Stříbrná relikvie - kapitola 14

Stříbrná relikvie - kapitola 14

Ale na zkoušku tu není správné místo," řekla. "Následujte mě."Ariana vzala Phina do náruče. Samuel pohlédl naGabriela."Jsem v pořádku, doktore," řekl. Pohlédl na Arianu, pak na mě. "Vlkodlak?" zeptal se bezhlesně."Ne," řekl Samuel. "To jsem já. Ariana je fae." Gabriel se zprudka otočil k Samuelovi. "Vy jste..." Pak se mu rozjasnila tvář. "To pár věcí vysvětluje... Sněhulák?" Samuel se usmál. "Opravdu nepotřebuješ pomoct?" "To Phin je vážně zraněný," řekl. "Za poslední týden se jeho stav hodně zlepšil, ale zpočátku nevypadal dobře."Ostře jsem na Gabriela pohlédla, ale asi nebylo důležité říct mu, že ve skutečném světě byl pryč sotva den - jestli se odsud nedo­staneme dřív, než se zavřou Zeeho dveře, nebude na tom stejně zá­ležet.Z chodby k nám dolehl hlas královny vil. "Jdete?^"Ariana kývla na Samuela, který šel opět jako první. Vydal se za vílí královnou, Ariana ho následovala a já mávla rukou na Gabriela s Jesse, aby šli přede mnou. Zhluboka jsem se nadechla, jak to člo­věk dělává, aby si pročistil mysl a plíce před namáhavým úkolem - a ucítila v čisté, mramorové místnosti hlínu a rostliny.Zee říkal, že v Elfame fungují jen maskovací kouzla vílí králov­ny. Když jsme ji následovali chodbou, věnovala jsem zvýšenou po­zornost svému čichu.Otázka, napadlo mě, když jsem se snažila odlišit od sebe skuteč­né pachy a ty vyprodukované královninými iluzemi. Když něco vy­padá jako chodba, působí to jako chodba a chová se to jako chodba - je důležité vědět, jestli to je skutečně chodba?Ale zvědavost byla moje nejhorší vlastnost. Jak jsme šli, pach hlí­ny, mízy prýštící z poraněného dřeva a něčeho, co mohl být žal, sílil. Vzhlédla jsem k zavěšeným světlům a namísto stříbrných drátů vi­děla kořeny, drahokamy pak nahradily zářící kameny hodně podob­né tomu, který dal Zee Arianě. Mrkla jsem a drahokamy byly zpát­ky, protože jsem v ně ale přestala věřit, mihotaly se.Zakopla jsem, podívala se dolů a na okamžik spatřila kořen trčí­cí z měkké hlíny, pak se podlaha před mýma očima změnila a já opět viděla bílé dlaždičky, dokonale rovné, takže na nich nebylo o co za­kopnout."Mercy?" zeptala se Jesse. "Jsi v pořádku?"Královna se po mně ohlédla, a přestože byla pořád krásná, v ni­čem se nepodobala ženě, kterou byla sotva před několika minutami. Tvář měla protáhlou a délky jejích řas by člověk dosáhl jen s pomo­cí lepidla a umělých náhražek. Z ramen jí vyrůstala úzká, průsvitná křídla podobná vážčím. Byla příliš malá, než aby ji dokázala uzvednout bez pomoci magie."Jasně," řekla jsem.Královniny dlouhé stříbrné šaty byly skutečné, na lemu a na manžetách je ale hyzdily tmavě hnědé skvrny, pravděpodobně za­schlá krev. Náhrdelník připomínající stříbrný a diamantový vodo­pád byl ve skutečnosti ze zašlého černého kovu a z nebroušených kamenů.Při pohledu na obrovskou síň, do které nás uvedla, mi poklesla čelist, už kvůli její okázalosti. Podlahu tvořil bílý mramor protka­ný šedými a stříbrnými žilkami a sloupy ze zeleného nefritu se ladně zvedaly do výšky a podpíraly klenutý strop, který by se klidně hodil i do katedrály Notre Dame. Z mramorové podlahy vyrůstaly stříbr­né stromy s nefritovými listy. Chvěly se ve větru, který jsem necítila, a když na sebe narážely, půvabně zvonily. Po místnosti byly rafino­vaně rozmístěny elegantní lavice ze světlého a tmavého dřeva při­pomínající sadu dřevěných šachů. Odpočívaly na nich krásné ženy a pohlední muži, kteří se k nám otočili, když jsme vešli.Na opačné straně síně se nacházelo zvýšené pódium se stříbrným trůnem, jemně tepaným a zdobeným zelenými a rudými drahoka­my velkými jako moje ruka. Vedle trůnu ležela stočená kočka připo­mínající malého geparda, aspoň dokud nezvedla hlavu a neodhalila obrovské uši. Serval, pomyslela jsem si, nebo něco dost podobného středné velké africké divoké kočce. Ale žádnou kočku jsem necítila: celá místnost páchla hnijícím dřevem a tlejícími věcmi.A najednou místnost, kterou jsem procházela, zmizela.Nemyslela jsem si, že se v okolí dají najít přírodní jeskyně. Bylo tu několik umělých, které do čediče vyhloubily některé vinice, aby v nich mohlo zrát víno. Většinu zdejšího podloží tvoří vyvřeliny, ve kterých se dají najít lávové tubusy, ale ne vápencové jeskyně jako v Carlsbadu. Ale magii asi geologie nezajímá, protože jsme prochá­zeli obrovskou jeskyní, jejíž stěny, strop a podlahu netvořila skála, nýbrž hlína a kořeny.Elfame vytvořila magie, ale já přemýšlela, jestli to byla královni­na magie. Při pohledu na kořeny v jeskyni u Zeeho dveří Ariana řek­la, že tu někde musí být lesní pán. A jak jsem se tak rozhlížela, na­padlo mě, že mčla pravdu.Podlaha byla plná propletených kořenů - musela jsem si dávat dobrý pozor, abych nezakopla a neprozradila se. Královnin trůn byl jedinou věcí v celé místnosti, která se nezměnila, když jsem masko­vání prohlédla. Sloupy nahradily silné kořeny visící ze stropu nebo vyrůstající z podlahy jako živé stalaktity a stalagmity. Lavice byly ze živého dřeva, které sice nebylo tak elegantní jako královnina ilu­ze, zato krásnější.Většina fae v místnosti nebyla pohledná - i když několik ano, po­kud jste netrvali na lidské kráse jako standardu pro hodnocení. Žádný z nich nevypadal jako lesní pán nebo paní - Ariana s vílí královnou působily nejlidštěji, ani ony by ale nemohly vejít ve své skutečné po­době do obchodu, aniž by všichni ihned poznali, že jsou jiné.Ale nemarnila jsem čas zkoumáním faeského dvora. Upoutal mě totiž tvor za královniným trůnem. Byl veliký a ležel naprosto bez hnutí, takže připomínal obrovitou sekvoj podťatou dřevorubcovou sekyrou. Pokrývala ho kůra a jehličí a jeho čtyři oči velké jako talí­ře zářily jako rubínové lucerny. Byl spoutaný železnými řetězy, kte­ré se třpytily magií. Nevěděla jsem, jak lesní pán vypadá, ale obrov­ský strom s očima by odpovídal.Vedle trůnu stála žena středního věku s hrubými rysy a odstínem pleti lidu Středomoří byla Řekyně, Italka, nebo možná dokonce Turkyně. Na krku měla obojek, který jsem si začala spojovat s krá­lovninými nevolníky, ale také byla řetězy připoutaná k trůnu. Čich mi prozradil, že se někde mezi fae, lidmi a umírajícím lesním pánem nachází čarodějka. Tušila jsem, že mocnou čarodějku by královna vil asi neudržela pod kontrolou jen stříbrným kruhem na krku.Existovaly různé druhy čarodějů. Nejmenší problémy byly s vy­znavači náboženství Wicca. Někteří měli jiskřičku moci, dost na to, aby posílila jejich víru, ale ne tolik, aby upoutala pozornost větších a nebezpečnějších tvorů.Pak tu byli bílí čarodějové, lidé narození v rodinách čarodějů, kteří se rozhodli nekonat zlo. Stejně jako nadaní lidé narození v oby­čejných rodinách, ani bílí čarodějové neměli velkou moc - protože magie čarodějů vychází ze smrti, bolesti a obětí a bílí čarodějové se těchto praktik vzdali.Většina mocných čarodějů byla černá. A bylo to z nich cítit, z ně­kterých víc než z jiných. Někteří černí čarodějové se pohybovali na hraně zla. Patřila k nim třeba Elizaveta Arkaděvna, čarodějka naší smečky. Na čarodějku dokonce i na černou čarodějku byla moc­ná. Ale pokud jsem to chápala dobře, vyhýbat se zlu bylo těžké, ná­ročné na čas a vybíralo si to na čaroději větší daň než skutečná černá magie. Bylo mnohem snazší využít při čarování utrpení jiných a vý­sledky byly mnohem předvídatelnější.Tato čarodějka a jak jsme se blížili k trůnu ,její pach sílil a utvr­zoval mě v mém přesvědčení ,páchla nejčernější magií. V jejím sousedství se dozajista ztráceli domácí mazlíčci a malé děti a občas možná i nějaký ten bezdomovec. Vsadila bych se, že železné řetězy, které poutaly lesního pána, vyrobila ona.Místnost, kterou viděli ostatní, byla sice vysoká, ale nijak zvlášť velká. Jeskyně, již jsem viděla já, byla větší, ale skoro polovinu za­bíral lesní pán za trůnem. Dojít k pódiu netrvalo dlouho.Královna vil se posadila na kraj stříbrného trůnu, natáhla se dolů a pohladila čarodějku, které se to vůbec nelíbilo. Když si královna sedala, zatřepotala křídly a složila je, aby se mohla opřít.Zamrkala a její oční víčka vydala tichý rp-rp zvuk. Když jsem se jí postavila tváří v tvář, všimla jsem si, že její očí jsou... divné. Zírala a zírala, pak rychle zamrkala. Těžko se na ni dívalo."Jesse," řekla. "Prozraď mi své jméno.""Jessica Tamarinda Hauptmanová," řekla Jesse a její hlas zněl tro­chu cize."Jessica," řekla královna. "Není to hezké jméno? Posaď se mi k nohám, Jessiko." Podívala se na mě a usmála se, když Jesse po­slechla.Královna se k ní sehnula a pohladila ji po hlavě - Jesse to ocenila víc než čarodějka. "Už je napůl moje," řekla mi královna. "Tvůj mla­dík, Gabriel, je na tom stejně, že ano?""Ano, má královno," zamumlal napjatě."Nenasadila jsem mu obojek jen kvůli naší dohodě, Mercedes Thompsonová, ale když nepotlačuji svoji magii, lidé v mé blízkos­ti mi propadají. Nebylo od tebe chytré přivést mi dalšího otroka." Naposledy Jesse pohladila a posunula se na trůně dozadu. "Ale ne­vzala jsi do mého Elfame jen člověka. Pověz, Mercedes, jak se ti po­dařilo přivést s sebou nejen fae, ale i vlka, i když jsi měla zakázáno o celé věci s nimi mluvit?"Podala jsem jí zkrácenou verzi. "Pořídila jsem si nahrávku naše­ho rozhovoru.""Chápu." Tvářila se, jako by spolkla citrón, ale neprotestovala. "Takže chceš znovu vyjednávat, Mercedes Thompsonová." Chladně se usmála. "Chceš vyměnit Stříbrnou relikvii za svůj život?"Ariana na mě ostře pohlédla, ale já uměla poslouchat - a už před­tím, než jsem si přečetla Phinovu knihu, jsem slyšela příběhy o do­hodách s vílami, kterých lidé nakonec hořce litovali. Když si nedám dobrý pozor, můžu vyměnit knihu za svůj život - a nakonec si přát smrt. Například bych odsud mohla odejít, ale být nucena nechat tady Jesse a Gabriela."Nevím," řekla jsem a zavrtěla se pod tíhou královnina pohle­du. Kousla jsem se zevnitř do rtu tak silně, až začal krvácet - bole­lo to, protože lidské zuby nejsou dost ostré na to, aby snadno pro­kously kůži."Samueli," řekla jsem, "polibek pro odvahu a jasný zrak, lásko?"Samuel se ke mně překvapeně otočil - polibek byl pravděpodob­ně tou poslední věcí, na kterou teď myslel. Postavila jsem se na špič­ky a málem na něho musela vyšplhat, abych se dostala k jeho ústům. Přitiskla jsem své rty na jeho a snažila se mu vnutit do úst co nejvíce krve. Po kratičkém zaváhání mu zjevně došlo, o co mi jde. Podvolil se, olízl mi ret a něžně mě postavil na zem.Doufala jsem, že má krev zapůsobí stejně jako tehdy v knihku­pectví a že uvidí totéž co já. Ze Samuelovy reakce se to dalo jen těž­ko odhadnout, ale zdálo se, že to funguje. Možná na tom nesešlo, ale kromě pistole v mém pouzdře a té, kterou měla Jesse vzadu za opas­kem, byl Samuel naší jedinou zbraní proti fae. A možná i nejlepší, protože bude mnohem těžší ho zastavit. Neublíží mu, když uvidí, proti čemu stojí."Jak láskyplné," řekla královna znuděně. "Už jsi dostatečně od­vážná a jasnozřivá, abys mi dala Stříbrnou relikvii?""O tom jednat nechci," řekla jsem a snažila se, aby si nevšimla krve na mých rtech. "Šlo by o výměnu. A tu bych zvážila jen v pří­padě, že by mým společníkům bylo dovoleno odejít. Ne, chci pod­stoupit zkoušku, a pokud jí projdu, bezpečně a co nejdříve odsud odejdou.""Takže máš na mysli opravdovou zkoušku?" řekla. "Ovládáš hru na nějaký hudební nástroj?"S piánem máme vzájemně nenávistný vztah. Nepovažovala jsem své břinkání za hru a učitelka klavíru se mnou souhlasila. "Ne.""Takže se utkáme v něčem jiném. Budeš držet jednoho z mýchpoddaných v objetí, zatímco se bude měnit, za každou proměnu pro­pustím jednu osobu."Luskla prsty, čarodějka si pro sebe začala mumlat a nejbližší fae,malé stvoření s jemnými kostmi, pletí jako broskvička a zelenorů- žovými vlasy vzplál. Nešlo o maskovací kouzlo, v místnosti se to­tiž nic nezměnilo. Jednalo se o skutečné plameny, i když samotné­mu fae neubližovaly."Nemůže držet oheň, zemřela by," řekla Ariana. Od chvíle, kdy jsem políbila Samuela, na mě ani na něj nepohlédla. Nevěděla jsem, jestli tuší, že máme něco za lubem anebo si myslí, že jsme milen­ci. "A to porušuje podstatu zkoušky. Vyzyvatel musí mít šanci - ať už jakkoli malou úkol splnit.""Dobrá," řekla královna. "Když jsi tak vybírává, Stříbro, budeš vyzyvatelkou ty." Místností se rozlehl její zvonivý smích a kořeny ve stropě se začaly svíjet. "Samozřejmě vím, kdo jsi, drahá Stříbro- jak sis mohla myslet něco jiného? Kolik z nás se rozhodlo žít se zo­havením po zubech psů a vlků? Jen Stříbro. Takže buďto přistoupíš na výzvu, nebo tuto skoro smrtelnou ženu, která není tak lidská jako tvůj Phin nebo chlapec, zabiji. Míšenec není dost lidský na to, aby se na něj vztahovaly hostitelské zákony Elfame."Ariana jako by královniny posměšky ani neslyšela. Zřetelně a po­malu řekla: "Obejmu tohoto fae, který bude měnit podoby - první bude oheň. Za každou následující proměnu bude jeden z mých spo­lečníků volný. Promění se pětkrát, vždy na tři minuty, a pokud uspě­ji, odejdeme všichni. Pokud ne, za každou proměnu, kterou udržím, odejde jeden z nás."Zatímco Ariana mluvila, položila Phina na zem vedle Gabriela. Dokonce i uhranutý položil Gabriel Phinovi ruku na rameno, aby ho podepřel."Čtyři proměny," řekla královna. "Pět podob. Mercedes Thompsonovou nepustím, protože je paní Stříbrné relikvie.""To je v pořádku," řekla jsem Arianě. "Přežiji jako obvykle. Zeptejte se ostatních. Až budete všichni v bezpečí, budu jednat s krá­lovnou o knize.""Šest podob," řekla Ariana. "Za každého jednu. Tak to stojí v pra­vidlech. ,Ve smluvené zkoušce životy všech zajatců jsou v sázce."Dvakrát se to nerýmovalo, ale i špatná poezie stačila k zazname­nání pravidel vílí královny.Královna podrážděně zamrkala. Měla jsem co dělat, abych se ne­odvrátila - anebo taky nezačala rychle mrkat."Dobrá," zavrčela. "Ale Mercedes přijde na řadu jako poslední a tvůj vnuk jako první."Samuel řekl: "Phin, Jesse, Gabriel, Ariana, já a Mercedes.""Phin, Ariana, ostatní a nakonec Mercedes," nabídla na oplátku královna.Věděla jsem, o co se snaží. Myslela si, že když přesune Arianu s Phinem dopředu, zmenší tím Arianinu motivaci, jak se zkouška bude stávat těžší a těžší.Samuel zavrtěl hlavou. "Phin, Jesse, Gabriel, Ariana, já a Merce­des.""Začínám se nudit," řekla královna. "Dobrá. Dohoda je uzavře­na."Ariana přimhouřila oči a zadívala se na Samuela - asi proto, že ji postavil před sebe. Ale souhlasila jsem s ním. Napřed jsme odsud museli dostat bezmocné, teprve pak ty, kdo se o sebe uměli postarat. Což znamenalo postavit Arianu před Samuela."Přijímám," souhlasila Ariana, vykročila a objala hořícího fae. Sotva se ho dotkla, vlasy i šaty jí vzplály a všechno nehořlavé spadlo na zem, i Zeeho kámen, jehož neochvějná zář nebyla ve svitu plamenů skoro vidět. Z Arianina těla se začalo kouřit a vzá­pětí také vzplálo."Má v sobě zemi, vzduch, oheň a vodu," řekl Samuel. Kdybych ho dobře neznala, myslela bych si, že ho vůbec nezajímá, co se děje. "Díky tomu byla schopná velké magie i poté, co se Pod Kopec ocitl z dosahu. Magický oheň jí neublíží."Královna hovořila s čarodějkou. Když domluvila, čarodějka vsta­la a v ruce se jí objevil ocelový nůž. Sebrala řetězy a poodstoupila, kam až jí dovolily, na dosah k lesnímu pánovi. Vrazila do něj nůž a tvor podobný stromu zařval, otřásl se a nůž zbrotila jantarová te­kutina. Podlaha pod mýma nohama se pohnula a kořeny ve stropě se smrskly a zkroutily.Samuel mi položil ruku na loket a podepřel mě, díky čemuž jsempoznala, že krev fungovala. I přes maskování viděl realitu, se kterou jsme se museli vypořádat.Čarodějka nuž olízla a vnořila prst do rány, kterou zajatému fae způsobila. Pak do vzduchu načrtla symboly, jež se ošklivě žlutě roz­zářily. Nato si vykasala halenu, odhalila holé břicho, sebrala sym­boly ze vzduchu a připlácla si je na kůži. Když skončila, vrátila se k trůnu, posadila se a do čista čepel olízala. Zachytila můj pohled a usmála se.Možná o maskovacím kouzle nevěděla, anebo si myslela, že se bojím koček. Jedna věc byla jistá: věděla, že z ní mám strach. Přála jsem si vědět, co právě udělala.Ať už šlo o cokoli, těžko nám to pomůže. A pomoc jsme potřebo­vali. Tři minuty násobeno šesti bylo osmnáct minut a Zee už něja­ký čas držel vchod otevřený. Dalších osmnáct minut dalece přesáhne hodinu, kterou nám slíbil. Vílí královna nebude k propuštění zajatců potřebovat Zeeho dveře, ale dokud budou otevřené, dostanou se na povrch ve stejný den.Čas konečně vypršel a fae, kterého Ariana držela, se proměnil v led. Tři minuty byly hodně dlouhá doba, když jste měli držet ob­rovskou kostku ledu. Nedokázala jsem pochopit, proč ho Ariana tak pevně objímá, namísto, aby ho držela volněji a tolik se ho nedotýka­la. Obzvláště když jí shořelo oblečení a před ledem ji tak vůbec nic nechránilo."Kůže na kůži, pamatuj," řekla královna nabručeně. Očividně doufala, že Ariana couvne.Slyšela jsem, jak si fae okolo šeptají o Arianiných jizvách. Jak jsou ošklivé, zahanbující. Napadlo mě, že to možná dělají naschvál, že se jedná o nějakou královninu lest, ale pokud ano, jejich posměš­ky na Arianu nijak nepůsobily.Tři minuty uplynuly a Jesse byla v bezpečí - a fae, kterého Ariana držela, se proměnil v kouř. Ale zdálo se, že na to byla připravená, protože když se začal na okrajích rozplývat, natáhla se a sebrala nejbližšímu fae plášť. Omotala ho kolem sebe a fae, dotkla se pláště stu­denou rukou, pokryla ho vrstvou ledu a uvěznila kouř uvnitř zmrz­lé látky.Pokradmu jsem se rozhlédla po ostatních fae v síni. Několik jichtu bylo, už když jsme přišli, ale další se objevili až po nás, jako by je sem královna svolala. Napočítala jsem jich dvacet osm bez lesního pána, který, jak jsem tušila, mezi její stoupence nepatřil.Zadívala jsem se jim do tváří, a přestože byly méně... prázdné než u nevolníků, nemyslela jsem si, že jsou úplné svobodní. Možná to bylo tím, jak hladově všichni zírali na královnu, jako by čekali na ja­kýkoli úkol či rozkaz - na cokoli, čím by jí mohli dokázat svoji lás­ku. Pohybovala jsem se ve společnosti fae a věděla jsem, že je vzác­né, aby se na nččem shodli tři, natož dvacet osm."Podívejte se na jizvy, které jí otec způsobil," řekl jeden."Jak mohla přežít? Vypadá to, jako by ji pokousaly bestie.""Copak ten příběh neznáte?" řekl třetí. Všichni hledčli na Arianu, ne na královnu vil, když pokračoval: "Její otec ji nechával tři roky každé ráno svými zvířaty týrat."Ariana stiskla rty, protože jí na mysli vytanuly vzpomínky. Uplynuly další tři vteřiny - získala svobodu pro Gabriela.Fae pod pláštěm začal růst a Ariana nechala látku sklouznout na zem. Napřed jsem nedokázala pochopit, v čem výzva spočívá. Tvor se proměnil v jiného fae, ve velkého muže s téměř lidskými rysy. Jeho kůže měla barvu a strukturu břízy, na některých místech byla hladká a bílá, jinde hrubá a tmavě šedá nebo černá. Jeho vlasy připo­mínaly drcenou kůru a padaly mu kolem obličeje. Nebyl ošklivý ani děsivý, ale Ariana se roztřásla.Samuel vedle mě ztuhl a z hrdla se mu začalo linout tiché vrčení."Vítej, dcero," řekl fae s kůží jako kúra. Potom přešel do velštiny; mluvil s tak zvláštním přízvukem, že jsem mu nerozuměla. Zvedl pravou paži a já uviděla, že mu chybí ruka a pohladil ji s ní po vlasech.Arianin otec byl lesní pán, ale očividně odlišný druh než ten, kte­rého zajala královna vil, protože vypadal úplně jinak.Vílí královna použila své lidi k tomu, aby Arianu nalomila, aby jí připomněla, co jí otec provedl. Ale podcenila ji, pokud si myslela, že se tak snadno vzdá. Pevně ho objala a přitáhla si ho k sobě.Samuelově velštině jsem rozuměla: nemluvil po telefonu, vyslo­voval pomalu a jeho slova byla docela prostá. "Nemůže zavolat své psy, Ari, lásko. Žádný strach. Jsou dávno mrtví. Postaral jsem se o to.Není skutečný, není. Takovou moc nemá. Můj táta tvého tátu zabil. Já zabil jeho psy. Už se nevrátí."Trpělivě na ni mluvil, aby se mohla soustředit na něco jiného než na fae, který očividně přijal tvář a postavu jejího otce tyrana.Sledovala jsem čarodějku a nebyla si tak jistá jako Samuel, že Arianin otec není skutečný. Čarodějky dokáží pěkně děsivé věci. První tři podoby, které na sebe fae vzal oheň, led a kouř páchly faeskou magií. Z této jsem kromě mužova vlastního pachu vycítila černou magii, čarodějnictví a čarodějky dokáží probudit mrtvé.Tři minuty držela Ariana muže, který ji mučil, dokud nepřišla o rozum. Když bylo po všem, mohla ho pustit a z Elfame odejít a ne­chat Samuela a mě v zajetí. Ale byla houževnatější. A tak když se její otec proměnil ve vrčícího vlkodlaka, který se víc než zběžně po­dobal Samuelovi, klesla na kolena, aby si ho mohla přitáhnout blíž, a upřela oči na Samuela. Oči jí zčernaly a z tváře jí zmizely všech­ny emoce, ale držela ho a pořád dokola bezhlesně opakovala jedno jméno - Samuelovo.1 Samuel klesl na kolena, oči mu zbělely a objevil se v nich divo­ký pohled."Tady ne," řekla jsem mu. Teď jsem musela rozptýlit já jeho. "Nesmíš se proměnit, Samueli. Musíš ji, Phina a děcka dostat ven. Musíš, protože ona to nezvládne. Vydrž to."Nedokáže mě osvobodit: napřed její otec, pak vlkodlak a já si uměla docela dobře představit, jaká bude poslední podoba, protože vílí královna neměla v úmyslu nechat mě jít.Žena, která se vydávala za Daphne, mč považovala za majitelku Stříbrné relikvie. Myslela si, že jakmile propustí Gabriela, naše do­hoda o mém bezpečí padne. Očividně jsem nebyla dost lidská na to, aby se na mě vztahovaly zákony pohostinnosti, které vílí královně zakazovaly zabíjet lidi, kteří do její říše vstoupili. Mohla mč klidně zabít a získat knihu.A vyšlo by jí to nebýt jedné drobnosti. Já Stříbrnou relikvii ne­vlastnila; jejím majitelem byl Phin. Když mě zabije, způsobí si jen pořádné potíže - až budou ostatní volní, udělám, co budu moct, abych ji o tom přesvědčila. Stačí, když vydržím, než si pro mě při­jde Adam.Kdyby se ale Arianě podařilo udržet fae i v jeho poslední podobě, značně by mi to samozřejmě usnadnilo život.Ariana udržela vlkodlaka celé tři minuty - pak se změnil v psa. Připomínal obrovského bígla, bílého s hnědými skvrnami a zakula­cenýma, plandavýma ušima, po přátelském výrazu, se kterým větši­na bíglů žije a umírá, u něj ale nebylo ani stopy.Ariana pohlédla na psa, kterého objímala. Pažemi ho držela oko­lo šíje a nohy měla skoro schované pod jeho tělem. Chvíli se nic ne­dělo a já sobě navzdory ucítila záblesk naděje. Nepřála jsem si zůstat sama s královnou vil, která mě chtěla zabít.Pak se ale Ariana od psa, který asi vypadal jako zvíře, s jehož po­mocí ji otec mučil, odkulila, stočila se do klubíčka a otevřela ústa, aby vykřikla, hrůza ji ale připravila o hlas. Samuel ji vzal do náruče a broukal jí. Nic neříkal, prostě jí půjčil svůj hlas. Ale nezapomněl ani na nepřítele a královnu vil nespouštěl z očí."Pět," řekla královna nevrle. "Myslela jsem si, že si tě nechám vl­kodlaku, ale byla silnější, než jsem předpokládala."Samuel zavrčel. Všimla jsem si, že Zeeho kámen pod břichem psa, který se zcela soustředil na Arianu, bliká."Samueli," řekla jsem naléhavé. "Zee čeká. Dostaň odsud děc­ka a Phina..." Hlavně Phina. Odmítala jsem dát ještě víc moci ně­komu, kdo byl ochotný využít černou čarodějku a mučit s její po­mocí jiného tvora. Potřebovali jsme dostat Phina do bezpečí, aby se Stříbrná relikvie ocitla mimo královnin dosah. "Seber je a vy­padni odsud.""Pomůžeš mi vstát?" požádal Phin Gabriela. Pochopil, o co mi jde.Gabriel zaváhal, když ale královna Phinovu žádost nezamítla, po­mohl mu na nohy."Ty," řekla královna a ukázala na nejbližšího fae. "Odveď je ven a nech je jít. Lidského muže budeš muset nést." Pohlédla na Jesse, pak na Gabriela. "Jděte, děti, a až opustíte Elfame, buďte jako dřív."Fae, na kterého ukázala, se hluboce uklonil a vzal Phina do ná­ruče stejně lehce jako předtím Ariana. Ne všichni fae byli podob­ně silní. Když se vydal ke dveřím, Jesse s Gabrielem ho mlčky ná­sledovali.Samuel se zastavil a políbil mě na tvář. Stále objímal Arianu, kte­rá se třásla hrůzou. "Zůstaň naživu," řekl mi."Takový je plán," řekla jsem. Obezřetně jsem pohlédla na Arianu, kterou v zajetí držel záchvat paniky. Vzpomněla jsem si, čeho se nejvíce obávala, když posledně přišla k sobě, proto jsem dodala: "Ty na sebe taky dávej pozor. Teď vypadni, dokud to jde bez problémů.",,Semper Fi," řekl, pohlédl na Zeeho kámen a pospíšil si za ostat­ními.Pokud jsem věděla, Samuel nikdy nebyl u mariňáků. Ale věděl, že pochopím, co se mi snažil říct. Mariňáci své lidi nikdy neopouští. Vrátí se i s Adamem. Já jen musela do té doby přežít.Všichni jsme čekali, dokud se fae, který je doprovázel, nevrá­til. Uklonil se královně a řekl: "Jsou venku, živí a zdraví, má krá­lovno."Zhluboka jsem se nadechla a o několik vteřin později se ze Zeeho kamene stal jen další šedý šutr mezi kořeny na podlaze jeskyně. Odhadla jsem, že měli dvě minuty k dobru, ale Zee pravděpodobně držel dveře otevřené, dokud je nespatřil."Dohoda je splněna," řekla mi královna."Fajn," odpověděla jsem."Vyměníš knihu za svůj život.""Ne." Zavrtěla jsem hlavou. "Zvážila jsem to a rozhodla se, že to neudělám."Už jsem nemusela nikoho chránit. Jen samu sebe. Obavy z toho, co čarodějka udělá, když ji osvobodím, mě přiměly při tasení zbra­ně zaváhat - a draze jsem za to zaplatila. Zrovna jsem sahala pod tri­ko, když mě dva z královniných poskoků chytili za paže. Zbraň do­padla na zem a královna vil ji odkopla stranou - daleko z čarodějčina dosahu."Nepochopila jsi mě," řekla mi. "Zabiji tě a tvá smrt mi knihu od­halí.""Myslela jsem, že knihu musím vlastnit, aby to fungovalo," řek­la jsem zmateně.Královna na mě zírala. "Dala jsi tu knihu snad někomu jinému, než jsi se vydala sem dolů?""Ne tak, jak si myslíš," odpověděla jsem."A jak tedy?" řekla měkce."Proč bych ti to měla říct?" opáčila jsem. Vílí královna ostře kýv­la a čarodějka se natáhla a dotkla se mě.*Když jsem přišla k sobě, ležela jsem na posteli, která předtím patřila Phinovi. Aspoň po nčm voněla, místnost ale tvořily kořeny a hlína, ne mramor. Chvíli mnou zmítal zmatek, ale pak jsem se úplně pro­brala a uvědomila si, že jsem celu nikdy neviděla bez maskovacího kouzla-jen jsem ji cítila.Bolelo mě celé tělo, přesto jsem neměla žádné další modřiny. Držela jsem se, dokud to šlo, abych Samuelovi s Adamem poskyt­la dost času na to dostat všechny do bezpečí. Nevěděla jsem, jestli to stačilo. Očekávala jsem, že až bude po všem, zemřu. Ale uměla jsem se vypořádat s nečekanými situacemi i když to znamenalo chodit na nočník. Bílá porcelánová nádoba pod druhou postelí musela být nočník. Vílí královna tu měla kuchyň s ledničkami a jiným moder­ním vybavením, ale neměla záchod? Chvíli jsem o tom přemýšlela a dospěla k názoru, že asi jen nemá záchod pro vězně.Po velmi dlouhé době, patrně ale spíše sotva hodinu po tom, co jsem se probudila, se otevřely dveře a dovnitř vešla královna se dvě­ma pobočnicemi a dvěma pobočníky.První z mužů byl fae, který odvedl Samuela s ostatními ven. Byl vysoký, vyšší než Samuel, a měl oči barvy mořské pěny. Teprve ted' jsem si uvědomila, že je to vodní fae, který se vloupal do knihkupec­tví. Druhý muž byl na lidská měřítka malý, ale ne nápadně. Kůži měl zelenou a vlnila se jako moře. Stejně jako královna měl na zádech křídla, ale ta jeho byla našedlá a kožená, ne hmyzí.Žena, která nesla židli, vypadala skoro jako člověk, jen oči měla oranžové a pleť světlounce modrou. Druhou ženu pokrývaly od hla­vy k patě lesklé hnědé chlupy dlouhé asi pět centimetrů a paže měla o třetinu delší, než bylo obvyklé. Nesla stříbrný kruh dost velký na to, aby mi padl okolo krku.Při pohledu na něj jsem se pokusila o útěk. Vysoký muž mě chy­-til, posadil mě na židli a žena, která ji přinesla, mě k ní přivázala: za zápěstí, lokty a kotníky.Pak mi nasadili stříbrný obojek na krk.Jakmile je královna uhrane, jen ona je může osvobodit."Trvalo příliš dlouho, než jsem odhalila tvá tajemství, Mercedes," řekla. "Majitelem knihy je Phin, ale Ariana ho bezpečně střeží v re­zervaci, kde se k němu nikdo z mých poddaných nedostane. Knihu jsi dala příteli, ale ten ji dal vlkodlakům, a od nich ji taky nedosta­neme."Jak dlouho jsem byla mimo a kolik jsem jí toho řekla? Nepama­tovala jsem si všechno a to mi dělalo starosti.Královna vil měla na sobě jiné šaty než předtím. Byly modrozlaté. Znamenalo to, že je jiný den? Anebo se prostě umazala a muse­la se převléknout?"Prozatím mi zůstala jen pomsta." Její oči divně zamžikaly. "Nakonec přestanou Stříbrnou relikvii tak pečlivě střežit a já ji zís­kám. Do té doby si vezmu, co se nabízí. Doufám, že si vítězství užiješ.Mercedes Athéno Thompsonová," řekla a položila mi ruku na čelo. Podívej se na mě.Poslední věta se mi ozvala v mysli. Připomnělo mi to, jak se mi do hlavy navezla Mary Jo tehdy v bowlingové hale. Bez té zkušenosti by mi asi královnin hlas nepřipadal tak cizí.Chceš mi sloužit. Na ničem jiném ti nezáleží.Záleží mi na Adamovi.Pokud se odsud nedostanu živá, bude si to klást za vinu s tím, že kdyby na tom byl líp, vzala bych ho s sebou a zachránil by mě. Přijal by odpovědnost za celý svět, kdyby jím někdo (jako já) občas nezatřásl. Takže jsem musela přežít - protože mi na Adamovi záleželo.Hlas vílí královny se dál nesl mojí myslí, ale já ji neposlouchala."Komu sloužíš?" zeptala se nahlas a sňala ruku z mé hlavy. Neznělo to, jako by ji odpověď dvakrát zajímala.", Vyberte si dnes, komu budete sloužit,'" zamumlala jsem. ",Ale já a můj dům budeme sloužit Hospodinu." Zdálo se mi příhodné ci­tovat Jozueho."Cože?" zeptala se zaskočeně."Co sis myslela, že řeknu?" zajímala jsem se trochu zklamaně. Někteří opravdu staří fae Písmo nesnáší, ale jí očividně nevadilo - aspoň samotný citát ne."Odveďte ji do síně," poručila a řasami rozzlobeně tloukla do tváří.Muži mě zvedli i s křeslem a odvlekli mě zpátky do síně. Jen mat­ně jsem si pamatovala, co mi tam čarodějka provedla - matka mi jednou řekla, že stejně se cítila při porodu. Bolest a pak nic. Ale po­kud přede mnou mysl to nejhorší zablokovala, tělo mi to vynahra­dilo. Jak jsme se blížili, žaludek se mi stahoval a zmáčel mě pot. Nepřekvapilo by mě, kdyby muži, kteří mě nesli, cítili při vstupu do síně můj strach.Odnesli mě před trůn a postavili na zem."Co jsi s ní udělala?" zasyčela královna na čarodějku, která se před ní krčila. "Co jsi provedla, že mi odolává?""Nic, má královno," řekla čarodějka. "Nic, co by jí umožnilo vám vzdorovat. Je člověk jen napůl. Možná je problém v tom."Královna ji pustila a přiřítila se ke mně. Zpoza opasku tasila stří­brný nůž a řízla mě do paže nad kousnutí, které mi způsobil Samuel. Vypadalo pořád čerstvě, takže jsem nemohla ztratit příliš mnoho času.Promnula moji krev mezi prsty a vložila si je do úst. Potom se sama řízla a nakapala mi tři kapky své krve do otevřené rány.Chystala se mě k sobě připoutat starou magií. Vlkodlaci ji použí­vali, když přijímali někoho do smečky.Zpanikařila jsem. Byla se přese mě schopná dostat ke smečce? Zeemu dělalo starosti, že by mohla uhranout vlky."Moje krev tobě," řekla a já už ji nemohla nijak zastavit. "Moje stříbro, moje magie, naše krev tě činí mojí." Protože bylo po všem.Mysl mi obklopila mlha.Vzpírala jsem se a vzpírala, ale neměla jsem s čím bojovat; byla to jen mlha, která všechno halila a dusila mé myšlenky.