Stříbrná relikvie - kapitola 15

Stříbrná relikvie - kapitola 15

Bojovala jsem a bojovala a najednou se ocitla sama uprostřed zasněžené pustiny. Byla tak krutá zima, že mi při nádechu mrznul nos, ale jinak jsem se necítila nepříjemně, přestože jsem byla nahá."Mercedes," ozval se Bran bez dechu. "Tady jsi! Konečně."Otočila jsem se dokola, ale nikde ho neviděla."Mercedes," řekl mi, "mohu s tebou mluvit, protože patříš k Ada­mově smečce, a ta naopak patří mně. Ale musíš poslouchat, protože já tě neslyším. Můžu ti jen ukázat, co si myslím, že potřebuješ.""Dobrá," odpověděla jsem. Vědomí, že mě neslyší, ve mně vzbu­zovalo osamělost. Cítila jsem se sama, protože mě tam ve sněhu ne­našel Adam. Chvěla jsem se, přestože mi ještě pořád nebyla zima."Největší zbraní v arzenálu královny vil je uhranutí. Jako členka smečky bys vůči němu měla být víceméně imunní. Ale ty jsi zvlášt­ní případ a řekli mi, že nikoho nenapadlo naučit tě, jak magii smečky využít. Můj syn i Adam, který by měl mít víc rozumu, zjevně před-pokládali, že to pro tebe bude instinktivní věc, tak to totiž funguje u vlků. Když Adam zjistil, že tomu tak není, rozhodl se počkat a na­před zjistit, kdo se tě pokusil ovlivnit - místo aby se postaral o tvé bezpečí.""Bylo to složité," odsekla jsem ostře. Nelíbilo se mi, že kritizuje Adama. Věděla jsem, co měl Adam v plánu, a souhlasila jsem.Následovala odmlka a zdálo se mi, že cítím jeho překvapení."Omlouvám se za to, že jsem tě urazil," řekl pomalu. "Ale je... zajímavé, že cítím, že jsi uražená." Vytušila jsem, žc pokrčil rame­ny, pak pokračoval. "Měla bys vědět, že uhranutí se zase tolik neliší od pout smečky, Mercedes. Pouta nemají podrobit členy smečky alfovi ani jim vnutit určité chování. Smečka potřebuje rozmanitost, ze které čerpáme sílu: víc síly, než kolik má jedna pitomá vílí královna, která magii krade a využívá k tomu čarodějku. Jasné? " Jeho zuřivost mnou otřásla, tak byl naštvaný.Ale ne na mě, takže to nebyla moje starost."Rozumím," odpověděla jsem, i když mě nemohl slyšet. Nebo skoro nemohl."Něco ti ukážu," řekl. A najednou jsem v bílém sněhu spatři­la stříbrnou girlandu. "Tohle je jedno z pout tvé smečky," řekl mi. Neviděla jsem ho, ale cítila, žc jde vedle mě, když jsem girlandu ná­sledovala. Zastavili jsme se na jejím konci, v místě, kde byla uváza­ná ke kameni... ukrytému v měkké stříbrné kleci. Kámen teple žlutě zářil, což jsem na tomto studeném místě uvítala."Vánoční girlanda a balvan?" řekl a já slyšela, že se usmívá. "Proč ne skleněná ozdoba?""Vlci nejsou křehcí," řekla jsem mu. "Jsou... paličatí a dá se s ni­mi jen těžko pohnout.""No, proč ne," souhlasil. "Víš, kdo to je? Cítíš, jaké si o tebe dělá starosti?""Mary Jo," řekla jsem. A jakmile mě na to upozornil, ucítila jsem to. Vnímala jsem, že mě hledá a běhá po čtyřech, aby co nejlépe vy­užila čich. Neměla stopu a já vycítila dlouhé kilometry za ní a dál­ky táhnoucí se do znaveného nekonečna oběma směry."Obvykle to není tak zřetelné," řekl Bran a odtáhl mě od Mary Jo. "Teď to tak cítíš hlavně proto, že jsem s tebou já- marok. A je tu fakt,že tě víla uvěznila ve tvé vlastní hlavě- poznám to podle hloubky našeho kontaktu. To, co provedla, je neodpustitelný zločin..." Opět jsem cítila, jak se snaží ovládnout zlost, ".. .ale díky tomu jsi získala moc, kterou bys jinak neměla." Odmlčel se. "I pouto mezi námi dvě­ma je silnější, než by mělo být. Sice neslyším tvá slova, ale cítím... Ale je zbytečné se tím teď rozptylovat. Máme jiný úkol."Odvedl mě k další girlandě a opět chtěl vědět, komu patří. Po tře­tí jsem je dokázala najít i bez jeho pomoci. Čtvrtá byla Paulova. Doprovázel Mary Jo a stejně úzkostně se mě snažil najít. Ale pořád neměl rád Warrena. Viděla jsem, že jeho girlanda a ta Mary Jo jsou propletené a propojené s ostatními. Postupně jsme procházeli kolem balvanů, které představovaly vlky ve smečce.Bran mě zastavil u Darrylova, přestože jsem chtěla pospíchat dál a najít Adamův."Ne," řekl. "Chci, aby ses napřed porozhlédla tady. Najdeš Darrylovo pouto s Auriel? Liší se od jiných pout ve smečce."Hledala jsem a hledala. Nedaleko jsem objevila Aurielin balvan, ale nic víc. Nakonec jsem v zoufalství Darrylův kámen zvedla a uvi­děla, že se pohnul i Aurielin- jako by byly spojené... a nedokáza­la jsem pochopit, jak jsem mohla přehlédnout zářivě zlaté lano mezi nimi, doslova bilo do očí. Možná jsem příliš úporně pátrala po stří­brné girlandě, a jejich pouto zatím bylo úplně jiné - hebčí, pevnější, hlubší. Na rozdíl od pout smečky nebylo k balvanům uvázané; vy­cházelo z jednoho kamene a končilo v druhém.Bran mě vzal za loket. "Dobrá, přestaň si s nimi hrát. Darryl začí­ná být nešťastný. Chci ti ukázat ještě něco."Odvedl mě do středu stříbrných vláken.Magie smečky skoro zakrývala černočerný kámen. Vyzařovaly z něj vztek, strach a žal, a to tak silně, že bylo těžké se k němu při­blížit."Neboj," řekl Bran a z hlasu mu zaznívala drsná náklonnost. "Adam v poslední době vyděsil už dost lidí. Podívej se a pověz mi, co vidíš."Tohle byl Adam? Přiběhla jsem k balvanu a přitiskla na něj ruce. "Je zraněný," řekla jsem, pak jsem se opravila: "Trpí.""Kde je vaše pouto druhů?"Leželo ve sněhu, křehké a matné. Na mnoha místech bylo hrubě zauzlované, aby drželo pohromadě."Vytvořilo se rychle, v okamžiku nouze, což není nutně špatná věc," řekl marok, "ale všechno ještě zhoršilo surové zacházení ban­dy idiotů. Z nichž většina měla mít víc rozumu."Viděla jsem, že kolem uzlů je lano roztřepené, jako by se ho po­kusil překousat pes... nebo vlk a někdo ho svázal dohromady, aby se nepřetrhlo."Henry už ve smečce není," řekl Bran. "Jen pro případ, že sis toho nevšimla. Přijal jsem ho do své smečky, abychom si promluvili z očí do očí. Za několik měsíců ho možná nechám jít. Za tuhle šlamasty­ku může z velké části on."Ale mně už rozkousané části starost nedělaly."Je přetržené," řekla jsem a klekla si do hlubokého sněhu. Lano přede mnou nečekaně končilo, jako by ho někdo přeřízl ostrým no­žem. Myslela jsem si, že Adama pořád necítím kvůli tomu, jak naše pouto přepálil, když si myslel, že jsem mrtvá. Ale z toho jsme se zo­tavovali, ne? Kdy jsem o naše pouto přišla?Bolelo mě, že je zlomené." To, " zavrčel Bran, "je práce černé magie. "Jeho hlas se ozval v mém pravém uchu tak silně, že jsem se oto­čila a zahlédla nčco obrovského a strašlivého, co se nepodobalo Branovi v žádné podobě, v jaké jsem ho kdy spatřila."Nechápal jsem to, dokud se Samuel nezmínil o tom, že je do celé věci zapletená čarodějka. S královnou našly slabinu a využily ji," řekl mi. A zvláštně pobaveným hlasem dodal: "Vůbec tě nedě­sím, co?""Proč bych se tě měla bát?" zeptala jsem se, ale soustředila se na přetržené lano. Ublížila bych Adamovi, kdybych se ho dotkla?"Udělej to," řekl Bran. "Dal by cokoli za to, kdyby tě znovu ucí­til.""Moje," řekla jsem. "Moje."Ale stále jsem se držela zpátky.S povýšeným humorem, který Bran občas používal a který ve mně vzbuzoval nutkání praštit ho, řekl: "Určitě najdu někoho jiné­ho, kdo ho bude chtít."Popadla jsem lano oběma rukama a ne proto, že bych se bála, že by to mohl udělat někdo jiný, ať už si Bran myslel, co chtěl. Ale protože jsme k sobě patřili, já k Adamovi a Adam ke mně. Milovala jsem, když mi dovolil rozesmát ho- od přírody byl vážný a zatíže­ný povinnostmi. Věděla jsem, že by mě nikdy neopustil, nezklamal - protože za svůj dlouhý život neopustil nikdy nic. Kdybych se zlaté­ho lana našeho pouta neujala, věděla jsem, že by si na mě Adam sedl a svázal mě jím jako tele. Líbilo se mi to. Moc."Mercy!" Hlas nepatřil Branovi. Byl to pánovitý hlas, napůl šíle­ný. Na okamžik se rozhostilo ticho, pak se Adam vzchopil a klidně­ji řekl: "Konečně. Našel jsem tě. Mercy, jdeme pro tebe. Nikam ne­choď."Zabalila jsem se do jeho hlasu a držela se lana mezi námi tak pev­ně, až mi proniklo do kostí. "Adame," řekla jsem šťastně. A pak jsem škádlivě dodala: "To ti to trvalo. Čekal jsi snad, až se osvobodím sama?"Rozhlédla jsem se po zasněžené pláni poseté veselými girlandami a zářícími balvany. Zavřela jsem oči a zahalila se do smečky jako do teplého pláště. Cítila jsem, jak se královna vil dotkla zlatého lana, které mč pojilo s Adamem - a tentokrát se roztříštila její magie.*Hleděla jsem do očí zajatému lesnímu pánovi. Mrkl a já rychle sklo­pila zrak - a uviděla, že mi z paže pořád kape krev. Podle toho, kolik jsem jí ztratila, jsem musela být mimo jen několik vteřin."tak," řekla vílí královna. "Teď jsi moje."Zamrkala jsem a snažila se tvářit stejně tupě jako ostatní nevolní­ci, když přeřízla lana, která mě poutala k židli."Zajdi do kuchyně a přines něco na utření podlahy," poručila mi.Vstala jsem a dala se do pohybu. Přestala mi věnovat pozornost, už jsem totiž nebyla zajímavá. Přidala jsem do kroku, protože jsem u jedné z lavic zahlédla svoji pistoli. Někdo ji tam musel odkopnout. Dávalo to smysl. Jen málo fae by ji mohlo zvednout ze země, aniž by si ublížilo. A přestože by žádného z nevolníků ani nenapadlo použít ji, fae by asi váhali, než by přikázali otrokovi zbavit se jí.Zvedla jsem ji a otočila se. Pomalu, abych neupoutala pozornost fae v síni - kteří hleděli na svoji královnu, ne na novou nevolnici. Královna se nakláněla přes područku trůnu a hovořila s čarodějnicí. Střelila jsem ji třikrát do srdce. Čarodějka mě sledovala a usmívala se, když jsem mačkala spoušť."Hm," ozvalo se vedle mě. Otočila jsem hlavu a pohlédla dolů na osmi, či devítileté, lidsky vypadající dítě.Dívenka se na mě usmála. "A oni se báli, že by se ti mohlo něco stát, kdybychom čekali na ostatní. Jako správný kojot jsi všem zka­zila zábavu."Když jsem tuto fae viděla naposledy, hrála si s jo-jem na dvorku domu, v němž došlo k vraždě a který hlídala. Neznala jsem její jmé­no, ale věděla jsem, že je fakt mocná, ostatní se jí bojí a je mnohem starší, než vypadá.Na okamžik se mi zdálo, že vedle sebe vidím někoho úplně jiné­ho, usmála se na mě ale a řekla: "Moje maskování neprohlédneš, Mercedes."Ostatní fae v síni se ani nepohnuli, ztuhli v okamžiku, kdy jejich královna zemřela.Dívenka zamířila k mrtvé královně a já ji následovala. Čarodějka si přitáhla mrtvolu blíž, nabírala do dlaní královninu krev a potírala s ní stříbrný nevolnický kruh na krku."Tak to ne," řekla dívenka, sehnula sc, dotkla se těla a něco za­mumlala. Královnino tělo se obrátilo v prach.Dívenka začala couvat a pak si všimla lesního pána v řetězech za trůnem. Neřekla bych, že ho viděla, než proměnila královnu v hro­mádku popela.Stříbrný kruh na čarodějčině krku praskl, vzápětí ho ale nahradi­ly malé prsty.Uslyšela jsem jen ozvěnu šepotu a i čarodějka se roz­padla v prach. Dívenka si nabrala šedý popel do dlaně, zvedla ho k ústům a lízla si, jako by to byla zmrzlina."Mňam," řekla. Ruce, šaty i ústa měla umazané od popela. "Miluji čarodějky.""Já radši čokoládu, pokud vám to nevadí," řekla jsem." Mercy!" zařval Adam někde za síní."Ouha," řekla dívenka. "Někdo propásl vraždění.""Tady!" zavolala jsem. "Jsme v pořádku."A pak tomu tak skutečně bylo. Protože tu byl Adam a objímal mě a díky tomu bylo opravdu všechno v pořádku.*Kopla jsem do sněhu a narazila si palec o dřez. Nadešla noc po vel­ké záchranné akci a všichni slavili v Adamově domě. Objímali mě a pečovali o mě, až jsem se rozhodla, že nadešel čas zkontrolovat ruiny svého domu.Sníh je z velké části zakryl a smečka tu uklidila. Měli na to celý měsíc,co jsem byla pryč. Asi jsem měla štěstí, že to nebyl rok, nebo dokonce století.Po tom, co musel Zee zavřít dveře, nedokázali už Elfame znovu najít. Zee mi vysvětlil, že Elfame je vzhledem k rezervaci neustále v pohybu a Ariana mě nedokázala vypátrat.Teprve když se obnovilo moje pouto s Adamem, podařilo se jim Elfame lokalizovat. Zatímco se Zee snažil otevřít nové dveře, posla­li dívku s jo-jem napřed, aby mě ohlídala. Ona zjevně něco tak pří­zemního, jako dveře nepotřebovala. Určitě měla nějaké jméno, ne­byla jen dívka s jo-jem, ale fae mají na jména divný názor a nikdo jí žádné nechtěl dát.Fae, kteří patřili královně vil, se dočasně usídlili v rezervaci. Někteří si vůbec nepamatovali, jak se k ní dostali. Jiné rozzlobilo, že jsem ji zabila, ale ne natolik, aby se mi pomstili. Podle Zeeho Šedí páni na jedné straně zuřili nad tím, jak královna vil zneužila lesního pána a černou čarodějku, na druhé straně jásali nad důkazem o tom, že Pod Kopec vrací nějakou moc fae.Z karavanu moc nezůstalo, jen hromádka věcí, která by se dala případně znovu použít. O stodolu s vanagonem jsem ale nepřišla. A neztratila jsem ani Médeu a Samuela.Když jsem to tu viděla poprvé, pod verandou se schovával kojot a já to vzala jako znamení. Nakonec jsem karavan koupila a popr­vé v životě jsem měla pocit, že mám domov. Domov, který mi ni­kdo nemohl vzít."Loučíš se?"Neslyšela jsem maroka přicházet, ale Bran už byl takový."Jo." Usmála jsem se na něj, aby pochopil, že mi jeho přítomnost nevadí."Chtěl jsem ti poděkovat za Samuela," řekl Bran.Zavrtěla jsem hlavou. "To jsem nebyla já. Byla to Ariana - viděl jsi je spolu? Nejsou roztomilí?" Ariana v Adamově domě nebyla, i když Samuel ano. Ještě by nesnesla bláznivě slavící smečku vlko­dlaků. Samuel o ní ale dobrých dvacet minut mluvil.Ariana se nedokázala dotknout Samuela ve vlčí podobě - ještě ne, jak mi řekl Samuel. Ale se Samuelem v lidské podobě problém neměla a ani ve společnosti ostatních vlkodlaků nepodléhala pani­ce - pokud se chovali klidně a přistupovali k ní jeden po druhém. S velkou hrdostí mi vysvětlil, že jen potřebovala důvod, aby začala na svých fobiích pracovat. Bran se po Samuelových slovech usmál a jeho úsměv naznačoval, že má něco za lubem. Anebo možná je­nom chtěl, abych si to myslela. Zjistila jsem, že je mi líp, když si ne­dělám hlavu s tím, co Bran dokáže, a co ne."Ariana je dar," řekl Bran. "Ale kdyby nebylo tebe, Samuel by tu nebyl, aby ho přijal.""Od toho jsou přátelé," řekla jsem mu. "Zvednou tě, když jsi dole - a nakopou ti zadek, když to potřebuješ. Adam pomohl. A když už mluvíme o přátelích, díky za lekci v magii smečky, zachránila mě před tím, aby se ze mě stala zombie."Usmál se a díky svému výrazu vypadal na šestnáct. Kdybych ho neznala, těžko bych uvěřila, že mladíček s ostýchavým pohledem je marok."Slyšela jsi všechno?" zeptal se. "Nebyl jsem si jistý, kolik se toho k tobě dostalo."Zadívala jsem se do jeho nevinného obličeje. "Kolik jsi toho vy­cítil ty?"Zahleděl se na mě bezelstnýma očima, pak se zakřenil. "Myslím, že nám oběma dodala sílu jistá zainteresovaná strana.""Kdo?""Zee bez problémů vysvobodil lesního pána z řetězů. Mimochodem, je to okouzlující chlapík, velmi vlídný a mocný. Královna ho asi před rokem nebo rokem a půl unesla z jeho domova v severní Kalifornii.Jeho ženu a rodinu nesmírně potěšilo, když slyšeli, že se brzy vrá­tí domů. Daphne, královna vil, očividně navštívila zdejší rezervaci a rozhodla se tu zapustit kořeny. Uhranula černou čarodějku a s je­jí pomocí unesla lesního pána, protože nebyla dost silná na to, aby uhranula jeho.""Myslíš, že nám pomohl on?""Někdo určitě. Už jsem to skoro vzdal." Rozhlédl se po ruinách mého domu. "Existuje i jiná odpověď, ale mám trochu problém vy­pořádat se s ní. Už ses rozhodla, co tady s tím uděláš?""Byla jsem pojištěná," řekla jsem. "Asi si koupím nový dům." Gabriel bude potřebovat někde bydlet.Spolu se Zeem udrželi během měsíce, co mě pohřešovali, dílnu na nohou. Jeho matce se to nelíbilo, proto žil v Adamově domě. Ve sklepě tak daleko od Jessiny ložnice, jak jen to podle Adama šlo."Podívej," řekl Bran. "Tvůj dub neshořel.""Jo," řekla jsem potěšeně. "Je trochu popálený, ale myslím, že bude v pořádku." Vykročila jsem k němu a nohou o něco zachytila. Napřed jsem si myslela, že je to rukojeť smetáku, ale když jsem se k té věci sehnula, ukázalo se, že je to moje stará kamarádka hůl."Aha," řekl Bran. "Uvažoval jsem, kam se poděla."Zamyšleně jsem na něj pohlédla. "Viděl jsi ji?""Ležela na gauči u Adama ve sklepě," řekl. "Když jsem ji vzal do ruky, najednou se mi všechno dařilo a našel jsem tě mezi pouty smečky, jako bys nikdy nikam nezmizela."Křivě jsem se usmála. "Objevuje se v zajímavých okamžicích.""Takže," řekl, "přemýšlela jsi o tom, že by ses pustila do chovu ovcí?""Zrovna teď ne," odpověděla jsem suše. "Ne."Chvíli jsme se v přátelském tichu procházeli."Mám nějaké fotky," řekl Bran nečekaně. "Bryana a Evelyn." Mojí vlkodlačí pěstounské rodiny. "A taky několik tvých starých fo­tek ze školy, kdybys je chtěla.""To bych ráda," řekla jsem.Podíval se k Adamovu domu a já uviděla, že se blíží někdo další."Vypadá to, že už tě hledají. Nechám vás o samotě." Políbil mě na čelo a odběhl.U plotu z ostnatého drátu se setkal s Adamem, který řekl něco, co jsem neslyšela, ale Brana to rozesmálo."Ahoj," řekla jsem, když se Adam přiblížil. Místo odpovědi mě zalil vřelostí, ze které mi zrudly tváře."Máš klíče k vanu?" zeptal se a jeho hlas připomínal temné pohla­zení, ze kterého mi naskočila husí kůže."Jsou v něm.""Dobře," řekl, vzal mě za paži a bryskně vykročil ke stodole, která požár bez újmy přežila. "Kdybych se musel vrátit pro pick-up, někdo by si našeho odchodu určitě všiml. Mám klíče k Warrenovu bytu. Říkal, že v pokoji pro hosty převlékl postel."Zastavil se u vanu. "Potřebuji řídit."Obyčejně bych se s ním pohádala už jen z principu, ale někdy, ob­zvláště když Adam působil tak prudce, jako by se chystal vybuch­nout, bylo lepší alfa mužským ustoupit. Beze slova jsem zamířila ke dveřím spolujezdce.Nepřekročil povolenou rychlost a nemluvil. Až do Richlandu jsme nenarazili na červenou, ale tam nám došlo štěstí."Adame," řekla jsem něžně, "když mi zlomíš volant, budeme mu­set k Warrenovi dojít pěšky."Uvolnil stisk, ale nepohlédl na mě. Položila jsem mu ruku na steh­no a cítila, jak se mi pod dlaní třese."Pokud se chceš k Warrenovi vůbec dostat," řekl téměř hrdelním hlasem, "nedotýkej se mě."Na tom, když vás někdo chce, je něco nesmírně vzrušujícího. Odtáhla jsem ruku a zhluboka nasála vzduch do plic. "Adame," řek­la jsem.Konečně naskočila zelená. Napadlo mě, jestli čas strávený v El­fame nějak nenarušil moje vnitřní hodiny, protože se mi zdálo, jako bychom tam seděli celé hodiny namísto vteřin.Warren bydlel v jednom z domů, které za druhé světové války vy­rostly jako houby po dešti, aby obsáhly bleskurychle se rozrůstají­cí populaci zaměstnanců jaderného průmyslu v Richlandu. Jeho byt tvořil jednu část dvojdomku. Ani v jedné části se nesvítilo a ta dru­há mčla v okně ceduli s nápisem K PRONAJMUTÍ.Adam zaparkoval a vyklouzl z vanu, aniž na mě pohlédl. Dveřezavřel s největší opatrností, což prozrazovalo hodně o stavu jeho mysli. Vysedla jsem a vůbec mě nezajímalo, jestli je můj milova­ný Vanagon Syncro zamčený, nebo ne což asi prozrazovalo hod­ně o stavu mé mysli.Adam odemkl dveře Warrenova domku a podržel mi je. Jakmile jsme byli oba uvnitř, zase je zamkl.Když se ke mně otočil, oči měl jasně zlaté a tváře rudé. "Jestli to nechceš," řekl mi jako pokaždé od... incidentu s Timem, "můžeš říct ne.""Dáme si závod do ložnice," řekla jsem a vyrazila ke schodům.Než jsem mohla udělat víc než dva kroky, opatrně mě vzal za paži. "Nebylo by... dobré zrovna teď utíkat." Styděl se za to, že se nedo­káže ovládnout; někdo jiný by si toho možná nevšiml. I mně by to možná uniklo nebýt našeho pouta.Dotkla jsem se jeho ruky a poplácala ji. "Dobrá," řekla jsem. "Co kdybys mě vzal do postele?"Nebyla jsem připravená na to, že mě tak rychle popadne a zvedne do náruče, jinak bych nevyjekla.Ztuhl."Promiň," řekla jsem. "Jsem v pořádku."Vzal mě za slovo a odnesl mě nahoru po schodech. Tak trochu jsem očekávala, že poběží, ale šel úmyslně pomalu a jeho kroky byly skoro těžké. Schody byly úzké a prudké a on si dával pozor, abych se nepraštila do hlavy ani do nohou.Těsně za prahem ložnice pro hosty mě postavil na zem a zavřel dveře. Stál tam zády ke mně a těžce dýchal."Měsíc," řekl. "A ani Zee, ani žádný jiný fae nám nedokázal říct, jestli tě ještě někdy dostaneme zpátky. Samuelova žena tě nemohla najít - všechno, co jsi měla, shořelo. A ani van, ani rabbit nepředsta­vovaly dost silné pouto. Chtěla se tě pokusit najít přese mě, ale ne­dokázala se mnou být ani v jedné místnosti - byl jsem napůl nepří­četný. Nepřicházelo v úvahu, aby se mě dotkla. Myslel jsem, že jsem tě ztratil."Vzpomněla jsem si na to, jak po mně Mary Jo s Paulem pátrali. "Hledali jste mě.""Hledali," přitakal. Zprudka se otočil a přitáhl si mě k sobě. Třáslse a schoval si tvář v mých vlasech. Pokud se tak snažil zabránit tomu, abych zjistila, co cítí, bylo to marné. Díky našemu poutu jsem vnímala úplně vše.Co nejsilněji jsem ho objala, aby věděl, že jsem skutečná, že mi nevadí, když mě pevně obejme. "Jsem tady," řekla jsem."Já tě taky nemohl najít," zašeptal téměř neslyšné. "Naše pouto bylo přetržené a já nedokázal říct, jestli jsi to udělala úmyslně, jestli to byla práce královny - anebo jestli jsi mrtvá. Cítili jsme tě v pou­tech smečky, ale to se občas stává, když její členové zemřou. Přijel Bran a ani on tě nedokázal najít. A pak nám včera Darryl vařil oběd a upustil na zem pánev."Slyšela jsem to už od několika lidí, ale nepřerušila jsem ho."Myslel si, že se někdo snaží ublížit Auriel, a vyběhl do půlky schodiště - kde už na něj čekala, protože si naopak dělala starosti o něj. Tehdy vyšel ze sklepa Bran a řekl..." Zmlkl."Řekl: ,Odvedl jsem nejtěžší práci, alfo. Teď nám pověz, kde je tvá družka," řekla jsem. "A v ruce držel moji hůl.""A najednou jsi tu byla," řekl Adam. "Uvnitř mě, přesně tam, kam patříš."Odtáhl se a položil mi ruce na tváře. Teplo jeho kůže mi připada­lo tak drahé a jeho žhavé, jantarově žluté oči rozdmýchávaly oheň v mém srdci - a v mém těle.Zachvělo se mu chřípí jako hřebci, který ucítí klisnu. Ruce spustil k mému kabátu, roztrhl ho a odhodil ho na podlahu, pak ucouvl."Zatraceně," řekl drsně s hlavou svěšenou. "Zatraceně... nedo­kážu to."Přetáhla jsem si triko přes hlavu a svlékla si džíny a spodní prádlo. Warren v domě netopil, protože v poslední době spal většinou u Ky­lea. Já ale chlad nevnímala, protože jsem cítila sílu Adamova chtí­če jako žár hořáku."Co můžu udělat?" zeptala jsem se něžně, stáhla z postele přehoz a lehla si."Nedokážu být něžný. Já vím... vím, že potřebuješ, abych se choval opatrně, ale to teď nezvládnu." Otevřel dveře. "Musím jít. Pošlu...""Jestli mě necháš ležet nahou na posteli, aniž by ses se mnou po­miloval, pak..."Hrozbu jsem nedokončila. Možná to způsobilo slovo "nahou" nebo "postel", ale než jsem dokončila větu, byl na mně.Mčl pravdu; nebyl něžný. Do této chvíle bylo naše milování sice vášnivé, ale vždy zjemněné humorem a láskyplností. Zranili mě a on se ke mně choval velmi opatrně.Ale ve tmě Warrcnovy ložnice pro hosty nebylo pro láskyplnost a humor místo. A přestože jsem z jeho dotyku cítila péči, rozhodně se nechoval starostlivě. Ne že by mi ublížil právě naopak. Jeho oheň a chtíč neměly s prostou touhou nic společného a úplně mě pohltily -a jako fénix jsem povstala z popela.Oplácela jsem jeho naléhavost svojí a zarývala prsty do hed­vábím potaženého kamene jeho paží, zatímco jeho hříšná ústa mě laskala na kůži. Byl žhavý a tvrdý a jeho touha mě nutila odpoví­dat vlastním žárem. Kůži mi skrápěly kapky jeho potu a jeho pach na mě působil jako afrodisiakum, protože to byl Adam. Potřeboval mě a já jeho.Zvedl se nade mnou, zavřel zlaté oči a vnořil se do mě, stal se mojí součástí jediným silným přírazem. Teprve ve chvíli, kdy byl celý ve mně, na mě znovu pohlédl a v očích měl tak vítězoslavný pohled, tak primitivní žádost, žc mě asi měla vyděsit."Moje," řekl a pohyb jeho boků v sobě nesl spíše majetnictví než vášeň.Zvedla jsem bradu a zadívala se mu do očí ve výzvě, kterou jsem mu mohla bez následků předložit jen já. Napnula jsem svaly na bři­chu, zaryla paty do matrace a vší silou nadzvedla boky. "Můj," řek­la jsem.Adamův vlk se na mě usmál a štípl mě zuby do ramene. "S tím do­kážu žít," řekl. A pak mi ukázal, co podobně vlastnický vztah zname­ná u alfy vlkodlaků, který umí trpělivě a svědomitě lovit kojoty.*Snila jsem o tom, že jdu sněhem, ale nebála jsem se. Měla jsem ko­lem sebe bezpečně omotané silné zlaté lano. Nebylo rozedřené ani zauzlované, vedlo mě do lesa a teple mi svítilo na cestu. Následovala jsem ho s lehkým srdcem a velkou nedočkavostí, protože jsem vědě­-la, že mě čeká něco báječného. Nakonec mě zavedlo k modrošedé­mu vlkovi se zlatýma očima."Ahoj, Adame," řekla jsem mu.*"Pšš," řekl Adam rozespale. Přitáhl si mě blíž a překulil se přese mě, jako by mě tak mohl umlčet. "Spi."Moje tělo bylo unavené. Bylo mi teplo a cítila jsem se v bezpečí. Nemělo by být těžké znovu usnout, obzvláště po tak krásném snu. Ale připomněl mi, jaké to bylo být ztracená."Taky jsem tě nemohla najít," řekla jsem Adamovi a stulila se k němu. Od chvíle, kdy jsem s ním byla naposledy v posteli, zhu­bl. Po ohni mu nezůstaly žádné jizvy a vlasy vždy nosil krátké, cítila jsem ale jeho žebra a věděla, kolik sil jsem ho stála."Přestala jsem se snažit," přiznala jsem. "Tolik jsem se bála, že mě využije k uhranutí celé smečky. Nevěděla jsem, že to nedokáže, že není dost mocná." Zavřela jsem oči a vzpomínala na to, jak moc jsem byla vyděšená. Téměř ihned jsem je zase otevřela, protože jsem ho potřebovala vidět, abych se cítila v bezpečí. "Na tom místě jsem měla pocit, jako by měla dost moci na cokoli."Ležel tak nehybně, až mě napadlo, že znovu usnul, pak ale pro­mluvil: "Ublížila ti." Nebyla to otázka."Ano." Nemínila jsem mu lhát. "Ale šlo jen o bolest, dooprav­dy mě nezranila. Věděla jsem, že pro mě přijdeš, když vydržím." Postarala jsem se, aby slyšel jistotu v mém hlase.Otočil nás, takže jsem ležela na něm. Ruce mi přesunul na rame­na a lehce mnou zatřásl. "Už nikdy mě nenuť projít něčím takovým. Nesnesl bych to.""Dobře," slíbila jsem ukvapeně. "Už nikdy víc."Zasmál se a pevně mě objal. "Copak tě Bran neučil neslibovat nic, co nemůžeš splnit?" Vzdychl si. "No, pokud se nechystáš mlčet, abych mohl spát, budu se muset nějak zabavit."Když skončil, oba jsme usnuli.Adam mě doprovodil, když jsem následujícího rána, hodinu před otevřením, zašla do knihkupectví vrátit knihu Phinovi. Pořád byla zabalená v jednom z Kyleových ručníku a očividně sebez jakých­koli potíží přesunula z Kyleovy skříně do Adamovy. Přivezli nám ji Darryl s Auriel spolu s novým kabátem pro mě a se šaty pro Adama, protože ty jeho nepřežily. Darryl se ani neusmál, i když mu muselo být jasné, co jsme dělali, i kdyby byl člověk a neměl vlčí čich. Místo toho nás s Auriel tak spokojeně sledovali, až mě to trochu zneklidni­lo. Byla jsem ráda, když nás nechali o samotě.Phin seděl za pultem v knihkupectví a vypadal skoro stejně, jako když jsem ho viděla poprvé, jen trochu zhubl: jako muž neurčitého věku se šedivějícími zlatými vlasy a laskavýma očima. Až na něko­lik nových regálů vypadal obchůdek stejně jako dřív."Ahoj, Mercy. Adame," řekl Phin s přátelským úsměvem."Ahoj. Něco ti neseme." Opatrně jsem ručník rozbalila a položi­la knihu na pult.Kožené desky byly na dotyk měkounké jako máslo."Ariana má dobrý smysl pro ironii," poznamenal Adam, když si poprvé přečetl titul - na deskách a na hřbetu bylo zlatým písmem vy­raženo Magie vyrobená. "Jen těžko se dá uvěřit tomu, že je to pou­hé maskování.""Není, aspoň ne úplně," řekla Ariana a obešla regál.Vypadala jinak. Už to nebyla žena středního věku, své skutečné vzezření pozměnila jen natolik, aby působila lidsky. Pleť měla sně­dou a lidsky hladkou, oči šedé a vlasy stejné blonďaté, jaké musel mít za mlada Phin.Na okamžik se zadívala na Adama a ten zůstal stát s chlácholivou nehybností muže, který se snaží nesplašit divoké stvoření."Změnil jsi se," řekla mu a trochu se uvolnila. "Uklidnila tvého vlka.""Omlouvám se, že jsem tě vyděsil." Adamův hlas zněl opatrně a něžně a já si vzpomněla, že říkal, že s ním nedokázala být ani v jed­né místnosti.Zavrtěla hlavou. "Nebyla to tvoje vina - ani starý strach, ani ten nový. Přesto už teď nevypadáš tak děsivě." Odhodlaně se nadechla, vystrčila bradu a zamířila k nám.Pohlédla na knihu a zavrtěla hlavou. "Působíš mi tolik problémů." Adamovi a mně téměř stydlivě řekla: "Chtěli byste vědět, jak doo­pravdy vypadá?""Prosím," řekla jsem.Položila obě ruce na knihu a já ucítila vlnu magie. Když kni­hu zvedla a odložila ji stranou, na pultě zůstala malá stříbrná figur­ka ptáčka. Hádala jsem, že je to skřivan, ale nebyla jsem odborník. Nebyl o nic větší než má dlaň a vypadal úžasně realisticky. Pohlédla jsem na knihu hned vedle."Nejlepší maskování je skutečné," řekla. "Prostě jsem v knize ar­tefakt schovala."Adam mi položil ruku na rameno, sehnul se a řekl: "Taková malá věc, a je s ní tolik problémů." A vtiskl mi polibek na špičku ucha.