Stříbrná relikvie: kapitola 3

Stříbrná relikvie – 3. Kapitola

Odjela jsem věrným rabbitem do nemocnice a zaparkovala na parkovišti pohotovosti. Když jsem vcházela do budovy, do svítání bylo pořád hodně daleko. Abyste se v nemocnici dostali, kam potřebujete, a nikdo vás ne­zastavil, musíte jít hodně rychle, pokyvovat známým a ignorovat lidi, které neznáte. Pozdravy všechny ujistíte o tom, že vás tu znají, a rychlý krok dá najevo, že někam jdete a nechcete se s nikým vyba­vovat. Pomohlo, že mě většina personálu znala. Za dveřmi do útrob pohotovosti jsem slyšela plakat dítě - byl to smutný, unavený, sklíčený zvuk. Nakrčila jsem nos nad pronikavým nakyslým zápachem nemocniční dezinfekce a trhla sebou, protože křik i pach se znásobily, sotva jsem dveřmi prošla.Sestra, která něco zapisovala do papírů, vzhlédla, když mě ale spatřila, její oficiální výraz zjihl do ulehčeného úsměvu. Znala jsem její tvář, ale nepamatovala si její jméno."Mercy," řekla. Ona s mým jménem žádný problém neměla."Takže doktor Cornick konečně zavolal, abys ho odvezla domů, co? Bylo načase. Říkala jsem mu, ať jde domů, už před několika hodi­nami - ale je pěkně paličatý a slovo doktora znamená víc než slovo sestry." V jejím podání to znělo, jako by to byla špatná věc.

Bála jsem se promluvit, abych nezbořila domeček z karet, kte­rý Samuel vystavěl, aby vysvětlil, proč musí jít domů dřív. Nakonec jsem ze sebe neutrálně vypravila: "Pomáhat ostatním mu nedělá pro­blémy, ale sám o pomoc požádat neumí."

Zakřenila se. "Že jo? Asi nechtěl přiznat, že rozmlátil svoje auto. Miloval ho jako ženskou."

Asi jsem vytřeštila oči - její slova nedávala žádný smysl.

Rozmlátil svoje auto? Chtěla tím říct, že měl autonehodu? Samuel měl nehodu? To jsem si neuměla představit. Některým vlkodlakům činilo řízení auta potíže, protože se snadno nechali rozptýlit. To ale nebyl Samuelův případ.

Potřebovala jsem se k němu dostat, než plácnu nějakou pitomost.

"Radši..."

"Měl štěstí, že se nezranil hůř," řekla a sklopila oči k tomu, co psa­la. Očividně dokázala dělat dvě věci najednou, protože pokračovala: "Pověděl ti, že měl namále? Policajt, který ho přivezl, říkal, že málem spadl do řeky- stalo se to na mostě Vernita, na Dvacáté čtvrté v Hanford Reach. Kdyby spadl, bylo by po něm- most je dost vysoký."

Co dělal Samuel, k čertu, na mostě na staré dálnici na sever od Hanfordu? Nacházel se přesně na opačné straně Tri-Cities a nikde poblíž jakékoli cesty mezi naším domem a nemocnicí. Možná se šel do Hanford Reach proběhnout, bylo tam málo lidí a spousty veve­rek. Jenom to, že se nezmínil o tom, že by si chtěl zalovit, nezname­nalo, že nešel. Nebyla jsem jeho chůva."O žádném nebezpečí se nezmínil," řekla jsem popravdě a připo­jila malou lež, abych ji přiměla podělit se o detaily. "Myslela jsem, že to odneslo jenom auto."

"To je celý doktor Cornick," odfrkla si. "Dovolil nám jenom vyta­hat mu z kůže střepy ale podle toho, jak se pohybuje, poznáš, že si udělal něco se žebry. A taky kulhá."

"Vypadá to, že je na tom hůř, než říkal," poznamenala jsem a ža­ludek se mi převrátil."Prolétl čelním sklem a držel se kapoty auta. Jack- ten policajt-prý byl přesvědčený, že Samuel spadne, než se k němu dostane. Nehoda musela doktora omámit, protože lezl špatným směrem- kdyby ho Jack nezastavil, spadl by."A v tu chvíli mi došlo, co se stalo.

"Drahoušku? Drahoušku? Jsi v pořádku? Tady, posaď se."Když jsem se nedívala, přitáhla židli a podržela ji za mnou. V uších mi zvonilo, hlavu jsem měla mezi koleny a její ruku na zádech. A na okamžik mi zase bylo čtrnáct a slyšela jsem, jak mi Bran říká, co už jsem věděla- můj nevlastní otec Bryan byl mrtvý- jeho tělo našli v řece. Zabil se, poté co jeho družka, moje nevlastní mat­ka, zemřela. Vlkodlaci jsou příliš houževnatí, než aby snadno zemřeli, proto existuje jen málo způsobů, jak by mohli spáchat sebevraždu. Od té doby, co se lidem kvůli francouzské revoluci znelíbila gilotina, ne­bylo snadné useknout si hlavu. I stříbrné kulky měly své nevýhody. Stříbro je tvrdší než olovo a kulky tak někdy prolétnou skrz a zanechají vlka zraněného, trpící­ho, ale naživu. Stříbrné broky fungují o trochu lépe, ale pokud bro­kovnici nenamíříte správně, můžete umírat pěkně dlouho. A když se objeví nějaký šťoura a vytahá z vás všechny broky - no, trpěli jste zbytečně. Nejoblíbenějším způsobem sebevraždy je zabití jiným vlkodla­kem. Ale to v Samuelově případě nepřicházelo v úvahu. Jen málo vlků by přijalo jeho výzvu - a ti, kdo by to udělali... Řekněme, že bych se nerada stala svědkem souboje mezi Samuelem a Adamem. Vlci se sebevražednými úmysly nehledají vyrovnané šance. Utonutí je druhou nejoblíbenější volbou. Vlkodlaci neplavou; jejich těla jsou příliš těžká - a dokonce i vlkodlak potřebuje dý­chat. Věděla jsem, proč si vybral právě to místo. Největší řekou v okolí je Columbia, je víc než kilometr široká a fakt hluboká, ale tři největ­ší mosty, které přes ni vedou - Blue Bridge, visutý most a mezistátní - mají všechny těžká zábradlí. A dokonce i uprostřed noci je na nich dost hustý provoz. Někdo by vás určitě viděl přepadnout a pokusil se vás zachránit. A trvá několik minut, než se utopíte. Po mostě, který si zvolil, tolik aut nejezdí a byl postavený ješ­tě předtím, než byly mosty projektovány tak, aby z nich nedokázal sjet ani úplný idiot. Řeka je v tom místě užší - což znamená hlubší a prudší - a výška mostu... působivá. Uměla jsem si to představit, Samuela na kapotě a policistu bě­žícího k němu. Bylo hloupé štěstí, že jediným autem na silnici byl právě policejní vůz. Kdyby se jednalo o normálního řidiče, mož­ná by se příliš bál o vlastní život, než aby se pokusil Samuela za­chránit, a nechal by ho utopit se. Ale policista by ho mohl násle­dovat a o záchranu se pokusit. Mohl by kvůli Samuelovi riskovat život.Ne, jakmile ho policejní důstojník objevil, Samuel by neskočil.Bez ohledu na to, jak moc chtěl.Moje mdloba ustupovala."Buď šťastná," řekl mi, když jsem odcházela na rande s katastro­fickým koncem. Přál mi štěstí do života, ne na schůzce.Pitomec. Cítila jsem, jak se mi z hrdla dere vrčení, a měla jsem co dělat, abych ho spolkla."Je v pořádku," ujistila mě sestra. Zvedla jsem hlavu z kolen a všimla si, že na její jmenovce stojí JODY. "Vytáhli jsme z něho sklo, a i když kulhá, nezlomil si nic důležitého, jinak by tak dlouho nevydržel. Měl jít rovnou domů, ale nechtěl- víš, jaký je. Nikdy ne­řekne ne, ale pošle tě pryč, aniž by řekl ano."Věděla jsem."Omlouvám se," řekla jsem a pomalu stala, aby to vypadalo, že už se mám pod kontrolou. "Prostě mě to zaskočilo. Známe se už hodně dlouho a neřekl mi, že to bylo tak zlé.""Asi tě nechtěl vylekat.""Jo, je ohleduplný." To určitě. Vlastnoručně ho uškrtím a pak si nebude muset lámat hlavu se sebevraždou."Říkal, že si najde tiché místo a na chvíli si odpočine," řekla Jody a rozhlédla se, jako by se měl zčista jasna objevit."Prý ho najdu ve skladišti rentgenu."Zasmála se. "No, tam asi ticho je. Víš, kde to je?"Usmála jsem se, což nebylo nijak snadné, protože jsem toužila se­dřít někoho z kůže. "Jasně." S úsměvem na rtech jsem bryskně pro­šla okolo kójí sc zataženými závěsy, ktcré páchly krví a bolestí, a po­kývla technikovi, který mi připadal povědomý. Aspoň že dítě zmlklo a už jen kňouralo. Samuel se pokusil spáchat sebevraždu. Zaklepala jsem na dveře skladiště a otevřela. Na policích tu byly navršeny bílé papírové krabice se složkami a vzbuzovaly dojem do­konalého pořádku jako by existoval někdo, kdo přesně věděl, kde co najít.

Samuel seděl na podlaze a zády se opíral o stoh krabic. Přes zele­ný nemocniční oděv měl oblečený bílý laboratorní plášť. Paže měl položené na kolenou a ruce ochable svěšené. Hlavu měl sklopenou a nevzhlédl, ani když jsem vešla. Počkal, dokud jsem nezavřela dve­ře, teprve pak promluvil, pořád ale nezvedl hlavu.Myslela jsem, že se na mě odmítá podívat, protože se stydí nebo protože ví, že se zlobím."Pokusil se nás zabít," řekl Samuel. Na okamžik se mi zastavi­lo srdce, pak se mi ale bolestivě rozbušilo v hrudi, protože jsem se zmýlila. Byla jsem úplně vedle. "On", o kterém mluvil, byl Samuel - což znamenalo, že "on" nedržel v ruce otěže. Mluvila jsem se Samuelovým vlkem.Padla jsem k zemi jako kámen a dala si zpropadený pozor, abych měla hlavu níž než vlkodlak. Samuel porušení etikety pravidelně přehlížel, ale jeho vlk nemohl. Kdybych vlka donutila vzhlédnout, musel by přijmout moji nadřazenost nebo mě vyzvat.Proměňuji se v asi patnáctikilovou šelmu stavěnou na zabíjení ku­řat a králíků. A ubohých, hloupých křepelek. Vlkodlaci dokáží skolit medvěda. Pro vlkodlaka bych rozhodně nebyla výzvou."Mercy," zašeptal a zvedl hlavu.První věcí, které jsem si všimla, byly stovky drobných řezných ra­nek na jeho tváři, a vzpomněla si na to, co říkala sestra Jody, že mu museli vytahat z kůže střepy. Skutečnost, že se ještě nezahojily, mi prozradila, že jeho tělo utrpělo jiné, mnohem těžší zranění, se kterým se muselo vypořádat nejdřív. Báječné - trocha bolesti a utrpení, aby mu zlepšila náladu.Oči měl ledově modré, téměř bílé, žhavé a divoké.

Jakmile jsem je spatřila, sklopila jsem pohled k podlaze a zhluboka se nadechla. "Same," zašeptala jsem. "Jak můžu pomoct? Mám zavolat Branovi?"" Ne!" zařval a zprudka se pohnul vpřed, opřel se o ruce, jednu nohu pokrčil pod sebe a na druhé zůstal klečet.Koleno na zemi znamenalo, že - ještě - není připravený vrhnout se na mě."Náš otec nás zabije," řekl Sam pomalu a se silným velšským pří- zvukem. "Já... k tomu ho nechceme donutit." Zhluboka se nadechl.

"Já nechci zemřít.""Dobře. To je dobře," zachraptěla jsem a najednou pochopila, co jeho první slova znamenala. Samuel chtěl zemřít a jeho vlk ho zasta­vil. Což bylo dobře, na druhou stranu jsme byli v pěkném maléru.Existuje velmi dobrý důvod, proč marok zabije každého vlko­dlaka, který přenechá vedení svému vlkovi a jen ho následuje. Fakt dobrý důvod - jako třeba zabránění masové vraždě.Ale pokud Samuelův vlk nechtěl zemřít, pak bylo podle mě dob­ře, že se ujal velení. Prozatím. Protože se zdálo, že se mě ještě ne­chystá zabít. Samuel byl starý. Nevím přesně jak starý, ale narodil se přinejmenším předtím, než Mayfloxver připlula do Ameriky. To by mohlo jeho vlkovi umožnit ovládnout se i bez Samuelovy pomoci. Možná. "Dobrá, Same. Nezavoláme Branovi."Koutkem oka jsem viděla, jak naklonil hlavu na stranu a změřil si mě. "Dokážu se vydávat za člověka, než se dostaneme k tvému autu. Napadlo mě, že to tak bude nejlepší, proto jsem si ponechal tuto po­dobu."Polkla jsem. "Co jsi udělal se Samuelem? Je v pořádku?"Ledově modré oči si mě pátravě prohlížely. "Samuel? Jsem si do­cela jistý, že zapomněl, co dokážu: už je to tak dlouho, co jsme spo­lu bojovali o kontrolu. Dával mi svobodu, když chtěl, a já ho ne­chal." Chvíli mlčel, pak téměř stydlivě řekl: "Poznáš, když jsem to já. Říkáš mi Same."Měl pravdu. Neuvědomila jsem si to, dokud se o tom nezmínil."Same," zopakovala jsem a snažila se, aby to neznělo jako rozkaz, "co jsi udělal se Samuelem?""Je tady, ale nemůžu ho pustit ven. Když to udělám, už nikdy mi nedovolí získat vrch a zemřeme.""Nemůžu" znělo dost jako "nikdy". "Nikdy"- bylo špatné. "Nikdy"- ho zabije stejně jistě jako sebevražda a možná... pravděpodobně přitom zemře spousta dalších lidí."Když ne Bran, tak co třeba Charlesova družka Anna? Je omega; měla by pomoct, ne?"Omega vlci, pokud jsem to chápala dobře, působili na vlkodla­ky jako uklidňující prostředek. Samuelova švagrová byla jediná omega, s níž jsem se kdy setkala- předtím jsem o nich ani nesly­šela. Mám ji ráda, ale nezdá se, že by na mě působila stejně jako na vlky. Netoužím se jí stočit u nohou do klubíčka a nechat se dr­bat na břiše.Samuelův vlk se zatvářil roztouženě... anebo možná jen hladově. "Ne. Kdybych byl problémem já, kdybych tyranizoval okolí, moh­la by pomoct. Ale tady nejde o instinkt, o zoufalství. Samuel prostě cítí, že už sem nepatří, že jeho existence nikam nevede. S tím nic ne­nadělá ani omega.""Tak co navrhuješ?" zeptala jsem se bezmocně.Napadlo mě, že by se Anně mohlo podařit vrátit Samuelovi zpát­ky kontrolu, ale obávala jsem se, že vlk má pravdu, že by to nebyl dobrý nápad.Nešťastně se zasmál. "Nevím. Ale pokud nechceš pašovat z poho­tovosti vlka, měli bychom jít."Sam se zhoupl dopředu a chystal se vstát, v půli cesty se ale zara­zil a zachroptěl."Jsi zraněný," řekla jsem, vyškrábala se na nohy a podala mu ruku.Zaváhal, ale nakonec se mě chytil a vstal. Dal přede mnou najevo slabost, což byla známka důvěry. Za normálních okolností by to zna­menalo, že jsem s ním v bezpečí."Ztuhlý," odpověděl Sam. "Nic, co se nezahojí samo od sebe. Načerpal jsem z tebe sílu a vyléčil se natolik, aby nikdo nepoznal, jak těžce jsem byl zraněný.""Jak jsi to udělal?" zeptala jsem se a vzpomněla si na nečekaně prudký hlad, který jsem utišila až králíkem a křepelkou navíc k lo­sosovi, kterého jsem si dala k večeři během schůzky s Adamem. Myslela jsem, že za tím byl někdo z Adamovy smečky - a to proto, že půjčování síly patřilo k poutu smečky. "Nejsme smečka," připo­mněla jsem mu.

Zpříma na mč pohlédl, pak odvrátil oči. "Nejsme?""Pokud ty... pokud Samuel neprovádí krvavé ceremonie, zatím­co spím, pak ne." Začínala jsem panikařit. Doléhala na mě klaustro­fobie. S mojí hlavou si pohrávali už Adam a jeho smečka; nijak jsem netoužila, aby se k nim přidal ještě někdo další."Smečky existovaly i před obřady," řekl Sam pobaveně. "Magie poutá okatěji a dalekosáhleji, ale ne hlouběji.""To ty sis hrál s mojí hlavou, když jsem byla na schůzce s Ada­mem?" Nedokázala jsem potlačit obvinění v hlase."Ne." Naklonil hlavu a zavrčel: "Někdo ti ublížil?""Ne," řekla jsem. "O nic nejde."

"Lžeš," řekl."Máš pravdu," přitakala jsem. "Ale pokud jsi to nebyl ty, pak je to moje a Adamova věc."Chvíli mlčel. "Prozatím," řekl.Podržela jsem mu dveře a prošla s ním pohotovostí.Cestou na mě těžce doléhal Samův pohled. Neprotestovala jsem. Zíral na mě, aby si nikdo nevšiml, že jeho duhovky změnily barvu - a taky proto, že když se vlkodlak tak dominantní jako Samuel podí­vá někomu do očí a jeho vlk má přitom navrch, dokonce i lidé padají na kolena. To by bylo pěkně trapné a dost těžko by se to vysvětlova­lo. V tuto chvíli jsme jednali v naději, že se sem Samuel bude chtít vrátit a znovu praktikovat medicínu.Pomohla jsem mu na zadní sedadlo rabbita a všimla si, že tam pořád leží kniha zabalená v ručníku. Přála jsem si, aby mým jediným problémem bylo její navrácení majiteli. Sebrala jsem ji a schovala ji úplně dozadu do auta, aby nepřišla k úhoně. Vklouzla jsem za volant a co nejrychleji opustila jasně osvětlené parkoviště. Bylo sice sotva nad ránem, ale Samuel byl kus chlapa a bylo by těžké nevšimnout si, že se vzadu v mém autíčku svléká.Netrvalo dlouho, zbavil se šatů a začal se měnit. Nedívala jsem se, přesto jsem poznala, kdy proměna začala, trhání látky totiž pře­šlo v bolestivé kňourání. Utrpení, kterým vlci při proměně prochází, je jedním z důvodů, proč jsem velice vděčná za to, že jsem kožoměnec, a ne vlkodlak. Pro mě je proměna v kojota či zpátky v člověka prakticky okamžitá. Vedlejším efektem není nic horšího než šimrá­ní. Pro vlkodlaka je bolestivá a pomalá. Podle chroptění, které Sam vydával, ještě s proměnou neskončil, když jsem zajela na svoji pří­jezdovou cestu.Domov nebyl zrovna nejbezpečnějším místem, kam jsem ho moh­la odvézt. Žádnému vlkodlakovi, který by ho spatřil, by neuniklo, co se stalo, a Adamův dům často navštěvovaný členy smečky - se na­cházel hned za mým zadním plotem. Žádné lepší místo mě ale ne­napadlo.Nakonec o tom budeme muset říct Branovi- věděla jsem to a tu­šila, že to ví i Samuel... Sam. Ale dám mu tolik času, kolik budu moct - tedy pokud se nepomátne a nezačne zabíjet lidi.A to znamenalo držet ho z dohledu Adama a smečky.Mojí smečky. Mého druha a mé smečky.Zdálo se mi špatné cokoli mu tajit. Ale znala jsem Adama a vědě­la, že jednou z věcí, v nichž je fakt dobrý, jsou čest a povinnost. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se do něj zamilovala - dokázal dělat těžká rozhodnutí. Povinnost a čest by ho donutily zavolat Branovi. Povinnost a čest by Brana donutily Samuela popravit. Samuel by byl mrtvý a dva dobří muži by trpěli.Naštěstí pro všechny byl můj smysl pro povinnost a čest pruž­nější.Vystoupila jsem a pomalu se otočila. Zachytila jsem prchavý pach Bena. Jinak jsme tu byli sami, tedy až na normální noční tvory, jako byli netopýři, myši a moskyti. V Adamově ložnici se svítilo, ale když jsem tím směrem pohlédla, zhasl. Zítra budu muset Samovi najít lep­ší úkryt.Anebo vymyslet dobrý důvod, proč se vyhýbat smečce.Otevřela jsem zadní dveře rabbita a držela je mezi sebou a Sa­mem pro případ, že by měl po proměně špatnou náladu. Proměna bolí a vlci po ní nejsou zrovna šťastní - a Sam na tom nebyl dob­ře už ve chvíli, kdy proměna začala. Ale zdálo se, že je v pořádku. Když vyskočil ven, zdvořile počkal, až zamknu auto, pak mě násle­doval ke dveřím.Spal v nohách mojí postele. Když jsem navrhla, že by se mu v jeho vlastním pokoji spalo pohodlněji, vyrovnaně si mě změřil ledově zbarvenýma očima.Kde spí vlkodlak? Kdekoli se mu chce.Myslela jsem, že mi to bude vadit, že se budu bát. Mělo mi to va­dit. Ale nějak jsem v sobě nedokázala najít dost energie na to, aby mi velký vlk stočený u mých nohou dělal starosti. Koneckonců to byl Sam.

*

Den mi začal brzy, přestože jsem šla spát pozdě.Probudilo mě kručení v Samově žaludku. Najednou pro mě bylo prioritou udržet ho nasyceného, proto jsem okamžitě vyskočila z po­stele a šla mu uvařit snídani.A pak, protože vaření je něco, co dělám, když jsem rozčilená nebo nervózní - a protože mi pomáhá přemýšlet, obzvláště když použí­vám cukr-jsem se pustila do pečení sušenek. Připravila jsem dvo­jitou dávku z burákového másla, a zatímco se pekly, pustila jsem se ještě do čokoládových.Sam seděl pod stolem, kde se nepletl pod nohy, a sledoval mě. Nabídla jsem mu pár lžic těsta, i když už sežral několik kil slaniny a tucet vajec. O ty se podělil s mojí kočkou Médeou. Možná proto měl pořád hlad. Dala jsem mu několik upečených sušenek.Právě jsem je rozdělovala do pytlíků, když zavolal Adam."Mercy," řekl. Hlas měl unavený a mdlý. "Viděl jsem, že se u te­be svítí. Ben mi předal tvůj vzkaz. Můžu ti pomoct."Obvykle mi rozhovory s Adamem dávají smysl, ale spala jsem sotva tři hodiny. A navíc mi dělal starosti Samuel, což Adam nemo­hl vědět. Promnula jsem si nos. Ben. Ach. Adam mluvil o tom, jak smečka zhatila naše rande. Správně.Musela jsem udržet Adama stranou. Aspoň dokud nevymyslím nějaký brilantní plán, jak Samuela ochránit... a tady se mi nabízela dokonalá výmluva."Díky," řekla jsem. "Ale myslím, že si potřebuji na několik dní oddechnout od smečky, od..." zmlkla jsem. Nemohla jsem mu říct, že i od něj, když to nebyla pravda. Dokonce i po telefonu by mohl vycítit, že lžu. Přála jsem si, aby tu byl se mnou. Pro něj byly věci černobílé. Což samozřejmé znamenalo, že by Samuela zabil pro dobro všech vlků. Někdy mi prostě nezbývá než vidět věci še­divě."Potřebuješ odstup od smečky a ode mě," řekl Adam. "To chápu." Na okamžik se rozhostilo ticho. "Nenechám tě bez ochra­ny."Podívala jsem se dolů. "Samuel bude mít pár dnů volno." Budu muset zavolat do nemocnice, než půjdu do práce, a říct jim, že si bere dovolenou, ale to nic neměnilo na tom, že několik dnů ne­bude v práci. Nehoda byla příhodnou výmluvou. "Nechám si ho u sebe.""Dobrá." Nastala trapná odmlka a Adam řekl: "Je mi to líto, Mercy. Měl jsem si uvědomit, že něco není v pořádku." Polkl. "Když se moje bývalá žena rozhodla, že jsem udělal něco, co se jí nelíbi­lo, přestala se mnou mluvit. A když jsi ty udělala to samé... rozho­dilo mě to.""Myslím, že právě o to jim šlo," řekla jsem suše a on se zasmál."Jo. Nezarazilo mě to a nenapadlo mě, že ty bys podobnou takti­ku nezvolila," souhlasil. "Útok ze zálohy, partyzánská válka, to jo, ale mlčení ne.""Není to tvoje vina," řekla jsem a kousla se do rtu. Kdybych nepo­třebovala, aby se držel dál od Sama, řekla bych mu víc. Mnohem víc, ale musela jsem získat čas, aby se Samuel mohl vzchopit. "Nedošlo mi to, dokud jsme nebyli skoro doma.""Kdybych si uvědomil, že je něco v nepořádku, když se to dělo, mohl jsem zjistit, kdo za tím je," řekl Adam a zavrčel. Zhluboka se nadechl a vydechl. Jakmile znovu promluvil, zněl jeho hlas klidně­ji. "Samuel bude vědět, jak je zastavit. Když už tě bude doprovázet, co kdybys ho požádala, aby tě naučil, jak se chránit? I kdyby za tím nebyl úmysl..." znovu musel zmlknout. "Potřeby a tužby smečky tě dokáží dost ovlivnit. Není těžké se před nimi chránit, když víš, jak na to. Samuel ti to může ukázat."

Podívala jsem se na bílého vlka rozvaleného na kuchyňské pod­laze. Médea mu olizovala čenich a Sam na mě zíral bledýma očima s černým kroužkem okolo duhovek."Zeptám se ho," slíbila jsem."Uvidíme se," řekl, ale rychle pokračoval: "Je úterý příliš brzy?"Byla sobota. Pokud Samuelovi nebude v úterý lip, můžu schůzku zrušit. "Úterý by bylo fakt bezva."Zavěsil a já se zeptala Sama: "Můžeš mě naučit, jak smečce za­bránit v tom, aby mi lezla do hlavy?"

Vydal smutný zvuk."Ne když nedokážeš mluvit," pochopila jsem. "Ale slíbila jsem Adamovi, že se zeptám." Takže jsem měla tři dny na to, abych dala Samuela dohromady. A cítila jsem se jako zrádce, protože jsem... tak úplně jsem Adamovi nelhala, že ne? Vychovali mě vlkodlaci, kteří jsou živými detektory lži, takže jsem se už dávno naučila lhát pravdou skoro stejně dobře jako fae.Možná jsem měla čas upéct ještě i kakaové sušenky.Zazvonil mi mobil a já ho málem zvedla s tím, že je to znovu Adam. Ale pud sebezáchovy mě přiměl zaváhat a zkontrolovat číslo volajícího: patřilo Branovi."Volá marok," řekla jsem Samuelovi. "Myslíš, že počká tři dny? Já taky ne." Ale mohla jsem ho chvíli zdržet tím, že nezvednu tele­fon. "Pojďme pracovat na autech."

*

Sam seděl na místě spolujezdce a kysele na mě hleděl. Zlobil se od chvíle, kdy jsem mu nasadila obojek, ale obojek sloužil jako ka­mufláž. Vypadal s ním víc jako pes. Zvíře, které bylo natolik do­mestikováno, aby nosilo obojek, nemohlo být divoké. Strach pro­bouzí ve vlcích násilné sklony, takže čím míň lidí se ho bude bát, tím lip."Nestáhnu okýnko," řekla jsem mu. "Tohle auto nemá automa­tické otvírání oken. Musela bych zastavit, obejít auto a stáhnout ho ručně. A kromě toho je venku zima a já na rozdíl od tebe nemám kožich."Ohrnul horní pysk v posměšném zavrčení as bouchnutím si polo­žil čenich na přístrojovou desku."Patláš mi okno," řekla jsem mu.Podíval se na mě a úmyslné čenichem přejel po čelním skle.Obrátila jsem oči v sloup. "Ach, to je tak dospělé. Podobně dospě­lou věc naposledy provedla moje sestra, a to jí bylo dvanáct."

*

U garáže jsem zaparkovala vedle Zeeho pick-upu a sotva jsem vy­stoupila z auta, uslyšela jsem výrazný rytmus salsy. Mám citlivé uši, takže hudba asi nebyla tak hlasitá, aby rušila obyvatele malých domků rozesetých mezi skladišti v okolí. Zamávala mi malá posta­va v okně.Zapomněla jsem.Jak jsem mohla zapomenout, že Sylvie s dětmi přijdou uklidit kancelář? Obvykle by to nebyl problém Samuel by dítěti nikdy ne­ublížil, ale teď nebyl sám sebou.Uvědomila jsem si, že jsem si na něj zvykla, že o něm přemýšlím jen jako o Samuelovi s problémem. Dovolila jsem si zapomenout na to, jak je nebezpečný. Na druhou stranu mě ještě nezabil.Možná kdyby zůstal se mnou v garáži...Nemohla jsem to riskovat."Same," řekla jsem vlkovi, když mě následoval ven z auta, ,je tu až moc lidí. Pojďme..."Nevím, co jsem se chystala navrhnout, možná že se půjdeme pro­běhnout někam, kde nás nikdo neuvidí. Pozdě."Mercy," zavolal tenký hlásek, když se za dunění bubnů a břinkotu kytar rozlétly dveře kanceláře. Ven vyrazila Gabrielova nejmladší sest­ra, seskákala dolů po krátkých schodech a rozběhla se k nám. "Mercy, Mercy, hádej co! Hádej! Jsem dospělá. Chodím do školaky a..."tu chvíli spatřila Sama."Ááá," řekla a utíkala dál.lidské podobě nevypadá Samuel špatně - ale jeho vlk je čistě bílý a huňatý. Už mu chyběl jen roh jednorožce a byl by dokonalým mazlíčkem pro malou holku."Do školáky?" zeptala jsem se, pohnula se vpřed a ukročila do strany, abych se dostala mezi vlkodlaka a Maiu. Maia do mě nevra­zila, zastavila se, ale oči měla jen pro vlka.Několik vteřin po sestře se z kanceláře vynořila Sissy, druhé nejmladší děvče, kterému bylo šest. "Mamá říká, že nesmíš vybíhat z kanceláře, Maio. Lidi v autech by tě nemuseli vidět. Ahoj, Mercy. Myslí školku. Já jsem letos v první třídě-a ona je pořád ještě mimi­no. Je to pes? Kdy sis pořídila psa?""Školačka," zopakovala Maia. "A nejsem mimino." Objala mě a vrhla se na Sama.Chytila bych ji, kdyby Sam taky nevyrazil vpřed."Poník," řekla a skočila na něj, jako by nebyl děsivě velký vlk. Chytila se jeho srsti a vyšplhala na něj. "Poník, poník."Natáhla jsem se pro ni, ale ztuhla jsem, když na mě Sam pohlédl."Můj poník," prohlásila Maia šťastně, aniž by si všimla mé hrů­zy. Kopla ho patami do žeber tak silně, že jsem slyšela, jak to zadu­nělo. "Jeď, poníku."Vypadalo to, že Maiina sestra si je vědoma nebezpečí stejně dobře jako já. " Mamá," zaječela. "Mamá, Maia se zase chová pitomě."No, možná ne.Zamračila se na sestru a - zatímco já stála ztuhle a bála se, že ať už udělám cokoli, Sam se přestane ovládat - řekla: "Vzali jsme ji na pouť, kde viděla koně - od té doby leze na každého psa, kterého vidí. Ten poslední ji málem kousl."Sam zabručel, když ho Maia počtvrté nebo popáté nabrala patami do boků, znovu na mě pohlédl - připadalo mi, že odevzdaně - a vy­razil ke kanceláři, jako by skutečně byl poník a ne vlkodlak."Mercy?" řekla Sissy.Asi očekávala, že něco řeknu nebo se přinejmenším pohnu. Panikou mi zkřehly prsty a rozbušilo se mi srdce ale když polevi­la, nahradilo ji něco jiného.Viděla jsem spoustu vlkodlaků, které ovládl jejich vlk. Obyčejně k tomu dochází v boji a pak nezbývá než snažit se nepřitáhnout jeho pozornost, dokud se znovu nedostane pod kontrolu. Často se to stává i mladým vlkům. Jsou zákeřní, nevypočitatelní a nebezpeční dokonce i pro své milované. Ale Sam se nechoval zákeřně, nebo do­konce nevypočitatelně tedy ve špatném slova smyslu když na něj Maia naskočila a hrála si na kovbojku.Poprvé od chvíle, kdy jsem včera v noci vešla do té zatracené ne­mocníce, jsem ucítila záblesk skutečné naděje. Jestli se Samovi po­daří chovat se několik dní civilizovaně, možná budu mít šanci pře­svědčit Brana, aby nám dal víc času.Sam se zastavil před dveřmi kanceláře a trpělivě čekal, až mu ote­vřu, zatímco Maia ho plácala po hlavě a vykládala mu, že je hodný poník."Mercy? Jsi v pořádku?" Sissy nahlédla do mého auta - čas­to s sebou beru sušenky. Ze zvyku jsem vzala ty, které jsem upek­la ráno. Obyčejně napeču víe, než kolik toho dokáže jeden člověk sníst, a v takových případech pak beru sušenky do práce pro zákaz­níky. Sissy nic neřekla, když na knize, kterou jsem potřebovala vrá­tit Phinovi, spatřila pytlíky, ale zářivě se usmála."Jsem v pořádku, Sissy. Dáš si sušenku?"

*

Jakmile jsem otevřela dveře kanceláře, které měly vybledlou, oran- žovorůžovou barvu a potřebovaly znovu natřít, řev hudby přehlušily výkřiky "Mercy" a "Podívej, pes!". A připadalo mi, že se na nás vrh­lo snad sto malých těl.Sissy si založila malé pěsti v bok a v dokonalé imitaci svého brat­ra řekla: "Barbaři." A zakousla se do sušenky, kterou jsem jí dala.

"Sušenka!" zavřískl někdo. "Sissy má sušenku!"Rozhostilo se ticho a všichni se na mě zadívali tak, jak asi lev hledívá na gazely v savaně."Vidíš, co se stane?" zeptala se Gabrielova matka, aniž by vzhléd­la od pultu, který drhla. Sylvie byla asi o deset let starší než já a ro­ky na ní vypadaly dobře. Byla malá, jemná a krásná. I Napoleon prý byl malý."Rozmazluješ je," prohlásila přezíravě. "Takže si teď s nimi po­raď sama. Musíš zaplatit."Zpoza bundy jsem vytáhla dva pytlíky sušenek. "Tady," vydech­la jsem a přes les chňapajících rukou jsem je podala jejich matce. "Rychle, schovej je, než je dostanou ty příšery. Braň je vlastním ži­votem."Sylvie si pytlíky vzala a snažila se potlačit úsměv, když viděla, jak zápasím s růžově oděnými děvčátky, která ječela a pištěla. No dobrá, tak jich nebylo sto; Gabriel měl pět malých sester. Ale nadělaly dost hluku na to, aby jich bylo desetkrát tolik.Nejstarší Tia, což byla zkratka pro Martinu, se na nás mračila. Sam, na kterého kvůli dobrotám všichni zapomněli, seděl vedle ní. Vypadal pobaveně a ještě pobaveněji, když si všiml mého obezřet­ného pohledu."Hej, děláme všechnu práci," řekla Rosalinda, druhá nejstarší. "Chicas, pusťte se okamžitě do drhnutí. Víte, že nedostane žádné su­šenky, dokud mamá neřekne.""Sissy jednu dostala," namítla Maia."Ale vy ne, dokud nebudeme hotové," prohlásila Tia povýšeně."S tebou není žádná zábava," řekla jí Sofia, prostřední děvče."Žádná zábava," přidala se Maia a vyšpulila spodní ret. Ale ne­mohla se zase tolik zlobit, protože odběhla k Samovi, vyškrábala se na něj a prsty mu zahákla za obojek. "Moje štěně potřebuje su­šenku."

Sylvie se zamračila na Sama, pak na mě. "Ty máš psa?""Ne tak docela," řekla jsem jí. "Hlídám ho příteli." Samuelovi.Vlk pohlédl na Sylvii a zavrtěl ocasem. Tlamu nechal zavřenou, což bylo chytré. Neměla by radost, kdyby si dobře prohlédla jeho zuby - byly totiž větší než u jakéhokoli psa, kterého jsem kdy viděla."Co je to za rasu? Ještě jsem takového netvora neviděla."Sam si přitiskl uši k hlavě.Ale pak ho Maia políbila na hlavu. "Je roztomilý, mamá. Vsadím se, že bych na něm mohla jet na pouti a vyhráli bychom. Měli by­chom si pořídit psa. Nebo poníka. Mohli bychom ho chovat na par­kovišti.""Možná pyrenejský horský pes?" nadhodila jsem. "Něco velké­ho.""Děsivý psí pes," prohlásila Tia suše a podrbala Sama za uchem.Sylvie si povzdychla. "No, pokud je zatím nesežral, tak už to asi neudělá.""Nemyslím si," souhlasila jsem opatrně a podívala se na Sama. Připadal mi naprosto v pořádku, vlastně se mi poprvé od chvíle, kdy jsem vešla do nemocničního skladu, zdál uvolněný.Sylvie si teatrálně povzdychla a dramaticky rozevřené oči se jí po­baveně zaleskly. "Škoda. Život by byl snadnější, kdybych měla míň dětí, nemyslíš?",, Mamá!" ozval se pobouřený protest."Není jich tolik, jak se zdá, když s vřískotem pobíhají okolo," řek­la jsem jí."Všimla jsem si. Když spí, jsou docela roztomilé. Což je dobře, ji­nak by žádné nepřežilo tak dlouho."Rozhlédla jsem se. Už nějakou dobu pracovaly. "Víš, lidé sem ve­jdou a zase se otočí a odejdou, protože to tu nepoznají. Gabriel se Zeem jsou v dílně?""Sí, ano, jsou. Děkuji, že jsem mohla použít tvoje auto.""Žádný problém," řekla jsem jí. "Teď ho nepotřebuji. A pomůže mi, když mi povíš, co všechno na něm nefunguje."

"Kromě toho, že upadává volant?"Zašklebila jsem se. "Jo.""Platí. Ted' se s tím svým... slonem... vytraťte do dílny, abych se mohla s příšerkami vrátit k práci."Poslušně jsem sundala Maiu z vlka. "Pojďme pracovat," řekla jsem mu.Sam udělal dva kroky doprostřed kanceláře, zamručel a lehl si. Natáhl se na bok a zavřel oči."No tak, S..." Kousla jsem se do rtu. Jaké jméno to měl Samuel na obojku? Ach ano. "Pojď, Sněhuláku."Upřel na mě jedno oko.Polkla jsem. Hádky s dominantními vlky můžou mít nepříjem­né následky._yJá dám na štěňátko pozor," prohlásila Maia. "Můžeme si hrát na indiány a naučím ho aportovat. Můžeme si dát čaj." Ohrnula nos. "Aspoň se nezašpiní mezi těmi mastnými auty. On je nerad špinavý."Sam zavřel oko, když ho poplácala po čenichu.Neublíží jí.Zhluboka jsem se nadechla. "Myslím, že se mu líbí ta hudba," řekla jsem Sylvii.Zafuněla. "Myslím, že se ho chceš zbavit." "Maia se nabídla, že ho ohlídá," řekla jsem. "Zaměstná ji to."Sylvie na Sama zamyšleně pohlédla. Zavrtěla hlavou, ale nepro­testovala, když jsem ho tam nechala ležet.Zee zavřel dveře mezi kanceláří a dílnou - neměl latinskoameric­kou hudbu rád. A tak když jsem vešla dovnitř,zavřela jsem je za se­bou i já.