Stříbrná relikvie - kapitola 13

Stříbrná relikvie - kapitola 13

Samuel se chystal říct něco Zeemu, když žena v jeho náruči otevřela oči. Znovu byly zelené. Zmateně se na nás podívala, jako by nechápala, co se stalo.Věděla jsem přesně, jak se cítí.Jakmile Samuel zjistil, že je při vědomí, rychle a opatrněji posta­vil. "Omlouvám se,Ari. Padala jsi... nedotkl bych se tě..."Nikdy v životě jsem nic podobného neviděla. Samuel, syn velšského barda, který po otci zdědil výřečnost, koktal jako zaláskovaný pu­berťák.Chytila Samuela za mikinu a naprosto užasle na něj hleděla. "Samueli?"Ucouvl, ale nepokusil se jí vytrhnout. "Nemůžu ti dát prostor, když mě nepustíš," upozornil."Samueli?" zopakovala, a přestože jsem si toho doposud nevšim­la, její hlas se během záchvatu změnil a zněl teď na ženu střední­ho věku, za kterou se vydávala, příliš mladě. Slyšela jsem v němtaky slabý přízvuk, britský, velšský nebo nějaký takový. "Myslela jsem... hledala jsem tě, ale nemohla tě najít. Zmizel jsi beze stopy. Nezůstalo mi po tobě vůbec nic."Znovu se pokusil ustoupit a tentokrát ho nechala. Ucouvl k vy­raženým dveřím, které oddělovaly kancelář od garáže. "Jsem vlko­dlak."Ariana kývla a udělala dva kroky vpřed. "Uvědomila jsem si to, když jsi zabil psy, kteří po mně šli." V jejím hlase zazněl lehký hu­mor. Dobře, pomyslela jsem si. Samuela bych přenechala jen ženě se smyslem pro humor. "Prozradily tě zuby anebo možná ocas. Znovu jsi mě zachránil - a pak jsi zmizel a já znala jen tvé křest­ní jméno.""Vyděsil jsem tě," řekl ostře.Pousmála se a zaťala ruce v pěst. "No, ano. Ale já tě asi vyděsila víc, protože jsi utíkal... hodně, hodně dlouho, Samueli."Uhnul před jejím pohledem - nejdominantnější vlkodlak v Tri- Cities, a nedokázal se jí podívat do očí. Copak nechápal, že ho po­řád chce, i když ji děsí?Pokusila se udělat další krok vpřed a zastavila se. Cítila jsem její hrůzu, ostrou a trpkou. S malým povzdychnutím couvla."Ráda tě zase vidím, Samueli," řekla. "Díky tobě jsem naživu i staletí poté, co se mě otec pokusil zničit. Místo toho se jeho tělem už dávno nakrmily zvířata a stromy v jeho lese."Samuel sklopil hlavu a s pohledem upřeným na podlahu řekl: "Jsem rád, že jsi v pořádku a omlouvám se za to, že jsem ti dneska způsobil panický záchvat. Měl jsem se držet stranou...""Ano. Záchvaty paniky. Dokáží být docela..." Podívala se na Zeeho, který znovu seděl na židli a tvářil se, jako by posledních de­set minut sledoval nudnou mýdlovou operu. "Zranila jsem někoho, Siebolde?""Ne," řekl a založil si paže na hrudi. "Jen jsi dala našemu vlkovi pravá jména a pověděla Mercedes s Jesse příběh Stříbrné relikvie."Pohlédla na mě, pak na Jesse, možná aby zjistila, jak moc nás vyděsila. Ať už viděla cokoli, uklidnilo ji to, protože se stydlivě usmála."Ach, to je dobře. Dobře." Ramena se jí uvolnila a obrátila pozor­nost zpátky k Samuelovi. "Už je často nemívám. Smrtelní psi už mi vůbec nevadí. Teď už mě dčsí jen faeští psi, ti magičtí černí a pe­kelní. Jen když mě ovládne..." Kousla se do rtu."Strach?" dokončil Samuel a ona neodpověděla. Všimla jsem si, že vynechala vlkodlaky."Jsem rád, že se ti vrátila magie," řekl. "Myslela sis, že jsi ji ztra­tila."Zhluboka se nadechla. "Ano. A na čas jsem byla ráda." Podívala se na mě. "Má to spojitost s naší současnou situací. Jste Samuelova přítelkyně, Mercedes?""A družka místního alfy, Jessina otce," odvětila jsem. Sotva jsem jí mohla říct, že Samuel je volný, to by bylo příliš očividné. Viděla jsem, že je pro ni důležité, že mi Samuel nepatří."Chtěla jste nám..." Do takové míry jsem propadla dohazovačství, že jsem málem všechno zpackala. Zavřela jsem ústa a chytila Jesse za ruku.".. .pomoct najít Gabriela," dokončila za mě Jesse.Když Ariana vzala do ruky židli a vrátila se na místo, kde jsme se­děli, vůbec se nepohybovala jako člověk, nýbrž jako... vlk, odvážně, ladně a silně. Aniž by pohlédla na Samuela, sedla si."Zeptej se jí na věc, po které jde královna vil," požádala jsem Jesse."Podle Zeeho chce Stříbrnou relikvii," řekla Ariana. "Magický předmět, který jsem vyrobila pro otce - i když nikdy nefungoval tak, jak si jeho objednatel představoval. Celé roky jsem si myslela, že jsem při jeho výrobě vyčerpala všechnu svoji magii." Zavřela oči a usmála se. "Žila jsem jako člověk, jen hodně dlouho. Vdala jsem se, měla děti..." Pohlédla na Samuela, který zíral přes naše hlavy ven z okna. Tvářil se netečně, ale já na jeho krku viděla, jak rychle mu tepe srdce.Ariana rychle pokračovala: "Trvalo skoro celé století, než mi do­šlo, že mezi mojí ztracenou magií a Stříbrnou relikvií existuje spo­jení."Křivě se na mě usmála. "Já vím. Neměla jsem žádnou magii a po­slední věc, kterou jsem vyrobila, měla magii požírat. Myslela bys­te si, že mi to dojde dřív. Ale věděla jsem, že artefakt není hotový...Nepamatovala jsem si, jak daleko jsem byla s prací, když otec zavo­lal vlky. A za čas už to pro mě nebylo tak důležité - byla to prostě nedokončená věc, která nic nedělala. Někdo ji ukradl a já si mysle­la, že je to tak jen dobře. Nechala jsem jim ji a za několik měsíců se mi magie vrátila. Tehdy jsem pochopila, že jsem uspěla, aspoň čás­tečně. Relikvie pohlcuje faeskou magii -ale většinou jen magii oso­by, která ji zrovna vlastní.""Tak proč by ji královna vil chtěla?" zeptala jsem se a teprve pak dodala: "Jesse?""Požírá faeskou magii, Mercy," řekl Zee. "Jak snadné by s její po­mocí bylo proměnit mocného protivníka v někoho zranitelnějšího, než je obyčejný člověk - lidé aspoň ví, že žádnou nemají moc. Mezi fae jsou pořád povoleny souboje.""Anebo možná dobře nechápe, co relikvie dělá," hádala Ariana. "Možná věří, že funguje, jak měla: krade moc jednomu fae a dává ji druhému. Slyšela jsem příběhy a neobtěžovala se je vyvrátit. Když jsem teď odpověděla na vaši otázku, mám taky jednu. Mercy, dosta­la jste tu knihu od Phina darem?"Nadechla jsem se, abych odpověděla, ale Jesse mi připlácla ruku na ústa a vmísila se do hovoru: "Bude lepší, když se budete ptát mě," řekla. "Mercy tak nebude riskovat, že poruší slovo." Spustila ruku. "Dal ti Phin tu knihu?""Ale co s tím má kniha společného?""Maskovací kouzlo," ozval se Samuel. "U všeho, co je svaté, Ari, jak se ti to povedlo? Zamaskovala jsi tu věc jako knihu a dala ji vnu­kovi?""Z větší části je člověk," odpověděla, aniž by na něj pohlédla. "A řekla jsem mu, ať ji někam zamkne, aby ho nezbavila té trochy magie, kterou má.""Co kdyby ji prodal?" zeptala jsem se. "Jesse?""Zrodila se z mé krve," řekla Ariana. "Nakonec si najde cestu zpátky ke mně. Jesse, prosím, zeptejte se jí. Daroval jí tu knihu?""Ne. Kdybych si to mohla dovolit, asi bych si ji koupila.. ."Zmlkla jsem, protože schoulila ramena a zakryla si tvář rukama."Promiňte, promiňte," řekla Ariana, škytla a utřela si obličej. Samuel k ní vykročil, ale zůstal stát, protože se přikrčila, jen trochu."Jde o to, že... byla jsem si tak jistá, že Phin je mrtvý že ho zabili, aby se k ní dostali. Byla by to moje vina." Znovu si utřela oči. "Obyčejné se tak nechovám, ale Phin je... zbožňuji ho. Tolik se po­dobá synovi, kterého jsem před dávnou dobou ztratila... A myslela jsem si, že je mrtvý.""A teď víš, že žije?" zeptal se Samuel."V ohni nebo ve smrti," řekla Jesse, která pochopila dřív než my ostatní. "To říkala královna vil. Že kdyby zabila Mercy nebo relikvie shořela, odhalila by se. Ale jestli patří Phinovi...""Kdyby ho zabili, Stříbrná relikvie by se jim odhalila," přitakala Ariana. "Nehledali by ji.""Proč jste to tak zařídila?" zeptala se Jesse.Ariana se na ni usmála. "Nezařídila. Předměty moci se... vyví­jí i přes omezení, která jim byla vnucena. Proto jsem si ji nechala, i když jsem si myslela, že nic nedělá. I nedokončená byla předmě­tem moci.""Jak vám došlo, že... ach." V Jessině hlase zaznělo pochopení."Správně. Relikvie je velmi stará a její majitelé umírali různým způsobem. Ta věc s ohněm přišla až později." Zatvářila se zaduma­ně. "A dost okázalým způsobem.""Nejste její majitelkou vy?" zeptala se Jesse."Ne pokud si chci ponechat magii - jen jsem ji vyrobila. Proto se jí říká Stříbrná relikvie.""Ve velštině znamená Ariana stříbro." Samuel se posadil na zem a opřel se o kovový regál. Taky měl za sebou pár těžkých dnů - ale doufala jsem, že kvůli Arianinu strachu znovu nepropadne zoufal­ství."Jesse," řekla jsem. "Zeptej se, jak najdeme Gabriela.""Přinesly jste něco, co tomu mladíkovi patřilo?"Jesse jí podala bílou plastovou tašku. "Svetr, který mi půjčil, když mi byla zima.""Phin říkal, že když se dotýká předmětů, dokáže občas díky své magii vycítit různé věci," řekla jsem. "Třeba o jak starý předmět se jedná. Psychometrie.""Tu schopnost zdědil po mně." Ariana vytáhla svetr z tašky a při­tiskla si ho na tvář. "Ach ne. To nepůjde.""Proč ne?" zeptal se Samuel. "Patří mu. I odsud cítím jeho pach.""Já s pachy nepracuji," řekla mu s očima upřenýma na svetr. "Jde mi o pouta, o svazky, které nás váží k věcem." Podívala se na Jesse. "Ten svetr znamená víc pro vás, jako dárek z lásky, než znamenal pro něj, když ho nosil. S jeho pomocí bych našla vás, ale jeho ne." Zaváhala. "Chová k vám stejné city jako vy k němu?"Jesse se začervenala a zavrtěla hlavou. "Já nevím.""Podejte mi ruku," řekla fae.Jesse natáhla ruku a Ariana ji uchopila a usmála se jako vlk, když vycítí kořist. "Ach ano, použiji jako magnet vás." Otočila se a podívala se na Zeeho. "S její pomocí ho najdu. Je tím směrem." Ukázala dozadu do garáže.*Vzali jsme si Adamův pick-up, protože do Zeeho bychom se všich­ni nevešli - a Zee řídil. Ariana seděla vpředu a Samuel za Zeem, tak daleko od ní, jak jen to ve velkém voze šlo.Burácení silného motoru vyvolalo na Zeeho obličeji úsměv; uměl ocenit moderní technologie líp než já."Adam má dobrý vkus," řekl jen.Pátrání po Gabrielovi bylo frustrující, protože chvíli trvalo, než nám došlo, že musíme přejet řeku, a silnice nevedly vždy směrem, kterým Ariana ukazovala. Adam měl v přihrádce mapu a Samuel nás s její pomocí vedl víceméně správným směrem.Nakonec jsme se ocitli na prázdné, rovné louce na konci křivolaké polní cesty (v Adamově mapě nebyla), na kterou bychom se z Tri- Cities dostali během hodiny, kdybychom věděli, kam jedeme. Louka byla obehnaná plotem, který jsme museli přelézt. Před deseti lety možná zadržoval dobytek, teď ale byly sloupky nakloněné a ostna­tý drát prověšený. V blízkosti místa, kde jsme parkovali, stály rui­ny staré chatrče.Ariana, která sem v pleteném svetru a úpletových kalhotách zrov­na nezapadala, zůstala stát uprostřed louky mezi trsy vousatky a šal­věje."Tady," řekla ustarané."Tady?" zopakovala Jesse nevčřícně.Využila jsem zastávky a očistila si ponožky od semínek sveřepu. Kdybych tušila, že se vydáme do přírody, vzala bych si holínky a teplejší bundu."Královna vil si tu vybudovala sídlo, Elfame," poznamenal Zee rozvážně."A to je špatné?" zeptala jsem se."Velmi," řekl. "Znamená to, že je silnější, než jsem si myslel - a pravděpodobně ji slouží i víc fae, když si pořád ještě dokáže vy­stavět sídlo.""Jak je to možné?" zeptala se Ariana. "Musela by se napojit na Pod Kopec, aby si mohla vybudovat vlastní zemi. Brány na Tajné místo se nám uzavřely už před staletími a Pod Kopec se v této zemi nikdy nenacházel."Podívala jsem se na Zeeho, nemohla jsem si pomoct. Osobně jsem totiž Pod Kopcem byla a odpřísáhla mlčení."Pod Kopec je tam, kde se rozhodne být," řekl Zee. "Rezervace je odsud vzdušnou čarou sotva patnáct kilometrů. Většina tamních fae není mocná, ale je nás tam hodně, mnohem víc, než si vláda mys­lí. A podobná koncentrace s sebou přináší moc." Dal si dobrý pozor, aby nepřiznal, že se v rezervaci otevřela jedna nebo dvě cesty Pod Kopec.Ariana napřáhla ruku dlaní dolů a na okamžik zavřela oči. "Máš pravdu, Zee. Cítím tu moc s příchutí Starého místa. Přemýšlela jsem, proč nechala Phina žít, když bylo logičtější zabít ho. Přechytračila sama sebe, když ho s sebou vzala do Elfame.""Královny vil se řídí pravidly," souhlasil Zee. "Smrtelníci, které odvedou do Elfame, nesmí být zabiti ani utrpět trvalou újmu - je to součást magie místa vybudovaného mimo."Ariana se pousmála. "Můj Phin musí být příliš lidský na to, aby ho zabila. Zajímalo by mě, jestli to věděla, když ho s sebou brala do svého domova? Jako člověka ho nemůže z vlastní vůle rok a den propustit.""Znamená to, že nemůže zabít Gabriela?" Jesse si masírovala paže, aby se zahřála. "A my ho rok a den nemůžeme dostat zpátky?""Nemůže zabít ani Gabriela," odpověděl Samuel. "Což ale nezna­mená, že mu nemůže ublížit nebo ho uhranout. Zajatci vil mohou být osvobozeni únosem, bitvou nebo zkouškou.""Zkouškou? Jako v písničce ,The Devil Went Down to Georgia"jen s vílou?" zeptala jsem se. Zdálo se mi, že už jsem podobné pří­běhy o vílách slyšela."Správně," přitakal Samuel. "Strany se dohodnou na utkání - ob­vykle jde o hudbu, protože královny vil jsou hudebně nadané. Ale existují i příběhy o závodech v běhu nebo v plavání. Můj otec zná krásnou starou píseň o mladíkovi, který vyzval vílu na soutěž v je­dení a vyhrál.""Jak se dostaneme dovnitř?" zeptala se Jesse."Já znám jen jeden způsob, jak se do Elfame dostat, a to následo­vat královnu," řekla Ariana."Možná dokážu otevřít cestu," řekl Zee. "A myslím, že se mi i po­daří zabránit jí v tom, aby to zjistila. Ale budu muset zůstat tady a dr­žet dveře otevřené - a neudržím je navěky. Budete mít nanejvýš ho­dinu a pak budete muset ven. Pokud se dveře zavřou... Stejné jako Pod Kopcem i v Elfame běží čas jinak. Pokud se dveře zavřou, nikdo nedokáže říct, kolik času uběhne, než se dostanete ven.""Dobrá," řekla Jesse."Tak to ne," řekla jsem. "Ty ne, Jesse. Ne.""Já budu v nejmenším nebezpečí," řekla mi. "Jsem dokonale lid­ská smrtelnice nemůžou mě zabít.""Ale můžou zařídit, že si budeš přát být mrtvá," namítl Samuel."Potřebujete mě, abyste našli Gabriela." Jesse vystrčila bradu. "Jdu s vámi."Podívala jsem se na Arianu a ta kývla. "Elfame je zcela pod kon­trolou své paní. Jestli máme najít vašeho mladíka rychle a dostat ho ven, budeme ji potřebovat.""Pak zavolám Adamovi, ať přivede vlky." Měla jsem se zastavit u Sylvie pro něco neživého, co by Ariana mohla k nalezení Gabriela použít. Nechtěla jsem způsobit Adamově smečce další potíže, ale ještě víc jsem chtěla dostat Gabriela s Phinem ze zajetí vil a ochrá­nit Jesse.Ariana se rychle nadechla. "Je mi to líto," řekla. "Samuel je... cizí vlkodlaky bych nesnesla.

Kdyby šlo jenom o strach, zvládla bych to. Ale moje záchvaty můžou být nebezpečné pro všechny okolo." Podívala se na Zeeho. "Myslíš, že by ho dokázali najít beze mě?""Ne," řekl Zee. "Já musím zůstat tady, takže tě budou potřebovat, aby se neztratili. A kromě toho si myslím, že přivést vlkodlaky by byla chyba. Samuel je dost starý a mocný, myslím, že vůli královny vil odolá. Ale ostatní vlci... existuje příliš velké riziko, že by je ob­rátila proti vám. Kdyby uhranula tebe nebo Jesse, Ariana se Samem by vás dokázali dostat ven. Ale u smečky by stačilo, aby uhranula je­diného vlka, a všichni byste zemřeli.""To je v pořádku, Mercy," řekla Jesse. "Nejsem bezmocná a... Dokázala bys tu stát a čekat, kdyby tam uvnitř byl táta?""Ne.""Připravení?" zeptal se Zee."Dobrá," řekla jsem. Byla jsem si bolestivě vědoma toho, že by ze mě Adam neměl radost, ale Jesse měla pravdu. Z nás všech jí patrně hrozilo nejmenší nebezpečí. "Dostaňme je ven.""Dobře," řekl Zee a bez fanfár či dramat zrušil své maskování.V jednu chvíli tu stál vyšší, hubený stařík s pivním bříškem a ja- terními skvrnami na krku a rukou, vzápětí vysoký, ladný válečník s pletí tmavou jako mokrá kůra. Slunce mu pozlatilo vlasy spletené do silného copu, který mu visel přes rameno až pod opasek. Když jsem ho vidčla naposledy, propíchnuté uši mu zdobily kostěné náuš­nice. Tentokrát žádné neměl.Nepatřil do džínů a flanelové košile, které měl pořád na sobě. Oblečení mu i v jeho současné podobě pořád dobře padlo. Dávalo to smysl, protože Zee, kterého jsem znala, byl iluzí, a tento, včetně oděvu, pravý.Zeeho skutečná tvář byla zlověstná - krásná, hrdá a krutá. Vzpomněla jsem si na příběhy, které jsem o Temném kováři z Drontheimu četla. Zee neuklízel domy ani nezachraňoval ztracené děti. Patřil k fae, kterým bylo lepší se obloukem vyhnout, a když to ne­bylo možné, chovat se k nim velmi, velmi zdvořile. S věkem trochu zjihl a už nevykuchal každého, kdo se mu znelíbil. Aspoň jsem tedy nic podobného na vlastní oči neviděla."Páni," řekla Jesse. "Jste krásný. Děsivý. Ale fakt krásný."Chvíli na ni hleděl, pak řekl: "Slyšel jsem Gabriela říkat totéž o tobě, Jesse Adamstochter. Asi to mínil jako kompliment." Otočil se k Arianě. "Budeš muset zrušit maskování. V Elfame fungují jen maskovací kouzla královny, a jestli budeš čekat, dokud ho z tebe Elfame nestrhne, upozorníš všechny uvnitř na to, že se do jejich do­mova vloudil vetřelec."Zaťala ruce v pěst, pohlédla na Samuela a odvrátila se."Viděl jsem tvoje jizvy," řekl. "Jsem doktor a vlkodlak. Viděl jsem tvé rány živé a čerstvé - jizvy mi nevadí. Představují vavříny těch, kdo přežili."Stejně jako Zee se neobtěžovala s ohňostrojem. Bez maskování měla její pleť teplejší barvu než Zeeho a byla o několik odstínů svět­lejší. Krásně doplňovala stříbřitě fialové vlasy o délce prstu, které se jí vznášely okolo hlavy jako chmýří - hodně se podobaly Jessině současnému účesu. Když Ariana odložila maskovací kouzlo, změni­lo se i její oblečení, a to v prosté, skoro bílé šaty s cípovým lemem u kolen.Nebyla konvenčně krásná ,na to měla příliš nelidskou tvář, oči na člověka velké a nos malý. Její jizvy nebyly tak strašlivé, jak se zprvu zdály. Vypadaly starší, méně zarudlé..., ale měla jich spoustu."Jsme připraveni," řekl Samuel a pohlédl na Arianu s hladem, kte­rý neměl nic společného se žaludkem.Zee si sáhl dozadu za hlavu a zpod límce košile tasil dýku s tma­vou čepelí, elegantní ve smrtící jednoduchosti. Buďto ji schová­val v pochvě, nebo s pomocí magie, to jsem nepoznala, a u Zeeho bylo možné obojí. Řízl se čistě do předloktí. Chvíli se nic nedělo, pak mu z rány vytryskla tmavě rudá krev. Poklekl a nechal ji ska­nout na hlínu."Matko," řekl. "Vyslyš mě, své dítě."Položil nezraněnou ruku na zem a smíchal prašnou hlínu s krví. Německy zašeptal:Erde, geliebte mutter, dein kind ruft. Schmecke mein blut. Erkenne de i ne schópfung, gewáhre einlass.^"Z magie mě obvykle brněly nohy a lechtal nos, nic se ale nestalo. Zee vstal, odpočítal čtyři kroky a řízl se do druhého předloktí.Klekl si, sklopil hlavu a tentokrát v jeho hlase zazněla moc. " Erde mein, lass mich ein.^"Krev se mu řinula po kůži na hřbety rukou, které tiskl k zemi. " Gib mir mut!" zakřičel a otočil ruce a otřel krev do hlíny.,, Trink mein blut. Erkenne mich. " Předklonil se a opřel se o paže. Napřed se do země ponořily jeho ruce, pak i paže, a to až nad rány, které si způsobil. Sehnul se, až se ústy skoro dotýkal hlíny, a zašep­tal: ,, Óffne dich."Půda pod mýma nohama zavibrovala a mezi místy, kde nyní Zee klečel a kde předtím smísil svoji krev s hlínou, se objevila puklina.,, Erde mein," řekl. Země se otřásala vibracemi v jeho hlase, který zněl temněji, jako by ho vyvlekl z hluboké jeskyně. "Lass mich ein. Gib mir glut". Čelem se dotkl země. " Trinke mein blut. Es quillt fur dich hervor. Óffne mir ein tor!"Zablesklo se, čtvercový kus hlíny prostě zmizel a na jeho místě se objevily kamenné schody, které se po osmi stupních začaly stáčet kolem vnitřní osy. Víc jsem neviděla, protože z hlubin stoupala hus­tá mlha, která asi po třech metrech schodiště zcela zahalila.Zee vytrhl ruce ze země. Paže měl umazané od hlíny, ale nezůsta­la na nich ani stopa po ranách či krvi. Napřáhl ruku k Arianě a po­dal jí zářící kámen."Udržím dveře otevřené asi hodinu," řekl Zee. "Ariana dokáže s pomocí kamene najít cestu zpátky. Až začne světlo kamene blikat, budete vědět, že mi dochází síly a musíte se okamžitě vrátit. Dokud budou dveře otevřené, čas v Elfame poplyne stejně rychle jako čas tady venku. Pokud se dveře zavřou, možná se dostanete ven, ale ne­vím do jaké doby."*Samuel šel první, následovaný Arianou. Pobídla jsem Jesse, ať jde přede mnou, takže jsem uzavírala průvod. Světlo nad námi rychle sláblo, až jsme se ocitli v úplné tmě. Jesse klopýtla a já ji zachytila, než mohla spadnout."Tady," řekla Ariana. "Položte mi ruku na rameno, Jesse.""A já se chytím tebe," řekla jsem Jesse. "Samueli, vidíš něco?""Teď už ano," řekl. "Před námi se rozjasňuje.""Rozjasňuje" byl relativní pojem, ale následujících deset schodůuž jsem viděla. Schodiště končilo tunelem v hlíně, prosvíceným dra­hokamy o velikosti pomerančů zasazenými v půdě. Byl asi o dva­cet centimetrů nižší než Samuel, a jak strop, tak stěny byly prorost­lé kořeny."Nad námi žádné stromy nejsou," řekla jsem. "A i kdyby byly, jsme tak hluboko, že bych tu žádné kořeny nečekala.""Má na dvoře lesního pána," řekla Ariana a natáhla ruku k závě­su z tenkých kořenů, který halil hliněnou stěnu. Kořeny se pohnuly, krátce se jí otřely o prsty a zase sklouzly na místo."Jaká jste fae, Ariano?" zeptala se Jesse. "Taky lesní paní? Nebo gremlin jako Zee, protože pracujete se stříbrem?""Nikdo není jako Zee," odpověděla. "Je jedinečný. Skoro všich­ni fae umí do jisté míry pracovat se stříbrem - stříbro miluje faes­kou magii. Ale máte pravdu: mezi předky mám i železem políbené fae a ocel mě neděsí."Hovořili jsme tiše, ale nijak zvlášť jsem se nebála, že nás někdo odhalí. Cítila jsem... prázdnotu, která mi napovídala, že tu kromě kořenů, které se mi zaplétaly do vlasů a podtrhávaly mi nohy, nic ži­vého není."My..." zarazila jsem se, protože jsem si vzpomněla, že o vílí krá­lovně nesmím mluvit. Porušila jsem už slovo? Záleželo na tom, když jsme se chystali vloupat do jejího sídla?"Jesse," řekla jsem a rozhodla se hrát na jistotu, "vůbec jsme zá­chranu nenaplánovali.""Když se chystáš do Elfame, je zbytečné cokoli plánovat," řekl Samuel, který musel jít v předklonu a s nataženou rukou, aby odstr­kával kořeny. "Je to zvláštní místo. Ariana nás zavede ke svému vnu­kovi a ke Gabrielovi a my se je pokusíme dostat ven tak, že se pros­tě vypořádáme se vším, na co cestou narazíme.""To zní... jednoduše," řekla jsem."Mohlo by to být jednoduché," řekla Ariana. "Určitě nečeká ná­vštěvu- neexistuje mnoho fae, kteří by dokázali otevřít zadní vrát­ka do sídla královny vil. Její nevolníci si nás nevšimnou- nevní­mají, jen automaticky plní královniny povely. Možná se nám podaří Phina s Gabrielem najít a zmizet s nimi, než si kdokoli uvědomí, že je něco v nepořádku.""Neměli jsme s sebou vzít..." Ariana mi přitiskla prsty na ústa."Je lepší nemluvit v jejím sídle o tom, po čem tolik touží," va­rovala mě. "Mohla by to slyšet. A ne. Je to mocná věc, a přestože nedělá to, co by měla, ve špatných rukou by mohla napáchat vel­ké škody.""Dobrá," řekla jsem.Samuel zvedl hlavu. "Od této chvíle bude lepší mlčet. Začínám cí­tit pachy jejích lidí."Jakmile na ně upozornil, ucítila jsem je taky. Blížili jsme se k mís­tu, kudy často procházeli. Volná hlína na zemi přešla v udusanou půdu, kořeny prořídly a nahradily je hrubě otesané kamenné kvádry. Na místě zeminy se objevilo dláždění a strop se zvedl, takže Samuel mohl opět jít vzpřímeně.Do našeho tunelu začaly ústit další.Ženin pach jsem zachytila dřív než Samuel, asi proto, že se k nám blížila zezadu a já šla poslední. Ale nezáleželo na tom, protože sotva jsem se otočila, byla u nás.Na sobě měla roztrhanou bundu a špinavé džíny a v rukou nesla velkou desku na krájení. Vrazila do mě a odskočila. Když se mě po­kusila obejít, zastoupila jsem jí cestu."Odnes to do kuchyně," řekla, aniž by vzhlédla. Přešlápla a veš­kerou pozornost upírala na desku v rukou. Vlasy jí visely v chuch­valcích okolo obličeje a klouby mčla umazané od hlíny. Krk jí zdo­bil tenký stříbrný obojek. "Do kuchyně, dítě. Do kuchyně. Vezmi to do kuchyně."Uhnula jsem stranou a ona kolem nás skoro proběhla."Nedbá o své nevolníky," poznamenala Ariana nesouhlasně."Nevolníky?" zeptala se Jesse."Otroky," odpověděla jsem. "Jsou uhranutí.""Pojďme za ní," řekla Ariana. "Kuchyň by měla ležet v srdci Elfame."Rozběhli jsme se za ní a minuli mladíka v policejní uniformě, ženu v běžeckém oděvu a starší ženu s kouřící čajovou konvicí. Všichni měli na krku stříbrný obojek a pohybovali se nepřirozeně netečně. Dlažební kostky přešly v kamenné dlaždice a strop dál stoupal, až se nám klenul dobré čtyři a půl metru nad hlavami.Drahokamy, které předtím ozařovaly tunel, nyní lemovaly stěny a visely ze stropu na něčem, co připomínalo stříbrné drátky nebo možná pavučinu. Každopádně to nevypadalo dost silně na to, aby je to udrželo. Samuel občas zavadil hlavou o ty nejníže visící a roz­houpal je.Vešli jsme do kuchyně jako vytržené ze seriálu z padesátých let - obrovská kuchyňská sestava měla dva sporáky se šesti hořáky a sa­ma místnost byla větší než můj spálený karavan. Rozhlédla jsem se, ale žádný z lidí nebyl Donna Reedová nebo June Cleaverová... a ani Gabriel Sandoval. Naleštěné bílé přístroje byly uspořádány v dost divném stylu a tři ledničky se stříbrnými rukojeťmi zdobil stříbrný nápis Frigidaire. Lidé se stříbrnými obojky připravovali jídlo a pití - a vůbec si nás, jak se zdálo, nevšímali. Žena, kterou jsme sledovali, odložila desku vedle jednoho z dřezů a začala do něj napouštět vodu ruční pumpou, namísto kohoutkem."Promiňte," řekla Ariana a přistoupila k muži, který míchal v kot­líku něco, co připomínalo ovesnou kaši."Zamíchej kaši sedmkrát sedmdesátkrát," řekl."Kde drží zajatce?" zeptal se Samuel a použil nátlak, kterého jsou schopni jen skutečně dominantní vlci. Jeho hlas se místností zvlášt­ně rozlehl.Všichni v kuchyni pomalu ustali v práci. Šest lidí se stříbrnými kruhy na krku se postupně otočilo a zadívalo na Samuela. Muž, na kterého promluvila Ariana, ustal v pohybu jako poslední. Vytáhl lží­ci z kotlíku a ukázal na jeden ze sedmi kruhových průchodů. Ostatní, opět postupně, ukázali stejným směrem."Čtyřicet sedm kroků," řekl muž u ovesné kaše."Tunelem doprava," pokračoval ten, který sekal na kousky tuřín."Osmnáct kroků a otočit," dodala dívka hnětoucí těsto na chléb. "Klíč je na háčku. Žluté dveře.""Nepouštějte je ven," řekl chlapec, který vypadal na třináct a na­léval ze džbánu vodu do sklenic."Pokračujte v práci, " přikázal Samuel a lidé se opět vrátili k po­vinnostem."To je asi ta nejděsivčjší věc, jakou jsem kdy zažila," řekla Jesse. "Chcete tu všechny ty lidi nechat?""Zachráníme Gabriela s Phincm," řekla Ariana. "Pak předneseme celou věc Šedým pánům, kteří držení nevolníků zakázali. Jen králov­na vil může osvobodit své nevolníky a jen Šedí páni ji k tomu mohou donutit. V Elfame je absolutní vládkyní.""Co když uhranula Gabriela?""Neuhranula," řekla Ariana jistě. "Slíbila to Mercy a porušení sli­bu by pro ni mělo kruté následky. A můj Phin je proti podobným vě­cem chráněný."Cesta, jíž jsme opustili kuchyň, nebyla tak působivá jako ta, kte­rou jsme přišli. Podlahu tvořily osmistranné bílé dlaždičky a asi tři­cet centimetrů od stěn se pak táhly linie černých dlaždiček. Čtyřicet sedm kroků od kuchyně se tunel rozšířil v malou místnost. Černé kachličky utvářely v jejím středu keltský uzel. Naproti chodbě, v níž jsme stáli, se otvíraly další a po každé straně ještě jedna.Zahnuli jsme doprava. Tady podlahu pokrývaly hrubé dřevěné desky se stopami ručního tesání. Pod Samuelem, který z nás byl nejtěžší, trochu vrzaly."Osmnáct," řekl a zastavil se před žlutými dveřmi se staromódním klíčem na háčku - byly to první dveře, na které jsme v Elphame narazili.Samuel klíč vzal a odemkl s ním dveře."Doktore?" řekl Gabriel. "Co tu děláte?"" Gabrieli. " Jesse se protlačila kolem Samuela.Samuel ji s klíčem v ruce následoval dovnitř. Ariana a já jsme šly poslední.Gabriel objímal Jesse. "Co tu všichni děláte? Taky vás dostala?"Místnost byla bílá. Bílé kamenné stěny a bílý strop, ze kterého vi­sely čiré krystaly vyzařující světlo. Podlahu tvořil jediný kus naleště­ného bílého mramoru. Stály tu dvě postele s bílým povlečením.Barvu dodávali místnosti jen Gabriel a muž ležící na jedné z po­stelí. Vypadal příšerně, a kdyby Ariana nezašeptala jeho jméno, vů­bec bych ho nepoznala.Phin se pomalu posadil, jako by ho bolela žebra, a Ariana si k ně­mu pospíšila a klesla vedle lůžka na koleno.Zamračil se na ni. "Kdo?""Babička Alicie," řekla.Zatvářil se překvapené, pak se usmál. "Už ti někdy nčkdo řekl, že vůbec nevypadáš jako babička? Takže jste tu, abyste nás zachránili? Jako ve starých příbězích?""Ne," řekl Samuel a otočil se ke dveřím. "Je to past.""Vítejte v mém domově," ozval se známý temný hlas. "Jsem tak ráda, že jste mě navštívili."Ve dveřích cely se objevila půvabná žena. Vlasy připomínající tmavý kouř měla stažené dozadu do složitého copu z mnoha malých copánků. Padal jí dolů na záda a na zem jako ohon výstavního arab­ského koně a zdůrazňoval její porcelánovou pleť a růžové rty.Hleděla na mě. "Vítám tě ve svém domě, Mercedes Thompsonová. Právě jsem se ti snažila dovolat na mobil, když jsem tě - ke svému překvapení - objevila tady. Ale nevzala jsi tu věc s sebou." Slyšet královnu vil hovořit o mobilních telefonech mi přišlo málem k smí­chu. Málem.Vystrčila jsem bradu. Únosem, silou nebo zkouškou. "Nejsem tak špatný hráč, vílí královno. Kdybych ji s sebou vzala, nemohly by­chom si spolu zahrát."Usmála se a stříbřitě šedé oči se jí rozpálily. "Pro mě, za mě," řek­la. "Zahrajme si tedy."