Stříbrná relikvie: kapitola 2

 

2.

Napřed jsme se zastavili v bistru na večeři a dali si steak.

Zakrvácené sako a košili nechal v autě a z brašny s ob­lečením na zadním sedadle vytáhl tmavé modré triko. Zeptal se mě, jestli v triku a v kalhotách od smokingu nevypadá div­né. Neviděl, jak mu triko obepíná svaly na ramenou a na zádech. Popravdě a s upřímnou tváří jsem ho ujistila, že to nikomu va­dit nebude.

Byl pátek a podnik byl plný. Naštěstí byla obsluha rychlá.

Poté co servírka přijala naši objednávku, řekl Adam až příliš leda­byle: "Takže co jsi viděla ve své vidině?"

"Nic zahanbujícího," ujistila jsem ho. "Jen to, jak jsem ti jednou přinesla sušenky."

Oči se mu rozzářily. "Chápu," řekl, ramena se mu uvolnila a tvá­ře zčervenaly. "Myslel jsem na to."

"Jsme v pohodě?" zeptala jsem se. "Omlouvám se, že jsem ti tak vpadla do hlavy."

Zavrtěl hlavou. "Nemusíš se omlouvat. Posluž si vším, co za­chytíš."

"Takže," řekla jsem věcně, "poprvé ses pomiloval pod tribuna­mi, co?"

Zprudka zvedl hlavu.

"Mám tě. Rekl mi to Warren."

Usmál se. "Byla tam zima a mokro a bylo to děsné."

Číšnice před nás postavila talíře a odspěchala. Adam mě krmil sy­rovým filé mignon a já mu nabídla něco ze svého lososa. Jídlo bylo dobré, společnost ještě lepší, a kdybych byla kočka, předla bych.

"Vypadáš šťastně." Napil se kávy, natáhl nohu a opřel ji o moji.

"Ty mě děláš šťastnou," odpověděla jsem.

"Mohla bys být šťastná neustále," řekl a snědl poslední pečenou bramboru, "kdyby ses ke mně nastěhovala."

Probouzet se vedle něj každé ráno... ale... "Ne. Už jsem ti způ­sobila dost potíží," řekla jsem mu. "Napřed musí polevit napětí mezi mnou a smečkou, než se k tobě nastěhuji. Tvůj dům představuje dou­pě, srdce smečky. Potřebují místo, kde by se cítili v bezpečí."

"Můžou se přizpůsobit."

"Přizpůsobují se tak rychle, jak jen můžou," řekla jsem mu. "Napřed se objevil Warren - slyšel jsi, že po tom, co jsi ho přijal, do­volily i jiné smečky, aby se k nim přidali gay vlkodlaci? A teď jsem tu já. Kojot ve vlkodlačí smečce - musíš přiznat, že to je na jednu smečku dost změn."

"Co ty víš?" řekl. "Nakonec ještě budou ženy volit a černoch se stane prezidentem." Tvářil se vážně, ale v hlase měl humor.

"Vidíš?" Ukázala jsem na něj vidličkou. "Většina z nich zakr­něla v devatenáctém století a ty od nich očekáváš, že se změní. Samuel říká, že pro většinu vlkodlaků představuje první proměna tak velkou změnu, že žádnou další už nedokáží přijmout. Je těžké jim ji vnutit."

"Jen Peter a Warren žili v devatenáctém století," opáčil Adam. "Většina z nich je mladší než já."

Číšnice se vrátila a zamrkala, když si Adam objednal tři zákusky - vlkodlaci toho hodně spořádají, aby si udrželi potřebnou energii. Já zavrtěla hlavou, když pohlédla mým směrem.

Jakmile odešla, vrátila jsem se tam, kde jsme přestali. "Neublíží nám, když několik měsíců počkáme, než se situace uklidní."

Kdyby se mnou v podstatě nesouhlasil, spala bych už v jeho domě, místo abychom si vystačili se schůzkami. Věděl stejně dob­ře jako já, že se ve smečce zvedla vlna odporu, když mě do ní vtáhl. Kdyby byla smečka předtím zdravá a spokojená, možná by k tako­vému napětí nedošlo.

Před několika lety mě někteří členové smečky začali obtěžovat - kojota žijícího v sousedství. Vlkodlaci jsou stejně jako jejich vlčí pří­buzní teritoriální a neradi se dělí o loviště s jinými dravci. Aby tomu Adam učinil přítrž, prohlásil mě svojí družkou. Tehdy jsem nevědě­la, proč naschvály najednou ustaly - a Adam nijak nespěchal, aby mi to sdělil. Ale magie smečky vyžadovala, abych na prohlášení odpo­věděla, a Adam zatím nesl následky. Byl slabší, podrážděnější a ne­dokázal smečce už tak dobře pomoct zachovat klid a chladnou hlavu. Tím, že mě Adam přivedl do smečky prakticky ve stejný okamžik, kdy se mezi námi vytvořilo pouto druhů, nedal svým lidem šanci po­stavit se na nohy a hodil je znovu na nejistou půdu.

"Jeden měsíc," řekl nakonec. "A pak si smečka - a Samuel - pro­stě budou muset zvyknout." S vážným pohledem v očích barvy hoř­ké čokolády se předklonil. "A provdáš se za mě."

Odhalila jsem zuby v úsměvu. "Nechtěl jsi říct: ,Provdáš se za mě?"

Chtěla jsem, aby to vyznělo jako žert, ale oči se mu rozjasnily, až v jejich tmavých hlubinách tančily zlaté flíčky. "Měla jsi šanci utéct, kojote. Teď už je příliš pozdě." Usmál se. "Tvoje matka bude šťast­ná, že bude moct použít některé z věcí nakoupených na svatbu tvé sestry, když se nakonec nekonala."

Srdce mi sevřela panika. "Nemluvil jsi s ní o tom, že ne?" Na mysli mi vytanuly obrázky kostela plného lidí a záplavy bílého sa­ténu. A holubic. Matka měla na svatbě holubice. Moje sestra utek­la, aby se mohla vdát v klidu. Matka je jako parní válec a neposlou­chá... nikoho.

Vlk mu ustoupil z očí a Adam se zakřenil. "Nevadí ti provdat se za vlkodlaka s pubertální dcerou a smečkou, která se mu rozpadá pod rukama,ale děsí tě vlastní matka?

"Znáš moji matku," řekla jsem. "taky by tě měla děsit."

Zasmál se.

"Nestrávil jsi s ní dost času." Bylo to férové varování.

***

Mčli jsme štčstí, protože ženy v dráze nalevo od nás se začaly ba­lit, než jsme se vrátili s koulemi, a skórovací jednotka tak zůstala jen nám. Moje koule byla jasně zelená se zlatými zákruty. Adamova byla černá.

"Nemáš žádnou představivost," řekla jsem mu samolibé. "Neuškodilo by, kdyby sis vybral růžovou."

"Díry v růžových koulích mají dčtskou velikost," řekl mi. "Černé jsou nejtčžší."

Otevřela jsem ústa, ale umlčel mě polibkem. "Tady ne," řekl. "Podívej se vedle."

Sledovali nás asi pětiletý chlapec a batole v nařasených růžových šatečkách.

Zvedla jsem nos. "Jako bych si chtěla utahovat z tvých koulí. To by bylo dětinské."

Zakřenil se na mě. "Myslel jsem si to."

Posadila jsem se a hrála si se jmény na obrazovce skórovací jed­notky, dokud jsem nebyla spokojená.

"Fakt Otravný Rodilý Divoch," přečetl mi suše přes rameno.

"Napadlo mč, že bych použila místo jmen značky aut. Ty teď ří­díš ford. Takže F-O-R-D."

"Velká Whisky?"

"No, neznám moc slov, která by začínala na W," přiznala jsem.

Nahnul se mi přes rameno a změnil moje jméno na "Veterán Wabbit" a do ucha mi pošeptal: "Znám i jiná slova. Ale ta ti povím až v soukromí."

"S tím dokážu žít." Jeho teplý dech působil na mém uchu vskut­ku hříšně.

Než jsem potkala Adama, cítila jsem se jako černá bowlingová koule - nudná, ale užitečná. Nevypadám nic moc, tedy když pomi­nete lehce exotickou barvu pleti, kterou jsem zdědila po otci z kme­ne

Černá noha. A Adam... za Adamem se lidi otáčejí. Dokonce i

ta­dy poutal pozornost.

"Jdi si hodit svojí nudnou černou koulí," řekla jsem mu přísně. "Flirtovat s rozhodčím ti nepomůže, protože skóre má na starosti po­čítač."

"Jako bych potřeboval pomoc," uculil se, udělal několik kroků pozpátku, pak se otočil a soustředil se na ubohé, bezmocné kuželky.

Hrál se smrtícím zápalem a rozhodností, se kterými dělal i všech­no ostatní. Adam představoval kontrolovanou moc.

Ale v očích lidí, kteří na nás - na Adama - hleděli, jsem si začala všímat i něčeho jiného než obdivu. Nebyl právě celebrita; snažil se neobjevovat ve zprávách. Ale patřil k vlkům, kteří vystoupili na ve­řejnost - byl vážený, úspěšný podnikatel, jehož bezpečnostní firma chránila americkou jadernou technologii, aby nepadla do cizích ru­kou: dobrý chlap, který byl prostě vlkodlak. A lidem to nevadilo, do­kud o tom četli jenom v novinách, hádala jsem. Ale něco jiného bylo, když se vlkodlak objevil vedle vás na bowlingu.

Bojí se ho.

Myšlenka byla tak silná, jako by mi ji někdo pošeptal do ucha, a přinesla s sebou obavy.

Podívej se na ně. Viděla jsem, jak se muži ochranitelsky sta­ví k manželkám, a matky k sobě rychle svolávají děti. Za chvíli se všichni dají na útěk - tedy pokud mladíci, kteří se zvedli čtyři dráhy od nás, neudělají nějakou pitomost.

On si ještě ničeho nevšiml.

Adam se lstivě, vesele zakřenil, když hodil strike a vrátil se ke mně -byl to vskutku pozoruhodný strike, protože neroztříštil kužel­ky ani nerozbil zařízení. Příliš velká síla může být stejnou nevýho­dou jako slabost.

Podívej se vedle sehe.

Vzala jsem do ruky zelenou kouli a pohlédla na lidi kolem nás. Stejně jako Adam byli příliš pohlcení hrou, než aby si všimli sílícího mumlání. Chlapec se plazil pod židlemi a jeho rodiče se hádali kvů­li něčemu na skórovací tabuli. Jejich roztomiloučké batole - holčič­ka v růžových šatičkách a s růžovými lvíčky v kratičkých culících vzadu na hlavě - vyšplhalo na bowlingovou plošinu a hrálo si s ventilátory, které sloužily k sušení zpocených dlaní. Mávalo ručkami v proudu studeného vzduchu a smálo se.

Adam bude smutný, když si uvědomí, že kvůli němu lidé odchá­zejí.

Čelo mi orosil pot, což bylo směšné, protože tu bylo chladno. Zastavila jsem se v půli cesty k lajně (nebo jak se tomu říkalo), na­podobila jsem Adama a zvedla si kouli k hrudi.

Možná existuje způsob, jak všem ukázat, že není zrůda, nýbrž hr­dina.

Ohlédla jsem se přes rameno a dívala se, jak batole buší do venti­látoru. Dívčin bratr prošel mezi židlemi a hrál si s koulemi vzadu na policích. Matka si teprve ted' všimla, že se od ní vzdálil, vstala a vy­dala se pro nčj.

Obrátila jsem pozornost zpátky ke kuželkám.

"Díváš se?" zeptala jsem se Adama. Nutkání něco pro něj udělat bylo tak silné, že jsem zaťala ruce v pěst.

"Oči mám na stopkách," řekl. "Chystáš se provést něco úžasné­ho?"

Nešikovně jsem se ohnala koulí, jako bych nikdy dřív nehrála, propásla okamžik, kdy jsem ji měla pustit, a hodila ji dozadu, smě­rem k místu, kde si děvčátko hrálo s ventilátory.

Sotva jsem kouli pustila, nedokázala jsem uvěřit tomu, co jsem udělala. Zpocená a roztřesená jsem se s hrůzou otočila. Ale přestože jsem byla rychlá, všechno jsem propásla.

Adam chytil kouli dobrý půl metr od batolete.

Holčička vzhlédla a zadívala se na Adama, jehož hlasitý pád na zem ji vyrušil ze hry. Když spatřila kousíček od sebe cizího muže, vykulila oči a vystrčila spodní ret.

Adam mi jednou řekl, že ho děti většinou nezajímají (tedy kro­mě vlastního), dokud nedosáhnou přinejmenším puberty a nejsou schopné zajímavého rozhovoru.

"Ahoj," řekl a vypadal dost nervózně.

Chvíli na nčj hleděla. Ale byla to holka a Adam byl... no, Adam. A tak si přitiskla ručky na ústa a zachichotala se.

Bylo to rozkošné. Prostě roztomilé. Byl z ní úplně pryč a všichni, kdo ho sledovali, to viděli.Malinká dobyvatelka zavýskla, když ji otec chytil do náruče, a její matka s chlapcem v závěsu ze sebe začala chrlit díky.

A ty jsi teď ta zlá. Chudáku Mercy.

Samozřejmě že jsem byla ta zlá; málem jsem rozmačkala bato­le. Co mě to napadlo? Kdyby o krok ucouvla nebo Adam nebyl dost rychlý, mohla jsem ji zabít.

Nebyla v žádném nebezpečí. Nehodila jsi po ní, jen kolem ní. Netrefila bys ji. Zachránila jsi ho a on si toho ani nevšiml.

Když jsme se přesunuli o dráhu dál (pro bezpečí všech okolo, i když to rozčilený manažer neřekl nahlas), mračil se na mě. Začali jsme hrát a on mi přenechal první hod.

Opatrně jsem skulila kouli do žlábku, kde nemohla nikomu ublí­žit. Nevěděla jsem, jestli jsem to udělala kvůli sobě, nebo abych pře­svědčila ostatní, kteří mě sledovali.

Jenom jsem chtěla, aby byl Adam šťastný. A tohle je dík.

Skoro jsem rozmáčkla batole, za to jsem dík nečekala. Promnula jsem si čelo, jako bych si tak mohla pročistit myšlenky.

Koule by ji nezasáhla. O to ses postarala. I kdyby Adam minul, prokutálela by se kolem.

Adam mě zamyšleně sledoval, ale nic neřekl, když jsem se posta­rala o to, abych prohrála o sto miliónů bodů. Po tak senzačním se­lhání jsem sotva mohla hrát dobře, někomu by mohlo dojít, že jsem to udělala schválně.

Udělala jsem to schválně, že?

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem provedla nčco takového. Co to se mnou bylo? Kdyby se Adam tvářil přístupněji, možná bych se ho zeptala.

Nezajímá ho, co mu chceš říct. Bude lepší mlčet. Stejně by to ne­pochopil.

Nevadilo mi, že se Adam postavil tak, aby mohl moji kou­li zachytit, kdybych nad ní ztratila kontrolu, neprotestovala jsem. Koneckonců, záchrana batolete vypadala lip, když se zdálo, že mě považuje za idiota, ne?

Po čtyřech hodech se Adam postavil přede mě a tiše, aby nás ni­kdo neslyšel, řekl: "Udělala jsi to naschvál, že? Co tě to, k čertu, na­padlo?"

A přestože jsem s ním souhlasila, jeho otázka mě rozčílila. Anebo byl možná na vině hlas v mojí hlavě.

Měl to pochopit dřív. Měl svojí družce rozumět lip než kdoko­li jiný. Neměla by ses před ním obhajovat. Bude lepší, když nic ne­řekneš.

Zvedla jsem obočí, prošla okolo něj a sebrala kouli. Ublíženost ži­vila můj vztek. Tolik jsem zuřila, že jsem se zapomněla a hodila stri­ke. Následně jsem se ale postarala o to, aby to byly poslední body, které jsem ve hře získala a neřekla jsem mu ani slovo.

Adam vyhrál s více než dvěma sty body. Když skončil, odnesl koule zpátky na polici a já se zatím přezula.

Puberťáci (ti pět drah od nás) ho zastavili a požádali o autogram. Odnesla jsem své boty k pultu a vrátila je a zaplatila za hru.

"Je opravdu alfa?" zeptala se puberťačka za pultem.

"Jo," procedila jsem přes stisknuté rty.

"Páni."

"Jo."

Vyšla jsem ven z bowlingové haly a čekala na něj u jeho naleš­těného nového pick-upu, protože byl zamčený. Teplota po západu slunce hluboce klesla a byla taková zima, že jsem se v šatech a stře­vících cítila nepříjemně. Anebo bych se cítila, kdyby mě nezahřívala zlost.

Stála jsem u dveří spolujezdce a Adam si mě napřed nevšiml. Viděla jsem, jak zvedl hlavu a zavětřil. Opřela jsem se bokem o pick- up a můj pohyb upoutal jeho pozornost. Zadíval se na mě a vydal se k vozu.

Myslel si, že bys ohrozila dítě, aby vypadal dobře. Nechápe, že bys nikdy nic takového neudělala. Nezranila bys ji; koule by ji minu­la. Dluží ti omluvu.

Mlčela jsem. Sotva jsem mu mohla říct, že mě navedly hlasy v hlavě, že?

Přimhouřil oči, ale taky držel jazyk za zuby. Odemkl auto a ne­chal mě nasednout. Pečlivě jsem se připoutala, pak jsem se opřela a zavřela oči. Ruce v klíně jsem zaťala v pěst, vzápětí jsem je ale uvolnila, protože se mi v nich objevila faeská hůl ze starého dře­va a stříbra.

Už jsem si zvykla, že se nečekané objevovala, proto jsem nebyla ani překvapená, tentokrát to ale bylo poprvé, co se objevila na mís­tě, kde předtím nebyla. Zaměstnávala mě ale katastrofa, ve kterou se obrátilo naše rande.

Jakmile se mi v rukou zjevila hůl, mčla jsem dojem, jako by se mi konečně pročistila mysl. A najednou mě přešel i vztek. Byla jsem prostě unavená a chtěla se vrátit domů.

"Mercy."

Adam byl dost naštvaný za nás za oba: slyšela jsem, jak skřípá zuby. Myslel si, že bych hodila koulí po malé holce.

Nedivila jsem se, že se zlobí. Otočila jsem hůl tak, že se hrotem dotýkala podlahy, a palcem jsem mnula stříbrný knoflík. Neměla jsem co říct na svoji obranu nechtěla jsem se bránit. Zachovala jsem se neuváženě a pitomě. Co kdyby Adam nebyl dost rychlý? Bylo mi zle.

"Nerozumím ženám," vyštěkl, nastartoval a sešlápl plyn prudče­ji, než bylo nutné.

Sevřela jsem faeskou hůl vší silou a celou cestu domů jsem strá­vila se zavřenýma očima. Bolel mě žaludek. Měl právo zlobit se, být rozčilený.

Ovládl mě zoufalý pocit, že něco je strašně, strašně, strašně v ne­pořádku. Musela jsem napřed sama pochopit své chování, teprve pak ho budu moct vysvětlit jemu.

Mlčky jsme zajeli na moji příjezdovou cestu. Samuelovo auto bylo pryč, takže asi odjel do práce dřív, než plánoval. Potřebovala jsem s ním mluvit, protože jsem měla ohledně dnešního večera zlé tušení. Nemohla jsem mluvit s Adamem, znělo by to, jako bych hle­dala výmluvy. Potřebovala jsem Samuela, a nebyl tu.

Rozepnula jsem si bezpečnostní pás a odemkla dveře. Adam pře­de mě napřáhl paži a držel dveře zavřené.

"Musíme si promluvit," řekl a tentokrát jeho slova nezněla roz­zlobeně.

Ale byl příliš blízko. Nemohla jsem dýchat, když byl tak blízko. A právě ve chvíli, kdy jsem si to mohla nejméně dovolit, jsem dosta­la další panický záchvat.

Vyrazila jsem zoufalý zvuk, který jsem nedokázala potlačit, vy­skočila na sedadlo a přehoupla se přes opěradlo dozadu. Zadní dve­ře byly zamčené, sotva jsem ale za ně začala škubat, Adam je odem­kl a byla jsem volná.

Odklopýtala jsem od pick-upu, třásla se a potila v nočním vzduchu a faeskou hůl držela jako kyj nebo meč, abych se ochránila před... vlastní hloupostí. Byla jsem tak hloupá. Hloupá. K čertu s Timem a se vším, co mi provedl a co způsobilo, žc jsem se pitomě třásla, přestože jsem byla v naprostém bezpečí své vlastní pitomé příjez­dové cesty.

Chtěla jsem být zase sama sebou, ne touhle cizinkou, která se bojí dotyků a které hlasy v hlavě našeptávaly, aby házela bowlingový- mi koulemi po dětech.

"Mercy," řekl Adam. Vystoupil z pick-upu a obešel ho zezadu. Hlas měl něžný a jeho zvuk... Najednou jsem ucítila jeho žal a zma­tek - něco se stalo a on netušil co. Prostě věděl, že něco provedl. Neměl zdání, jak se mohlo všechno tak rychle pokazit.

Nechtěla jsem vědět, co cítí, protože mě to dělalo ještě hloupěj­ší - a zranitelnější.

"Musím dovnitř," řekla jsem holi ve své ruce, protože jsem v tu chvíli nedokázala pohlédnout Adamovi do tváře. Kdybych to uděla­la, asi bych se dala na útěk a on by vyrazil za mnou. Kdykoli jindy by to byla zábava. Dneska v noci by to byla katastrofa. A tak jsem se pohnula pomalu.

Zamířila jsem ke dveřím. Nešel za mnou, ale řekl: "Pošlu ti něko­ho jako stráž."

Protože jsem byla alfovou družkou. Protože si o mě dělal starosti. Kvůli Timovi. Protože se cítil vinný.

"Ne," řekl a přistoupil o krok blíž, čímž mi dal najevo, že pouto je v tu chvíli na jeho straně silnější. "Protože tě miluji."

Opatrně jsem mezi námi zavřela dveře a opřela se o ně čelem.

Bolel mě žaludek; hrdlo jsem měla stažené. Chtěla jsem křičet nebo někoho praštit, místo toho jsem svírala hůl tak pevně, až mě bolely prsty, a poslouchala jsem, jak Adam nasedl do pick-upu a vy­couval z příjezdové cesty.

Pohlédla jsem dolů na hůl. Kdysi - možná pořád ještě - dokáza­la způsobit, že ovce jejího majitele plodily dvojčata. Ale byla vyro­bená

už hodnč dávno a stará magie někdy roste a vyvíjí se podivným způsobem. Stalo se z ní něco víc než jen vycházková hůl se země­dělským využitím. Co přesně, to nikdo netušil - kromě toho, že mě neustále sledovala.

Možná to byla náhoda, že jsem se od okamžiku, kdy jsem vešla do bowlingové haly, poprvé znovu ucítila sama sebou až ve chvíli, kdy jsem ji v Adamově pick-upu sevřela v rukou. Ale možná taky ne.

S Adamem jsem se během let pohádala už mnohokrát. S ohledem na naši povahu to asi bylo nevyhnutelné - on byl doslova i obrazně alfa samec a já... mě vychovali mezi dominantními muži a rozhodla jsem se, že jim nedovolím, aby mě ovládali (ať už šlo o jakkoli ne­škodnou kontrolu). Ale takhle jsem se po hádce ještě nikdy necítila. Obyčejně jsem plná energie a veselá, ne malátná a vyděšená.

Obvykle ale vyvolám hádku já, ne někdo jiný, kdo si prostřednic­tvím pouta smečky pohrává s mojí hlavou.

Možná jsem se ale mýlila. Možná šlo o nějaký nový výstřelek v reakci na zážitek s ne zrovna draze zesnulým Timem - jako by zá­chvaty paniky a záblesky vzpomínek nestačily.

Ale teď, když bylo po všem, měly hlasy v mé hlavě příchuť smeč­ky. Ještě nikdy jsem neslyšela o tom, že by smečka dokázala poutem někoho ovlivnit, ale na druhou stranu existovala spousta věcí, které jsem o její magii nevěděla.

Potřebovala jsem odložit kůži,nakrátko se osvobodit od smečky a od svého druha, od pout, která dávala příliš mnoha lidem přístup k mé mysli. Mohla bych to udělat: možná jsem se nebyla schopná zbavit všeho, ale mohla jsem odložit lidskou kůži a proběhnout se, aspoň na chvíli si pročistit hlavu.

Potřebovala jsem zjistit, co se dneska večer stalo. Ne vždy mi vzdálenost zajistila samotu, ale obvykle dokázala oslabit pouto mezi Adamem a mnou a také mezi smečkou a mnou. Musela jsem zmi­zet dřív, než dorazí Adamova stráž, protože ta by mi určitě nedovo­lila jen tak se vytratit.Aniž bych se obtěžovala jít do ložnice, svlékla jsem se.Hůl

jsem odkládala jen s obtížemi, protože jsem přesvědčila samu sebe o tom, že blokuje toho, kdo se mě snaží ovlivnit.

Čekala jsem, připravená vzít ji znovu do ruky, ale hlasy v mé hla-

vě se už neozvaly. Buďto ztratily zájem, protože Adam odešel a ony uspěly. Anebo zafungovala vzdálenost, přesně jak jsem předpoklá­dala. V každém případě jsem mínila nechat hůl doma, protože kojot s holí by budil příliš velkou pozornost.

S výdechem úlevy jsem se proměnila v kojota. V čtyřnohé podobě jsem se cítila ihned bezpečnější a soustředěnější. Což byla hloupost, protože jsem si nikdy nevšimla, že by proměna nějak otupila pouto s mým druhem nebo se smečkou. Zrovna teď jsem ale byla ochotná použít cokoli, po čem bych se cítila lip.

Protáhla jsem se psími dvířky, která Samuel nainstaloval do zad­ních dveří, a vyběhla do noci.

Venku to vonělo jinak, lépe a čistéji. V kojotí podobě jsem přijí­mala víc informací než v lidské. Cítila jsem sviště v nedalekém pe­lechu a netopýry hnízdící v podkroví garáže. Půlka měsíce už byla pryč a široký srpek na obloze zářil oranžově - dokonce i pro mé ko­joti oči, které vnímaly barvy jinak. Ve vzduchu visel prach z posled­ní sklizně.

A blížil se vlkodlak ve vlčí podobě.

Poznala jsem, že je to Ben, což bylo dobře. Darryl by kojoti pach poznal, ale Ben vyrostl v Londýně a sem se přistěhoval teprve před rokem a půl. Snadněji ho oklamu.

Ztuhla jsem na místě a odolala nutkání lehnout si na břicho nebo se schovat. Pohyb poutá pozornost a moje srst díky svému odstínu splývala s pouští.

Ben mým směrem ani nepohlédl, a jakmile oběhl roh - očividně mířil na verandu vpředu - vyrazila jsem pelyňkem a suchou trávou do pouštní noci.

Mířila jsem k řece, na kamenitou pláž, kde jsem mohla být sama, když z křoví přede mnou vystřelil králík. A teprve tehdy jsem si uvě­domila, jak jsem hladová.

Dobře jsem se navečeřela - nebyl důvod cítit se hladová. Jenže já jsem doslova umírala hlady. Něco bylo v nepořádku.

Odsunula jsem tu myšlenku stranou a vydala se na lov. První krá­lík mi utekl, ale druhého jsem chytila a sežrala ho až na kosti. Ani zdaleka to nestačilo. Lovila jsem další půlhodinu, než jsem objevi­la křepelku.

Křepelky zabíjím nerada. To, jak se pohybují, mč vždycky dokáže rozesmát. A jsou hloupé, takže proti kojotovi, nebo aspoň proti mně, nemají žádnou šanci. Asi ale nejsou zas až tak zranitelné, protože ne­jsem v okolí jediný kojot a křepelek je tu pořád dost. Jenže když je lovím, cítím se pak vždycky provinile.

Zatímco jsem požírala druhý úlovek, plánovala jsem, co prove­du osobě, která ve mně vyvolala takový hlad, že jsem musela sežrat křepelku.

Vlkodlačí smečka dokáže čerpat energii z kteréhokoli člena. Nevěděla jsem, jak přesně to funguje, ale častokrát jsem toho byla svědkem. Právě to činí z alfy vlkodlaka něco víc, než čím byl, dokud se neujal své pozice.

Než jsem se stala členkou Adamovy smečky, nemělo to na mě žádný vliv, proto jsem si s podobnými věcmi nedělala hlavu. Nikdo mi nedokázal vniknout do hlavy a namluvit mi, že hodit bowlingovou koulí po batoleti je dobrý nápad. Anebo mě přimět vybít si frustraci na Adamovi.

Když jsem se nasytila, dostala jsem se bez dalších potíží k cíli.

Nevěděla jsem, jestli ten kousek řeky někomu patří; nejbližší plot se od ní nacházel asi sto metrů a nejbližší dům stál ještě o kus dál. Kolem se povalovalo několik plechovek od piva, a kdyby bylo tep­leji, možná bych tu narazila na lidi.

Vyšplhala jsem na velký balvan a pokusila se vycítit smečku nebo Adama. Byla jsem sama. Jen já, řeka a světýlka farem daleko v Horse Heaven Hills. Nevím, jestli to bylo vzdáleností nebo bylo na tom­to místě něco zvláštního, ale nikdy jsem tu necítila dotyk pouta s dru­hem ani se smečkou.

Díkybohu.

Až ve chvíli, kdy jsem si byla zcela jistá, že mě Adam nemůže slyšet, jsem si dovolila přemýšlet o tom, jak děsivé bylo mít něko­ho v hlavě, dokonce i Adama, kterého jsem milovala. Pokud to bude v mých silách, Adam se to nikdy nedozví.

Adam byl vlkem déle, než já byla naživu, přijímala jsem ho proto jako vlkodlaka snadněji než on sám sebe, což bylo zvláštní. Vědomí, že mě největší dar, jaký může jeden vlk druhému dát, děsí, by ho ne­překvapilo (jako to překvapilo mě), ale zbytečně by mu to ublížilo.

Za čas si zvyknu- neměla jsem na vybranou, pokud jsem si ho chtě­la udržet.

Kdybych se musela vyrovnat jen s poutem mezi sebou a Ada­mem, bylo by to snazší. Ale přijal mě i do smečky, a když pouto fun­govalo, jak mělo, cítila jsem je všechny. A díky tomu ze mě očividně dokázali vysát energii a poštvat mě proti svému alfovi.

Když jsem teď byla v hlavě sama, snadno jsem se ohlédla zpátky a zjistila, jak k tomu došlo- pošťouchnutí tady, postrčení támhle. Udělala bych spoustu věcí, abych ušetřila Adama bolesti, ale ni­kdy bych neohrozila nevinného a ještě nikdy v životě jsem s ni­kým neodmítla mluvit. Každý, kdo mě urazí, si zaslouží slyšet, co přesně udělal špatně anebo být ukonejšen do falešného po­citu bezpečí, abych ho mohla napadnout ze zálohy ve chvíli, kdy si přestane dávat pozor. Ale mlčení bylo zbraní Adamovy bývalé manželky.

Ať už se do mě obul kdokoli, chtěl nás rozeštvat.

Takže kdo to byl? Celá smečka? Její část? Byl za tím úmysl - ane­bo mě prostě smečka nenáviděla a snažila se mě zapudit? Ale nejdůležitější ze všeho byla otázka, jak zabráním tomu, aby se to opa­kovalo.

Musel existovat nějaký způsob - kdyby bylo pro vlkodlaky tak snadné ovlivnit člena smečky, alfové by měli nad smečkami mno­hem větší kontrolu. Smečka by pak fungovala spíše jako sekta a ne jako tlupa testosteronem napěchovaných divokých bestií, které drží pod kontrolou jen hrozba smrti v zubech vůdce. Anebo by se už dáv­no navzájem pozabíjeli.

Potřebovala jsem mluvit se Samuelem a zeptat se ho, jak celá ta věc funguje. Adam to určitě věděl, jenže já napřed chtěla zjistit, jak si s ním mám promluvit, než za ním zajdu.

Kdyby Adam odhalil, že se některý člen smečky snaží mnou men­tálně manipulovat... no, nebyla jsem si jistá, jaká pravidla pro po­dobné záležitosti platí. Byla to jedna z věcí, na které jsem se chtěla zeptat Samuela. Kdyby kvůli tomu měl někdo zemřít, chtěla jsem si být jistá, že souhlasím, anebo o tom aspoň vědět, než zmáčknu ko­houtek. Kdyby trestem byla smrt, možná bych si nechala celou věc pro sebe a vymyslela příhodný trest sama.

Budu muset počkat, než se Samuel vrátí z práce. Mezitím bych se mohla pevně držet hole a doufat v to nejlepší.

Zůstala jsem na malé kamenité pláži a sledovala řeku v měsíčním svitu tak dlouho, jak jen jsem se odvážila. Ale pokud se nevrátím domů dřív, než si Ben všimne, že jsem zmizela, zavolá na pomoc ka­valerii. A já zrovna teď neměla na vlkodlačí smečku náladu.

Vstala jsem, protáhla se a vydala se na dlouhou cestu domů.

****

Když jsem dorazila k zadním dveřím, Ben před nimi neklidně chodil sem a tam. Když mě spatřil, ztuhl. Začalo mu docházet, že něco není v pořádku, ale dokud mě neuviděl, nebyl si jistý, že nejsem doma. Ohrnul pysk, ale úplně nczavrčel, protože byl lapen mezi zlostí a sta­rostí, ochrannými instinkty dominantního muže a vědomím, že za­stávám vyšší postavení.

Řeč těla, když jste jí rozuměli, byla výmluvnější než slova.

Jeho frustrace byla jeho problém, proto jsem ho ignorovala a pro­táhla se psími dvířky.Pro vlka byla příliš, příliš malá - a zamířila rovnou do ložnice.

Proměnila jsem se zpátky v člověka, oblékla si spodní prádlo a čisté triko a vlezla si do postele. Nebylo zas tak pozdě- rande bylo krátké a můj výlet taky netrval dlouho. Musela jsem ale brzy ráno vstávat a čekala mě práce na autě. A musela jsem být v nejlepší for­mě, abych přišla na to, jak oslovit Samuela, aby se o mém vyptává­ní nezmínil Adamovi.

Možná bych měla prostě rovnou zavolat jeho otci. Ano, rozhodla jsem se. Zavolám Branovi.

****

Probudila jsem se s telefonním sluchátkem u ucha a na okamžik jsem si myslela, že jsem splnila, co jsem si před usnutím ustanovi­la, protože ze sluchátka se linula velština. Nedávalo to žádný smysl. Bran by se mnou nemluvil zatracenou velštinou, a hlavně ne po tele­fonu, ve kterém je ještě těžší rozluštit cizí jazyk.

Otupěle jsem si uvědomila, že si skoro vybavuji zvonění telefo­nu. Musela jsem ho zvednout, když jsem se probouzela- ale to ne­vysvětlovalo cizí jazyk.

Zamrkala jsem na budík- spala jsem sotva dvě hodiny a v tu sa­mou chvíli jsem poznala, kdo na mě mluví.

"Samueli?" zeptala jsem se. "Proč mluvíš velšsky? Abych ti ro­zuměla, musíš mluvit hodně pomalu. A používat jednoduchá slova." Byl to tak trochu vtip. Velština nemá jednoduchá slova.

"Mercy," řekl těžce.

Mé srdce se silně rozbušilo, jako bych se měla dozvědět hodně špatné zprávy. Posadila jsem se.

"Samueli?" řekla jsem do ticha na opačném konci.

"Přijeď pro..."

Následující slova zahuhňal, jako by neuměl dobře anglicky, což nebyla pravda. Nebyla to pravda celou dobu, co jsem ho znala - a to bylo většinu z mých třiceti a několika let života.

"Hned tam budu," řekla jsem a jednou rukou si natáhla džíny. "Kam?"

"Ve skladišti rentgenu." Sotva to ze sebe vysoukal.

Věděla jsem, kde skladiště hledat, na opačném konci pohotovosti kennewické nemocnice, kde pracoval. "Přijedu pro tebe."

Bez dalšího slova jsem zavěsila.

Něco se strašlivě pokazilo. Ale ať už šlo o cokoli, nemohlo to být nic fatálního, když na mě čekal ve skladišti, stranou od ostatních. Kdyby zjistili, že je vlkodlak, skladiště by mu nepomohlo.

Na rozdíl od Adama nevystoupil Samuel na veřejnost. Nikdo by nedovolil vlkodlakovi praktikovat medicínu - což bylo vlastně ro­zumné. Pro většinu vlků byl pach krve, strachu a smrti příliš. Ale Samuel byl lékařem už hodně dlouho a byl opravdu dobrý.

Když jsem vyběhla ze dveří, seděl Ben na přední verandě a já o něj zakopla, skutálela se ze čtyř prudkých, tvrdých schodů a při­stála na štěrku.

Věděl, že jdu ven; nesnažila jsem se chovat tiše. Mohl uhnout, ale neudělal to. Možná se mi dokonce postavil do cesty úmyslně. Ani se nezavrtěl, když jsem na něj pohlédla.

Poznala jsem ten pohled, i když jsem ho u něj nikdy dřív nevidě­la.

Byla jsem kojot a družka jejich alfy a oni si byli zatraceně jistí, že pro něj nejsem dost dobrá.

"Slyšel jsi o naší hádce," řekla jsem.

Přitiskl si uši k hlavě a složil čenich na tlapy.

"Pak bys měl asi vědět, že někdo použil moje pouto se smečkou a vlezl mi do hlavy." Chtěla jsem si to nechat pro sebe, než si pro­mluvím se Samuelem, ale pád ze schodů mě připravil o všechnu se­bekontrolu.

Ztuhl, ale z řeči jeho těla jsem nevyčetla nevíru, nýbrž hrůzu.

Takže to bylo možné. Sakra, sakra, sakra. Doufala jsem, že není, že jsem prostě paranoidní. Tohle jsem nepotřebovala.

Občas se mi zdálo, že se mě pouta, která jsem sdílela s druhem a se smečkou, snaží oloupit o duši. Možná to bylo řečeno obrazně, ale připadalo mi to stejně děsivé, jako by to byla skutečnost. Zjištění, že někdo využíval nastalý zmatek k tomu, aby mě donutil dělat věci, které jsem nechtěla, byla prostě třešinka na dortu.

Naštěstí jsem měla úkol, který odvedl moji pozornost od průšvi­hu, v němž jsem se ocitla. Vstala jsem a oprášila se.

Chtěla jsem počkat a promluvit si s Adamem přímo, ale tento scé­nář měl i své výhody. Adam by se měl dozvědět, že někteří členové smečky se snaží projevit svůj odpor ke mně... aktivně. A když mu to poví Ben, nebude si moct přečíst moji mysl a zjistit, že mě neděsí jen manipulace mysli, ale celá ta věc s pouty, se smečkou a s druhy.

"Pověz Adamovi, co jsem řekla," přikázala jsem Bcnovi.

Poví mu to. Ben uměl nahánět hrůzu a někdy se choval příšerně, ale byl skoro můj přítel- společné noční múry dokáží lidi sblížit.

"Omluv se mu za mě a řekni mu, že se na chvíli stáhnu..." Adam bude vědět, že jen od smečky, ".. .dokud nepřijdu na to, jak celou věc zvládnout. Zrovna teď jedu pro Samuela, takže máš po službě."

Sardulinka