Stříbrná relikvie: kapitola 1

1.

Startér se za hlasitých protestů snažil uvést do chodu těžký motorstarého buicka. Soucítila jsem s ním, protože jsem dobřevěděla, jaké to je bojovat s někým mimo vlastní váhovou kategorii.Jsem kojotí kožoměnec a snažím se přežít ve světě vlkodlakůa upírů – přesila je pro ně slabé slovo.„Ještě jednou,“ řekla jsem Gabrielovi, sedmnáctiletému manažerovimé kanceláře, sedícímu na sedadle řidiče buicka své matky.Popotáhla jsem a utřela si nos do ramene overalu. Rýma už patřík práci v zimě.Miluji být automechanik, i když to znamená mít rýmu, umaštěnéruce a podobné věci.Je to život plný frustrace a zhmožděných kloubů, v němž krátkéokamžiky triumfu nahrazují veškeré útrapy. Práce pro mě představujeúnik z chaosu, který v poslední době ovládl mé soukromí: nikdopatrně neumře, když nezvládnu opravit auto.Dokonce ani když je matčino. Gabrielovi skončila ten den školadřív, proto se rozhodl využít volný čas a opravit matce auto. Předtímšlapalo špatně, teď už vůbec, proto nakonec požádal kamaráda, abyho odtáhl do dílny a já se tak mohla podívat, jestli s tím nedokážuněco udělat.Buick vyloudil další nezdravé zvuky. Narovnala jsem se a couvlaod otevřené kapoty. Motor uvádí do chodu palivo, jiskra a vzduch –pokud ovšem není v háji samotný motor.„Nestartuje, Mercy,“ řekl Gabriel, jako bych si toho nevšimla.Sevřel volant elegantníma, ale upracovanýma rukama. Tvář mělumazanou od kolomazi a jedno oko zarudlé, protože si nenasadilochranné brýle, než vlezl pod auto. Odměnou mu byl velký žmolekrzi a mazadla v oku.Přestože velké ohřívače zaháněly největší chlad, oba jsme na soběměli bundy. Neexistuje způsob, jak udržet dílnu vyhřátou, když celýden vytahujete a zase spouštíte vrata.„Mercy, mamá musí být za hodinu v práci.“„Dobrá zpráva je, že za to asi nemůžeš.“ Ustoupila jsem od autaa zadívala se do jeho rozčilených očí. „Ta špatná je, že za hodinu tonespravím. Ani nevím, jestli ještě vůbec pojede.“Vyklouzl z auta, sehnul se pod kapotu a zadíval se na životem znavenýmotor, jako by mohl najít nějaký uvolněný drát, kterého jsem sinevšimla a který by zázračně uvedl vůz do chodu. Přenechala jsemho ponurým myšlenkám a prošla chodbou do kanceláře.Na špinavé, kdysi bílé desce za pultem visely na háčcích klíče odaut, na nichž jsem pracovala – a půltucet tajemných klíčků z dob,kdy mi ještě dílna nepatřila. Vzala jsem z háčku ty na klíčence s duhovýmsymbolem míru a vrátila se do garáže. Gabriel opět seděl zavolantem matčina buicka a vypadal, jako by mu bylo zle. Otevřenýmoknem jsem mu klíče podala.„Vezmi si brouka,“ řekla jsem. „Pověz mámě, že mu nefungujíblinkry, takže bude muset dávat znamení rukou. A ať moc netahá zavolant, jinak jí zůstane v rukou.“Tvářil se neústupně.„Podívej,“ řekla jsem, než mohl odmítnout, „nic mě to nebudestát. Všechna děcka se do něho nevejdou…“ Ne že by se vešla do buicka;měl spoustu sourozenců, „…a topení taky zrovna nehřeje. Alejede a já ho nepoužívám. Na buicka se podíváme po práci, budemena něm dělat, dokud nepojede, a ty mi budeš dlužit hodiny.“Byla jsem si docela jistá, že motor odešel na velké vrakovištěv nebi – a věděla jsem, že Sylvie, Gabrielova matka, si nemůže dovolitkoupit nový motor o nic víc než lepší auto. Rozhodla jsem seproto, že požádám Zeeho, svého starého mentora, aby na něj použilmagii. A to doslova – na Zeem bylo sotva něco obrazného. Byl totižfae, gremlin, jehož přírodním živlem byl kov.„Brouk je tvůj projekt, Mercy.“ Gabrielův protest vyzněl chabě.Můj poslední projekt, karmann ghia, se prodal. Za podíl na zisku,o který jsem se dělila s jedinečným lakýrníkem a čalouníkem,jsem si pořídila brouka ze sedmdesátého prvního a VW bus z šedesátéhopátého. Bus vypadal krásně, ale nejel; brouk měl přesně opačnýproblém.„Podívám se napřed na bus. Vezmi si ty klíče.“Jeho výraz byl starší, než by měl být. „Jen když dovolíš, aby semholky o sobotách zaskočily a uklízely tu, dokud ti brouka nevrátíme.“Nejsem hloupá. Jeho mladší sestry se uměly chopit práce – bylato pro mě výhra.„Platí,“ řekla jsem, než mohl vzít nabídku zpátky, a strčila mu klíčedo ruky. „Odvez auto Sylvii, ať nepřijde pozdě.“„Pak se vrátím.“„Je už pozdě. Půjdu domů. Přijď zítra ve stejnou dobu.“Druhý den byla sobota. O víkendech jsem měla ofi ciálně zavřeno,ale nedávné roztržky s upíry se promítly do mých fi nancí. Protojsem plánovala mít otevřeno déle a pracovat i o víkendech, abych sivydělala něco navíc.Boj se zlem nevynáší: přímo naopak. Doufala jsem, že jsem s upíryskončila – poslední incident mě málem stál život a jednou mi muselodojít štěstí; žena, jejímž jediným talentem je schopnost měnit sev kojota, nemá v první lize co dělat.Poslala jsem Gabriela domů a pustila se do zavírání. Stáhla jsemdolů dveře, snížila teplotu na topení a zhasla. Peníze z pokladny jsemschovala do sejfu a vytáhla z něj kabelku. Zrovna jsem se natahovalapo posledním vypínači, když mi zazvonil mobil.„Mercy?“ Byl to Tad, Zeeho syn, který získal stipendium na prestižní univerzitě na východě. Fae byli považováni za menšinu a ofi ciálnístatus faeského míšence spolu s dobrými známkami ho dostal naškolu – tvrdá práce ho tam udržela.„Ahoj, Tade. Co se děje?“„Včera v noci se mi na mobilu objevila divná zpráva. Dal ti Phinněco?“„Phin?“„Phineas Brewster, za kterým jsem tě poslal, když policie obvinilatátu z vraždy a ty jsi potřebovala informace o fae, abys zjistila,kdo skutečně vraždil.“Chvíli trvalo, než mi došlo, o kom mluví. „Ten chlápek z knihkupectví?Půjčil mi knihu.“ Už nějaký čas jsem mu ji chtěla vrátit.Ale… no, jak často máte šanci přečíst si knihu o tajemných fae, napsanousamotnými fae? Byla psaná ručně a písmo se obtížně luštilo,proto mi to trvalo – a Phin neřekl, abych mu ji vrátila co nejdříve,když mi ji půjčoval. „Pověz mu, že se omlouvám a že mu ji vrátímdneska večer. Později mám rande, ale ještě předtím mu ji zavezu.“Na chvíli se rozhostilo ticho. „Vlastně jsem tak úplně nepochopil,jestli ji chce zpátky, nebo ne. Řekl prostě: ‚Pověz Mercy, aby se postaralao tu věc, kterou jsem jí dal.‘ A teď se mu nemůžu dovolat; mávypnutý telefon. Proto volám tobě.“ Vydal frustrovaný zvuk. „Jdeo to, Mercy, že on nikdy nevypíná mobil. Dbá na to, aby se s nímkdykoli mohla spojit babička.“Babička? Možná byl Phin mladší, než jsem si myslela.„Děláš si o něj starosti,“ řekla jsem.Znechuceně zafuněl. „Já vím, já vím. Jsem paranoidní.“„Žádný problém,“ řekla jsem. „Stejně bych mu ji měla vrátit.Pokud nemá otevřeno dlouho do noci, v obchodě už nebude, než setam dostanu. Nevíš, kde bydlí?“Věděl. Zapsala jsem si adresu, uklidnila ho a on zavěsil. Kdyžjsem zamykala a nastavovala poplašné zařízení, vzhlédla jsem keskryté kameře. Adam se pravděpodobně nedíval – dokud se nespustilpoplach, běžely kamery povětšinou samy od sebe a jen pořizovalyzáznam. Přesto… než jsem vyrazila k autu, poslala jsem malinkéčočce, která sledovala každý můj pohyb, vzdušný polibek a bezhlesněřekla: „Uvidíme se večer.“Mému milenci taky dělalo starosti, že si kojot hraje s vlky.A protože byl alfa vlkodlak, někdy to se starostlivostí trochu přeháněl– a jako šéf bezpečnostní fi rmy plnící zakázky pro různé vládníagentury měl přístup ke spoustě hraček, která vyhovovala jeho ochranitelskýminstinktům. Když kamery nainstaloval, nazlobila jsem se,ale teď mě uklidňovaly. Kojot se přizpůsobí; jen tak přežije.Phineas Brewster bydlel v druhém patře jednoho z nových činžákův Západním Pasku. Nepřipadalo mi to jako místo, kde by žil sběratelstarožitných knih – ale možná se prachu, plísně a vlhkosti nabažilv práci a doma je nepotřeboval.Byla jsem v půli cesty k činžáku, když jsem si uvědomila, že jsemknihu nechala v autě. Zaváhala jsem, ale nakonec se rozhodla nechatji tam, kde je, zabalenou v ručníku na zadním sedadle rabbita.Ručník měl knihu chránit – pro případ, že jsem z rukou nedostalavšechnu kolomaz – zároveň ji ale dobře maskoval před rádoby zloději,kteří se tady v okolí asi stejně nepotulovali.Vystoupala jsem nahoru po schodech a zaklepala na dveře označené3B. Napočítala jsem do deseti a zazvonila. Nic. Zazvonila jsemještě jednou, načež se otevřely dveře bytu 3A.„Není tu,“ ozvalo se drsně.Otočila jsem se a spatřila vyzáblého starce úhledně oblečeného dostarých bot, nových džínů a westernové košile a vázanky. Chyběl muuž jen kovbojský klobouk. Něco – myslím, že boty – na něm páchlopo koni. A po fae.„Není?“Ofi ciálně vystoupili všichni fae na veřejnost už dávno. Ve skutečnostisi však Šedí páni pečlivě vybírali, koho lidem ukáží a kdo byje příliš vyděsil – anebo koho je výhodnější vydávat dál za člověka.Faeský původ tají například několik senátorů. Ústava fae nezakazujestát se senátorem a Šedí páni chtěli, aby to tak i zůstalo.Tento fae se snažil vystupovat jako člověk; neocenil by, kdybychpodotkla, že člověk není. Proto jsem si nechala svůj objevpro sebe.Ve starých očí mu jiskřilo, když zavrtěl hlavou. „Ne, nebyl domacelý den.“„Nevíte, kde by mohl být?“„Phin?“ Stařec se zasmál a odhalil zuby tak rovné a bílé, že vypadalyfalešné. Možná byly. „No. Tráví spoustu času v tom svém obchůdku.Někdy tam zůstane i přes noc.“„Byl tu včera v noci?“ zeptala jsem se.Podíval se na mě a zakřenil se. „Ne. On ne. Možná koupil knihyz nějaké pozůstalosti a snaží se je v obchodě zkatalogizovat. Někdyto dělává.“ Phinův soused se podíval na nebe a odhadl čas. „Po otvíracídobě neotevře. Zavře se ve sklepě a nikoho neslyší. Bude lepšízajít do obchodu ráno.“Pohlédla jsem na hodinky. Potřebovala jsem se vrátit domů a připravitse na rande s Adamem.„Jestli pro něho něco máte,“ řekl stařec a oči měl průzračné jakonebe, „můžete to nechat u mě.“Fae nelžou. Dříve jsem si myslela, že lhát nemohou, ale vypůjčenákniha mi objasnila, že je třeba vzít v úvahu různé věci. Soused neřekl,že Phin pracuje v obchodě. Řekl možná. A ani netvrdil, že neví,kde Phin je. Všechny moje instinkty mě varovaly a já se musela hodněsnažit, abych působila netečně.„Přišla jsem ho zkontrolovat,“ řekla jsem, což byla pravda. „Mávypnutý mobil a já si o něho dělala starosti.“ A pak jsem zariskovala.„Nezmínil se o žádných sousedech – jste tu nový?“„Přistěhoval jsem se nedávno,“ řekl a změnil téma. „Možná nechaldoma nabíječku. Zkusila jste telefon v obchodě?“„Mám jen jedno číslo,“ řekla jsem. „Myslím, že na mobil.“„Když mi prozradíte své jméno, povím mu, že jste se tu zastavila.“Roztáhla jsem ústa do přátelského úsměvu. „Žádné starosti.Však já už ho někde zastihnu. Je dobře, že na něj sousedé dohlíží.“Nepoděkovala jsem – poděkovat fae znamená přiznat, že jim něcodlužíte, a dlužit fae je velmi, velmi špatné. Proto jsem mu jen veselezamávala zpod schodů.Nepokusil se mě zastavit, ale pozoroval mě celou cestu až k autu.Zastavila jsem se, až když jsem mu zmizela i s vozem z dohledu,a zavolala Tadovi.„Ahojky,“ ozval se jeho hlas. „Mluvíte s mým záznamníkem.Možná studuji; možná jsem někde venku a dobře se bavím. Zanechtemi svoje jméno a číslo a možná zavolám zpátky.“„Ahoj,“ řekla jsem. „To jsem já, Mercy. Phin nebyl doma.“Zaváhala jsem. V bezpečí auta mě napadlo, že moje reakce na jehosouseda mohla být přehnaná. Čím víc jsem toho o fae věděla, tímděsivější mi připadali. Pravděpodobně byl ale neškodný. Anebo fakthrůzostrašný – ale nemělo to nic společného s Phinem.A tak jsem řekla: „Potkala jsem Phinova souseda – je fae. Navrhl,abych zavolala do obchodu. Máš číslo? Zkusil jsi mu volat tam?Budu ho dál hledat.“Zavěsila jsem a zařadila rychlost s úmyslem vydat se domů. Alenějak jsem se ocitla na mezistátní a mířila do Richlandu namísto doFinley.Phinův tajemný telefonát Tadovi a podezřívavost, kterou ve mněvzbudil Phinův soused, mě znervóznily. K Phinovu obchodu je to jenkousek, řekla jsem si. Neuškodí, když se tam zastavím. Tad trčel naopačné straně země a dělal si starosti.Uptown je nejstarší nákupní centrum v Richlandu. Na rozdíl odnovějších, honosnějších center vypadá, jako by někdo sebral pár tuctůobchodů rozličných stylů a velikostí, splácal je dohromady a obklopilparkovištěm.Dají se tu najít podniky, které by ve větších nákupních centrechv Kennewicku nepřežily: restaurace, které nepatří k žádnémřetězci, krámky se starožitnostmi (harampádím), několik secondhandů,hudebniny, cukrárna, kde prodávají jen koblihy, jedennebo dva bary a několik obchodů pro lidi, řekněme, s vybranýmvkusem.Phinovo knihkupectví leželo na jižním konci centra a velké výkladnískříně byly vybaveny kouřovým sklem, které chránilo knihy předsluncem. Zlatý nápis na největším okně hlásal: BREWSTEROVOKNIHKUPECTVÍ, ANTIKVARIÁT A SBĚRATELSKÉKOUSKY.Za tmavými okny nesvítilo žádné světlo a dveře byly zamčené.Přitiskla jsem ucho na sklo a poslouchala.I v lidské formě mám výtečný sluch, i když ne tak ostrý jako kojotí, ale dost dobrý na to, abych poznala, že se v obchodě nic nehýbe.Zaklepala jsem, ale nedostala žádnou odpověď.Na okně vpravo ode dveří visela cedulka s otvírací dobou: od desetido šesti, od úterka do soboty. V neděli a v pondělí jen po domluvě.Stálo tam i telefonní číslo, které jsem měla. Bylo už po šesté.Naposledy jsem zaklepala na dveře a pohlédla na hodinky. Kdyžna to šlápnu, budu mít deset minut, než se mi u dveří objeví vlk.VAuto mého spolubydlícího parkovalo na příjezdové cestě a vedle karavanuze sedmdesátého osmého, ve kterém jsem žila, vypadalo jakodoma. Velmi drahá auta dokáží stejně jako pravá umělecká díla přizpůsobitsvé okolí sobě. Už jen to, že tu jeho auto stálo, pozvedlomůj dům na vyšší úroveň – bez ohledu na to, jak vypadal.Samuel měl stejný dar, nikdy nepůsobil nepatřičně, vždycky zapadla přitom vzbuzoval dojem, že je zvláštní, důležitý. Lidé ho měliinstinktivně rádi a důvěřovali mu. Hodilo se mu to dobře jako doktorovi,ale cítila jsem, že jako muži se mu to hodí ještě víc. Byl zvyklýprosadit si svou. Když nepomohl šarm, použil taktické myšlení, nakteré by mohl být pyšný i Rommel.Proto se mnou taky bydlel.Chvíli trvalo, než jsem přišla na to, proč se ke mně doopravdy nastěhoval:Samuel potřeboval smečku. Vlkodlakům se nevede o samotědobře, obzvláště těm starým, a Samuel byl fakt starý. Starýa dominantní. V každé smečce až na tu otcovu by byl alfou. Jeho otcembyl Bran, marok, nejvýše postavený vlk ze všech.Samuel byl doktor a to pro něj byla dostačující odpovědnost.Nechtěl být alfou; nechtěl zůstat v otcově smečce.Stal se z něj vlk samotář a bydlel se mnou na území Smečky columbijskéhopoříčí, i když k ní nepatřil. Nebyla jsem vlkodlak, aleani bezmocný člověk. Vyrostla jsem ve smečce jeho otce a patřilajsem tak skoro do rodiny. Zatím se s Adamem, alfou místní smečky– a mým milencem – nepozabíjeli. Odvážila jsem se doufat, že tomutak bude i nadále.„Samueli?“ zavolala jsem, když jsem vtrhla dovnitř. „Samueli?“Neodpověděl, ale cítila jsem ho. Výrazný vlkodlačí pach byl přílišsilný, než aby byl pouhým pozůstatkem. Proběhla jsem úzkou chodbičkouk jeho pokoji a tiše zaklepala na zavřené dveře.Nepodobalo se mu, že nevzal na vědomí můj příchod.Dělala jsem si o Samuela takové starosti, až jsem byla paranoidní.Nebyl úplně v pořádku. Byl zlomený, ale fungoval, a hlubokádeprese, která ho ovládala, se během uplynulých měsíců ani nelepšila,ani nehoršila. Jeho otec tušil, že něco je v nepořádku, a jási byla docela jistá, že Samuel žije se mnou a ne v otcově doměv Montaně, protože nechce, aby otec věděl, jak špatně na tom doopravdyje.Samuel otevřel a vypadal jako obvykle, vysoký a štíhlý: atraktivníjako většina vlkodlaků bez ohledu na strukturu kostí. Dokonalézdraví, věčné mládí a pevné svaly jsou vcelku prověřenou formulípro pěkný vzhled.„Zvonila jste?“ řekl v bezvýrazné imitaci Lurche, přičemž snížilhlas do nejhlubších basů, jaké jsem ho kdy slyšela použít. Předchozívečer jsme v televizi koukali na Addamsovu rodinu. Jestli žertoval,byl v pořádku. I když mi odmítal pohlédnout do očí, jako by se bál,co v těch jeho uvidím.Na rameni mu seděla předoucí Médea. Moje malá manská kočkana mě potěšeně zírala přimhouřenýma očima a nechala se hladit.Rukou jí přejížděl po zádech a ona do něj zarývala drápy na zadníchnohách a zvedala do vzduchu bezocasý zadek.„Au,“ řekl a pokusil se ji sundat, ale zasekla mu drápy do obnošenéfl anelové košile a držela se ho pevněji než suchý zip – a určitěto i víc bolelo.„Ehm,“ řekla jsem a snažila se nesmát. „S Adamem si dneska vyjdeme.Na večeři budeš sám. Nedostala jsem se do obchodu, takževýběr není právě nejlepší.“Otočil se ke mně zády a naklonil se nad postel, aby kočka nespadlana zem, až se mu podaří sundat ji ze sebe.„Dobře,“ řekl. „Au, kočko. Copak nevíš, že bych si z tebe mohludělat jednohubku? Z tlamy by mi netrčel ani – au – tvůj ocas.“Nechala jsem ho s kočkou o samotě a pospíšila si do svého pokoje.Ještě než jsem se dostala ke dveřím, zazvonil mi mobil.„Mercy, je na cestě a mám novinky,“ ozvala se Adamova náctiletádcera.„Ahoj, Jesse. Kam dneska jdeme?“Když jsem pomyslela na Adama, cítila jsem jeho nedočkavosta hladkou kůži volantu pod jeho rukama – Adam totiž nebyl jen můjmilenec; byl můj druh.U vlkodlaků to znamená pro každý pár něco trochu jiného.Spojovala nás nejen láska, nýbrž i magie. Zjistila jsem, že některépáry sotva poznají rozdíl… jiné se stanou téměř jednou osobou. Uch.S Adamem jsme naštěstí spadali někam doprostřed. Většinou.Když jsme zpečetili své pouto, přetížili jsme magický obvod mezinámi. Od té doby byl nestabilní a invazivní, na několik hodin naskočila zase na dlouhé dny zmizel. Bylo to znepokojující. Asi bychuž si na pouto zvykla, kdyby bylo stálé, jak podle Adama mělo být.V současném stavu mě ale obvykle zaskočilo.Cítila jsem, jak volant pod Adamovou rukou vibruje, když nastartoval,pak ten pocit zmizel a já tu stála ve špinavých hadrech a vybavovalase po telefonu s jeho dcerou.„Bowling,“ řekla.„Díky, holka,“ řekla jsem jí. „Přinesu ti kornout zmrzliny. Musímse osprchovat.“„Dlužíš mi pět dolarů, i když zmrzlina by neškodila,“ řekla mise žoldáckou neústupností, kterou jsem nemohla než respektovat.„Raději se sprchuj rychle.“S Adamem jsme hráli hru, jen tak pro zábavu. Měla jsem pocit, žesi se mnou hraje jeho vlk: vlci obvykle hrávali hry bez poražených,bylo to prostě něco, co dělali se svými vyvolenými. Ve smečce se tonestávalo často, ale v menších skupinách ano.Můj druh mi odmítal prozradit, kam jdeme – a nechával na mně,abych jakkoli vyšťourala jeho plány. Projevoval mi tím úctu, kdyžočekával, že uspěji.Dneska večer jsem podplatila jeho dceru, aby mi zavolala a povědělami všechno, co zjistí, i kdyby jen to, v čem vyšel ze dveří.Aspoň bych byla vhodně oblečená – jakkoli bych musela žasnoutnad tím, že jsme tak dobře sladění – přestože bych neměla tušení,kam mě bere.Byl to fl irt, ale taky měl odvést naši pozornost od důvodu, pročspolu jen randíme, namísto abychom spolu žili. Jeho smečce se nelíbilo,že si vzal za družku kojotího kožoměnce. Vlci se neradi dělío území s jinými dravci a jejich vlkodlačí bratranci jsou na to háklivíještě víc. Ale měli dlouhou dobu na to, aby si zvykli, a většinase s tím smířila – pak mě ale Adam přijal do smečky. Nemělo to býtmožné. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se někdo, kdo nebyl vlkodlak,stal členem smečky.Vytáhla jsem si šaty a skočila do sprchy. Sprcha byla posazenanízko, takže se mi dařilo udržet copy mimo proud vody, zatímcojsem si drhla ruce pemzovým mýdlem a kartáčem. Už jsem se siceumyla, ale každá snaha byla dobrá. Velkou část špíny jsem měla zažranoudo kůže a nikdy tak nebudu mít ruce modelky.Když jsem zabalená v ručníku vyšla z koupelny, slyšela jsemv obýváku hlasy. Samuel s Adamem schválně hovořili tak tiše, abychjim nerozuměla, ale nezdálo se, že by mezi nimi panovalo napětí.Docela spolu vycházeli, ale Adam byl alfa a Samuel vlk samotář,který byl silnější než on. Někdy měli problémy být spolu v jednémístnosti, ale dnes večer očividně ne.Natáhla jsem se pro džíny rozložené na posteli.Bowling.Zaváhala jsem. Neuměla jsem si to představit. Ne bowling – vsadilabych se, že v něm Adam vyniká. Házet těžkou koulí po bezmocnýchkuželkách a sledovat následný chaos byla přesně ta věc, jakousi vlkodlaci užívali.Neuměla jsem si ale představit, že by Adam prozradil Jesse, že měbere na bowling. Ne když se snažil udržet to přede mnou v tajnosti.Posledně mi dokázala říct jen to, v čem opustil dům.Možná jsem byla paranoidní. Otevřela jsem skříň a zadívala se naubohý výběr uvnitř. Měla jsem víc šatů než před rokem. O troje víc.Jesse by si všimla, kdyby se vyparádil.Pohlédla jsem na postel, odkud mě vábily pohodlné nové džínya tmavě modré triko. Uplácet ale mohlo více stran – a Jesse by bavilohrát si na dvojitého agenta.A tak jsem vytáhla světle šedé šaty, dostatečně elegantní pro jakoukoliudálost kromě nejformálnějších večírků, ale ne tak elegantní, aby se nehodily do restaurace nebo divadla. Kdybychom přecejen šli na bowling, mohla bych klidně hrát i v šatech. Vklouzla jsemdo nich, rychle si rozpletla vlasy a učesala se.„Mercy, copak ještě nejsi připravená?“ zeptal se Samuel lehce pobaveně.„Neříkala jsi, že máš žhavé rande?“Otevřela jsem dveře a spatřila, že jsem se přece jen úplně netrefi -la. Adam měl na sobě smoking.Adam byl menší než Samuel, měl postavu wrestlera a tvář… nevímkoho. Byla Adamova a dost krásná na to, aby lidi rozptýlilaa oni si tak nevšimli moci, která z něj vyzařovala. Vlasy měl tmavéa nakrátko ostříhané. Jednou mi řekl, že to dělá proto, aby se s nímvojákům, s nimiž se v rámci své bezpečnostní fi rmy stýkal, dobřejednalo. Během posledních několika měsíců jsem ho ale dobře poznalaa uvědomila si, že se trochu stydí za to, jak vypadá. Krátké vlasyho zbavily zbytků ješitnosti a jasně říkaly: „Tady jsem. Pojďmena věc.“Milovala bych ho, i kdyby měl tři oči a dva zuby, ale jeho krásamě někdy zaráží. Mrkla jsem, zhluboka se nadechla, potlačila touhuprohlásit, že je můj, a vzchopila se.„Aha,“ řekla jsem a luskla prsty, „věděla jsem, že jsem na něco zapomněla.“Odběhla jsem zpátky ke skříni a vytáhla třpytivý stříbrnýšál, který se dokonale hodil k šedým šatům.Když jsem se vrátila zpátky, viděla jsem, že Samuel dává Adamovipětidolar.„Říkal jsem ti, že na to přijde,“ prohlásil Adam samolibě.„Fajn,“ řekla jsem. „Můžeš zaplatit Jesse. Řekla mi, že jdeme nabowling. Musím si najít lepšího špeha.“Zakřenil se a já měla co dělat, abych udržela podrážděný výraz.S ohledem na jeho vizáž bylo zvláštní, že mě nepotěšila krása jehoúsměvu – a že vypadal fakt báječně. Ne, bylo to vědomí, že jsemjeho úsměv vyvolala já. Adam nebyl zrovna… hravý, jen se mnou.„Hej, Mercy,“ řekl Samuel, když Adam otevřel hlavní dveře.Otočila jsem se k němu a on mě políbil na čelo.„Buď šťastná.“ Zvláštní formulace upoutala moji pozornost, alena zbytku jeho slov už nic zvláštního nebylo. „Mám noční. Až sevrátíš, asi se neuvidíme.“ Pohlédl na Adama s mužskou výzvou, která přiměla Adama přimhouřit oči. „Postarej se o ni.“ Pak nás vystrčilven a zavřel dveře, než mohl Adama rozkaz urazit.Po dlouhé odmlce se Adam zasmál a potřásl hlavou. „Žádnýstrach,“ řekl, protože věděl, že druhý vlk ho uslyší i přes dveře.„Mercy se stará sama o sebe; já jenom uklízím následný svinčík.“Kdybych nesledovala jeho obličej, nevšimla bych si, jak zkroutil rty.Jako by se mu nelíbilo, co říká.Najednou jsem se cítila nejistá. Líbí se mi, kdo jsem – ale spoustěmužů ne. Jsem automechanik. Adamova první žena měla hebké křivky,já jsem samý sval. Matka si ráda stěžuje, že nevypadám dost žensky.A pak tu byly mé výstřednosti jako následek znásilnění.Adam napřáhl ruku a já do ní vložila svoji. Naučil se dotyk nabízet.Nedotýkat se mě bez svolení.Cestou dolů z verandy jsem hleděla na naše spojené ruce. Myslelajsem si, že už jsem na tom líp, že nevědomé ucukávání a strach mizí.Teď mě ale napadlo, že se Adam možná jen naučil, jak se s mýmstrachem vypořádat.„Co se děje?“ zeptal se, když jsme se zastavili u jeho pick-upu.Byl tak nový, že na okýnku vzadu měl pořád nálepku. Svůj SUVodepsal, poté co ho jeden z vlků promáčkl při mé obraně – a vzápětínato se na vůz zřítilo průčelí budovy stržené ledovým elfem (obrovskýmfae), který mě pronásledoval.„Mercy…“ zamračil se na mě. „Za ten zatracený SUV mi nic nedlužíš.“Držel mě za ruku a já si uvědomila, že naše vrtošivé pouto mu poskytlonáhled do mých myšlenek. Vzápětí mě ale srazila na kolenavidina.VByla tma a Adam seděl u počítače doma v pracovně. Pálily ho oči,bolely ruce a záda měl po hodinách práce ztuhlá.Dům byl tichý. Příliš tichý. Scházela tu žena, kterou by mohl chránitpřed světem. Už dávno ji nemiloval – je nebezpečné milovat někoho,kdo vaše city neopětuje. Příliš dlouho byl voják, než aby seúmyslně vystavoval nebezpečí bez dobrého důvodu. Milovala jehopostavení, peníze a moc. Milovala by je víc, kdyby patřily někomu,koho by mohla ovládat.Nemiloval ji, ale rád o ni pečoval. Rád jí kupoval dárky a milovalpředstavu, kterou si o ní vytvořil.Ztratit ji bylo zlé; ztráta dcery ale bolela mnohem, mnohem víc.Jesse provázely hluk a radost, kamkoli šla – a její nepřítomnost byla…obtížná. Jeho vlk byl neklidný, žil totiž jen přítomností. Vědomí, žese Jesse vrátí na léto, vlka nijak neuchlácholilo. A neposkytlo útěchuani jemu. Proto se snažil ponořit do práce.Někdo zaklepal na zadní dveře.Odstrčil židli od stolu, ale zůstal sedět. Vlka rozzlobilo, že někdovnikl do jeho útočiště. Dokonce ani členové smečky neměli odvahupřiblížit se k němu u něj doma.Ve chvíli, kdy se připlížil k zadním dveřím, už měl emoce téměřpod kontrolou. Zprudka dveře otevřel a očekával, že na prahu najdejednoho z vlků. Byla to Mercy.Nevypadala nadšeně – zřídkakdy se ale tvářila nadšeně, když muselajít k němu domů a mluvit s ním. Byla houževnatá a nezávislá a vůbecse jí nelíbilo, když ji jakkoli omezoval. Už to bylo dlouho, co se k němunaposledy někdo choval tak panovačně jako ona – a líbilo se mu to.Víc, než by se to vlkovi, který byl už dvacet let alfou, líbit mělo.Voněla spáleným motorovým olejem, jasmínovým šampónem,který používala ten měsíc, a čokoládou. Ta poslední vůně se ale možnálinula z talíře sušenek, který mu podala.„Tady,“ řekla škrobeně. A on si uvědomil, že se jí koutek úst zkroutilostýchavostí. „Čokoláda mě obvykle postaví zpátky na nohy, kdyžmě život nakopne do zubů.“Nepočkala na odpověď, prostě se otočila a odkráčela domů.Vzal si sušenky s sebou do pracovny. Po několika minutách jednusnědl. Jazyk mu zalila hustá, tmavá čokoláda, jejíž hořkost vyvážilohříšné množství hnědého cukru a vanilky. Zapomněl se najíst a vůbecsi to neuvědomil.Ale náladu mu nezlepšila čokoláda ani jídlo, nýbrž Mercyina laskavostk někomu, koho považovala za nepřítele. A právě v tu chvílisi něco uvědomil. Nikdy ho nebude milovat kvůli tomu, co by proni mohl udělat.Snědl další sušenku, pak vstal a šel si uvařit večeři.Adam uzavřel naše pouto, až z něj zůstal jen tenoučký vlásek.„Omlouvám se,“ zamumlal mi do ucha. „Moc se omlouvám.K…“ spolkl peprnou nadávku, než mu mohla přejít přes rty. Přitáhlsi mě blíž a já si uvědomila, že sedíme na příjezdové cestě a choulímese vedle pick-upu. Štěrk mě fakt studil do holé kůže.„Jsi v pořádku?“ řekl.„Víš, co jsi mi ukázal?“ zeptala jsem se chraplavě.„Myslel jsem, že to byl nějaký záblesk vzpomínky,“ odpověděl.Měla jsem je už dřív.„Ne můj,“ řekla jsem mu. „Tvůj.“Ztuhl. „Byl zlý?“Bojoval ve Vietnamu; stal se vlkodlakem dřív, než jsem se narodila– pravděpodobně viděl spoustu ošklivých věcí.„Byl to soukromý okamžik, který jsem neměla právo vidět,“ přiznalajsem popravdě. „Ale nic špatného.“Prožila jsem s ním chvíli, kdy jsem se pro něj stala něčím víc nežjen úkolem od maroka.Pamatovala jsem si, jak hloupě jsem se cítila, když jsem stála s talířemsušenek na verandě muže, kterému se právě zhroutil svět přiošklivém rozvodu. Jakmile otevřel dveře, nic neřekl – a mě napadlo,že mě taky považoval za hloupou. Vrátila jsem se domů tak rychle,jak jen to šlo, aniž bych utíkala.Netušila jsem, že jsem mu opravdu pomohla. A že mě považovalza houževnatou a schopnou. Zvláštní, vždycky jsem si myslela, ževlkodlakům připadám slabá.Tak co, že jsem sebou škubala, když zapomněl a položil mi rukuna rameno? Čas to spraví. Už mi bylo mnohem líp: každodenní zábleskyvzpomínek na znásilnění byly věcí minulosti. Překonáme to.Adam byl ochotný dělat kvůli mně ústupky.A naše pouto se opět srazilo jako guma, jak to občas dělávalo, zapadlona místo a poskytlo mu náhled do mé hlavy, jako by byla zeskla.„Cokoli budeš potřebovat,“ řekl a jeho tělo bylo najednou nehybnéjako večerní vzduch. „Cokoli budu moct udělat.“Povolila jsem ramena, zabořila mu nos do klíční kosti a po vteřinějsem se skutečně uvolnila. „Miluji tě,“ řekla jsem mu. „A musíme sipromluvit o tom, jak ti splatím SUV.“„Nechci…“Umlčela jsem ho. Plánovala jsem mu položit prst na rty nebo něcopodobně něžného. Ale v reakci na jeho omluvu jsem trhla hlavoua praštila ho čelem do brady. Umlčela jsem ho tak mnohem účinněji,než jsem zamýšlela, protože se kousl do rtu.Rozesmál se, krev mu zkropila košili a já ze sebe zatím sypalajednu omluvu za druhou. Zaklonil hlavu a tvrdě si ji opřel o dveřepick-upu.„Nech toho, Mercy. Brzy se to zahojí.“Odtáhla jsem se a sedla si vedle něj – sama jsem se taky napůlsmála, protože rána asi dost bolela, ale měl pravdu, během několikaminut se zahojí. Byla malá a on byl vlkodlak.„Přestaneš se snažit zaplatit za mé SUV,“ řekl mi.„Ale zničili ho mojí vinou,“ připomněla jsem mu.„Ty jsi mi na auto zeď nestrhla,“ řekl. „Možná bych ti dovolil zaplatitpromáčklou kapotu…“„Ani se nesnaž lhát,“ zafuněla jsem uraženě a on se znovu zasmál.„Fajn. Nedovolil bych ti to. Ale stejně je to jedno, protože po tom,co mi na auto spadla zeď, byla promáčklá kapota vedlejší. A vinu natom, že se ledový elf přestal ovládat, nesou jenom upíři…“Mohla jsem se s ním dál hádat – obvykle se s ním ráda hádám. Alejiné věci dělám ještě raději.Naklonila jsem se k němu a políbila ho.Chutnal jako krev a Adam – a nedělalo mu žádný problém přejítod hašteření k vášni. Po chvíli – nevím, po jak dlouhé – pohlédlAdam dolů na svoji zakrvácenou košili a znovu se rozesmál. „No,asi přece jen půjdeme na bowling,“ řekl a vytáhl mě na nohy.

Niletka