, že muž potřebuje syny, aby nesli dál jeho jméno, ale on neposlouchal. Dcery, tři dcery měl. Kdy se budeš ženit, Michele?

Dnes odpoledne se mu podařilo udržet temperament na uzdě, ale jen tak tak. Kdyby se do toho nevložila babička…

„A poslední věc, kterou teď potřebuju, je zatracená zácpa na čtyři nula jedničce.“ Majáček a sirénu měl v přihrádce. Nutkání hodit je na střechu, vyrazit vpřed a objet provoz nedělního večera po odstavném pruhu bylo takřka nezvladatelné.

Chtěl být v Londýně před setměním, ale věděl, že to nestihne. Jestli provoz nepoleví, pochyboval, že tam bude před jedenáctou. S časem žádný problém nebyl, vzal si tři dny volna, ale chtěl uhodit na Vicki ještě dnes večer.

Zavolal Davu Grahamovi, aby mu dal vědět, kam má namířeno, a nakonec práskl se sluchátkem, když slyšel, jak se jeho parťák rozchechtal.

„Prý žárlivec,“ zavrčel a mžoural do zapadajícího slunce. To nebyla legrace. Musel Vicki říct, s jakým člověkem se zapletla. Udělal by to pro každého přítele.

Náhle se zašklebil. Možná by měl tetě Marii představit Vicki. Stará paní by ani nevěděla, odkud to přišlo.

 

„Proč jsi tak nervózní?“

Vicki vyskočila, prudce se otočila a zpražila Henryho pohledem. „Tohle mi nedělej!“

„Co ti nemám… dobrý bože, Vicki, co se stalo?“ Natáhl ruku, aby se dotkl fialovozelené boule na jejím spánku, ale zastavil se, když ucukla.

„Došlo k nehodě.“

„Nehodě?“ Rozhlédl se kolem a rozšířily se mu nosní dírky. „Kde jsou všichni?“

„Venku.“ Vicki se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. „Dohodli jsme se, že bych ti to měla říct já.“ Chtěl to udělat Petr, ale Vicki mu to rozmluvila. Bylo toho na něj na jeden den dost.

Henry se zamračil. Ve Vickiině hlase slyšel podivné spodní proudy, kterým nerozuměl. „Zastřelili někoho dalšího?“

„Ne, to ne.“ Podívala se z okna. Přestože slunce zapadlo, měla obloha stále barvu modrého safíru. „Dlaci se od polí drželi dál, hlídkovali kolem domu a zdá se, že to prozatím funguje. Ne, týká se to něčeho jiného.“

„Týká se to…“ ukázal očima k její bouli a ona přikývla. „…a mě.“

„Dá se to tak říct. Tvému BMW dnes selhaly brzdy. Pak do nás – Petra, Rózy a mě – narazila z boku dodávka. Auto, no, auto to pěkně odneslo.“

„A vy tři? Nebyl nikdo z vás vážně zraněný?“

„Kdyby byl,“ utrhla se na něj Vicki, „měla bych jiné starosti než vyčíslovat škodu na tvém autě.“ Sykla. „Promiň. Blbý den.“

Henry se usmál. „Další,“ položil jí pravou ruku zlehka na tvář a podíval se jí do očí, „otřes mozku?“

„Ne. Petr si rozbil nos a Róza má pár šrámů od rozbitého skla. Měli jsme štěstí.“ Jeho oříškové oči vypadaly ve světle lampy skoro zelené. Cítila jeho ruku na tváři každým nervem v těle, což bylo zvláštní, protože co si pamatovala, její tvář nikdy erotogenní zónou nebyla. Ustoupila a jeho ruka poklesla.

„Měli jste velké štěstí,“ souhlasil Henry, přitáhl si židli a posadil se. Nebyl si jistý, jestli Vicki reagovala na jeho hlad – jeho vlastní zranění by se hojila rychleji, kdyby se nasytil – nebo jestli jeho hlad narůstal s její reakcí, ale prozatím obě možnosti ignoroval. „Ale to s brzdami nechápu. Na jaře jsem si nechal udělat kompletní servisní prohlídku a byly v pořádku. Od té doby jsem skoro vůbec nejezdil.“

Vicki se posadila na židli vedle něj. „V servisu měli dnes zavřeno, je přece neděle a tak, takže si s mechanikem promluvím zítra.“ Položila lokty na stůl a zahleděla se mu do tváře. „Bereš to s velkým pochopením. Kdyby někdo zrušil moje BMW, byla bych vzteklá.“

„Čtyři sta padesát let ti ukáže majetek z jiné perspektivy,“ objasnil Henry. „Naučíš se nelpět tolik na věcech.“

„Případně na lidech?“ otázala se tiše Vicki.

Jeho úsměv se zachvěl. „Ne, to jsem se nikdy nenaučil. Ačkoli se o to tu a tam pokouším.“

Vicki si neuměla představit, že by se musela dívat, jak všichni její blízcí stárnou a umírají, zatímco ona by žila dál bez nich. Uvažovala, kde na to Henry asi bere sílu. Což jí připomnělo…

„A jak se dnes cítíš ty?“ Zatahala zlehka za šátek, na kterém měl zavěšenou levou paži.

„Na stehně modřiny, na hlavě taky, rameno se hojí.“ Bylo to spíš otravné než bolestivé. Zvláště když její krev byla tak blízko.

„Máš ve tváři ten výraz.“

„Jaký výraz?“

„Jako bys něco poslouchal, nebo tak něco.“

Tep jejího srdce. Zvuk její krve pulzující těsně pod kůží. „Radši bych měl jít.“

Vstala s ním.

„Ne, Vicki.“

Právě včas si vzpomněla, že nemá povytahovat obočí. „Ne, Vicki? Henry, ty se potřebuješ nasytit, já se potřebuji uvolnit. Jsem dospělá ženská, a pokud si myslím, že můžu pár doušků svých drahocenných tělesných tekutin obětovat, nemáš co namítat.“

Henry otevřel ústa, zase je zavřel a vzdal to. Hojení spotřebovalo všechny rezervy, které měl, a jeho hlad byl už tak silný, že se mu nedokázal bránit. To si aspoň říkal, když spolu šli do schodů.

 

„Jak se opovažuješ?! Jak se kurva opovažuješ?!“ Barry Wu si nevzpomínal, že by kdy měl takový vztek. „Ty jeden zatracenej parchante, tys fakt věřil, že bych něco takového udělal?“

Colin se zoufale snažil zachovat klid, ale cítil, že reaguje na Barryho hněv. Dnes večer ho vytáhli z auta na mimořádnou službu, a tak měli první možnost si spolu promluvit až teď. „Kdybys mě poslouchal – říkal jsem, že jsem nevěřil, žes to byl ty!“

Barry práskl dlaní do kapoty Colinova auta. „Ale ani jsi nevěřil, že jsem to neudělal! Musela přijet soukromá detektivka až z Toronta, aby tě přesvědčila!“

„Musíš připustit, že důkazy…“

„Já nemusím připouštět vůbec nic!“ Zlobně odkráčel kus stranou, prudce se obrátil a rázoval zpátky.

„Další věc: jak si kurva dovoluješ dělat mi domovní prohlídku?“

„Cože? To jsem měl jako sedět na prdeli a čekat, až ten maník udeří znovu?“

„Mohl jsi mi to kurva říct!“

„To jsem ti kurva říct nemohl!“

„Hej!“

Ani jeden z nich neslyšel auto přijíždět. Oba se současně otočili, rameno na rameno, zaujali obranný postoj a sáhli po zbrani.

Kterou ani jeden z nich u sebe neměl. Celluci povytáhl obočí. Jaké štěstí pro nás všechny. „Vy dva byste si mohli najít na řešení sporů jiné místo. Když na sebe dva policejní důstojníci křičí vulgarismy na parkovišti před stanicí, nedělá to na civilisty dobrý dojem.“ Pokud si dobře vzpomínal, jeden seržant kdysi řekl to samé jemu a Vicki.

Ani Barry, ani Colin neplýtvali časem na úvahy, jak mohl ten cizí člověk vědět, že jsou policejní důstojníci, když na sobě neměli uniformu. Byli mladí. Nebyli u sboru dlouho. Ale hloupí nebyli.

„Ne, pane!“ odpověděli jednohlasně a skoro přešli do pozoru, i když ne úplně.

Celluci skryl úsměv. „Někoho hledám. Ženu. Jmenuje se Vicki Nelsonová. Je soukromá vyšetřovatelka z Toronta. Dělá pro nějaké lidi, kteří vlastní ovčí farmu na sever od města. Řekl bych, že tohle dobou se už musela spojit s policií. Když ne z jiného důvodu, tak aspoň kvůli informacím. Můžete mi pomoct?“

Colin přikročil k autu a snažil se pod maskou neutrálního výrazu skrýt znepokojení. „Promiňte, pane, ale proč ji hledáte? Má problémy?“

Jackpot hned na první pokus. Nejspíš přiměla tohohle nebohého chlapce, aby se pro ni vloupal do policejních záznamů. „Jsem její přítel. Mám informace o muži, se kterým cestuje.“

„O Henrym?“ Obavy vyšly na povrch. Informace o Henrym mohly představovat problém.

Barryho tón znepokojil, ale přikročil blíž, připraven pro případ, že by ho Colin potřeboval.

„Vy ho znáte?“

„Jo, to teda znám.“ Barryho změna v Colinově hlase trochu překvapila, a ještě více ho překvapilo, když pokračoval: „Já jsem Colin Heerkens. Henry a Vicki jsou na farmě patřící naší rodině.“ A hned mu poskytl podrobný popis cesty. Co Barryho znervózňovalo nejvíc, byl pobavený podtón v Colinově celkovém přístupu.

Jakmile auto odjelo, Colin se hlučně rozesmál a plácl Barryho po zádech. „Pojď,“ otevřel prudce dveře od auta a vlezl dovnitř, „o tohle určitě nechceš přijít!“

„Přijít o co?“

„Co se bude dít, až dorazí na farmu.“

„A co se bude dít?“

Colin obrátil oči v sloup. „Kristepane, Barry, já vím, že tvůj nos za moc nestojí, ale nevěřím, že jsi vůbec nic necítil. Ten chlápek byl prakticky zelený žárlivostí.“ Natáhl se a otevřel dveře na straně spolujezdce. „Kdyby ses naučil číst nonverbální signály, byl by z tebe lepší policajt.“

„Jo?“ Barry se vyhoupl do auta. „Kdybych chtěl sloužit u psí jednotky, tak bych se tam přihlásil.“ Uvelebil se na měkkém sedadle a zapnul si bezpečnostní pás. „Pořád bych rád věděl, co se bude dít, až se dostane na farmu.“

„To opravdu netuším.“ Colin se na něj zazubil a vyjel na ulici. „Ale rozhodně to bude zajímavé.“

„Ty si myslíš, že je to docela pěkná sranda, že?“

„My si myslíme, že pěkně srandovní je většina lidí. K popukání.“

„Ovcomile.“

„Žluťáku.“

„Víš, Coline, tvůj strýc pravděpodobně nebude nadšený, že jsi toho chlapíka poslal na farmu.“ Barry zabubnoval prsty na palubní desku a pohlédl na parťáka. „Chci říct, ty a tobě podobní nejste moc společenští ani normálně, a za těchto okolností…“

Colin se zamračil. „Víš co, máš pravdu. Řekl bych, že jsem v té situaci reagoval na jeho pach. Strejda Stuart mi skočí po krku.“ Zhluboka se nadechl skrz zuby. „Asi jsem moc nepřemýšlel.“

„To je tvoje nejslabší stránka.“ Kvůli které tě nikdy nepovýší, zůstaneš na ulici a věčně v uniformě. Barry pochyboval, že to Colin dotáhne výš než na komisaře, a občas si říkal, jak to dlak asi zvládne, až povýší jeho.

„Barry, já ti to vážně chtěl říct.“

„Já vím. Zapomeň na to.“ A věděl, že Colin zapomene. Dlaci žili hodně přítomností. Jemu to bude trvat trochu déle.